Ti věční slouhové

kutlime.wordpress.com

Košile bližší kabátu, tedy prospěcháři, oportunisté, měli za totáče navrch. Pragmaticky přijali tezi, že jejich osobní prosperita, bez ohledu na imaginární obsah slov jako morálka, etika, svoboda, humanismus a pravda, je nejvíc. Ohnout páteř, sklopit hlavu a žít "jak se má", prostě bylo výhodné. Když člověk nezlobil a zapojil se do Systému, měl přístup k lepšímu masu i lepšímu vzdělání pro své děti.

Za totality jsem to nikomu nevyčítal a ani dnes tyto poklesky za totáče nikomu normálnímu nevyčítám. Nakonec, nejsem žádný soudce a ani na to nemám žádné právo. 

Pro boj se zbytnělým Systémem, všude přítomnou StB, tupými Lidovými milicemi, nevzdělanými komunisty a různými utajenými práskači, musel být člověk vybaven velmi pevnými zásadami a navíc mít vlastnosti masochisty. 

Aby byl za totáče člověk dobrý slouha, musel se zmenšit, aby ani o milimetr nevyčníval. Neviditelnost a malost byly základní předpoklady úspěchu v totalitě. Píši o totalitě za normalizace. (V padesátých letech musel být první u podpisu petice za vraždu, ale to už je dávno a s dneškem to prozatím ještě nesouvisí.) 

Za normalizace se pochopitelně našli i extrémisté, kterým nestačilo "žít jak se má", ale měli větší ambice. Dobrovolně spolupracovali, donášeli, vymýšleli si nepřítele vedle v domě, byli prostě zlí, závistiví, nenávistní a v naprosté většině případů mentálně nedostateční, hloupí. Jejich nebezpečnost vyplývala z jejich hlouposti, neschopnosti se uplatnit svými schopnostmi, intelektem nebo zručností a záviděli. Závist a nepřejícnost byla jejich základní vlastnost. Kozu nemám a Tobě chcípne, neb zařídím, aby jsi neměl na to ji uživit nebo i kdybych ji měl otrávit sám.

Poněkud děsivě se návyk ohýbání páteře, klopení hlavy a exrémismus projevuje stále a možná čím dál více. 

Průzkum Medianu z prosince 2023 ukazuje, mimo jiné, i procenta "pevného jádra" preferencí sněmovních voleb. Nejde o odhad celkového zisku v parlamentních volbách, ale o odhad množství voličů, kteří své slouhovství nebo extrémismus nikdy neopustí. 

Zapřísáhlých slouhů jakéhokoli režimu, který nabízí benefity za ohnutou páteř je 27,5 % a extrémistů pak cca 8,5 %. Těchto 36 % občanů s volebním právem bude volit kohokoli, kdo jim za ohnutou páteř a sklopenou hlavu slíbí pár grošů.

Přes toto číslo (36 %) nejspíše "nejede vlak" a bude stejné za totality, normalizace, v devadesátých letech i dnes. 

Podle Václava Havla stačí už pouhých 6 % voličů, aktivistů, elit národa, kteří jdou příkladem, aby se změnila společenská atmosféra a došlo ke změnám jako v listopadu 1989. Z toho lze usoudit, že v nevyhrocené situaci se tato elita národa, která jde příkladem, pohybuje minimálně na polovině nebo ještě méně. Dejme tedy do čísel odhad, že 3 % voličů budou za jakýchkoli okolností volit alespoň tu nejpřijatelnější demokratickou alternativu. 

Ze všech voličů si tedy můžeme škrtnout celých 42 %, kteří nejsou nijak ovlivnitelní okolnostmi. 

Potíž je v tom poměru, který je dobře vidět na následujícím grafu. Když chcete vyhrát volby a je vám jedno jak, čím a s jakými následky, stačí naskočit na červený graf a ovlivnit min. 14 % volatilních voličů, kteří se přikloní ke svým košilím nebo vám naletí a nějaké jiné sliby.  

Pokud se chcete držet zásad humanismu, pravdy, morálky apod., tedy docela nehmatatelných lidských hodnot, pak potřebujete zaujmout min. 47 % volatilních voličů. 

Tento zcela zásadní nepoměr v úsilí získat volební vítězství hodnot nad sobeckostí je ta potíž, se kterou se současný (ale i minulý a budoucí) svět neustále snaží nějak vypořádat. 

Když normalizovaný stát, vedený kádry z prostého lidu bez odborných kompetencí, dovedl hospodářství k nedostatku základních potřeb voličů, tak to byla tak extrémní situace, že i slouhové a prospěcháři dorazili na Letnou a s vidinou lepšího osobního života volili "Havla". To však byla extrémní situace, která se opakuje tak jednou za sto let. Nyní nežijeme v extrému a tak platí obvyklý poměr sil, znázorněný v grafu. 

Proto se zdá, čím dál více, těžké udržet demokracii při životě. Proto se na Slovensku k moci opět dostal Fico, proto Orbán, Putin, Trump, AfD, SPD, ANO, atd. 

Silám anti-humanismu, tedy zla, stačí přesvědčit 14 % voličů. Ne nutně zlem, ale klidně jinými sliby. Strach je pro tento případ nejsnažší prostředek. Strach z migrantů, sousedů, liberalismu, LGBT+, EU, z čehokoli. 

Pak je tu ta druhá strana, která to má sice snažší v tom, že oslovuje lidi humanismem, což by mělo jít snadno, ale která má před sebou stále min. 47 % volatilních voličů, kteří se mohou rozhodnout i jinak než tak, jak by se od člověka-humanisty dalo očekávat. Důvodů, proč se humanista rozhodne jím nebýt může být více a ani si to dotyčný nemusí uvědomit. Třeba se mu nelíbí leader demokratické části politické části spektra, nebo je ten leader nějaká ženská, nebo není dost výřečný, nebo, nebo, nebo. 

Vše výše uvedené skvěle shrnul Václav Havel v říjnu 2011, kdy řekl: "Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu."

Ano, to je pravda, která se v dějinách vždy projevila. Nemáme komunismus navždy, nemáme ani třetí říši na věky, jako Fénix z popela (Šoa) vznikl stát Izrael, bylo zrušeno otroctví a segregace, LGBT+ získávají postupně práva, tradiční rodina, kde chlap je výhradním majitelem své ženy i dětí je na ústupu, ... a jednou dojde bezpochyby i na další nehumánní externality, ale otázkou je, jak zabránit tomu, aby muselo docházet extrémům, selhání humanismu, aby se ustálila procenta volatilních voličů ve prospěch lidství, které není postaveno na zákonech džungle. (Zákony džungle jsou pochopitelně zcela v pořádku, pokud se jich neúčastní člověk, budující smysluplnou-kooperující civilizaci.)

