Ein Kessel Buntes náměstka MZV ČR

Zdroj fotografie nezjištěn. Prostě internet.

Sociální práva jsou, podle výkladu Petra Druláka, nadřazena právům lidskoprávním.

Důraz na lidská práva v totalitních a komunistických zemích je prý přežitek Havlovské zahraniční politiky a nyní se vůči totalitním režimům mámě vymezovat jinak nebo raději vůbec nijak.
Pokud v té či oné zemi mají lidé co jíst a večer se mohou spokojeně usadit u televize s pořady typu Ein Kessel Buntes, pak se nemáme starat o to, zda je v té zemi demokracie, vojenská diktatura, oligarchická moc nebo totalitní režim.

Svou hypotézu o červených liniích, které si totalitní režimy stanoví a přes které nelze nahlížet rozvinul o definici velkých a malých států.
Tedy, pokud si Rusko (143 mil.obyvatel) nepřeje mluvit o Krymu a Ukrajině nebo Čína (1 357 miliard obyvatel) o Tibetu a Tchaj-wanu, pak máme mlčet. Pokud však jde o Barmu (53 mil. obyvatel), pak lze z MZV poskytovat finanční pomoc opozici a mlčet se až tak moc nemusí.
Možná se velikost států může poměřovat jiným měřítkem, třeba rozlohou, nerostným bohatstvím nebo kupní silou jeho obyvatel, ale přesné údaje jaké měřítko používá MZV nemám.
Podle teze pana náměstka ministra zahraničí Druláka jsou občané Ruska a Číny nedůležití, protože je jich hodně?

Učiním tedy závěr pro sebe a spoluobčany v naší zemi:
Není se čeho bát, naše vláda, prostřednictvím tezí MZV se nejspíš bude pečlivě starat o dodržování lidských práv v České republice, protože je nás jen 10,5 milionů.
Současně ale zapomeňme na morálku, svědomí a odpovědnost.
Stačí, že je co jíst a večer si lze, po obrázcích Zemana v Kazachstánu, pustit v televizi nějaký zábavný pořad typu: „Vtip za stovku“ nebo ze záznamu pustit Ein Kessel Buntes.

Zdroje:
Petr Drulák: Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět? 

Havlovská politika byla chybná a škodlivá, tvrdí český diplomat

17. listopad dnes

Foto převzato z czechfolks.com autor nezjištěn.

17. listopadu 1989 jsem se metrem vracel z práce domu a v době, kdy na Národní, nad projíždějícími vlaky metra probíhala akce: „Zmlátit každého“, tedy ... skoro každého.

O tom, co se dělo jsem se dozvěděl až večer a o víkendu ze zahraničního vysílání a následně i od známého, který tam byl taky. Po neděli jsme pak celá parta z práce poprvé vyrazili na Václavák.

Ten „známý, který tam byl taky“, vyprávěl o odznaku v klopě, který jako pověřený „dohled studentské akce“ vyfasoval a který ho ochránil před pendreky.
Dodnes jsem takovýto příběh neslyšel a stále přemýšlím, jak musela být akce organizovaná ze všech stran, když „ti věrní“, kteří také byli v davu, měli jakousi identifikaci na klopě o které věděli jak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti, tak i příslušníci zásahového pluku.

Ostatně, nečekaná akce studentů a její dopad zaskočil leckoho.
Dodnes mi bylo lhostejné, kdo a jak na pochodu studentů cokoli dozoroval, neb se staly zásadní a pozitivní změny, jenže po 25-ti letech mi to až tak lhostejné není.

Dokud po revoluci 1989 bylo na čem bohatnout, zejména přivlastňováním nebo privatizováním hodnot (cca.: do roku 1998), následně pak přiživováním se na státních zakázkách (cca.: do roku 2006), a poté ještě vyžíráním evropských dotací na zakázku (cca.: do roku 2012), nebylo o bývalých komunistech a kovaných kádrech moc slyšet, měli příjmy zajištěny - zúročovali výnosy následků sametové revoluce.

Jenže vše jednou končí a tak došly peníze z privatizací, z čerpání státních peněz přes stále stejnou státní administrativu a následně i využívání státních úředníků k dolování evropských fondů. Přišel čas vzít otěže zpět do vlastních rukou a klidně už veřejně nalézat nové zdroje příjmů.

Dožívající a notně zrezivělé oligarchické struktury, jsou tedy postupně nahrazovány sofistikovanějšími způsoby moci, nutně už přímo spojenými s politikou.
Každý současný manažer ví, že až na Chorvatsko, kam nyní tečou peníze z EU, je jedinou politickou cestou k přídělu peněz ze státu spolupráce s Ruskem nebo Čínou. Jistě, v Číně to nejde tak snadno jako to šlo a stále jde s Ruskem, ale pro obchody s politickým krytím je Čína stále dobrou zemí.

Dnes jsme tedy svědky mamonuchtivého (pragmatického) rozumu jak prezidenta Zemana, tak i bývalého prezidenta Klause. Peníze se sice koupit nedají, ale patřičnou servilitou je lze i dnes získat spoluprací s nedemokratickými režimy. Vždyť pro výnosný obchod stačí trochu politické angažovanosti a servility.

Ten „známý, který tam byl taky“, hned při revoluci sekl s politickou angažovaností a plánovanou politicko-profesní kariérou a pragmaticky se vrhl se do vydělávání peněz. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nyní objevil v politice, opět mezi svými.

Umění (podle Ayn Rand)

210x297mm, fixa, nesignováno, cca.: 1998. :)

Nedávno se někdo na sociální síti vyjádřil k aktivitám typu: „Vadí nám velezrádce na hradě,“ nebo: „Mráz přichází z Kremlu“, kdy se jednotlivci stále více vyjadřují a identifikují nebezpečí prototalitních aktivit v ČR a zejména v Rusku, takto: „No takto to vnímáte vy, citlivé lidé,“ myšleno umělci nebo lidé s uměleckými sklony.

S takovýmto názorem lze souhlasit a hned se mi vybavily pasáže z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ definující, mimo jiné, i pojmy umění a umělec.

Tedy: Ano, schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla nebo textu je podstatou umění a tak se nelze divit, že umělci a citliví lidé obecně: „vidí dál“.


Následuje výběr několika citací z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ od Leonarda Peikoffa, strana: 406 až 413, 2001, Berlet Advertising & Graphic Design Pty Ltd, první vydání. Více na: www.Aynrand.cz
Za skvělý překlad patří velké díky panu Jiřímu Kinkorovi.


„Umění“, podle Ayn Randové, „je selektivním přetvořením reality podle umělcových metafyzických hodnotových soudů“.

