Svědomí

Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz

Z jednoho úhlu pohledu je zcela lhostejno, zda žijete v době I. republiky, II.republiky, ...
za vlády německých fašistů, ruských komunistů, polistopadových intelektuálů nebo současných pragmatiků a kolaborantů s východními řežimy a jejich penězi.

V každé době jsou zásadní otázky stále stejné:

Půjdu s vůdcem nebo se svou identitou?
Omezím své svobody a budu se mít materiálně líp?
Zapřu své svědomí, aby se mé děti měly lépe?
Teď budu dělat špinavou práci, abych mohl dělat čistou?
Vlezu do zadku šéfovi, aby do mého zadku lezli jiní?
Raději prásknu souseda dřív, než práskne on mě?
Srovnám své děti do latě, aby se lépe uplatnily?
Raději nic neřeknu, abych neměl problémy?
Vzdám svou důstojnost, protože to škodí obchodu?
Má vůbec smysl zabývat se svým svědomím, pokud by to škodilo rodině?

Na všechny otázky lze odpovědět Ano i Ne a není vždy snadné se rozhodnout.
Ale režim a atmosféra ve společnosti, prostě doba, klade vždy tyto stále stejné otázky, bez ohledu na to, zda jde o fašismus, komunismus, šedou ekonomiku, oligarchii nebo ochlokracii.

Dokud na prvním místě není vlastní svědomí a jeho předání svým potomkům, pak je lhostejno, zda vládne Babiš, Zeman, Klaus, Husák, Gottwald, Putin, Stalin, Lenin, ...

Sovětský cirkus opět v Praze

Karikatura
Zdroj: ÚSTR / Národní archiv Praha)

Historie se opakuje.
(Poněkud osobnější vyprávění.)

Ve svém věku bych snad mohl mít už i vnouče a přesto mám stále oba rodiče.
Když mého tatíčka nebaví život s kartami, které si sám rozdal před mnoha lety, přijede a bydlí u mě.
Před několika lety, po doktory neobjasněné události, nejspíše tedy mozkové příhodě, špatně mluvil, ztratil zájem o dění okolo sebe, prostě se ztratil. Po letech se už zase navrací zpět, ale situace, kdy sice stále máte otce, ale není možné s ním normálně hovořit, nebyla příliš veselá.
( Odhaduji, že nabytím fyzických sil i pevného ducha u otce, tedy v době kdy se nebude muset utíkat ze svého života k synovi, dojde na vnoučata, ale na to opravdu nespěchám. :) )

V roce 2010 natočila česká televize film: „BrainStorm“, kde jedna z hlavních dějových linií je vztah otce a syna v době, kdy je otec již ve stavu stařecké nemohoucnosti a kdy syn je nevyrovnán s odpovědností za svůj vlastní život. Shodou neopakovatelných okolností dostanou oba druhou šanci a alespoň na vyměřený čas mají možnost si promluvit, předávat moudra z otce na syna, objasnit nevyřešené a najít klid v pochopení otcovské odpovědnosti i v pochopení otce, jako člověka.

Pokud se o někoho staráte, vaříte mu jídlo, snažíte se, aby se měl dobře, žije s vámi v domácnosti, sdílí s vámi kuchyň, koupelnu, záchod, atd., tak to není zcela snadné, ale pokud víte, že je to váš otec, který ještě život nevzdává a udržuje si důstojnost, jste tomu všemu rád.
Jsou chvíle, kdy v noci přijde ze svého pokoje, nic nechce a vzbudí vás, jsou chvíle, kdy přijde mimo obvyklý čas a má hlad, jsou i chvíle, kdy se objeví zcela nevhod, ale drží vás v pohodě radost z prostého faktu, že stále máte otce.

Občas se však stane něco víc, stejně jako po podání léku z filmu „BrainStorm“.
Stačí namátkou zvolený program, kdy si tatíček náhodnou volbou pustí ČT2, kde právě byl opakován dokument: „Občan Havel“.