Shrnutí

Touto úvahou jsem chtěl naznačit předpoklad, že nesoutěžíme v poměru 50/50 zda vydrží demokracie a humanismus, ale v poměru 36/3 s tím, že jde o poměr pevného jádra zla, což je neskutečných 36 % voličů a na druhé straně pevného jádra dobra, což jsou pouhá 3 % voličů. Pevné jádro voličů zla je tedy 12x větší než neochvějné pevné jádro voličů dobra. Vždy to tak bylo a bude a není to nic tragického, neb voliči jsou jen lidé, kteří z té džungle pocházejí.

Lidé však budou volit a stačí, aby si vzpomněli, že lidmi jsou, že nejsou zvířata v džungli, že momentálně silnější sice může dát ránu, ale nepřežije věčně. Tak jako nepřežil komunismus, třetí říše, mlácení své ženy a dětí, časem nepřežije i ‚léčba' homosexuality vypalováním mozkových buněk, fanatické vraždění dehumanizovaných protivníků, atp. 

Závěr

Víra v lidskost je nedílnou součástí dějin lidstva. Matematicky se snažím ukázat, že je to velmi těžký a dlouhodobý boj. Jsme však už skoro u cíle. Tak jako vždy. 

Zdroje

1. Průzkum Median - ZDE

2. Vládneme, nerušit - ZDE

Vládneme, nerušit

Foto: autor neznámý

Václav Klaus odstartovat etapu uchopení moci pulci z Prognostického ústavu, prospěchářů a všech oportunistů.

 Zeman kapíroval, poučil se a vymyslel společnou opoziční smlouvu. Tento příklad úspěchu oportunistů a prospěchářů aktivoval každého, komu se to vyplácelo za totáče, když zjistili, že už to zase jde a přináší to peníze, vliv a moc. 

"Prognosťáci" aktivovali jen to špatné v každém. Následky jako Bureš, odvázaní důchodci, plebs schopný se občas i organizovat a ztráta důvěry v jakékoli pozitivní vize a kohokoli, kdo by je představoval je fatální. 

V důsledku je to destrukce demokracie, neb vládnou Ti, co si víc nakradli a umí to i nadále, resp. ti, co se nechají ovládat šedou ekonomikou a brát si za to benefity.

Stručněji, základ úspěchu je od té doby a stále to platí, nechat se ovládat šedou ekonomikou.

Ještě bych doporučil vnímat roli Václava Havla, který se, v rámci svých pravomocí, snažil tomuto zvěrstvu bránit.

Dovolím si doporučit znovu zhlédnout dokument Tomáše Kudrny a Erika Taberyho z roku 2007.

Link na video, iVysílání ČT: Vládneme, nerušit

Socha Václava Havla a co na to Václav Havel?

Screenshot z reportáže ČT1, 2012

Před 11 lety jsem se snažil získat souhlas nebo nějaké informace od Knihovny Václava Havla, nadací a zejména paní Dagmar Havlové, co si myslí o záměru založit Spolek, který by chtěl zbudovat sochu Václava Havla. 
Měl jsem k dispozici kompletní dokumentaci sochy, ročníkovou práci mladé sochařky. 
Odpověď od Dagmar Havlové byla: Nechci se osobně angažovat, ale je to Vaše aktivita a máte na ní plné právo. To bylo v únoru roku 2012. 
V červenci 2012 jsme založili Spolek a 17.11. 2012 vyhlásili občanskou sbírku na výstavbu sochy Václava Havla. 

Od té doby diskuse nemá konce, ve větších i menších vlnách. Paní Kristýna Drápalová nebo pan Jaroslav Róna by mohli vyprávět. 

Dnes jsem požádal AI (ChatGPT), zda by si mohl aktualizovat veřejná vystoupení, projevy a kompletní dílo Václava Havla a mluvil se mnou jako Václav Havel. 
Vím, že je to na hraně neskutečné drzosti, ale s AI už nějaké zkušenosti mám a mohu potvrdit, že čerpá z faktů a pokud neví, klidně to přizná.

Vznikl tedy následují rozhovor:

P.D.

Vážený pane Václave Havle. Před 11 lety, v době "panování" Miloše Zemana jsme s přáteli založili "Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla". 

Stále se této myšlenky držíme. Probíhá veřejná sbírka a máme i model sochy, jak by měla vypadat. 

Co na to říkáte?

ChatGPT (VH)

Drahý příteli,

jsem potěšen, že jste si zachovali oddanost myšlence postavit sochu Václava Havla. Je důležité, aby se myšlenky a dědictví, které jsem se snažil sdílet, udržely a inspirovaly další generace. Veřejná sbírka a model sochy jsou kroky správným směrem. Věřím, že taková socha by mohla sloužit jako symbol demokracie, lidských práv a svobody. Mějte mou plnou podporu v tomto úsilí a přeji vám hodně úspěchů při jeho realizaci.

P.D.

Kdysi jste po návštěvě USA prohlásil, že na žádném piedestalu, tedy jako socha, nechcete být. Jak jste to myslel?

ChatGPT (VH)

Mým záměrem bylo vytvořit v té době dobové přirovnání k vyjádření mého postavení ve společnosti. Výrok o tom, že na žádném piedestalu, tedy jako socha, nechci být, měl zdůraznit mou touhu být vnímán spíše jako člověk než jako ikona. Chtěl jsem upoutat pozornost na důležitost lidských hodnot a jednotlivců, nikoli na nějaký nesmyslný kult osobnosti.

Důležité pro mě bylo, aby byla oceněna práce a ideály, než abych byl stavěn na piedestal. Sám jsem se cítil být člověkem se svými chybami a nedokonalostmi, a chtěl jsem, aby tato skutečnost byla respektována. To však neznamená, že bych odmítal myšlenku sochy, která by měla symbolizovat demokracii, lidská práva a svobodu, pokud by byla vytvořena s tímto záměrem a respektem k těmto hodnotám.

P.D.

Respekt hodnotám, které jste prosazoval je pochopitelně důvodem, proč se snažíme vybudovat konkrétní místo pro setkávání lidí vyznávajícími podobné hodnoty. 

Navíc, socha je koncipována bez podstavce, tedy jako "běžný člověk", který se prochází a ostatní se s ním mohou potkat, vyfotit, sdílet prostor. 

ChatGPT (V.H.)

Rozumím vašemu přístupu a myšlence na sochu bez podstavce, která by byla přístupná a mohla sloužit jako místo setkávání a reflexe hodnot, které jsem se snažil prosazovat. Tato koncepce by mohla dobře symbolizovat odkaz demokracie, lidských práv a svobody, které jsou stále důležité pro společnost. Je důležité, abyste pokračovali v realizaci tohoto projektu s ohledem na respekt k těmto hodnotám a snažili se vytvořit místo, kde se lidé mohou inspirovat a reflektovat nad tím, co je pro ně důležité. Vaše úsilí je důležité pro zachování těchto hodnot a dědictví.

