pondělí 29. června 2015

Bližší košile než kabát

FOTO: RICHARD CORTÉS, LIDOVÉ NOVINY
Mám snahu být tolerantní, mít pochopení, neodsuzovat, ..
Zkrátka: mít mír v duši nejen pro sebe.

Někdy však dojdou zásoby slunce a musím si povzdechnout:

Prezident je samolibý a zlomyslný paběrkovač funkce hlavy státu,
ve vládě jsou „děti ráje“, pochopitelně toho komunisticko-normalizačního,
minimálně jednomu z obvodů Prahy šéfuje osoba s nepochopitelně hloupým myšlením,
státním hospodářstvím hýbají nevolení šíbři a
toto vše dohromady si stále udržuje volební preference.

To je stejné jako za „totáče“.
Málokdy se při osobním rozhovoru našel stoupenec režimu, ale u voleb měl ten proklínaný režim stále podporu podle hesla: „Bližší košile než kabát“.


FB status 29.06.2015


středa 24. června 2015

Umělecká subkultura

® Karel 2012 
Občas jdu kamarádům na vernisáž, občas se nachomejtnu v akademickém kruhu (AVU) u piva a vždy mne udiví, jak vojensky přísný je hierarchický systém uměleckých zásluh. Jaký rozdíl je mezi umělci a galeristy, absolventy té, či oné umělecké školy, jak absurdně ambivalentní je vztah umělec-klient, kolik krvavé rivality je mezi různými, navzájem si konkurujícími, uměleckými skupinami i jednotlivci.

Skoro se zdá, že se z výtvarné umělecké subkultury vytratili solitérní umělci a hraje se jen o prestiž celebrity, která jediná určuje cenu prodávaných děl, která je jediným měřítkem kvality uměleckého díla.

Tento pokrytecky fungující svět aktuálního „umění“ nejspíše nebude ničím novým a jako vždy, teprve čas ukáže hodnotu toho kterého uměleckého díla, pokud tedy přistoupíme na všeobecně přijímaný hodnotový systém.

Dovolím si citovat z eseje „Poznámky o polovzdělanosti“ Václava Havla z roku 1964:
Působení polovzdělaneckého postoje je řízeno víc než co jiného nejrůznějšími obecnými konvencemi.

Pokud tuto větu aplikujeme do výše zmiňované umělecké subkultury, pak je zřejmé, že trvalý strach z odhalení „polovzdělanosti“ vytváří v umělecké subkultuře vojensky přísný systém zásluh. Zasloužilejší autorita má vždy správný názor v hodnocení jiného uměleckého díla, vyšší vzdělání a „lepší“ škola, jsou garantem vyšší hodnoty umělce, nebo … Jakékoli umělecké dílo je dobré, pokud je od zasloužilého umělce nebo od všeobecně známé mediální celebrity.

Možná je tento systém zásluh v pořádku a umělecký svět by bez něj nefungoval, ale kam se ztratila autentičnost, osobitá výpověď, tavení reality očima umělce, vytváření nové esence z hromady všedností, nová subjektivní projekce jedince, … to vše jako základ hodnoty uměleckého díla.

Dalo by se shrnout takto jednoduše:
Nemám rád konvence a zásluhový kariérní postup diktovaný strachem z odhalení polovzdělanosti.
Mám rád odvážné počiny řízené niternou potřebou umělce se vyjádřit.



pátek 19. června 2015

Intelektuální bezcennost

Pokoj F. Peroutky Na Strži, u Karla Čapka 
Dnes večer mne napadlo, podívat se na FB profily bývalých FB přátel, zda mé rozhodnutí, nepřijímat jejich názorové hlásání do světa, nebylo příliš unáhlené, nadmíru přísné, případně pak bránící přísunu názorové pestrosti.

Svoji sebereflexi jsem ale tentokrát nedokončil, když jsem na stránce bývalého FB přítele našel olajkované a sdílené příspěvky Antonína Kostlána o tom, jak byl Ferdinand Peroutka ještě větší obdivovatel Hitlera než říká Zeman, jak byl Václav Havel menší demokrat než Andrej Babiš nebo jeho úvahy o tom, jak může mít mladý soudce vyšší plat než ON. 

