Čtyřicet let ("Pět let" na ČT)

Foto: Eva Koňaříková

Nedá mi spát statistikami uváděný poměr žen, které byly znásilněny, a který dosahuje neskutečných hodnot. Podle některých údajů, každá třetí žena, byla alespoň jednou znásilněna. 

Za svůj život jsem potkal neurčený počet kamarádek, přítelkyň, milenek a manželek. Nebylo jich myslím až tak příliš moc, ale minimálně u tří bylo po čase zřejmé, že byly zneužívány a to incestně. 

Je možné, že to byla náhoda (asi ne), že takové osudy přitahuji (ochranář), jsem feminista (to jsem, žádný mužský šovinista) nebo že takové osudy vyhledávám (spasitel). To, úplně neumím posoudit a asi to není podstatné.

U dvou, z těch tří, jsem měl a mám možnost sledovat jejich další osudy a mohu jednoznačně prohlásit, že následky jsou naprosto devastující nejen pro ně samotné, ale pro každý okamžik dalšího osudu, život jejich partnerů i jejich vlastních dětí. 

Každý si pochopitelně neseme nějaké břímě od svých rodičů. Zpravidla to není nic zásadního a časem pochopíme, odpustíme jim i sobě a život se překlene do další generace.

Se zcela jinou situací se však musí vyrovnávat ty, které zažily zradu a zklamání od prvního chlapa v jejich životě, ke kterému měly plnou důvěru. Nic dalšího už není normální, protože zrada přišla od osoby, která reprezentovala domov, bezpečí a ochranu.

Naprosto nechápu tu idiotskou nadutost, bezbřehou samolibost a narcistní sobeckost otce, který dokáže zkazit svému dítěti život a poznamenat nejen jeho, ale i další generace. Zpravidla musí jít o neschopné, nezábavné a prudérní pitomce, neb jinak by si byli schopni najít mladou milenku jinde. 

Za život jsem potkal hodně jiných osudů kamarádů, kamarádek a pochopitelně taky svůj vlastní osud, ale nikdy jsem neviděl a neslyšel příběhy tak devastující, jako v případě zneužitých dívek vlastními nebo nevlastními otci.

Proč to tady popisuji. Taková žena totiž prochází životem a páchá další následné, kolaterální, škody, aniž by to věděla. Těch následně zraněných jsou další jednotky až desítky a každý se tak musí vědomě, či nevědomky, setkat s tím prvotním násilníkem, úchylem, zločincem.

Občas se stane, že se s ním setkává u nedělních rodinných obědů.

 

Takový testament

foto: muzeumhk.cz

Pozitivní je, že jsme srovnali krok s Amerikou. Měli Trumpa, my Zemana a Bureše. Mají Bidena, my Fialu. Nejsme v tom sami, ale v potížích jsme všichni. Humanismus má potíže.

Zdá se mi, že jsme si ale ještě ani zdaleka nesáhli na samé dno.

2/3 Václaváku lidí, kteří z různých důvodů mají potřebu protestovat, zjednodušeně řečeno, proti humanismu, je letitý, momentálně poněkud více viditelný a zhmotnělý problém.

Ti lidé tu byli vždycky, za Protektorátu, v padesátých i osmdesátých letech za totáče, po revoluci, ... a jen tak nezmizí.

Bližší košile kabátu, co je doma se počítá, ... já, já, já. To je silná mantra.

Sprostě pragmatičtí a klidně i intelektuálně méně vybavení politici, tužící po uznání, tedy po moci a vlivu, použijí jakékoli nástroje k ovládání těch ještě méně vybavených. A nejen oni.

Zkáza humanismu je již opakovaně ochlokracie, kdy plebs dostane příležitost spojit síly a za všechny vlastní osobní neúspěchy a frustrace někoho jiného obvinit. Už se to v dějinách lidstva stalo a není důvod, aby se to neopakovalo. Plebs dějiny nezkoumá.

Dlouholeté plivání špíny z Hradu, ukázka toho, že být vekslák s čímkoli může vést do Strakovy akademie, že lze chrlit nenávist a tím si polepšit, jsou argumenty pro boj. Boj za sebe, jen za sebe, proti své uvědomělé malosti, společenské neuznanosti a tedy ukřivděnosti. Samé emoce, ty špatné.

Potíž ale není v té části společnosti, která je neuznaná a ukřivděná, ta tu byla vždycky. Potíž je v tom, že zde není žádný morální maják, etický etalon, tradice, prostý příklad toho, že to jde jinak, ukázka toho, že skoro každý má humanismus v sobě a že jeho naplňování, je cesta pro osobní štěstí i pro ostatní.

A není to zas tak složité. Stačí k tomu otevřenost, pravdivost, vize a smysluplný cíl.

Většina z nás zažila dobu, kdy to šlo. Kdy se společnost nadechla, rozveselila a měla naději v budoucí čas. Bohužel se nenašel nástupce a velmi záhy se nastolil starý koncept: Košile blíže kabátu, co je doma se počítá. Rozděl, ovládej, panuj.

Najednou se uplatnil poslušný manžel Livie Klausové a další hromada poskoků zcela jiné civilizace, Ruska.

Extravagantní samožer Zeman, podnikavci se vším jako Kožený, Tykač, Potáč, Holeček, Kellner, Babiš a další, tady vytvořili jiný svět. Jejich svět.

Tihle "velcí kluci" však bohužel asi netuší, že bez lidí jako Havel nebo Čaputová, se i ten jejich svět zhroutí. Svět bez liberální demokracie a se ztrátou vlivu "velkých kluků" se nutně stane sociálně, ekonomicky i lidsky neudržitelný. Jsme toho svědky.

2/3 Václaváku je varování. Varování pro současné "velké kluky" i pro každého jednotlivce. Je čas se probrat.

Velcí kluci, ten Váš svět se může lehce zhroutit a pak si s vaší mocí a všemi penězi, vlivem a egem můžete tak akorát vystlat svou vlastní rakev, tak jako i budoucnost svých dětí. Plebs bez naděje vás sežere.