 |
| Jan Opletal Gallery, Rozum dějinám |
A s přibývajícími roky je tahle niť spíš již provazem.
I.
První republika byla taky porevolučně optimistická, byla to doba unikátních příležitostí jednotlivců, stejně tak i velkou příležitostí pro kariéristy, kteří měli společenský a finanční kapitál z minulého státního zřízení (od monarchie k demokracii). Během necelých 21 let ale došlo v české společnosti k proměně. Nadšenci revoluce byly nahrazeni vytrvalými úředníky, dogmatici svobody byli vystřídání pragmatiky kompromisu a vlastního prospěchu. Vrcholným kompromisním kouskem pak byla Druhá republika a jak už to s kompromisy bývá, nešlo vlastně o republiku, ale o trénink na kapitulaci.
II.
Bleskový nástup protektorátu Böhmen und Mähren byl tedy jen konsekventním završením naplánované destrukce jakékoli samostatné republiky. Hranice mezi dobrem a zlem byly daleko zřetelnější, nicméně, pragmatičnost a pružnost byla již etablována a odpor proti nesvobodě se stal na dlouhá léta jen součástí šepotu v soukromí.
Přes tuhost a nesmlouvavost protektorátního režimu, podpořeného německy i česky mluvící populací, se našlo pár lidí, kterým přesně po 21-letech od vzniku československého státu nedalo svědomí jinak a šli protestovat. Studenti nechtěli měnit svět, jen šli projevit nesouhlas se zánikem republiky v den výročí jejího vzniku.
I když se nekonala žádná velkolepá manifestace jednoty národa proti okupaci, protektorátní moc zasáhla hystericky nepřiměřeně. Následné události byly opět jen dohrou mocenské zvůle do konce. Studenti byly pochytání, odvezeni na práce do Německa a vysoké školy pro jistotu zavřeny. Další protesty se už nekonaly.
Marnost odporu nebyla ukotvena jen v poraženeckém odevzdání se brutální moci, ale zejména v pragmatické kolaboraci. Zkušenost zmařených ideálů první republiky, spolu s proradností vlastních duší, zasáhla opět, znovu a s větší razancí.
III.
Relativně krátká doba (6 let) protektorátu Böhmen und Mähren byla poučnou ukázkou pro komunisty, jakým způsobem ovládat stát a masy lidí. Mohlo by se zdát, že diktatura protektora, který měl moc jak nad vládou státu tak nad každým jednotlivcem a generální tajemník komunistické strany v totalitním socialistickém režimu jsou různé funkce, ale nejsou. Podobnost není jen získání a udržení si absolutní moci, ale zejména ve snaze preventivně ubít každý náznak svobodného projevu, každou snahu vyčlenit se z ochočeného stáda, každou, byť jen potenciální možnost ohrožení totální moci.
Ale historie pokračuje a přichází náznak, opravdu už jen malý náznak, revolty, několikadenní projev nesouhlasu následovaný „osvobozením“.
Jistě, byl to konec hrůzovlády, byl to konec nepochopitelného úpadku lidstva, který svými projevy začernil všechny černé kaňky lidské historie monstrózně velkou černou skvrnou čpící stejně tak černým dýmem uhořelých duší. Byl to konec absolutní moci dotažené do maximálního extrému, to bezpochyby.
Bujaře a se slepým optimismem přijímané „osvobození“, však bylo zase jen konsekventní předehrou, spojovacím článkem přechodu moci k další brutalitě.
Zkušenosti s uplatňováním protektorátní moci našly svou dobu ještě jednou. Nepochopitelné a nepřijatelné se opakovalo znovu.
Nadšení, ideály a nádech svobody byl opět usměrněn mocí. Znovupovstalí a znovu oblečení pragmatici, kteří si již v době všeobecné euforie připravovali posty, se své šance chytili pevněji než dříve. Odhodláni moc nepustit pak zasazovali rány svobodomyslnosti ještě více preventivně než to viděli za německé okupace. Poučeni zkušenostmi s důsledným systémem protektorátní moci a vyzbrojeni přenesenými postupy z ruské komunistické totality nečekali na projevy svobody, na utvoření odporu v další generaci a svými sofistikovanými i stupidně brutálními zásahy až na konkrétní jednotlivce i v těch nejmenších obcích si vybudovali novou totální nadvládu.
