Lze odmítnout humanismus?

Lennonova zeď, Praha

Pana Alexandra Tomského si vážím, jeho jasně konzervativní a pragmatické názory mi nebyly cizí. Vzhledem k osobnímu sentimentu jsem nedokázal odvrhnout jeho neurotické a nacionalisticky podbarvené odmítnutí uznání hodnot člověka a lidskosti a dvakrát jsem si pustil záznam jeho argumentací proti humanismu v pořadu: "Pro a Proti".

Bez obalu prohlašuji: KGB, Putin, Konvička, Ortel, Klaus, Babiš i Zeman a další jsou naprosté nuly, pokud je poměříte s intelektuálním fašismem, jaký předvedl český politolog a nakladatel, překladatel z angličtiny a češtiny: Alexander Tomský.

Komprimované citace z pořadu ČRo Plus "Pro a Proti" z 26.11.2015:
- Humanismus je kult.
- Humanismus je politické náboženství.
- Humanismus 200 let popírá úkoly politiků.
- Humanismus ničí Evropu.
- Humanismus je nesmysl.
- Víra v lidstvo chce zničit národy.
- Důstojnost člověka neexistuje.
- Zapomeňte na zákonnou povinnost (tedy Všeobecnou deklaraci lidských práv odsouhlasenou OSN v roce 1948)
- Pozitivismus je nemorální.
- Angela Merkelová zešílela všeobecným lidstvím (humanismem).
- Zavřít hranice.
- Je nutné vycházet z přání občanů, ne z politických ideálů.

Pokud převedete prohlášení Alexandra Tomského do pár stručných vět, pak jsem se dozvěděl:
- Lidé si nejsou rovni, některé národy jsou víc.
- Humanismus lze uplatnit pouze v rodině, maximálně v rodinném klanu.
- Pomáhat lidem v nouzi je nesmysl.
- Pokud je Evropský politik lidský a není nacionalista, je šílenec.

Opět se vynořil další reálný Ellsworth Toohey, postava z románu Ayn Rand, tedy Alexander Tomský. Pro sebe tedy doplňuji seznam bezcenných intelektuálů:
- Literární otec bezcenných intelektuálů: Ellsworth Toohey
- Aktuální guru bezcenných intelektuálů: Avram Noam Chomsky
- Již zapomínaný český guru bezcenných intelektuálů: Václav Klaus
- Historik ÚSD AV ČR, také bývalý ředitel odboru u presidenta Václava Klause: Antonín Kostlán
- Studentka na FF UK: Kristýna Drápalová
- Český politolog a nakladatel, překladatel z angličtiny a češtiny: Alexander Tomský

Více informací o bezcenných intelektuálech zde: Intelektuální bezcennost.

Záznam ČRo Plus "Pro a Proti" z 26.11.2015 zde: Archiv ČRo

Intelektuální bezcennost

Pokoj F. Peroutky Na Strži, u Karla Čapka 

Dnes večer mne napadlo, podívat se na FB profily bývalých FB přátel, zda mé rozhodnutí, nepřijímat jejich názorové hlásání do světa, nebylo příliš unáhlené, nadmíru přísné, případně pak bránící přísunu názorové pestrosti.

Svoji sebereflexi jsem ale tentokrát nedokončil, když jsem na stránce bývalého FB přítele našel olajkované a sdílené příspěvky Antonína Kostlána o tom, jak byl Ferdinand Peroutka ještě větší obdivovatel Hitlera než říká Zeman, jak byl Václav Havel menší demokrat než Andrej Babiš nebo jeho úvahy o tom, jak může mít mladý soudce vyšší plat než ON. 

Pro začátek ale potřebuji definovat pojem „Intelektuální bezcennost“, tedy na první pohled odborné a zasvěcené komentování čehokoli a kohokoli, které však nepřináší nic nového, smysluplného a vnitřně pravdivého a jen vše zpochybňuje, relativizuje za jediným účelem, tedy předřazováním svého ega všemu ostatnímu.
Absence alespoň základních atributů morálky a osobního svědomí, spolu s potřebou relativizovat jakékoli obecně-lidské hodnoty, jsou společné pro všechny intelektuálně bezcenné intelektuály.

