Vlastní osud

Zdroj: esoterický.web

Člověk dělá v životě různá rozhodnutí, některá jsou malicherná, ale o těch, která jsou zásadní ví, pozná, tuší, třeba i když je mu pouhých "náct" let. 

Svědomí má člověk celý život. 

Svědomí se ani sekundu se nezpomalí a nevynechá svou podstatu, že je. Stále.

Mám kamarádku, která v "nácti" byla za sebe, neslevila ani centimetr, a pak mnoho let sklízela nevděčnou úlohu disidentky, dokonce jí v "nácti" za její názor uvěznili. Dnes je to trochu lepší. 

Mám jinou kamarádku, která v "nácti" neudělala dobré rozhodnutí a nadefinovalo to celý její další život. Hloupě fatálně věděla, že to bylo její zásadní nesprávné rozhodnutí, ale v tu chvíli bylo výhodné. 

Dává to naději?

Život má být barevný

Zdroj:
https://www.thevintagenews.com

Ta občasná barevnost života (v Americe 3 roky vzpoury Hippies, u nás pak "každý s každým" díky srovnání ekonomických vrstev do latě - cca. 20 let normalizace) je dnes nad chápání mnoha lidí a bere se to jako anomálie v liniovém evolučním vývoji lidstva.

V obou případech to byla vzpoura proti establishmentu doby, hledání jiných cest ke svobodě a v neposlední řadě i docela žádoucí rozpojení genetických deformací.

Svoboda je v každém případě vývoji lidstva prospěšná.

Momentální myšlenkový guláš, povrchní, zbrklé a v důsledku nesmyslné a destruktivní chování i rozhodování lidí jsou důsledkem ztráty osobní svobody.

Chtělo by to nějakou další sexuální nebo jinou revoluci.

Kostnatá rezidua a jinak nic?

Punk Rock Zombie Love by Brain-Damaged,
Bad Taste 2005
http://brain-damaged.deviantart.com/

Kostnatá rezidua starých dob se nevzdávají a stále vylézají ze svých hrobů.

Svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality jsou stále jen ojedinělé výkřiky v šumu bludů a účelového matení pojmů.

Bylo by možné klást k sobě protichůdné pojmy a vypracovat obsáhlou studii nad každým jevem samostatně a pojmout každý rozpor z historického, politologického, morálně-etického nebo religionistického pohledu.
Například: svoboda jednotlivce / sociální stát, svědomí / prospěch, víra / pragmatismus, křesťanské kořeny / katolický kánon, atd. Ale kdo by takovou studii četl? Možná určený oponent a vedoucí práce na škole, ale další využití by bylo sporné. Názorové pozice zastánců jedné, či druhé strany by nejspíše zůstaly i nadále nedotčené. Názor není filosofie.

Vyznat se v šumu bludů a účelového matení pojmů ale není zas tak složité. Stačí si položit triviální otázku: Má být základem úspěchu jednotlivce odsezení a ne iniciativa, poslušnost a ne samostatné myšlení?

Mnoho let platilo: mlč, nevystrkuj hlavu, jdi s davem, drž se své židle, ... a budeš se mít dobře. Není rozhodující, zda jsi nadaný, chytrý, nekompetentní nebo hloupý. Zásadní je vydržet v průměru, vybudovat si pevné postavení (posezení) a za odsloužené roky a desetiletí se možná dočkat ocenění.
Atmosféra zásluhovosti z principu nesnese svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality.

Nelze přeci připustit, aby odsezená léta (mnohdy jediný celoživotní smysl existence) byla zbytečná.
A tak kostnatá rezidua starých dob stále vylézají ze svých hrobů a navzájem si ve svém boji rozumí, za přitakávání dalších, neschopných cokoli nového vytvářet. Spojit svou průměrnost s obhajobou odsloužených desetiletí je totiž pro reziduum jediná naděje na úspěch.

----------------

A ještě vzkaz profesora Milana Machovce:
„Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.“
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence, Praha, Akropolis, 2012, s. 118

Mediální rok nula?