Po skončení filmu přišel a dozvěděl jsem se, že Klause nikdy neměl rád, Zeman nestojí za řeč a je rád, že zažil našeho presidenta Václava Havla, jak je dobře, že Václav Havel stále má své příznivce, že žije jeho odkaz, že jsou o něm v TV dokumenty, že není zapomenut, že ...

Co byste mu na to odpověděli?

Chvilku jsme si pak ještě povídali o Maidanu, Ukrajině, Rusku, ale pak se vrátil ke svým vzpomínkám.
Cituji:
Pamatuju si, jak na Václaváku stál kordon policajtů a zástup demonstrantů. Nejspíš dělníci odněkud z Kolbenky stáli tváří tvář policejní ozbrojené přesile a ruce měli schované za zády. V tichosti tam stáli, dívali se do policejních helem s překvapivým klidem. Prostě je stáli, ruce za zády a čekali.
Když se policejní kordon pohnul proti nim, ruce se jim pohnuly a najednou bylo vidět, jak každý z těch dělníků drží v ruce kus lešenářské trubky. Nevím, kde je vzali, ale to, že je měli za zády a čekali, zda se policajti odváží jít proti svým a když se odvážili, tak jen vztyčili trubky před sebe, tak to byl neuvěřitelný zážitek.

Ptal jsem se, a co následovalo pak? Prý nic. Policajti se zastavili a bylo po střetu.
Otec si nepamatuje, zda šlo o konec roku 1968, leden nebo srpen 1969, ale to není podstatné.
Ještě vzpomínal na příhodu z Tylova náměstí, nejspíš tak ze září 1968, kdy se z projíždějícího auta ozývala dávkovaná střelba a jak každý, kdo šel okolo, bez ohledu na věk, zalehl k zemi a čekal, až bude klid.
Pak se odebral do svého pokoje.
Takovéto kusé vzpomínky jsou jako zašlá razítka na životních příbězích, upřesňují pohyb životem a vytváří základy pro rozhodování v dalších mezních životních situacích.
27.01.2014

Tento poněkud osobní text jsem se do svého blogu zdráhal zařadit a tak jej po roce doplňuji až nyní (25.01.2015).

Tenkrát po srpnu 1968 jsme nebojovali a pokud trochu, tak spíše s vlastními pořádkovými silami v roce 1969. Situace na Ukrajině je složitější, že jde o boj na mnoha frontách, ale o to více je nutné mít na zřeteli, jaký je základní prvek od prvních protestů na Maidanu, tedy: Vytržení ze systému moci, zlé moci a osvobození vlastní duše od strachu.
Přechod od bytí v poslušném stádu ovcí k odpovědnosti za vlastní osud je nesnadný krok, ale dává smysl životu.

Linky: Informace o filmu BrainStorm

Komunismus jako incest

FOTO: Jon Chol Jin, ČTK/AP

V březnu 2006 jsem v „E15“, jako reakci na drzost komunistických poslanců v parlamentu ČR, poprvé přirovnával komunismus k incestu.

Uznávám, že to je hodně krkolomné přirovnání, nicméně stále mi spojení těchto dvou pojmů přijde zcela logické.

Incest je jedna z forem zneužití mentální nadvlády, v horším případě i fyzické síly.
Člověk (např. rodič) své autoritativní postavení a silnou citovou vazbu dítěte na autoritu rodiče zneužije k uspokojení svých potřeb.
V západní společnosti je z etického hlediska takovéto chování nepřijatelné a je posuzováno jako trestný čin.

Analogicky jsou komunistické ideje, jako společné vlastnictví, právo každého člověka na stejný podíl hmotných statků atd., po zavedení do praxe vždy brutálně zneužity.
Z ideálu rovných šancí se velice rychle vytvoří systém udržování moci, nucené nadvlády, potlačování osobní svobody, vytváření kolaborantské hierarchie, tedy sociální nerovnosti.