Veden svými metafyzickými a  hodnotovými soudy vybírá umělec z neuspořádaného chaosu lidské zkušenosti ty aspekty, které považuje za charakteristické pro povahu světa. Poté je ztělesní v konkrétním, smyslově vnímaném objektu, jakým je například socha, obraz, povídka. Výsledkem je celý svět zmenšený do mikrosvěta.
Přesněji řečeno, výsledkem je pojetí světa ve formě záměrně sestrojeného konkrétního objektu zbaveného všech nepodstatných prvků, který divákovi nebo čtenáři nepřehlédnutelně vysílá zprávu: „Toto je v životě důležité, o toto jde – tak já, umělec, vidím život.“
...
Převáděním abstrakcí do smyslových vjemů plní umění ještě jednu klíčovou (a neoddělitelnou) funkci. metafyziku nejen integruje, ale i objektivizuje. Znamená to, že člověku umožňuje vnímat své pojetí světa ve formě existenciálního objektu – vnímat je nikoli jako obsah svého vědomí, nýbrž jako „skutečný objekt“, jako vnější fakt. Protože abstrakce jako takové neexistují, nelze si metafyzické abstrakce plně zreálnit jinak (a učinit je plně funkčním vlastním vodítkem) než jejich vjemovou konkretizací. „Aby metafyzické abstrakce získaly plnou, přesvědčivou a neodvolatelnou sílu reality“, píše Ayn Randová, „musí k člověku promlouvat ve formě konkrétních objektů – tj. ve formě umění.“
...
„Umění,“ uzavírá Ayn Randová, „je nepostradatelným prostředkem komunikace morálního ideálu."
Podle ní je etika srovnatelná s teoretickým inženýrstvím. Oba obory jsou aplikovanými vědami majícími za cíl vést lidské jednání, a oba obory tak vyžadují jistou formu technologie, tj. skutečnou tvorbu hodnot. Čím je architekt mostu nebo kosmické lodi pro inženýrství, tím je umělec pro etiku: „Umění je technologie duše ... Umění je konečným produktem. Vytváří model.“
...
I když umění skutečně zobrazuje morální ideál, jeho cílem není učit lidi tomuto ideálu. Účelem umění není vzdělávání či zvěstování spásných vizí, ani morálních, ani metafyzických. Učit těmto předmětů je úkolem filozofie, pro niž není umění náhražkou; umělecké dílo není učebnicí nebo nástrojem propagandy. „Základním účel umění," píše Ayn Randová, „není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě.“

Protože funkcí umění je snést lidské pojmy na smyslově vnímanou úroveň, není úkolem umělce předávat pojmovou informaci, nýbrž poskytnout člověku jistý vyhraněný zážitek. Nejedná se o prožitek myšlení, nýbrž bezprostředního vnímání, kdy rozjímá nad konkrétním uměleckým předmětem, který mu říká: „Takto vypadá realita.“
Umění vyjasňuje lidské chápání reality. „V tomto smyslu,“ píše Ayn Randová, „umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“
Aby tento úkol splnilo, musí být umělecké dílo selektivním přetvořením reality. Podstatným slovem je zde selektivním.


Poznámka:
Právě vyšel dlouho očekávaný překlad knihy Ayn Randové: Atlasova vzpoura.

Více zde: http://www.kosmas.cz/knihy/194540/atlasova-vzpoura/

Komunismus jako incest

FOTO: Jon Chol Jin, ČTK/AP

V březnu 2006 jsem v „E15“, jako reakci na drzost komunistických poslanců v parlamentu ČR, poprvé přirovnával komunismus k incestu.

Uznávám, že to je hodně krkolomné přirovnání, nicméně stále mi spojení těchto dvou pojmů přijde zcela logické.

Incest je jedna z forem zneužití mentální nadvlády, v horším případě i fyzické síly.
Člověk (např. rodič) své autoritativní postavení a silnou citovou vazbu dítěte na autoritu rodiče zneužije k uspokojení svých potřeb.
V západní společnosti je z etického hlediska takovéto chování nepřijatelné a je posuzováno jako trestný čin.

Analogicky jsou komunistické ideje, jako společné vlastnictví, právo každého člověka na stejný podíl hmotných statků atd., po zavedení do praxe vždy brutálně zneužity.
Z ideálu rovných šancí se velice rychle vytvoří systém udržování moci, nucené nadvlády, potlačování osobní svobody, vytváření kolaborantské hierarchie, tedy sociální nerovnosti.

Propojení vznešených myšlenek, resp. citových vazeb, s následnou aplikací nadvlády a teroru, resp. zneužívání moci silnějšími, je jednoduše nepřijatelný incest.

Před osudem

Sázava z vyhlídky

Vzájemný soulad zasahoval hlouběji, někam hluboko do podvědomí.

Nebylo možné se pohnout, jít dál ani odejít. Neskutečně blízko a současně tak daleko. Překročit hranici mezi pocity, dojmy, citem, souzněním v tichu a fyzickým kontaktem bylo nemožné.
Nevím přesně proč tato hranice vznikla, ale byla tak obrovská, že jen nápad na její zdolávání přesahoval veškerou fantazii.
Stáli jsme, tiše si povídali a pohled do očí propojoval uzavřené duše, vytvářel tu vazbu, která se už nikdy nepřetrhla.

Zaskočeni velikostí vzájemných citů jsme opustili reálný svět, který se nedokázal připojit k našim duším nebo s námi urazit alespoň kousek společné cesty.

Byli jsme odkázáni stát jen na vlastních citech, věřit jim. Hloubka propojení byla děsivě pohlcující. Nedostatek odvahy opřít se výhradně o niterné city, nechat za sebou veškerou dosavadní zkušenost i realitu, to byly nepřekonatelné překážky.

Dvě cesty života, každá jiným směrem, se ale zamotaly příliš.

Spojení existuje stále a i když už vyčerpalo všechnu svou energii, bude i nadále předurčovat osud.

"Václav"

Se svolením autora www.janignacriha.com s potěšením publikuji koláž: "Václav".
Není to nádhera? 

"Václav" © 2014 Jan Ignác Říha

Na Ukrajině se bojuje o budoucnost našich dětí

Zdroj nákresu: idnes.cz

Emancipace lidu Ukrajiny na Rusku je velké téma, které svým významem hodně přesahuje další diskutované okolnosti konfliktu v samotné Ukrajině, Rusku, Evropě.

Pokud je možné, aby despotický hegemon nevyhrál a je lhostejno, zda se jedná o stát, korporaci, či mafiánský kartel, pak je naděje, že může být líp.

Dvacet let je v našich dějinách skoro až magické časové rozpětí, stačí napsat letopočty: 1918, 1938 nebo další řadu: 1948, 1968, 1989 a každý u nás ví, o čem je řeč. Osobně jsem rád, že na další výročí, okolo roku 2008-2009, se tu celkem nic podstatného nesemlelo.

Dvacet let trvalo i Ukrajině, než se po osamostatnění od rozpadajícího se Svazu Sovětských Socialistických Republik probrala z nabyté svobody a došlo jí, že nezávislost a svoboda nejsou automatické atributy státu, že je nutné je pracně uchovávat, vylepšovat a bránit. Mělo to docvaknout politikům, ale těm na to nějak nezbýval čas, měli jinou práci než státotvorné činy. Trpělivost pak došla Ukrajincům, zejména ve větších městech. Po protestech pak následoval a pokračuje sled událostí, které mají a budou mít zásadní vliv na budoucnost nejen na východě Evropy.
Ukrajina je počátek událostí příštích let, tak jako Mnichov 1938 byl konec jedné a začátek další epochy světa.