Václav Havel a Ferdinand Peroutka, Queens, jaro 1968

Jestliže se začínají probouzet novináři a definují současný stav spojení moci peněz a politiky v médiích jako rok nula, pak z pohledu běžného občana je prolínání politiky a moci peněz již tak v roce 3 až 25, podle vnímavosti.

Co dělala média/novináři 20 let, že se stali lákavou a ovladatelnou kořistí?

Co dělala a dělají veřejnoprávní média, že má moc peněz pocit, že je může ovládnout?

Chyba nebude v „moci peněz“, která je nenasytná, ale v práci novinářů, redaktorů, komentátorů, atd.

Pro demokracii smysluplnou, tedy zastupitelskou, je zcela zásadní jasná nabídka srozumitelných idejí a dlouhodobá profilace politických stran. Pokud volič nemá k dispozici politické strany nebo alespoň jednu, se kterou se může názorově a morálně identifikovat, vybírá ze zbývajících podle klíče: „menší zlo“.
Pokud většina voličstva, díky špatným zkušenostem, nemůže zvolit žádnou ze stávajících politických stran, je vystavena možnosti nevolit nebo si tipnout nějaký nový subjekt na politické scéně.

Již dvoje minulé parlamentní volby si nesly stigma volby menšího zla nebo volbu slepé víry. Neschopnost lídrů politických stran budit důvěru svým životem, názory, předkládáním vizí a charismatem se ukazuje jako hlavní důvod ztráty důvěry v budoucnost liberální demokracie.
Bezzásadovost moci, snadná korumpovatelnost penězi, nihilismus a neustálé odkazování na stát, jako garanta sociálních jistot odebírá pocit odpovědnost jednotlivcům.

Setrvávání na hierarchii zásluhovosti, kdy jakákoli svěží myšlenka musí počkat, než se dostane na ty zasloužilejší, je důsledek na poslušnosti založených režimů, kdy pro úspěch stačilo nekřičet, nebýt příliš novátorský a vyčkat.

V každé totalitě platí rada: „Žer, ale nemlaskej“, v nedávné době dokonce bylo možné: „Žrát i mlaskat“. Dokud bude společnost primárně postavena jen na potřebě plného žaludku, je vládnutí snadné pro každého, kdo to pochopí a uplatní, bez ohledu na to, zda jde o přežité komunisty, ideově vyprázdněné politické strany nebo podnikatele, kteří si spolu se svou politickou funkcí chtějí navýšit zisky, moc a nedotknutelnost.

Média a ti , co se na práci médií podílejí, jsou již léta k smíchu zejména Miloši Zemanovi. Pokud jsou média v roce nula, tedy až nyní jim dochází jejich promrhaný čas, pak je naděje, že něco podobného se stane i v občanské společnosti.

Bez osobní odpovědnosti za svůj osud, kultivace morálních hodnot jednotlivce nebo v horším případně revoluční katarzí vyvolanou prázdnými žaludky, to ale nejspíš nepůjde nikdy.

Na Ukrajině se bojuje o budoucnost našich dětí

Zdroj nákresu: idnes.cz

Emancipace lidu Ukrajiny na Rusku je velké téma, které svým významem hodně přesahuje další diskutované okolnosti konfliktu v samotné Ukrajině, Rusku, Evropě.

Pokud je možné, aby despotický hegemon nevyhrál a je lhostejno, zda se jedná o stát, korporaci, či mafiánský kartel, pak je naděje, že může být líp.

Dvacet let je v našich dějinách skoro až magické časové rozpětí, stačí napsat letopočty: 1918, 1938 nebo další řadu: 1948, 1968, 1989 a každý u nás ví, o čem je řeč. Osobně jsem rád, že na další výročí, okolo roku 2008-2009, se tu celkem nic podstatného nesemlelo.

Dvacet let trvalo i Ukrajině, než se po osamostatnění od rozpadajícího se Svazu Sovětských Socialistických Republik probrala z nabyté svobody a došlo jí, že nezávislost a svoboda nejsou automatické atributy státu, že je nutné je pracně uchovávat, vylepšovat a bránit. Mělo to docvaknout politikům, ale těm na to nějak nezbýval čas, měli jinou práci než státotvorné činy. Trpělivost pak došla Ukrajincům, zejména ve větších městech. Po protestech pak následoval a pokračuje sled událostí, které mají a budou mít zásadní vliv na budoucnost nejen na východě Evropy.
Ukrajina je počátek událostí příštích let, tak jako Mnichov 1938 byl konec jedné a začátek další epochy světa.

