středa 20. listopadu 2013

Zhyne mediální pseudosvět?

17. listopad 2013, "Je to už mnoho let"
Už hodně dávno se zdiskreditovala Česká televize,
pak z éteru zmizela Svobodná Evropa,
následovaná českou redakcí BBC.
Přežívalo Rádio Česko, které už je také minulostí a tak nezbylo jiné médium než internet.
Zpravodajské webové portály se postupně unifikují nebo v případě investigativních portálů přesouvají na placené dceřiné weby.

Zbývá tedy selektivní výběr zdrojů streamového
typu (Twitter, apod.), ale i tam už prosakují názory velkých a závislých médií.
Na všech zmíněných částech informačních zdrojů
navíc parazituje štěkot malých psů schovaných
za anonymitu s hromadou přezdívek.

Dalo by se říci: Není kde a s kým sdílet informace a názory.
Ale jak už to bývá, všechno špatné je pro něco dobré.

Tedy: „zpátky na stromy“, resp. zpátky k sobě navzájem.
Bez televize, rádia, novin, médií, internetu, ...
A klidně s kamarády v hospodě nebo rodinou a dětmi, míčem, kytarou
objevovat zapomenuté a vytvářet nové sociální vazby
ve svém nejbližším okolí.
Spolky, občanská sdružení, party, ...

Co se mne týče, mediální pseudosvět je odepsaný tím, že
existuje jen pro sebe, pro své výdělky.
Je škoda, že už tu nemáme alespoň veřejnoprávní a nezávislé
zpravodajství, nicméně i s tím se dá žít.



úterý 8. října 2013

Utržení ze systému moci

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Foto (c) 2011 Petr Dauš
Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení.

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.
Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).

Poznámka: Autor tohoto blogu i tohoto textu je předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, nicméně tento text je osobní úvahou a je napsán za osobu (autora), ne za Spolek. 
Více zde: www.VHsocha.cz

*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011. 

pátek 19. července 2013

Muka Marie Magdalské

Rozporuplné výklady role významné postavy Nového zákona, Marie z Magdaly, mne zaujaly již dávno. Nikdy mi nedávalo příliš velký smysl spojení tří popisů Marie Magdalské, tedy: prostitutky (1.), služebnice (2.), které trvale provázela Ježíše jeho cestami a pak, na rozdíl od jeho učedníků, ženy (3.), která byla u jeho ukřižování i vzkříšení.

Zabýval jsem se, ostatně jako mnoho dalších, alternativními výklady evangelií, resp. i dalšími nekanonizovanými evangelii a na ně navazujícími teoriemi o skutečné roli Marie Magdalské v příbězích o Ježíši. Aniž bych chtěl někoho přesvědčovat, došel jsem v diskuzích k závěru, že výklad Písma, zejména pak různé chápání role „ženského“ živlu, je hodně osobní věc.

Abych jen nemluvil, nepsal a nediskutoval, chtěl jsem vytvořit místo pro zamyšlení, nejen nad historickými otázkami a odkazy minulých generací, ale i nad současným životaběhem.

Boží muka jsou původně připomínka ukřižování Ježíše Krista, ale postupem doby se jejich význam posouval ke kapličkám. Kapličky, na rozdíl od Božích muk, jsou vždy zasvěcena nějakému světci. Kombinací obého tedy vznikla Boží muka zasvěcená Marii z Magdaly (Máří Magdaleně) a aby název dával smysl, mohou to tedy být: „Muka Marie Magdalské“.

Koncept byl od začátku pojat poněkud netradičně s tím, že čtvercový základ (obvyklý pro Boží muka) bude zachován, ale stavba umožní i roli kapličky, tedy stavby jiného významu.
Doplnění okolí Muk o dřevěné lavice, stůl a přístřešek pak má jen usnadnit realizaci výzvy místa, tedy: „zastav se v běhu časem“.

Muka Marie Magdalské vznikala postupně v letech 2005 až 2013. Návrh počítal s monolitickou stavbou z betonu. Zkráceně: do dřevěné formy přepravené na místo byl dopraven beton a bylo skoro hotovo.
Dřevěný kříž v průhledu Muk do okolního kraje je bez elektrického nářadí vyroben ze starých trámů z roku 1934, pocházejících z domu kde jsem doma.
V průběhu stavby se na budování přímo, či nepřímo podíleli kamarádi, známí a rodina.
Všem děkuji za spoluúčast na tomto veskrze osobním projektu.

