 |
| (c) 2010 P.D. |
Víra v jakéhokoli boha, vyšší síly, v „něco“ nad námi, reinkarnaci, atd. je stejná jistota, jako jakákoli víra v cokoli. Musí být dostatečně silná, aby měla alespoň nějaký smysl.
Proč by však víra v definovaného boha měla být jistější, věrohodnější a smysluplnější než víra v čerty, meluzíny, skřety, polednice a jiné pohanské démony a modly mimo církevní instituce?
Proč by měla mít jakákoli náboženská/církevní instituce vůbec nějaký smysl?
Nechci citovat Feuerbacha a už vůbec ne Marxe, kteří měli hodně svých pádných argumentů, rád bych byl poněkud smířlivější a ve smyslu tohoto blogu osobnější.
Jsem přesvědčený o tom, že člověk nedokáže natrvalo obelhat sám sebe. Každý si samozřejmě může sám sobě cokoli namlouvat, předstírat sám sobě, mnohdy dokáže úspěšně jiné přesvědčit o své lži, ale dlouhodobě sám sebe neoklame.
Být dostatečně silný a nic si nenalhávat je dobrá vlastnost, pokud jde ruku v ruce s úctou k ostatním. Věřit sám sobě je mnohem těžší a vyžaduje to mnohem víc úsilí, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak jednoduché je víru převzít, zapojit do některého náboženského proudu a sejmout ze sebe odpovědnost za věci zdejší. O co je snažší dělat chyby, když mám nad sebou láskyplného otce (křesťanství), podřídit se pravidlům a jinak mít volnost (islám), možnost začít znovu a když budu mít štěstí tak lépe (Hinduismus), podřídit se a nevyčnívat (Budhismus, Taoismus *) ), ... viz. časová osa.
Přijmutí odpovědnosti za sebe sama, za své činy, spolehnutí se na vlastní schopnosti a dopřání si důvěry a úcty k druhým, je mnohem víc, než přenesení odpovědnosti na kohokoli a cokoli jiného.
Přijmout odpovědnost za svůj život je sice poněkud fatální z hlediska nesení následků za své chyby, ale je to jediná možnost, jak nežít zbytečně.
Nemyslím tím, že víra je nesmysl, vždyť i determinismus je svým způsobem víra, ale kladu si otázku, jaké jsou příčiny víry a zejména, jaké má náboženská víra dopady do osobního života.
Na první pohled se jakékoli náboženství jeví jako mnoha léty prověřený návod na lepší život člověka a soužití lidí, ale vždy se jedná o „vylepšení“ za cenu ztráty osobní odpovědnosti, pravda, s bonusem mít možnost brát věci zpět a vinu nechat na jiných a jinde.
Pokud člověk není schopen odpovídat za své činy sám sobě, pak jakákoli jiná instituce (církev, soud, rodina) může jeho chování trochu vylepšit, ale v žádném případě ho nemůže natrvalo změnit. Strach z odhalení a potrestání špatných činů může být motivem k lepšímu chování jedince, tedy k lepšímu soužití společenství lidí, ale záruka štěstí, pochopení a lásky to bezpochyby není.
Zdá se, že osobní víra (podtrhuji slovo osobní) v jakékoli náboženské symboly, jakéhokoli boha, nemůže ničemu a nikomu vadit. Ano, tak to v naprosté většině případů je a naprosto tuto svobodu mysli nenapadám.
Podle pravidla: „Žít a nechat žít“ a „Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, ať si každý dělá co chce.
Nejspíš se ale vždy najdou jedinci či skupiny, kteří se podvolí lehkosti ztráty vlastní svobody a nejspíš budou i jedinci či skupiny, které ohromí snadnost a lehkost života, když věří něčemu jinému, než vlastnímu rozumu.
A tady někde vidím zásadní problém, spočívající ve zneužívání jiných pomocí větší mentální inteligence, zpravidla ještě podpořené mnoha lety pilovanými historicko-sociálními poznatky, explicitně vyjadřovanými v učebnicích víry.