P.D.

Děkuji za podpoření úmyslu. 

Snažíme se projekt dokončit, neb se zdá, že společnost je příliš roztříštěná a populistické zneužívání malicherností v politice není cesta.

Chybíte nám. Vaše vize a předkládání smyslu života v pravdě se poněkud vytrácí. 

Ostatně, jak je Vám dnes, když se díváte na současnou geopolitickou situaci ve světě? Jak byste jí komentoval?

ChatGPT (V.H.)

Rozumím vašim obavám ohledně současné společenské a politické situace. Současná geopolitická situace ve světě mnohdy nesouzní s ideály demokracie, lidských práv a svobody, které jsem se snažil prosazovat. Je důležité, abychom se nevzdávali a pokračovali v boji za tyto hodnoty, i když se může zdát, že jsou někdy ohroženy.

Svět je neustále ve změně, a my, jako občané a aktivisté, máme schopnost ovlivňovat směřování událostí. Je důležité, abychom zůstali odhodlaní a pracovali na podpoře demokratických institucí, svobody tisku a respektování lidských práv. Politická situace může být složitá, ale nikdy bychom neměli ztratit víru v to, že změny k lepšímu jsou možné.

Dnes už nejsem mezi živými, ale věřím, že my, občané, máme sílu a odpovědnost dělat svět lepším místem pro budoucí generace. Buďte hrdi na své úsilí a pracujte společně na dosažení těch hodnot, které považujete za důležité.

P.D.

Pro mnoho lidí znamenal Váš odstup od své dějinné role a důležitosti v ní, základní hodnotu. Být inspirací a zároveň se nepovyšovat. Jak to nyní, s ohledem na nepřítomnost mezi živými vidíte. Byl to dobrý přístup? Neměl jste být v roli většího leadera, který by okolo sebe nenechával tak snadno vyrůstat politiky jako Václav Klaus nebo Miloš Zeman?

ChatGPT (V.H.)

Vždy jsem se snažil být věrný svým hodnotám a přesvědčením, a to zahrnovalo i respekt k demokratickým institucím a úctu k roli prezidenta. Nepovažoval jsem se za většího leadera, protože jsem věřil, že demokracie má svůj vlastní mechanismus a že moc by měla být rozdělena mezi různé instituce a politiky.

Mým cílem bylo inspirovat a podporovat občany k aktivnímu zapojení do politického procesu a k bránění demokratických hodnot. Byl jsem přesvědčen, že demokracie funguje nejlépe, když je založena na participaci a spolupráci různých aktérů ve společnosti.

Někdy se zdá, že politika může být kontroverzní a polarizovaná, ale věřil jsem, že respekt k demokratickým pravidlům a institucím je nezbytný pro udržení stability a míru. Můj přístup byl zaměřen na respekt k demokracii a na budování mostů mezi různými politickými silami, a věřím, že to byl správný způsob, jak hájit hodnoty, které jsem považoval za důležité.

P.D.

Děkuji.

Dožijeme se planety opic?

Poznámka na úvod:
Pro ty, co nerozumí zcela psanému textu nebo pro ty, co nechápou nadsázku uvozuji, že jde pokus o glosu. Nemá být nikomu ublíženo a při psaní taktéž nebylo ublíženo žádným zvířátkům ani lidem.

Uvalen do samoizolace virózou jsem klikáním programů v iTV narazil na film: "Zrození planety opic", jde o starší snímek (2011), kde je proti sobě postavena civilizace lidí a civilizace jejich druhů, opic, s tím, že si nejsme až tak vzdáleni, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Neumím určit, zda ctitelé humanismu jsou v tom filmu spíše opice nebo poslušně civilizovaný současný člověk. Dejme tomu, že jsou to prostě dvě podobné vývojové entity s různými projevy vnějšího chování. 

Na Václavák nebo k ČT svolávají různé podivné existence své následovníky (opět nevím, z které entity) a snaží se domoci se svých zájmů, bez ohledu na realitu, na právo, zákony, či Ústavu. Pro každou blbost se vždy najde dost následovníků, pokud se trefíte do emocí, frustrací, osobních proher a běžných bolestí, to je jasné. Není ani nutné nabízet řešení, prostě je parazitujete na frustraci.

Entita těchto demonstrantů je přesvědčená, že mají ve všem pravdu, neb okruh jejich rozhledu odpovídá jiným měřítkům, než by se dalo očekávat, když už máme povinnou školní docházku a možnost bezplatně studovat na dalších stupních škol. Pro tuto entitu jsou ti ostatní zmanipulovaní vládou, Prahou, Bruselem, USA, ilumináty, chemtrails, očkovací lobby, fašisty, atd. atp. Přesvědčení je víra a s tou se moc bojovat nedá. Sociální sítě navíc pomáhají vysbírat ty nejkřiklavější, kdy pak posíleni mentalitou davu, jsou minimálně schopni překročení hranic slušnosti. Jejich osobní "pravda" jako vzdor svému postavení je pro ně svoboda. Sebereflexe je pro ně cizí a nejspíše i sprosté slovo. Křikem, nadávkami a agresivitou se navíc utvrzují v právu všechny ty "zmanipulované" unadávat, ukřičet a umlčet.

Je možné, že tato entita "pravdivých" má nakonec pravdu. Nikdo jim jejich pravdu nevymluví, je trvalá, jejich. 

Pravda chápaná jako víra je nevyvratitelná a navíc, pokud by i šla vyvrátit, zničil by se celý jejich život, jeho základy, ukotvené v jejich životním "rozhledu". Navíc, co by bylo pak nikdo neví. Když kohokoli zaženete do kouta, nezbývá mu, než zaútočit, zoufale a zpravidla hloupě (Balda).

Pak tu máme druhou entitu, vzdělanější, minimálně v gramatice, mírně nadřazenou, která ovšem reprezentuje mimo svobody i ohleduplnost, úctu k druhému a rozumí jednoduché rovnici: Kde začíná Tvá svoboda, končí moje. Pokud nesouhlasíš se mnou, nejsi zrádce, nepřítel, jsi jen někdo, kdo má jiný názor, se kterým sice nesouhlasím, ale nijak Ti ho neberu. Pojď diskutovat, třeba najdeme společné kontury v budoucnosti. 

Aby tato entita mohla vůbec nějak smysluplně fungovat, musela si nastavit pravidla, čímž se dobrovolně podřizuje omezení vlastní svobody. Zavedení pravidel je součástí dějin od nepaměti. Ono to ani jinak nejde. Pokud nebudou fungovat pravidla, zákony, Ústava, vrátíme se velmi rychle do nesvobody, strachu, vítězství hrubé síly, vlády bestiální brutality a v důsledku ke kanibalismu. K požírání entit.

