středa 26. listopadu 2014

Ein Kessel Buntes náměstka MZV ČR

Zdroj fotografie nezjištěn. Prostě internet.
Sociální práva jsou, podle výkladu Petra Druláka, nadřazena právům lidskoprávním.

Důraz na lidská práva v totalitních a komunistických zemích je prý přežitek Havlovské zahraniční politiky a nyní se vůči totalitním režimům mámě vymezovat jinak nebo raději vůbec nijak.
Pokud v té či oné zemi mají lidé co jíst a večer se mohou spokojeně usadit u televize s pořady typu Ein Kessel Buntes, pak se nemáme starat o to, zda je v té zemi demokracie, vojenská diktatura, oligarchická moc nebo totalitní režim.

Svou hypotézu o červených liniích, které si totalitní režimy stanoví a přes které nelze nahlížet rozvinul o definici velkých a malých států.
Tedy, pokud si Rusko (143 mil.obyvatel) nepřeje mluvit o Krymu a Ukrajině nebo Čína (1 357 miliard obyvatel) o Tibetu a Tchaj-wanu, pak máme mlčet. Pokud však jde o Barmu (53 mil. obyvatel), pak lze z MZV poskytovat finanční pomoc opozici a mlčet se až tak moc nemusí.
Možná se velikost států může poměřovat jiným měřítkem, třeba rozlohou, nerostným bohatstvím nebo kupní silou jeho obyvatel, ale přesné údaje jaké měřítko používá MZV nemám.
Podle teze pana náměstka ministra zahraničí Druláka jsou občané Ruska a Číny nedůležití, protože je jich hodně?

Učiním tedy závěr pro sebe a spoluobčany v naší zemi:
Není se čeho bát, naše vláda, prostřednictvím tezí MZV se nejspíš bude pečlivě starat o dodržování lidských práv v České republice, protože je nás jen 10,5 milionů.
Současně ale zapomeňme na morálku, svědomí a odpovědnost.
Stačí, že je co jíst a večer si lze, po obrázcích Zemana v Kazachstánu, pustit v televizi nějaký zábavný pořad typu: „Vtip za stovku“ nebo ze záznamu pustit Ein Kessel Buntes.


čtvrtek 13. listopadu 2014

17. listopad dnes

Foto převzato z czechfolks.com autor nezjištěn.

17. listopadu 1989 jsem se metrem vracel z práce domu a v době, kdy na Národní, nad projíždějícími vlaky metra probíhala akce: „Zmlátit každého“, tedy ... skoro každého.

O tom, co se dělo jsem se dozvěděl až večer a o víkendu ze zahraničního vysílání a následně i od známého, který tam byl taky. Po neděli jsme pak celá parta z práce poprvé vyrazili na Václavák.

Ten „známý, který tam byl taky“, vyprávěl o odznaku v klopě, který jako pověřený „dohled studentské akce“ vyfasoval a který ho ochránil před pendreky.
Dodnes jsem takovýto příběh neslyšel a stále přemýšlím, jak musela být akce organizovaná ze všech stran, když „ti věrní“, kteří také byli v davu, měli jakousi identifikaci na klopě o které věděli jak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti, tak i příslušníci zásahového pluku.

Ostatně, nečekaná akce studentů a její dopad zaskočil leckoho.
Dodnes mi bylo lhostejné, kdo a jak na pochodu studentů cokoli dozoroval, neb se staly zásadní a pozitivní změny, jenže po 25-ti letech mi to až tak lhostejné není.

Dokud po revoluci 1989 bylo na čem bohatnout, zejména přivlastňováním nebo privatizováním hodnot (cca.: do roku 1998), následně pak přiživováním se na státních zakázkách (cca.: do roku 2006), a poté ještě vyžíráním evropských dotací na zakázku (cca.: do roku 2012), nebylo o bývalých komunistech a kovaných kádrech moc slyšet, měli příjmy zajištěny - zúročovali výnosy následků sametové revoluce.

Jenže vše jednou končí a tak došly peníze z privatizací, z čerpání státních peněz přes stále stejnou státní administrativu a následně i využívání státních úředníků k dolování evropských fondů. Přišel čas vzít otěže zpět do vlastních rukou a klidně už veřejně nalézat nové zdroje příjmů.

Dožívající a notně zrezivělé oligarchické struktury, jsou tedy postupně nahrazovány sofistikovanějšími způsoby moci, nutně už přímo spojenými s politikou.
Každý současný manažer ví, že až na Chorvatsko, kam nyní tečou peníze z EU, je jedinou politickou cestou k přídělu peněz ze státu spolupráce s Ruskem nebo Čínou. Jistě, v Číně to nejde tak snadno jako to šlo a stále jde s Ruskem, ale pro obchody s politickým krytím je Čína stále dobrou zemí.

Dnes jsme tedy svědky mamonuchtivého (pragmatického) rozumu jak prezidenta Zemana, tak i bývalého prezidenta Klause. Peníze se sice koupit nedají, ale patřičnou servilitou je lze i dnes získat spoluprací s nedemokratickými režimy. Vždyť pro výnosný obchod stačí trochu politické angažovanosti a servility.

Ten „známý, který tam byl taky“, hned při revoluci sekl s politickou angažovaností a plánovanou politicko-profesní kariérou a pragmaticky se vrhl se do vydělávání peněz. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nyní objevil v politice, opět mezi svými.



pátek 24. října 2014

Umění (podle Ayn Rand)

210x297mm, fixa, nesignováno, cca.: 1998. :)
Nedávno se někdo na sociální síti vyjádřil k aktivitám typu: „Vadí nám velezrádce na hradě,“ nebo: „Mráz přichází z Kremlu“, kdy se jednotlivci stále více vyjadřují a identifikují nebezpečí prototalitních aktivit v ČR a zejména v Rusku, takto: „No takto to vnímáte vy, citlivé lidé,“ myšleno umělci nebo lidé s uměleckými sklony.