V Československu, po roce 1918, bylo jasné, že bude nutné nový malý stát v budoucnu bránit. Urychlené vytváření vlastní armády, celého systému obrany dodávalo národní hrdost a od roku 1935 se urychleně stavěly pohraniční pevnosti. Obranný vojenský systém byl budován společně, všemi národnostmi na území státu. Obrana státu byla existenciální priorita.
Nicméně na reálnou vojenskou obranu nedošlo a budování státu jsme po Mnichově v září 1938 završili nedokončenou mobilizací a kapitulací. Co pak následovalo po roce 1938, 1948, 1968 je zřejmé.

Není až tak podstatné, že Ukrajina nyní a ČSR v roce 1938 jsou ve velmi podobné geopolitické situaci, tedy ve stavu, kdy nejsou dodržovány dohody ani mezinárodní smlouvy a kdy tolerovaná agrese nechce být politiky chápána jako počátek celé agresivní epochy, podstatné je, zda je v lidech ukotvena hrdost a svědomí, zda takové mnohdy už virtuální pojmy jako pravda, svědomí, morálka jsou k smíchu nebo ne.
Úcta k pravdě, vlastnímu svědomí a obecně platným morálním hodnotám jsou předpoklady k vytváření i bránění civilizované společnosti. Bez těchto základních atributů člověčenství nemůže vzniknout nic pozitivního.

Zdárně dokončená emancipace lidu Ukrajiny na Rusku určuje budoucnost našich dětí.

Hořící keř a svědomí

Zdroj fotografie z filmu tbivision.com

Etický apel Jana Palacha, resp. filmový epitaf Hořící keř, je systematická a hloubková sonda do jednoho z mála zásadních momentů novodobých dějin.

Jak už to u zásadních momentů bývá, zejména těch vysoce mravních, rozdělují nejen veřejné mínění, ale i názory každého jedince jasným řezem skalpelu svědomí.

Čím vyšší je morální hodnota apelu, tím generuje více zapálených zpochybňovačů, bohorovných odpůrců a i slabošských nadávačů.

 A tak tedy shrnutí:
1. Česká televize financuje bulvární kraviny a plytké estrády. Přiblblou autocenzurou, definovanou plytkostí správců a peoplemetry, není již schopná čehokoli smysluplného.
2. Rozhlasové vysílání v ČR prošlo mnoha změnami, které byly završeny radikální změnou ve struktuře Českého rozhlasu a tím i k umrtvení jakýchkoli zásadnějších aktivit jejich redaktorů.
3. Tištěné deníky jsou už jen slepou snůškou okopírovaných zpráv celoplošných televizí a mediálními agenturami financovanými kampaněmi bulvárních zpráv. Jistě, tištěné deníky jsou placené ze soukromých prostředků, tak si mohou dělat a dělají co chtějí majitelé.

Český rozhlas a Česká televize jsou však financovány koncesionářskými poplatky, které jsou povinné ze zákona. Koncesionářské poplatky, financující veřejnoprávní média, jistě měly mít nějaký účel, ale současnost je jiná. Výši poplatků schvalují politici, zbytek financování prostřednictvím reklamy, ekonomická elita a tak redaktoři a dramaturgové již necítí odpovědnost k morálním a etickým hodnotám, ale jen ke svému platu, prosperitě zaměstnavatele.

 Ve stejné době se najde holandská soukromá společnost HBO, která pověří českou produkční firmu nutprodukce, s.r.o., aby natočila pod vedením polské prominentní režisérky Agnieszka Holland výpověď o stavu národa českého v letech 1968 až 2014.

 Jaké jsou hranice mezi prostou lidskostí, odpovědností svému svědomí a na straně druhé snadným odkloněním pohledu, zavřením očí?

