úterý 8. prosince 2020

Naše zmatené surikaty

Foto: Dominic Cram/Kalahari Meerkat Project

Tak jako přítel Jiří Porteš si trochu postesknu.

Bydlím v Praze - Zbraslavi, což sice Praha je, ale současně i maloměsto. Po desáté večer z ulic zmizí lidé, ani auta nejezdí, jen občas projede prázdný autobus. Všechny hospody jsou zavřené a je ticho. 

Neděje se nic.

Pak si pustíte zprávy a Blatný štěká jak malý vzteklý pes, že zlobíme, Zaorálek vyhrožuje hospodským kriminálem, plukovník se už chystá do další vlády a pak s námi zatočí a Bureš opět nadává na Pražáky.

Popravdě, už mě ti hochštapleři a veksláci trochu vadí. 

Jeden učitel kdysi říkal, že žáci musí vědět co se po nich chce, jak a za co budou hodnoceni, aby věděli, co mají dělat. Pokud nějaký pedagog tato pravidla neurčí a pak žákům vyčítá, že neudělali to, co očekával, tak nepatří do pedagogického sboru.

S naší nekompetentní vládou je to nemlich to samé a to nemluvím o tom, jak hrubě jí chybí jakákoli empatie, byť i minimální snaha "být na jedné lodi", v těžkých chvílích pomáhat překonávat potíže, kompetentně a s vizí řešit situaci.

Ta demonstrace nadřazenosti z formální funkce je zcela šílená. 

Buď jsou sociopatičtí blázni nebo jen veksláci, které zaskočila doba. 

Připadám si jak pasažér na lodi, která se potápí, nemá motor, plachty ani kapitána a kde na horní palubě pobíhají zmatené surikaty.

pondělí 23. listopadu 2020

Pullmanova pravda

Foto, archiv P.D.
Ještě vzpomínku, když poslouchám Příběhy 20. století. 

Když jsem se hlásil na Pedagogickou fakultu, specielní pedagogiku, kam brali každého kluka, tak jsem u přijímaček, jejichž písemnou část jsem prošel snadno, narazil na pohovor s nějakou bolševickou komunistkou. Ptala se: Čím byste tak Vy, mohl být užitečný našemu socialistickému zřízení. 

Hodně mě to překvapilo, neb jsem se naučil i rozdíl mezi 13. a 14. sjezdem KSČ, abych prošel přijímačkami.

Přijímačky nevyšly a tak jsem šel na 2 roky k tanku. Nikdo to tam nechápal, proč s gymplem mám být v tanku. Tankový prapor byl 100 lidí. Včetně profesionálního vojáka, velitele praporu, jsem byl jediný s maturitou. Dobrá škola. 

Až po 20-ti letech, na srazu třídy gymnázia, kam jsem pozval i naši třídní, neb si to spolužáci přáli, že to bude legrace, tedy učitelku ruštiny a branné výchovy, jsem to pochopil.

Přinesla si svůj černý zápisníček, který vždy měla u sebe a obcházela každého z bývalých studentů. S každým prohodila pár slov a došlo i na mě. 

"Petře, jsem ráda, že se Vám daří. Víte, tenkrát jsem Vám, jako jedinému z třídy, doporučení na VŠ dát nemohla."

Pak šla zas za dalšími.

Byla v pohodě, nic ji netrápilo, dělala to přeci poctivě. 

Až zas nějaký FF UK Pullman bude hlásat něco o rovnosti, spravedlnosti a každému podle jeho zásluh, mohl by mi to říct do očí nebo si trochu nastudovat detaily.


Naši politici

Zdroj: Google :) 
Už jsme si na naše politiky zvykli a ani nám nepřijde divné, kdo se tu drží u politické moci.

Představte si, že v demokraciích by měl politik hájit zájmy občanů, dodržování práva, být morálně i eticky autoritou, která ukazuje ostatním vize a snaží se občanům zajistit bezpečnou, prosperující a kulturní budoucnost.

Politik má být "první" humanista, který se snaží nenechat občany padnout do spárů vlivu nepřátelských států a ideologií, svým příkladem utvrzuje vztah občanů ke státu, své zemi, Evropě a našim spojencům. 

V době špatné občany povzbudí svým dobrým příkladem, tím, že je jimi zvolený a jim odpovědný, tak je tu pro ně.

