středa 17. listopadu 2010

17. listopad

Jan Opletal
Gallery, Rozum dějinám
Po dalším roce se v kalendáři znovu objevilo datum 17. listopad. Česká televize, mezi již známými vzpomínkovými pořady, odvysílá pár nových retrospektiv, kde se bývalé osobnosti vyjádří ke kontrastu očekávání a reality, v novinách se ještě objeví nějaké nekrology doby minulé, pamětníci si možná připomenou pár hezkých chvil euforie z volnosti, ale vším tímhle lehce sentimentálním vzpomínáním se znovu protahuje jedna sjednocující niť.
A s přibývajícími roky je tahle niť spíš již provazem.


I.
První republika byla taky porevolučně optimistická, byla to doba unikátních příležitostí jednotlivců, stejně tak i velkou příležitostí pro kariéristy, kteří měli společenský a finanční kapitál z minulého státního zřízení (od monarchie k demokracii). Během necelých 21 let ale došlo v české společnosti k proměně. Nadšenci revoluce byly nahrazeni vytrvalými úředníky, dogmatici svobody byli vystřídání pragmatiky kompromisu a vlastního prospěchu. Vrcholným kompromisním kouskem pak byla Druhá republika a jak už to s kompromisy bývá, nešlo vlastně o republiku, ale o trénink na kapitulaci.

II.
Bleskový nástup protektorátu Böhmen und Mähren byl tedy jen konsekventním završením naplánované destrukce jakékoli samostatné republiky. Hranice mezi dobrem a zlem byly daleko zřetelnější, nicméně, pragmatičnost a pružnost byla již etablována a odpor proti nesvobodě se stal na dlouhá léta jen součástí šepotu v soukromí.
Přes tuhost a nesmlouvavost protektorátního režimu, podpořeného německy i česky mluvící populací, se našlo pár lidí, kterým přesně po 21-letech od vzniku československého státu nedalo svědomí jinak a šli protestovat. Studenti nechtěli měnit svět, jen šli projevit nesouhlas se zánikem republiky v den výročí jejího vzniku.
I když se nekonala žádná velkolepá manifestace jednoty národa proti okupaci, protektorátní moc zasáhla hystericky nepřiměřeně. Následné události byly opět jen dohrou mocenské zvůle do konce. Studenti byly pochytání, odvezeni na práce do Německa a vysoké školy pro jistotu zavřeny. Další protesty se už nekonaly.
Marnost odporu nebyla ukotvena jen v poraženeckém odevzdání se brutální moci, ale zejména v pragmatické kolaboraci. Zkušenost zmařených ideálů první republiky, spolu s proradností vlastních duší, zasáhla opět, znovu a s větší razancí.

III.
Relativně krátká doba (6 let) protektorátu Böhmen und Mähren byla poučnou ukázkou pro komunisty, jakým způsobem ovládat stát a masy lidí. Mohlo by se zdát, že diktatura protektora, který měl moc jak nad vládou státu tak nad každým jednotlivcem a generální tajemník komunistické strany v totalitním socialistickém režimu jsou různé funkce, ale nejsou. Podobnost není jen získání a udržení si absolutní moci, ale zejména ve snaze preventivně ubít každý náznak svobodného projevu, každou snahu vyčlenit se z ochočeného stáda, každou, byť jen potenciální možnost ohrožení totální moci.
Ale historie pokračuje a přichází náznak, opravdu už jen malý náznak, revolty, několikadenní projev nesouhlasu následovaný „osvobozením“.
Jistě, byl to konec hrůzovlády, byl to konec nepochopitelného úpadku lidstva, který svými projevy začernil všechny černé kaňky lidské historie monstrózně velkou černou skvrnou čpící stejně tak černým dýmem uhořelých duší. Byl to konec absolutní moci dotažené do maximálního extrému, to bezpochyby.
Bujaře a se slepým optimismem přijímané „osvobození“, však bylo zase jen konsekventní předehrou, spojovacím článkem přechodu moci k další brutalitě.
Zkušenosti s uplatňováním protektorátní moci našly svou dobu ještě jednou. Nepochopitelné a nepřijatelné se opakovalo znovu.
Nadšení, ideály a nádech svobody byl opět usměrněn mocí. Znovupovstalí a znovu oblečení pragmatici, kteří si již v době všeobecné euforie připravovali posty, se své šance chytili pevněji než dříve. Odhodláni moc nepustit pak zasazovali rány svobodomyslnosti ještě více preventivně než to viděli za německé okupace. Poučeni zkušenostmi s důsledným systémem protektorátní moci a vyzbrojeni přenesenými postupy z ruské komunistické totality nečekali na projevy svobody, na utvoření odporu v další generaci a svými sofistikovanými i stupidně brutálními zásahy až na konkrétní jednotlivce i v těch nejmenších obcích si vybudovali novou totální nadvládu.
Totalitní moc povýšila na skupinovou vertikálu a nebyla použita jen k represím, zastrašování, trestům, ale mířila dál. Udržení moci se stalo jedinou výzvou. Teprve prostřednictvím likvidace morálních a občanských elit, resp. systematickým odstraňováním i jen potenciálních nástupců samostatných osobností bylo dosaženo konečného cíle. Jednotlivec se stal neexistující entitou společnosti.
Jakýkoli projev osobního názoru se tak stal poukázkou ke kolaboraci nebo k umlčení.