V Československu, po roce 1918, bylo jasné, že bude nutné nový malý stát v budoucnu bránit. Urychlené vytváření vlastní armády, celého systému obrany dodávalo národní hrdost a od roku 1935 se urychleně stavěly pohraniční pevnosti. Obranný vojenský systém byl budován společně, všemi národnostmi na území státu. Obrana státu byla existenciální priorita.
Nicméně na reálnou vojenskou obranu nedošlo a budování státu jsme po Mnichově v září 1938 završili nedokončenou mobilizací a kapitulací. Co pak následovalo po roce 1938, 1948, 1968 je zřejmé.

Není až tak podstatné, že Ukrajina nyní a ČSR v roce 1938 jsou ve velmi podobné geopolitické situaci, tedy ve stavu, kdy nejsou dodržovány dohody ani mezinárodní smlouvy a kdy tolerovaná agrese nechce být politiky chápána jako počátek celé agresivní epochy, podstatné je, zda je v lidech ukotvena hrdost a svědomí, zda takové mnohdy už virtuální pojmy jako pravda, svědomí, morálka jsou k smíchu nebo ne.
Úcta k pravdě, vlastnímu svědomí a obecně platným morálním hodnotám jsou předpoklady k vytváření i bránění civilizované společnosti. Bez těchto základních atributů člověčenství nemůže vzniknout nic pozitivního.

Zdárně dokončená emancipace lidu Ukrajiny na Rusku určuje budoucnost našich dětí.

Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?

Robert Douglas jako Ellsworth Toohey ve filmu:
The Fountainhead 1949
(Zdroj: http://lecinemadreams.blogspot.cz/)

Úvod
Nejspíše shodou okolností byl na ČT vysílán dokument Moniky Le Fay „Aristoteles z Bartolomějské“ a současně probíhala návštěva Avrama Noama Chomskyho v ČR a byly tak publikovány jeho názory na vše, včetně odpůrců komunistického režimu – disidentů. Chomskyho bagatelizace významu disidentů a další navazující komentáře ostatně vzbudily reakce snad ve všech médiích.
I bez hlubších znalostí reálií bylo možné porovnat příběh disidenta z dokumentu Moniky Le Fay, tedy filosofa a zejména nositele morálně pevných zásad s názory všerelativizujícího kavárenského intelektuála, to vše pak za nebývalé mediální pozornosti, která byla všerelativizujícímu intelektuálovi věnována.

Julius Tomin
Filosof Julius Tomin spolu s autorkou a dalšími hosty shrnují životní osudy rodiny, která odolávala urputné snaze režimu ohnout každému záda, podrobit si duše a pošlapané charaktery ovládat. Zřetelně z dokumentu promlouvá popis nesnadné cesty v pravdě, kdy si proces myšlení zachovává kontext a osobní rozhodování se řídí podle základních atributů morálky a poctivosti.
Obecně lze konstatovat, že takováto cesta je hodně nesnadná i dnes, ale v sovětsko-bolševickém protektorátu byl z principu nekolaburující postoj roven existenciální sebevraždě.
V době bezduchého plácání slovy, podlézavosti jako prostředku, znevěrohodňování jakýchkoli zásadních hodnot a využívání kohokoli k čemukoli, není svědomí, morálka a odpovědnost ani dnes nejlepším předpokladem pro „blahobyt“, ale v době normalizace se jednalo o osobní hrdinství každého, kdo byl schopen si morální integritu udržet.

Malá odbočka do vzpomínek
Kdysi (asi tak v roce 1993) jsem byl osobně přítomen scénce, kdy u vedlejšího stolu v restauraci v bývalém MONu seděla paní Klausová s manželem a protože zvýšila hlas, nebylo možno přeslechnout její striktní radu manželovi: „Stačí když budeš říkat to co ostatní, jen jinými slovy.“ Jistě, jde o pouhou jednu větu vytrženou z kontextu, ale pro charakterové typy jako „Ellsworth Toohey“, Avram Noam Chomsky nebo Václav Klaus se jedná o východisko pro jakékoli konstatování, totiž: Vždy, za všech okolností jít s proudem a vyčnívat jen tak, abych z hlavního proudu neodbočil.

Intelektuální bezcennost
Skvělou definici zavedl Martin Weiss, když ve svém článku použil pojem: „Intelektuální bezcennost“. Projevy intelektuální bezcennosti intelektuála mohou hezky znít některým uším, reagují na všechno, pojmenují cokoli, zpochybní vše, umožní se ztotožnit s bezpáteřností, ale podstatné je, že neobsahují žádné nové poznání, nic, co by přinášelo něco smysluplného, vnitřně pravdivého.

Ukrajina jako lakmusový analyzátor
Když jsem v počátcích lidového vzepětí na Ukrajině i u některých kamarádů narazil na povrchní odsuzování demonstrujících v Kyjevě a současně podporu demagogie tvrdé ruky a obdiv expanze Putina, došlo mi, že „Ellsworth Toohey“, literární postava z románu „Zdroj“, má bezpochyby v českém prostředí a zejména v novinářském rybníčku četné následovníky.
Po několika pokusech diskutovat věcnými argumenty a logikou se zastánci různých a zpravidla jen povrchních názorů, kteří se ani nenamáhají dodržovat dobrá pravidla epistemologie, jsem takovéto debaty vzdal. Nakonec, každý má právo si myslet co chce.
Ve svém skvělém článku Martin Weiss, komentátor a publicista internetového deníku Echo24.cz, volně cituje komentátorku Megan McArdleovou a pro objasnění o čem píši,cituji citaci přesně:
 „Je to jako diskutovat o ekonomické politice s osmiletým dítětem. Abyste s ním mohli vést zajímavou diskusi, museli byste mu nejdříve vysvětlit mnoho faktů – faktů, o seznámení s nimiž to dítě nemá zájem. A nemá koherentní intelektuální rámec, do kterého by ta fakta mohlo zasadit. Jeho reakce jsou čisté instinktivní emoce.“
(Nemám nic proti emocím, ale pokud jsou nenávistné instinktivní emoce předkládány jako utříbené názory intelektuála, pak s takovými emocemi problém mám).

Koncept stagnace
Stojí tu proti sobě dva jasné a zcela rozdílné koncepty lidského myšlení, dva přístupy k žití a vlastnímu svědomí. Jak se zdá, převládá ten zdánlivě výhodnější, který však směřuje leda tak na slepou větev evoluce člověka:
Nemít příliš velké zásady a lehčeji proplouvat životem je lákavá představa, zejména v tom smyslu, že se to víc vyplácí: „víc to nese“ a vyřeší to tudíž i problémy se svědomím tím, že si ho prostě nepřipustím, umlčím, případně pak rozmělním v depresi.

Závěr
Dokument Moniky Le Fay o panu Tominovi a publikované rozhovory s panem Chomskym (i.e. Ellsworth Toohey) mi připomněly, jak propastný je rozdíl mezi intelektuály těchto dvou myšlenkových proudů a jak jsou bohužel propastně rozdílné i jejich osudy .
Pokud člověk nechce žít zbytečně, má vždy šanci nebýt jen povrchním egoistickým komentátorem svého a jiných životů, ale musí se pokoušet žít s vědomím vlastní odpovědnosti za kontinuitu času a prostoru.

