Galerie Rudolfinum - Motýlí efekt? - Recenze

Martin Gerboc *

Zvolit pro výstavu současného výtvarného umění takovýto mnoho-významový a hodně odvážný název je velká výzva kurátorovi Petrovi Vaňousovi (1975)

i vystavujícím umělcům:
- Vladimír Véla (1980)
- Adam Štěch (1980)
- Martin Gerboc (1971)
- Lubomír Typlt (1975)
- Daniel Pitín (1977)
- Jiří Petrbok (1962)

Vyrovnat se takovouto abstraktní myšlenkou, pravidlem o následcích každého činu, se zákonem odpovědnosti za každý i nepatrný pohyb, myšlenku, dílo je velký úkol.

Naivně jsem předpokládal, že předkládaná díla jsou tématickým výsledkem tvůrčího procesu, pokusem o reflexi Motýlího efektu nebo alespoň výběrem děl, která jakýmkoli způsobem korespondují s obsahem myšlenky v názvu výstavy.

Akceptování Motýlího efektu, tedy přijmutí hypotézy, že i zcela nepatrný pohyb, událost, čin v minulosti nebo v současnosti má vliv na budoucnost, je ve svém důsledku zcela klíčové pro porozumění tak zásadním pojmům, jako je odpovědnost, ohleduplnost, svědomí.
Pokud někdo přistupuje k hypotéze Motýlího efektu odpovědně, pak je v metafyzickém významu hypotézy svázán odpovědností za každý svůj čin. Každé vykonané dobro ovlivňuje budoucnost stejně tak jako každé spáchané zlo.

První předpoklad, uznávám, že naivní a zcela mylný, byl o velkém projektu přelomové výstavy, kdy výběrem různých autorů jejich děl, případně i výzvou kurátora umělcům, vznikne tématická výstava, pokoušející se alespoň motýlími náznaky zachytit dějinnou kontinuitu, kauzalitu skutků, odpovědnost přesahující generace, případně i nekonečnost lidského (univerzálního) svědomí. Po vstupu do prvního sálu (Vladimír Véla) bylo jasné, že tato má osobní vize o výstavě, navozená názvem výstavy, je zcela chybná.

Opouštěje výstavu sálem Adama Štěcha, se ukázala jako naivní i má druhá vize o výstavě, taktéž navozená názvem výstavy, kdy jsem předpokládal výběr takových děl, která poukazují na různá malířská období, kdy rozmanitost současných výtvarných postupů a technik propojuje umělce napříč staletími, kdy díla jednoho umělce přemosťují generace a žádný počin v celé historii umění není bez odezvy, odkaz každého umělce v minulosti vtiskuje svůj význam až do současných pláten. Každé autorské vyjádření je ojedinělý a výrazný milník v kontinuu lidského tvoření, navazující na minulé a ovlivňující budoucí umělecké vidění světa. Pro takovéto pojetí výstavy bylo autorů příliš málo a díla tak neposkytovala ani průřez současnými výtvarnými žánry.

Pro mne se potvrdila jen třetí, nijak vyjímečná myšlenka. Vystavíme tolik autorů, kolik je k dispozici sálů, autoři poskytnou jakákoli díla a výstavě dáme název, který přiláká návštěvníky. Nebo jinak: Vystavíme nějaké současné obrazy a uvidíme, zda toto mávnutí křídly něco způsobí.

Ne, nemám nic proti novým generacím umělců, ani si nedělám nárok na hodnocení jejich děl, ctím jakkoli osobité nebo i triviální pojetí uměleckého díla, autorského vyjádření, jiným pohledům na svět vždy držím palce. A to nejen ve výtvarném umění.

Ano, mám velkým problém s koncepcí výstavy, se zneužitím názvu a tím pádem i nulovému obsahu. Pokud by se stejná výstava jmenovala například: „Patologie doby“, s podtitulem: Výběr tvorby současných autorů: Véla, Štěch, Gerboc, Typlt, Pitín, Petrbok, pak bych se na výstavu šel podívat taky a i když by mi chyběl širší výběr autorů, byl bych obsahem potěšen.


* ) Martin Gerboc
„Chce se mi spát! Chce se mi spát a nikoli žít! A ve spánku snít sen sladký jak smrt …“
(podle Francisco Goya, Los desastres de la guerra / Hrůzy války) XII. 2010 – VI. 2011
akryl, sépiová tuš, olejový pastel, kombinovaná technika, papír na plátně 
160 x 210 cm, Majetek autora