IV.
Absolutní moc je jehla, která, propichujíc ideály, protahuje dějinami jednu stále navazovanou niť, provaz který se snaží svázat vyčnívající jednotlivce, osobnosti s vlastním názorem, které nechtějí a nemohou kolaborovat. (Trefně a na něj až eufemisticky to vyjádřil Ondřej Ládek: „ ... tak to táhneš s prasaty a pak jsi cejtit hnojem“).
Ale historie pokračuje, lépe řečeno: historie se stále opakuje.
V.
Krátkodobý nádech víc něž lehkého závanu svobody koncem šedesátých let lze popisovat obdobně, ale s ohledem jeho bezzubost, způsobenou tím, že utnutí jara na konci léta ani nedalo šanci jednotlivcům vystoupit z formujících se skupin, si tento nádech k předchozím milníkům přímo přirovnat nedovolím.
Za povšimnutí však stojí využití takovéhoto nádechu svěžího závanu k utužení pozic státní moci, která situaci vyhodnotila bystře rychle a také si vzala do dalších let ponaučení.
Každý, kdo jen trochu vyčníval nebo se jen podílel na vyčnívání z davu byl perzekuován mstou na něm, na jeho rodině a budoucnosti jeho dětí nebo měl možnost nechat si zlomit záda a lobotomií, extrakcí vlastního názoru ze své duše, se ohnout misku jídla. Ostatně, již poučená moc došla k dalším, již historicky ověřeným postupům, jak si udržet davy pod kontrolou. Snad by se to dalo popsat takto: „Panáčkuj (klidně s kyselým obličejem) a dostaneš misku jídla“.

VI.
Plíživá a všude přítomná devastace myšlení a jakékoli samostatnosti byla v normalizačních letech o to zrádnější, že propojila devastaci duší a lenost. Už nebylo nutné trpět, stačilo být lenivý, občas udělat pukrle a o nic se nezajímat. Pak se dalo žít, tedy spíše pohodlně přežívat.
Trefný název pro normalizační období použil pan prezident Havel, i když s poněkud jiným významem: „Marasmus“. Ne jako těžkou energetickou podvýživu, ale jako těžkou myšlenkovou a duševní podvýživu.
Destrukce ega celých generací tak byla završena povýšením zpronevěry osobních názorů a samostatnosti na „ctnost“, tedy základní předpoklad umožnění naplňování těch nejprostších lidských potřeb.
Pragmatismus vyhrál zcela. S propíchnutou duší, navlečeni na lano kolaborace jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti.

VII.
Dalo by se lehce zeptat: „Ale PROČ?“.
Proč se nenašlo více odpůrců režimu?
Proč jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti?
Proč bylo tak snadné nechat uplatit pohodlím a nevystrkovat hlavu?
Protože každá společnost má svou historickou paměť a opakování není matkou moudrosti, ale rutiny.

VIII.
Pak ale přišly listopadové dny roku 1989.
21 let od příjezdu ruských tanků, po 21 letech normalizace, po další generační výměně se však myšlenková a duševní vyprahlost odrazila ode dna.
Euforie osobní svobody z možnosti dýchat listopadově mrazivý svěží vzduch,
výměna nicneříkajících frází za srozumitelně lidská prohlášení,
naděje na lidskost, tomu se nedalo odolat.
Ano, byla to kapitulace pragmatismu, prohra hlídačů stáda, vítězství přátelských ideí a kupy nadějí rozdávaných i přijímaných, zvednutí hlav z bahna a osvobození pohledů z očí do očí.

