Křišťálově čistí "Pravdoláskaři"

Neexistuje žádné ospravedlnění pro ty, co znovu a znovu jsou schopni ignorovat své svědomí. Snad jednou lze chybu tolerovat, poučit se a jít dál, ale dvakrát a víckrát už ne, to pak definuje rezignaci na jakékoli hodnoty vlastního já.

Takovéto rezignace vyžadoval minulý totalitní režim, byl jimi posedlý, neb si uvědomoval, že zlomený člověk je poslušný a nijak už nikdy v životě vzdorovat nebude.

Na odmítnutí vlastního svědomí, své vnitřní integrity a přijetí teze, že za nic nemohu, jen chci pro sebe a své děti trochu masa ze systému, si minulý režim založil svou moc. 

Několik generací takto vyrůstalo a stále sklízíme dopady. Počínaje chamtivými důchodci a konče vnoučaty, které měly za vzor společenský prospěch a výhody těch, kteří se podřídili systému.

Když se pak objeví chamtiví lidé jako Klaus, Zeman, Babiš nebo GPP, dobře se v té situaci orientují. Vědí, že dělají jen to, co přináší moc, úspěch a peníze. Znají to a vůbec neřeší, že se z nich staly oběti, resp. ovce. Hlavouni a vůdci jim dávají alibi, že dělali dobře, že tahle cesta vede k výhodám a penězům. Omlouvá jejich selhání. 

Těm, co to nevzdali pohrdlivě říkají: "křišťálově čistí", definují tak svou úroveň "čistoty", která snese jejich odloučení od svého vlastního svědomí.

 

 PS: Ukázka je z filmu Slávky Horáka. "Havel".

Tradiční špagety Carbonara - recept

Se synkem provádíme "průzkum bojem" a momentálně máme už půl roku v kuchyni "Italské obdobi". Recepty hledám výhradně z italských zdrojů. Již máme kámen na pizzu do trouby, různé druhy "parmazánů", zdroj čerstvých těstovin, atd.

Pasta, tedy těstoviny, nejraději používáme Tagliatelle nebo Spagethi, jsou opravdu výrazně lepší čerstvé (Pasta Fresca) a momentálně je kupujeme v Praze, resp. Radotíně, kde lze pořídit i další lahůdky z Itálie.

Tradiční špagety Carbonara 

Pokrm používá dvě tradiční italské ingredience:
- uzené maso (špek) Guanciale a 
- sýr Pecorino Romano.

Co bude potřeba:

1. Špagety, nejlépe čerstvé. U čerstvých jde o cca 150g na porci, u sušených 100 g na porci.
2. Italský špek Guanciale, tedy uzený špek, hodně tuku, nasolený a napepřený. 50 g na porci.
3. Pecorino Romano, tedy něco jako parmazán, ale jiný typ. Cca 70 g na porci.
4. Vejce, jedno na porci
5. Černý pepř celý, bude potřeba hmoždíř a sítko
6. Česnek, jeden stroužek (lze vynechat)
7. Máslo a olivový olej, pokud špek není dostatečně "tlustý"
8. Sůl (do vody se špagetami)

Postup:

1. Nakrájíme špek Guanciale na kostičky a od studené pánve pomalu smažíme. Je možné přidat dílek česneku (rozmáčklý) a nechat ho smažit se špekem, aby se trochu vůně dostalo do tuku. Pokud špek nemá dost tuku, lze pod něj dát lžičku olivového oleje a lžičku másla.

2. V hmoždíři nadrtíme celý pepř tak, aby se kuličky rozbily, ale černá slupka příliš ne. Přes sítko pak prosejeme a máme skvělý čerstvý pepř, který přidáme k dozlatova usmaženému špeku a trochu nadrceného pepře si schováme na závěr.

3. Na co nejjemnějším struhadle nastrouháme Pecorino Romano a důkladně rozmícháme se syrovým žloutkem (vejcem) a také přidáme pepř. Na každou jednu porci těstovin jeden žloutek. Pokud není slanina hodně slaná, dosolíme špetkou soli. Nicméně Pecorino je hodně slaný sýr, takže většinou solit není potřeba.