S takovýmto názorem lze souhlasit a hned se mi vybavily pasáže z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ definující, mimo jiné, i pojmy umění a umělec.

Tedy: Ano, schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla nebo textu je podstatou umění a tak se nelze divit, že umělci a citliví lidé obecně: „vidí dál“.


Následuje výběr několika citací z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ od Leonarda Peikoffa, strana: 406 až 413, 2001, Berlet Advertising & Graphic Design Pty Ltd, první vydání. Více na: www.Aynrand.cz
Za skvělý překlad patří velké díky panu Jiřímu Kinkorovi.


Umění“, podle Ayn Randové, „je selektivním přetvořením reality podle umělcových metafyzických hodnotových soudů“.

Veden svými metafyzickými a  hodnotovými soudy vybírá umělec z neuspořádaného chaosu lidské zkušenosti ty aspekty, které považuje za charakteristické pro povahu světa. Poté je ztělesní v konkrétním, smyslově vnímaném objektu, jakým je například socha, obraz, povídka. Výsledkem je celý svět zmenšený do mikrosvěta.
Přesněji řečeno, výsledkem je pojetí světa ve formě záměrně sestrojeného konkrétního objektu zbaveného všech nepodstatných prvků, který divákovi nebo čtenáři nepřehlédnutelně vysílá zprávu: „Toto je v životě důležité, o toto jde – tak já, umělec, vidím život.
...
Převáděním abstrakcí do smyslových vjemů plní umění ještě jednu klíčovou (a neoddělitelnou) funkci. metafyziku nejen integruje, ale i objektivizuje. Znamená to, že člověku umožňuje vnímat své pojetí světa ve formě existenciálního objektu – vnímat je nikoli jako obsah svého vědomí, nýbrž jako „skutečný objekt“, jako vnější fakt. Protože abstrakce jako takové neexistují, nelze si metafyzické abstrakce plně zreálnit jinak (a učinit je plně funkčním vlastním vodítkem) než jejich vjemovou konkretizací. „Aby metafyzické abstrakce získaly plnou, přesvědčivou a neodvolatelnou sílu reality“, píše Ayn Randová, „musí k člověku promlouvat ve formě konkrétních objektů – tj. ve formě umění.
...
Umění,“ uzavírá Ayn Randová, „je nepostradatelným prostředkem komunikace morálního ideálu."
Podle ní je etika srovnatelná s teoretickým inženýrstvím. Oba obory jsou aplikovanými vědami majícími za cíl vést lidské jednání, a oba obory tak vyžadují jistou formu technologie, tj. skutečnou tvorbu hodnot. Čím je architekt mostu nebo kosmické lodi pro inženýrství, tím je umělec pro etiku: „Umění je technologie duše ... Umění je konečným produktem. Vytváří model.
...
I když umění skutečně zobrazuje morální ideál, jeho cílem není učit lidi tomuto ideálu. Účelem umění není vzdělávání či zvěstování spásných vizí, ani morálních, ani metafyzických. Učit těmto předmětů je úkolem filozofie, pro niž není umění náhražkou; umělecké dílo není učebnicí nebo nástrojem propagandy. „Základním účel umění," píše Ayn Randová, „není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě.

Protože funkcí umění je snést lidské pojmy na smyslově vnímanou úroveň, není úkolem umělce předávat pojmovou informaci, nýbrž poskytnout člověku jistý vyhraněný zážitek. Nejedná se o prožitek myšlení, nýbrž bezprostředního vnímání, kdy rozjímá nad konkrétním uměleckým předmětem, který mu říká: „Takto vypadá realita.
Umění vyjasňuje lidské chápání reality. „V tomto smyslu,“ píše Ayn Randová, „umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.
Aby tento úkol splnilo, musí být umělecké dílo selektivním přetvořením reality. Podstatným slovem je zde selektivním.


Poznámka:
Právě vyšel dlouho očekávaný překlad knihy Ayn Randové: Atlasova vzpoura.



středa 15. října 2014

Komunismus jako incest

FOTO: Jon Chol Jin, ČTK/AP
V březnu 2006 jsem v „E15“, jako reakci na drzost komunistických poslanců v parlamentu ČR, poprvé přirovnával komunismus k incestu.

Uznávám, že to je hodně krkolomné přirovnání, nicméně stále mi spojení těchto dvou pojmů přijde zcela logické.

Incest je jedna z forem zneužití mentální nadvlády, v horším případě i fyzické síly.
Člověk (např. rodič) své autoritativní postavení a silnou citovou vazbu dítěte na autoritu rodiče zneužije k uspokojení svých potřeb.
V západní společnosti je z etického hlediska takovéto chování nepřijatelné a je posuzováno jako trestný čin.

Analogicky jsou komunistické ideje, jako společné vlastnictví, právo každého člověka na stejný podíl hmotných statků atd., po zavedení do praxe vždy brutálně zneužity.
Z ideálu rovných šancí se velice rychle vytvoří systém udržování moci, nucené nadvlády, potlačování osobní svobody, vytváření kolaborantské hierarchie, tedy sociální nerovnosti.

Propojení vznešených myšlenek, resp. citových vazeb, s následnou aplikací nadvlády a teroru, resp. zneužívání moci silnějšími, je jednoduše nepřijatelný incest.


