17. listopad dnes

Foto převzato z czechfolks.com autor nezjištěn.

17. listopadu 1989 jsem se metrem vracel z práce domu a v době, kdy na Národní, nad projíždějícími vlaky metra probíhala akce: „Zmlátit každého“, tedy ... skoro každého.

O tom, co se dělo jsem se dozvěděl až večer a o víkendu ze zahraničního vysílání a následně i od známého, který tam byl taky. Po neděli jsme pak celá parta z práce poprvé vyrazili na Václavák.

Ten „známý, který tam byl taky“, vyprávěl o odznaku v klopě, který jako pověřený „dohled studentské akce“ vyfasoval a který ho ochránil před pendreky.
Dodnes jsem takovýto příběh neslyšel a stále přemýšlím, jak musela být akce organizovaná ze všech stran, když „ti věrní“, kteří také byli v davu, měli jakousi identifikaci na klopě o které věděli jak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti, tak i příslušníci zásahového pluku.

Ostatně, nečekaná akce studentů a její dopad zaskočil leckoho.
Dodnes mi bylo lhostejné, kdo a jak na pochodu studentů cokoli dozoroval, neb se staly zásadní a pozitivní změny, jenže po 25-ti letech mi to až tak lhostejné není.

Dokud po revoluci 1989 bylo na čem bohatnout, zejména přivlastňováním nebo privatizováním hodnot (cca.: do roku 1998), následně pak přiživováním se na státních zakázkách (cca.: do roku 2006), a poté ještě vyžíráním evropských dotací na zakázku (cca.: do roku 2012), nebylo o bývalých komunistech a kovaných kádrech moc slyšet, měli příjmy zajištěny - zúročovali výnosy následků sametové revoluce.

Jenže vše jednou končí a tak došly peníze z privatizací, z čerpání státních peněz přes stále stejnou státní administrativu a následně i využívání státních úředníků k dolování evropských fondů. Přišel čas vzít otěže zpět do vlastních rukou a klidně už veřejně nalézat nové zdroje příjmů.

Dožívající a notně zrezivělé oligarchické struktury, jsou tedy postupně nahrazovány sofistikovanějšími způsoby moci, nutně už přímo spojenými s politikou.
Každý současný manažer ví, že až na Chorvatsko, kam nyní tečou peníze z EU, je jedinou politickou cestou k přídělu peněz ze státu spolupráce s Ruskem nebo Čínou. Jistě, v Číně to nejde tak snadno jako to šlo a stále jde s Ruskem, ale pro obchody s politickým krytím je Čína stále dobrou zemí.

Dnes jsme tedy svědky mamonuchtivého (pragmatického) rozumu jak prezidenta Zemana, tak i bývalého prezidenta Klause. Peníze se sice koupit nedají, ale patřičnou servilitou je lze i dnes získat spoluprací s nedemokratickými režimy. Vždyť pro výnosný obchod stačí trochu politické angažovanosti a servility.

Ten „známý, který tam byl taky“, hned při revoluci sekl s politickou angažovaností a plánovanou politicko-profesní kariérou a pragmaticky se vrhl se do vydělávání peněz. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nyní objevil v politice, opět mezi svými.