Zobrazují se příspěvky se štítkemMonika Le Fay. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMonika Le Fay. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 21. prosince 2015

Pokladničky od ministra

Twitter: 11.12.2015
Přirozenou odpovědnost a hrdost platit daně, si státní aparát u svých občanů vytvoří: ne příliš vysokými daněmi, smysluplným nakládání výdaji státu a podporou zdravého podnikání jednotlivců i firem.

Budování důvěry mezi poplatníky daní a státním aparátem je běh na dlouhou trať. Snížení přímých daní na přijatelnou úroveň (a přesun výběru na daně nepřímé) už dnes nezpochybňuje ani ČSSD.
Vždy se pochopitelně najdou hříšníci a podvodníci a na ty pak musí doléhat kontrola příslušných Finančních úřadů.

Daňové optimalizace, které si na rady dobře placených daňových expertů a právníků, mohou dovolit velké soukromé firmy a korporace, jsou zaměřeny zejména na daně přímé a při využití sítě řízených firem v tuzemsku a zahraničí i na Daň z přidané hodnoty.
Bylo by bláhové se domnívat, že velké firmy a korporace přináší do státního rozpočtu významné daňové příjmy z přímých daní.
Na rozdíl od velkých firem si živnostníci ani malé firmy tyto sofistikované daňové optimalizace dovolit nemohou.

Ministr financí paušálně předpokládá, že kradou všichni. Na živnostníky nasadí EET a na právnické osoby, firmy, pak sledování všech finančních toků s jeho dodavateli a odběrateli.

Pokud by tyto návrhy předkládal politik nezasažený potřebou udržet své finanční impérium, pak by se to možná i trochu dalo brát s pochopením, ale v případě Andreje Babiše je to podobné, jako kdyby Alfonso Capone chtěl potírat prodej alkoholu za prohibice všem ostatním obchodníkům ve stejném oboru z pozice ministra financí.
Alphonse Gabriel Capone měl bezpochyby dobré poradce a naprostou většinu zločinů mu žádný soud nedokázal, nicméně i na něj došlo a byl odsouzen, vzhledem k rozsahu jeho aktivit, za nicotný daňový únik.

Ale zpět do tuzemských praktik.

11.12.2015 vyhlásil Andrej Babiš na svém Twitterovém účtu:
"Děti přejte si tuhle pokladničku pod stromeček. Pokud by rodiče nechtěli nebo neměli penize napište, koupím vám ji" a své prohlášení doplnil fotografií dětské pokladničky.

Vzhledem k tomu, že jsme na sociálních sítích zaznamenali strach z odvety a nechuť poskytovat současnému Ministerstvu financí (MFČR) osobní údaje, navrhli jsme přátelům, že požadavky na pokladničky zaevidujeme a předáme pak panu ministrovi jednu hromadnou žádost.
Rychle se nám sešly žádosti na celkem 104 ks pokladniček a tak jsme obratem odeslali dopis do podatelny MFČR, žádající vydání pokladniček.

Ve stejné době se na sociálních sítích začaly objevovat zprávy, že MFČR skutečně pokladničky shromažďuje na recepci ministerstva, aby je předávali těm, kdo si o ně napsali. Nepředstavitelné se stalo realitou.

Druhý den po odeslání dopisu zazvonil telefon a hovor ze skrytého čísla začal takto: "Dobrý den, tady je sekretariát ministra financí." Podotýkám, že skryté telefonní číslo používá Policie a vysoké úřady státu.
Informace, které mi poněkud nešťastně znějící dáma v telefonu sdělila lze shrnout takto:
"Tohle je jediná hromadná žádost."
"Stahujeme pokladničky z celé Evropy."
"Máme tu více jak 3 000 nevyřízených žádostí na pokladničky."
"Váš požadavek na pokladničky nevyřídíme, potřebujeme adresy a eMaily každého žadatele."

Podle veřejných informací a podle informací ze sekretariátu ministra financí tedy zajišťuje aparát MFČR odesílání pokladniček na zadané adresy nebo je vydává v recepci MFČR v Praze, Letenská 15.

V tom je ovšem trochu problém. Daňový problém.

