Něco (trocha poezie)

Foto: P.D. 

Něco mě dělá starším

doufám, že to nejsou mé příběhy

Pamatuji na jiný svět

na setkání krátká i delší

Pamatuji na naše spolu

viděl jsem jiný svět

hrál jiné hry, lepší

a poslouchal staré songy

ale cesta vedla jinam

Dobře si pamatuji, že mělo být líp

jsme vždy na začátku příběhů

známe ty příběhy, jen najít odvahu

nic než pocit smysl nemá

Pojďme cítit spolu 

pocit, který se neztratí

Pocit, který je v objetí

To co máme společné.

Poznámka ke COVID-19 atd.

Zdroj: Děčínský deník

Přes všechna denodenní úskalí, děsivé zprávy z nejvíce postižených oblastí a států, stojíme plnou silou na základech naší civilizace, které jsme v běhu dní tolik nevnímali.

Bez ohledu na, ve velké nahotě, ukázané nekompetence a neschopnost zvolených politických leaderů a v důsledku i státních organizací, se zvedla velká vlna solidarity.
Počínaje šitím roušek v každé domácnosti, kde je šicí stroj, aktivizací různých nahodilých i organizovaných dobrovolnických aktivit, změnou výroby v různých firmách i vědeckých institucích, radikální změnou v myšlení a přístupech učitelů i rodičů ke vzdělávání, rušením nadbytečného vyčerpávání zdrojů na planetě, ... konče ukázkou toho, jak politické režimy založené na diktatuře (Čína, Írán) i státy, momentálně vedené populisty (USA, ČR), nemají na velké výzvy odpovědi.

Je hloupé, že nejvyšší představitelé státu, tedy prezident, premiér i šéf senátu, nejsou schopni smysluplně oslovit občany republiky, poděkovat jim, vnášet důvěru mezi drakonická opatření a denodenní život občanů. Nejsou schopni spojit potenciál občanů, soukromých firem, státních organizací i politické reprezentace.

Stále jsou schopni hrát hru MY jsme stát, VY poslouchejte. Tohle je zcela mimo jakoukoli smysluplnou budoucnost.

Je politika už jen o emocích?

Prokopské skály, Žvahov, 2014

Kdekdo, včetně mě, si myslel, že politika je o idejích, vizích, řešeních, ... To už ale tak samozřejmá pravda není.

Prudký rozvoj elektronického mediálního světa, sociálních sítí a internetu obecně, změnil pohled na běžnou realitu. Životnost většiny zveřejněných informací je několik minut a politik, který s tímto fenoménem neumí pracovat, je odsouzen do zapomnění.

Konzumenti informací ze sociálních sítí, ale už i celoplošných televizí jsou zvyklí na krátké, výstižné a příliš nerozvité věty. Jasně a stručně se vyjádřit už není o esejích, ale o jedné větě do 140-ti znaků.

Pro elitu, pro politika, není až tak podstatné vzdělání, znalost historie, schopnost analyzovat společenské dění a nabízení vizí, řešení problémů.
Političtí marketéři dobře vědí, že zkratkovitá sdělení nemohou nést informace se složitým obsahem a současně, že zkratkou nelze sdělovat hlubší myšlenky.

Politika ze tak změnila na práci s emocemi. Dnes se politik prosadí vzbuzováním emocí.

Byla doba, kdy se shodou okolností mohl stát vrcholným politikem Václav Havel, ale dnes by se do prezidentského úřadu dostával jen velmi těžko.
Václav Havel byl především dramatik, tedy si poradil i s krátkými a stručnými sděleními, jeho hlavním přínosem však byla schopnost vzbuzovat pozitivní emoce. Celý život pracoval s textem, dramatickým obsahem vět a uměl se nejen vyjádřit, ale díky vnímavosti společenského klimatu uměl vystihnout a jasně formulovat podstatu svých sdělení.