Další informace jsou k dispozici na www stránkách:  www.Pohodnice.cz



pondělí 20. května 2013

... a ještě pár vět

Zdroj: http://www.nasemimi.cz

Štěstí dětí je víc než utrpení dospělých (citace z filmu: „Všechno co chceš“), nehledě na to, že dospělí mohou, na rozdíl od dětí, své utrpení řešit.
Od jisté doby vždy kladu, když si někdo stěžuje na svou partnerku, či partnera, majíce i své děti, triviální otázku: „A jaká je alternativa?“
Není snadné vzdát se, ale daleko těžší je s tou prohrou žít a svým vlastním dětem popisovat historky o svém štěstí, které je důležitější než jejich.
A zcela konkrétně: „Děti moje, tatínek (maminka) potřebuje své štěstí víc něž vaše, proto se smiřte, děti moje, s faktem, že já jsem víc. Já, já, já.“

čtvrtek 9. května 2013

Láska, život, ... Co s tím?


Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013
Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.

pátek 3. května 2013

Hippies 2013

Zdroj: http://www.theminimalists.com/hippies/
Mám trochu dilema s dobou Hippies.

Na straně jedné mne mrzí, že jsem ji nezažil, nemohl být "v pohodě" skupinově, tak nějak naplno, na straně druhé se trochu děsím doby, kdy byly vlasy (ale i ostatní chlupy na těle) dlouhé. :)

Kombinace Hippies stylu, názorů, přístupů k životu a dnešních hygienických návyků je trochu divoká, ale pořád je to lepší než "dredy" všude. :) Tedy, hledáte východisko z uspěchané a neurotické doby v Česku roku 2013? Sáhněte po ověřených modelech a nemyslím tím až tak "volnou lásku", ale přístup k sobě.

Pro osvěžení doby jedno luxusní video "ze života", natočené v roce 1967 (hudba).



Tedy: Hups do minulosti s dusivými hypotékami, televizními pitominami, kariérním postupem, politickým farizejstvím, falešným puritánstvím a uhlazeným životem.

Drobné poznatky ze života:
Dejte si na levou ruku místo hodinek symbol Hippies a budete se divit, nic důležitého Vám stejně neuteče.
Dejte si na krk přívěšek se symbolem Hippies a až budete mít pocit, že máte problém, něco Vás štve, nestíháte nebo narazíte na pitomce, chyťte přívěšek na krku a zamávejte jím.

Pro upřesnění překlad "San Francisko" podle iadaew:


San Francisco
Pokud jedeš do San Francisca
Tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny
Pokud jedeš do San Francisca
Tak se tam setkáš se spoustou vlídných lidí

Pro ty, kteří přijíždí do San Francisca
V létě tu bude love in
V ulicích San Francisca
Jsou vlídní lidé s květinami ve vlasech

Po celé zemi je takové podivné chvění
Lidé jsou v pohybu
Je tu celá generace s novým výkladem
Lidé jsou v pohybu, lidé jsou v pohybu

Pokud jedeš do San Francisca
Tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny
Pokud jedeš do San Francisca
V létě tu bude love in

Pokud jedeš do San Francisca
V létě tu bude love in




A jako bonus si ještě "Představ":


a překlad:

Představ si, že není žádné nebe
Je to lehké, když se pokusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi jen obloha
Představ si, že všichni lidé
Žijí pro dnešní den

Představ si, že nejsou žádné státy
Není těžké to udělat
Nic, pro co zabíjet či umírat
A také žádné náboženství
Představ si, že všichni lidé
Žijí život v míru

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno

Představ si, že není majetek
Divil bych se, kdybys to dokázal
Není potřebná chamtivost ani hlad
Bratrství lidí
Představ si, že všichni lidé
Sdílejí celý svět

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno




čtvrtek 31. ledna 2013

Galerie Rudolfinum - Motýlí efekt? - Recenze

Martin Gerboc *









Zvolit pro výstavu současného výtvarného umění takovýto mnoho-významový a hodně odvážný název je velká výzva kurátorovi Petrovi Vaňousovi (1975)

i vystavujícím umělcům:
- Vladimír Véla (1980)
- Adam Štěch (1980)
- Martin Gerboc (1971)
- Lubomír Typlt (1975)
- Daniel Pitín (1977)
- Jiří Petrbok (1962)

Vyrovnat se takovouto abstraktní myšlenkou, pravidlem o následcích každého činu, se zákonem odpovědnosti za každý i nepatrný pohyb, myšlenku, dílo je velký úkol.