Totalitní moc povýšila na skupinovou vertikálu a nebyla použita jen k represím, zastrašování, trestům, ale mířila dál. Udržení moci se stalo jedinou výzvou. Teprve prostřednictvím likvidace morálních a občanských elit, resp. systematickým odstraňováním i jen potenciálních nástupců samostatných osobností bylo dosaženo konečného cíle. Jednotlivec se stal neexistující entitou společnosti.
Jakýkoli projev osobního názoru se tak stal poukázkou ke kolaboraci nebo k umlčení.
IV.
Absolutní moc je jehla, která, propichujíc ideály, protahuje dějinami jednu stále navazovanou niť, provaz který se snaží svázat vyčnívající jednotlivce, osobnosti s vlastním názorem, které nechtějí a nemohou kolaborovat. (Trefně a na něj až eufemisticky to vyjádřil Ondřej Ládek: „ ... tak to táhneš s prasaty a pak jsi cejtit hnojem“).
Ale historie pokračuje, lépe řečeno: historie se stále opakuje.
V.
Krátkodobý nádech víc něž lehkého závanu svobody koncem šedesátých let lze popisovat obdobně, ale s ohledem jeho bezzubost, způsobenou tím, že utnutí jara na konci léta ani nedalo šanci jednotlivcům vystoupit z formujících se skupin, si tento nádech k předchozím milníkům přímo přirovnat nedovolím.
Za povšimnutí však stojí využití takovéhoto nádechu svěžího závanu k utužení pozic státní moci, která situaci vyhodnotila bystře rychle a také si vzala do dalších let ponaučení.
Každý, kdo jen trochu vyčníval nebo se jen podílel na vyčnívání z davu byl perzekuován mstou na něm, na jeho rodině a budoucnosti jeho dětí nebo měl možnost nechat si zlomit záda a lobotomií, extrakcí vlastního názoru ze své duše, se ohnout misku jídla. Ostatně, již poučená moc došla k dalším, již historicky ověřeným postupům, jak si udržet davy pod kontrolou. Snad by se to dalo popsat takto: „Panáčkuj (klidně s kyselým obličejem) a dostaneš misku jídla“.
VI.
Plíživá a všude přítomná devastace myšlení a jakékoli samostatnosti byla v normalizačních letech o to zrádnější, že propojila devastaci duší a lenost. Už nebylo nutné trpět, stačilo být lenivý, občas udělat pukrle a o nic se nezajímat. Pak se dalo žít, tedy spíše pohodlně přežívat.
Trefný název pro normalizační období použil pan prezident Havel, i když s poněkud jiným významem: „Marasmus“. Ne jako těžkou energetickou podvýživu, ale jako těžkou myšlenkovou a duševní podvýživu.
Destrukce ega celých generací tak byla završena povýšením zpronevěry osobních názorů a samostatnosti na „ctnost“, tedy základní předpoklad umožnění naplňování těch nejprostších lidských potřeb.
Pragmatismus vyhrál zcela. S propíchnutou duší, navlečeni na lano kolaborace jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti.
VII.
Dalo by se lehce zeptat: „Ale PROČ?“.
Proč se nenašlo více odpůrců režimu?
Proč jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti?
Proč bylo tak snadné nechat uplatit pohodlím a nevystrkovat hlavu?
Protože každá společnost má svou historickou paměť a opakování není matkou moudrosti, ale rutiny.
VIII.
Pak ale přišly listopadové dny roku 1989.
21 let od příjezdu ruských tanků, po 21 letech normalizace, po další generační výměně se však myšlenková a duševní vyprahlost odrazila ode dna.
Euforie osobní svobody z možnosti dýchat listopadově mrazivý svěží vzduch,
výměna nicneříkajících frází za srozumitelně lidská prohlášení,
naděje na lidskost, tomu se nedalo odolat.
