Nevím, jaké používáte pojmenování bramboráku ve Vašem kraji, ale u nás v rodině se používá název "cmunda", který se před sto lety používal na Vysočině, odkud byla pra-pra-babička.
Měli jsme s nejmladším synkem, když mu bylo 4 až 12 let, takovou ustálenou zvyklost, že při smažení cmundy, která se dělá postupně na jedné pánvi, si synek ojídal křupavější kraje a já snědl ten prostředek. Mám rád, když běžné situace potvrzují kontinuitu, kdy mimoděk opakovaně ujišťují o neměnném "status quo".
Prostě jsme byli oba v kuchyni, on většinou seděl na lince, čekali až se dosmaží další cmunda a pak společně jedli.
Moc nepoužívám na smažení olej, ale s cmundou platí vyjímka, neb každý ví, že bramborák neusmažený na oleji, ale "na sucho" není to správné a křupavé jídlo. I proto ho dělám jen vyjímečně, tak 4x do roka.
Dneska si synek ze tří možností k večeři vybral cmundu. Duše mi zajásala, neb jsem se domníval, že i u něj se probudila nějaké vzpomínka na společné hodování na kuchyňské lince.
Je jasné, že ve 13-ti letech, v probíhající fyzické pubertě, si už na plochu linky nesedne. A i když by to hmotnostně asi prošlo, hezké a estetické by to už moc nebylo a také by moc nebylo kam odkládat usmaženou tradiční placku.
Po vyslovené volbě jídla však zalezl do svého pokoje, spustil si Discord Status, nějakou hru a podle toho co bylo slyšet až do kuchyně, se dobře bavil.
Má role se tak radikálně smrskla na kuchaře-smažiče, zaměstnance Woltu a uklízeče.
Vlastně s tím nemám problém, je to přirozený vývoj a postupující čas, kdy nemá smysl se ho snažit zastavovat. Ostatně, vzdorovitá puberta se u mých dětí nikdy nekonala a nekoná se ani nyní. Asi je to tím, že není komu a čemu vzdorovat, formálně tupou autoritu děti nezažily. Nicméně, trochu ten sentiment cítím. Přidělený čas běží a některé momenty se už nevrátí.
Teď už je v kuchyni uklizeno, větrá se a synek i já jsme spokojeni.
Co víc si přát?
