Láska, život, ... Co s tím?

Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013

Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.