Pozitivně motivovat a vše podstatné vysvětlovat je časově náročná činnost, to ví každý rodič.
Dávat jednoduché pokyny a uplatňovat vynucenou autoritu je mnohem jednodušší, to ví také každý rodič.
A když jsou jasné pokyny provázeny emocemi, třeba strachem, pak děti poslouchají přesně jako mladí vojáci své starší velitele.

Z pohledu vůdce je lhostejno, zda jsou to emoce pozitivní (víra, naděje, morálka, etika) nebo negativní (strach, obavy, existenciální hrozby), ale zcela jasné je, že negativní emoce se daleko snadněji předávají.

Z uvedeného vyplývá následující:

1. Pokud politik používá negativní emoce (strach, obavy, hrozby) pro sebe prosazení, pak si nezaslouží důvěru. Cesta neustálého hledání hrozeb je časově omezená a musí nutně končit rozvratem společenského soužití.

2. Pokud politik zneužívá pozitivní emoce (víru, naději, sliby), pak je potřebné být velmi ostražitý, neboť zákonitě přijde i zklamání z nenaplněných slibů.

3. Pokud je politik klidný a rozvážný, nezahrává si s emocemi, pak je mu potřeba věnovat pozornost.

Dnešní politika je o emocích, o tom není pochyb. Příklad pozitivní motivace máme v prezidentovi Slovenska, příklad negativní motivace v prezidentovi M. Zemanovi.¨

Osobně bych však byl rád za třetí cestu.

Kostnatá rezidua a jinak nic?

Punk Rock Zombie Love by Brain-Damaged,
Bad Taste 2005
http://brain-damaged.deviantart.com/

Kostnatá rezidua starých dob se nevzdávají a stále vylézají ze svých hrobů.

Svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality jsou stále jen ojedinělé výkřiky v šumu bludů a účelového matení pojmů.

Bylo by možné klást k sobě protichůdné pojmy a vypracovat obsáhlou studii nad každým jevem samostatně a pojmout každý rozpor z historického, politologického, morálně-etického nebo religionistického pohledu.
Například: svoboda jednotlivce / sociální stát, svědomí / prospěch, víra / pragmatismus, křesťanské kořeny / katolický kánon, atd. Ale kdo by takovou studii četl? Možná určený oponent a vedoucí práce na škole, ale další využití by bylo sporné. Názorové pozice zastánců jedné, či druhé strany by nejspíše zůstaly i nadále nedotčené. Názor není filosofie.

Vyznat se v šumu bludů a účelového matení pojmů ale není zas tak složité. Stačí si položit triviální otázku: Má být základem úspěchu jednotlivce odsezení a ne iniciativa, poslušnost a ne samostatné myšlení?

Mnoho let platilo: mlč, nevystrkuj hlavu, jdi s davem, drž se své židle, ... a budeš se mít dobře. Není rozhodující, zda jsi nadaný, chytrý, nekompetentní nebo hloupý. Zásadní je vydržet v průměru, vybudovat si pevné postavení (posezení) a za odsloužené roky a desetiletí se možná dočkat ocenění.
Atmosféra zásluhovosti z principu nesnese svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality.

Nelze přeci připustit, aby odsezená léta (mnohdy jediný celoživotní smysl existence) byla zbytečná.
A tak kostnatá rezidua starých dob stále vylézají ze svých hrobů a navzájem si ve svém boji rozumí, za přitakávání dalších, neschopných cokoli nového vytvářet. Spojit svou průměrnost s obhajobou odsloužených desetiletí je totiž pro reziduum jediná naděje na úspěch.

----------------

A ještě vzkaz profesora Milana Machovce:
„Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.“
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence, Praha, Akropolis, 2012, s. 118

Před osudem

Sázava z vyhlídky

Vzájemný soulad zasahoval hlouběji, někam hluboko do podvědomí.

Nebylo možné se pohnout, jít dál ani odejít. Neskutečně blízko a současně tak daleko. Překročit hranici mezi pocity, dojmy, citem, souzněním v tichu a fyzickým kontaktem bylo nemožné.
Nevím přesně proč tato hranice vznikla, ale byla tak obrovská, že jen nápad na její zdolávání přesahoval veškerou fantazii.
Stáli jsme, tiše si povídali a pohled do očí propojoval uzavřené duše, vytvářel tu vazbu, která se už nikdy nepřetrhla.