Naivně jsem předpokládal, že předkládaná díla jsou tématickým výsledkem tvůrčího procesu, pokusem o reflexi Motýlího efektu nebo alespoň výběrem děl, která jakýmkoli způsobem korespondují s obsahem myšlenky v názvu výstavy.

Akceptování Motýlího efektu, tedy přijmutí hypotézy, že i zcela nepatrný pohyb, událost, čin v minulosti nebo v současnosti má vliv na budoucnost, je ve svém důsledku zcela klíčové pro porozumění tak zásadním pojmům, jako je odpovědnost, ohleduplnost, svědomí.
Pokud někdo přistupuje k hypotéze Motýlího efektu odpovědně, pak je v metafyzickém významu hypotézy svázán odpovědností za každý svůj čin. Každé vykonané dobro ovlivňuje budoucnost stejně tak jako každé spáchané zlo.

První předpoklad, uznávám, že naivní a zcela mylný, byl o velkém projektu přelomové výstavy, kdy výběrem různých autorů jejich děl, případně i výzvou kurátora umělcům, vznikne tématická výstava, pokoušející se alespoň motýlími náznaky zachytit dějinnou kontinuitu, kauzalitu skutků, odpovědnost přesahující generace, případně i nekonečnost lidského (univerzálního) svědomí. Po vstupu do prvního sálu (Vladimír Véla) bylo jasné, že tato má osobní vize o výstavě, navozená názvem výstavy, je zcela chybná.

Opouštěje výstavu sálem Adama Štěcha, se ukázala jako naivní i má druhá vize o výstavě, taktéž navozená názvem výstavy, kdy jsem předpokládal výběr takových děl, která poukazují na různá malířská období, kdy rozmanitost současných výtvarných postupů a technik propojuje umělce napříč staletími, kdy díla jednoho umělce přemosťují generace a žádný počin v celé historii umění není bez odezvy, odkaz každého umělce v minulosti vtiskuje svůj význam až do současných pláten. Každé autorské vyjádření je ojedinělý a výrazný milník v kontinuu lidského tvoření, navazující na minulé a ovlivňující budoucí umělecké vidění světa. Pro takovéto pojetí výstavy bylo autorů příliš málo a díla tak neposkytovala ani průřez současnými výtvarnými žánry.

Pro mne se potvrdila jen třetí, nijak vyjímečná myšlenka. Vystavíme tolik autorů, kolik je k dispozici sálů, autoři poskytnou jakákoli díla a výstavě dáme název, který přiláká návštěvníky. Nebo jinak: Vystavíme nějaké současné obrazy a uvidíme, zda toto mávnutí křídly něco způsobí.

Ne, nemám nic proti novým generacím umělců, ani si nedělám nárok na hodnocení jejich děl, ctím jakkoli osobité nebo i triviální pojetí uměleckého díla, autorského vyjádření, jiným pohledům na svět vždy držím palce. A to nejen ve výtvarném umění.

Ano, mám velkým problém s koncepcí výstavy, se zneužitím názvu a tím pádem i nulovému obsahu. Pokud by se stejná výstava jmenovala například: „Patologie doby“, s podtitulem: Výběr tvorby současných autorů: Véla, Štěch, Gerboc, Typlt, Pitín, Petrbok, pak bych se na výstavu šel podívat taky a i když by mi chyběl širší výběr autorů, byl bych obsahem potěšen.


* ) Martin Gerboc
„Chce se mi spát! Chce se mi spát a nikoli žít! A ve spánku snít sen sladký jak smrt …“
(podle Francisco Goya, Los desastres de la guerra / Hrůzy války) XII. 2010 – VI. 2011
akryl, sépiová tuš, olejový pastel, kombinovaná technika, papír na plátně 
160 x 210 cm, Majetek autora 





úterý 29. ledna 2013

Příživníci


Stesk mocensko-oligarchické skupiny příživníků (tedy lidí co netvoří hodnoty, ale jen sají z jiných zdrojů) po tupém výrazu, poslušnosti a strachu spodních 10-ti milionů, jak to definoval Zeman, dělá divy.
S každou významnější neřešenou kriminální kauzou, povolebními politickými kotrmelci, novými zbytečnými zákony, matoucími výroky, resp. sofistikovanými lživými prohlášeními a v neposlední řadě i cílenými útoky na základní atributy mravního myšlení, dobrých tradic a slušného chování obecně ...
se snaží utvářet apatické stádo ovcí, které ani nebékají a jen dávají mléko, vlnu a časem i maso.