Linky:
Reportéři ČT: Aristoteles z Bartolomějské
Julius Tomin: web site
Monika Le Fay: web site
Matin Weiss: Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí, Echo24.cz
Ayn Rand: Zdroj

Odpouštět dvakrát - Jde to?

Symbolický hřbitov nebeské setniny ve Vršovicích.

Navazujíce na křesťanské tradice zažité i v nevěřícím Česku se snažíme odpouštět.

Tedy, ne zcela každý chce, ale v obecném povědomí skoro každého je geograficko-historicky nainstalovaná vize o tom, že odpouštět je správné. 

Je to ale možné?



Pojmy dobro a zlo
V reálném světě se dějí věci různé, stejně tak dobré i špatné, tedy dobro i zlo současně. Jeden vidí zlo a z druhé strany druhý vidí dobro. Jak jsme navzájem stejní, jsme stejně tak různí, svými rozdílnými pohledy na jednu a tu samou událost.
Dobro a zlo jsou jen pojmy, které definuje osobní názor, tedy směsice subjektivních pozorování, zděděných vzorů chování a suma vlastních zkušeností.
Lidé ze sociálně, kulturně a historicky podobného prostředí se možná v konkrétních případech dokáží i shodnout na tom kterém triviálním jevu, způsobu chování, či obsahu prohlášení, zda je dobré, či špatné, ale v případě rodinných, vztahových, společenských nebo politických krizí, kde se uplatňují faktory neznalosti a emoce už tak snadná shoda nebude.

Co je dobré a co zlé jsou tedy názory jednotlivce, případně názorově spřízněné skupiny jednotlivců, ale těžko hledat všeobecnou shodu, z čehož lze odvodit vznik tolikero konfliktů mezi lidmi.

Zdroje dobra a zla
Striktní definice dobra a zla lze nalézt zejména v církevních kánonech (např.: Bible: Desatero, „Kodex kanonického práva“, Korán –pravidla islámu, Tóra – „Tarjag Micvot“, apod.) a zde je možno hledat i zdroj mnoha válek, vzájemného utlačování a vyvražďování lidí ve jménu „dobra“, či „odstraňování zla“.
V žádné z válek nešlo až tak o pravdu nebo lež, ale vždy o dobro pro jedny a v důsledku pak zlo pro druhé. Dobro tedy lze konat, ale stejně tak dobře i páchat.

Důsledky dobra a zla
Samaritánské „páchání“ dobra druhým má několik nevýhod a nežádoucích následků. Přílišné poskytování dobra může vést k deziluzi. Neopětované dobrotivé chování může vyčerpávat duši a může vést až zatrpklosti a následně pak k radikalizaci a nesmiřitelnosti.

Každý se bezpochyby setkal s větami typu: „Tak já Tobě tolik dávám ... a Ty se mi takto odvděčuješ?“, nebo „Tak jsem se snažil a Ty to ani neoceníš“, atd.
K přijímání dobra od druhých je potřebné být ostražitý i z dalšího důvodu. Pokud někdo přijímá byť dobře míněné dary od druhých, může si na ně zvyknout a pořádně zlenivět. Dobrým příkladem jsou neblahé důsledky „pozitivních diskriminací“, kdy nezasloužené benefity škodí v důsledku samotným příjemcům pozitivní diskriminace.

Páchání dobra a zla
Jak zde již bylo uvedeno, to co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého, čímž vzniká prostředí pro křivdy, nespravedlnosti, ubližování druhým.
Ve smyslu křesťanských tradic, většinou není systematické ubližování druhým obvyklým životním programem, ale i tak se za svůj život skoro každý dopustí křivdy na druhém. V lepším případě si ublížení druhému člověku sám všimne alespoň postupem času, v horším případě si napáchané ubližování ani uvědomit nechce nebo zlo působené druhým vytěsní z denní reality.
Ať už jsou příčiny jakékoli, vždy je možné si ubližování druhému ospravedlňovat tím, že jsme tak činili v „dobré víře“ nebo jsme tím činili pro dobro někoho dalšího.
Nepřiznání si vlastních pochybení, vytěsňování vzpomínek vlastního selhání, omlouvání ubližování jedněm, konáním dobra druhým, jsou však taktiky jen s velmi dočasnou efektivitou.
Nelze trvale zastírat, svědomí má dlouhou paměť, nelze prostě žít s hlavou v písku.

Zlo, křivda, ubližování
K životu ve společnosti lidí, k rodinným vztahům, ale i ke vztahům skupin občanů, národů i států patří i přijímání dobra a nepřijímání zla.
Vždy, když se koná dobro, může to pro druhého znamenat zlo. Stejně tak lze konstatovat, že když je na někom pácháno zlo, může to být z pohledu pachatele konání dobra.
Příkladů lze citovat mnoho, ale pro ilustraci uvedu jen pár typických a křiklavých situací ze současnosti.
Imperiální zlo
Velká skupina civilizovaných lidí v Rusku si myslí, že anexe Krymu a imperiální politika Ruska, jsou dobré způsoby. Je přeci dobré „zachránit“ spoluobčany na Krymu připojením k Rusku. Vždyť se tím  jen naplňují skrytá přání obyvatel Krymu a poskytují jim pomoc.
Národnostní zlo
Ve vietnamských obchodech v naší republice se můžete setkat s tak okázalým pohrdáním, kdy zákazník dává prodavači najevo jakousi nadřazenost, že se jeden občas stydí a raději by byl asiat. (A to jen ten nejmíň křiklavý příklad rasové nadřazenosti.)
Náboženské zlo
Zabíjení nevěřících je pro náboženské radikály pocta, čest a sláva. Tím, že zbaví svět nevěřících totiž páchají dobro.
Davové zlo
Neodpovědnost a alibismus davového myšlení je dobře dokumentovatelný na různých „ultras“ fanouškovských skupin, kde je vše povoleno, neb "nejlepší" jsou ti z ultras, kterých je víc, kteří jsou brutálnější a kteří jsou jako skupina nejsilnější.
Rodinné zlo
V rodinách bývá páchané zlo hodně tragické a má obvykle velmi zásadní následky na životy jednotlivců a to nemusí jít o ty nejzrůdnější zločiny, jako zneužívání moci, fyzické síly a incest.
Přísná výchova, která je páchána „pro dobro dětí“, je zpravidla jen každodenní tyranizování, omezování svobody myšlení, utlačování duše a „výuka“ kšeftování s city.
Za poslušnost trochu přízně, za potlačení vlastního názoru odměna, za tvořivé a samostatné myšlení trest.
Stejný způsob manipulace a tyranie, ve jménu starostlivosti a péče, je občas jako dobro aplikován i na rodiče a prarodiče, kteří jsou už méně užiteční než dříve a postupně jsou odstaveni v rolích nesvéprávných a obtěžujících „dětí“.
Partnerské zlo
Dlouze se rozepisovat o křivdách v partnerských vztazích by bylo nejspíše nošením dříví do lesa a tak jen jeden příklad za všechny.
Ve jménu štěstí a nového, lepšího života se partner (partnerka) rozhodne roztrhnout vlastním dětem otce a matku, neb ta nová partnerka (partner) je daleko lepší. Sobě působené dobro, žití s novou „láskou“ tak připraví děti o štěstí a do duší jim naloží zlý náklad vlastní nedůležitosti, který si potáhnou celým životem.