úterý 7. října 2014

Před osudem

Sázava z vyhlídky
Vzájemný soulad zasahoval hlouběji, někam hluboko do podvědomí.

Nebylo možné se pohnout, jít dál ani odejít. Neskutečně blízko a současně tak daleko. Překročit hranici mezi pocity, dojmy, citem, souzněním v tichu a fyzickým kontaktem bylo nemožné.
Nevím přesně proč tato hranice vznikla, ale byla tak obrovská, že jen nápad na její zdolávání přesahoval veškerou fantazii.
Stáli jsme, tiše si povídali a pohled do očí propojoval uzavřené duše, vytvářel tu vazbu, která se už nikdy nepřetrhla.

Zaskočeni velikostí vzájemných citů jsme opustili reálný svět, který se nedokázal připojit k našim duším nebo s námi urazit alespoň kousek společné cesty.

Byli jsme odkázáni stát jen na vlastních citech, věřit jim. Hloubka propojení byla děsivě pohlcující. Nedostatek odvahy opřít se výhradně o niterné city, nechat za sebou veškerou dosavadní zkušenost i realitu, to byly nepřekonatelné překážky.

Dvě cesty života, každá jiným směrem, se ale zamotaly příliš.

Spojení existuje stále a i když už vyčerpalo všechnu svou energii, bude i nadále předurčovat osud.


pondělí 22. září 2014

"Václav"

Se svolením autora www.janignacriha.com s potěšením publikuji koláž: "Václav".
Není to nádhera? 

"Václav" © 2014 Jan Ignác Říha



úterý 2. září 2014

Na Ukrajině se bojuje o budoucnost našich dětí

Zdroj nákresu: idnes.cz
Emancipace lidu Ukrajiny na Rusku je velké téma, které svým významem hodně přesahuje další diskutované okolnosti konfliktu v samotné Ukrajině, Rusku, Evropě.

Pokud je možné, aby despotický hegemon nevyhrál a je lhostejno, zda se jedná o stát, korporaci, či mafiánský kartel, pak je naděje, že může být líp.

Dvacet let je v našich dějinách skoro až magické časové rozpětí, stačí napsat letopočty: 1918, 1938 nebo další řadu: 1948, 1968, 1989 a každý u nás ví, o čem je řeč. Osobně jsem rád, že na další výročí, okolo roku 2008-2009, se tu celkem nic podstatného nesemlelo.

Dvacet let trvalo i Ukrajině, než se po osamostatnění od rozpadajícího se Svazu Sovětských Socialistických Republik probrala z nabyté svobody a došlo jí, že nezávislost a svoboda nejsou automatické atributy státu, že je nutné je pracně uchovávat, vylepšovat a bránit. Mělo to docvaknout politikům, ale těm na to nějak nezbýval čas, měli jinou práci než státotvorné činy. Trpělivost pak došla Ukrajincům, zejména ve větších městech. Po protestech pak následoval a pokračuje sled událostí, které mají a budou mít zásadní vliv na budoucnost nejen na východě Evropy.
Ukrajina je počátek událostí příštích let, tak jako Mnichov 1938 byl konec jedné a začátek další epochy světa.

V Československu, po roce 1918, bylo jasné, že bude nutné nový malý stát v budoucnu bránit. Urychlené vytváření vlastní armády, celého systému obrany dodávalo národní hrdost a od roku 1935 se urychleně stavěly pohraniční pevnosti. Obranný vojenský systém byl budován společně, všemi národnostmi na území státu. Obrana státu byla existenciální priorita.
Nicméně na reálnou vojenskou obranu nedošlo a budování státu jsme po Mnichově v září 1938 završili nedokončenou mobilizací a kapitulací. Co pak následovalo po roce 1938, 1948, 1968 je zřejmé.

Není až tak podstatné, že Ukrajina nyní a ČSR v roce 1938 jsou ve velmi podobné geopolitické situaci, tedy ve stavu, kdy nejsou dodržovány dohody ani mezinárodní smlouvy a kdy tolerovaná agrese nechce být politiky chápána jako počátek celé agresivní epochy, podstatné je, zda je v lidech ukotvena hrdost a svědomí, zda takové mnohdy už virtuální pojmy jako pravda, svědomí, morálka jsou k smíchu nebo ne.
Úcta k pravdě, vlastnímu svědomí a obecně platným morálním hodnotám jsou předpoklady k vytváření i bránění civilizované společnosti. Bez těchto základních atributů člověčenství nemůže vzniknout nic pozitivního.

Zdárně dokončená emancipace lidu Ukrajiny na Rusku určuje budoucnost našich dětí.


úterý 8. července 2014

Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?

Robert Douglas jako Ellsworth Toohey ve filmu:
The Fountainhead 1949
(Zdroj: http://lecinemadreams.blogspot.cz/)
Úvod
Nejspíše shodou okolností byl na ČT vysílán dokument Moniky Le Fay „Aristoteles z Bartolomějské“ a současně probíhala návštěva Avrama Noama Chomskyho v ČR a byly tak publikovány jeho názory na vše, včetně odpůrců komunistického režimu – disidentů. Chomskyho bagatelizace významu disidentů a další navazující komentáře ostatně vzbudily reakce snad ve všech médiích.
I bez hlubších znalostí reálií bylo možné porovnat příběh disidenta z dokumentu Moniky Le Fay, tedy filosofa a zejména nositele morálně pevných zásad s názory všerelativizujícího kavárenského intelektuála, to vše pak za nebývalé mediální pozornosti, která byla všerelativizujícímu intelektuálovi věnována.

