Love Actually

Foto: blesk.cz

Docela dost mě nebaví, jak podléháme rozkladu spolu-náležitosti. Uzavření doma, v sobě, sociálních bublinách, blbostech, triviálnostech a mediálních obrazech reality. 

Pamatuji, a není to tak dlouho, kdy byla radost najít jiný názor od reálného přítele. 

Vysvětlili jsem si detaily, zjistili, že čeština je bohatý jazyk, nakonec ale mluvíme podobnou řečí, stejného kmene a rozdíly v názorech jsou pro obě strany vlastně obohacující. 

Proto mám za přátele (nevím, zda i oni) lidi se kterými stejný názor nemám. Stačí se navzájem respektovat, poslouchat obsah (ne nutně formu) sdělení a chtít porozumět motivacím. 

Ta skvělá vymoženost komunikace lidí, sdělovat si navzájem myšlenky, názory a následně se domlouvat, se poněkud vytrácí a místo toho tu máme hodně hloupou a zabedněnou nesmiřitelnost.

Vyčítám to všem vekslákům, co si z politiky udělali business, z humanismu rohožku a z většiny ostatních ovce. 

Nesvědomí je nelidské.

Přitom je to tak snadné: Love Actually.

Něco (trocha poezie)

Foto: P.D. 

Něco mě dělá starším

doufám, že to nejsou mé příběhy

Pamatuji na jiný svět

na setkání krátká i delší

Pamatuji na naše spolu

viděl jsem jiný svět

hrál jiné hry, lepší

a poslouchal staré songy

ale cesta vedla jinam

Dobře si pamatuji, že mělo být líp

jsme vždy na začátku příběhů

známe ty příběhy, jen najít odvahu

nic než pocit smysl nemá

Pojďme cítit spolu 

pocit, který se neztratí

Pocit, který je v objetí

To co máme společné.

Víra, láska, naděje

Foto: Šperky Janonvsky: Víra, láska, naděje

Nevím jak Vás, ale mě uráží ta nebetyčná ignorace základních hodnot demokracie i humanismu a ta hloupost a chamtivost na prvním místě v podání letitých vexláků z Hradu i ze Strakovky.

Samotný Zleman a ta partička, co ho řídí, pokazili všechno na co sáhli. Jistě, nahrabali si u toho asi nějaké ty miliony, ale jinak prohráli ve všem, co si mysleli, že zvládnou.
Poslední, co se jim podařilo bylo zneužití Policie k represím, v době návštěvy Si Ťin-pchinga v Praze, ale to bylo už před čtyřmi lety. Dnes na ty kolaboranty už Čína kašle, Rusko je k ničemu nepotřebuje a pro ostatní svět jsou neviditelní.

Propadli se na dno svých očekávaných schopností, protože kde nic není, ani čert nebere.
Stát se nulou vlastního života je hodně smutný příběh a jak partička z Hradu, tak i stádo bílých koní Bureše už šlapou vodu z posledního.

Budou okolo sebe ještě kopat, ale i dělat stále větší chyby, navzájem se budou osočovat, na poslední chvíli ještě nakradou jak to půjde, ale už tuší a chytřejší už ví, že to mají sečtené.

Jejich bolševický koncept: "My jsme víc protože můžeme", je hodně zastaralý a vždy se proti bolševikům vrátil jako bumerang. Tento koncept demokracie vylučuje, neakceptuje.

Někdy to trvá déle, ale dnes už máme srovnání a (alespoň mně) je jasné, že tihle ne-lidé končí.

Je čas dívat se do budoucna a něco smysluplného dělat.

Láska, život, ... Co s tím?

Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013

Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.

Příživníci

Stesk mocensko-oligarchické skupiny příživníků (tedy lidí co netvoří hodnoty, ale jen sají z jiných zdrojů) po tupém výrazu, poslušnosti a strachu spodních 10-ti milionů, jak to definoval Zeman, dělá divy.
S každou významnější neřešenou kriminální kauzou, povolebními politickými kotrmelci, novými zbytečnými zákony, matoucími výroky, resp. sofistikovanými lživými prohlášeními a v neposlední řadě i cílenými útoky na základní atributy mravního myšlení, dobrých tradic a slušného chování obecně ...
se snaží utvářet apatické stádo ovcí, které ani nebékají a jen dávají mléko, vlnu a časem i maso.

Z posledních dní, tedy zejména z průběhu a výsledku prezidentské volby, bylo možno vysledovat jejich zbraně a prostředky zřetelněji než jindy.