Z posledních dní, tedy zejména z průběhu a výsledku prezidentské volby, bylo možno vysledovat jejich zbraně a prostředky zřetelněji než jindy.

Stručný soupis, jak příživníci ovlivňují ovce, následuje:
  • Použít lež, pro dosažení mocenského úspěchu. (1)
  • Volit slova, věty s tím, že cílím na nejnižší pudy, jako jsou nenávist, zlost, závist. (2)
  • Používat urážky a neúctu jako základní přístup ke každému. (3)
  • Drzost arogance vydávat za vlastní a pevný názorový postoj. (4)
  • Jakoukoli odlišnost ihned znectít a prohlásit za nedodržení zákonů, odklon od dobrých konzervativních hodnot. (5)
A aby bylo zcela jasno i těm odolným, tedy poněkud natvrdlým ovcím, prohlásí ironickým posměchem arogance o lži: „Lež a nenávist je ta pravá podoba pravdy a lásky, vy pošahaní idealisté“, čímž završí proces destrukce hodnot, tedy normalizace stáda. Nestačí útok na skupiny, jednotlivce, eliminace dobrého, ale vytáhne i eso z rukávu:
Pokud to vám, snílkům a idealistům, ještě nedošlo, tak pravdu a lásku vlastní ten, kdo má moc. Pravda a láska nejsou nezvratitelné hodnoty. Pro nás, mocensko-oligarchické skupiny příživníků, jsou to jen slova za která si nic nepořídíte. Moc a peníze máme my.“

Zdroje:
Prezidenti:
1) Zeman
2) Klaus, Zeman
3) Zeman
4) Klaus
5) Klaus





úterý 8. ledna 2013

Definice lásky


Byl jsem zvědavý na televizní film podle scénáře Michala Viewegha, vycházející z jeho knihy: „Povídky o lásce“, s názvem: „Definice lásky“ v režii Jána Sebechlebského.

Zdroj: Česká televize, autor: Jef Kratochvíl
Ambiciózní název, evokující možnost definovat lásku, mne zaujal, stejně tak jako kombinace poněkud nesourodých tvůrců a situací: autor knih, které si rád přečtu, poprvé napíše scénář k televiznímu filmu, režisér nekončících neurotických hádek v nekonečném seriálu (Ordinace) jde točit poetické drama a Česká televize se pustí do natáčení původní televizní inscenace, tedy formátu, který byl bohužel skoro zcela nahrazen béčkovou až céčkovou produkcí z různých koutů světa.

Definovat lásku je velký úkol, se kterým si moc neví rady nejeden filosof, sociolog, glosátor i bloger. Snad nejlépe se podařilo sestavit definici lásky Erichu Frommovi, nicméně podoby lásky jsou tak různé, že lze těžko najít univerzální popis.

„Klub osamělých srdcí“, by byl, podle mne, lepší název pro takovýto televizní film. Dokázat být sám se sebou v pohodě je totiž primární předpoklad k tomu, být s někým. Rozpolcenost, nevyzrálost, nesoběstačnost, nenaplněný život mohou být předpoklady k tomu, aby člověk hledal a následně se držel partnera, ale pak to není vztah o lásce, ale o potřebě. Nutnost být s někým, když nedokáži být sám může způsobit jakousi závislost, ale partnerství v lásce to určitě není.

Nad vykreslenými osudy postav, věrně okopírovaných ze současného života, tedy nad nesplněnými přáními a vizemi, nad fatální rezignací a vše prostupující apatií by jeden zaplakal. Ano, život není jen o snech, zamilovanosti, lásce, ale taktéž o umění nezbláznit se.

Náznaky, že vše souvisí se vším, jsou vidět stále více. V současnosti se probouzející revolta mladých vnímavých lidí, vyčerpanost současného politického systému, zastaralost pracovně-organizačních schémat ve velkých podnicích, frustrace z nenaplněnosti vlastního života, jsou příznaky doby, které se odrážejí v různých počinech jednotlivců a skupin.

Film: „Definice lásky“ reflektuje dobu.
Pokud lze tedy napsat „Definici lásky“ v kontextu současné doby, pak takto: nezbláznit se.
A o tom byl film.
Stačí se nezbláznit.

Některé komentáře, recenze filmu, ani nechci zmiňovat. Kde není dáno pochopit víc než jen dialogy z Ordinace, nelze asi více než povrchnost očekávat.


PS: Pan spisovatel Michal Viewegh je v pooperační péči lékařů a já si dovolím popřát výdrž, rychlé a důkladné uzdravení, pevné zdraví.