V době dobré ukazuje, že na budoucnosti záleží a on i my všichni máme odpovědnost za své děti i vnoučata, že svoboda je i odpovědnost. 

Nic z toho naši politici nedělají. 


A teď se podívejte na tu naši politickou garnituru. Nemyslím jen tváře, ale co je za nimi. 

Tohle jsme si určili jako reprezentaci nás samotných.

Ani jeden/jedna z nich nemá žádné vize, plán pro zemi, cíl v budoucnosti, jen reagují na to, co ohrožuje je samotné a jejich pozice, jiné potřeby nemaje.

Něco je zásadně špatně. 

Bez dobré vize, nemůže být politik dobrý a tak se tu motáme stále dokola.


neděle 8. listopadu 2020

To jako není nikdo jiný?

1972 Joe Biden - 30 let
Pokud spořádaný politik, 77 let starý, Joe Biden dokáže porazit brutálního populistu a mluvku Donalda Trumpa (74 let), pak se trochu děsím, kdo bude v dalších volbách na řadě. 

Na fotce je Joe Biden, v roce 1972, kdy slavil 30 let a v senátních volbách porazil o mnoho let staršího protikandidáta Cale Boggse.

To se odehrálo před 46-ti lety!

V době, kdy bylo zpacifikováno celé hnutí Hippies nomenklaturou USA, se Joe Biden stává ve zralém věku senátorem. To je tak dávno, že vyhynutí dinosaurů se jeví jako včerejší příhoda.

Také si myslím, jako mnoho dalších humanistů, že Biden je zásadně lepší volba než Trump, ale co se to děje?

To je Amerika tak hluboko zakopaná v minulosti a není schopná vygenerovat současného moderního politika?

A co my, tady v kotlině? Také jsme takto ukotveni v minulosti?

A ta minulost je opravdu tak atraktivní?

A na Hradě máme zoufalého staříčka jako důkaz?

Samé otázky.

sobota 24. října 2020

Dilema politického marketéra

Foto: mediar.cz
Pan plukovník Prymula měl našlápnuto hodně.

S podporou Zlemana mohl být příští premiér úřednické-prezidentské vlády prezidenta, kdyby ANO nedosáhlo na skvělé výsledky. 

Kdyby na své tiskové konferenci prohlásil: "Omlouvám se, udělal jsem chybu, odstupuji, ale pokud bude vláda chtít, dál jí poskytnu své znalosti a vědomosti", byl by druhý den stále ve hře a nakonec by i na toho prezidentského premiéra dosáhl.

Pokud ale začal kličkovat jako malý kluk a hlásal něco o tom, že hospoda je kapitula, tak ze sebe jen udělal venkovského božana, který pro své kšefty nevidí ani o pár dní dopředu. 

Měl se spolehnout na obvyklé neústavní chování svého šéfa (Zlemana) a teď měl udělat "díru do světa" svou "odpovědností". 

Nejspíš nemá svého Prchala, který by ho usměrnil. 

To, že se nespolehl na moc Zlemana a nesmyslně se snažil o záchranu sám, bude totiž jediný důvod, proč ho Zleman nakonec nechá odvolat. Neposlušnost a nevíru v jeho genialitu náš prezident nemá rád hodně, až pomstychtivě hodně.

Bureš rozehrál hru o výsledek dalších parlamentních voleb. 

A poprvé se zdá, že Marek Prchal a jeho team budou jeho prohrou. 

Kočkopes je super pro děti, ale napasovat pravdu na Bureše jde jednou, možná s penězi i dvakrát, ale nakonec se ukáže, že je to prostě jen kočkopes. 

PS: Marku, stále čekám na odpověď na mou nabídku ke spolupráci. 

Říkal jsi, že o tom budeš přemýšlet. Už je to 6 měsíců. 

Ještě je čas.

čtvrtek 30. července 2020

Film: "Havel", pánů Slávka Horáka a Rudolfa Suchánka

Foto: Knihovna Václava Havla
Film: "Havel", pánů Slávka Horáka a Rudolfa Suchánka, se, podle mne, povedl velmi. 

Jsem rád, že tuto těžkou matérii vzali do rukou nepamětníci. Občas už mi ty osobní animozity pamětníků trochu vadí a tady vznikl film, který překračuje zbytečnosti.