Nedávno jsem porovnával životní osudy dvou osob. Na straně jedné Avrama Noama Chomskyho, mluvčího Intelektuální bezcennosti a na straně druhé filosofa s morální integritou Juliuse Tomina a pro názornost jsem zmiňoval i literární postavu z románu The Fountainhead Ayn Randové, Ellswortha Tooheyho, jehož prostřednictvím Ayn Rand skvěle vykresluje zapšklost, zlomyslnost a hadovitost bezcenného intelektuála.

Společným rysem bezcenných intelektuálů je ještě jedna vlastnost, nikdy se nepouští do přímé konfrontace. Silní jsou jen za mikrofonen, za klávesnicí, s ochrankou nebo v kruhu svých přitakávačů. Kdyby si někdy zašli do obyčejné hospody, kam pochopitelně sami nechodí, najdete je v koutě.

Dalším společným rysem je ovšem i skutečnost, že se nejedná o zaslepené fašisty, pravdoláskaře, levičáky, či pravičáky. Když nemáte vlastní názor, můžete jednotlivě komentovat naprosto cokoli, kdykoli a jakkoli. Vtipné pak je, že názorová beztvarost, tedy intelektuální bezcennost, se tak občas potká se souhlasným pokřikem od všech, jinak si protiřečících, názorových proudů.

Uvědomuji si, že nedosahuji dostatčně intelektuálního, tedy všerelativizujího postoje, čímž se nebojím vyjádřit své názory, tedy subjektivní pohledy na realitu. Tím se však ale také nebojím vstoupit do konfrontace.

Literární otec bezcenných intelektuálů: Ellsworth Toohey
Aktuální guru bezcenných intelektuálů: Avram Noam Chomsky
Již zapomínaný český guru bezcenných intelektuálů: Václav Klaus
Historik ÚSD AV ČR, také bývalý ředitel odboru u presidenta Václava Klause: Antonín Kostlán
Studentka na FF UK: Kristýna Drápalová
Bývalý FB přítel (reálně snad stále přítel), profesor na FHS UK: Yasar Abu Ghosh

K napsání toho textu a seznamu intelektuálů mne vedla stále stejná potřeba, nenechávat věci ležet a pokoušet se neuchovávat negativní emoce. Tentokrát to nevyšlo, snad příště.

PS: Pan Antonín Kostlán uveřejnil nekoherentní pojednání o Ferdinandu Peroutkovi s odkazy na zdroje, tedy na články časopisu „Přítomnost“ z roku 1939. Nekoherenci doložil svými odkazy na zdroje, které však paradoxně vyvracejí jeho závěry o kolaborantsví a antisemitismu Ferdinanda Peroutky.


Odkazy a zdroje:

Ferdinand Peroutka, 1939, Češi, Němci a židé:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf

Ferdinand Peroutka, 1939, Dynamický život:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

Ferdinand Peroutka, 1938, Nový poměr k Německu:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_29_12.pdf

Antonín Kostlán, 2015, Ferdinand Peroutka 1938-1939: kapitulant před nacistickým Německem:
http://kostlan.blog.respekt.ihned.cz/c1-63573170-ferdinand-peroutka-1938-1939-kapitulant-pred-nacistickym-nemeckem

Adam Drda, 2015, Peroutka a Židé
http://www.revolverrevue.cz/adam-drda-peroutka-a-zide

Petr Dauš, 2014, Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?
http://dnesek.blogspot.cz/2014/07/aristoteles-z-bartolomejske-nebo-avram.html

Petr Dauš, 2008, Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh:
http://dnesek.blogspot.cz/2008/12/slaboch-prohnan-staronov-ivoin-druh.html

Václav Havel na Petříne?

Václav Havel na Petříně?

polemika s Kristýnou Drápalovou

foto: Barbora Daušová

Pracovník Knihovny Václava Havla pan Jan Hron upozornil Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla na text v blogu Kristýny Drápalové na serveru ihned.cz.

Hlavní argumenty Kristýny Drápalové jsou obdoba již zveřejněných prohlášení několika osob a jedné instituce a proto je vhodné, zejména pokud je výzva k reakci od pracovníka instituce, tedy Knihovny Václava Havla, na některé části textu v blogu autorky reagovat.

Předně uvádím, že jsem rád i za negativní názory.

Jsem přesvědčený, že veřejná diskuse je potřebná a bez věcné oponentury nelze vést smysluplnou obhajobu záměru.