IX.
Kdo měl sílu, odvahu a vytrvalost, mohl přemýšlet po svém, vyprostit se z průměru, vzít odpovědnost za sebe do svých vlastních rukou. Vyčnívat a být jiný, osobitý, už nebyla poukázka na kolaboraci nebo předplatné na likvidaci. Jistě, opřít se jen o své schopnosti není nic snadného, ale již nezáleželo na okolnostech. Osobní odvaha, rozum a vytrvalost daly každému šanci uplatnit tu nejpřirozenější potřebu člověka: realizovat se, vytvářet, budovat.

X.
Jenže společnost není složena jen z lidí s potřebou budovat, realizovat se a něco smysluplného vytvářet. Nikdo nemávl kouzelnou hůlkou a i kdyby mávl, bylo jasné, že národ snílků, solitérních osobností, svobodných lidí a nepoddajných rebelů nelze řídit.
Každá moc se svou vlastní mocí nechá zkorumpovat a bytostně svobodný člověk není schopen určovat a vymáhat jednotu.

XI.
V demokracii potřebuje moc podporu většiny, nestojí o solitéry, vyčnívající myšlenky a poukazování na osobní svobodu. Z toho pohledu je lhostejné, zda je moc v rukou demokracie, fašistů nebo komunistů. Narušitelé „pořádku a klidu“ jsou nebezpeční vždy.
Jistě, v demokratickém zřízení není až tak snadné vyčnívající osobnosti likvidovat, ale dlouhodobá snaha, trocha manipulace a taktického mlžení je také cesta. Cesta k vytlačení samostatného názoru na okraj.
Mnoha režimy osvědčený recept zajištění jídla funguje.
Dnes již nestačí potravinové lístky jako za protektorátu ve čtyřicátých a za komunistů v padesátých letech, je potřeba více vymožeností, ale podstata je stále stejná.

XII.
Každý kdo vyčnívá je přímou hrozbou průměrným, kteří se dopragmatizovali na své posty a kteří vědí, že jejich průměrnost může být odhalena.

XIII.
Pragmatický intelektuální politik ale nemusí být hlupák a ví, že musí mlžit, používat citáty a odkazy na (zpravidla již nežijící) myslitele a solitéry své doby, klidně naznačit spřízněnost s nacionalisty a druhý den spřízněnost s komunisty. Pragmatický politik ví, že se musí zavděčit většině a falešnost svého projevu si ani nepřipouští, prostě „jen“ používá prostředky a ani ho nenapadne, že osobní odpovědnost není pojem se stejným významem jako osobní prospěch.

XIV.
Zklamání a stesky nad polistopadovým vývojem je absurdní nesmysl.
To, oč se tu hraje, je zklamání nad neschopností mít své názory, své vize, své ideje, své ego.
Neschopnost opřít se vlastní odvahu a hledání viníka jinde než v sobě.
Dokud významná část lidí bude spoléhat na vzory a bude do nich vkládat naděje, dokud nepřijme osobní odpovědnost za svou lepší budoucnost, pak bude komu vládnout.
Pak bude moc v rukou pragmatiků svého prospěchu.
Pak je skoro lhostejno, zda své životy žijeme nyní, před 30-ti lety, před 60-ti lety, .. pak si není nač stěžovat.
Pak i demokratická moc bude mít možnost tahat své občany za stejný provaz jako normalizační i totalitní komunisti a protektorátní nacionalisti.
Pak místo rozumu, osobní svobody a volnosti myšlení budeme jen plkat do poloprázdných sklenic piva a v lepším případě do lahví od kořalky.


V Praze, 17.11.2010 21:15 hod

Fotografie: Jan Opletal, zdroj: internet

čtvrtek 4. listopadu 2010

Chlupatý fialový králík

net, kolorováno
Jsou okolo mne situace, které se špatně popisují.

Zcela jistě vím, že je něco špatně, je to nad slunce jasné, ale nedokáži přesně popsat co všechno špatně je. Zpravidla se jedná o velké množství indicií, detailů, příznaků a souvislostí, které samy o sobě příliš neznamenají. Když je jich však více, začnou tvořit kvalitativně jiný obraz.

Nejspíš už tuto problematiku někdo popsal, tipnul bych v oboru sociologie, psychologie nebo filosofie. Nejenom, že kvantita, za určitou hranicí, vytváří jinou kvalitu, to je zřejmé, myslím spíš neuchopitelnost společného jmenovatele sumy indicií, detailů, příznaků a souvislostí.

Možná se jen člověku nechce pojmenovávat a extrahovat z příznaků jasnou skutečnost, možná je pojmenování podstaty příliš odlišné od všeobecně vnímané skutečnosti, možná jen není dostatek času a důvodů se nimrat ve všech vlastních myšlenkách.