Odpouštění
Po křivdě, obdrženém zlu nebo pocitu ublížení musí přijít katarze, jako nutný předpoklad nového začátku, tedy odpuštění, smíření a vyrovnání.
Katarze odpuštěním je důležitý nástroj osobní duševní hygieny. Na odpuštění je postaveno i křesťanství (zejména NZ), ale není to nástroj ve všech případech dostačující.
Proč?
Předchůdce účinného odpuštění je pokání, tedy uvědomění si chyby.
Vnitřní odpuštění
Vycházeje z předpokladu, že zlo které bylo spácháno a které chápu jako křivdu a nespravedlnost nemuselo být pro pachatelem zlem, ale dobrem, že dobro, které zajišťoval pro sebe nebo někoho třetího se shodou okolností mně jevilo jako zlo, je dobrý předpoklad pro „vnitřní“ odpuštění.
Je smysluplné odpouštět vnitřně a nadále se nenechávat pohlcovat zlobou, nenávistí a myšlenkami na odplatu. Žití v křivdě, v pocitu oběti, nemůže přinést nic pozitivního a tak je vnitřní odpuštění lék, který umožní katarzi a nový, smysluplný, klidem a radostí naplněný život.
Vnější odpuštění
Potíž ale bývá v situaci, kdy je z objektivních důvodů potřebné se s pachatelem zla i nadále nějakým způsobem, stýkat, či kooperovat. Zlého souseda nelze ignorovat a je lhostejno zda je to závistivý a nepřející člověk z vedlejšího bytu, sousedící imperiální stát nebo matka dětí, která si našla jiného frajera a vy chcete ty své děti vídat.
Past nutného dobrého vycházení se sousedem, státem, nebo matkou (či otcem) svých dětí nelze ignorovat.
Odpouštět trvale sousedovi, že vám každý den připravuje naschvály narušující poklidné sousedství je potíž.
Odpouštět trvale imperiálnímu státu, že vám zabere část území a jemu nepohodlné občany vyštve a chystá se ještě na další agresi je potíž.
Odpouštět trvale matce (nebo otci), že odešel, když i nadále působí potíže a tváří se, že nikomu, zejména pak dětem nijak neublížil, jde těžko.

Vnější odpuštění, tedy odpuštění někomu, když agrese, křivda, nespravedlnost trvá a jste nuceni i nadále se s následky potýkat, aniž by pachatel projevil alespoň náznak sebereflexe, je prostě potíž.

Závěr
Odpustit je tedy potřebné dvakrát. Nejdříve vnitřně, dalo by se v přeneseném smyslu říci: sám sobě a nepěstovat si v sobě zhoubnou zášť a devastující pocit oběti, tedy pocity, které neumožňují další radostný a naplněný život.
Pak je potřebné odpustit vnějšímu pachateli zla, což je ovšem podmíněno alespoň náznakem jeho sebereflexe. Pokud pachatel nepřipustí fakt, že ublížil nebo svým konáním i nadále ubližuje, jde jen velmi nesnadno dojít ke klidu a usmíření.

Poznámka:
Každý se může ocitnout v roli pachatele zla stejně tak snadno jako v roli oběti. V obou případech se bez sebereflexe, tedy odpuštění sobě nebo odpuštění druhému se žádná katarze nedostaví a role pachatele nebo oběti zanechává hluboké šrámy v duši, se kterými se žije velmi nesnadno.

Zdroje:
- Možnost absolutního odpuštění připouští Jacques Derrida: J. DERRIDA – M. WIEVIORKA, Jahrhundert der Vergebung, in: Lettre international 48 (2000)
- Možnost odpuštění v dehumanizačních případech, kdy je porušeny principy lidskosti, nepřipouští Vladimir Jankélévitch: VLADIMIR JANKÉLÉVITCH, Pardonner?, Das Verzeihen. Essays zur Moral und Kulturphilosophie, ed. R. Konersmann, Frankfurt 2003.
- Filosofické shrnutí viny a odpuštění reflektuje Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz: www.teologicketexty.cz, Jen v absolutnu existuje absoluce. Vina a odpuštění (2009/4)

Svědomí, jako základ směrování duše

V různých a občas i přerušených diskusích tvrdě narážím na „nedotčené“ diskutéry, kteří, nemaje zažito vlastní ukotvení v čemkoli, nahodile argumentují útržky citací z tištěných médií, v horším případě z internetových diskusí.

Absence základních znalostí přinejmenším hlavních historických milníků, nechuť věnovat alespoň pár minut času studiu historických zkušeností a obecnějších souvislostí současného dění je mrzutá záležitost, která však není nic proti neochotě používat vlastní úsudek.
Kolikrát už jsem slyšel opakování hloupých pseudoargumentů, které by při troše přemýšlení nemohl citovat rozumný člověk.

Ptám se, proč se to děje?
Proč jinak docela rozumní lidé papouškují demagogické názory, zcela hloupé argumentace založené na neznalosti a zlomyslnosti. Proč jinak docela rozumní lidé nechápou obsah pojmu svědomí, tedy „tj. ve svých nejelementárnějších základech vědomí, že „jsem s někým“.“ (Machovec, 2012 str. 85)

Bez náboženských imperativů (desatero, apod.) je pro mnohé osoby svědomí příliš vágní pojem, který bez společného jmenovatele, nemá v současné době přílišné opodstatnění a lehkovážně a nadřazeně staví své mladé ego nad své neuvědomující se svědomí.

Spolu s profesorem Machovcem (Machovec, 2012, Dialog) si dovolím poukázat na svědomí jako uvědomění si svého vědomí s tím, že není osamoceno, ale je verifikováno teprve odpovědností, že je součástí dějinného toku a zrcadleno tím, s kým jsem.

Potíž s vlastním svědomím je v tom, že je nejspíše dost lidí, kteří neměli to štěstí, aby ve svém životě potkali někoho, kdo by jim jejich vědomí alespoň chvilku zrcadlil a tak své svědomí ještě hledají.
Nejspíše to bude takto prostinké. Kdo v životě nepotkal osobnost, která by uplatňovala  alespoň obecné mravní zásady a netajila se svým svědomím, nebo kdo alespoň o takovýchto osobnostech nečetl, nemá vodítko, nemá srovnání, nemá z čeho vycházet, nemá ukotvení.

Přestože ti co to štěstí měli, tu svou osobnost hodnou příkladu potkali, mají život snadnější, zbývá ještě studium historie a krásná literatura, kde lze čerpat hojně a netřeba ani moc hledat.
Nelze jen obecně uvést čtení literatury, neboť čtení knih pro zkrácení nudy nic nepřináší, ale čtení literatury krásné, tedy čtení s uvědoměním si svého já a jeho zrcadlením.