(Na konci tohoto textu je vyjádření autorky sochy.)

Kristýna Drápalová ve svém textu používá své argumenty pro mne poněkud chaoticky, proto si dovolím shrnout její výhrady takto, aby bylo možné odpovídat:

1. Dosud o projektu nic netušily úřady, ale hlavně Pražané.

2. Chybí jí demokratická diskuse o podobě sochy a jejím umístění.

3. Chybí jí demokratická veřejná soutěž.

4. Vadí jí Petřín, kde by pode ní měli být jen romantičtí literáti, ne politici a disidenti.

5. Nelíbí se jí, že je Václav Havel ztvárněn civilně.

6. A vadí ji také, že lidé ve spolku nepřemýšlí tak jako ona.

ad netušící úřady a „Pražané“

Na jaře roku 2012 jsme oslovili Knihovnu Václava Havla, pana Ivana M. Havla i paní Dagmar Havlovou a předložili jim k vyjádření záměr zřídit Spolek a představili jim i dokumentaci sochy, včetně fotografií.

Pokud bychom v té době obdrželi zamítavá nebo nesouhlasná stanoviska, Spolek by nejspíše ani nevznikl. Protože jsme v demokratické společnosti, se zamítnutím, či nesouhlasem jsem se nesetkali. Odpovědi lze shrnout takto: Nejsme proti vaší aktivitě, ale na tomto projektu, resp. na činnosti spolku se podílet nemůžeme/nebudeme.

Od první registrace (26.07.2012) sdružuje Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla (dále jen Spolek) zájemce o aktivní pomoc a vyhlášením veřejné sbírky (17.11.2012), resp. dobrovolnými příspěvky od spoluobčanů verifikuje záměr sochu vytvořit.

Reportáž v ČT při zahájení sbírky 11/2012

Na tiskové konferenci Spolku (14.11.2012) za účasti novinářů i České televize jsme informovali veřejnost o Spolku a o vyhlášení sbírky. Lze snadno dohledat následné články, reportáže a rozhovory v tištěný a internetových médiích, v ČT, TV Metropol, ČRo, atd.

Od založení Spolku jsou v provozu internetové stránky a Facebookový profil, kde lze nalézt informace, výroční zprávy, výkazy o hospodaření, sbírce, atd.

Je taktéž faktem, že od poloviny roku 2013 se přístup médií trochu změnil a dostat informace do tisku bylo stále komplikovanější. Všechny peníze střádané ve sbírce totiž jsou určeny pouze pro výstavbu sochy a není z nich financováno nic jiného. Jako eticky nepřípustné se nám též jeví používání komerční reklamy. Jakékoli informace, které jsou v novinách, na internetu a ve velkých médiích, jako jsou celostátní deníky a zejména pak televize a rozhlas, jsou vždy aktivitami redaktorů a reportérů. Na placení PR agentury nebo nakupování komerční reklamy peníze na výstavbu sochy použity nebyly a ani nebudou.

Rozhovor na ČRo 6, 14.11.2012: ZDE.
Titulní článek v Lidových Novinách 3.3.2015: ZDE.

Další odkazy na citace a články v médiích: ZDE.

Za tímto projektem nestojí žádná instituce, politická strana, ani peníze z veřejných zdrojů, dotace z kulturních fondů úřadů, atd. Tento projekt je občanská aktivita, financovaná pouze veřejnou sbírkou: "Občané sobě" a aktivní pomocí jednotlivců. 

Netuším, jak lze potvrdit nebo vyvrátit, zda „Pražané“ byli nebo nebyli informováni, ale rozumím tomu, že konkrétně Kristýna Drápalová a zajisté i mnoho dalších „Pražanů“ informováni nebyli. 

Názor všeho-lidu nebo v tomto případě „Pražanů“ pokládám za irelevantní argument.

Pakliže může být v jedné společnosti nálada na zvolení Václava Havla presidentem a o pár let později ta samá společnost opět demokraticky zvolí Václava Klause a později i Miloše Zemana, pak nelze příliš spoléhat na trvanlivost názorů „všech“.

Ani dějiny nepamatují, že by cokoli smysluplného a zejména dobrého vzniklo na poradě „všech“. Demokratický systém je něco jiného. Někdo předloží vizi, myšlenky nebo projekt, a je na samotném obsahu vize nebo projektu, zda a jak bude přijat.

