Svědomí, jako základ směrování duše

V různých a občas i přerušených diskusích tvrdě narážím na „nedotčené“ diskutéry, kteří, nemaje zažito vlastní ukotvení v čemkoli, nahodile argumentují útržky citací z tištěných médií, v horším případě z internetových diskusí.

Absence základních znalostí přinejmenším hlavních historických milníků, nechuť věnovat alespoň pár minut času studiu historických zkušeností a obecnějších souvislostí současného dění je mrzutá záležitost, která však není nic proti neochotě používat vlastní úsudek.
Kolikrát už jsem slyšel opakování hloupých pseudoargumentů, které by při troše přemýšlení nemohl citovat rozumný člověk.

Ptám se, proč se to děje?
Proč jinak docela rozumní lidé papouškují demagogické názory, zcela hloupé argumentace založené na neznalosti a zlomyslnosti. Proč jinak docela rozumní lidé nechápou obsah pojmu svědomí, tedy „tj. ve svých nejelementárnějších základech vědomí, že „jsem s někým“.“ (Machovec, 2012 str. 85)

Bez náboženských imperativů (desatero, apod.) je pro mnohé osoby svědomí příliš vágní pojem, který bez společného jmenovatele, nemá v současné době přílišné opodstatnění a lehkovážně a nadřazeně staví své mladé ego nad své neuvědomující se svědomí.

Spolu s profesorem Machovcem (Machovec, 2012, Dialog) si dovolím poukázat na svědomí jako uvědomění si svého vědomí s tím, že není osamoceno, ale je verifikováno teprve odpovědností, že je součástí dějinného toku a zrcadleno tím, s kým jsem.

Potíž s vlastním svědomím je v tom, že je nejspíše dost lidí, kteří neměli to štěstí, aby ve svém životě potkali někoho, kdo by jim jejich vědomí alespoň chvilku zrcadlil a tak své svědomí ještě hledají.
Nejspíše to bude takto prostinké. Kdo v životě nepotkal osobnost, která by uplatňovala  alespoň obecné mravní zásady a netajila se svým svědomím, nebo kdo alespoň o takovýchto osobnostech nečetl, nemá vodítko, nemá srovnání, nemá z čeho vycházet, nemá ukotvení.

Přestože ti co to štěstí měli, tu svou osobnost hodnou příkladu potkali, mají život snadnější, zbývá ještě studium historie a krásná literatura, kde lze čerpat hojně a netřeba ani moc hledat.
Nelze jen obecně uvést čtení literatury, neboť čtení knih pro zkrácení nudy nic nepřináší, ale čtení literatury krásné, tedy čtení s uvědoměním si svého já a jeho zrcadlením.

Dialog se svým vědomím, dialog s vědomím druhého, by neměla být vymoženost intelektuálních elit, ale podstata existence člověka, pokud má být zachován jeho status: „Homo sapiens“. Alternativou je totiž jen „Homo perversus - Člověk křivý, nerozumný, zvrácený“, tak jak toto spojení již použil Mistr Jan Hus (Hus, 1958, str. 103).

Zcela laicky si ještě dovolím podotknout, že „nepřítomnost svědomí“ je jeden z atributů sociopatie, v tomto případě tedy snahy zakrýt vlastní selhávání a následné nízké sebehodnocení zapíráním existence svého svědomí.


MACHOVEC, Milan: Smysl lidské existence. 5. vydání. Praha: Akropolis, 2012. 128 stran. ISBN 978-80-7304-143-4
Hus, Mistr Jan: Tractatus de Ecclesia (latinsky). Harrison Thomson ed., 1. české vydání. Praha: Komenského fakulta, 1958. 251 stran