Dialog se svým vědomím, dialog s vědomím druhého, by neměla být vymoženost intelektuálních elit, ale podstata existence člověka, pokud má být zachován jeho status: „Homo sapiens“. Alternativou je totiž jen „Homo perversus - Člověk křivý, nerozumný, zvrácený“, tak jak toto spojení již použil Mistr Jan Hus (Hus, 1958, str. 103).

Zcela laicky si ještě dovolím podotknout, že „nepřítomnost svědomí“ je jeden z atributů sociopatie, v tomto případě tedy snahy zakrýt vlastní selhávání a následné nízké sebehodnocení zapíráním existence svého svědomí.


MACHOVEC, Milan: Smysl lidské existence. 5. vydání. Praha: Akropolis, 2012. 128 stran. ISBN 978-80-7304-143-4
Hus, Mistr Jan: Tractatus de Ecclesia (latinsky). Harrison Thomson ed., 1. české vydání. Praha: Komenského fakulta, 1958. 251 stran

„Přizdisráči“

Demostrace "po sovětsku"

Nejdříve omluva za nadpis a poněkud expresivní obsah:
„Omlouvám se za vulgární výraz: Přizdisráči“ v nadpisu a dále v textu,

ale jako polehčující okolnost uvádím, že tento výraz je maximem mé tolerance k lidem, kteří se chovají jako vystrašené myšky, které se snaží vlézt do kloaky (tedy kombinaci vylučovacích i rozmnožovacích ústrojí) myškožravých koček (pochopitelně, pokud by kočky měly kloaku).

Twitterové odkazy na zdroj informací Putinovské propagandy, tedy „RT“ (Russia Today), mne donutily k tomu, že jsem si na chvíli tuto celosvětově dostupnou TV stanici pustil, abych se z headlines dozvěděl, že: Ukrajina hrozí použitím nukleárních zbraní, Němci netuší, že i v Italských Benátkách je právě referendum o nezávislosti na Itálii jako na Krymu, atd. Současně jsem měl možnost sledovat plejádu anglicky mluvících přispěvatelů této propagandistické televize. Pod vzhledem „západního“ zpravodajství však je agresivní protisvětová propaganda ve stylu: Kdo není s námi je extrémista, fašista nebo terorista.

Kdo není s Putinem v grafice RT

Podle obsahu projevů, komentářů a obrazových montáží jde o sadu neuvěřitelných „přizdisráčů“, kteří jsou silní jen tehdy, když jejich šéf řekne: „Teď se ukaž a mluv a možná se Ti dostane vyšší přízně“.
(Trefně tyto soutěživé rozsévače služebnické poddanosti popisuje Ayn Rand ve svém unikátním románu: „Zdroj“, který si dovoluji doporučit k přečtení.)

Aktivističtí samolibí přizdisráči, kteří dostanou povolení plkat, zejména pak cizí myšlenky, jsou zapálenou a první linií v PR propagandě, aniž by byli schopni si připustit svou nesvéprávnost, poslušnost, hloupost a omezenost.
Nemožnost dosáhnout osobního úspěchu vlastními silami a současně šance sáhnout si na něco víc, než na co by si svými „schopnostmi“ vytvářet hodnoty, mohli pomýšlet, je motorem jejich patolízalství a služebnosti.

Propagandistický předvoj v RT

Přizdisráči se projevují jako horliví služebníci momentálních nebo předpokládaných vládců a s vidinou toho, že budou lepší patolízalové než ostatní, se snaží být „papežtější než papež“.
Nemyslím, že jde o fanatismus, ideologie, politické názory, ale o sprosté využívání možností, které „civilizační provoz“* médií přináší. Budu slavný, když budu Putinovštější než Putin, Klausovější než Klaus, atp.

Nemám je (přizdisráče) rád z mnoha důvodů, nicméně, podstatně více mi vadí jejich počet, to že je tedy velké množství lidí, kteří nejsou ochotni používat vlastní analytické schopnosti (myšlenky a názory) a raději volí poslušnost a loajalitu aktuálně mocnému vládci.

Z kontextu tohoto textu snad vyplývá, že manipulovatelná „vůle lidu“ je zpravidla jen „neschopnost myslet samostatně“, raději se opírat o názory vládce, lhostejno, kdo  konkrétně zrovna vládcem je.
Zcela neuvěřitelní jsou pak následovníci vládců, kdy sami vládcové jsou přizdisráčové cizích velmocí. Když chtějí nesvéprávní jedinci následovat přizdisráče, kteří jsou navíc lokálními vládci, pak se kruh uzavírá v nesmyslnou spirálu navzájem se podporujících nevypočitatelných a nesvéprávných následovníků čehokoli a kohokoli, kdo předloží jednoduchá a rázná řešení, kterým je schopna porozumět většina.

Linky:
Starosta Vysokého Mýta Miloslav Soušek (SPOZ, ČSSD), organizátor cesty poslanců na Krym v době referenda: YouTube
Poslanec Milan Šarapatka (Úsvit), účastník propagandistické cesty na Krym: ČT24
Moderátor a poslanec Stanislav Berkovec (ANO), účastník propagandistické cesty na Krym: Týden
Václav Klaus: "Putin jedná racionálně", iDnes

Quest, Věra Tydlitátová

Je tolik temných cest
A žádná osvětlená
Na led jenž roztaje
Píšeme svoje jména

Je tolik kamení
A žádný není drahý
Jen nohu poraní
A duši neuzdraví

Je tolik andělů
Jen můj tulák se ztratil
Navštívil lepší zem
A už se nenavrátil

Je tolik pralesů
A tolik souostroví
Přepluj si oceán
Přece ti neodpoví

Je tolik otázek
A tolik odpovědí
Prý pravda jedna je
A jen sny o ní vědí

/3.3.2010/


ze sbírky: Obratník jednorožce
vydal: Jiří Brauner, Kartuziánské nakladatelství Brno, 2011

Publikováno s laskavým svolením autorky.

Hořící keř a svědomí

Zdroj fotografie z filmu tbivision.com

Etický apel Jana Palacha, resp. filmový epitaf Hořící keř, je systematická a hloubková sonda do jednoho z mála zásadních momentů novodobých dějin.

Jak už to u zásadních momentů bývá, zejména těch vysoce mravních, rozdělují nejen veřejné mínění, ale i názory každého jedince jasným řezem skalpelu svědomí.

Čím vyšší je morální hodnota apelu, tím generuje více zapálených zpochybňovačů, bohorovných odpůrců a i slabošských nadávačů.

 A tak tedy shrnutí:
1. Česká televize financuje bulvární kraviny a plytké estrády. Přiblblou autocenzurou, definovanou plytkostí správců a peoplemetry, není již schopná čehokoli smysluplného.
2. Rozhlasové vysílání v ČR prošlo mnoha změnami, které byly završeny radikální změnou ve struktuře Českého rozhlasu a tím i k umrtvení jakýchkoli zásadnějších aktivit jejich redaktorů.
3. Tištěné deníky jsou už jen slepou snůškou okopírovaných zpráv celoplošných televizí a mediálními agenturami financovanými kampaněmi bulvárních zpráv. Jistě, tištěné deníky jsou placené ze soukromých prostředků, tak si mohou dělat a dělají co chtějí majitelé.