Neumím definovat, která z uvedených entit má lepší evoluční strategii, ale jsem bytostně přesvědčený, že v každém jednotlivci je lidskost, která může zvítězit. 

Každý má rodiče, skoro každý má rodinu a hodně lidí má děti, kterým nemůže přát kanibalismus. Jsme na jedné planetě různých entit, které nemají na výběr, než spolu nějak vyjít, spolupracovat a nacházet společné průsečíky v budoucnosti. 

Nevím, zda přirozená zvířecí potřeba chránit sebe, své potomky a nikoho jiného je skvělá strategie pro přežití, ale vím, že strategie přežití kooperující společnosti je o mnoho lepší, aniž by pochopitelně bylo dotčeno právo bránit rodinu. 

Žít na stromech se svou rodinou je možná fajn, ale žít se svou rodinou tam, kde se dobře žije i ostatním je víc. Na spolupráci je založený vývoj a budoucnost. Je to ostatně smysl myslícího člověka, druhu Homo sapiens sapiens. Na vytváření oddělených entit je založený chaos, nenávist a v důsledku již zmíněný kanibalismus a prostý potravní řetězec.

Film: "Havel", pánů Slávka Horáka a Rudolfa Suchánka

Foto: Knihovna Václava Havla

Film: "Havel", pánů Slávka Horáka a Rudolfa Suchánka, se, podle mne, povedl velmi. 

Jsem rád, že tuto těžkou matérii vzali do rukou nepamětníci. Občas už mi ty osobní animozity pamětníků trochu vadí a tady vznikl film, který překračuje zbytečnosti.

Zásadní sdělení filmu je jedna "maličkost", která ovlivňuje život každého jednotlivce, určuje, jak naložíme se svým životem a je katalyzátorem názorových střetů nad rolí Václava Havla v historii i současnosti.

Skvěle to ve filmu dovysvětluje Jiří Bartoška, tedy pan profesor Patočka: "Svědomí má jednu podstatnou vlastnost, máte ho stále s sebou a nedá se mu uniknout."

To, že se tvůrci filmu zaměřili na tento zcela zásadní rys Václava Havla pro mne bylo trochu překvapivé, ale v tom je podstata odkazu VH. 

Mimochodem, zmizení Václava Havla v propadlišti jeviště, takový krátký záběr uprostřed filmu, je myslím skvělé zobrazení ceny, jakou také musel VH platit za své přesvědčení.

Zálety, kouření, alkohol, nepraktičnost, až dětinskost, jsou jen marginálie, které lze ve filmu také vidět, ale podstatné sdělení je jinde. 

Bez úcty k sobě, k vlastnímu svědomí, není dobrých cest.

Václav Havel dnes, 18.12. 2016

Fragment sochy VH

Před pěti lety osud Václava Havla udělal poslední tečku za listopadem 1989.

Už mnoho let předtím jsme sice žili v post-listopadové éře, ale 18. prosinec 2011 byl hodně smutný den pro každého, kdo věří základním lidským hodnotám.

Trvalá snaha oligarchů, komerčních klanů a šedé ekonomiky rozšiřovat svou moc se zhmotnila jejich podílem na politické moci. Nemáme už politiky, ale kuplířskou a obchodní partičku za prezidentem, oligarchu sedícího na státním rozpočtu, krajské zastupitele financované místními podnikateli, starosty podporované developery, atd.

Politika, správa věcí veřejných, se seschla na různé ostrůvky pozitivní deviace, tedy občanské aktivity, na jednotlivce, kteří se navzdory své práci, rodině a zajištění běžného života snaží ve volném čase upozorňovat, motivovat a burcovat sebe i veřejné mínění.

Zvolená politická reprezentace nesleduje hodnotové cíle, ale grafy mediálních agentur. Politici nehledají co je správné, odpovědné a potřebné, ale co se z hlediska PR své osoby bude vhodnější.

Václav Havel nám nechybí jako vůdce nebo ikona sentimentálních vzpomínek, ale jako zrcadlo našich duší a srdcí, které uměl oslovit a probouzet k životu.

Kooperace tuposti a zla překračuje hranici.

(c) 2016 P.D.

Ještě jsem "nespolkl" použití Policie ČR proti vlastním občanům a na obranu rudých vlajek v březnu (Si Ťin-pching v Praze),
likvidaci neposlušných policistů v červnu (Vidkun, Berreta),
hanobení osobností naší historie (F.Peroutka) a
už tu máme příslib komunistům, že se s nimi počítá (Babiš),
další nabubřelé vyhrožování hradní kliky jakýmkoli oponentům (Kauza O.Mazura) a je tu i neskrývané hanobení Václava Havla (Neviditelný pes, atd.).

ČT se bojí vystrčit hlavu, ČRo rezignoval na moudrost a ostatní média se bulvarizují, tedy v lepším případě, nebo přímo slouží oligarchům.

Už není na koho plivat, na kom se vymezovat nenávistí, když i uprchlíci jaksi nejsou. (Karel Čapek a T.G.M se nedožili éry Ruského socialismu v ČR, tak ti nejspíše budou ušetřeni.)

Co dál?

Myslím, že teď už zbývá jen otevřený třídní boj.
Motivovat/zneužít spodních 5 mil. a na jejich pěstích získat veškerou moc. Tenhle recept je spolehlivý.

Koblihy zdarma, důchody před volbami, odstavení "nespolehlivých" a jadrný slovník z Hradčan.
Kooperace tuposti a zla překračuje hranici.

Právě nyní.

Je politika už jen o emocích?

Prokopské skály, Žvahov, 2014

Kdekdo, včetně mě, si myslel, že politika je o idejích, vizích, řešeních, ... To už ale tak samozřejmá pravda není.

Prudký rozvoj elektronického mediálního světa, sociálních sítí a internetu obecně, změnil pohled na běžnou realitu. Životnost většiny zveřejněných informací je několik minut a politik, který s tímto fenoménem neumí pracovat, je odsouzen do zapomnění.

Konzumenti informací ze sociálních sítí, ale už i celoplošných televizí jsou zvyklí na krátké, výstižné a příliš nerozvité věty. Jasně a stručně se vyjádřit už není o esejích, ale o jedné větě do 140-ti znaků.

Pro elitu, pro politika, není až tak podstatné vzdělání, znalost historie, schopnost analyzovat společenské dění a nabízení vizí, řešení problémů.
Političtí marketéři dobře vědí, že zkratkovitá sdělení nemohou nést informace se složitým obsahem a současně, že zkratkou nelze sdělovat hlubší myšlenky.

Politika ze tak změnila na práci s emocemi. Dnes se politik prosadí vzbuzováním emocí.