Pro začátek ale potřebuji definovat pojem „Intelektuální bezcennost“, tedy na první pohled odborné a zasvěcené komentování čehokoli a kohokoli, které však nepřináší nic nového, smysluplného a vnitřně pravdivého a jen vše zpochybňuje, relativizuje za jediným účelem, tedy předřazováním svého ega všemu ostatnímu.
Absence alespoň základních atributů morálky a osobního svědomí, spolu s potřebou relativizovat jakékoli obecně-lidské hodnoty, jsou společné pro všechny intelektuálně bezcenné intelektuály.

Nedávno jsem porovnával životní osudy dvou osob. Na straně jedné Avrama Noama Chomskyho, mluvčího Intelektuální bezcennosti a na straně druhé filosofa s morální integritou Juliuse Tomina a pro názornost jsem zmiňoval i literární postavu z románu The Fountainhead Ayn Randové, Ellswortha Tooheyho, jehož prostřednictvím Ayn Rand skvěle vykresluje zapšklost, zlomyslnost a hadovitost bezcenného intelektuála.

Společným rysem bezcenných intelektuálů je ještě jedna vlastnost, nikdy se nepouští do přímé konfrontace. Silní jsou jen za mikrofonen, za klávesnicí, s ochrankou nebo v kruhu svých přitakávačů. Kdyby si někdy zašli do obyčejné hospody, kam pochopitelně sami nechodí, najdete je v koutě.

Dalším společným rysem je ovšem i skutečnost, že se nejedná o zaslepené fašisty, pravdoláskaře, levičáky, či pravičáky. Když nemáte vlastní názor, můžete jednotlivě komentovat naprosto cokoli, kdykoli a jakkoli. Vtipné pak je, že názorová beztvarost, tedy intelektuální bezcennost, se tak občas potká se souhlasným pokřikem od všech, jinak si protiřečících, názorových proudů.

Uvědomuji si, že nedosahuji dostatčně intelektuálního, tedy všerelativizujího postoje, čímž se nebojím vyjádřit své názory, tedy subjektivní pohledy na realitu. Tím se však ale také nebojím vstoupit do konfrontace.

Literární otec bezcenných intelektuálů: Ellsworth Toohey
Aktuální guru bezcenných intelektuálů: Avram Noam Chomsky
Již zapomínaný český guru bezcenných intelektuálů: Václav Klaus
Historik ÚSD AV ČR, také bývalý ředitel odboru u presidenta Václava Klause: Antonín Kostlán
Studentka na FF UK: Kristýna Drápalová
Bývalý FB přítel (reálně snad stále přítel), profesor na FHS UK: Yasar Abu Ghosh

K napsání toho textu a seznamu intelektuálů mne vedla stále stejná potřeba, nenechávat věci ležet a pokoušet se neuchovávat negativní emoce. Tentokrát to nevyšlo, snad příště.

PS: Pan Antonín Kostlán uveřejnil nekoherentní pojednání o Ferdinandu Peroutkovi s odkazy na zdroje, tedy na články časopisu „Přítomnost“ z roku 1939. Nekoherenci doložil svými odkazy na zdroje, které však paradoxně vyvracejí jeho závěry o kolaborantsví a antisemitismu Ferdinanda Peroutky.


Odkazy a zdroje:

Ferdinand Peroutka, 1939, Češi, Němci a židé:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf

Ferdinand Peroutka, 1939, Dynamický život:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

Ferdinand Peroutka, 1938, Nový poměr k Německu:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_29_12.pdf

Antonín Kostlán, 2015, Ferdinand Peroutka 1938-1939: kapitulant před nacistickým Německem:
http://kostlan.blog.respekt.ihned.cz/c1-63573170-ferdinand-peroutka-1938-1939-kapitulant-pred-nacistickym-nemeckem

Adam Drda, 2015, Peroutka a Židé
http://www.revolverrevue.cz/adam-drda-peroutka-a-zide

Petr Dauš, 2014, Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?
http://dnesek.blogspot.cz/2014/07/aristoteles-z-bartolomejske-nebo-avram.html

Petr Dauš, 2008, Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh:
http://dnesek.blogspot.cz/2008/12/slaboch-prohnan-staronov-ivoin-druh.html



sobota 6. června 2015

Nad stádem koní – bílých koní – groše zvoní

Foto: ČTK, via blesk.cz

Stádo neosedlaných bílých koní, prohánějících se přírodou, je mystický výjev i pro někoho, kdo zrovna „od koní“ není.