4. Do pánve se špekem přidáme uvařené těstoviny a vodu z hrnce, kde se těstoviny vařily. (Těstoviny vaříme osolené vodě.) Té vody přidáme tak jednu naběračku na jednu porci. Promícháme a odstavíme z vařiče. 

5. Jakmile špagety se špekem ztichnou, tedy už se nesmaží ani nevaří, přidejte směs žloutků a Pecorina a vše promíchejte. Z vody a tuku vznikne jemná emulgovaná omáčka. Pokud není omáčky dost a zdá se konzistence suchá, přidejte ještě trochu vody z hrnce a promíchejte.

5. Po rozdělení na talíře ještě trochu posypte nastrouhaným Pecorinem a nadrceným pepřem.

6. Dobrou chuť.

Poznámky:

• Po přidání žloutků je možné pánev trochu ohřívat, ale nesmí se už vařit, jinak vzniknout smažená vajíčka a to opravdu nechcete.
• Místo špaget mohou být i Tagliatelle
• Je možné dát i celá vejce nebo nakombinovat žloutky a celá vejce.
• Ideálně podáváme tak, že vezmeme dlouhou vidličku (vidle) namotáme celou porci a opatrně sesuneme na talíř. Tím vznikne vzorná hromádka, kužel, a na vrchol ještě přidáme omáčku a špek z pánve. 
• Čím více bude Pecorina, špeku Guanciale a pepře, tím více to bude "Carbonara".
• Carbonara nejdou ohřívat, tak je raději snězte hned.

Link: Pasta Fresca Radotín na Facebooku

Klaus, Zeman, Babiš, GPP

Z pohledu jednoho lidského života šlo o hodně let, ale historie je milosrdná a některé části dějin národa nebude až tak zcela považovat za určující. Snad.

Zabíjačka v covidu, střílení vysoké zvěře pro zábavu hloupým vidlákem, otevření veřejného prostoru pro hospodské tlučhuby a vykázání zbytků elit do vnitřní emigrace je následek a ani zdaleka to není příčina. Chamtivost a touha po moci, představa, že vlastní (a uvědomělou) nízkost lze vytěsnit formálními funkcemi, mocí a drzým čelem se občas uplatní, ale díky své hlouposti nemůže dlouho přežít. Občas se stane, a jsem rád, že jsem to zažil, že je chamtivost a hloupost nahrazena prostou ideou a pravdě a lásce. Jindy je nahrazena jen větší chytrostí a starým příslovím, kterého se hloupí chamtivci nedrží: "Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat."

Někdo jen žere, chlastá a mlaská, druhý žere kamení, lesy na stojato i obyčejné party stany a ani neví, že mlaská, další mlaská, když získá funkci a ještě se u toho nadýmá jako privilegovaný lokaj potajmu ukusující vypečené selátko vrchnosti.

Tihle lokajové své chamtivosti nastavili celé společnosti zrcadlo, určovali a stále ještě určují, co je výhodné, co se nosí a co je prospěšné vlastní chamtivosti. V politickém marketingu se používá pojem "chamtiví důchodci", na které se před volbami cílí, ale lze k němu připojit i další charakteristiky, pro ty předdůchodové chamtivce.

Předevčírem jsem slyšel vyprávění o tom, jak si lze při žádosti o dávky v nezaměstnanosti dobře popovídat se patřičnou úřednicí a společně si zanadávat třeba na Ukrajince, jak nám, chudákům, berou práci a v jedné větě mi dotyčný sdělil, že ty historky o tom, jak se snažil najít práci, ale jak už tam byli zaměstnaní Ukrajinci a proto ho nikde nevzali, si vymyslel. Prostě je nemá rád, ví co jsou zač, dočetl se to na webech.

Sprostá lež, zcela jasné nesmysly, pravda, polopravda, důvěra jen v to, čemu na první dobrou rozumím, ... Všechno je jedno. Zůstává jen osobní chamtivost, nenávist ke složitostem, tedy naprosto všemu co neznám a naprostá priorita osobního prospěchu, chamtivosti.

Toto je Systém a Řád, který nám tu nastolila politika posledních let. Klaus s tím začal a navázal na devadesátky, Zeman to za 10 let vypiloval k dokonalosti, navazujíc plně na Normalizaci a v jistém smyslu až na rok 1948 a Babiš se na tomto trendu svezl až do premiérského křesla. 

