Co třeba už za 5 let nějak takto

Cormac McCarthy, The Road, 2009. režie:  John Hillcoat

Amerika se, po dosažení energetické soběstačnosti (díky novým technologiím, břidlicovým plynům, ropě) a pod tlakem veřejného mínění, přestane angažovat ve zbytku světa.

Čína a asijské státy, díky rozkladu mocenské nadvlády, občanského odporu a nedostatečné schopnosti zásobit všechny, se dostanou do hluboké politicko-hospodářské krize.

Stále více nesourodá Evropa se propadne o staletí zpět a nacionalistické tendence zcela rozvrátí Evropskou Unii.

Rusko, vyhladovělé zbrojením a unavené z neustálé mobilizace proti všem, hospodářsky na dně, bez odbytu exportních surovin, přestane jako stát existovat a naplno se uplatní boj mezi skupinami lidí i militarizovanými oblastmi.

V Česku bude polarizovaná společnost stále více nezávislá na institucích, neb ty ztratí, díky Zemanovi, Babišovi a páté koloně, jakoukoli politickou legitimitu a nakonec i ekonomickou sílu. Odchod nadnárodních společností, ztráta exportních trhů a nedostatečnost samozásobování bude mít za následek prudký nárůst agresivity a podle hesla: „Co je doma, to se počítá“, se stát rozpadne v lepším případě na lokální společenstva, za účelem prostého přežití.

To vše pouze za předpokladu, že někoho, třeba v IS, v Kremlu nebo někde jinde nenapadne použít jaderné zbraně.

Tak nějak si dovozuji budoucnost současné geopolitické situace, pokud se včas nevzpamatujeme a agresorům nezačneme vzdorovat. A je lhostejno, zda jde o agresora imperiálního, vojenského (Putin, IS) nebo o agresora zla, populismu, lži (Zeman, Orbán, Babiš).

EU je jediná naděje pro Ukrajinu

Resp.: Ukrajina je jediná naděje pro Evropu.

Evropská Unie, tedy Evropské politicko-hospodářské společenství, zápasí o svoji identitu a je na zásadním rozcestí.

Koloniální rozdělení světa je dávnou minulostí a bipolární rozdělení na západní a východní blok je také už jen součástí dějin minulého století.

Kdo a jak bude určovat další směřování celosvětového vývoje? Mnozí doufají a jiní se bojí, že to bude Rusko.

Rusko to ale být nemůže. Ne proto, že je to svou podstatou barbarský režim, ale proto, že na to nebude mít dost ekonomické síly. Zbývá tedy otázka, kdo?

Rusko

Rusko se propadlo do bezvýznamnosti, cenou ropy hýbou arabské státy a nové technologie těžby ropy v USA, potenciál předávání produktů vojenské výroby z Ruska do zemí svého politického vlivu se omezil s vyprázdněním skladů nepotřebné techniky a navíc po arabském jaru se počet zemí závislých na Rusku prudce snížil, politická nadvláda nad zeměmi bývalého SSSR i jeho satelity je nenávratně jen sen a rozvrácení ekonomiky Ruska oligarchy a současně nulovou konkurenceschopností jakékoli jiné produkce než jsou nerostné suroviny má a bude mít politické důsledky.

Ekonomika Ruska byla v roce 2014 až šestá, za Čínou, USA, Indií, Japonskem a Německem. otázkou je, na jakém místě je v roce letošním, po propadu cen nerostných surovin a postupným naplňováním hospodářských sankcí.

Shrnuto, Rusko je z geopolitického hlediska hráč druhé, spíše však až třetí kategorie.

Čína

Tak jak je ekonomický vzestup Číny razantní, tak je i chytře tichý. Ekonomická síla komunistického totalitního zřízení je z celosvětového měřítka obrovská. Podle Mezinárodního měnového fondu měla koncem roku 2014 Čína předstihnout USA a stát se největší ekonomikou světa a to Spojené státy byly největší světovou ekonomikou předcházejících 142 let. Takový bouřlivý vývoj ekonomické síly má pochopitelně i svůj rub v podobě sociálního vykořisťování a tlumení občanských i politických práv, což je časovaná bomba.

Shrnuto, Čína je z geopolitického hlediska hráč první kategorie, ale tím, že má dost svých starostí a je stále na ekonomickém vzestupu, tedy nakupuje po celé planetě vše, co je na prodej, politicky se zatím neangažuje.

USA

Spojené státy v současné době musejí stále hrát roli světového lídra. Jsou ekonomicky silný subjekt, ale hlavně jsou politicky stabilní demokracií. USA hájí své zájmy a je jasné, že ne každému se to líbí. Podstatná ovšem je ta skutečnost, že mimo své hospodářské zájmy dokáže Amerika hájit i základní demokratické principy.