Zásadní sdělení filmu je jedna "maličkost", která ovlivňuje život každého jednotlivce, určuje, jak naložíme se svým životem a je katalyzátorem názorových střetů nad rolí Václava Havla v historii i současnosti.
Skvěle to ve filmu dovysvětluje Jiří Bartoška, tedy pan profesor Patočka: "Svědomí má jednu podstatnou vlastnost, máte ho stále s sebou a nedá se mu uniknout."

To, že se tvůrci filmu zaměřili na tento zcela zásadní rys Václava Havla pro mne bylo trochu překvapivé, ale v tom je podstata odkazu VH. 

Mimochodem, zmizení Václava Havla v propadlišti jeviště, takový krátký záběr uprostřed filmu, je myslím skvělé zobrazení ceny, jakou také musel VH platit za své přesvědčení.

Zálety, kouření, alkohol, nepraktičnost, až dětinskost, jsou jen marginálie, které lze ve filmu také vidět, ale podstatné sdělení je jinde. 

Bez úcty k sobě, k vlastnímu svědomí, není dobrých cest.

středa 13. května 2020

Povídka: Vršovice

Vršovice, ulice Orelská, Foto: Peter Drahokoupil
Přes všechny možné komplikace jsem dnes nejel jako obvykle autem, ale využil jsem MHD, abych se dostal do Vršovic, kde jsem měl sjednanou pracovní i přátelskou schůzku v jednom. Možná lze říct, že čistě pracovní schůzky už nemám. Pokud s někým spolupracuji, jde o dlouhodobější záležitost a pokud na mne ten konkrétní člověk nebo i celá firma nepůsobí dobře, schůzky nevyhledávám a vlastně ani neumožňuji.

Ve Praze Vršovicích jsem vyrůstal. Je to čtvrť se specifickou historií. Většina původních obyvatel se sem přistěhovala v době krize za první republiky z venkova a dlouho se tu udržovala ta sousedská slušnost, kdy se na ulici zdravili i cizí lidé a každý usedlík měl přehled o partajích skoro v celé ulici. Kdysi tu bývala hospoda na každém rohu a děti dostaly najíst i u vedlejších rodin, podle toho, kde se zrovna nacházely, když měly hlad.
Postupem času, zejména pak po druhé válce se to už trochu zamotalo a navrch začali mít vesničtí chachaři, kteří našli klíč k životu ve městě. Možná by se dalo říct, že více začaly platit zákony silnějšího, než dříve dominující slušnost.
Po revoluci jsem se už do Vršovic už nevrátil a časem si postavil dům na okraji Prahy, kde jsem za 15 let bydlení znal maximálně 5 sousedů. Taková už byla doba. Dálkovým ovladačem otevřít vrata a garáž, zajet dovnitř a zavřít.

Hned, po vystoupení z autobusu, mne zaujala dvojice dost mladých lidí se psem, kteří vyplňovali veškerý prostor ulice. Emocionální křik a nesrozumitelná hádka kontrastovala s velkým klidným psem, který je v tichosti doprovázel.
Ulice vypadala zcela vyklizená, což v těchto odpoledních hodinách nebývalo zvykem.
Musel jsem tou podivnou ulicí projít, abych zabočil do další, směřující k místu schůzky. Už sám fakt, že se vyskytuji na dnes již cizím území, za evidentně nezvyklých okolností a musím projít okolo bezdomovecky vyhlížející dvojice, křičící na celou ulici se mi nelíbil, ale málokdy se nechávám čímkoli omezovat.
Prošel jsem kolem nich celkem bez povšimnutí, jen ten pes se od nich oddělil a šel se mnou. Na psy mám trochu slabost a vím, že čím větší pes, tím je hodnější a díky své velikosti nemusí kdekoho napadat, neb budí dostatečný respekt jak u lidí, tak u jiných psů.
Mimoděk jsem ho pohladil a šel dál, když chlap, jeden z té bezdomovecké dvojice, něco začal křičel a rychlým krokem šel nejen za jeho psem, ale i za mnou.
Nevšímal jsem si jeho pokřikování, ani toho, že se asi blíží a dál jsem si šel svým směrem, na dohodnutou schůzku.