Český rozhlas a Česká televize jsou však financovány koncesionářskými poplatky, které jsou povinné ze zákona. Koncesionářské poplatky, financující veřejnoprávní média, jistě měly mít nějaký účel, ale současnost je jiná. Výši poplatků schvalují politici, zbytek financování prostřednictvím reklamy, ekonomická elita a tak redaktoři a dramaturgové již necítí odpovědnost k morálním a etickým hodnotám, ale jen ke svému platu, prosperitě zaměstnavatele.

 Ve stejné době se najde holandská soukromá společnost HBO, která pověří českou produkční firmu nutprodukce, s.r.o., aby natočila pod vedením polské prominentní režisérky Agnieszka Holland výpověď o stavu národa českého v letech 1968 až 2014.

 Jaké jsou hranice mezi prostou lidskostí, odpovědností svému svědomí a na straně druhé snadným odkloněním pohledu, zavřením očí?

Zcela zásadní (pro mě) jsou z celého filmu dvě scény.
 První scéna ukazuje neurotičnost ze zklamání vlastního žebříčku morálních hodnot, kdy pocit vlastního slabošství destruuje běžný život v rodině.
Druhá scéna soudržnost rodiny v situaci kdy se lze dívat vlastní dětem do očí.

 Nepatrným plusem v dlouhotrvající devalvaci etických i morálních hodnot v české kotlině budiž skutečnost, že Agnieszka Holland studovala v letech 1967 až 1971 na pražské FAMU a tak si můžeme namlouvat, že film o Janu Palachovi je alespoň trochu i náš.

Zhyne mediální pseudosvět?

17. listopad 2013, "Je to už mnoho let"

Už hodně dávno se zdiskreditovala Česká televize,
pak z éteru zmizela Svobodná Evropa,
následovaná českou redakcí BBC.
Přežívalo Rádio Česko, které už je také minulostí a tak nezbylo jiné médium než internet.
Zpravodajské webové portály se postupně unifikují nebo v případě investigativních portálů přesouvají na placené dceřiné weby.

Zbývá tedy selektivní výběr zdrojů streamového
typu (Twitter, apod.), ale i tam už prosakují názory velkých a závislých médií.
Na všech zmíněných částech informačních zdrojů
navíc parazituje štěkot malých psů schovaných
za anonymitu s hromadou přezdívek.

Dalo by se říci: Není kde a s kým sdílet informace a názory.
Ale jak už to bývá, všechno špatné je pro něco dobré.

Tedy: „zpátky na stromy“, resp. zpátky k sobě navzájem.
Bez televize, rádia, novin, médií, internetu, ...
A klidně s kamarády v hospodě nebo rodinou a dětmi, míčem, kytarou
objevovat zapomenuté a vytvářet nové sociální vazby
ve svém nejbližším okolí.
Spolky, občanská sdružení, party, ...

Co se mne týče, mediální pseudosvět je odepsaný tím, že
existuje jen pro sebe, pro své výdělky.
Je škoda, že už tu nemáme alespoň veřejnoprávní a nezávislé
zpravodajství, nicméně i s tím se dá žít.

Utržení ze systému moci

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Foto (c) 2011 Petr Dauš

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení.

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.
Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).

Poznámka: Autor tohoto blogu i tohoto textu je předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, nicméně tento text je osobní úvahou a je napsán za osobu (autora), ne za Spolek. 
Více zde: www.VHsocha.cz

*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011. 

Muka Marie Magdalské

Rozporuplné výklady role významné postavy Nového zákona, Marie z Magdaly, mne zaujaly již dávno. Nikdy mi nedávalo příliš velký smysl spojení tří popisů Marie Magdalské, tedy: prostitutky (1.), služebnice (2.), které trvale provázela Ježíše jeho cestami a pak, na rozdíl od jeho učedníků, ženy (3.), která byla u jeho ukřižování i vzkříšení.

Zabýval jsem se, ostatně jako mnoho dalších, alternativními výklady evangelií, resp. i dalšími nekanonizovanými evangelii a na ně navazujícími teoriemi o skutečné roli Marie Magdalské v příbězích o Ježíši. Aniž bych chtěl někoho přesvědčovat, došel jsem v diskuzích k závěru, že výklad Písma, zejména pak různé chápání role „ženského“ živlu, je hodně osobní věc.

Abych jen nemluvil, nepsal a nediskutoval, chtěl jsem vytvořit místo pro zamyšlení, nejen nad historickými otázkami a odkazy minulých generací, ale i nad současným životaběhem.

Boží muka jsou původně připomínka ukřižování Ježíše Krista, ale postupem doby se jejich význam posouval ke kapličkám. Kapličky, na rozdíl od Božích muk, jsou vždy zasvěcena nějakému světci. Kombinací obého tedy vznikla Boží muka zasvěcená Marii z Magdaly (Máří Magdaleně) a aby název dával smysl, mohou to tedy být: „Muka Marie Magdalské“.

Koncept byl od začátku pojat poněkud netradičně s tím, že čtvercový základ (obvyklý pro Boží muka) bude zachován, ale stavba umožní i roli kapličky, tedy stavby jiného významu.
Doplnění okolí Muk o dřevěné lavice, stůl a přístřešek pak má jen usnadnit realizaci výzvy místa, tedy: „zastav se v běhu časem“.

Muka Marie Magdalské vznikala postupně v letech 2005 až 2013. Návrh počítal s monolitickou stavbou z betonu. Zkráceně: do dřevěné formy přepravené na místo byl dopraven beton a bylo skoro hotovo.
Dřevěný kříž v průhledu Muk do okolního kraje je bez elektrického nářadí vyroben ze starých trámů z roku 1934, pocházejících z domu kde jsem doma.
V průběhu stavby se na budování přímo, či nepřímo podíleli kamarádi, známí a rodina.
Všem děkuji za spoluúčast na tomto veskrze osobním projektu.

Další informace jsou k dispozici na www stránkách:  www.Pohodnice.cz

... a ještě pár vět

Zdroj: http://www.nasemimi.cz

Štěstí dětí je víc než utrpení dospělých (citace z filmu: „Všechno co chceš“), nehledě na to, že dospělí mohou, na rozdíl od dětí, své utrpení řešit.
Od jisté doby vždy kladu, když si někdo stěžuje na svou partnerku, či partnera, majíce i své děti, triviální otázku: „A jaká je alternativa?“
Není snadné vzdát se, ale daleko těžší je s tou prohrou žít a svým vlastním dětem popisovat historky o svém štěstí, které je důležitější než jejich.
A zcela konkrétně: „Děti moje, tatínek (maminka) potřebuje své štěstí víc něž vaše, proto se smiřte, děti moje, s faktem, že já jsem víc. Já, já, já.“

Láska, život, ... Co s tím?

Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013

Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.

