středa 21. prosince 2011

Česká republika, Praha: 20.12. 2011


20.12. 2011 obrazem:


Důstojné a reprezentativní je sídlo hlavy státu. Bylo možno ho navštěvovat s hrdostí a úctou.


 Symboly jsou krátké a stručné připomínky. Národní třída, jak přesné.


Divadlo je obraz světa. Absurdní divadlo pak obraz absurdit světa.


Mrazivý a tichý zástup směřující k Pražské křižovatce.
Možná spíše k české a evropské křižovatce.


Tiché hlasy v zástupu nezněly jen češtinou.


Na otce, zakladatele, prvního Československého presidenta, vzpomínaly mnohé další generace.
Se vzpomínkami na prvního Českého presidenta to bude stejné.


 Úcta, ...


osobní zráta, ...


ztracené zrcadlo vlastní duše, ...


naděje, že svět je srozumitelný, ...


a možné je i nelhat ...


a být statečný.



Možná je čas převzít si svůj kousek štafety.


neděle 11. prosince 2011

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog

pátek 9. prosince 2011

Halelujah (Homo Sapiens)

Nevěřím v bohy, jakékoli. Neakceptuji mystické vyprávěnky ani vlastní mystické zkušenosti. Černá i bílá magie, šamanismus, woodoo, spiritismus a další tradiční či novodobé úniky z reality mi, v lepším případě, přijdou vtipné.
O to víc mne překvapí, když jsem svědkem až kontemplativního spojení lidí. Jiným způsobem, než vzájemnou kontemplací, si nedovedu vysvětlit stav, kdy velká skupina lidí bezděky přijme výzvu k propojení smyslu pozemských věcí.
Spirituální přesah zcela světských sdělení je někdy obdivuhodně univerzální, stejně jako biblická zjevení napoprvé.
Kde, v čem a jak se tato světská univerzální sdělení shodují, co je podstata prostého faktu, že někteří jedinci dokáží oslovit jen sebe, v lepším případě své blízké, v pomíjivých příbězích desítky či stovky lidí a občas, zcela vyjímečně pak  statisíce a miliony? Statisíce a miliony lidí z různých kulturních prostředí, různých věkových i intelektuálních skupin?
Nemluvím teď o církvích a sektách všech druhů, které svoji moc pěstují, institucionálně posilují a pomocí školení, seminářů, fakult a vzdělávacích institucí se zcela pragmaticky učí, jak věrohodně působit.
Mluvím o jednotlivcích, kteří svou autentickou schopnost předávat a sdělovat mají bytostně vlastní a bez podpory církví i bez přehnané penězi vyživované podpory PR agentur zvládají projít sítem času a zůstat.

Nemnoho akordů, jednoduchá melodie a text na pomezí mezi „chválou Pána“, partnerskou láskou, rekapitulací života s notnou dávkou sentimentu působí stejně v roce 1984, 1989 i 2009. Za více jak 30 let použil text a melodii jak sám autor, tak mnoho dalších interpretů nesčíslněkrát. V opakovaných vlnách se jedna jediná píseň vrací a stále působí na velkou skupinu posluchačů stejně.

Možná jde o upřímnost výpovědi, o upřímné odhalení podstaty prostých lidských slabostí nebo o dobrou básnickou zkratku a dostatečně srozumitelné sdělení podstaty. Také ovšem není vyloučeno, že jde jen o kalkul hodně zkušeného profesionálního skladatele a interpreta, který přesáhl původní úmysl.

Ať už se jedná o jakýkoli mysticismus, spirituální propojení nebo CO, pravdou je, že i mě, nesmlouvavého ateistu a odpůrce jakéhokoli mysticismu dostane tak opakované a zprofanované: „Alelůja“.
Leonard Cohen prošel mnoha obdobími a docela dlouho trvalo, než se našel jako autorský interpret, písničkář a showman, vystupující jen za sebe. Přes veškeré možné kalkuly a divoké hypotézy platí, že Leonard Cohen oslovuje.

Michael Jackson propojuje lidi na různých kontinentech, různých věkových skupin. Z osobní zkušenosti vím, že děti bez sociálního, tedy mateřského, ukotvení chtějí poslouchat Michaela Jacksona a mnohdy, s přibývajícím věkem, se od stejného Jacksona chtějí emancipovat. Nejspíše tuší, že společný osud nemůže být zárukou budoucnosti, ale taky cítí spřízněnost, nejspíše absenci mateřské lásky, a vysněnou možnost, víru: „Být úspěšný, navzdory“.

Zde je místo pro další a další „univerzální“ umělce z podobných i zcela odlišných oborů: malíře, sochaře, skladatele, spisovatele, herce, architekty, filosofy, ...

Stejně tak je zřejmé, že míra obeznámeností a délka prožitých let určuje i různé úrovně žánrů, které dokáží oslovovat. Pro někoho může být, například v hudbě, pocitově blízký: Eva a Vašek, Michal David, Nightwork nebo Karel Gott, pro jiné: Jan Nedvěd, Dead Can Dance, Andrew Lloyd Webber, Hana Hegerová, pro další pak: Paul Millns, Sigur Rós, Nina Simone, Léo Ferré, Leonard Cohen, Frédéric Chopin, Michael Nyman nebo Gustav Mahler.

V literatuře je situace obdobná. Někomu rezonují: „Krásné zelené oči“, Arnošta Lustiga, jinému „11 minut“ nebo „Alchymysta“ Paula Coelha, Čapkovy povídky z kapes, jinému stejnou silou pak: Stephenie Meyerová nebo Philip Kindred Dick.

Mysticismu je všude okolo hodně, pokud ho chceme vidět, ale všechny slyšitelné, viditelné, hmatatelné a reálné rezonance duší jsou pozemské.
Síla duše člověka není ve víře v boha, ale v důvěře ve vlastní rozum.



Linky:
1. Dead Can Dance - již neexistující australská hudební skupina
2. Andrew Lloyd Webber - britský hudební skladatel
3. Sigur Rós - islandská hudební skupina
4. Nina Simone - černošská jazzová/bluesová/soulová zpěvačka
5. Léo Ferré - francouzský autorský šansonový zpěvák
6. Leonard Cohen - kanadský básník a autorský písničkář
7. Frédéric François Chopin - polský skladatel a klavírista
8. Michael Nyman - britský hudební skladatel, představitel minimalismu
9. Gustav Mahler - rakouskouherský/český skladatel klasické hudby
10. Arnošt Lustig - český spisovatel, profesor a bohém
11. Paulo Coelho - brazilský spisovatel
12. Philip Kindred Dick - americký spisovatel Sci-fi
Doplněno:
13. Paul Millns - britský folk/soul/blues-ový autorský hudebník
14. Skladba Unintended z debutového alba Showbiz (1999) anglické skupiny Muse