Julius Tomin
Filosof Julius Tomin spolu s autorkou a dalšími hosty shrnují životní osudy rodiny, která odolávala urputné snaze režimu ohnout každému záda, podrobit si duše a pošlapané charaktery ovládat. Zřetelně z dokumentu promlouvá popis nesnadné cesty v pravdě, kdy si proces myšlení zachovává kontext a osobní rozhodování se řídí podle základních atributů morálky a poctivosti.
Obecně lze konstatovat, že takováto cesta je hodně nesnadná i dnes, ale v sovětsko-bolševickém protektorátu byl z principu nekolaburující postoj roven existenciální sebevraždě.
V době bezduchého plácání slovy, podlézavosti jako prostředku, znevěrohodňování jakýchkoli zásadních hodnot a využívání kohokoli k čemukoli, není svědomí, morálka a odpovědnost ani dnes nejlepším předpokladem pro „blahobyt“, ale v době normalizace se jednalo o osobní hrdinství každého, kdo byl schopen si morální integritu udržet.

Malá odbočka do vzpomínek
Kdysi (asi tak v roce 1993) jsem byl osobně přítomen scénce, kdy u vedlejšího stolu v restauraci v bývalém MONu seděla paní Klausová s manželem a protože zvýšila hlas, nebylo možno přeslechnout její striktní radu manželovi: „Stačí když budeš říkat to co ostatní, jen jinými slovy.“ Jistě, jde o pouhou jednu větu vytrženou z kontextu, ale pro charakterové typy jako „Ellsworth Toohey“, Avram Noam Chomsky nebo Václav Klaus se jedná o východisko pro jakékoli konstatování, totiž: Vždy, za všech okolností jít s proudem a vyčnívat jen tak, abych z hlavního proudu neodbočil.

Intelektuální bezcennost
Skvělou definici zavedl Martin Weiss, když ve svém článku použil pojem: „Intelektuální bezcennost“. Projevy intelektuální bezcennosti intelektuála mohou hezky znít některým uším, reagují na všechno, pojmenují cokoli, zpochybní vše, umožní se ztotožnit s bezpáteřností, ale podstatné je, že neobsahují žádné nové poznání, nic, co by přinášelo něco smysluplného, vnitřně pravdivého.

Ukrajina jako lakmusový analyzátor
Když jsem v počátcích lidového vzepětí na Ukrajině i u některých kamarádů narazil na povrchní odsuzování demonstrujících v Kyjevě a současně podporu demagogie tvrdé ruky a obdiv expanze Putina, došlo mi, že „Ellsworth Toohey“, literární postava z románu „Zdroj“, má bezpochyby v českém prostředí a zejména v novinářském rybníčku četné následovníky.
Po několika pokusech diskutovat věcnými argumenty a logikou se zastánci různých a zpravidla jen povrchních názorů, kteří se ani nenamáhají dodržovat dobrá pravidla epistemologie, jsem takovéto debaty vzdal. Nakonec, každý má právo si myslet co chce.
Ve svém skvělém článku Martin Weiss, komentátor a publicista internetového deníku Echo24.cz, volně cituje komentátorku Megan McArdleovou a pro objasnění o čem píši,cituji citaci přesně:
 „Je to jako diskutovat o ekonomické politice s osmiletým dítětem. Abyste s ním mohli vést zajímavou diskusi, museli byste mu nejdříve vysvětlit mnoho faktů – faktů, o seznámení s nimiž to dítě nemá zájem. A nemá koherentní intelektuální rámec, do kterého by ta fakta mohlo zasadit. Jeho reakce jsou čisté instinktivní emoce.“
(Nemám nic proti emocím, ale pokud jsou nenávistné instinktivní emoce předkládány jako utříbené názory intelektuála, pak s takovými emocemi problém mám).

Koncept stagnace
Stojí tu proti sobě dva jasné a zcela rozdílné koncepty lidského myšlení, dva přístupy k žití a vlastnímu svědomí. Jak se zdá, převládá ten zdánlivě výhodnější, který však směřuje leda tak na slepou větve evoluce člověka:
Nemít příliš velké zásady a lehčeji proplouvat životem je lákavá představa, zejména v tom smyslu, že se to víc vyplácí: „víc to nese“ a vyřeší to tudíž i problémy se svědomím tím, že si ho prostě nepřipustím, umlčím, případně pak rozmělním v depresi.

Závěr
Dokument Moniky Le Fay o panu Tominovi a publikované rozhovory s panem Chomskym (i.e. Ellsworth Toohey) mi připomněly, jak propastný je rozdíl mezi intelektuály těchto dvou myšlenkových proudů a jak jsou bohužel propastně rozdílné i jejich osudy .
Pokud člověk nechce žít zbytečně, má vždy šanci nebýt jen povrchním egoistickým komentátorem svého a jiných životů, ale musí se pokoušet žít s vědomím vlastní odpovědnosti za kontinuitu času a prostoru.

Linky:
Reportéři ČT: Aristoteles z Bartolomějské
Julius Tomin: web site
Monika Le Fay: web site
Matin Weiss: Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí, Echo24.cz
Ayn Rand: Zdroj


čtvrtek 22. května 2014

Odpouštět dvakrát - Jde to?

Symbolický hřbitov nebeské setniny ve Vršovicích.
Navazujíce na křesťanské tradice zažité i v nevěřícím Česku se snažíme odpouštět.

Tedy, ne zcela každý chce, ale v obecném povědomí skoro každého je geograficko-historicky nainstalovaná vize o tom, že odpouštět je správné. 

Je to ale možné?