Představte si, že bych např. jako ředitel nemocnice a vytížil zdravotní pracovníky na příjmu předáváním pokladniček, podatelnu, spisovnu a další části administrativy nemocnice k evidenci a prověřování žádostí a současně využíval pracovníky a pracovnice sekretariátu ředitele nemocnice ke komunikaci se všemi svými příbuznými, přáteli i dalšími osobními kontakty a zajišťoval tak rozesílání a předávání osobních Vánočních dárků.

MFČR není soukromá firma a není možné dopřávat zaměstnancům takováto povyražení. Každý finanční úřad v ČR Vám řekne, že rozdávání pokladniček není pro ministerstvo ta správná živnost, na kterou má oprávnění a která je tak v souladu s uplatněním mezd a dalších výdajů jako nákladových položek.

Doufám (nejspíše naivně), že výplaty všem úředníkům MFČR, kteří se podílejí na zajištění plnění osobního slibu ministra, se v účetnictví ministerstva neobjeví v položce: "Daňově uznatelné náklady". Pokud ano, pak:

Podle Ústavy ČR a zákona č.: 166/1993 Sb. by měl nejvyšší kontrolní úřad prověřit činnost MFČR, tedy, zda daňově uznatelné náklady na mzdy a další výdaje, jsou v souladu s posláním ministerstva, tedy jeho činností: "ústředního orgánu státní správy pro státní rozpočet republiky, ..." případně pak, která sekce MFČR má v popisu práce zajišťování hraček pro děti.

Věřím, že placení faktur za nákup pokladniček není součástí výdajů MFČR.
Jakým způsobem však MFČR zpracovává soukromé, žádosti, eMaily, dopisy, faktury a odesílání hraček?
Jak je možné, že práce spojené se soukromou aktivitou zaměstnance MFČR zpracovává aparát MFČR?

Pokud by něco podobného udělala soukromá komerční nebo i nezisková organizace, každá kontrola z Finančního úřadu by jí vyměřila dodatečné zdanění za neoprávněný daňový náklad nebo za neoprávněný náklad nesouvisející s vydanými živnostmi.

Pokud jde panu ministrovi o daně, měl by začít u sebe, svých podniků a na MFČR, které řídí.



úterý 8. července 2014

Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?

Robert Douglas jako Ellsworth Toohey ve filmu:
The Fountainhead 1949
(Zdroj: http://lecinemadreams.blogspot.cz/)
Úvod
Nejspíše shodou okolností byl na ČT vysílán dokument Moniky Le Fay „Aristoteles z Bartolomějské“ a současně probíhala návštěva Avrama Noama Chomskyho v ČR a byly tak publikovány jeho názory na vše, včetně odpůrců komunistického režimu – disidentů. Chomskyho bagatelizace významu disidentů a další navazující komentáře ostatně vzbudily reakce snad ve všech médiích.
I bez hlubších znalostí reálií bylo možné porovnat příběh disidenta z dokumentu Moniky Le Fay, tedy filosofa a zejména nositele morálně pevných zásad s názory všerelativizujícího kavárenského intelektuála, to vše pak za nebývalé mediální pozornosti, která byla všerelativizujícímu intelektuálovi věnována.

Julius Tomin
Filosof Julius Tomin spolu s autorkou a dalšími hosty shrnují životní osudy rodiny, která odolávala urputné snaze režimu ohnout každému záda, podrobit si duše a pošlapané charaktery ovládat. Zřetelně z dokumentu promlouvá popis nesnadné cesty v pravdě, kdy si proces myšlení zachovává kontext a osobní rozhodování se řídí podle základních atributů morálky a poctivosti.
Obecně lze konstatovat, že takováto cesta je hodně nesnadná i dnes, ale v sovětsko-bolševickém protektorátu byl z principu nekolaburující postoj roven existenciální sebevraždě.
V době bezduchého plácání slovy, podlézavosti jako prostředku, znevěrohodňování jakýchkoli zásadních hodnot a využívání kohokoli k čemukoli, není svědomí, morálka a odpovědnost ani dnes nejlepším předpokladem pro „blahobyt“, ale v době normalizace se jednalo o osobní hrdinství každého, kdo byl schopen si morální integritu udržet.

