Svědomí

Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz

Z jednoho úhlu pohledu je zcela lhostejno, zda žijete v době I. republiky, II.republiky, ...
za vlády německých fašistů, ruských komunistů, polistopadových intelektuálů nebo současných pragmatiků a kolaborantů s východními řežimy a jejich penězi.

V každé době jsou zásadní otázky stále stejné:

Půjdu s vůdcem nebo se svou identitou?
Omezím své svobody a budu se mít materiálně líp?
Zapřu své svědomí, aby se mé děti měly lépe?
Teď budu dělat špinavou práci, abych mohl dělat čistou?
Vlezu do zadku šéfovi, aby do mého zadku lezli jiní?
Raději prásknu souseda dřív, než práskne on mě?
Srovnám své děti do latě, aby se lépe uplatnily?
Raději nic neřeknu, abych neměl problémy?
Vzdám svou důstojnost, protože to škodí obchodu?
Má vůbec smysl zabývat se svým svědomím, pokud by to škodilo rodině?

Na všechny otázky lze odpovědět Ano i Ne a není vždy snadné se rozhodnout.
Ale režim a atmosféra ve společnosti, prostě doba, klade vždy tyto stále stejné otázky, bez ohledu na to, zda jde o fašismus, komunismus, šedou ekonomiku, oligarchii nebo ochlokracii.

Dokud na prvním místě není vlastní svědomí a jeho předání svým potomkům, pak je lhostejno, zda vládne Babiš, Zeman, Klaus, Husák, Gottwald, Putin, Stalin, Lenin, ...

Nad stádem koní – bílých koní – groše zvoní

Foto: ČTK, via blesk.cz

Stádo neosedlaných bílých koní, prohánějících se přírodou, je mystický výjev i pro někoho, kdo zrovna „od koní“ není.

Poněkud jiný dojem ve vás však zanechá koňské spřežení bílých koní, které je ovládáno černým pánem vzadu, pohodlně si sedícím na kozlíku pozlaceného kočáru.

Bílý kůň je buďto výhradně pozitivní symbol (láska, Kristus, štěstí, ..) nebo se označení „bílý kůň“ používá pro ovládané osoby, dosazených do funkcí k plnění zpravidla nekalých cílů. Spoutaný, zapřažený bílý kůň, s klapkami na očích, je pak už jen nástroj k jízdě v kočáru.

Retro úvod
V posledních 25-ti letech s česká ekonomika prošla bouřlivým vývojem.
V prvních letech po sametové revoluci se uvolnilo soukromé podnikání a vyhrávali odvážní, kteří se nebáli rychle opustit svá dlouholetá pracovní místa a převzali odpovědnost za své podnikatelské záměry. Koncem devadesátých let, spolu s privatizací, se ve velkém měřítku zahájilo tunelování čehokoli, kde byl majetek. V dalších letech, když už nebylo co a kde tunelovat (rozprodávat), se začal zadlužovat stát a jeho instituce, aby bylo kde pokračovat v rozkrádání. Následná doba, kdy již bylo rozebráno, snědeno a přestalo být možné tunelovat banky a státu docházely prostředky, přišly dotace z EU a zase bylo veseleji.
Skončila doba drsných mafiánských postupů (vše na černo), stejně tak i doba mafiánů v kravatách (šedá ekonomika) a bylo potřebné vymyslet jiný způsob uplatňování moci. Přímá podpora politických stran ztratila smysl, když se po volbách spojují a kamarádsky rozdělují vliv, již známé tváře šedé ekonomiky postupně zmizely z novin i dalších médií a byla nastolena doba „bílých koní“, tedy doba bílého temna.

Bílé temno
„Bílé temno“ právě prožíváme.
Počátek bílého temna, tedy používání mladých a vzdělaných lidí k prosazování zájmů šedé ekonomiky, se časově shoduje s příchodem dotací z EU. Známosti, kontakty, majetek a s tím související vliv byl sice fajn, ale bylo potřebné obsadit funkce i na těch důležitých postech, kde byla a je nutná znalost cizích jazyků, technické, právnické nebo ekonomické vzdělání.
Součástí nutných předpokladů bílého koně je pochopitelně i jeho čisté Curriculum Vitae, žádný záznam v rejstříku trestů ani v seznamu spolupracovníků StB, žádné členství v politických stranách, žádný majetek z minulé doby. Bílý kůň musí mít čisté CV a naopak se hodí, když má rodinu, kterou chce finančně zajistit, velkou egoistickou potřebu ovládat své okolí z titulu získané funkce, ideálně pak, když je hnán až patologickou potřebou být formálně úspěšný, kdekoli a v čemkoli.  Pro tyto cíle se bílý kůň stane součástí jakéhokoli systému priorit, pokud bude zachována jeho hlavní životní priorita, osobní úspěch, vyjádřený funkcí - společenským postavením a finančním oceněním.