Proto má v tomto konkrétním případě smysl nekomerční a nepolitická aktivita, zejména pak veřejná občanská sbírka.

foto: Petr Dauš

Zcela zásadní je pochopitelně názor a vyjádření Útvaru památkové péče, majitele i správce pozemku, tedy dotčených kompetentních úřadů, což je ve zkratce několik odborů magistrátu hl.m. Prahy. 

Aby však bylo možné jednat s úřady musí být k dispozici podklady, projekt instalace, který v současné době zpracováváme. Předpokládáme, že první jednání zahájíme letos v dubnu po dopracování studie. 

ad absence „demokratické diskuse“

Právě tím, že záměr Spolku je publikován již tři roky, diskuse probíhá. Neznám představu oponentů, jak by taková diskuse měla podle nich vypadat, aby byla dostatečně demokratická.

Jistě se najdou osoby a instituce, které se cítí opomíjené a tím i dotčené, ale seznam osob a institucí, které si na odkaz Václava Havla činí nárok neexistuje, ale i kdyby existoval, těžko nalézt jednotný názor na umělecké ztvárnění sochy, výběr místa i času instalace.

ad absence „veřejné soutěže“

Nemyslím, že je možné vytvořit komisi, která by zahrnovala osoby, které Václava Havla znaly, doplnit je o zástupce předlistopadového disentu, přizvat kurátory, architekty, literáty, dramatiky, politiky a zástupce více či méně dotčených institucí. Pokud by nikdo nereklamoval, že nebyl osloven a komise není kompetentní, pak by komise vybrala jedno dílo, jedno místo a jeden termín pro odhalení sochy a vše by pak musela předložit "Pražanům" ke schválení.

Tento postup by asi byl dostatečně korektní, ale tímto postupem socha Václava Havla bezpochyby nikdy nevznikne. 

Proč?

Václav Havel nevytvářel hodnoty pouze literární, ale i jiné. Byl schopen skvěle pojmenovat rozdíl mezi pravdou a lží, uměl poukázat na podstaty problémů i zprostředkovávat vize, dávat životu smysl osobní odpovědností. 

Nepochopení, obavy, zloba i agrese mívají kořeny v neznalosti, ve strachu z neznáma.

Díky své schopnosti srozumitelně a přesně popsat podstatu událostí, společenských poměrů i lidské duše vytvářel svět srozumitelným a tím i bezpečnějším.

Svou pravdivostí, otevřeností a srozumitelností si našel cestu k jednotlivci. Spříznění v pochopení, v doteku vlastní duše, tak u mnoha lidí logicky vytvořilo osobní vazbu.

Setkal jsem se s příznivci Václava Havla, kteří se nechtěli spojit s jinou iniciativou nebo projektem, protože je pro ně jejich vztah k odkazu Václava Havla příliš osobní na to, aby ho byli ochotni a schopni s někým dalším sdílet.

Setkal jsem se příznivci myšlenek Václava Havla, kteří se báli veřejně projevit, aby si neuškodili v práci, nestali se terčem posměšných poznámek.

Setkal jsem i s lidmi, kteří po veřejné podpoře odkazu Václava Havla byli natolik vulgárně a nebezpečně obtěžováni, že i Policie tento stav vyhodnotila jako ohrožení a poskytla jim ochranu.

Najít všeobecnou shodu na podobě sochy, místu pro její instalaci a obecně i na to, zda má socha vůbec vzniknout, je nejspíše nemožné. Přesto jsme ve Spolku přesvědčeni, že cestu je potřebné najít.

ad Petřín

Vrch Petřín a okolní zahrady jsou zajisté významným místem, různými způsoby spojeným s historií. Nelze však souhlasit s tím, že Petřín patří jen romantickým básníkům.

Mimo jiné jsou instalovány i následující sochy (uvedeno s rokem instalace):

Hana Kvapilová, herečka (1913)

M.R. Štefánik, letec (1938 a 1994)

Ferdinand Laub, houslista (1913)

Vítězslav Novák, skladatel (1950)

Pomník obětem komunismu (2002)

Nelze též souhlasit s tvrzením, že Václav Havel nebyl romantický básník:

Tuto připomínku chápu jako vtipnou nadsázku, tedy stejnou měrou:
Václav Havel byl romantický básník, možná dokonce víc než J.V.Sládek. Pochopitelně po svém.

