Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?

Robert Douglas jako Ellsworth Toohey ve filmu:
The Fountainhead 1949
(Zdroj: http://lecinemadreams.blogspot.cz/)

Úvod
Nejspíše shodou okolností byl na ČT vysílán dokument Moniky Le Fay „Aristoteles z Bartolomějské“ a současně probíhala návštěva Avrama Noama Chomskyho v ČR a byly tak publikovány jeho názory na vše, včetně odpůrců komunistického režimu – disidentů. Chomskyho bagatelizace významu disidentů a další navazující komentáře ostatně vzbudily reakce snad ve všech médiích.
I bez hlubších znalostí reálií bylo možné porovnat příběh disidenta z dokumentu Moniky Le Fay, tedy filosofa a zejména nositele morálně pevných zásad s názory všerelativizujícího kavárenského intelektuála, to vše pak za nebývalé mediální pozornosti, která byla všerelativizujícímu intelektuálovi věnována.

Julius Tomin
Filosof Julius Tomin spolu s autorkou a dalšími hosty shrnují životní osudy rodiny, která odolávala urputné snaze režimu ohnout každému záda, podrobit si duše a pošlapané charaktery ovládat. Zřetelně z dokumentu promlouvá popis nesnadné cesty v pravdě, kdy si proces myšlení zachovává kontext a osobní rozhodování se řídí podle základních atributů morálky a poctivosti.
Obecně lze konstatovat, že takováto cesta je hodně nesnadná i dnes, ale v sovětsko-bolševickém protektorátu byl z principu nekolaburující postoj roven existenciální sebevraždě.
V době bezduchého plácání slovy, podlézavosti jako prostředku, znevěrohodňování jakýchkoli zásadních hodnot a využívání kohokoli k čemukoli, není svědomí, morálka a odpovědnost ani dnes nejlepším předpokladem pro „blahobyt“, ale v době normalizace se jednalo o osobní hrdinství každého, kdo byl schopen si morální integritu udržet.

Malá odbočka do vzpomínek
Kdysi (asi tak v roce 1993) jsem byl osobně přítomen scénce, kdy u vedlejšího stolu v restauraci v bývalém MONu seděla paní Klausová s manželem a protože zvýšila hlas, nebylo možno přeslechnout její striktní radu manželovi: „Stačí když budeš říkat to co ostatní, jen jinými slovy.“ Jistě, jde o pouhou jednu větu vytrženou z kontextu, ale pro charakterové typy jako „Ellsworth Toohey“, Avram Noam Chomsky nebo Václav Klaus se jedná o východisko pro jakékoli konstatování, totiž: Vždy, za všech okolností jít s proudem a vyčnívat jen tak, abych z hlavního proudu neodbočil.

Intelektuální bezcennost
Skvělou definici zavedl Martin Weiss, když ve svém článku použil pojem: „Intelektuální bezcennost“. Projevy intelektuální bezcennosti intelektuála mohou hezky znít některým uším, reagují na všechno, pojmenují cokoli, zpochybní vše, umožní se ztotožnit s bezpáteřností, ale podstatné je, že neobsahují žádné nové poznání, nic, co by přinášelo něco smysluplného, vnitřně pravdivého.

Ukrajina jako lakmusový analyzátor
Když jsem v počátcích lidového vzepětí na Ukrajině i u některých kamarádů narazil na povrchní odsuzování demonstrujících v Kyjevě a současně podporu demagogie tvrdé ruky a obdiv expanze Putina, došlo mi, že „Ellsworth Toohey“, literární postava z románu „Zdroj“, má bezpochyby v českém prostředí a zejména v novinářském rybníčku četné následovníky.
Po několika pokusech diskutovat věcnými argumenty a logikou se zastánci různých a zpravidla jen povrchních názorů, kteří se ani nenamáhají dodržovat dobrá pravidla epistemologie, jsem takovéto debaty vzdal. Nakonec, každý má právo si myslet co chce.
Ve svém skvělém článku Martin Weiss, komentátor a publicista internetového deníku Echo24.cz, volně cituje komentátorku Megan McArdleovou a pro objasnění o čem píši,cituji citaci přesně:
 „Je to jako diskutovat o ekonomické politice s osmiletým dítětem. Abyste s ním mohli vést zajímavou diskusi, museli byste mu nejdříve vysvětlit mnoho faktů – faktů, o seznámení s nimiž to dítě nemá zájem. A nemá koherentní intelektuální rámec, do kterého by ta fakta mohlo zasadit. Jeho reakce jsou čisté instinktivní emoce.“
(Nemám nic proti emocím, ale pokud jsou nenávistné instinktivní emoce předkládány jako utříbené názory intelektuála, pak s takovými emocemi problém mám).

Koncept stagnace
Stojí tu proti sobě dva jasné a zcela rozdílné koncepty lidského myšlení, dva přístupy k žití a vlastnímu svědomí. Jak se zdá, převládá ten zdánlivě výhodnější, který však směřuje leda tak na slepou větev evoluce člověka:
Nemít příliš velké zásady a lehčeji proplouvat životem je lákavá představa, zejména v tom smyslu, že se to víc vyplácí: „víc to nese“ a vyřeší to tudíž i problémy se svědomím tím, že si ho prostě nepřipustím, umlčím, případně pak rozmělním v depresi.

Závěr
Dokument Moniky Le Fay o panu Tominovi a publikované rozhovory s panem Chomskym (i.e. Ellsworth Toohey) mi připomněly, jak propastný je rozdíl mezi intelektuály těchto dvou myšlenkových proudů a jak jsou bohužel propastně rozdílné i jejich osudy .
Pokud člověk nechce žít zbytečně, má vždy šanci nebýt jen povrchním egoistickým komentátorem svého a jiných životů, ale musí se pokoušet žít s vědomím vlastní odpovědnosti za kontinuitu času a prostoru.

Linky:
Reportéři ČT: Aristoteles z Bartolomějské
Julius Tomin: web site
Monika Le Fay: web site
Matin Weiss: Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí, Echo24.cz
Ayn Rand: Zdroj