Zaskočeni velikostí vzájemných citů jsme opustili reálný svět, který se nedokázal připojit k našim duším nebo s námi urazit alespoň kousek společné cesty.

Byli jsme odkázáni stát jen na vlastních citech, věřit jim. Hloubka propojení byla děsivě pohlcující. Nedostatek odvahy opřít se výhradně o niterné city, nechat za sebou veškerou dosavadní zkušenost i realitu, to byly nepřekonatelné překážky.

Dvě cesty života, každá jiným směrem, se ale zamotaly příliš.

Spojení existuje stále a i když už vyčerpalo všechnu svou energii, bude i nadále předurčovat osud.

Odpouštět dvakrát - Jde to?

Symbolický hřbitov nebeské setniny ve Vršovicích.

Navazujíce na křesťanské tradice zažité i v nevěřícím Česku se snažíme odpouštět.

Tedy, ne zcela každý chce, ale v obecném povědomí skoro každého je geograficko-historicky nainstalovaná vize o tom, že odpouštět je správné. 

Je to ale možné?



Pojmy dobro a zlo
V reálném světě se dějí věci různé, stejně tak dobré i špatné, tedy dobro i zlo současně. Jeden vidí zlo a z druhé strany druhý vidí dobro. Jak jsme navzájem stejní, jsme stejně tak různí, svými rozdílnými pohledy na jednu a tu samou událost.
Dobro a zlo jsou jen pojmy, které definuje osobní názor, tedy směsice subjektivních pozorování, zděděných vzorů chování a suma vlastních zkušeností.
Lidé ze sociálně, kulturně a historicky podobného prostředí se možná v konkrétních případech dokáží i shodnout na tom kterém triviálním jevu, způsobu chování, či obsahu prohlášení, zda je dobré, či špatné, ale v případě rodinných, vztahových, společenských nebo politických krizí, kde se uplatňují faktory neznalosti a emoce už tak snadná shoda nebude.

Co je dobré a co zlé jsou tedy názory jednotlivce, případně názorově spřízněné skupiny jednotlivců, ale těžko hledat všeobecnou shodu, z čehož lze odvodit vznik tolikero konfliktů mezi lidmi.

Zdroje dobra a zla
Striktní definice dobra a zla lze nalézt zejména v církevních kánonech (např.: Bible: Desatero, „Kodex kanonického práva“, Korán –pravidla islámu, Tóra – „Tarjag Micvot“, apod.) a zde je možno hledat i zdroj mnoha válek, vzájemného utlačování a vyvražďování lidí ve jménu „dobra“, či „odstraňování zla“.
V žádné z válek nešlo až tak o pravdu nebo lež, ale vždy o dobro pro jedny a v důsledku pak zlo pro druhé. Dobro tedy lze konat, ale stejně tak dobře i páchat.

Důsledky dobra a zla
Samaritánské „páchání“ dobra druhým má několik nevýhod a nežádoucích následků. Přílišné poskytování dobra může vést k deziluzi. Neopětované dobrotivé chování může vyčerpávat duši a může vést až zatrpklosti a následně pak k radikalizaci a nesmiřitelnosti.

Každý se bezpochyby setkal s větami typu: „Tak já Tobě tolik dávám ... a Ty se mi takto odvděčuješ?“, nebo „Tak jsem se snažil a Ty to ani neoceníš“, atd.
K přijímání dobra od druhých je potřebné být ostražitý i z dalšího důvodu. Pokud někdo přijímá byť dobře míněné dary od druhých, může si na ně zvyknout a pořádně zlenivět. Dobrým příkladem jsou neblahé důsledky „pozitivních diskriminací“, kdy nezasloužené benefity škodí v důsledku samotným příjemcům pozitivní diskriminace.