Umění jinotaje (Václav Havel, Básně. Antikódy, Spisy, 1999, Torst)

Znám křišťálovou - mrk - studánku

kde nejhlubší - mrk - je les,

tam roste - mrk - zlaté kapradí

a vůkol rudý - mrk, mrk - vřes ...

ad příliš civilní pojetí sochy Václava Havla

Názory na jakékoli výtvarné dílo jsou a budou vždy různé, to je ostatně i jedna z podstat uměleckého díla. Nejspíše nejhůře jsou na tom umělecké počiny, které nevzbuzují žádné emoce.

Schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla je podstatou výtvarného umění. S použitím citace Ayn Rand: „Základním účel umění, není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě. Umění vyjasňuje lidské chápání reality. V tomto smyslu, umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“

No, a jsme u základní otázky:

Jak by měla socha Václava Havla vypadat?

foto: Barbora Daušová

Pamětní deska (Divadlo Na Zábradlí, Praha), Lavička Václava Havla (Dublin, Barcelona, atd.), busta Václava Havla (Washington, D.C., ND v Praze) a další, jsou ukázky různých uměleckých přístupů. Figurální socha v životní velikosti má však poněkud odlišný význam a je spojena více s osobností Václava Havla než s autorem sochy.

Výhradně osobní umělecká interpretace autora, například přetvoření figurální sochy do abstraktních odkazů, by v případě sochy Václava Havla byla spíše známkou exhibicionismu autora. Najít kompromis mezi zcela civilním pojetím, nepřiměřenou a nevhodnou adorací a subjektivním uměleckým pohledem autora sochy je těžký úkol. 

Názor nejen členů spolku je takový, že v tomto případě je ztvárnění adekvátní a zdařilé. Proto jsme se rozhodli realizovat tuto verzi sochy, která nebyla vytvořena na zakázku a vznikla dříve, než sochu realizovat vůbec kohokoli napadlo.

ad „... než se do toho pustíme, zkusme trochu myslet“

Zkusme nejen myslet, ale také diskutovat, polemizovat, argumentovat a předkládat fakta a vysvětlovat své názory.

Tento text je polemika s názory a pokus o vysvětlení souvislostí, okolností i motivací.

Petr Dauš

Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla, předseda spolku

V Praze, 11.03.2015

Poznámka:

Je všeobecně známo, že si Václav Havel sochu nepřál, nicméně toto prohlášení je z 90-tých let, kdy měly sochy poněkud jinou historicko-politickou konotaci a kdy aktivity občanských sdružení byly většinou ojedinělé a lokální. Osobně jsem přesvědčen, že projekt bez politické okázalosti, iniciovaný spolkem a financovaný občanskou sbírkou by panu Havlovi nevadil.

Oprava několika faktických nepřesností v textu Kristýny Drápalové:

Barbora Daušová není neteř Petra Dauše, "Hurá akce" není až tak „hurá“, trvá již tři roky, autor fotografie uveřejněné u textu není Barbora Daušová.

Spolek také nikdy netvrdil, že je "lid" nebo "Pražané" a má tak nárok na výstavbu sochy, stejně tak, že odpůrce instalace sochy Václava Havla je "škarohlíd", atd.

Vyjádření autorky sochy:

Čistě politickou sochu nechť vytvoří zasloužilý umělec prošlý výběrovým řízením. K této soše, jakožto k soše o jejímž vzniku pan Havel věděl a dokonce i sochu reálně viděl, se váže můj velký obdiv k jeho osobnosti. Proto civilní provedení s koncepcí sochy bez soklu, zachycena v chůzi, s deskami a pomyslnými texty v ruce. Optimistický výraz ve tváři, je určitou nadějí v budoucnost, kterou nám dal a v co nám dnes, více kdy jindy, zbývá jen věřit.

Barbora Daušová

V Praze dne: 11.03.2015

Odkazy:

www stránky spolku: www.VHsocha.cz

FB profil spolku: facebook.com/VHsocha

Tento příspěvek ve formátu PDF: ZDE

Umění (podle Ayn Rand)

210x297mm, fixa, nesignováno, cca.: 1998. :)

Nedávno se někdo na sociální síti vyjádřil k aktivitám typu: „Vadí nám velezrádce na hradě,“ nebo: „Mráz přichází z Kremlu“, kdy se jednotlivci stále více vyjadřují a identifikují nebezpečí prototalitních aktivit v ČR a zejména v Rusku, takto: „No takto to vnímáte vy, citlivé lidé,“ myšleno umělci nebo lidé s uměleckými sklony.

