Bez dalšího komentáře uvádím vlastnoruční a doslovný přepis záznamu závěrečné řeči JUDr. Milady Horákové v procesu, který všem jasně ukázal neomezenou moc totalitní-komunistické moci.
Soudce: Paní obžalovaná Horáková, prosíme předstupte:
JUDr. Milada Horáková:
Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svojí obhajobu.
Děkuji proto svém právnímu zástupci, že nalezl určitá a uplatnil je v můj prospěch.
Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně a odevzdaně přijmu trest, který bude pro mě nalezen.
Necítím se oprávněna dělat nějaká prohlášení, ani mluvit ke komukoliv, ale přece bych ráda, aby všichni slyšeli toto:
Jako žena a matka, která si opravdu osobně nepřála války, když důsledně a logicky promýšlí celou věc, učinila jsem cíle, za nimiž jsem šla, odvislé od války. Jako sociální pracovnice, přesvědčená, že „lepší příští“ lidské společnosti je v socialismu, jsem se dostala na cestu ke kapitalismu.
Jako příslušník tohoto národa, milující nesmírně tento kousek světa a
dokáz…
prokázavší, že v době okupace dokáže za něj položit i svůj život, jsem se ocitla v nebezpečí, že jednoho dne mohu stát na stejném břehu s těmi, proti nimž jsem bojovala na život a na smrt,
nacistickými N
ěmci. Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání.
Slavný státní soude, myslím, že i během vyšetřování
Státní bezpečnosti vyšlo najevo, že jedno je jisté, že nebyly nízké a nečestné.
My jsme dlouho diskutovali o tom, čemu se říká přesvědčení, protože tak jsem já odůvodňovala pohnutky svých činů a musím prohlásit, že Státní bezpečnost a její orgánové v té věci projevili více trpělivosti, aby mě přesvědčovali, než já jsem projevila té trpělivosti po „únoru“, abych se přesvědčila, zda různá ta násilí a nesprávnosti, které jsem i já brala také jako pohnutky svého jednání byla skutečná a nebo jen přechodná, a v čem spočívala. Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná.
To by nebylo pravdivé a poctivé.
Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet, ale v zásadě jsem prohlásila orgánům Státní bezpečnosti, že setrvávám ještě ve svém přesvědčení a že také v tom setrvávám proto, že jsem ho opírala o názory, stanoviska, vyjádření a informace osob, které pro mě byli autoritou a mezi něž počítám také dva nejvzácnější pro sebe, lidi, dvě největší osobnosti:
Tomáše Garrigue Masaryka a
Edvarda Beneše, kteří na mě velmi působili během mého celého mého života.
A já bych teď chtěla říct něco těm, kteří také od těchto dvou osobností odvozovali své přesvědčení a své názory.
Chtěla bych jim říct jen toto: V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat a jestliže nechce rušit, kazit a ohrožovat to, co se většina našeho lidově-demokratické a lidově-demokraticky přesvědčeného obyvatelstva, rozhodla dělat.
To je jedna věc.
Možná, že si někdo zde nebo venku myslí, že jsou tato slova zbabělá.
Nejsou zbabělá.
Bylo by mně mnohem lehčí, slavný Státní soude, kdybych mohla, do těch těžkých chvil, do které teď o … do kterých teď odcházím a které nastupuji, jít třeba jenom s osobním přesvědčením hrdinství a jeho glorioly, ale já myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu, zcela naze, pravdivě, bez příkras, všem:
Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já.
Nedělejte to / leda, že byste byli blázni nebo, že byste se honili za falešným mučednictvím a nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.
Slavný Státní soude, je mně opravdu těžko říct něco víc.
Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě.
Pokud jde o mě, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení.
Obrázek převzat kdesi z internetu.
Další informace: Ústav pro studium totalitních režimů