Pojmy dobro a zlo
V reálném světě se dějí věci různé, stejně tak dobré i špatné, tedy dobro i zlo současně. Jeden vidí zlo a z druhé strany druhý vidí dobro. Jak jsme navzájem stejní, jsme stejně tak různí, svými rozdílnými pohledy na jednu a tu samou událost.
Dobro a zlo jsou jen pojmy, které definuje osobní názor, tedy směsice subjektivních pozorování, zděděných vzorů chování a suma vlastních zkušeností.
Lidé ze sociálně, kulturně a historicky podobného prostředí se možná v konkrétních případech dokáží i shodnout na tom kterém triviálním jevu, způsobu chování, či obsahu prohlášení, zda je dobré, či špatné, ale v případě rodinných, vztahových, společenských nebo politických krizí, kde se uplatňují faktory neznalosti a emoce už tak snadná shoda nebude.

Co je dobré a co zlé jsou tedy názory jednotlivce, případně názorově spřízněné skupiny jednotlivců, ale těžko hledat všeobecnou shodu, z čehož lze odvodit vznik tolikero konfliktů mezi lidmi.

Zdroje dobra a zla
Striktní definice dobra a zla lze nalézt zejména v církevních kánonech (např.: Bible: Desatero, „Kodex kanonického práva“, Korán –pravidla islámu, Tóra – „Tarjag Micvot“, apod.) a zde je možno hledat i zdroj mnoha válek, vzájemného utlačování a vyvražďování lidí ve jménu „dobra“, či „odstraňování zla“.
V žádné z válek nešlo až tak o pravdu nebo lež, ale vždy o dobro pro jedny a v důsledku pak zlo pro druhé. Dobro tedy lze konat, ale stejně tak dobře i páchat.

Důsledky dobra a zla
Samaritánské „páchání“ dobra druhým má několik nevýhod a nežádoucích následků. Přílišné poskytování dobra může vést k deziluzi. Neopětované dobrotivé chování může vyčerpávat duši a může vést až zatrpklosti a následně pak k radikalizaci a nesmiřitelnosti.

Každý se bezpochyby setkal s větami typu: „Tak já Tobě tolik dávám ... a Ty se mi takto odvděčuješ?“, nebo „Tak jsem se snažil a Ty to ani neoceníš“, atd.
K přijímání dobra od druhých je potřebné být ostražitý i z dalšího důvodu. Pokud někdo přijímá byť dobře míněné dary od druhých, může si na ně zvyknout a pořádně zlenivět. Dobrým příkladem jsou neblahé důsledky „pozitivních diskriminací“, kdy nezasloužené benefity škodí v důsledku samotným příjemcům pozitivní diskriminace.

Páchání dobra a zla
Jak zde již bylo uvedeno, to co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého, čímž vzniká prostředí pro křivdy, nespravedlnosti, ubližování druhým.
Ve smyslu křesťanských tradic, většinou není systematické ubližování druhým obvyklým životním programem, ale i tak se za svůj život skoro každý dopustí křivdy na druhém. V lepším případě si ublížení druhému člověku sám všimne alespoň postupem času, v horším případě si napáchané ubližování ani uvědomit nechce nebo zlo působené druhým vytěsní z denní reality.
Ať už jsou příčiny jakékoli, vždy je možné si ubližování druhému ospravedlňovat tím, že jsme tak činili v „dobré víře“ nebo jsme tím činili pro dobro někoho dalšího.
Nepřiznání si vlastních pochybení, vytěsňování vzpomínek vlastního selhání, omlouvání ubližování jedněm, konáním dobra druhým, jsou však taktiky jen s velmi dočasnou efektivitou.
Nelze trvale zastírat, svědomí má dlouhou paměť, nelze prostě žít s hlavou v písku.

Zlo, křivda, ubližování
K životu ve společnosti lidí, k rodinným vztahům, ale i ke vztahům skupin občanů, národů i států patří i přijímání dobra a nepřijímání zla.
Vždy, když se koná dobro, může to pro druhého znamenat zlo. Stejně tak lze konstatovat, že když je na někom pácháno zlo, může to být z pohledu pachatele konání dobra.
Příkladů lze citovat mnoho, ale pro ilustraci uvedu jen pár typických a křiklavých situací ze současnosti.
Imperiální zlo
Velká skupina civilizovaných lidí v Rusku si myslí, že anexe Krymu a imperiální politika Ruska, jsou dobré způsoby. Je přeci dobré „zachránit“ spoluobčany na Krymu připojením k Rusku. Vždyť se tím  jen naplňují skrytá přání obyvatel Krymu a poskytují jim pomoc.
Národnostní zlo
Ve vietnamských obchodech v naší republice se můžete setkat s tak okázalým pohrdáním, kdy zákazník dává prodavači najevo jakousi nadřazenost, že se jeden občas stydí a raději by byl asiat. (A to jen ten nejmíň křiklavý příklad rasové nadřazenosti.)
Náboženské zlo
Zabíjení nevěřících je pro náboženské radikály pocta, čest a sláva. Tím, že zbaví svět nevěřících totiž páchají dobro.
Davové zlo
Neodpovědnost a alibismus davového myšlení je dobře dokumentovatelný na různých „ultras“ fanouškovských skupin, kde je vše povoleno, neb "nejlepší" jsou ti z ultras, kterých je víc, kteří jsou brutálnější a kteří jsou jako skupina nejsilnější.
Rodinné zlo
V rodinách bývá páchané zlo hodně tragické a má obvykle velmi zásadní následky na životy jednotlivců a to nemusí jít o ty nejzrůdnější zločiny, jako zneužívání moci, fyzické síly a incest.
Přísná výchova, která je páchána „pro dobro dětí“, je zpravidla jen každodenní tyranizování, omezování svobody myšlení, utlačování duše a „výuka“ kšeftování s city.
Za poslušnost trochu přízně, za potlačení vlastního názoru odměna, za tvořivé a samostatné myšlení trest.
Stejný způsob manipulace a tyranie, ve jménu starostlivosti a péče, je občas jako dobro aplikován i na rodiče a prarodiče, kteří jsou už méně užiteční než dříve a postupně jsou odstaveni v rolích nesvéprávných a obtěžujících „dětí“.
Partnerské zlo
Dlouze se rozepisovat o křivdách v partnerských vztazích by bylo nejspíše nošením dříví do lesa a tak jen jeden příklad za všechny.
Ve jménu štěstí a nového, lepšího života se partner (partnerka) rozhodne roztrhnout vlastním dětem otce a matku, neb ta nová partnerka (partner) je daleko lepší. Sobě působené dobro, žití s novou „láskou“ tak připraví děti o štěstí a do duší jim naloží zlý náklad vlastní nedůležitosti, který si potáhnou celým životem.