Pokračování tohoto Systému chamtivosti je možné sledovat na sociálních sítích a občas, tak jako dnes, i na Václavském náměstí.

No, a teď přijde ta podstatná otázka, ke které směřuji celým textem.

Tuto otázku však nepoložím, neb bych tím z laskavého čtenáře, který se prokousal až na konec tohoto textu, dělal blbce.

Takový osobní komentář k dnešnímu výročí: 24.02.

Foto: TW, Оперативний ЗСУ

Je zcela nesporné, že Ukrajina brání svou zemi a v širším smyslu brání humanismus, lidskou svobodu a právo, což je základ pro jakoukoli smysluplnou civilizaci a obecně budoucnost.

Jde o obranu, vlastenecký boj a jasné hrdinství každého Ukrajince.

Co mne však dost znervózňuje je dnešní výročí. Je to již skoro 9 let od anexe Krymu a dalších území, kdy byla Ukrajina sama a přesně rok, od doby, kdy si Putin začal svou domácí neutěšenou situaci, tedy i svou životnost, řešit zcela nepřístojným a brutálním útokem na cizí svrchovaný stát. 

My i celý civilizovaný "západ" již nyní pomáhá, ale ta pomoc je tak kolosálně pasivní, že se vraždění a škody protahují a nejspíše i dál protahovat budou. Jednou BVP, pak náboje, pak děla, pak granáty, občas tanky, ... jistě nějaké dodávky fungují, ale dělá to dojem nahodilosti a nulové koncepčnosti.

V Evropě a USA jsou k dispozici vojenští analytici, generálové, tajné služby, celá mašinérie vojenského intelektu a přesto nejsme spolu s Kyjevem schopni vymyslet nějaké reálné verze strategií účinné obrany? To tu válku mají vyhrát pěšáci v zákopech a bahně, tak jako za WWII?

Nejsem vojenský analytik ani plánovač, ale i tak bych předpokládal nějaký strategický plán na měsíce dopředu, který by umožnil změnu statusu obrany, tedy válčení. 

Každé další děkování Ukrajincům za jejich statečnost, hezky z tepla a bezpečí, je skvělé, ale jde taky o to, aby bylo komu děkovat.

... a to ani náhodou nebyla generálem.

Nataša Gollová

Minimálně od roku 1945, přípravy byly pochopitelně daleko dříve, ovládal Kreml vše, co se dělo v Československu, následně v Česku, až do roku 1989. To je celých 44 let budování politických, mocenských a následně hospodářských struktur. 

Jedině a pouze díky kolaborantům s tímto expanzivním imperiálním vlivem, tím i hrubou silou, mohl totalitní režim fungovat tak dlouho a tak neotřesitelně.

Tento násilný import absolutní moci nad každým a vším byl devastující. Ničil přirozené morální příklady v rodině, dětem byl předkládán vzor ohýbání páteře, svědomí, pravda, uctivé a slušné chování a vztahy mezi lidmi se staly buržoazním přežitkem a poslušně tupá hloupost se stala jedinou normou.

Po listopadu 1989 jsme si prožili různá období, o kterých většinově moc netušíme, proč a jak vlastně byla. Z Prognostického ústavu Československé akademie věd se vyklubali předsedové KSČ, ČSSD i ODS, kteří určovali po celá další desetiletí politicko-ekonomický vývoj. 

Teď jsme zase na začátku. 33 let od listopadu 1989 se vracíme na začátek. Jsme svědky absolutního smíření, resetu celého politického dění v Československu i samostatné ČR.  

"Demokraté" slaví, oportunisté jsou zase na svém a dokonce i disidenti totality juchají. Jsou rádi, že jsou rádi.

Nechci být zcela mimo hlavní proud, i lidé, kterých si vážím, jsou ukotveni v hromadném nadšení, byť netuším, o co jim jde, nikomu nic nevyčítám, nedoporučuji ani nic moc nenaznačuji. 

Jen zírám a přemýšlím, proč tomu hromadnému nadšení vůbec nerozumím.

"God Bless Czech Rebublic". 

Foto: Nataša Helena Štěpánka Hodáčová (Nataša Gollová), přímo s textem nesouvisí, ale ona tu druhou šanci nedostala. 