Byla doba, kdy se shodou okolností mohl stát vrcholným politikem Václav Havel, ale dnes by se do prezidentského úřadu dostával jen velmi těžko.
Václav Havel byl především dramatik, tedy si poradil i s krátkými a stručnými sděleními, jeho hlavním přínosem však byla schopnost vzbuzovat pozitivní emoce. Celý život pracoval s textem, dramatickým obsahem vět a uměl se nejen vyjádřit, ale díky vnímavosti společenského klimatu uměl vystihnout a jasně formulovat podstatu svých sdělení.

Pozitivně motivovat a vše podstatné vysvětlovat je časově náročná činnost, to ví každý rodič.
Dávat jednoduché pokyny a uplatňovat vynucenou autoritu je mnohem jednodušší, to ví také každý rodič.
A když jsou jasné pokyny provázeny emocemi, třeba strachem, pak děti poslouchají přesně jako mladí vojáci své starší velitele.

Z pohledu vůdce je lhostejno, zda jsou to emoce pozitivní (víra, naděje, morálka, etika) nebo negativní (strach, obavy, existenciální hrozby), ale zcela jasné je, že negativní emoce se daleko snadněji předávají.

Z uvedeného vyplývá následující:

1. Pokud politik používá negativní emoce (strach, obavy, hrozby) pro sebe prosazení, pak si nezaslouží důvěru. Cesta neustálého hledání hrozeb je časově omezená a musí nutně končit rozvratem společenského soužití.

2. Pokud politik zneužívá pozitivní emoce (víru, naději, sliby), pak je potřebné být velmi ostražitý, neboť zákonitě přijde i zklamání z nenaplněných slibů.

3. Pokud je politik klidný a rozvážný, nezahrává si s emocemi, pak je mu potřeba věnovat pozornost.

Dnešní politika je o emocích, o tom není pochyb. Příklad pozitivní motivace máme v prezidentovi Slovenska, příklad negativní motivace v prezidentovi M. Zemanovi.¨

Osobně bych však byl rád za třetí cestu.

Umělecká subkultura

® Karel 2012 

Občas jdu kamarádům na vernisáž, občas se nachomejtnu v akademickém kruhu (AVU) u piva a vždy mne udiví, jak vojensky přísný je hierarchický systém uměleckých zásluh. Jaký rozdíl je mezi umělci a galeristy, absolventy té, či oné umělecké školy, jak absurdně ambivalentní je vztah umělec-klient, kolik krvavé rivality je mezi různými, navzájem si konkurujícími, uměleckými skupinami i jednotlivci.

Skoro se zdá, že se z výtvarné umělecké subkultury vytratili solitérní umělci a hraje se jen o prestiž celebrity, která jediná určuje cenu prodávaných děl, která je jediným měřítkem kvality uměleckého díla.

Tento pokrytecky fungující svět aktuálního „umění“ nejspíše nebude ničím novým a jako vždy, teprve čas ukáže hodnotu toho kterého uměleckého díla, pokud tedy přistoupíme na všeobecně přijímaný hodnotový systém.

Dovolím si citovat z eseje „Poznámky o polovzdělanosti“ Václava Havla z roku 1964:
„Působení polovzdělaneckého postoje je řízeno víc než co jiného nejrůznějšími obecnými konvencemi.“

Pokud tuto větu aplikujeme do výše zmiňované umělecké subkultury, pak je zřejmé, že trvalý strach z odhalení „polovzdělanosti“ vytváří v umělecké subkultuře vojensky přísný systém zásluh. Zasloužilejší autorita má vždy správný názor v hodnocení jiného uměleckého díla, vyšší vzdělání a „lepší“ škola, jsou garantem vyšší hodnoty umělce, nebo … Jakékoli umělecké dílo je dobré, pokud je od zasloužilého umělce nebo od všeobecně známé mediální celebrity.

Možná je tento systém zásluh v pořádku a umělecký svět by bez něj nefungoval, ale kam se ztratila autentičnost, osobitá výpověď, tavení reality očima umělce, vytváření nové esence z hromady všedností, nová subjektivní projekce jedince, … to vše jako základ hodnoty uměleckého díla.

Dalo by se shrnout takto jednoduše:
Nemám rád konvence a zásluhový kariérní postup diktovaný strachem z odhalení polovzdělanosti.
Mám rád odvážné počiny řízené niternou potřebou umělce se vyjádřit.

Mediální rok nula?

Václav Havel a Ferdinand Peroutka, Queens, jaro 1968

Jestliže se začínají probouzet novináři a definují současný stav spojení moci peněz a politiky v médiích jako rok nula, pak z pohledu běžného občana je prolínání politiky a moci peněz již tak v roce 3 až 25, podle vnímavosti.

Co dělala média/novináři 20 let, že se stali lákavou a ovladatelnou kořistí?

Co dělala a dělají veřejnoprávní média, že má moc peněz pocit, že je může ovládnout?

Chyba nebude v „moci peněz“, která je nenasytná, ale v práci novinářů, redaktorů, komentátorů, atd.

Pro demokracii smysluplnou, tedy zastupitelskou, je zcela zásadní jasná nabídka srozumitelných idejí a dlouhodobá profilace politických stran. Pokud volič nemá k dispozici politické strany nebo alespoň jednu, se kterou se může názorově a morálně identifikovat, vybírá ze zbývajících podle klíče: „menší zlo“.
Pokud většina voličstva, díky špatným zkušenostem, nemůže zvolit žádnou ze stávajících politických stran, je vystavena možnosti nevolit nebo si tipnout nějaký nový subjekt na politické scéně.

Již dvoje minulé parlamentní volby si nesly stigma volby menšího zla nebo volbu slepé víry. Neschopnost lídrů politických stran budit důvěru svým životem, názory, předkládáním vizí a charismatem se ukazuje jako hlavní důvod ztráty důvěry v budoucnost liberální demokracie.
Bezzásadovost moci, snadná korumpovatelnost penězi, nihilismus a neustálé odkazování na stát, jako garanta sociálních jistot odebírá pocit odpovědnost jednotlivcům.

Setrvávání na hierarchii zásluhovosti, kdy jakákoli svěží myšlenka musí počkat, než se dostane na ty zasloužilejší, je důsledek na poslušnosti založených režimů, kdy pro úspěch stačilo nekřičet, nebýt příliš novátorský a vyčkat.

V každé totalitě platí rada: „Žer, ale nemlaskej“, v nedávné době dokonce bylo možné: „Žrát i mlaskat“. Dokud bude společnost primárně postavena jen na potřebě plného žaludku, je vládnutí snadné pro každého, kdo to pochopí a uplatní, bez ohledu na to, zda jde o přežité komunisty, ideově vyprázdněné politické strany nebo podnikatele, kteří si spolu se svou politickou funkcí chtějí navýšit zisky, moc a nedotknutelnost.