Odpouštění
Po křivdě, obdrženém zlu nebo pocitu ublížení musí přijít katarze, jako nutný předpoklad nového začátku, tedy odpuštění, smíření a vyrovnání.
Katarze odpuštěním je důležitý nástroj osobní duševní hygieny. Na odpuštění je postaveno i křesťanství (zejména NZ), ale není to nástroj ve všech případech dostačující.
Proč?
Předchůdce účinného odpuštění je pokání, tedy uvědomění si chyby.
Vnitřní odpuštění
Vycházeje z předpokladu, že zlo které bylo spácháno a které chápu jako křivdu a nespravedlnost nemuselo být pro pachatelem zlem, ale dobrem, že dobro, které zajišťoval pro sebe nebo někoho třetího se shodou okolností mně jevilo jako zlo, je dobrý předpoklad pro „vnitřní“ odpuštění.
Je smysluplné odpouštět vnitřně a nadále se nenechávat pohlcovat zlobou, nenávistí a myšlenkami na odplatu. Žití v křivdě, v pocitu oběti, nemůže přinést nic pozitivního a tak je vnitřní odpuštění lék, který umožní katarzi a nový, smysluplný, klidem a radostí naplněný život.
Vnější odpuštění
Potíž ale bývá v situaci, kdy je z objektivních důvodů potřebné se s pachatelem zla i nadále nějakým způsobem, stýkat, či kooperovat. Zlého souseda nelze ignorovat a je lhostejno zda je to závistivý a nepřející člověk z vedlejšího bytu, sousedící imperiální stát nebo matka dětí, která si našla jiného frajera a vy chcete ty své děti vídat.
Past nutného dobrého vycházení se sousedem, státem, nebo matkou (či otcem) svých dětí nelze ignorovat.
Odpouštět trvale sousedovi, že vám každý den připravuje naschvály narušující poklidné sousedství je potíž.
Odpouštět trvale imperiálnímu státu, že vám zabere část území a jemu nepohodlné občany vyštve a chystá se ještě na další agresi je potíž.
Odpouštět trvale matce (nebo otci), že odešel, když i nadále působí potíže a tváří se, že nikomu, zejména pak dětem nijak neublížil, jde těžko.

Vnější odpuštění, tedy odpuštění někomu, když agrese, křivda, nespravedlnost trvá a jste nuceni i nadále se s následky potýkat, aniž by pachatel projevil alespoň náznak sebereflexe, je prostě potíž.

Závěr
Odpustit je tedy potřebné dvakrát. Nejdříve vnitřně, dalo by se v přeneseném smyslu říci: sám sobě a nepěstovat si v sobě zhoubnou zášť a devastující pocit oběti, tedy pocity, které neumožňují další radostný a naplněný život.
Pak je potřebné odpustit vnějšímu pachateli zla, což je ovšem podmíněno alespoň náznakem jeho sebereflexe. Pokud pachatel nepřipustí fakt, že ublížil nebo svým konáním i nadále ubližuje, jde jen velmi nesnadno dojít ke klidu a usmíření.

Poznámka:
Každý se může ocitnout v roli pachatele zla stejně tak snadno jako v roli oběti. V obou případech se bez sebereflexe, tedy odpuštění sobě nebo odpuštění druhému se žádná katarze nedostaví a role pachatele nebo oběti zanechává hluboké šrámy v duši, se kterými se žije velmi nesnadno.

Zdroje:
- Možnost absolutního odpuštění připouští Jacques Derrida: J. DERRIDA – M. WIEVIORKA, Jahrhundert der Vergebung, in: Lettre international 48 (2000)
- Možnost odpuštění v dehumanizačních případech, kdy je porušeny principy lidskosti, nepřipouští Vladimir Jankélévitch: VLADIMIR JANKÉLÉVITCH, Pardonner?, Das Verzeihen. Essays zur Moral und Kulturphilosophie, ed. R. Konersmann, Frankfurt 2003.
- Filosofické shrnutí viny a odpuštění reflektuje Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz: www.teologicketexty.cz, Jen v absolutnu existuje absoluce. Vina a odpuštění (2009/4)


pondělí 21. dubna 2014

Svědomí, jako základ směrování duše

V různých a občas i přerušených diskusích tvrdě narážím na „nedotčené“ diskutéry, kteří, nemaje zažito vlastní ukotvení v čemkoli, nahodile argumentují útržky citací z tištěných médií, v horším případě z internetových diskusí.