Přemýšlel jsem, co asi tak může chtít, ale více jsem se zabýval myšlenkou na to že nechci žádný střet, žádné diskuse a už vůbec ne, jakoukoli konfrontaci. Současně mi, z přibližujícího se pokřikování, bylo jasné, že nejspíše k nějakému nevyžádanému setkání dojde už brzo, když do mne zezadu strčil a hlasitě ze zeptal, kam tak spěchám.

Přímá nepřátelská konfrontace je jedna z věcí, které se systematicky vyhýbám. Už od dětství vím, že každá iniciace násilí vede k dalšímu násilí a pak už je nerozlišitelné o co původně šlo, kdo je v právu a kdo ne, ale jde pouze o argumentaci silou a nikdy není jasné, kam až případný střet může zajít.
Zastavil jsem se uviděl o dost mladšího chlapa, poněkud špinavého a neudržovaného, který porušil přirozený osobní prostor, stojí ode mne sotva pár centimetrů a popadá dech a zírá na mne.
V ten okamžik jsem si vybavil poučku z jednoho kurzu sebeobrany, která byla jasná. Pokud vytáhneš zbraň vystřel a pokud nechceš vystřelit, zbraň nenos nebo ji nevyndavej.
Odstoupil jsem o krok zpět a čekal co se bude dít.
V jedné ruce jsem měl dárek pro kolegu, který jsem chtěl uchovat a navíc jsem ani žádnou zbraň u sebe neměl. Svým způsobem jednoruký jsem stál před přímou hrozbou fyzického napadení.
Chlap se nečekaně mírně ptal, co to mám v ruce, že to vypadá zajímavě.
Tyhle řeči jsem už zažil a neměl jsem nejmenší chuť něco říkat, bavit se a už vůbec ne cokoli tomuhle cizímu člověku vysvětlovat. Současně bylo zřejmé, že když budu jeho otázku ignorovat, otočím se, dál si půjdu po svém, budu riskovat větší útok a ještě k tomu opět zezadu.

Pomalu jsem si dárek předal do levé ruky, současně zpevnil postoj a pak vší silou pravých hákem udeřil chlápka do obličeje. Nejsem žádný rváč, neperu se, nechodím do posilovny, ale podle zkušeností z hraní šachů tuším, že moment překvapení a nečekaný obranný útok je dobrá strategie.
Necítil jsem strach, paniku ani jiné extrémní emoce, ale chtěl jsem předejít dalším komplikacím, vyhrocování situace, dohadům a nakonec k neodvratné rvačce.
Nečekal jsem na nic a pokračoval volnou chůzí na plánované setkání. Nebylo třeba utíkat, jednak to není můj styl, už asi ani nebylo před kým zdrhat, ale rozvážný krok byl v tu chvíli hodně těžká disciplína.

Po pár metrech jsem se otočil a viděl jak chlap lží na zemi, drží si hlavu, trochu se pohybuje a také, jak se pes ubírá mou cestou.
Věděl jsem, že utíkat nebudu, stále stejným krokem jsem pokračoval v cestě, přemýšlel, co se to vlastně stalo a zda ta obrana útokem byla přiměřená nebo ne.
Už jsem se otáčet nechtěl, žádné zvuky nepřicházely, pes mi šel způsobně u pravé nohy, když mi došlo, že ten chlap nebyl sám a kdyby se on už nechtěl prát, je tu stále jeho ženská, která mne může doběhnout. Každý zkušený chlap ví, že s ženskýma není legrace, pokud vás mají za nepřítele, za někoho kdo jim ublížil nebo kdo ublížil jejich rodině. Pokud jsem si k tomuto stavu nenávisti ještě připočítal právo ulice, tedy, že bych mohl ohrozit nějakého místního chachara v jeho vládě nad celou čtvrtí, začal jsem mít trochu obavy.

Když mi zbývalo posledních pár metrů ke vchodu do domu na plánovanou schůzku, ženská mě doběhla a zařvala: Stůj.
Pes i já jsme se zastavili a otočili.

Hodně mladá dívka, docela hezká, takové tintítko, byť taky poněkud neupravená se vydýchávala, díval se na mne, na psa a tak stále na oba.
Stáli jsme jak tři solné sloupy. Nejspíš měla strach, že ji taky uhodím nebo, že ji chci ukrást psa nebo jen čekala až popadne dech.