Propojení vznešených myšlenek, resp. citových vazeb, s následnou aplikací nadvlády a teroru, resp. zneužívání moci silnějšími, je jednoduše nepřijatelný incest.

Utržení ze systému moci

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Foto (c) 2011 Petr Dauš

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení.

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.
Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).

Poznámka: Autor tohoto blogu i tohoto textu je předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, nicméně tento text je osobní úvahou a je napsán za osobu (autora), ne za Spolek. 
Více zde: www.VHsocha.cz

*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011. 

Příživníci

Stesk mocensko-oligarchické skupiny příživníků (tedy lidí co netvoří hodnoty, ale jen sají z jiných zdrojů) po tupém výrazu, poslušnosti a strachu spodních 10-ti milionů, jak to definoval Zeman, dělá divy.
S každou významnější neřešenou kriminální kauzou, povolebními politickými kotrmelci, novými zbytečnými zákony, matoucími výroky, resp. sofistikovanými lživými prohlášeními a v neposlední řadě i cílenými útoky na základní atributy mravního myšlení, dobrých tradic a slušného chování obecně ...
se snaží utvářet apatické stádo ovcí, které ani nebékají a jen dávají mléko, vlnu a časem i maso.

Z posledních dní, tedy zejména z průběhu a výsledku prezidentské volby, bylo možno vysledovat jejich zbraně a prostředky zřetelněji než jindy.

Stručný soupis, jak příživníci ovlivňují ovce, následuje:

• Použít lež, pro dosažení mocenského úspěchu. (1)
• Volit slova, věty s tím, že cílím na nejnižší pudy, jako jsou nenávist, zlost, závist. (2)
• Používat urážky a neúctu jako základní přístup ke každému. (3)
• Drzost arogance vydávat za vlastní a pevný názorový postoj. (4)
• Jakoukoli odlišnost ihned znectít a prohlásit za nedodržení zákonů, odklon od dobrých konzervativních hodnot. (5)

A aby bylo zcela jasno i těm odolným, tedy poněkud natvrdlým ovcím, prohlásí ironickým posměchem arogance o lži: „Lež a nenávist je ta pravá podoba pravdy a lásky, vy pošahaní idealisté“, čímž završí proces destrukce hodnot, tedy normalizace stáda. Nestačí útok na skupiny, jednotlivce, eliminace dobrého, ale vytáhne i eso z rukávu:
„Pokud to vám, snílkům a idealistům, ještě nedošlo, tak pravdu a lásku vlastní ten, kdo má moc. Pravda a láska nejsou nezvratitelné hodnoty. Pro nás, mocensko-oligarchické skupiny příživníků, jsou to jen slova za která si nic nepořídíte. Moc a peníze máme my.“

Zdroje:

Prezidenti:

1) Zeman

2) Klaus, Zeman

3) Zeman

4) Klaus

5) Klaus

17. listopad

Jan Opletal
Gallery, Rozum dějinám

Po dalším roce se v kalendáři znovu objevilo datum 17. listopad. Česká televize, mezi již známými vzpomínkovými pořady, odvysílá pár nových retrospektiv, kde se bývalé osobnosti vyjádří ke kontrastu očekávání a reality, v novinách se ještě objeví nějaké nekrology doby minulé, pamětníci si možná připomenou pár hezkých chvil euforie z volnosti, ale vším tímhle lehce sentimentálním vzpomínáním se znovu protahuje jedna sjednocující niť.
A s přibývajícími roky je tahle niť spíš již provazem.