Absence základních znalostí přinejmenším hlavních historických milníků, nechuť věnovat alespoň pár minut času studiu historických zkušeností a obecnějších souvislostí současného dění je mrzutá záležitost, která však není nic proti neochotě používat vlastní úsudek.
Kolikrát už jsem slyšel opakování hloupých pseudoargumentů, které by při troše přemýšlení nemohl citovat rozumný člověk.

Ptám se, proč se to děje?
Proč jinak docela rozumní lidé papouškují demagogické názory, zcela hloupé argumentace založené na neznalosti a zlomyslnosti. Proč jinak docela rozumní lidé nechápou obsah pojmu svědomí, tedy „tj. ve svých nejelementárnějších základech vědomí, že „jsem s někým“.“ (Machovec, 2012 str. 85)

Bez náboženských imperativů (desatero, apod.) je pro mnohé osoby svědomí příliš vágní pojem, který bez společného jmenovatele, nemá v současné době přílišné opodstatnění a lehkovážně a nadřazeně staví své mladé ego nad své neuvědomující se svědomí.

Spolu s profesorem Machovcem (Machovec, 2012, Dialog) si dovolím poukázat na svědomí jako uvědomění si svého vědomí s tím, že není osamoceno, ale je verifikováno teprve odpovědností, že je součástí dějinného toku a zrcadleno tím, s kým jsem.

Potíž s vlastním svědomím je v tom, že je nejspíše dost lidí, kteří neměli to štěstí, aby ve svém životě potkali někoho, kdo by jim jejich vědomí alespoň chvilku zrcadlil a tak své svědomí ještě hledají.
Nejspíše to bude takto prostinké. Kdo v životě nepotkal osobnost, která by uplatňovala  alespoň obecné mravní zásady a netajila se svým svědomím, nebo kdo alespoň o takovýchto osobnostech nečetl, nemá vodítko, nemá srovnání, nemá z čeho vycházet, nemá ukotvení.

Přestože ti co to štěstí měli, tu svou osobnost hodnou příkladu potkali, mají život snadnější, zbývá ještě studium historie a krásná literatura, kde lze čerpat hojně a netřeba ani moc hledat.
Nelze jen obecně uvést čtení literatury, neboť čtení knih pro zkrácení nudy nic nepřináší, ale čtení literatury krásné, tedy čtení s uvědoměním si svého já a jeho zrcadlením.

Dialog se svým vědomím, dialog s vědomím druhého, by neměla být vymoženost intelektuálních elit, ale podstata existence člověka, pokud má být zachován jeho status: „Homo sapiens“. Alternativou je totiž jen „Homo perversus - Člověk křivý, nerozumný, zvrácený“, tak jak toto spojení již použil Mistr Jan Hus (Hus, 1958, str. 103).

Zcela laicky si ještě dovolím podotknout, že „nepřítomnost svědomí“ je jeden z atributů sociopatie, v tomto případě tedy snahy zakrýt vlastní selhávání a následné nízké sebehodnocení zapíráním existence svého svědomí.


MACHOVEC, Milan: Smysl lidské existence. 5. vydání. Praha: Akropolis, 2012. 128 stran. ISBN 978-80-7304-143-4
Hus, Mistr Jan: Tractatus de Ecclesia (latinsky). Harrison Thomson ed., 1. české vydání. Praha: Komenského fakulta, 1958. 251 stran


úterý 18. března 2014

„Přizdisráči“

Demostrace "po sovětsku"
Nejdříve omluva za nadpis a poněkud expresivní obsah:
Omlouvám se za vulgární výraz: Přizdisráči“ v nadpisu a dále v textu,

ale jako polehčující okolnost uvádím, že tento výraz je maximem mé tolerance k lidem, kteří se chovají jako vystrašené myšky, které se snaží vlézt do kloaky (tedy kombinaci vylučovacích i rozmnožovacích ústrojí) myškožravých koček (pochopitelně, pokud by kočky měly kloaku).

Twitterové odkazy na zdroj informací Putinovské propagandy, tedy „RT“ (Russia Today), mne donutily k tomu, že jsem si na chvíli tuto celosvětově dostupnou TV stanici pustil, abych se z headlines dozvěděl, že: Ukrajina hrozí použitím nukleárních zbraní, Němci netuší, že i v Italských Benátkách je právě referendum o nezávislosti na Itálii jako na Krymu, atd. Současně jsem měl možnost sledovat plejádu anglicky mluvících přispěvatelů této propagandistické televize. Pod vzhledem „západního“ zpravodajství však je agresivní protisvětová propaganda ve stylu: Kdo není s námi je extrémista, fašista nebo terorista.

Kdo není s Putinem v grafice RT
Podle obsahu projevů, komentářů a obrazových montáží jde o sadu neuvěřitelných „přizdisráčů“, kteří jsou silní jen tehdy, když jejich šéf řekne: „Teď se ukaž a mluv a možná se Ti dostane vyšší přízně“.
(Trefně tyto soutěživé rozsévače služebnické poddanosti popisuje Ayn Rand ve svém unikátním románu: „Zdroj“, který si dovoluji doporučit k přečtení.)

Aktivističtí samolibí přizdisráči, kteří dostanou povolení plkat, zejména pak cizí myšlenky, jsou zapálenou a první linií v PR propagandě, aniž by byli schopni si připustit svou nesvéprávnost, poslušnost, hloupost a omezenost.
Nemožnost dosáhnout osobního úspěchu vlastními silami a současně šance sáhnout si na něco víc, než na co by si svými „schopnostmi“ vytvářet hodnoty, mohli pomýšlet, je motorem jejich patolízalství a služebnosti.