Netušil jsem co by se mělo stát, ženskou bych nepraštil, pes se k ní neměl, zůstal mi sedět u nohy, byli jsme tam skoro jako rodina po hádce. Už nebylo proč křičet, ani proč dělat jakékoli rychlé pohyby, zdálo se, že hra je u konce.

"Vašek Vám chtěl říct, že Alex, tedy ten pes, má vzteklinu a neměl byste se ho dotýkat."

čtvrtek 7. května 2020

Víra, láska, naděje

Foto: Šperky Janonvsky: Víra, láska, naděje
Nevím jak Vás, ale mě uráží ta nebetyčná ignorace základních hodnot demokracie i humanismu a ta hloupost a chamtivost na prvním místě v podání letitých vexláků z Hradu i ze Strakovky.

Samotný Zleman a ta partička, co ho řídí, pokazili všechno na co sáhli. Jistě, nahrabali si u toho asi nějaké ty miliony, ale jinak prohráli ve všem, co si mysleli, že zvládnou.
Poslední, co se jim podařilo bylo zneužití Policie k represím, v době návštěvy Si Ťin-pchinga v Praze, ale to bylo už před čtyřmi lety. Dnes na ty kolaboranty už Čína kašle, Rusko je k ničemu nepotřebuje a pro ostatní svět jsou neviditelní.

Propadli se na dno svých očekávaných schopností, protože kde nic není, ani čert nebere.
Stát se nulou vlastního života je hodně smutný příběh a jak partička z Hradu, tak i stádo bílých koní Bureše už šlapou vodu z posledního.

Budou okolo sebe ještě kopat, ale i dělat stále větší chyby, navzájem se budou osočovat, na poslední chvíli ještě nakradou jak to půjde, ale už tuší a chytřejší už ví, že to mají sečtené.

Jejich bolševický koncept: "My jsme víc protože můžeme", je hodně zastaralý a vždy se proti bolševikům vrátil jako bumerang. Tento koncept demokracie vylučuje, neakceptuje.

Někdy to trvá déle, ale dnes už máme srovnání a (alespoň mně) je jasné, že tihle ne-lidé končí.

Je čas dívat se do budoucna a něco smysluplného dělat.

úterý 28. dubna 2020

Po 30-ti letech se kompletně obnovil stav před listopadem 1989

Zdroj: fler.cz
Náš stát řídí průměrní, kteří mluví, myslí a jednají jako vexláci, to je jejich kvalifikace. Do celkového počtu jsou pak doplnění jejich pohůnky, tedy směšnými loutkami a prospěchářskými posluhovači.

Paradoxně se tak až po 30-ti letech kompletně obnovil stav před listopadem 1989 a zdá se, že mnoha lidem to nepřijde divné. Je to už taková naše tradice. Na takový stav je totiž velká část populace ještě navyklá.

Stačí srovnat ČR s Německem, Finskem, Švédskem, Francií, ... kde si o jejich politické reprezentaci můžeme myslet cokoli, ale určitě ne, že je intelektem průměrná a že se chová jako egomaniacký vexlák.

Stav v ČR, kdy vítězí marketing, kšefty, urvání dotací, tunelování státu, tedy vexlování, ruku v ruce s posluhováním a poslušností za peníze, musí být dlouhodobě neudržitelný.
Je to škodlivé pro budoucnost, velmi nebezpečné pro současnost a v důsledku destruktivní pro jakýkoli šťastný život každého z nás.

Politická reprezentace musí být politická, včetně vizí, dlouhodobých cílů a v Evropě i s tradičním humanistickým posláním. Máme Listinu základních práv a svobod, máme Ústavu.

Přeji si politiky, kteří tohle pochopí a uchopí.

Ale, kde jsou?

čtvrtek 2. dubna 2020

Poznámka ke COVID-19 atd.

Zdroj: Děčínský deník
Přes všechna denodenní úskalí, děsivé zprávy z nejvíce postižených oblastí a států, stojíme plnou silou na základech naší civilizace, které jsme v běhu dní tolik nevnímali.