Poněkud jiný dojem ve vás však zanechá koňské spřežení bílých koní, které je ovládáno černým pánem vzadu, pohodlně si sedícím na kozlíku pozlaceného kočáru.

Bílý kůň je buďto výhradně pozitivní symbol (láska, Kristus, štěstí, ..) nebo se označení „bílý kůň“ používá pro ovládané osoby, dosazených do funkcí k plnění zpravidla nekalých cílů. Spoutaný, zapřažený bílý kůň, s klapkami na očích, je pak už jen nástroj k jízdě v kočáru.

Retro úvod
V posledních 25-ti letech s česká ekonomika prošla bouřlivým vývojem.
V prvních letech po sametové revoluci se uvolnilo soukromé podnikání a vyhrávali odvážní, kteří se nebáli rychle opustit svá dlouholetá pracovní místa a převzali odpovědnost za své podnikatelské záměry. Koncem devadesátých let, spolu s privatizací, se ve velkém měřítku zahájilo tunelování čehokoli, kde byl majetek. V dalších letech, když už nebylo co a kde tunelovat (rozprodávat), se začal zadlužovat stát a jeho instituce, aby bylo kde pokračovat v rozkrádání. Následná doba, kdy již bylo rozebráno, snědeno a přestalo být možné tunelovat banky a státu docházely prostředky, přišly dotace z EU a zase bylo veseleji.
Skončila doba drsných mafiánských postupů (vše na černo), stejně tak i doba mafiánů v kravatách (šedá ekonomika) a bylo potřebné vymyslet jiný způsob uplatňování moci. Přímá podpora politických stran ztratila smysl, když se po volbách spojují a kamarádsky rozdělují vliv, již známé tváře šedé ekonomiky postupně zmizely z novin i dalších médií a byla nastolena doba „bílých koní“, tedy doba bílého temna.

Bílé temno
„Bílé temno“ právě prožíváme.
Počátek bílého temna, tedy používání mladých a vzdělaných lidí k prosazování zájmů šedé ekonomiky, se časově shoduje s příchodem dotací z EU. Známosti, kontakty, majetek a s tím související vliv byl sice fajn, ale bylo potřebné obsadit funkce i na těch důležitých postech, kde byla a je nutná znalost cizích jazyků, technické, právnické nebo ekonomické vzdělání.
Součástí nutných předpokladů bílého koně je pochopitelně i jeho čisté Curriculum Vitae, žádný záznam v rejstříku trestů ani v seznamu spolupracovníků StB, žádné členství v politických stranách, žádný majetek z minulé doby. Bílý kůň musí mít čisté CV a naopak se hodí, když má rodinu, kterou chce finančně zajistit, velkou egoistickou potřebu ovládat své okolí z titulu získané funkce, ideálně pak, když je hnán až patologickou potřebou být formálně úspěšný, kdekoli a v čemkoli.  Pro tyto cíle se bílý kůň stane součástí jakéhokoli systému priorit, pokud bude zachována jeho hlavní životní priorita, osobní úspěch, vyjádřený funkcí - společenským postavením a finančním oceněním.

Firma
Pro představu jak tento systém funguje definujme „Firmu“, což je podnik navázaný na státní zakázky a polostátní instituce, ale stejně tak to může být instituce přímo řízená některým stupněm státní správy. Tedy nemocnice státní (např.: IKEM, ÚVN Střešovice, zdravotní pojišťovna (VZP), energetické firmy (ČEZ, PRE, ČEPRO), agentura (Czechinvest), ekologické firmy, likvidace odpadů, zbrojní průmysl, oprava silnic a dálnic, dopravní podniky, atd.
Firma má pochopitelně své zaměstnance, střední a vrcholový management, ředitele, poradenské, finanční a další komerční subdodavatele.