Firma
Pro představu jak tento systém funguje definujme „Firmu“, což je podnik navázaný na státní zakázky a polostátní instituce, ale stejně tak to může být instituce přímo řízená některým stupněm státní správy. Tedy nemocnice státní (např.: IKEM, ÚVN Střešovice, zdravotní pojišťovna (VZP), energetické firmy (ČEZ, PRE, ČEPRO), agentura (Czechinvest), ekologické firmy, likvidace odpadů, zbrojní průmysl, oprava silnic a dálnic, dopravní podniky, atd.
Firma má pochopitelně své zaměstnance, střední a vrcholový management, ředitele, poradenské, finanční a další komerční subdodavatele.

Vlastník
Takovýchto Firem jsou desítky a stovky, každá někomu patří, někdo nad ní má vlastnický nebo politický dozor. Někdo rozhoduje o tom, kdo bude ve firmě generální ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, atd.
Takovéto rozhodování provádí Vlastník.
U komerčních firem vlastník většinového podílu, u státních a polostátních firem pak politikové, resp. Vlastníci politiků, bílých koňů.
Vláda, poslanecká sněmovna, ministerstva, státní úřady atd. jsou z pohledu tohoto popisu Firma jako každá jiná.
Jak již bylo řečeno, od uplatnění „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“ (Opoziční smlouvy) v roce 1998, ztratilo smysl, aby Vlastník upevňoval svůj vliv sponzorováním politické strany. Vyhledávání a nakupování bílých koní je totiž pro Vlastníka podstatně výhodnější a především podstatně levnější.

Já nic, já jen ...
Máme tedy definovány pojmy: „Bílé temno“, „Bílý kůň“, „Firma“ a „Vlastník“.
V době Bílého temna neexistuje, nebo je zcela vyprázdněn, obsah pojmů: demokracie, odborná správa cizího majetku, stavovská čest, dlouhodobý cíl rozvoje, čest, morálka, svědomí. Všechny tyto pojmy jsou ve své vyprázdněnosti nahrazeny jasným obsahem slova Vlastník.
Při plnění pokynů od Vlastníka nejsou, v sobeckém zájmu Bílého koně, nijak akcentovány pojmy jako svědomí, čest nebo morálka. Při plnění pokynů se příliš přemýšlet ani nesmí. Bílé temno se vyznačuje osobní nezodpovědností Bílých koní.
Bílý kůň přeci za nic nemůže, vždyť jen plní pokyny. Kdyby bylo na něm, nic nemorálního, neetického, podlého, zlodějského, .. .by přeci on sám od sebe nikdy v životě neudělal.
Historie je plna příběhů lidí, kteří chtěli jen ..., než se ..., dokud ..., atd. Na roli Bílého koně přistoupí člověk nezkušený, nepříliš socializovaný, egoisticky zaslepený, tedy sociálně patologický, zkrátka: demoralizovaný.