Malá odbočka do vzpomínek
Kdysi (asi tak v roce 1993) jsem byl osobně přítomen scénce, kdy u vedlejšího stolu v restauraci v bývalém MONu seděla paní Klausová s manželem a protože zvýšila hlas, nebylo možno přeslechnout její striktní radu manželovi: „Stačí když budeš říkat to co ostatní, jen jinými slovy.“ Jistě, jde o pouhou jednu větu vytrženou z kontextu, ale pro charakterové typy jako „Ellsworth Toohey“, Avram Noam Chomsky nebo Václav Klaus se jedná o východisko pro jakékoli konstatování, totiž: Vždy, za všech okolností jít s proudem a vyčnívat jen tak, abych z hlavního proudu neodbočil.

Intelektuální bezcennost
Skvělou definici zavedl Martin Weiss, když ve svém článku použil pojem: „Intelektuální bezcennost“. Projevy intelektuální bezcennosti intelektuála mohou hezky znít některým uším, reagují na všechno, pojmenují cokoli, zpochybní vše, umožní se ztotožnit s bezpáteřností, ale podstatné je, že neobsahují žádné nové poznání, nic, co by přinášelo něco smysluplného, vnitřně pravdivého.

Ukrajina jako lakmusový analyzátor
Když jsem v počátcích lidového vzepětí na Ukrajině i u některých kamarádů narazil na povrchní odsuzování demonstrujících v Kyjevě a současně podporu demagogie tvrdé ruky a obdiv expanze Putina, došlo mi, že „Ellsworth Toohey“, literární postava z románu „Zdroj“, má bezpochyby v českém prostředí a zejména v novinářském rybníčku četné následovníky.
Po několika pokusech diskutovat věcnými argumenty a logikou se zastánci různých a zpravidla jen povrchních názorů, kteří se ani nenamáhají dodržovat dobrá pravidla epistemologie, jsem takovéto debaty vzdal. Nakonec, každý má právo si myslet co chce.
Ve svém skvělém článku Martin Weiss, komentátor a publicista internetového deníku Echo24.cz, volně cituje komentátorku Megan McArdleovou a pro objasnění o čem píši,cituji citaci přesně:
 „Je to jako diskutovat o ekonomické politice s osmiletým dítětem. Abyste s ním mohli vést zajímavou diskusi, museli byste mu nejdříve vysvětlit mnoho faktů – faktů, o seznámení s nimiž to dítě nemá zájem. A nemá koherentní intelektuální rámec, do kterého by ta fakta mohlo zasadit. Jeho reakce jsou čisté instinktivní emoce.“
(Nemám nic proti emocím, ale pokud jsou nenávistné instinktivní emoce předkládány jako utříbené názory intelektuála, pak s takovými emocemi problém mám).

Koncept stagnace
Stojí tu proti sobě dva jasné a zcela rozdílné koncepty lidského myšlení, dva přístupy k žití a vlastnímu svědomí. Jak se zdá, převládá ten zdánlivě výhodnější, který však směřuje leda tak na slepou větev evoluce člověka:
Nemít příliš velké zásady a lehčeji proplouvat životem je lákavá představa, zejména v tom smyslu, že se to víc vyplácí: „víc to nese“ a vyřeší to tudíž i problémy se svědomím tím, že si ho prostě nepřipustím, umlčím, případně pak rozmělním v depresi.

Závěr
Dokument Moniky Le Fay o panu Tominovi a publikované rozhovory s panem Chomskym (i.e. Ellsworth Toohey) mi připomněly, jak propastný je rozdíl mezi intelektuály těchto dvou myšlenkových proudů a jak jsou bohužel propastně rozdílné i jejich osudy .
Pokud člověk nechce žít zbytečně, má vždy šanci nebýt jen povrchním egoistickým komentátorem svého a jiných životů, ale musí se pokoušet žít s vědomím vlastní odpovědnosti za kontinuitu času a prostoru.

Linky:
Reportéři ČT: Aristoteles z Bartolomějské
Julius Tomin: web site
Monika Le Fay: web site
Matin Weiss: Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí, Echo24.cz
Ayn Rand: Zdroj