S takovýmto názorem lze souhlasit a hned se mi vybavily pasáže z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ definující, mimo jiné, i pojmy umění a umělec.

Tedy: Ano, schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla nebo textu je podstatou umění a tak se nelze divit, že umělci a citliví lidé obecně: „vidí dál“.


Následuje výběr několika citací z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ od Leonarda Peikoffa, strana: 406 až 413, 2001, Berlet Advertising & Graphic Design Pty Ltd, první vydání. Více na: www.Aynrand.cz
Za skvělý překlad patří velké díky panu Jiřímu Kinkorovi.


„Umění“, podle Ayn Randové, „je selektivním přetvořením reality podle umělcových metafyzických hodnotových soudů“.

Veden svými metafyzickými a  hodnotovými soudy vybírá umělec z neuspořádaného chaosu lidské zkušenosti ty aspekty, které považuje za charakteristické pro povahu světa. Poté je ztělesní v konkrétním, smyslově vnímaném objektu, jakým je například socha, obraz, povídka. Výsledkem je celý svět zmenšený do mikrosvěta.
Přesněji řečeno, výsledkem je pojetí světa ve formě záměrně sestrojeného konkrétního objektu zbaveného všech nepodstatných prvků, který divákovi nebo čtenáři nepřehlédnutelně vysílá zprávu: „Toto je v životě důležité, o toto jde – tak já, umělec, vidím život.“
...
Převáděním abstrakcí do smyslových vjemů plní umění ještě jednu klíčovou (a neoddělitelnou) funkci. metafyziku nejen integruje, ale i objektivizuje. Znamená to, že člověku umožňuje vnímat své pojetí světa ve formě existenciálního objektu – vnímat je nikoli jako obsah svého vědomí, nýbrž jako „skutečný objekt“, jako vnější fakt. Protože abstrakce jako takové neexistují, nelze si metafyzické abstrakce plně zreálnit jinak (a učinit je plně funkčním vlastním vodítkem) než jejich vjemovou konkretizací. „Aby metafyzické abstrakce získaly plnou, přesvědčivou a neodvolatelnou sílu reality“, píše Ayn Randová, „musí k člověku promlouvat ve formě konkrétních objektů – tj. ve formě umění.“
...
„Umění,“ uzavírá Ayn Randová, „je nepostradatelným prostředkem komunikace morálního ideálu."
Podle ní je etika srovnatelná s teoretickým inženýrstvím. Oba obory jsou aplikovanými vědami majícími za cíl vést lidské jednání, a oba obory tak vyžadují jistou formu technologie, tj. skutečnou tvorbu hodnot. Čím je architekt mostu nebo kosmické lodi pro inženýrství, tím je umělec pro etiku: „Umění je technologie duše ... Umění je konečným produktem. Vytváří model.“
...
I když umění skutečně zobrazuje morální ideál, jeho cílem není učit lidi tomuto ideálu. Účelem umění není vzdělávání či zvěstování spásných vizí, ani morálních, ani metafyzických. Učit těmto předmětů je úkolem filozofie, pro niž není umění náhražkou; umělecké dílo není učebnicí nebo nástrojem propagandy. „Základním účel umění," píše Ayn Randová, „není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě.“

Protože funkcí umění je snést lidské pojmy na smyslově vnímanou úroveň, není úkolem umělce předávat pojmovou informaci, nýbrž poskytnout člověku jistý vyhraněný zážitek. Nejedná se o prožitek myšlení, nýbrž bezprostředního vnímání, kdy rozjímá nad konkrétním uměleckým předmětem, který mu říká: „Takto vypadá realita.“
Umění vyjasňuje lidské chápání reality. „V tomto smyslu,“ píše Ayn Randová, „umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“
Aby tento úkol splnilo, musí být umělecké dílo selektivním přetvořením reality. Podstatným slovem je zde selektivním.


Poznámka:
Právě vyšel dlouho očekávaný překlad knihy Ayn Randové: Atlasova vzpoura.

Více zde: http://www.kosmas.cz/knihy/194540/atlasova-vzpoura/