Příběh Vladimíra
Vláďa úspěšně studuje magisterský obor, pochopitelně mu občasné brigády ani malý měsíční příspěvek od rodičů nestačí na běžné radovánky ještě tak trochu studentského života. Každoročně jezdí s partou lyžovat, sportuje, rád by si pořídil lepší motorku a navíc, jeho dlouholetá známost Miluška by se ráda už trochu s Vláďou usadila. Na děti pochopitelně ještě nespěchají, ale oba ví, že hodiny jejich vztahu odbíjejí další kvalitativní posun. Sdílené bydlení s kamarády drahé není, ale chtělo by to něco víc a pro novou motorku i garáž. Miluška sice už vydělává, má i něco našetřeno, ale tohle jsou přeci starosti pro chlapa. Ví, že není blbý, studuje dobře, ale také ví, že cesta k penězům je dlouhá. Představa vlastního Startup-u Vláďu neláká, to je pro něj příliš riskantní, přesto však plný energie a odhodlání si je naprosto jistý svou vysokou hodnotou na trhu.
Rok před státnicemi osloví Vláďu studující kolega Honza. Je sice na vedlejší katedře, také má rok do státnic, ale už několik let si skvěle žije. Jistý pan O., kterému říká Šéf, ho totiž potřebuje pro jeho dobré ovládání angličtiny i němčiny a taktéž pro jeho znalosti ekonomie. Šéf si Honzu najímá jako krizového managera, resp. jako dozor na krizovým řízením Firem. Honza je členem několika dozorčích rad. Moc práce to neobnáší, současně zvládá studovat i slézat své oblíbené stěny a skalní převisy, ale každá Firma mu pochopitelně něco „málo“ platí každý měsíc.
Honza je velký pohodář, jak se říká „za vodou“, a jednoho dne pozve Vláďu na zasedání valné hromady jedné z Firem a svůj post v dozorčí radě přenechá Vláďovi. Nic za to nechce, sám povýšil do představenstva, tak chce, aby mu někdo kryl záda i v dozorčí radě. Navíc se tam Vláďa konečně seznámil se Šéfem, který se na vlané hromadě jen na chvilku mihnul. Skoro se zdálo, že přijel jen aby se seznámili a aby poklepal svému právníkovi, který jinak vše vyřizuje, na rameno, poděkoval mu za zprostředkování navýšení vlastnického podílu ve firmě na 51%.
Po dokončení státnic a už měl Vladimír za sebou několik koncertů na VIP vstupenky, pár účastí na mejdanech Honzy, Silvestr s kamarády, kde skoro vše platil, vyzkoušel si ruletu v centru a už zastával několik funkcí ve Firmách. Často v partě známých hlásal, že nesmrtelnost je pocit, který dává křídla, teď je ta doba, kterou stojí za to žít.
Další osud plně odpovídal jeho představám o své ceně na pracovním trhu. Přicházely další šance a výzvy, dokonce po čtyřech letech od státnic vykonával funkci ekonomického náměstka v krajské nemocnici, konečně post, kde mohl naplňovat své studentské vize krizového řízení nákladů Firmy. Se současným ředitelem nemocnice se poprvé setkal ve VIP lóži na hokeji, kde ještě jako primář interny s manželkou Šéfa domlouvali nějaký chirurgický výkon. Přímo o Šéfovi se spolu ale nikdy nebavili.
Honza získával postavení ve společnosti, stával se váženým manažerem, jeho vliv sílil a hlavně nabíral známosti v celém krajském městě. Před časem tak mohl pomoci svým dvou kamarádům ze školy a dlouholeté kamarádce manželky Milušky, kterým dohodil funkce v dozorčích radách a kamarádce místo sekretářky ředitele ve Firmě Šéfa.
Čerstvě pronajatý byt v rezidenční čtvrti mu dohodil kamarád Honzy, co pracuje pro město v developerské společnosti, krásný slunečný byt, ale pro nastávajícího potomka bude stejně potřeba zahrada s trávníkem, bazénem, houpačkami, ... a také samostatná garáž pro další motorku. A pochopitelně i výběh pro Aldu, nového psa, co si pořídila Miluška.
A tak nesmrtelný život pokračoval.
Ekonomický náměstek v krajské nemocnici bylo dobré místo, ale už po roce ho Šéf sesadil a udělal z něj ředitele nově vzniklé polikliniky. Klientů bylo hodně, doktoři z krajské nemocnice měli další zaměstnání a když něco na zákrokovém sále nevyšlo, poslali pacienta do "krajské". Vlastně ho poslali jen tam, odkud přišel.
Na recepci ambulance v "krajské" měla poliklinika takový svůj dispečink. Do "krajské" dorazí pacient, tam mu diagnostikují nutnost okamžitého chirurgického zákroku a současně mu, nabídnou dvě možnosti: Pan asistent XY vás tady v "krajské" může vzít za tři měsíce, nebo vás ten samý pan asistent může odoperovat na soukromé poliklinice za měsíc, tady máte vizitku a pokud chcete, objednejte se tam. Ta diagnostika náročnosti chirurgického zákroku v "krajské" je základ dobrých kšeftů pro polikliniku, která pochopitelně nemá "komplement", tedy mimo jiné, ARO, JIP, ...
Po dalších dvou letech úspěšné praxe na poliklinice dostane Vláďa od Šéfa novou výzvu. Může se přestěhovat s Miluškou, Aldou a nastávajícím potomkem do Prahy. Úkol je jednoduchý, ostatně byl na něj připravován, bude řediteli, kamarádovi Šéfa, dělat provozně-ekonomického náměstka a dohlídne na správný tok financí v institutu, resp. v nemocnici.