Páchání dobra a zla
Jak zde již bylo uvedeno, to co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého, čímž vzniká prostředí pro křivdy, nespravedlnosti, ubližování druhým.
Ve smyslu křesťanských tradic, většinou není systematické ubližování druhým obvyklým životním programem, ale i tak se za svůj život skoro každý dopustí křivdy na druhém. V lepším případě si ublížení druhému člověku sám všimne alespoň postupem času, v horším případě si napáchané ubližování ani uvědomit nechce nebo zlo působené druhým vytěsní z denní reality.
Ať už jsou příčiny jakékoli, vždy je možné si ubližování druhému ospravedlňovat tím, že jsme tak činili v „dobré víře“ nebo jsme tím činili pro dobro někoho dalšího.
Nepřiznání si vlastních pochybení, vytěsňování vzpomínek vlastního selhání, omlouvání ubližování jedněm, konáním dobra druhým, jsou však taktiky jen s velmi dočasnou efektivitou.
Nelze trvale zastírat, svědomí má dlouhou paměť, nelze prostě žít s hlavou v písku.

Zlo, křivda, ubližování
K životu ve společnosti lidí, k rodinným vztahům, ale i ke vztahům skupin občanů, národů i států patří i přijímání dobra a nepřijímání zla.
Vždy, když se koná dobro, může to pro druhého znamenat zlo. Stejně tak lze konstatovat, že když je na někom pácháno zlo, může to být z pohledu pachatele konání dobra.
Příkladů lze citovat mnoho, ale pro ilustraci uvedu jen pár typických a křiklavých situací ze současnosti.
Imperiální zlo
Velká skupina civilizovaných lidí v Rusku si myslí, že anexe Krymu a imperiální politika Ruska, jsou dobré způsoby. Je přeci dobré „zachránit“ spoluobčany na Krymu připojením k Rusku. Vždyť se tím  jen naplňují skrytá přání obyvatel Krymu a poskytují jim pomoc.
Národnostní zlo
Ve vietnamských obchodech v naší republice se můžete setkat s tak okázalým pohrdáním, kdy zákazník dává prodavači najevo jakousi nadřazenost, že se jeden občas stydí a raději by byl asiat. (A to jen ten nejmíň křiklavý příklad rasové nadřazenosti.)
Náboženské zlo
Zabíjení nevěřících je pro náboženské radikály pocta, čest a sláva. Tím, že zbaví svět nevěřících totiž páchají dobro.
Davové zlo
Neodpovědnost a alibismus davového myšlení je dobře dokumentovatelný na různých „ultras“ fanouškovských skupin, kde je vše povoleno, neb "nejlepší" jsou ti z ultras, kterých je víc, kteří jsou brutálnější a kteří jsou jako skupina nejsilnější.
Rodinné zlo
V rodinách bývá páchané zlo hodně tragické a má obvykle velmi zásadní následky na životy jednotlivců a to nemusí jít o ty nejzrůdnější zločiny, jako zneužívání moci, fyzické síly a incest.
Přísná výchova, která je páchána „pro dobro dětí“, je zpravidla jen každodenní tyranizování, omezování svobody myšlení, utlačování duše a „výuka“ kšeftování s city.
Za poslušnost trochu přízně, za potlačení vlastního názoru odměna, za tvořivé a samostatné myšlení trest.
Stejný způsob manipulace a tyranie, ve jménu starostlivosti a péče, je občas jako dobro aplikován i na rodiče a prarodiče, kteří jsou už méně užiteční než dříve a postupně jsou odstaveni v rolích nesvéprávných a obtěžujících „dětí“.
Partnerské zlo
Dlouze se rozepisovat o křivdách v partnerských vztazích by bylo nejspíše nošením dříví do lesa a tak jen jeden příklad za všechny.
Ve jménu štěstí a nového, lepšího života se partner (partnerka) rozhodne roztrhnout vlastním dětem otce a matku, neb ta nová partnerka (partner) je daleko lepší. Sobě působené dobro, žití s novou „láskou“ tak připraví děti o štěstí a do duší jim naloží zlý náklad vlastní nedůležitosti, který si potáhnou celým životem.