Vlastník
Takovýchto Firem jsou desítky a stovky, každá někomu patří, někdo nad ní má vlastnický nebo politický dozor. Někdo rozhoduje o tom, kdo bude ve firmě generální ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, atd.
Takovéto rozhodování provádí Vlastník.
U komerčních firem vlastník většinového podílu, u státních a polostátních firem pak politikové, resp. Vlastníci politiků, bílých koňů.
Vláda, poslanecká sněmovna, ministerstva, státní úřady atd. jsou z pohledu tohoto popisu Firma jako každá jiná.
Jak již bylo řečeno, od uplatnění „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“ (Opoziční smlouvy) v roce 1998, ztratilo smysl, aby Vlastník upevňoval svůj vliv sponzorováním politické strany. Vyhledávání a nakupování bílých koní je totiž pro Vlastníka podstatně výhodnější a především podstatně levnější.

Já nic, já jen ...
Máme tedy definovány pojmy: „Bílé temno“, „Bílý kůň“, „Firma“ a „Vlastník“.
V době Bílého temna neexistuje, nebo je zcela vyprázdněn, obsah pojmů: demokracie, odborná správa cizího majetku, stavovská čest, dlouhodobý cíl rozvoje, čest, morálka, svědomí. Všechny tyto pojmy jsou ve své vyprázdněnosti nahrazeny jasným obsahem slova Vlastník.
Při plnění pokynů od Vlastníka nejsou, v sobeckém zájmu Bílého koně, nijak akcentovány pojmy jako svědomí, čest nebo morálka. Při plnění pokynů se příliš přemýšlet ani nesmí. Bílé temno se vyznačuje osobní nezodpovědností Bílých koní.
Bílý kůň přeci za nic nemůže, vždyť jen plní pokyny. Kdyby bylo na něm, nic nemorálního, neetického, podlého, zlodějského, .. .by přeci on sám od sebe nikdy v životě neudělal.
Historie je plna příběhů lidí, kteří chtěli jen ..., než se ..., dokud ..., atd. Na roli Bílého koně přistoupí člověk nezkušený, nepříliš socializovaný, egoisticky zaslepený, tedy sociálně patologický, zkrátka: demoralizovaný.