Závěr
Všechny nitky se sbíhají, koordinovaně žijí svým životem vazeb, závislostí a poslušnosti.
Pojmy jako odpovědnost se mění na podřízenost, odbornost na oddanost, efektivita na tunelování a současně vlastní úsudek a rozum na poslušné vykonávání pokynů.
Síť se uzavírá.
Ředitel, náměstek, vedoucí odboru i pracovník oddělení se rychle naučí poslouchat pokyny, protože jakýkoli vlastní názor není potřebný.
Vše funguje skvěle.
Bílí koně táhnou spřežení a cválají tunelem.
Nemají na výběr, pokud nechtějí vypadnout z kola.
Vypadnout z kola totiž znamená přiznání vlastní nesamostatnosti, závislosti a degradace z člověka na ovci, tedy přiznání si, že můj úspěch není můj, ale Šéfa.


Poznámka:
Nad stádem koní, název písně skupiny Buty, autor: Vít Kučaj / Vít Rotter

Na Ukrajině se bojuje o budoucnost našich dětí

Zdroj nákresu: idnes.cz

Emancipace lidu Ukrajiny na Rusku je velké téma, které svým významem hodně přesahuje další diskutované okolnosti konfliktu v samotné Ukrajině, Rusku, Evropě.

Pokud je možné, aby despotický hegemon nevyhrál a je lhostejno, zda se jedná o stát, korporaci, či mafiánský kartel, pak je naděje, že může být líp.

Dvacet let je v našich dějinách skoro až magické časové rozpětí, stačí napsat letopočty: 1918, 1938 nebo další řadu: 1948, 1968, 1989 a každý u nás ví, o čem je řeč. Osobně jsem rád, že na další výročí, okolo roku 2008-2009, se tu celkem nic podstatného nesemlelo.

Dvacet let trvalo i Ukrajině, než se po osamostatnění od rozpadajícího se Svazu Sovětských Socialistických Republik probrala z nabyté svobody a došlo jí, že nezávislost a svoboda nejsou automatické atributy státu, že je nutné je pracně uchovávat, vylepšovat a bránit. Mělo to docvaknout politikům, ale těm na to nějak nezbýval čas, měli jinou práci než státotvorné činy. Trpělivost pak došla Ukrajincům, zejména ve větších městech. Po protestech pak následoval a pokračuje sled událostí, které mají a budou mít zásadní vliv na budoucnost nejen na východě Evropy.
Ukrajina je počátek událostí příštích let, tak jako Mnichov 1938 byl konec jedné a začátek další epochy světa.

V Československu, po roce 1918, bylo jasné, že bude nutné nový malý stát v budoucnu bránit. Urychlené vytváření vlastní armády, celého systému obrany dodávalo národní hrdost a od roku 1935 se urychleně stavěly pohraniční pevnosti. Obranný vojenský systém byl budován společně, všemi národnostmi na území státu. Obrana státu byla existenciální priorita.
Nicméně na reálnou vojenskou obranu nedošlo a budování státu jsme po Mnichově v září 1938 završili nedokončenou mobilizací a kapitulací. Co pak následovalo po roce 1938, 1948, 1968 je zřejmé.

Není až tak podstatné, že Ukrajina nyní a ČSR v roce 1938 jsou ve velmi podobné geopolitické situaci, tedy ve stavu, kdy nejsou dodržovány dohody ani mezinárodní smlouvy a kdy tolerovaná agrese nechce být politiky chápána jako počátek celé agresivní epochy, podstatné je, zda je v lidech ukotvena hrdost a svědomí, zda takové mnohdy už virtuální pojmy jako pravda, svědomí, morálka jsou k smíchu nebo ne.
Úcta k pravdě, vlastnímu svědomí a obecně platným morálním hodnotám jsou předpoklady k vytváření i bránění civilizované společnosti. Bez těchto základních atributů člověčenství nemůže vzniknout nic pozitivního.

Zdárně dokončená emancipace lidu Ukrajiny na Rusku určuje budoucnost našich dětí.

Odpouštět dvakrát - Jde to?

Symbolický hřbitov nebeské setniny ve Vršovicích.

Navazujíce na křesťanské tradice zažité i v nevěřícím Česku se snažíme odpouštět.

Tedy, ne zcela každý chce, ale v obecném povědomí skoro každého je geograficko-historicky nainstalovaná vize o tom, že odpouštět je správné. 