Bez ohledu na, ve velké nahotě, ukázané nekompetence a neschopnost zvolených politických leaderů a v důsledku i státních organizací, se zvedla velká vlna solidarity.
Počínaje šitím roušek v každé domácnosti, kde je šicí stroj, aktivizací různých nahodilých i organizovaných dobrovolnických aktivit, změnou výroby v různých firmách i vědeckých institucích, radikální změnou v myšlení a přístupech učitelů i rodičů ke vzdělávání, rušením nadbytečného vyčerpávání zdrojů na planetě, ... konče ukázkou toho, jak politické režimy založené na diktatuře (Čína, Írán) i státy, momentálně vedené populisty (USA, ČR), nemají na velké výzvy odpovědi.

Je hloupé, že nejvyšší představitelé státu, tedy prezident, premiér i šéf senátu, nejsou schopni smysluplně oslovit občany republiky, poděkovat jim, vnášet důvěru mezi drakonická opatření a denodenní život občanů. Nejsou schopni spojit potenciál občanů, soukromých firem, státních organizací i politické reprezentace.

Stále jsou schopni hrát hru MY jsme stát, VY poslouchejte. Tohle je zcela mimo jakoukoli smysluplnou budoucnost.

čtvrtek 30. ledna 2020

Kolektivismus myšlení

Koláž, kolorováno. P.D.
Akademická svoboda je jedním ze základů demokracie.

Historik PhDr. Petr Blažek, Ph.D., s nejvyšším možným akademickým titulem v oboru, je doktor historie, tedy člověk, který se systematicky zabývá pravdou, nalezenou zejména v archivech.
Prof. JUDr. Helena Válková, CSc., s titulem získaného za dob "komunismu", si dovoluje podat trestní oznámení a dožadovat se omluvy nad kontextovým zveřejněním důkazů o její spolupráci s totalitním režimem a s největším popravčím odpůrců totality.

Tahle hanebnost, postrádající byť je špetku sebereflexe, je ukázkou síly příslušníků totality i po 30-ti letech od jejich prohry.

Nejde jen tak o nějakou legraci.
Jedná se o další z řady záměrné devastace národa, o pokračování likvidace morálních autorit/elit, o prosazování šmelinářů, tunelářů, zlodějů a dalších šmejdů.
Kolektivismus takovýchto šmejdů je základem třídního boje, který pokračuje. Čím více šmejdů bude slyšet, tím více budou vládnout.

Každá individualita, vzdělanost a nadhled, natož pak morální postoj, musí být zlikvidován.


PS: Zažil jsem kolektivní nadvládu šmejdů, tedy totalitu. Dnes se kolektivní nadvláda šmejdů bezostyšně vrací a ještě k tomu využívá PR, placeného ze zneužitých EU dotací, vlastněná média a nakonec i soudní systém.

středa 15. ledna 2020

Akce: Vidkun Quisling stále dokola

Autora nevím jistě. Tuším, že pan Viktor Doležal.
Přemýšlím o motivacích všech kolaborantů se zločinným komunistickým režimem a když na chvilku opomenu programově bezohledné kariéristy, kterých za každého režimu opravdu není většina, pak zbývají jen lidé, kteří chtějí dopřát své rodině, dětem i sobě, alespoň standardní život.

Bylo to tak za protektorátu, za komunistů, na "divokém západě" v devadesátkách, v období opoziční smlouvy a je to tak stále, i za Babišovců, tedy oživlých StBáků.

Ti, co mají zbytky cti sice kolaborují, ale nedemonstrují to příliš veřejně, jen v míře nezbytně nutné.

A pak jsou Ti další, "srdcaři", co si to musí ospravedlnit, dokázat ostatním, že oni to myslí dobře, mají srovnané svědomí, že s kolaborací je např. možné měnit věci zevnitř, samotnou kolaborací omlouvají své "rodinné" svědomí.

Až po Babišismu přijde např. komunismus, anarchismus, Kotlebismus nebo totalita, vždy budou připraveni ti správní "srdcaři" obhajovat do poslední kapky krve svůj svědomitý přístup.
Kolaborace "srdcem", jako možnost věřit v dobro, přes jistou oprávněnost zajistit rodinu, je neskutečná zrůdnost. Je to minimálně druhá mocnina zla, páchaného na sobě.

Nejsem soudce, ale před takovými lidmi klobouk nesmekám, i když to myslí zcela "upřímně".