Příběh Vladimíra
Vláďa úspěšně studuje magisterský obor, pochopitelně mu občasné brigády ani malý měsíční příspěvek od rodičů nestačí na běžné radovánky ještě tak trochu studentského života. Každoročně jezdí s partou lyžovat, sportuje, rád by si pořídil lepší motorku a navíc, jeho dlouholetá známost Miluška by se ráda už trochu s Vláďou usadila. Na děti pochopitelně ještě nespěchají, ale oba ví, že hodiny jejich vztahu odbíjejí další kvalitativní posun. Sdílené bydlení s kamarády drahé není, ale chtělo by to něco víc a pro novou motorku i garáž. Miluška sice už vydělává, má i něco našetřeno, ale tohle jsou přeci starosti pro chlapa. Ví, že není blbý, studuje dobře, ale také ví, že cesta k penězům je dlouhá. Představa vlastního Startup-u Vláďu neláká, to je pro něj příliš riskantní, přesto však plný energie a odhodlání si je naprosto jistý svou vysokou hodnotou na trhu.
Rok před státnicemi osloví Vláďu studující kolega Honza. Je sice na vedlejší katedře, také má rok do státnic, ale už několik let si skvěle žije. Jistý pan O., kterému říká Šéf, ho totiž potřebuje pro jeho dobré ovládání angličtiny i němčiny a taktéž pro jeho znalosti ekonomie. Šéf si Honzu najímá jako krizového managera, resp. jako dozor na krizovým řízením Firem. Honza je členem několika dozorčích rad. Moc práce to neobnáší, současně zvládá studovat i slézat své oblíbené stěny a skalní převisy, ale každá Firma mu pochopitelně něco „málo“ platí každý měsíc.
Honza je velký pohodář, jak se říká „za vodou“, a jednoho dne pozve Vláďu na zasedání valné hromady jedné z Firem a svůj post v dozorčí radě přenechá Vláďovi. Nic za to nechce, sám povýšil do představenstva, tak chce, aby mu někdo kryl záda i v dozorčí radě. Navíc se tam Vláďa konečně seznámil se Šéfem, který se na vlané hromadě jen na chvilku mihnul. Skoro se zdálo, že přijel jen aby se seznámili a aby poklepal svému právníkovi, který jinak vše vyřizuje, na rameno, poděkoval mu za zprostředkování navýšení vlastnického podílu ve firmě na 51%.
Po dokončení státnic a už měl Vladimír za sebou několik koncertů na VIP vstupenky, pár účastí na mejdanech Honzy, Silvestr s kamarády, kde skoro vše platil, vyzkoušel si ruletu v centru a už zastával několik funkcí ve Firmách. Často v partě známých hlásal, že nesmrtelnost je pocit, který dává křídla, teď je ta doba, kterou stojí za to žít.
Další osud plně odpovídal jeho představám o své ceně na pracovním trhu. Přicházely další šance a výzvy, dokonce po čtyřech letech od státnic vykonával funkci ekonomického náměstka v krajské nemocnici, konečně post, kde mohl naplňovat své studentské vize krizového řízení nákladů Firmy. Se současným ředitelem nemocnice se poprvé setkal ve VIP lóži na hokeji, kde ještě jako primář interny s manželkou Šéfa domlouvali nějaký chirurgický výkon. Přímo o Šéfovi se spolu ale nikdy nebavili.
Honza získával postavení ve společnosti, stával se váženým manažerem, jeho vliv sílil a hlavně nabíral známosti v celém krajském městě. Před časem tak mohl pomoci svým dvou kamarádům ze školy a dlouholeté kamarádce manželky Milušky, kterým dohodil funkce v dozorčích radách a kamarádce místo sekretářky ředitele ve Firmě Šéfa.
Čerstvě pronajatý byt v rezidenční čtvrti mu dohodil kamarád Honzy, co pracuje pro město v developerské společnosti, krásný slunečný byt, ale pro nastávajícího potomka bude stejně potřeba zahrada s trávníkem, bazénem, houpačkami, ... a také samostatná garáž pro další motorku. A pochopitelně i výběh pro Aldu, nového psa, co si pořídila Miluška.
A tak nesmrtelný život pokračoval.
Ekonomický náměstek v krajské nemocnici bylo dobré místo, ale už po roce ho Šéf sesadil a udělal z něj ředitele nově vzniklé polikliniky. Klientů bylo hodně, doktoři z krajské nemocnice měli další zaměstnání a když něco na zákrokovém sále nevyšlo, poslali pacienta do "krajské". Vlastně ho poslali jen tam, odkud přišel.
Na recepci ambulance v "krajské" měla poliklinika takový svůj dispečink. Do "krajské" dorazí pacient, tam mu diagnostikují nutnost okamžitého chirurgického zákroku a současně mu, nabídnou dvě možnosti: Pan asistent XY vás tady v "krajské" může vzít za tři měsíce, nebo vás ten samý pan asistent může odoperovat na soukromé poliklinice za měsíc, tady máte vizitku a pokud chcete, objednejte se tam. Ta diagnostika náročnosti chirurgického zákroku v "krajské" je základ dobrých kšeftů pro polikliniku, která pochopitelně nemá "komplement", tedy mimo jiné, ARO, JIP, ...
Po dalších dvou letech úspěšné praxe na poliklinice dostane Vláďa od Šéfa novou výzvu. Může se přestěhovat s Miluškou, Aldou a nastávajícím potomkem do Prahy. Úkol je jednoduchý, ostatně byl na něj připravován, bude řediteli, kamarádovi Šéfa, dělat provozně-ekonomického náměstka a dohlídne na správný tok financí v institutu, resp. v nemocnici.

Závěr
Všechny nitky se sbíhají, koordinovaně žijí svým životem vazeb, závislostí a poslušnosti.
Pojmy jako odpovědnost se mění na podřízenost, odbornost na oddanost, efektivita na tunelování a současně vlastní úsudek a rozum na poslušné vykonávání pokynů.
Síť se uzavírá.
Ředitel, náměstek, vedoucí odboru i pracovník oddělení se rychle naučí poslouchat pokyny, protože jakýkoli vlastní názor není potřebný.
Vše funguje skvěle.
Bílí koně táhnou spřežení a cválají tunelem.
Nemají na výběr, pokud nechtějí vypadnout z kola.
Vypadnout z kola totiž znamená přiznání vlastní nesamostatnosti, závislosti a degradace z člověka na ovci, tedy přiznání si, že můj úspěch není můj, ale Šéfa.


Poznámka:
Nad stádem koní, název písně skupiny Buty, autor: Vít Kučaj / Vít Rotter