Zkusme si představit jiné situace mentální nadvlády:
- zneužívání emocionální i fyzické síly rodiče ke svým vlastním dětem,
- zneužívání vědomostní výhody pedagoga ke svým žákům,
- nadužívání institucionální výhody nadřízeného k jeho podřízeným, atd.
Vždy jde bezpochyby o nekorektní zneužívání, daného postavení. Toto nadužívání je zřejmé vždy, pokud tento nevyvážený vztah není korigován úctou k osobnosti druhého, úctou v jedinečnou svébytnost/individualitu druhé, byť za dané situace slabší, osobnosti.
Úctu k individualitě druhých v učebnicích víry najít nelze. Jistě že tam najdeme, porozumění se slabšími nebo nemocnými, návod na pomoc druhým, lásku k bližnímu, ale vždy jen jako ukázku pro slabší, jak být více zavázán silnějším, jako by jediné východisko z bezradnosti nebyla víra ve vlastní osobnost a svobodu mysli, ale víra v někoho, či něco jiného.
Zneužití mentální nadvlády by měla být stejná kategorie trestných činů člověka, jako jakékoli jiné zneužití pravomoci, postavení, či hrubé síly.
Proto se neztotožňuji s žádnou náboženskou institucí ani náboženskou vírou.
Proto nepřijímám sakrální symboly jako možnost uniku/spásy nebo východisko.
Proto jsem přesvědčený, že duševní sílu je nejlépe najít u sebe.
Ze stejných důvodů ovšem žádným způsobem nezpochybňuji volbu kohokoli být příznivcem či členem jakékoli církve, jakéhokoli náboženství, sekty, či jiné organizace/organizované skupiny věřících.
Ze stejných důvodů odmítám nihilismus, stejně tak i přesvědčení, že není možné věřit ničemu a nikomu.
Tak.
*) Budhismus nepatří do typických náboženství víry, uvedeno jen pro smysl, podřídit se. Taoismus sice není víra v boha (Jin/Jang), ale v důsledku jde o ovládání lidí.
Definice:
Náboženství
Uznání a uctívání přesahu člověka něčím vyšším
Církev
Organizovaná náboženská skupina
Duše
Cit, mysl, vědomí osobní jedinečnosti a odpovědnosti (současná definice)
Kontemplace (
zde nebo
zde)
Spojení mysli s podstatou. V křesťanském (a značně užším) výkladu: Spojení člověka s bohem.
Víra
Pokud není jistota, pak, pokud chceme, zbývá víra, tedy být o něčem přesvědčený, i když nejsou k dispozici objektivní (doložitelné) podklady.
Důvěra
Sociologický jev, spolehnutí se na druhé (lidi, instituce, věci)
Inteligence
Souhrn míry a rozsahu schopností, z velké míry vrozených, porovnávaných mentálním věkem
Smysl života
Obecně nedefinovatelné
A ještě zjednodušený historický přehled:
Zkusme si představit svět před 150-ti lety, což je rok 1860 a porovnat, co si o této době kdokoli z nás vybaví. I když máme k dispozici různé historické dokumenty, mnoho toho asi nebude. Ještě méně informací ve všeobecné paměti nalezneme pro rok 150 n.l. Podobné to bude, pokud si budeme chtít vybavit svět na zemi okolo roku 610 n.l., 563 před n.l. nebo 1800 let před n.l. Lze však věřit, pak víme přesně co bylo
Vysvětlivky k časové ose:
150-350 n.l.
Přibližný čas sestavení křesťanské bible, vznik Křesťanství
610 n.l.
Přibližný čas prvních zjevení Muhamada, počátek Islámu
563 před n.l.
První zmínky o indickém princi Siddhártha Gautama, zakladateli Budhismu
1800 před n.l.
Určení data smlouvy mezi bohem a Abrhamem, židovským národem o seslání spasitele z rodu Davidova, na kterého, na rozdíl od křesťanů, židé stále čekají. Počátek vniku Judaismu, pokud ho nebudeme datovat už do období 3000 let před n.l.