I.
První republika byla taky porevolučně optimistická, byla to doba unikátních příležitostí jednotlivců, stejně tak i velkou příležitostí pro kariéristy, kteří měli společenský a finanční kapitál z minulého státního zřízení (od monarchie k demokracii). Během necelých 21 let ale došlo v české společnosti k proměně. Nadšenci revoluce byly nahrazeni vytrvalými úředníky, dogmatici svobody byli vystřídání pragmatiky kompromisu a vlastního prospěchu. Vrcholným kompromisním kouskem pak byla Druhá republika a jak už to s kompromisy bývá, nešlo vlastně o republiku, ale o trénink na kapitulaci.

II.
Bleskový nástup protektorátu Böhmen und Mähren byl tedy jen konsekventním završením naplánované destrukce jakékoli samostatné republiky. Hranice mezi dobrem a zlem byly daleko zřetelnější, nicméně, pragmatičnost a pružnost byla již etablována a odpor proti nesvobodě se stal na dlouhá léta jen součástí šepotu v soukromí.
Přes tuhost a nesmlouvavost protektorátního režimu, podpořeného německy i česky mluvící populací, se našlo pár lidí, kterým přesně po 21-letech od vzniku československého státu nedalo svědomí jinak a šli protestovat. Studenti nechtěli měnit svět, jen šli projevit nesouhlas se zánikem republiky v den výročí jejího vzniku.
I když se nekonala žádná velkolepá manifestace jednoty národa proti okupaci, protektorátní moc zasáhla hystericky nepřiměřeně. Následné události byly opět jen dohrou mocenské zvůle do konce. Studenti byly pochytání, odvezeni na práce do Německa a vysoké školy pro jistotu zavřeny. Další protesty se už nekonaly.
Marnost odporu nebyla ukotvena jen v poraženeckém odevzdání se brutální moci, ale zejména v pragmatické kolaboraci. Zkušenost zmařených ideálů první republiky, spolu s proradností vlastních duší, zasáhla opět, znovu a s větší razancí.

III.
Relativně krátká doba (6 let) protektorátu Böhmen und Mähren byla poučnou ukázkou pro komunisty, jakým způsobem ovládat stát a masy lidí. Mohlo by se zdát, že diktatura protektora, který měl moc jak nad vládou státu tak nad každým jednotlivcem a generální tajemník komunistické strany v totalitním socialistickém režimu jsou různé funkce, ale nejsou. Podobnost není jen získání a udržení si absolutní moci, ale zejména ve snaze preventivně ubít každý náznak svobodného projevu, každou snahu vyčlenit se z ochočeného stáda, každou, byť jen potenciální možnost ohrožení totální moci.
Ale historie pokračuje a přichází náznak, opravdu už jen malý náznak, revolty, několikadenní projev nesouhlasu následovaný „osvobozením“.
Jistě, byl to konec hrůzovlády, byl to konec nepochopitelného úpadku lidstva, který svými projevy začernil všechny černé kaňky lidské historie monstrózně velkou černou skvrnou čpící stejně tak černým dýmem uhořelých duší. Byl to konec absolutní moci dotažené do maximálního extrému, to bezpochyby.
Bujaře a se slepým optimismem přijímané „osvobození“, však bylo zase jen konsekventní předehrou, spojovacím článkem přechodu moci k další brutalitě.
Zkušenosti s uplatňováním protektorátní moci našly svou dobu ještě jednou. Nepochopitelné a nepřijatelné se opakovalo znovu.
Nadšení, ideály a nádech svobody byl opět usměrněn mocí. Znovupovstalí a znovu oblečení pragmatici, kteří si již v době všeobecné euforie připravovali posty, se své šance chytili pevněji než dříve. Odhodláni moc nepustit pak zasazovali rány svobodomyslnosti ještě více preventivně než to viděli za německé okupace. Poučeni zkušenostmi s důsledným systémem protektorátní moci a vyzbrojeni přenesenými postupy z ruské komunistické totality nečekali na projevy svobody, na utvoření odporu v další generaci a svými sofistikovanými i stupidně brutálními zásahy až na konkrétní jednotlivce i v těch nejmenších obcích si vybudovali novou totální nadvládu.
Totalitní moc povýšila na skupinovou vertikálu a nebyla použita jen k represím, zastrašování, trestům, ale mířila dál. Udržení moci se stalo jedinou výzvou. Teprve prostřednictvím likvidace morálních a občanských elit, resp. systematickým odstraňováním i jen potenciálních nástupců samostatných osobností bylo dosaženo konečného cíle. Jednotlivec se stal neexistující entitou společnosti.
Jakýkoli projev osobního názoru se tak stal poukázkou ke kolaboraci nebo k umlčení.