Média a ti , co se na práci médií podílejí, jsou již léta k smíchu zejména Miloši Zemanovi. Pokud jsou média v roce nula, tedy až nyní jim dochází jejich promrhaný čas, pak je naděje, že něco podobného se stane i v občanské společnosti.

Bez osobní odpovědnosti za svůj osud, kultivace morálních hodnot jednotlivce nebo v horším případně revoluční katarzí vyvolanou prázdnými žaludky, to ale nejspíš nepůjde nikdy.

Václav Havel na Petříne?

Václav Havel na Petříně?

polemika s Kristýnou Drápalovou

foto: Barbora Daušová

Pracovník Knihovny Václava Havla pan Jan Hron upozornil Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla na text v blogu Kristýny Drápalové na serveru ihned.cz.

Hlavní argumenty Kristýny Drápalové jsou obdoba již zveřejněných prohlášení několika osob a jedné instituce a proto je vhodné, zejména pokud je výzva k reakci od pracovníka instituce, tedy Knihovny Václava Havla, na některé části textu v blogu autorky reagovat.

Předně uvádím, že jsem rád i za negativní názory.

Jsem přesvědčený, že veřejná diskuse je potřebná a bez věcné oponentury nelze vést smysluplnou obhajobu záměru.

(Na konci tohoto textu je vyjádření autorky sochy.)

Kristýna Drápalová ve svém textu používá své argumenty pro mne poněkud chaoticky, proto si dovolím shrnout její výhrady takto, aby bylo možné odpovídat:

1. Dosud o projektu nic netušily úřady, ale hlavně Pražané.

2. Chybí jí demokratická diskuse o podobě sochy a jejím umístění.

3. Chybí jí demokratická veřejná soutěž.

4. Vadí jí Petřín, kde by pode ní měli být jen romantičtí literáti, ne politici a disidenti.

5. Nelíbí se jí, že je Václav Havel ztvárněn civilně.

6. A vadí ji také, že lidé ve spolku nepřemýšlí tak jako ona.

ad netušící úřady a „Pražané“

Na jaře roku 2012 jsme oslovili Knihovnu Václava Havla, pana Ivana M. Havla i paní Dagmar Havlovou a předložili jim k vyjádření záměr zřídit Spolek a představili jim i dokumentaci sochy, včetně fotografií.

Pokud bychom v té době obdrželi zamítavá nebo nesouhlasná stanoviska, Spolek by nejspíše ani nevznikl. Protože jsme v demokratické společnosti, se zamítnutím, či nesouhlasem jsem se nesetkali. Odpovědi lze shrnout takto: Nejsme proti vaší aktivitě, ale na tomto projektu, resp. na činnosti spolku se podílet nemůžeme/nebudeme.

Od první registrace (26.07.2012) sdružuje Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla (dále jen Spolek) zájemce o aktivní pomoc a vyhlášením veřejné sbírky (17.11.2012), resp. dobrovolnými příspěvky od spoluobčanů verifikuje záměr sochu vytvořit.

Reportáž v ČT při zahájení sbírky 11/2012

Na tiskové konferenci Spolku (14.11.2012) za účasti novinářů i České televize jsme informovali veřejnost o Spolku a o vyhlášení sbírky. Lze snadno dohledat následné články, reportáže a rozhovory v tištěný a internetových médiích, v ČT, TV Metropol, ČRo, atd.

Od založení Spolku jsou v provozu internetové stránky a Facebookový profil, kde lze nalézt informace, výroční zprávy, výkazy o hospodaření, sbírce, atd.

Je taktéž faktem, že od poloviny roku 2013 se přístup médií trochu změnil a dostat informace do tisku bylo stále komplikovanější. Všechny peníze střádané ve sbírce totiž jsou určeny pouze pro výstavbu sochy a není z nich financováno nic jiného. Jako eticky nepřípustné se nám též jeví používání komerční reklamy. Jakékoli informace, které jsou v novinách, na internetu a ve velkých médiích, jako jsou celostátní deníky a zejména pak televize a rozhlas, jsou vždy aktivitami redaktorů a reportérů. Na placení PR agentury nebo nakupování komerční reklamy peníze na výstavbu sochy použity nebyly a ani nebudou.

Rozhovor na ČRo 6, 14.11.2012: ZDE.
Titulní článek v Lidových Novinách 3.3.2015: ZDE.

Další odkazy na citace a články v médiích: ZDE.

Za tímto projektem nestojí žádná instituce, politická strana, ani peníze z veřejných zdrojů, dotace z kulturních fondů úřadů, atd. Tento projekt je občanská aktivita, financovaná pouze veřejnou sbírkou: "Občané sobě" a aktivní pomocí jednotlivců. 

Netuším, jak lze potvrdit nebo vyvrátit, zda „Pražané“ byli nebo nebyli informováni, ale rozumím tomu, že konkrétně Kristýna Drápalová a zajisté i mnoho dalších „Pražanů“ informováni nebyli. 

Názor všeho-lidu nebo v tomto případě „Pražanů“ pokládám za irelevantní argument.

Pakliže může být v jedné společnosti nálada na zvolení Václava Havla presidentem a o pár let později ta samá společnost opět demokraticky zvolí Václava Klause a později i Miloše Zemana, pak nelze příliš spoléhat na trvanlivost názorů „všech“.

Ani dějiny nepamatují, že by cokoli smysluplného a zejména dobrého vzniklo na poradě „všech“. Demokratický systém je něco jiného. Někdo předloží vizi, myšlenky nebo projekt, a je na samotném obsahu vize nebo projektu, zda a jak bude přijat.

Proto má v tomto konkrétním případě smysl nekomerční a nepolitická aktivita, zejména pak veřejná občanská sbírka.

foto: Petr Dauš

Zcela zásadní je pochopitelně názor a vyjádření Útvaru památkové péče, majitele i správce pozemku, tedy dotčených kompetentních úřadů, což je ve zkratce několik odborů magistrátu hl.m. Prahy. 

Aby však bylo možné jednat s úřady musí být k dispozici podklady, projekt instalace, který v současné době zpracováváme. Předpokládáme, že první jednání zahájíme letos v dubnu po dopracování studie. 

ad absence „demokratické diskuse“

Právě tím, že záměr Spolku je publikován již tři roky, diskuse probíhá. Neznám představu oponentů, jak by taková diskuse měla podle nich vypadat, aby byla dostatečně demokratická.