Je to ale možné?



Pojmy dobro a zlo
V reálném světě se dějí věci různé, stejně tak dobré i špatné, tedy dobro i zlo současně. Jeden vidí zlo a z druhé strany druhý vidí dobro. Jak jsme navzájem stejní, jsme stejně tak různí, svými rozdílnými pohledy na jednu a tu samou událost.
Dobro a zlo jsou jen pojmy, které definuje osobní názor, tedy směsice subjektivních pozorování, zděděných vzorů chování a suma vlastních zkušeností.
Lidé ze sociálně, kulturně a historicky podobného prostředí se možná v konkrétních případech dokáží i shodnout na tom kterém triviálním jevu, způsobu chování, či obsahu prohlášení, zda je dobré, či špatné, ale v případě rodinných, vztahových, společenských nebo politických krizí, kde se uplatňují faktory neznalosti a emoce už tak snadná shoda nebude.

Co je dobré a co zlé jsou tedy názory jednotlivce, případně názorově spřízněné skupiny jednotlivců, ale těžko hledat všeobecnou shodu, z čehož lze odvodit vznik tolikero konfliktů mezi lidmi.

Zdroje dobra a zla
Striktní definice dobra a zla lze nalézt zejména v církevních kánonech (např.: Bible: Desatero, „Kodex kanonického práva“, Korán –pravidla islámu, Tóra – „Tarjag Micvot“, apod.) a zde je možno hledat i zdroj mnoha válek, vzájemného utlačování a vyvražďování lidí ve jménu „dobra“, či „odstraňování zla“.
V žádné z válek nešlo až tak o pravdu nebo lež, ale vždy o dobro pro jedny a v důsledku pak zlo pro druhé. Dobro tedy lze konat, ale stejně tak dobře i páchat.

Důsledky dobra a zla
Samaritánské „páchání“ dobra druhým má několik nevýhod a nežádoucích následků. Přílišné poskytování dobra může vést k deziluzi. Neopětované dobrotivé chování může vyčerpávat duši a může vést až zatrpklosti a následně pak k radikalizaci a nesmiřitelnosti.

Každý se bezpochyby setkal s větami typu: „Tak já Tobě tolik dávám ... a Ty se mi takto odvděčuješ?“, nebo „Tak jsem se snažil a Ty to ani neoceníš“, atd.
K přijímání dobra od druhých je potřebné být ostražitý i z dalšího důvodu. Pokud někdo přijímá byť dobře míněné dary od druhých, může si na ně zvyknout a pořádně zlenivět. Dobrým příkladem jsou neblahé důsledky „pozitivních diskriminací“, kdy nezasloužené benefity škodí v důsledku samotným příjemcům pozitivní diskriminace.

Páchání dobra a zla
Jak zde již bylo uvedeno, to co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého, čímž vzniká prostředí pro křivdy, nespravedlnosti, ubližování druhým.
Ve smyslu křesťanských tradic, většinou není systematické ubližování druhým obvyklým životním programem, ale i tak se za svůj život skoro každý dopustí křivdy na druhém. V lepším případě si ublížení druhému člověku sám všimne alespoň postupem času, v horším případě si napáchané ubližování ani uvědomit nechce nebo zlo působené druhým vytěsní z denní reality.
Ať už jsou příčiny jakékoli, vždy je možné si ubližování druhému ospravedlňovat tím, že jsme tak činili v „dobré víře“ nebo jsme tím činili pro dobro někoho dalšího.
Nepřiznání si vlastních pochybení, vytěsňování vzpomínek vlastního selhání, omlouvání ubližování jedněm, konáním dobra druhým, jsou však taktiky jen s velmi dočasnou efektivitou.
Nelze trvale zastírat, svědomí má dlouhou paměť, nelze prostě žít s hlavou v písku.

Zlo, křivda, ubližování
K životu ve společnosti lidí, k rodinným vztahům, ale i ke vztahům skupin občanů, národů i států patří i přijímání dobra a nepřijímání zla.
Vždy, když se koná dobro, může to pro druhého znamenat zlo. Stejně tak lze konstatovat, že když je na někom pácháno zlo, může to být z pohledu pachatele konání dobra.
Příkladů lze citovat mnoho, ale pro ilustraci uvedu jen pár typických a křiklavých situací ze současnosti.
Imperiální zlo
Velká skupina civilizovaných lidí v Rusku si myslí, že anexe Krymu a imperiální politika Ruska, jsou dobré způsoby. Je přeci dobré „zachránit“ spoluobčany na Krymu připojením k Rusku. Vždyť se tím  jen naplňují skrytá přání obyvatel Krymu a poskytují jim pomoc.
Národnostní zlo
Ve vietnamských obchodech v naší republice se můžete setkat s tak okázalým pohrdáním, kdy zákazník dává prodavači najevo jakousi nadřazenost, že se jeden občas stydí a raději by byl asiat. (A to jen ten nejmíň křiklavý příklad rasové nadřazenosti.)
Náboženské zlo
Zabíjení nevěřících je pro náboženské radikály pocta, čest a sláva. Tím, že zbaví svět nevěřících totiž páchají dobro.
Davové zlo
Neodpovědnost a alibismus davového myšlení je dobře dokumentovatelný na různých „ultras“ fanouškovských skupin, kde je vše povoleno, neb "nejlepší" jsou ti z ultras, kterých je víc, kteří jsou brutálnější a kteří jsou jako skupina nejsilnější.
Rodinné zlo
V rodinách bývá páchané zlo hodně tragické a má obvykle velmi zásadní následky na životy jednotlivců a to nemusí jít o ty nejzrůdnější zločiny, jako zneužívání moci, fyzické síly a incest.
Přísná výchova, která je páchána „pro dobro dětí“, je zpravidla jen každodenní tyranizování, omezování svobody myšlení, utlačování duše a „výuka“ kšeftování s city.
Za poslušnost trochu přízně, za potlačení vlastního názoru odměna, za tvořivé a samostatné myšlení trest.
Stejný způsob manipulace a tyranie, ve jménu starostlivosti a péče, je občas jako dobro aplikován i na rodiče a prarodiče, kteří jsou už méně užiteční než dříve a postupně jsou odstaveni v rolích nesvéprávných a obtěžujících „dětí“.
Partnerské zlo
Dlouze se rozepisovat o křivdách v partnerských vztazích by bylo nejspíše nošením dříví do lesa a tak jen jeden příklad za všechny.
Ve jménu štěstí a nového, lepšího života se partner (partnerka) rozhodne roztrhnout vlastním dětem otce a matku, neb ta nová partnerka (partner) je daleko lepší. Sobě působené dobro, žití s novou „láskou“ tak připraví děti o štěstí a do duší jim naloží zlý náklad vlastní nedůležitosti, který si potáhnou celým životem.

Odpouštění
Po křivdě, obdrženém zlu nebo pocitu ublížení musí přijít katarze, jako nutný předpoklad nového začátku, tedy odpuštění, smíření a vyrovnání.
Katarze odpuštěním je důležitý nástroj osobní duševní hygieny. Na odpuštění je postaveno i křesťanství (zejména NZ), ale není to nástroj ve všech případech dostačující.
Proč?
Předchůdce účinného odpuštění je pokání, tedy uvědomění si chyby.
Vnitřní odpuštění
Vycházeje z předpokladu, že zlo které bylo spácháno a které chápu jako křivdu a nespravedlnost nemuselo být pro pachatelem zlem, ale dobrem, že dobro, které zajišťoval pro sebe nebo někoho třetího se shodou okolností mně jevilo jako zlo, je dobrý předpoklad pro „vnitřní“ odpuštění.
Je smysluplné odpouštět vnitřně a nadále se nenechávat pohlcovat zlobou, nenávistí a myšlenkami na odplatu. Žití v křivdě, v pocitu oběti, nemůže přinést nic pozitivního a tak je vnitřní odpuštění lék, který umožní katarzi a nový, smysluplný, klidem a radostí naplněný život.
Vnější odpuštění
Potíž ale bývá v situaci, kdy je z objektivních důvodů potřebné se s pachatelem zla i nadále nějakým způsobem, stýkat, či kooperovat. Zlého souseda nelze ignorovat a je lhostejno zda je to závistivý a nepřející člověk z vedlejšího bytu, sousedící imperiální stát nebo matka dětí, která si našla jiného frajera a vy chcete ty své děti vídat.
Past nutného dobrého vycházení se sousedem, státem, nebo matkou (či otcem) svých dětí nelze ignorovat.
Odpouštět trvale sousedovi, že vám každý den připravuje naschvály narušující poklidné sousedství je potíž.
Odpouštět trvale imperiálnímu státu, že vám zabere část území a jemu nepohodlné občany vyštve a chystá se ještě na další agresi je potíž.
Odpouštět trvale matce (nebo otci), že odešel, když i nadále působí potíže a tváří se, že nikomu, zejména pak dětem nijak neublížil, jde těžko.

Vnější odpuštění, tedy odpuštění někomu, když agrese, křivda, nespravedlnost trvá a jste nuceni i nadále se s následky potýkat, aniž by pachatel projevil alespoň náznak sebereflexe, je prostě potíž.

Závěr
Odpustit je tedy potřebné dvakrát. Nejdříve vnitřně, dalo by se v přeneseném smyslu říci: sám sobě a nepěstovat si v sobě zhoubnou zášť a devastující pocit oběti, tedy pocity, které neumožňují další radostný a naplněný život.
Pak je potřebné odpustit vnějšímu pachateli zla, což je ovšem podmíněno alespoň náznakem jeho sebereflexe. Pokud pachatel nepřipustí fakt, že ublížil nebo svým konáním i nadále ubližuje, jde jen velmi nesnadno dojít ke klidu a usmíření.

Poznámka:
Každý se může ocitnout v roli pachatele zla stejně tak snadno jako v roli oběti. V obou případech se bez sebereflexe, tedy odpuštění sobě nebo odpuštění druhému se žádná katarze nedostaví a role pachatele nebo oběti zanechává hluboké šrámy v duši, se kterými se žije velmi nesnadno.

Zdroje:
- Možnost absolutního odpuštění připouští Jacques Derrida: J. DERRIDA – M. WIEVIORKA, Jahrhundert der Vergebung, in: Lettre international 48 (2000)
- Možnost odpuštění v dehumanizačních případech, kdy je porušeny principy lidskosti, nepřipouští Vladimir Jankélévitch: VLADIMIR JANKÉLÉVITCH, Pardonner?, Das Verzeihen. Essays zur Moral und Kulturphilosophie, ed. R. Konersmann, Frankfurt 2003.
- Filosofické shrnutí viny a odpuštění reflektuje Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz: www.teologicketexty.cz, Jen v absolutnu existuje absoluce. Vina a odpuštění (2009/4)

Hořící keř a svědomí

Zdroj fotografie z filmu tbivision.com

Etický apel Jana Palacha, resp. filmový epitaf Hořící keř, je systematická a hloubková sonda do jednoho z mála zásadních momentů novodobých dějin.

Jak už to u zásadních momentů bývá, zejména těch vysoce mravních, rozdělují nejen veřejné mínění, ale i názory každého jedince jasným řezem skalpelu svědomí.

Čím vyšší je morální hodnota apelu, tím generuje více zapálených zpochybňovačů, bohorovných odpůrců a i slabošských nadávačů.

 A tak tedy shrnutí:
1. Česká televize financuje bulvární kraviny a plytké estrády. Přiblblou autocenzurou, definovanou plytkostí správců a peoplemetry, není již schopná čehokoli smysluplného.
2. Rozhlasové vysílání v ČR prošlo mnoha změnami, které byly završeny radikální změnou ve struktuře Českého rozhlasu a tím i k umrtvení jakýchkoli zásadnějších aktivit jejich redaktorů.
3. Tištěné deníky jsou už jen slepou snůškou okopírovaných zpráv celoplošných televizí a mediálními agenturami financovanými kampaněmi bulvárních zpráv. Jistě, tištěné deníky jsou placené ze soukromých prostředků, tak si mohou dělat a dělají co chtějí majitelé.

Český rozhlas a Česká televize jsou však financovány koncesionářskými poplatky, které jsou povinné ze zákona. Koncesionářské poplatky, financující veřejnoprávní média, jistě měly mít nějaký účel, ale současnost je jiná. Výši poplatků schvalují politici, zbytek financování prostřednictvím reklamy, ekonomická elita a tak redaktoři a dramaturgové již necítí odpovědnost k morálním a etickým hodnotám, ale jen ke svému platu, prosperitě zaměstnavatele.

 Ve stejné době se najde holandská soukromá společnost HBO, která pověří českou produkční firmu nutprodukce, s.r.o., aby natočila pod vedením polské prominentní režisérky Agnieszka Holland výpověď o stavu národa českého v letech 1968 až 2014.

 Jaké jsou hranice mezi prostou lidskostí, odpovědností svému svědomí a na straně druhé snadným odkloněním pohledu, zavřením očí?