Hippies 2013

Zdroj: http://www.theminimalists.com/hippies/

Mám trochu dilema s dobou Hippies.

Na straně jedné mne mrzí, že jsem ji nezažil, nemohl být "v pohodě" skupinově, tak nějak naplno, na straně druhé se trochu děsím doby, kdy byly vlasy (ale i ostatní chlupy na těle) dlouhé. :)

Kombinace Hippies stylu, názorů, přístupů k životu a dnešních hygienických návyků je trochu divoká, ale pořád je to lepší než "dredy" všude. :) Tedy, hledáte východisko z uspěchané a neurotické doby v Česku roku 2013? Sáhněte po ověřených modelech a nemyslím tím až tak "volnou lásku", ale přístup k sobě.

Pro osvěžení doby jedno luxusní video "ze života", natočené v roce 1967 (hudba).

Tedy: Hups do minulosti s dusivými hypotékami, televizními pitominami, kariérním postupem, politickým farizejstvím, falešným puritánstvím a uhlazeným životem.

Drobné poznatky ze života:

Dejte si na levou ruku místo hodinek symbol Hippies a budete se divit, nic důležitého Vám stejně neuteče.
Dejte si na krk přívěšek se symbolem Hippies a až budete mít pocit, že máte problém, něco Vás štve, nestíháte nebo narazíte na pitomce, chyťte přívěšek na krku a zamávejte jím.

Pro upřesnění překlad "San Francisko" podle iadaew:


San Francisco
Pokud jedeš do San Francisca
Tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny
Pokud jedeš do San Francisca
Tak se tam setkáš se spoustou vlídných lidí

Pro ty, kteří přijíždí do San Francisca
V létě tu bude love in
V ulicích San Francisca
Jsou vlídní lidé s květinami ve vlasech

Po celé zemi je takové podivné chvění
Lidé jsou v pohybu
Je tu celá generace s novým výkladem
Lidé jsou v pohybu, lidé jsou v pohybu

Pokud jedeš do San Francisca
Tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny
Pokud jedeš do San Francisca
V létě tu bude love in

Pokud jedeš do San Francisca
V létě tu bude love in




A jako bonus si ještě "Představ":


a překlad:

Představ si, že není žádné nebe
Je to lehké, když se pokusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi jen obloha
Představ si, že všichni lidé
Žijí pro dnešní den

Představ si, že nejsou žádné státy
Není těžké to udělat
Nic, pro co zabíjet či umírat
A také žádné náboženství
Představ si, že všichni lidé
Žijí život v míru

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno

Představ si, že není majetek
Divil bych se, kdybys to dokázal
Není potřebná chamtivost ani hlad
Bratrství lidí
Představ si, že všichni lidé
Sdílejí celý svět

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno

Galerie Rudolfinum - Motýlí efekt? - Recenze

Martin Gerboc *

Zvolit pro výstavu současného výtvarného umění takovýto mnoho-významový a hodně odvážný název je velká výzva kurátorovi Petrovi Vaňousovi (1975)

i vystavujícím umělcům:
- Vladimír Véla (1980)
- Adam Štěch (1980)
- Martin Gerboc (1971)
- Lubomír Typlt (1975)
- Daniel Pitín (1977)
- Jiří Petrbok (1962)

Vyrovnat se takovouto abstraktní myšlenkou, pravidlem o následcích každého činu, se zákonem odpovědnosti za každý i nepatrný pohyb, myšlenku, dílo je velký úkol.

Naivně jsem předpokládal, že předkládaná díla jsou tématickým výsledkem tvůrčího procesu, pokusem o reflexi Motýlího efektu nebo alespoň výběrem děl, která jakýmkoli způsobem korespondují s obsahem myšlenky v názvu výstavy.

Akceptování Motýlího efektu, tedy přijmutí hypotézy, že i zcela nepatrný pohyb, událost, čin v minulosti nebo v současnosti má vliv na budoucnost, je ve svém důsledku zcela klíčové pro porozumění tak zásadním pojmům, jako je odpovědnost, ohleduplnost, svědomí.
Pokud někdo přistupuje k hypotéze Motýlího efektu odpovědně, pak je v metafyzickém významu hypotézy svázán odpovědností za každý svůj čin. Každé vykonané dobro ovlivňuje budoucnost stejně tak jako každé spáchané zlo.

První předpoklad, uznávám, že naivní a zcela mylný, byl o velkém projektu přelomové výstavy, kdy výběrem různých autorů jejich děl, případně i výzvou kurátora umělcům, vznikne tématická výstava, pokoušející se alespoň motýlími náznaky zachytit dějinnou kontinuitu, kauzalitu skutků, odpovědnost přesahující generace, případně i nekonečnost lidského (univerzálního) svědomí. Po vstupu do prvního sálu (Vladimír Véla) bylo jasné, že tato má osobní vize o výstavě, navozená názvem výstavy, je zcela chybná.

Opouštěje výstavu sálem Adama Štěcha, se ukázala jako naivní i má druhá vize o výstavě, taktéž navozená názvem výstavy, kdy jsem předpokládal výběr takových děl, která poukazují na různá malířská období, kdy rozmanitost současných výtvarných postupů a technik propojuje umělce napříč staletími, kdy díla jednoho umělce přemosťují generace a žádný počin v celé historii umění není bez odezvy, odkaz každého umělce v minulosti vtiskuje svůj význam až do současných pláten. Každé autorské vyjádření je ojedinělý a výrazný milník v kontinuu lidského tvoření, navazující na minulé a ovlivňující budoucí umělecké vidění světa. Pro takovéto pojetí výstavy bylo autorů příliš málo a díla tak neposkytovala ani průřez současnými výtvarnými žánry.

Pro mne se potvrdila jen třetí, nijak vyjímečná myšlenka. Vystavíme tolik autorů, kolik je k dispozici sálů, autoři poskytnou jakákoli díla a výstavě dáme název, který přiláká návštěvníky. Nebo jinak: Vystavíme nějaké současné obrazy a uvidíme, zda toto mávnutí křídly něco způsobí.

Ne, nemám nic proti novým generacím umělců, ani si nedělám nárok na hodnocení jejich děl, ctím jakkoli osobité nebo i triviální pojetí uměleckého díla, autorského vyjádření, jiným pohledům na svět vždy držím palce. A to nejen ve výtvarném umění.

Ano, mám velkým problém s koncepcí výstavy, se zneužitím názvu a tím pádem i nulovému obsahu. Pokud by se stejná výstava jmenovala například: „Patologie doby“, s podtitulem: Výběr tvorby současných autorů: Véla, Štěch, Gerboc, Typlt, Pitín, Petrbok, pak bych se na výstavu šel podívat taky a i když by mi chyběl širší výběr autorů, byl bych obsahem potěšen.


* ) Martin Gerboc
„Chce se mi spát! Chce se mi spát a nikoli žít! A ve spánku snít sen sladký jak smrt …“
(podle Francisco Goya, Los desastres de la guerra / Hrůzy války) XII. 2010 – VI. 2011
akryl, sépiová tuš, olejový pastel, kombinovaná technika, papír na plátně 
160 x 210 cm, Majetek autora