Jedno je však zcela jisté. Potěší, dokonce i udělá velkou radost, když se najde někdo další, kdo tu analytickou práci udělá a navíc se přesně trefí do smyslu tušené podstaty věci.
Tak tedy, co mám na mysli konkrétně?

Kdysi jsem v jistých souvislostech psal i o našem druhém českém presidentovi Klausovi: „Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh“, daleko vtipnější mi ale přijde aktivita již realizovaných recesí slupiny: „Hradní partička“ i se svým hlavním oborem: „Kikinologií“.

Pokud si, vážený čtenáři najdeš chvilku, doporučuji ke čtení popis/reportáž jejich superkousku s fiktivním mladým konzervativcem: „Zde“.

Někdo uchopil podstatu a dal ji navíc i vtipný literární tvar.
Někdo chytil „marasmus“ za uši a řekl mu: „Jsi jen chlupatý fialový králík se zelenýma očima, dost jsi se proběhl, tak už šup, zpátky do klece.“


Fotografie: autor neznámý, www, kolorováno

Náboženská víra

(c) 2010 P.D.

Víra v jakéhokoli boha, vyšší síly, v „něco“ nad námi, reinkarnaci, atd. je stejná jistota, jako jakákoli víra v cokoli. Musí být dostatečně silná, aby měla alespoň nějaký smysl.

Proč by však víra v definovaného boha měla být jistější, věrohodnější a smysluplnější než víra v čerty, meluzíny, skřety, polednice a jiné pohanské démony a modly mimo církevní instituce?
Proč by měla mít jakákoli náboženská/církevní instituce vůbec nějaký smysl?

Nechci citovat Feuerbacha a už vůbec ne Marxe, kteří měli hodně svých pádných argumentů, rád bych byl poněkud smířlivější a ve smyslu tohoto blogu osobnější.

Jsem přesvědčený o tom, že člověk nedokáže natrvalo obelhat sám sebe. Každý si samozřejmě může sám sobě cokoli namlouvat, předstírat sám sobě, mnohdy dokáže úspěšně jiné přesvědčit o své lži, ale dlouhodobě sám sebe neoklame.
Být dostatečně silný a nic si nenalhávat je dobrá vlastnost, pokud jde ruku v ruce s úctou k ostatním. Věřit sám sobě je mnohem těžší a vyžaduje to mnohem víc úsilí, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak jednoduché je víru převzít, zapojit do některého náboženského proudu a sejmout ze sebe odpovědnost za věci zdejší. O co je snažší dělat chyby, když mám nad sebou láskyplného otce (křesťanství), podřídit se pravidlům a jinak mít volnost (islám), možnost začít znovu a když budu mít štěstí tak lépe (Hinduismus), podřídit se a nevyčnívat (Budhismus, Taoismus *) ), ... viz. časová osa.

Přijmutí odpovědnosti za sebe sama, za své činy, spolehnutí se na vlastní schopnosti a dopřání si důvěry a úcty k druhým, je mnohem víc, než přenesení odpovědnosti na kohokoli a cokoli jiného.

Přijmout odpovědnost za svůj život je sice poněkud fatální z hlediska nesení následků za své chyby, ale je to jediná možnost, jak nežít zbytečně.

Nemyslím tím, že víra je nesmysl, vždyť i determinismus je svým způsobem víra, ale kladu si otázku, jaké jsou příčiny víry a zejména, jaké má náboženská víra dopady do osobního života.

Na první pohled se jakékoli náboženství jeví jako mnoha léty prověřený návod na lepší život člověka a soužití lidí, ale vždy se jedná o „vylepšení“ za cenu ztráty osobní odpovědnosti, pravda, s bonusem mít možnost brát věci zpět a vinu nechat na jiných a jinde.

Pokud člověk není schopen odpovídat za své činy sám sobě, pak jakákoli jiná instituce (církev, soud, rodina) může jeho chování trochu vylepšit, ale v žádném případě ho nemůže natrvalo změnit. Strach z odhalení a potrestání špatných činů může být motivem k lepšímu chování jedince, tedy k lepšímu soužití společenství lidí, ale záruka štěstí, pochopení a lásky to bezpochyby není.

Zdá se, že osobní víra (podtrhuji slovo osobní) v jakékoli náboženské symboly, jakéhokoli boha, nemůže ničemu a nikomu vadit. Ano, tak to v naprosté většině případů je a naprosto tuto svobodu mysli nenapadám.
Podle pravidla: „Žít a nechat žít“ a „Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, ať si každý dělá co chce.