Zcela zásadní (pro mě) jsou z celého filmu dvě scény.
 První scéna ukazuje neurotičnost ze zklamání vlastního žebříčku morálních hodnot, kdy pocit vlastního slabošství destruuje běžný život v rodině.
Druhá scéna soudržnost rodiny v situaci kdy se lze dívat vlastní dětem do očí.

 Nepatrným plusem v dlouhotrvající devalvaci etických i morálních hodnot v české kotlině budiž skutečnost, že Agnieszka Holland studovala v letech 1967 až 1971 na pražské FAMU a tak si můžeme namlouvat, že film o Janu Palachovi je alespoň trochu i náš.

Citáty

Krkonoše, 2012

Následující citáty jsou citace toho, co jsem nedávno napsal v korespondenci. Nelze citovat privátní dopisy, ale vytržením z kontextu snad neprolamuji důvěrnost.

Děkuji tímto adresátům dopisů, přátelům, že jsou mi neustálou inspirací.

S Pavlem Žákem a jednou jeho známou písničkou: "Přátelství, to je někdy víc než láska."



Ženy nepotřebují hledat pravdu. Jsou přesvědčeny, že pravda je jejich pohled na svět.


Pevný bod ve vesmíru nemůže být něco a už vůbec ne někdo jiný. Pevným bodem si může být jen člověk sám.


Neomlouvej se za to, co jsi záměrně udělal. To je hřích.


Pokud je romantika očekávání, víra, sny a naděje, pak sentimentalita je rezignace.


Možnost fyzické agrese proti člověku je ztráta svobody všech.


Proč by osobní štěstí mělo být důležitější než štěstí blízkých?


V zamilovanosti je možné začínat, určovat směr, rozhodovat se bez vazeb s minulostí, zcela lehkomyslně se rozhodovat, žít od teď do zítra, nechávat ... Neznalost je tak osvobozující.

Homo sapiens

Ať už je život člověka zvučný výkřik do dějin a/nebo nepřítomný pohled na ciferníky hodinových strojků, vždy jde jen o nepatrné a stále se opakující otáčení lidských osudů.

Někdo má štěstí na epochu do které se narodí nebo ve které žije dospělý život, někdo jiný je zase obdařen vyjímečnými předpoklady nebo vlastnostmi, někdo další je šťastný v průměru, atd., atp.

Někdo směřuje a cíl svého bytí spatřuje v dosahování komerčních úspěchů, jiný ve štěstí svých nejbližších, další k tomu, aby se dnes opět najedl a nějak přežil do zítřka.

Někdo je sobec a nezajímá ho osud kohokoli jiného, pokud mu cizí osud nepomáhá k dosahování vlastních cílů, jiný si nedovede představit, že by osobní štěstí bylo uskutečnitelné, pokud by ostatní, zejména pak jeho rodina, nebyla šťastná, další nechce pochopit souvislosti a odmítá mít jakýkoli podíl na štěstí či neštěstí druhých nebo se  vyhýbá odpovědnosti i za svůj vlastní osud a nechá se vláčet okolnostmi.

Jsou i tací, kteří volí cestu odevzdání své svobody, výměnou za víru, že je šance žít znovu a lépe nebo alespoň žít podle pravidel za slibovanou odměnu v „nebi“.

Přes všechny možné odlišnosti je však každý člověkem, tedy: „Člověkem moudrým“ (Homo sapiens), též „Člověkem rozumným“ a právě pro pomíjivost života jednotlivce neztrácet čas a být sám sebou, tedy unikátním vzorkem jednoho ze 6,98 miliard lidí ve světě (Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, tak je na celém světě 6 977 232 781 lidí.).  

Nemám návod ani řešení, nechci ani nemohu být prorokem, učitelem ani guru čehokoli, ale jsem si jistý jedním axiomem:

Pokud nemá být život jednotlivce zbytečný, musí každý být dostatečně odpovědný sám sobě, ať už si odpovědnost přeložíme jakkoli. Odpovědnost sobě je první strana mince, kde je na straně druhé je vyraženo slovo: „Svoboda“.

Každá podřízenost vede k anonimizaci ve stádu, tedy ke zbytečnosti.