IV.
Absolutní moc je jehla, která, propichujíc ideály, protahuje dějinami jednu stále navazovanou niť, provaz který se snaží svázat vyčnívající jednotlivce, osobnosti s vlastním názorem, které nechtějí a nemohou kolaborovat. (Trefně a na něj až eufemisticky to vyjádřil Ondřej Ládek: „ ... tak to táhneš s prasaty a pak jsi cejtit hnojem“).
Ale historie pokračuje, lépe řečeno: historie se stále opakuje.
V.
Krátkodobý nádech víc něž lehkého závanu svobody koncem šedesátých let lze popisovat obdobně, ale s ohledem jeho bezzubost, způsobenou tím, že utnutí jara na konci léta ani nedalo šanci jednotlivcům vystoupit z formujících se skupin, si tento nádech k předchozím milníkům přímo přirovnat nedovolím.
Za povšimnutí však stojí využití takovéhoto nádechu svěžího závanu k utužení pozic státní moci, která situaci vyhodnotila bystře rychle a také si vzala do dalších let ponaučení.
Každý, kdo jen trochu vyčníval nebo se jen podílel na vyčnívání z davu byl perzekuován mstou na něm, na jeho rodině a budoucnosti jeho dětí nebo měl možnost nechat si zlomit záda a lobotomií, extrakcí vlastního názoru ze své duše, se ohnout misku jídla. Ostatně, již poučená moc došla k dalším, již historicky ověřeným postupům, jak si udržet davy pod kontrolou. Snad by se to dalo popsat takto: „Panáčkuj (klidně s kyselým obličejem) a dostaneš misku jídla“.

VI.
Plíživá a všude přítomná devastace myšlení a jakékoli samostatnosti byla v normalizačních letech o to zrádnější, že propojila devastaci duší a lenost. Už nebylo nutné trpět, stačilo být lenivý, občas udělat pukrle a o nic se nezajímat. Pak se dalo žít, tedy spíše pohodlně přežívat.
Trefný název pro normalizační období použil pan prezident Havel, i když s poněkud jiným významem: „Marasmus“. Ne jako těžkou energetickou podvýživu, ale jako těžkou myšlenkovou a duševní podvýživu.
Destrukce ega celých generací tak byla završena povýšením zpronevěry osobních názorů a samostatnosti na „ctnost“, tedy základní předpoklad umožnění naplňování těch nejprostších lidských potřeb.
Pragmatismus vyhrál zcela. S propíchnutou duší, navlečeni na lano kolaborace jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti.

VII.
Dalo by se lehce zeptat: „Ale PROČ?“.
Proč se nenašlo více odpůrců režimu?
Proč jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti?
Proč bylo tak snadné nechat uplatit pohodlím a nevystrkovat hlavu?
Protože každá společnost má svou historickou paměť a opakování není matkou moudrosti, ale rutiny.

VIII.
Pak ale přišly listopadové dny roku 1989.
21 let od příjezdu ruských tanků, po 21 letech normalizace, po další generační výměně se však myšlenková a duševní vyprahlost odrazila ode dna.
Euforie osobní svobody z možnosti dýchat listopadově mrazivý svěží vzduch,
výměna nicneříkajících frází za srozumitelně lidská prohlášení,
naděje na lidskost, tomu se nedalo odolat.
Ano, byla to kapitulace pragmatismu, prohra hlídačů stáda, vítězství přátelských ideí a kupy nadějí rozdávaných i přijímaných, zvednutí hlav z bahna a osvobození pohledů z očí do očí.