Odpouštění
Po křivdě, obdrženém zlu nebo pocitu ublížení musí přijít katarze, jako nutný předpoklad nového začátku, tedy odpuštění, smíření a vyrovnání.
Katarze odpuštěním je důležitý nástroj osobní duševní hygieny. Na odpuštění je postaveno i křesťanství (zejména NZ), ale není to nástroj ve všech případech dostačující.
Proč?
Předchůdce účinného odpuštění je pokání, tedy uvědomění si chyby.
Vnitřní odpuštění
Vycházeje z předpokladu, že zlo které bylo spácháno a které chápu jako křivdu a nespravedlnost nemuselo být pro pachatelem zlem, ale dobrem, že dobro, které zajišťoval pro sebe nebo někoho třetího se shodou okolností mně jevilo jako zlo, je dobrý předpoklad pro „vnitřní“ odpuštění.
Je smysluplné odpouštět vnitřně a nadále se nenechávat pohlcovat zlobou, nenávistí a myšlenkami na odplatu. Žití v křivdě, v pocitu oběti, nemůže přinést nic pozitivního a tak je vnitřní odpuštění lék, který umožní katarzi a nový, smysluplný, klidem a radostí naplněný život.
Vnější odpuštění
Potíž ale bývá v situaci, kdy je z objektivních důvodů potřebné se s pachatelem zla i nadále nějakým způsobem, stýkat, či kooperovat. Zlého souseda nelze ignorovat a je lhostejno zda je to závistivý a nepřející člověk z vedlejšího bytu, sousedící imperiální stát nebo matka dětí, která si našla jiného frajera a vy chcete ty své děti vídat.
Past nutného dobrého vycházení se sousedem, státem, nebo matkou (či otcem) svých dětí nelze ignorovat.
Odpouštět trvale sousedovi, že vám každý den připravuje naschvály narušující poklidné sousedství je potíž.
Odpouštět trvale imperiálnímu státu, že vám zabere část území a jemu nepohodlné občany vyštve a chystá se ještě na další agresi je potíž.
Odpouštět trvale matce (nebo otci), že odešel, když i nadále působí potíže a tváří se, že nikomu, zejména pak dětem nijak neublížil, jde těžko.

Vnější odpuštění, tedy odpuštění někomu, když agrese, křivda, nespravedlnost trvá a jste nuceni i nadále se s následky potýkat, aniž by pachatel projevil alespoň náznak sebereflexe, je prostě potíž.

Závěr
Odpustit je tedy potřebné dvakrát. Nejdříve vnitřně, dalo by se v přeneseném smyslu říci: sám sobě a nepěstovat si v sobě zhoubnou zášť a devastující pocit oběti, tedy pocity, které neumožňují další radostný a naplněný život.
Pak je potřebné odpustit vnějšímu pachateli zla, což je ovšem podmíněno alespoň náznakem jeho sebereflexe. Pokud pachatel nepřipustí fakt, že ublížil nebo svým konáním i nadále ubližuje, jde jen velmi nesnadno dojít ke klidu a usmíření.

Poznámka:
Každý se může ocitnout v roli pachatele zla stejně tak snadno jako v roli oběti. V obou případech se bez sebereflexe, tedy odpuštění sobě nebo odpuštění druhému se žádná katarze nedostaví a role pachatele nebo oběti zanechává hluboké šrámy v duši, se kterými se žije velmi nesnadno.

Zdroje:
- Možnost absolutního odpuštění připouští Jacques Derrida: J. DERRIDA – M. WIEVIORKA, Jahrhundert der Vergebung, in: Lettre international 48 (2000)
- Možnost odpuštění v dehumanizačních případech, kdy je porušeny principy lidskosti, nepřipouští Vladimir Jankélévitch: VLADIMIR JANKÉLÉVITCH, Pardonner?, Das Verzeihen. Essays zur Moral und Kulturphilosophie, ed. R. Konersmann, Frankfurt 2003.
- Filosofické shrnutí viny a odpuštění reflektuje Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz: www.teologicketexty.cz, Jen v absolutnu existuje absoluce. Vina a odpuštění (2009/4)

Láska, život, ... Co s tím?

Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013

Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.

Náboženská víra

(c) 2010 P.D.

Víra v jakéhokoli boha, vyšší síly, v „něco“ nad námi, reinkarnaci, atd. je stejná jistota, jako jakákoli víra v cokoli. Musí být dostatečně silná, aby měla alespoň nějaký smysl.

Proč by však víra v definovaného boha měla být jistější, věrohodnější a smysluplnější než víra v čerty, meluzíny, skřety, polednice a jiné pohanské démony a modly mimo církevní instituce?
Proč by měla mít jakákoli náboženská/církevní instituce vůbec nějaký smysl?

Nechci citovat Feuerbacha a už vůbec ne Marxe, kteří měli hodně svých pádných argumentů, rád bych byl poněkud smířlivější a ve smyslu tohoto blogu osobnější.

Jsem přesvědčený o tom, že člověk nedokáže natrvalo obelhat sám sebe. Každý si samozřejmě může sám sobě cokoli namlouvat, předstírat sám sobě, mnohdy dokáže úspěšně jiné přesvědčit o své lži, ale dlouhodobě sám sebe neoklame.
Být dostatečně silný a nic si nenalhávat je dobrá vlastnost, pokud jde ruku v ruce s úctou k ostatním. Věřit sám sobě je mnohem těžší a vyžaduje to mnohem víc úsilí, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak jednoduché je víru převzít, zapojit do některého náboženského proudu a sejmout ze sebe odpovědnost za věci zdejší. O co je snažší dělat chyby, když mám nad sebou láskyplného otce (křesťanství), podřídit se pravidlům a jinak mít volnost (islám), možnost začít znovu a když budu mít štěstí tak lépe (Hinduismus), podřídit se a nevyčnívat (Budhismus, Taoismus *) ), ... viz. časová osa.

Přijmutí odpovědnosti za sebe sama, za své činy, spolehnutí se na vlastní schopnosti a dopřání si důvěry a úcty k druhým, je mnohem víc, než přenesení odpovědnosti na kohokoli a cokoli jiného.

Přijmout odpovědnost za svůj život je sice poněkud fatální z hlediska nesení následků za své chyby, ale je to jediná možnost, jak nežít zbytečně.

Nemyslím tím, že víra je nesmysl, vždyť i determinismus je svým způsobem víra, ale kladu si otázku, jaké jsou příčiny víry a zejména, jaké má náboženská víra dopady do osobního života.

Na první pohled se jakékoli náboženství jeví jako mnoha léty prověřený návod na lepší život člověka a soužití lidí, ale vždy se jedná o „vylepšení“ za cenu ztráty osobní odpovědnosti, pravda, s bonusem mít možnost brát věci zpět a vinu nechat na jiných a jinde.

Pokud člověk není schopen odpovídat za své činy sám sobě, pak jakákoli jiná instituce (církev, soud, rodina) může jeho chování trochu vylepšit, ale v žádném případě ho nemůže natrvalo změnit. Strach z odhalení a potrestání špatných činů může být motivem k lepšímu chování jedince, tedy k lepšímu soužití společenství lidí, ale záruka štěstí, pochopení a lásky to bezpochyby není.

Zdá se, že osobní víra (podtrhuji slovo osobní) v jakékoli náboženské symboly, jakéhokoli boha, nemůže ničemu a nikomu vadit. Ano, tak to v naprosté většině případů je a naprosto tuto svobodu mysli nenapadám.
Podle pravidla: „Žít a nechat žít“ a „Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, ať si každý dělá co chce.

Nejspíš se ale vždy najdou jedinci či skupiny, kteří se podvolí lehkosti ztráty vlastní svobody a nejspíš budou i jedinci či skupiny, které ohromí snadnost a lehkost života, když věří něčemu jinému, než vlastnímu rozumu.

A tady někde vidím zásadní problém, spočívající ve zneužívání jiných pomocí větší mentální inteligence, zpravidla ještě podpořené mnoha lety pilovanými historicko-sociálními poznatky, explicitně vyjadřovanými v učebnicích víry.