Polemika s Pavlem Kosatíkem

Pavel Kosatík, spisovatel, scénárista, historik, muž kterého si vážím, mám ho rád a jehož názory neberu na lehkou váhu a kterého považuji za přítele, předkládá jednoduchou a srozumitelnou myšlenku, resp. otázku: "Copak jsme na tom sami tak špatně, že potřebujeme všechny předlistopadové komunisty držet doživotně v kleci, abychom tím sami sebe udrželi na výši?" a dává to do přímé souvislosti s nespokojeností některých "antikomunistů" se zvolením Petra Pavla prezidentem.

Takovou úvahu považuji za značně zkreslenou a neférovou.

V první řadě, za celých skoro 33 let od listopadu '89 jsem nezažil žádnou šikanu, bývalých komunistů. Kdo byl řadový člen, tak ani nepoznal změnu režimu, kdo byl zavěšený kádr, tak možná přišel o Tuzex a kdo byl kovaný kádr, tak si po Listopadu polepšil. Měl kontakty, znalosti a informace, nejen o privatizaci, ale i o dalších změnách dopředu.

Až na prvních pár let, kdy se někteří prominenti disentu mihli v politice, se však na straně urputných a zásadových lidí z totality, žádný takový pardon nekonal. Každý se musel po Listopadu postarat sám. Mohl podnikat, mohl si dodělat školy, mohl hodně věcí, ale na vlastní pěst. Žádné výhody neměl.

Petr Pavel byl za totáče prominentní synek vysokého důstojníka ČSLA. Byl z bohaté a prestižní, tedy nomenklaturní rodiny. Absolvoval vysokou školu a další kurzy. Listopad '89 ho zastihl připraveného, vybaveného školami, jazyky, známostmi a znalostmi.

Všechny předpoklady by využil za jakéhokoli režimu. Ostatně, tak to vojáci mají a musí mít.

Nikdo mu do ohlášení kandidatury na prezidenta nic nevyčítal. Nikdo ho nezavíral do žádné klece a nemusel zdolávat žádné resty z minulosti. Na kariéru už připravený byl. Školy, kurzy a jazyky mu zařídil minulý režim. 

Tady někde je Pavle první nesouhlas. Nikdo nikdy Petra Pavla do žádné klece nezavíral. Za minulého, ale ani za současného režimu. Ostatně ani jiné bývalé komunisty. 

Druhý nesouhlas se týká, jak sám definuješ: "leckoho z antikomunistů". Tak jako nikdo neřešil (dokud neohlásil kandidaturu na prezidenta) minulost a současnost Petra Pavla, tak nikdo nezpochybňoval antikomunismus. Některé extrémnější antikomunistické postoje byly zesměšňovány, dokonce systémově umlčovány, ale běžný občanský antikomunistický postoj byl přijatelný. Stejně tak přijatelný, jako bývalí komunisté. Prostě plichta.

Závěrečná věta tvé úvahy: "A že taky leckdo z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá", je nefaktický, předem dehonestující a poněkud nedobrý odsudek.

Tím, že Petr Pavel dostojí očekávání a třebas i bude dobrým prezidentem, podle Tebe znamená, že dogmatický antikomunista nemá názorovou pravdu? 

Tím, že se někdo drží oportunismu, zásady košile bližší kabátu, nemá vlastní sebereflexi a klidně se chce stát morálním a etickým etalonem (v našich podmínkách prezidentem), bez ohledu na svá vlastní selhání je správná cesta, vzor pro ostatní a tím tedy kdejaký z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá? Protože se ukazuje, že být oportunista je výhodnější cesta, že svědomí je jen taková malichernost, ozdoba, která se už desítky let nenosí? 

Pokud by měl Petr Pavel alespoň nějakou míru sebereflexe, pokud by byl schopen pochopit, co bylo špatně na tom být nomenklaturní kádr za totáče, užíval by si všech výhod nezavření do klece, které mu celá polistopadová doba dopřávala, ale nikdy by sám nepřipustil, aby se právě on stal morálním a etickým etalonem národa, resp. občanů ČR.

Původní text Pavla Kosatíka: ZDE  

PS: Pro ty, co zcela neporozumí textu: Je dobře, že GPP vyhrál nad Babišem, o tom tento text není.

Foto: #svobodanenisamozrejmost