Ano, byla to kapitulace pragmatismu, prohra hlídačů stáda, vítězství přátelských ideí a kupy nadějí rozdávaných i přijímaných, zvednutí hlav z bahna a osvobození pohledů z očí do očí.
IX.
Kdo měl sílu, odvahu a vytrvalost, mohl přemýšlet po svém, vyprostit se z průměru, vzít odpovědnost za sebe do svých vlastních rukou. Vyčnívat a být jiný, osobitý, už nebyla poukázka na kolaboraci nebo předplatné na likvidaci. Jistě, opřít se jen o své schopnosti není nic snadného, ale již nezáleželo na okolnostech. Osobní odvaha, rozum a vytrvalost daly každému šanci uplatnit tu nejpřirozenější potřebu člověka: realizovat se, vytvářet, budovat.
X.
Jenže společnost není složena jen z lidí s potřebou budovat, realizovat se a něco smysluplného vytvářet. Nikdo nemávl kouzelnou hůlkou a i kdyby mávl, bylo jasné, že národ snílků, solitérních osobností, svobodných lidí a nepoddajných rebelů nelze řídit.
Každá moc se svou vlastní mocí nechá zkorumpovat a bytostně svobodný člověk není schopen určovat a vymáhat jednotu.
XI.
V demokracii potřebuje moc podporu většiny, nestojí o solitéry, vyčnívající myšlenky a poukazování na osobní svobodu. Z toho pohledu je lhostejné, zda je moc v rukou demokracie, fašistů nebo komunistů. Narušitelé „pořádku a klidu“ jsou nebezpeční vždy.
Jistě, v demokratickém zřízení není až tak snadné vyčnívající osobnosti likvidovat, ale dlouhodobá snaha, trocha manipulace a taktického mlžení je také cesta. Cesta k vytlačení samostatného názoru na okraj.
Mnoha režimy osvědčený recept zajištění jídla funguje.
Dnes již nestačí potravinové lístky jako za protektorátu ve čtyřicátých a za komunistů v padesátých letech, je potřeba více vymožeností, ale podstata je stále stejná.
XII.
Každý kdo vyčnívá je přímou hrozbou průměrným, kteří se dopragmatizovali na své posty a kteří vědí, že jejich průměrnost může být odhalena.
XIII.
Pragmatický intelektuální politik ale nemusí být hlupák a ví, že musí mlžit, používat citáty a odkazy na (zpravidla již nežijící) myslitele a solitéry své doby, klidně naznačit spřízněnost s nacionalisty a druhý den spřízněnost s komunisty. Pragmatický politik ví, že se musí zavděčit většině a falešnost svého projevu si ani nepřipouští, prostě „jen“ používá prostředky a ani ho nenapadne, že osobní odpovědnost není pojem se stejným významem jako osobní prospěch.
XIV.
Zklamání a stesky nad polistopadovým vývojem je absurdní nesmysl.
To, oč se tu hraje, je zklamání nad neschopností mít své názory, své vize, své ideje, své ego.
Neschopnost opřít se vlastní odvahu a hledání viníka jinde než v sobě.
Dokud významná část lidí bude spoléhat na vzory a bude do nich vkládat naděje, dokud nepřijme osobní odpovědnost za svou lepší budoucnost, pak bude komu vládnout.
Pak bude moc v rukou pragmatiků svého prospěchu.
Pak je skoro lhostejno, zda své životy žijeme nyní, před 30-ti lety, před 60-ti lety, .. pak si není nač stěžovat.
Pak i demokratická moc bude mít možnost tahat své občany za stejný provaz jako normalizační i totalitní komunisti a protektorátní nacionalisti.
Pak místo rozumu, osobní svobody a volnosti myšlení budeme jen plkat do poloprázdných sklenic piva a v lepším případě do lahví od kořalky.
V Praze, 17.11.2010 21:15 hod
Fotografie: Jan Opletal, zdroj: internet