Jistě se najdou osoby a instituce, které se cítí opomíjené a tím i dotčené, ale seznam osob a institucí, které si na odkaz Václava Havla činí nárok neexistuje, ale i kdyby existoval, těžko nalézt jednotný názor na umělecké ztvárnění sochy, výběr místa i času instalace.

ad absence „veřejné soutěže“

Nemyslím, že je možné vytvořit komisi, která by zahrnovala osoby, které Václava Havla znaly, doplnit je o zástupce předlistopadového disentu, přizvat kurátory, architekty, literáty, dramatiky, politiky a zástupce více či méně dotčených institucí. Pokud by nikdo nereklamoval, že nebyl osloven a komise není kompetentní, pak by komise vybrala jedno dílo, jedno místo a jeden termín pro odhalení sochy a vše by pak musela předložit "Pražanům" ke schválení.

Tento postup by asi byl dostatečně korektní, ale tímto postupem socha Václava Havla bezpochyby nikdy nevznikne. 

Proč?

Václav Havel nevytvářel hodnoty pouze literární, ale i jiné. Byl schopen skvěle pojmenovat rozdíl mezi pravdou a lží, uměl poukázat na podstaty problémů i zprostředkovávat vize, dávat životu smysl osobní odpovědností. 

Nepochopení, obavy, zloba i agrese mívají kořeny v neznalosti, ve strachu z neznáma.

Díky své schopnosti srozumitelně a přesně popsat podstatu událostí, společenských poměrů i lidské duše vytvářel svět srozumitelným a tím i bezpečnějším.

Svou pravdivostí, otevřeností a srozumitelností si našel cestu k jednotlivci. Spříznění v pochopení, v doteku vlastní duše, tak u mnoha lidí logicky vytvořilo osobní vazbu.

Setkal jsem se s příznivci Václava Havla, kteří se nechtěli spojit s jinou iniciativou nebo projektem, protože je pro ně jejich vztah k odkazu Václava Havla příliš osobní na to, aby ho byli ochotni a schopni s někým dalším sdílet.

Setkal jsem se příznivci myšlenek Václava Havla, kteří se báli veřejně projevit, aby si neuškodili v práci, nestali se terčem posměšných poznámek.

Setkal jsem i s lidmi, kteří po veřejné podpoře odkazu Václava Havla byli natolik vulgárně a nebezpečně obtěžováni, že i Policie tento stav vyhodnotila jako ohrožení a poskytla jim ochranu.

Najít všeobecnou shodu na podobě sochy, místu pro její instalaci a obecně i na to, zda má socha vůbec vzniknout, je nejspíše nemožné. Přesto jsme ve Spolku přesvědčeni, že cestu je potřebné najít.

ad Petřín

Vrch Petřín a okolní zahrady jsou zajisté významným místem, různými způsoby spojeným s historií. Nelze však souhlasit s tím, že Petřín patří jen romantickým básníkům.

Mimo jiné jsou instalovány i následující sochy (uvedeno s rokem instalace):

Hana Kvapilová, herečka (1913)

M.R. Štefánik, letec (1938 a 1994)

Ferdinand Laub, houslista (1913)

Vítězslav Novák, skladatel (1950)

Pomník obětem komunismu (2002)

Nelze též souhlasit s tvrzením, že Václav Havel nebyl romantický básník:

Tuto připomínku chápu jako vtipnou nadsázku, tedy stejnou měrou:
Václav Havel byl romantický básník, možná dokonce víc než J.V.Sládek. Pochopitelně po svém.

Umění jinotaje (Václav Havel, Básně. Antikódy, Spisy, 1999, Torst)

Znám křišťálovou - mrk - studánku

kde nejhlubší - mrk - je les,

tam roste - mrk - zlaté kapradí

a vůkol rudý - mrk, mrk - vřes ...

ad příliš civilní pojetí sochy Václava Havla

Názory na jakékoli výtvarné dílo jsou a budou vždy různé, to je ostatně i jedna z podstat uměleckého díla. Nejspíše nejhůře jsou na tom umělecké počiny, které nevzbuzují žádné emoce.

Schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla je podstatou výtvarného umění. S použitím citace Ayn Rand: „Základním účel umění, není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě. Umění vyjasňuje lidské chápání reality. V tomto smyslu, umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“

No, a jsme u základní otázky:

Jak by měla socha Václava Havla vypadat?

foto: Barbora Daušová

Pamětní deska (Divadlo Na Zábradlí, Praha), Lavička Václava Havla (Dublin, Barcelona, atd.), busta Václava Havla (Washington, D.C., ND v Praze) a další, jsou ukázky různých uměleckých přístupů. Figurální socha v životní velikosti má však poněkud odlišný význam a je spojena více s osobností Václava Havla než s autorem sochy.

Výhradně osobní umělecká interpretace autora, například přetvoření figurální sochy do abstraktních odkazů, by v případě sochy Václava Havla byla spíše známkou exhibicionismu autora. Najít kompromis mezi zcela civilním pojetím, nepřiměřenou a nevhodnou adorací a subjektivním uměleckým pohledem autora sochy je těžký úkol. 

Názor nejen členů spolku je takový, že v tomto případě je ztvárnění adekvátní a zdařilé. Proto jsme se rozhodli realizovat tuto verzi sochy, která nebyla vytvořena na zakázku a vznikla dříve, než sochu realizovat vůbec kohokoli napadlo.

ad „... než se do toho pustíme, zkusme trochu myslet“

Zkusme nejen myslet, ale také diskutovat, polemizovat, argumentovat a předkládat fakta a vysvětlovat své názory.

Tento text je polemika s názory a pokus o vysvětlení souvislostí, okolností i motivací.

Petr Dauš

Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla, předseda spolku

V Praze, 11.03.2015

Poznámka:

Je všeobecně známo, že si Václav Havel sochu nepřál, nicméně toto prohlášení je z 90-tých let, kdy měly sochy poněkud jinou historicko-politickou konotaci a kdy aktivity občanských sdružení byly většinou ojedinělé a lokální. Osobně jsem přesvědčen, že projekt bez politické okázalosti, iniciovaný spolkem a financovaný občanskou sbírkou by panu Havlovi nevadil.

Oprava několika faktických nepřesností v textu Kristýny Drápalové:

Barbora Daušová není neteř Petra Dauše, "Hurá akce" není až tak „hurá“, trvá již tři roky, autor fotografie uveřejněné u textu není Barbora Daušová.

Spolek také nikdy netvrdil, že je "lid" nebo "Pražané" a má tak nárok na výstavbu sochy, stejně tak, že odpůrce instalace sochy Václava Havla je "škarohlíd", atd.

Vyjádření autorky sochy:

Čistě politickou sochu nechť vytvoří zasloužilý umělec prošlý výběrovým řízením. K této soše, jakožto k soše o jejímž vzniku pan Havel věděl a dokonce i sochu reálně viděl, se váže můj velký obdiv k jeho osobnosti. Proto civilní provedení s koncepcí sochy bez soklu, zachycena v chůzi, s deskami a pomyslnými texty v ruce. Optimistický výraz ve tváři, je určitou nadějí v budoucnost, kterou nám dal a v co nám dnes, více kdy jindy, zbývá jen věřit.

