Kostnatá rezidua a jinak nic?

Punk Rock Zombie Love by Brain-Damaged,
Bad Taste 2005
http://brain-damaged.deviantart.com/

Kostnatá rezidua starých dob se nevzdávají a stále vylézají ze svých hrobů.

Svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality jsou stále jen ojedinělé výkřiky v šumu bludů a účelového matení pojmů.

Bylo by možné klást k sobě protichůdné pojmy a vypracovat obsáhlou studii nad každým jevem samostatně a pojmout každý rozpor z historického, politologického, morálně-etického nebo religionistického pohledu.
Například: svoboda jednotlivce / sociální stát, svědomí / prospěch, víra / pragmatismus, křesťanské kořeny / katolický kánon, atd. Ale kdo by takovou studii četl? Možná určený oponent a vedoucí práce na škole, ale další využití by bylo sporné. Názorové pozice zastánců jedné, či druhé strany by nejspíše zůstaly i nadále nedotčené. Názor není filosofie.

Vyznat se v šumu bludů a účelového matení pojmů ale není zas tak složité. Stačí si položit triviální otázku: Má být základem úspěchu jednotlivce odsezení a ne iniciativa, poslušnost a ne samostatné myšlení?

Mnoho let platilo: mlč, nevystrkuj hlavu, jdi s davem, drž se své židle, ... a budeš se mít dobře. Není rozhodující, zda jsi nadaný, chytrý, nekompetentní nebo hloupý. Zásadní je vydržet v průměru, vybudovat si pevné postavení (posezení) a za odsloužené roky a desetiletí se možná dočkat ocenění.
Atmosféra zásluhovosti z principu nesnese svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality.

Nelze přeci připustit, aby odsezená léta (mnohdy jediný celoživotní smysl existence) byla zbytečná.
A tak kostnatá rezidua starých dob stále vylézají ze svých hrobů a navzájem si ve svém boji rozumí, za přitakávání dalších, neschopných cokoli nového vytvářet. Spojit svou průměrnost s obhajobou odsloužených desetiletí je totiž pro reziduum jediná naděje na úspěch.

----------------

A ještě vzkaz profesora Milana Machovce:
„Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.“
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence, Praha, Akropolis, 2012, s. 118

Svědomí, jako základ směrování duše

V různých a občas i přerušených diskusích tvrdě narážím na „nedotčené“ diskutéry, kteří, nemaje zažito vlastní ukotvení v čemkoli, nahodile argumentují útržky citací z tištěných médií, v horším případě z internetových diskusí.

Absence základních znalostí přinejmenším hlavních historických milníků, nechuť věnovat alespoň pár minut času studiu historických zkušeností a obecnějších souvislostí současného dění je mrzutá záležitost, která však není nic proti neochotě používat vlastní úsudek.
Kolikrát už jsem slyšel opakování hloupých pseudoargumentů, které by při troše přemýšlení nemohl citovat rozumný člověk.

Ptám se, proč se to děje?
Proč jinak docela rozumní lidé papouškují demagogické názory, zcela hloupé argumentace založené na neznalosti a zlomyslnosti. Proč jinak docela rozumní lidé nechápou obsah pojmu svědomí, tedy „tj. ve svých nejelementárnějších základech vědomí, že „jsem s někým“.“ (Machovec, 2012 str. 85)

Bez náboženských imperativů (desatero, apod.) je pro mnohé osoby svědomí příliš vágní pojem, který bez společného jmenovatele, nemá v současné době přílišné opodstatnění a lehkovážně a nadřazeně staví své mladé ego nad své neuvědomující se svědomí.

Spolu s profesorem Machovcem (Machovec, 2012, Dialog) si dovolím poukázat na svědomí jako uvědomění si svého vědomí s tím, že není osamoceno, ale je verifikováno teprve odpovědností, že je součástí dějinného toku a zrcadleno tím, s kým jsem.

Potíž s vlastním svědomím je v tom, že je nejspíše dost lidí, kteří neměli to štěstí, aby ve svém životě potkali někoho, kdo by jim jejich vědomí alespoň chvilku zrcadlil a tak své svědomí ještě hledají.
Nejspíše to bude takto prostinké. Kdo v životě nepotkal osobnost, která by uplatňovala  alespoň obecné mravní zásady a netajila se svým svědomím, nebo kdo alespoň o takovýchto osobnostech nečetl, nemá vodítko, nemá srovnání, nemá z čeho vycházet, nemá ukotvení.

Přestože ti co to štěstí měli, tu svou osobnost hodnou příkladu potkali, mají život snadnější, zbývá ještě studium historie a krásná literatura, kde lze čerpat hojně a netřeba ani moc hledat.
Nelze jen obecně uvést čtení literatury, neboť čtení knih pro zkrácení nudy nic nepřináší, ale čtení literatury krásné, tedy čtení s uvědoměním si svého já a jeho zrcadlením.

Dialog se svým vědomím, dialog s vědomím druhého, by neměla být vymoženost intelektuálních elit, ale podstata existence člověka, pokud má být zachován jeho status: „Homo sapiens“. Alternativou je totiž jen „Homo perversus - Člověk křivý, nerozumný, zvrácený“, tak jak toto spojení již použil Mistr Jan Hus (Hus, 1958, str. 103).

Zcela laicky si ještě dovolím podotknout, že „nepřítomnost svědomí“ je jeden z atributů sociopatie, v tomto případě tedy snahy zakrýt vlastní selhávání a následné nízké sebehodnocení zapíráním existence svého svědomí.


MACHOVEC, Milan: Smysl lidské existence. 5. vydání. Praha: Akropolis, 2012. 128 stran. ISBN 978-80-7304-143-4
Hus, Mistr Jan: Tractatus de Ecclesia (latinsky). Harrison Thomson ed., 1. české vydání. Praha: Komenského fakulta, 1958. 251 stran