Zkusme si představit jiné situace mentální nadvlády:
- zneužívání emocionální i fyzické síly rodiče ke svým vlastním dětem,
- zneužívání vědomostní výhody pedagoga ke svým žákům,
- nadužívání institucionální výhody nadřízeného k jeho podřízeným, atd.
Vždy jde bezpochyby o nekorektní zneužívání, daného postavení. Toto nadužívání je zřejmé vždy, pokud tento nevyvážený vztah není korigován úctou k osobnosti druhého, úctou v jedinečnou svébytnost/individualitu druhé, byť za dané situace slabší, osobnosti.

Úctu k individualitě druhých v učebnicích víry najít nelze. Jistě že tam najdeme, porozumění se slabšími nebo nemocnými, návod na pomoc druhým, lásku k bližnímu, ale vždy jen jako ukázku pro slabší, jak být více zavázán silnějším, jako by jediné východisko z bezradnosti nebyla víra ve vlastní osobnost a svobodu mysli, ale víra v někoho, či něco jiného.

Zneužití mentální nadvlády by měla být stejná kategorie trestných činů člověka, jako jakékoli jiné zneužití pravomoci, postavení, či hrubé síly.

Proto se neztotožňuji s žádnou náboženskou institucí ani náboženskou vírou.
Proto nepřijímám sakrální symboly jako možnost uniku/spásy nebo východisko.
Proto jsem přesvědčený, že duševní sílu je nejlépe najít u sebe.

Ze stejných důvodů ovšem žádným způsobem nezpochybňuji volbu kohokoli být příznivcem či členem jakékoli církve, jakéhokoli náboženství, sekty, či jiné organizace/organizované skupiny věřících.

Ze stejných důvodů odmítám nihilismus, stejně tak i přesvědčení, že není možné věřit ničemu a nikomu.

Tak.




*) Budhismus nepatří do typických náboženství víry, uvedeno jen pro smysl, podřídit se. Taoismus sice není víra v boha (Jin/Jang), ale v důsledku jde o ovládání lidí.

Definice:

Náboženství
Uznání a uctívání přesahu člověka něčím vyšším

Církev
Organizovaná náboženská skupina

Duše
Cit, mysl, vědomí osobní jedinečnosti a odpovědnosti (současná definice)

Kontemplace (zde nebo zde)
Spojení mysli s podstatou. V křesťanském (a značně užším) výkladu: Spojení člověka s bohem.

Víra
Pokud není jistota, pak, pokud chceme, zbývá víra, tedy být o něčem přesvědčený, i když nejsou k dispozici objektivní (doložitelné) podklady.

Důvěra
Sociologický jev, spolehnutí se na druhé (lidi, instituce, věci)

Inteligence
Souhrn míry a rozsahu schopností, z velké míry vrozených, porovnávaných mentálním věkem

Smysl života
Obecně nedefinovatelné

A ještě zjednodušený historický přehled:
Zkusme si představit svět před 150-ti lety, což je rok 1860 a porovnat, co si o této době kdokoli z nás vybaví. I když máme k dispozici různé historické dokumenty, mnoho toho asi nebude. Ještě méně informací ve všeobecné paměti nalezneme pro rok 150 n.l. Podobné to bude, pokud si budeme chtít vybavit svět na zemi okolo roku 610 n.l., 563 před n.l. nebo 1800 let před n.l. Lze však věřit, pak víme přesně co bylo



Vysvětlivky k časové ose:
150-350 n.l.
Přibližný čas sestavení křesťanské bible, vznik Křesťanství
610 n.l.
Přibližný čas prvních zjevení Muhamada, počátek Islámu
563 před n.l.
První zmínky o indickém princi Siddhártha Gautama, zakladateli Budhismu
1800 před n.l.
Určení data smlouvy mezi bohem a Abrhamem, židovským národem o seslání spasitele z rodu Davidova, na kterého, na rozdíl od křesťanů, židé stále čekají. Počátek vniku Judaismu, pokud ho nebudeme datovat už do období 3000 let před n.l.