Barbora Daušová

V Praze dne: 11.03.2015

Odkazy:

www stránky spolku: www.VHsocha.cz

FB profil spolku: facebook.com/VHsocha

Tento příspěvek ve formátu PDF: ZDE

Sovětský cirkus opět v Praze

Karikatura
Zdroj: ÚSTR / Národní archiv Praha)

Historie se opakuje.
(Poněkud osobnější vyprávění.)

Ve svém věku bych snad mohl mít už i vnouče a přesto mám stále oba rodiče.
Když mého tatíčka nebaví život s kartami, které si sám rozdal před mnoha lety, přijede a bydlí u mě.
Před několika lety, po doktory neobjasněné události, nejspíše tedy mozkové příhodě, špatně mluvil, ztratil zájem o dění okolo sebe, prostě se ztratil. Po letech se už zase navrací zpět, ale situace, kdy sice stále máte otce, ale není možné s ním normálně hovořit, nebyla příliš veselá.
( Odhaduji, že nabytím fyzických sil i pevného ducha u otce, tedy v době kdy se nebude muset utíkat ze svého života k synovi, dojde na vnoučata, ale na to opravdu nespěchám. :) )

V roce 2010 natočila česká televize film: „BrainStorm“, kde jedna z hlavních dějových linií je vztah otce a syna v době, kdy je otec již ve stavu stařecké nemohoucnosti a kdy syn je nevyrovnán s odpovědností za svůj vlastní život. Shodou neopakovatelných okolností dostanou oba druhou šanci a alespoň na vyměřený čas mají možnost si promluvit, předávat moudra z otce na syna, objasnit nevyřešené a najít klid v pochopení otcovské odpovědnosti i v pochopení otce, jako člověka.

Pokud se o někoho staráte, vaříte mu jídlo, snažíte se, aby se měl dobře, žije s vámi v domácnosti, sdílí s vámi kuchyň, koupelnu, záchod, atd., tak to není zcela snadné, ale pokud víte, že je to váš otec, který ještě život nevzdává a udržuje si důstojnost, jste tomu všemu rád.
Jsou chvíle, kdy v noci přijde ze svého pokoje, nic nechce a vzbudí vás, jsou chvíle, kdy přijde mimo obvyklý čas a má hlad, jsou i chvíle, kdy se objeví zcela nevhod, ale drží vás v pohodě radost z prostého faktu, že stále máte otce.

Občas se však stane něco víc, stejně jako po podání léku z filmu „BrainStorm“.
Stačí namátkou zvolený program, kdy si tatíček náhodnou volbou pustí ČT2, kde právě byl opakován dokument: „Občan Havel“.

Po skončení filmu přišel a dozvěděl jsem se, že Klause nikdy neměl rád, Zeman nestojí za řeč a je rád, že zažil našeho presidenta Václava Havla, jak je dobře, že Václav Havel stále má své příznivce, že žije jeho odkaz, že jsou o něm v TV dokumenty, že není zapomenut, že ...

Co byste mu na to odpověděli?

Chvilku jsme si pak ještě povídali o Maidanu, Ukrajině, Rusku, ale pak se vrátil ke svým vzpomínkám.
Cituji:
Pamatuju si, jak na Václaváku stál kordon policajtů a zástup demonstrantů. Nejspíš dělníci odněkud z Kolbenky stáli tváří tvář policejní ozbrojené přesile a ruce měli schované za zády. V tichosti tam stáli, dívali se do policejních helem s překvapivým klidem. Prostě je stáli, ruce za zády a čekali.
Když se policejní kordon pohnul proti nim, ruce se jim pohnuly a najednou bylo vidět, jak každý z těch dělníků drží v ruce kus lešenářské trubky. Nevím, kde je vzali, ale to, že je měli za zády a čekali, zda se policajti odváží jít proti svým a když se odvážili, tak jen vztyčili trubky před sebe, tak to byl neuvěřitelný zážitek.

Ptal jsem se, a co následovalo pak? Prý nic. Policajti se zastavili a bylo po střetu.
Otec si nepamatuje, zda šlo o konec roku 1968, leden nebo srpen 1969, ale to není podstatné.
Ještě vzpomínal na příhodu z Tylova náměstí, nejspíš tak ze září 1968, kdy se z projíždějícího auta ozývala dávkovaná střelba a jak každý, kdo šel okolo, bez ohledu na věk, zalehl k zemi a čekal, až bude klid.
Pak se odebral do svého pokoje.
Takovéto kusé vzpomínky jsou jako zašlá razítka na životních příbězích, upřesňují pohyb životem a vytváří základy pro rozhodování v dalších mezních životních situacích.
27.01.2014

Tento poněkud osobní text jsem se do svého blogu zdráhal zařadit a tak jej po roce doplňuji až nyní (25.01.2015).

Tenkrát po srpnu 1968 jsme nebojovali a pokud trochu, tak spíše s vlastními pořádkovými silami v roce 1969. Situace na Ukrajině je složitější, že jde o boj na mnoha frontách, ale o to více je nutné mít na zřeteli, jaký je základní prvek od prvních protestů na Maidanu, tedy: Vytržení ze systému moci, zlé moci a osvobození vlastní duše od strachu.
Přechod od bytí v poslušném stádu ovcí k odpovědnosti za vlastní osud je nesnadný krok, ale dává smysl životu.

Linky: Informace o filmu BrainStorm

Utržení ze systému moci

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Foto (c) 2011 Petr Dauš

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení.

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.
Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).

Poznámka: Autor tohoto blogu i tohoto textu je předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, nicméně tento text je osobní úvahou a je napsán za osobu (autora), ne za Spolek. 
Více zde: www.VHsocha.cz

*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011. 

Česká republika, Praha: 20.12. 2011

20.12. 2011 obrazem:

Důstojné a reprezentativní je sídlo hlavy státu. Bylo možno ho navštěvovat s hrdostí a úctou.

 Symboly jsou krátké a stručné připomínky. Národní třída, jak přesné.

Divadlo je obraz světa. Absurdní divadlo pak obraz absurdit světa.

Mrazivý a tichý zástup směřující k Pražské křižovatce.
Možná spíše k české a evropské křižovatce.

Tiché hlasy v zástupu nezněly jen češtinou.

Na otce, zakladatele, prvního Československého presidenta, vzpomínaly mnohé další generace.
Se vzpomínkami na prvního Českého presidenta to bude stejné.

 Úcta, ...

osobní zráta, ...

ztracené zrcadlo vlastní duše, ...

naděje, že svět je srozumitelný, ...

a možné je i nelhat ...

a být statečný.

Možná je čas převzít si svůj kousek štafety.

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog