Leden 2023

Grafika: seznamzpravy.cz

Pojďme si to shrnout tak nějak jednoduše.

Prezident ČR, v zajetí svého věku a své historicky marné role, není schopen samostatně vykonávat svou ústavní funkci.

Premiér ČR, v zajetí svých vekslů, není schopen vykonávat funkci premiéra v souladu s ústavou a dalšími zákony.

Předseda sněmovny, pohlcen loajálností k vekslákovi, neplní svou ústavní funkci.

Předseda druhé vládní strany, zajat vlastní neschopností, pokazí na co sáhne a pokud by ho hlavní vekslák nepotřeboval, neměl by sebemenší šanci politicky přežívat (i když ho setrvale gumová základna voličů ČSSD znovu zvolila).

Policie ČR, tedy celé MVČR je ochromené, neplní svou funkci.

Ostatní ministerstva, navzdory smyslu své existence, vykonávají funkci chapadel mafiánské chobotnice a nezastupují zájmy státu, tedy občanů.

Stále více však pozoruji vzdor státního aparátu v osobní rovině. Jednotliví úředníci, někdy i celé skupiny úředníků, nechtějí být součástí vekslácké mafie a vzdorují. 

Také je vidět snaha občanských uskupení, která se stále více proti praktikám pragmatických posluhovačů vymezují, nacházejí podporu u občanů. 

Je poněkud hloupé, že opozice nevládne jasnou strategií, je poněkud nečitelná a sama se sebou si neví rady. 

Podle mého názoru se musíme připravit pouze na přechodné období, kdy, jak doufám, sice opozice vládu sestaví, ale bude to jen dočasná hra o udržení moci. Nebude to jednoduché, velké množství subjektů v jedné vládě nemůže a nebude mít šanci vládnout 4 roky a proto bude důležité, kdo bude další prezident. 

Bohužel si nemyslím, že jsme už dozráli na prezidentku typu paní Čaputová, v našem prostředí tedy paní Nerudová. 

Ještě bude třeba vést boj o pozice, tedy tvrdý politicko-pragmatický boj. 

Leden 2023, tedy nejzažší termín pro volbu prezidenta, je za 1,5 roku, to není až tak daleko- Tam se bude lámat chleba o dalším směřování republiky. 

Tato volba, tedy další prezident ČR, bude zásadní milník.

Den otců

Pepí, otec, děda.

Otec.

Nejen v křesťanské kultuře je otec brán jako Bůh. Netuším, proč matky nemají stejná privilegia, ale měly by mít. Ostatně, apoštol apoštolů nebyl Petr, ale Marie z Magdaly. 

Krátce před smrtí mi otec vyprávěl, že podle něj, nežil zbytečně. Jistě, že ne. Zůstali po něm dva synové a dvě dcery a práce, které věnoval hodně času. 

Byl hlavním inženýrem výstavby Stadionu Evžena Rošického na Strahově v roce 1978, rekonstrukce Stavovského divadla koncem 80-tých letech, stavby nemocnice v Košicích v roce 1990 a mnoha dalších projektů, včetně těch, které realizoval v mé firmě. 

Málokdo věděl, že jeho kariéru započal třídní učitel základní školy v Košeticích, který mu doporučil stavební průmyslovku v Jihlavě, kde nabízeli i internátní ubytování. Tedy vzdělání, bez nutnosti finančního zajištění. 

Nikdy neříkal, co máme (jeho děti) dělat a tvrdil, že to určitě víme. Lepší školu života poskytnout nemohl. Věděl, že je příkladem.

Na sklonku jeho života jsem měl možnost být s ním 3 roky u mě doma. Nebylo to zcela lehké, ale mělo to smysl. Pro oba. 

Do konce svých dní si udržel důstojnost a i když už neměl mnoho sil, když dorazil jeho vnuk, ožil a byl tím, čím pro své děti a vnuky/vnučky měl být. 

Otcem, kotvou, tradicí a kontinuitou. 

Dnes mi synek (13) u večeře sdělil, že by chtěl být takový otec, jako jsem já. 

Doufám, že bude lepší otec než já, ale tu kontinuitu stále ctím.

Cmunda

Nevím, jaké používáte pojmenování bramboráku ve Vašem kraji, ale u nás v rodině se používá název "cmunda", který se před sto lety používal na Vysočině, odkud byla pra-pra-babička. 

Měli jsme s nejmladším synkem, když mu bylo 4 až 12 let, takovou ustálenou zvyklost, že při smažení cmundy, která se dělá postupně na jedné pánvi, si synek ojídal křupavější kraje a já snědl ten prostředek. Mám rád, když běžné situace potvrzují kontinuitu, kdy mimoděk opakovaně ujišťují o neměnném "status quo". 

Prostě jsme byli oba v kuchyni, on většinou seděl na lince, čekali až se dosmaží další cmunda a pak společně jedli. 

Moc nepoužívám na smažení olej, ale s cmundou platí vyjímka, neb každý ví, že bramborák neusmažený na oleji, ale "na sucho" není to správné a křupavé jídlo. I proto ho dělám jen vyjímečně, tak 4x do roka.

Dneska si synek ze tří možností k večeři vybral cmundu. Duše mi zajásala, neb jsem se domníval, že i u něj se probudila nějaké vzpomínka na společné hodování na kuchyňské lince. 

Je jasné, že ve 13-ti letech, v probíhající fyzické pubertě, si už na plochu linky nesedne. A i když by to hmotnostně asi prošlo, hezké a estetické by to už moc nebylo a také by moc nebylo kam odkládat usmaženou tradiční placku.

Po vyslovené volbě jídla však zalezl do svého pokoje, spustil si Discord Status, nějakou hru a podle toho co bylo slyšet až do kuchyně, se dobře bavil. 

Má role se tak radikálně smrskla na kuchaře-smažiče, zaměstnance Woltu a uklízeče. 

Vlastně s tím nemám problém, je to přirozený vývoj a postupující čas, kdy nemá smysl se ho snažit zastavovat. Ostatně, vzdorovitá puberta se u mých dětí nikdy nekonala a nekoná se ani nyní. Asi je to tím, že není komu a čemu vzdorovat, formálně tupou autoritu děti nezažily. Nicméně, trochu ten sentiment cítím. Přidělený čas běží a některé momenty se už nevrátí. 

Teď už je v kuchyni uklizeno, větrá se a synek i já jsme spokojeni. 

Co víc si přát?

A písnička k tématu: Hana Hegerová, Mládí