Nejspíš se ale vždy najdou jedinci či skupiny, kteří se podvolí lehkosti ztráty vlastní svobody a nejspíš budou i jedinci či skupiny, které ohromí snadnost a lehkost života, když věří něčemu jinému, než vlastnímu rozumu.

A tady někde vidím zásadní problém, spočívající ve zneužívání jiných pomocí větší mentální inteligence, zpravidla ještě podpořené mnoha lety pilovanými historicko-sociálními poznatky, explicitně vyjadřovanými v učebnicích víry.

Zkusme si představit jiné situace mentální nadvlády:
- zneužívání emocionální i fyzické síly rodiče ke svým vlastním dětem,
- zneužívání vědomostní výhody pedagoga ke svým žákům,
- nadužívání institucionální výhody nadřízeného k jeho podřízeným, atd.
Vždy jde bezpochyby o nekorektní zneužívání, daného postavení. Toto nadužívání je zřejmé vždy, pokud tento nevyvážený vztah není korigován úctou k osobnosti druhého, úctou v jedinečnou svébytnost/individualitu druhé, byť za dané situace slabší, osobnosti.

Úctu k individualitě druhých v učebnicích víry najít nelze. Jistě že tam najdeme, porozumění se slabšími nebo nemocnými, návod na pomoc druhým, lásku k bližnímu, ale vždy jen jako ukázku pro slabší, jak být více zavázán silnějším, jako by jediné východisko z bezradnosti nebyla víra ve vlastní osobnost a svobodu mysli, ale víra v někoho, či něco jiného.

Zneužití mentální nadvlády by měla být stejná kategorie trestných činů člověka, jako jakékoli jiné zneužití pravomoci, postavení, či hrubé síly.

Proto se neztotožňuji s žádnou náboženskou institucí ani náboženskou vírou.
Proto nepřijímám sakrální symboly jako možnost uniku/spásy nebo východisko.
Proto jsem přesvědčený, že duševní sílu je nejlépe najít u sebe.

Ze stejných důvodů ovšem žádným způsobem nezpochybňuji volbu kohokoli být příznivcem či členem jakékoli církve, jakéhokoli náboženství, sekty, či jiné organizace/organizované skupiny věřících.

Ze stejných důvodů odmítám nihilismus, stejně tak i přesvědčení, že není možné věřit ničemu a nikomu.

Tak.




*) Budhismus nepatří do typických náboženství víry, uvedeno jen pro smysl, podřídit se. Taoismus sice není víra v boha (Jin/Jang), ale v důsledku jde o ovládání lidí.

Definice:

Náboženství
Uznání a uctívání přesahu člověka něčím vyšším

Církev
Organizovaná náboženská skupina

Duše
Cit, mysl, vědomí osobní jedinečnosti a odpovědnosti (současná definice)

Kontemplace (zde nebo zde)
Spojení mysli s podstatou. V křesťanském (a značně užším) výkladu: Spojení člověka s bohem.

Víra
Pokud není jistota, pak, pokud chceme, zbývá víra, tedy být o něčem přesvědčený, i když nejsou k dispozici objektivní (doložitelné) podklady.

Důvěra
Sociologický jev, spolehnutí se na druhé (lidi, instituce, věci)

Inteligence
Souhrn míry a rozsahu schopností, z velké míry vrozených, porovnávaných mentálním věkem

Smysl života
Obecně nedefinovatelné

A ještě zjednodušený historický přehled:
Zkusme si představit svět před 150-ti lety, což je rok 1860 a porovnat, co si o této době kdokoli z nás vybaví. I když máme k dispozici různé historické dokumenty, mnoho toho asi nebude. Ještě méně informací ve všeobecné paměti nalezneme pro rok 150 n.l. Podobné to bude, pokud si budeme chtít vybavit svět na zemi okolo roku 610 n.l., 563 před n.l. nebo 1800 let před n.l. Lze však věřit, pak víme přesně co bylo



Vysvětlivky k časové ose:
150-350 n.l.
Přibližný čas sestavení křesťanské bible, vznik Křesťanství
610 n.l.
Přibližný čas prvních zjevení Muhamada, počátek Islámu
563 před n.l.
První zmínky o indickém princi Siddhártha Gautama, zakladateli Budhismu
1800 před n.l.
Určení data smlouvy mezi bohem a Abrhamem, židovským národem o seslání spasitele z rodu Davidova, na kterého, na rozdíl od křesťanů, židé stále čekají. Počátek vniku Judaismu, pokud ho nebudeme datovat už do období 3000 let před n.l.