Pokud se občané USA rozhodnou, že chtějí žít v komunismu, mají možnost, stejně tak, pokud by raději chtěli nacionalistický, totalitní nebo fašistický režim.

Přes všechny možné nedostatky a přešlapy, je Amerika důkaz a tom, že trnitá a zdlouhavá cesta demokracie je jediná možná. Každé průzračně jednoduché a tudíž zkratkovité cesty, jako jsou: „všem podle jejich potřeb“, „vůdce je spása“, „jediný bůh“ nebo „národ“, jsou jen slepé cesty k válečným konfliktům.

Shrnuto, USA jsou z geopolitického hlediska bezpochyby hráč první kategorie, ale je otázka, do jaké míry je možné spoléhat na to, že mohou vyřešit všechno.

Evropská Unie

Původně sice hospodářské sdružení (ESUO, ESVO, EHS, EMS, JEA), posléze však od roku 1997 zejména politický projekt, je vizionářská reakce na rozpad bipolárního světa.

Snaha mluvit stejnou politicko-hospodářskou řečí napříč Evropou je historicky doložená již po mnoha staletí a vždy byla pokládána za východisko z krveprolévání.

Již Jiří z Poděbrad chtěl spojit Evropu a tím vytvořit Unii států, které by byly schopné vzájemné spolupráce a zejména pak vzájemné obrany. Jeho vize společného rozhodování však předběhla dobu a pro nepodřízení se Vatikánu byl v roce 1462 prohlášen za kacíře.

Jiří z Poděbrad však zdaleka nebyl sám. Vize spojené Evropy, tedy nadstátního rozhodování, proplouvá dějinami po celá staletí. Stačí jmenovat příklady: Hugo Grotius, William Penn, Voltaire, Jean Jacques Rousseau, Immanuel Kant, hrabě Coudenhove-Kalergi, Aristide Briand mnozí další a zejména pak T.G. Masaryk.

Přes 500 let stará vize spojené Evropy se začala naplňovat až po roce 1950 jako snaha o zabránění vzniku další války mezi Francií a Německem hospodářským provázáním ekonomik (ESUO).

Nyní se však začíná naplňovat i pravá podstata společenství evropských států, což je uchování a obrana základních hodnot, tedy hájení občanských a politických práv v Evropě demokracií.

Už nejde o národní a ekonomické zájmy, ale o udržení a posilování demokracie v celé Evropě jako spolupracujícím panevropském celku.

Shrnuto, Evropská Unie je naplnění více jak 500 let staré vize společenství spolupracujících států. Ekonomicko-politické propojení států, vznikající demokraticky, je jediná smysluplná cesta, jediná budoucnost (mírová).

Proč tolik slov?

Je zřejmé, že politická síla státu se odvíjí od síly hospodářské. Pokud je stát hospodářsky silný, může vynakládat prostředky na prosazování svých zájmů, tedy se politicky prosazovat. Tímto způsobem vznikaly války.

Evropská Unie je v současné době největším ekonomickým hráčem na světě. Větším než Čína nebo USA. Pokud EU nevyužije své demokraticky vytvářené ekonomicko-politické síly, pak nemá její existence dalšího smyslu.

Ruská snaha rozkládat soudržnost států EU je tak z geopolitického hlediska jediná možnost, jak dostat Rusko zpět do první ligy světových hráčů.

Pokud, po staletí očekávaný, projekt spolupráce Evropských států bude dostatečně pevný, nemají totalitní Rusko, ani jiní vnější nepřátelé, sebemenší šanci.

Stratégové v Kremlu vědí, že Amerika už není reálný problém Ruska, ale daleko větší hrozbou je demokratické spojenectví států Evropy.

Evropa je nyní na rozcestí, buďto uhájí svou politickou samostatnost nebo podlehne řinčení zbraní a křiku jednoho ze zbývajících reliktů minulosti, Kremelskému totalitního režimu.

Ukrajina

Občanský vzdor vůči rozkrádání své vlasti a protest proti zařazení do sféry vlivu Ruska je emancipace na minulosti a příklon k demokratické budoucnosti.

Pokud lidé Majdanu, následně pak po volbách celá Ukrajina, chtějí být součástí demokratické Evropy, pak musí EU pomoci, i kdyby to mělo ekonomicky bolet.

Shrnuto, tak jako měly a částečně ještě mají USA odpovědnost za svět, tak má EU odpovědnost za Evropu. EU je hospodářsky nejsilnější „mocností“ na světě, musí tedy převzít i odpovědnost politickou.