Před osudem

Sázava z vyhlídky

Vzájemný soulad zasahoval hlouběji, někam hluboko do podvědomí.

Nebylo možné se pohnout, jít dál ani odejít. Neskutečně blízko a současně tak daleko. Překročit hranici mezi pocity, dojmy, citem, souzněním v tichu a fyzickým kontaktem bylo nemožné.
Nevím přesně proč tato hranice vznikla, ale byla tak obrovská, že jen nápad na její zdolávání přesahoval veškerou fantazii.
Stáli jsme, tiše si povídali a pohled do očí propojoval uzavřené duše, vytvářel tu vazbu, která se už nikdy nepřetrhla.

Zaskočeni velikostí vzájemných citů jsme opustili reálný svět, který se nedokázal připojit k našim duším nebo s námi urazit alespoň kousek společné cesty.

Byli jsme odkázáni stát jen na vlastních citech, věřit jim. Hloubka propojení byla děsivě pohlcující. Nedostatek odvahy opřít se výhradně o niterné city, nechat za sebou veškerou dosavadní zkušenost i realitu, to byly nepřekonatelné překážky.

Dvě cesty života, každá jiným směrem, se ale zamotaly příliš.

Spojení existuje stále a i když už vyčerpalo všechnu svou energii, bude i nadále předurčovat osud.