IX.
Kdo měl sílu, odvahu a vytrvalost, mohl přemýšlet po svém, vyprostit se z průměru, vzít odpovědnost za sebe do svých vlastních rukou. Vyčnívat a být jiný, osobitý, už nebyla poukázka na kolaboraci nebo předplatné na likvidaci. Jistě, opřít se jen o své schopnosti není nic snadného, ale již nezáleželo na okolnostech. Osobní odvaha, rozum a vytrvalost daly každému šanci uplatnit tu nejpřirozenější potřebu člověka: realizovat se, vytvářet, budovat.

X.
Jenže společnost není složena jen z lidí s potřebou budovat, realizovat se a něco smysluplného vytvářet. Nikdo nemávl kouzelnou hůlkou a i kdyby mávl, bylo jasné, že národ snílků, solitérních osobností, svobodných lidí a nepoddajných rebelů nelze řídit.
Každá moc se svou vlastní mocí nechá zkorumpovat a bytostně svobodný člověk není schopen určovat a vymáhat jednotu.

XI.
V demokracii potřebuje moc podporu většiny, nestojí o solitéry, vyčnívající myšlenky a poukazování na osobní svobodu. Z toho pohledu je lhostejné, zda je moc v rukou demokracie, fašistů nebo komunistů. Narušitelé „pořádku a klidu“ jsou nebezpeční vždy.
Jistě, v demokratickém zřízení není až tak snadné vyčnívající osobnosti likvidovat, ale dlouhodobá snaha, trocha manipulace a taktického mlžení je také cesta. Cesta k vytlačení samostatného názoru na okraj.
Mnoha režimy osvědčený recept zajištění jídla funguje.
Dnes již nestačí potravinové lístky jako za protektorátu ve čtyřicátých a za komunistů v padesátých letech, je potřeba více vymožeností, ale podstata je stále stejná.

XII.
Každý kdo vyčnívá je přímou hrozbou průměrným, kteří se dopragmatizovali na své posty a kteří vědí, že jejich průměrnost může být odhalena.

XIII.
Pragmatický intelektuální politik ale nemusí být hlupák a ví, že musí mlžit, používat citáty a odkazy na (zpravidla již nežijící) myslitele a solitéry své doby, klidně naznačit spřízněnost s nacionalisty a druhý den spřízněnost s komunisty. Pragmatický politik ví, že se musí zavděčit většině a falešnost svého projevu si ani nepřipouští, prostě „jen“ používá prostředky a ani ho nenapadne, že osobní odpovědnost není pojem se stejným významem jako osobní prospěch.

XIV.
Zklamání a stesky nad polistopadovým vývojem je absurdní nesmysl.
To, oč se tu hraje, je zklamání nad neschopností mít své názory, své vize, své ideje, své ego.
Neschopnost opřít se vlastní odvahu a hledání viníka jinde než v sobě.
Dokud významná část lidí bude spoléhat na vzory a bude do nich vkládat naděje, dokud nepřijme osobní odpovědnost za svou lepší budoucnost, pak bude komu vládnout.
Pak bude moc v rukou pragmatiků svého prospěchu.
Pak je skoro lhostejno, zda své životy žijeme nyní, před 30-ti lety, před 60-ti lety, .. pak si není nač stěžovat.
Pak i demokratická moc bude mít možnost tahat své občany za stejný provaz jako normalizační i totalitní komunisti a protektorátní nacionalisti.
Pak místo rozumu, osobní svobody a volnosti myšlení budeme jen plkat do poloprázdných sklenic piva a v lepším případě do lahví od kořalky.


V Praze, 17.11.2010 21:15 hod

Fotografie: Jan Opletal, zdroj: internet