Propagandistický předvoj v RT
Přizdisráči se projevují jako horliví služebníci momentálních nebo předpokládaných vládců a s vidinou toho, že budou lepší patolízalové než ostatní, se snaží být „papežtější než papež“.
Nemyslím, že jde o fanatismus, ideologie, politické názory, ale o sprosté využívání možností, které „civilizační provoz“* médií přináší. Budu slavný, když budu Putinovštější než Putin, Klausovější než Klaus, atp.

Nemám je (přizdisráče) rád z mnoha důvodů, nicméně, podstatně více mi vadí jejich počet, to že je tedy velké množství lidí, kteří nejsou ochotni používat vlastní analytické schopnosti (myšlenky a názory) a raději volí poslušnost a loajalitu aktuálně mocnému vládci.

Z kontextu tohoto textu snad vyplývá, že manipulovatelná „vůle lidu“ je zpravidla jen „neschopnost myslet samostatně“, raději se opírat o názory vládce, lhostejno, kdo  konkrétně zrovna vládcem je.
Zcela neuvěřitelní jsou pak následovníci vládců, kdy sami vládcové jsou přizdisráčové cizích velmocí. Když chtějí nesvéprávní jedinci následovat přizdisráče, kteří jsou navíc lokálními vládci, pak se kruh uzavírá v nesmyslnou spirálu navzájem se podporujících nevypočitatelných a nesvéprávných následovníků čehokoli a kohokoli, kdo předloží jednoduchá a rázná řešení, kterým je schopna porozumět většina.

Linky:
Starosta Vysokého Mýta Miloslav Soušek (SPOZ, ČSSD), organizátor cesty poslanců na Krym v době referenda: YouTube
Poslanec Milan Šarapatka (Úsvit), účastník propagandistické cesty na Krym: ČT24
Moderátor a poslanec Stanislav Berkovec (ANO), účastník propagandistické cesty na Krym: Týden
Václav Klaus: "Putin jedná racionálně", iDnes






úterý 11. března 2014

Quest, Věra Tydlitátová




Je tolik temných cest
A žádná osvětlená
Na led jenž roztaje
Píšeme svoje jména

Je tolik kamení
A žádný není drahý
Jen nohu poraní
A duši neuzdraví

Je tolik andělů
Jen můj tulák se ztratil
Navštívil lepší zem
A už se nenavrátil

Je tolik pralesů
A tolik souostroví
Přepluj si oceán
Přece ti neodpoví

Je tolik otázek
A tolik odpovědí
Prý pravda jedna je
A jen sny o ní vědí

/3.3.2010/


ze sbírky: Obratník jednorožce
vydal: Jiří Brauner, Kartuziánské nakladatelství Brno, 2011

Publikováno s laskavým svolením autorky.


sobota 18. ledna 2014

Hořící keř a svědomí

Zdroj fotografie z filmu tbivision.com
Etický apel Jana Palacha, resp. filmový epitaf Hořící keř, je systematická a hloubková sonda do jednoho z mála zásadních momentů novodobých dějin.

Jak už to u zásadních momentů bývá, zejména těch vysoce mravních, rozdělují nejen veřejné mínění, ale i názory každého jedince jasným řezem skalpelu svědomí.

Čím vyšší je morální hodnota apelu, tím generuje více zapálených zpochybňovačů, bohorovných odpůrců a i slabošských nadávačů.

 A tak tedy shrnutí:
1. Česká televize financuje bulvární kraviny a plytké estrády. Přiblblou autocenzurou, definovanou plytkostí správců a peoplemetry, není již schopná čehokoli smysluplného.
2. Rozhlasové vysílání v ČR prošlo mnoha změnami, které byly završeny radikální změnou ve struktuře Českého rozhlasu a tím i k umrtvení jakýchkoli zásadnějších aktivit jejich redaktorů.
3. Tištěné deníky jsou už jen slepou snůškou okopírovaných zpráv celoplošných televizí a mediálními agenturami financovanými kampaněmi bulvárních zpráv. Jistě, tištěné deníky jsou placené ze soukromých prostředků, tak si mohou dělat a dělají co chtějí majitelé.

Český rozhlas a Česká televize jsou však financovány koncesionářskými poplatky, které jsou povinné ze zákona. Koncesionářské poplatky, financující veřejnoprávní média, jistě měly mít nějaký účel, ale současnost je jiná. Výši poplatků schvalují politici, zbytek financování prostřednictvím reklamy, ekonomická elita a tak redaktoři a dramaturgové již necítí odpovědnost k morálním a etickým hodnotám, ale jen ke svému platu, prosperitě zaměstnavatele.

 Ve stejné době se najde holandská soukromá společnost HBO, která pověří českou produkční firmu nutprodukce, s.r.o., aby natočila pod vedením polské prominentní režisérky Agnieszka Holland výpověď o stavu národa českého v letech 1968 až 2014.

 Jaké jsou hranice mezi prostou lidskostí, odpovědností svému svědomí a na straně druhé snadným odkloněním pohledu, zavřením očí?

Zcela zásadní (pro mě) jsou z celého filmu dvě scény.
 První scéna ukazuje neurotičnost ze zklamání vlastního žebříčku morálních hodnot, kdy pocit vlastního slabošství destruuje běžný život v rodině.
Druhá scéna soudržnost rodiny v situaci kdy se lze dívat vlastní dětem do očí.

 Nepatrným plusem v dlouhotrvající devalvaci etických i morálních hodnot v české kotlině budiž skutečnost, že Agnieszka Holland studovala v letech 1967 až 1971 na pražské FAMU a tak si můžeme namlouvat, že film o Janu Palachovi je alespoň trochu i náš.