neděle 25. ledna 2015

Sovětský cirkus opět v Praze


Karikatura
Zdroj: ÚSTR / Národní archiv Praha)
Historie se opakuje.
(Poněkud osobnější vyprávění.)

Ve svém věku bych snad mohl mít už i vnouče a přesto mám stále oba rodiče.
Když mého tatíčka nebaví život s kartami, které si sám rozdal před mnoha lety, přijede a bydlí u mě.
Před několika lety, po doktory neobjasněné události, nejspíše tedy mozkové příhodě, špatně mluvil, ztratil zájem o dění okolo sebe, prostě se ztratil. Po letech se už zase navrací zpět, ale situace, kdy sice stále máte otce, ale není možné s ním normálně hovořit, nebyla příliš veselá.
( Odhaduji, že nabytím fyzických sil i pevného ducha u otce, tedy v době kdy se nebude muset utíkat ze svého života k synovi, dojde na vnoučata, ale na to opravdu nespěchám. :) )

V roce 2010 natočila česká televize film: „BrainStorm“, kde jedna z hlavních dějových linií je vztah otce a syna v době, kdy je otec již ve stavu stařecké nemohoucnosti a kdy syn je nevyrovnán s odpovědností za svůj vlastní život. Shodou neopakovatelných okolností dostanou oba druhou šanci a alespoň na vyměřený čas mají možnost si promluvit, předávat moudra z otce na syna, objasnit nevyřešené a najít klid v pochopení otcovské odpovědnosti i v pochopení otce, jako člověka.

Pokud se o někoho staráte, vaříte mu jídlo, snažíte se, aby se měl dobře, žije s vámi v domácnosti, sdílí s vámi kuchyň, koupelnu, záchod, atd., tak to není zcela snadné, ale pokud víte, že je to váš otec, který ještě život nevzdává a udržuje si důstojnost, jste tomu všemu rád.
Jsou chvíle, kdy v noci přijde ze svého pokoje, nic nechce a vzbudí vás, jsou chvíle, kdy přijde mimo obvyklý čas a má hlad, jsou i chvíle, kdy se objeví zcela nevhod, ale drží vás v pohodě radost z prostého faktu, že stále máte otce.

Občas se však stane něco víc, stejně jako po podání léku z filmu „BrainStorm“.
Stačí namátkou zvolený program, kdy si tatíček náhodnou volbou pustí ČT2, kde právě byl opakován dokument: „Občan Havel“.

Po skončení filmu přišel a dozvěděl jsem se, že Klause nikdy neměl rád, Zeman nestojí za řeč a je rád, že zažil našeho presidenta Václava Havla, jak je dobře, že Václav Havel stále má své příznivce, že žije jeho odkaz, že jsou o něm v TV dokumenty, že není zapomenut, že ...

Co byste mu na to odpověděli?

Chvilku jsme si pak ještě povídali o Maidanu, Ukrajině, Rusku, ale pak se vrátil ke svým vzpomínkám.
Cituji:
Pamatuju si, jak na Václaváku stál kordon policajtů a zástup demonstrantů. Nejspíš dělníci odněkud z Kolbenky stáli tváří tvář policejní ozbrojené přesile a ruce měli schované za zády. V tichosti tam stáli, dívali se do policejních helem s překvapivým klidem. Prostě je stáli, ruce za zády a čekali.
Když se policejní kordon pohnul proti nim, ruce se jim pohnuly a najednou bylo vidět, jak každý z těch dělníků drží v ruce kus lešenářské trubky. Nevím, kde je vzali, ale to, že je měli za zády a čekali, zda se policajti odváží jít proti svým a když se odvážili, tak jen vztyčili trubky před sebe, tak to byl neuvěřitelný zážitek.

Ptal jsem se, a co následovalo pak? Prý nic. Policajti se zastavili a bylo po střetu.
Otec si nepamatuje, zda šlo o konec roku 1968, leden nebo srpen 1969, ale to není podstatné.
Ještě vzpomínal na příhodu z Tylova náměstí, nejspíš tak ze září 1968, kdy se z projíždějícího auta ozývala dávkovaná střelba a jak každý, kdo šel okolo, bez ohledu na věk, zalehl k zemi a čekal, až bude klid.
Pak se odebral do svého pokoje.
Takovéto kusé vzpomínky jsou jako zašlá razítka na životních příbězích, upřesňují pohyb životem a vytváří základy pro rozhodování v dalších mezních životních situacích.
27.01.2014

Tento poněkud osobní text jsem se do svého blogu zdráhal zařadit a tak jej po roce doplňuji až nyní (25.01.2015).

Tenkrát po srpnu 1968 jsme nebojovali a pokud trochu, tak spíše s vlastními pořádkovými silami v roce 1969. Situace na Ukrajině je složitější, že jde o boj na mnoha frontách, ale o to více je nutné mít na zřeteli, jaký je základní prvek od prvních protestů na Maidanu, tedy: Vytržení ze systému moci, zlé moci a osvobození vlastní duše od strachu.
Přechod od bytí v poslušném stádu ovcí k odpovědnosti za vlastní osud je nesnadný krok, ale dává smysl životu.



pátek 2. ledna 2015

Jaroslavu Rónovi a dalším


V pořadu ČT (168 hodin) se v roce 2012 velmi kriticky vyjádřil akademický sochař Jaroslav Róna k záměru vytvoření sochy Václava Havla jako o „směšném“ počinu a o „do nebe volající drzosti“, tedy, pokud výtvarné dílo-socha nebude, vyjadřovat názor sochaře, tvůrce sochy a nebude zobrazovat to, co si sám sochař o odkazu Václava Havla myslí.

Tedy, vážený akademický sochaři, pane Jaroslave Róno:

Pokud máte pocit, že Váš názor na ztvárnění sochy Václava Havla je jediný správný a že zrovna Váš pohled na ztvárnění absurdity, kterou Václav Havel převáděl do svých dramat, je jediný správný výklad jeho odkazu, pak vyjadřujete jen svou osobní názorovou zaslepenost a uplatňujete ji na nesprávném místě.
Pokora, tedy nevychloubání se svým jedinečným výtvarným názorem a akceptování přirozeného, lidsky přímého a umělecky nepokřiveného ztvárnění osoby Václava Havla je přesným opakem drzosti.
Právě ukájení vlastního uměleckého ega na jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin a současnosti je drzost a neúcta.

Jakékoli uplatňování subjektivních uměleckých názorů je naprosto v pořádku, pokud se jedná o autorskou uměleckou tvorbu. O tom nemusíme vést diskusi.

Pokud se ale studentka sochařství odhodlá vytvořit sochu v životní velikosti, tedy dílo, vytvářející iluzi reality a záměrně je dílo definováno obsahem ztvárňované osobnosti a ne subjektivní formou provedení díla, pak má více rozumu než jakýkoli zasloužilý umělec.

Jaký výtvarný umělec si může osvojovat právo být „tavičem“ podstaty dramatika, politika, přirozeně lidské autority a člověka jakou byl Václav Havel?

Pouze úcta k člověku může potlačit umělcovy choutky na to, být Havlovštější než Václav Havel. A taková úcta, která netransformuje realitu umělcovým názorem, je hodna přetvoření do reálného výtvarného díla.

Ano, tato vyjímka ze všech pravidel paradoxně potvrzuje zákonitosti umělecké tvorby.
V tom je podstata.

Petr Dauš
Předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla.


Odkazy:
- zmiňovaný pořad: 168 hodin, včetně vyjádření Jaroslava Róny