Zcela zásadní (pro mě) jsou z celého filmu dvě scény.
 První scéna ukazuje neurotičnost ze zklamání vlastního žebříčku morálních hodnot, kdy pocit vlastního slabošství destruuje běžný život v rodině.
Druhá scéna soudržnost rodiny v situaci kdy se lze dívat vlastní dětem do očí.

 Nepatrným plusem v dlouhotrvající devalvaci etických i morálních hodnot v české kotlině budiž skutečnost, že Agnieszka Holland studovala v letech 1967 až 1971 na pražské FAMU a tak si můžeme namlouvat, že film o Janu Palachovi je alespoň trochu i náš.

... a ještě pár vět

Zdroj: http://www.nasemimi.cz

Štěstí dětí je víc než utrpení dospělých (citace z filmu: „Všechno co chceš“), nehledě na to, že dospělí mohou, na rozdíl od dětí, své utrpení řešit.
Od jisté doby vždy kladu, když si někdo stěžuje na svou partnerku, či partnera, majíce i své děti, triviální otázku: „A jaká je alternativa?“
Není snadné vzdát se, ale daleko těžší je s tou prohrou žít a svým vlastním dětem popisovat historky o svém štěstí, které je důležitější než jejich.
A zcela konkrétně: „Děti moje, tatínek (maminka) potřebuje své štěstí víc něž vaše, proto se smiřte, děti moje, s faktem, že já jsem víc. Já, já, já.“

Žít

Zpívat si
podat ruku
poslouchat.

Láska, nezneužití, svědomí

Tak jako je bezpochyby mnoho podob lásky, tak je jedna věc v lásce jistá: pokud má být trvalá, není možné ji zneužívat.

Mám dobrého kamaráda, který je neustále v rozporu s tím co sám chce a s tím co sám považuje za správné a tak je dobrým otcem, odpovědným manželem i porůznu okouzlujícím partnerem.
Mám přítele, který svým klidem rozdává nekonečnou pohodu i v situaci, kdy by leckdo jiný dávno vzdal a tak už se už léta stará o svou dlouhodobě těžce nemocnou manželku.
Mám známého, který díky své sebestředné zahloubanosti a malému všeobecnému rozhledu dělá špatná rozhodnutí a netuší, proč se věci nedaří.
Znám ženskou, která v panice před dalším kulatým jubileem bourá vše, čím celý dospělý život byla a najednou sama se svou minulostí nechce mít nic společného, byť prožila 20 let spořádaným partnerským životem s otcem svých dětí, živitelem celé rodiny.
Znám jinou, která díky své hlouposti neví, proč najednou nesnáší to, co její manžel, otec jejích dětí, dělal celý život. Díky svým, z nudy a neúcty autogenerovaným pseudopotížím si vybíjí svou frustraci na otci svých dětí, které současně používá jako zbraň.
Taky znám dámu, co se rozhodla trvale brát odpovědnost za celou, hodně velkou rodinu a nepřipustí si, že se tímto způsobem požehnaného věku nedožije, čímž všechny okolo sebe nechá opuštěné.

Proč to?
Proč jsou věci jednoduché najednou tak složité.

Jediný společný prvek ve všech případech je zneužití lásky, nebo znevážení zvyklostí a dobrých tradic.



Neskromnost a malá úcta k již vybudovanému.

Iluze o správnosti rychlých a jednoduchých řešeních.

Neschopnost reálného odhadu věcí budoucích díky představě o úspěšnosti romantických zkratek.

Sobecká tupost a pohrdání tím co je loajální.

Snaha překonat vše, čím byli naši rodiče, pramenící z nepochopení smysluplného kontinua předávání ega.

Kritické vymezování se právě proti svým blízkým jako projev pozdního dospívání.



Nejsem příznivec dogmatického dodržování tradic, stejně tak podléhání osudu, ale neumím přehlížet obecnou neúctu k minulé generaci, ke zkušenostem starších, neúctě k minulosti.

Na bolesti a strasti nemám univerzální radu, ani jednoduché řešení, ale trocha úcty k svědomí, vlastnímu svědomí by možná stačila.
Trocha úcty k budoucnosti další generace.
Alespoň špetka pokory ke generaci těch, co už prožili to, co prožíváme my nyní by neškodila nikomu.

Kdysi jsem předpokládal přítomnost svědomí, odpovědnost k obecné pravdě, jako nutnou součást vědomí každého jedince s tím, že někteří jen nemají odvahu si obecnou pravdu, svědomí připustit.

Dnes nevím, zda to tak je, ale stále tomu chci věřit.