Stručný soupis, jak příživníci ovlivňují ovce, následuje:

• Použít lež, pro dosažení mocenského úspěchu. (1)
• Volit slova, věty s tím, že cílím na nejnižší pudy, jako jsou nenávist, zlost, závist. (2)
• Používat urážky a neúctu jako základní přístup ke každému. (3)
• Drzost arogance vydávat za vlastní a pevný názorový postoj. (4)
• Jakoukoli odlišnost ihned znectít a prohlásit za nedodržení zákonů, odklon od dobrých konzervativních hodnot. (5)

A aby bylo zcela jasno i těm odolným, tedy poněkud natvrdlým ovcím, prohlásí ironickým posměchem arogance o lži: „Lež a nenávist je ta pravá podoba pravdy a lásky, vy pošahaní idealisté“, čímž završí proces destrukce hodnot, tedy normalizace stáda. Nestačí útok na skupiny, jednotlivce, eliminace dobrého, ale vytáhne i eso z rukávu:
„Pokud to vám, snílkům a idealistům, ještě nedošlo, tak pravdu a lásku vlastní ten, kdo má moc. Pravda a láska nejsou nezvratitelné hodnoty. Pro nás, mocensko-oligarchické skupiny příživníků, jsou to jen slova za která si nic nepořídíte. Moc a peníze máme my.“

Zdroje:

Prezidenti:

1) Zeman

2) Klaus, Zeman

3) Zeman

4) Klaus

5) Klaus

Definice lásky

Byl jsem zvědavý na televizní film podle scénáře Michala Viewegha, vycházející z jeho knihy: „Povídky o lásce“, s názvem: „Definice lásky“ v režii Jána Sebechlebského.

Zdroj: Česká televize, autor: Jef Kratochvíl

Ambiciózní název, evokující možnost definovat lásku, mne zaujal, stejně tak jako kombinace poněkud nesourodých tvůrců a situací: autor knih, které si rád přečtu, poprvé napíše scénář k televiznímu filmu, režisér nekončících neurotických hádek v nekonečném seriálu (Ordinace) jde točit poetické drama a Česká televize se pustí do natáčení původní televizní inscenace, tedy formátu, který byl bohužel skoro zcela nahrazen béčkovou až céčkovou produkcí z různých koutů světa.

Definovat lásku je velký úkol, se kterým si moc neví rady nejeden filosof, sociolog, glosátor i bloger. Snad nejlépe se podařilo sestavit definici lásky Erichu Frommovi, nicméně podoby lásky jsou tak různé, že lze těžko najít univerzální popis.

„Klub osamělých srdcí“, by byl, podle mne, lepší název pro takovýto televizní film. Dokázat být sám se sebou v pohodě je totiž primární předpoklad k tomu, být s někým. Rozpolcenost, nevyzrálost, nesoběstačnost, nenaplněný život mohou být předpoklady k tomu, aby člověk hledal a následně se držel partnera, ale pak to není vztah o lásce, ale o potřebě. Nutnost být s někým, když nedokáži být sám může způsobit jakousi závislost, ale partnerství v lásce to určitě není.

Nad vykreslenými osudy postav, věrně okopírovaných ze současného života, tedy nad nesplněnými přáními a vizemi, nad fatální rezignací a vše prostupující apatií by jeden zaplakal. Ano, život není jen o snech, zamilovanosti, lásce, ale taktéž o umění nezbláznit se.

Náznaky, že vše souvisí se vším, jsou vidět stále více. V současnosti se probouzející revolta mladých vnímavých lidí, vyčerpanost současného politického systému, zastaralost pracovně-organizačních schémat ve velkých podnicích, frustrace z nenaplněnosti vlastního života, jsou příznaky doby, které se odrážejí v různých počinech jednotlivců a skupin.

Film: „Definice lásky“ reflektuje dobu.
Pokud lze tedy napsat „Definici lásky“ v kontextu současné doby, pak takto: nezbláznit se.
A o tom byl film.
Stačí se nezbláznit.

Některé komentáře, recenze filmu, ani nechci zmiňovat. Kde není dáno pochopit víc než jen dialogy z Ordinace, nelze asi více než povrchnost očekávat.


PS: Pan spisovatel Michal Viewegh je v pooperační péči lékařů a já si dovolím popřát výdrž, rychlé a důkladné uzdravení, pevné zdraví.

PF 2013 PD

Vážení přátelé,

přeji šťastné přežití Vánoc a

pevné zdraví v roce 2013.

Auto-protest-portrét
© 2012 Petr D. Všechna práva vyhrazena.
Modelka: Sabina K., MakeUp: Helene, Foto: Petr  D.

Děkuji za přízeň tomuto blogu.

Petr

To jsou mi způsoby ...

Jako jsou různé způsoby seznámení a prvních měsíců zamilovanosti,
tak jsou i různé způsoby rozcházení a prvních měsíců rozchodu.

Jedno však obě situace mají naprosto společné:
Realita se názorově ohýbá podle budoucích přání.


Tak třebas takto:

Vize budoucnosti jsou skvělé / vzpomínky na minulost jen ty špatné.

Neprožité situace se jeví skvěle / prožité štěstí se škrtá.

Úplné maličkosti budí radost / každá prkotina otravuje.

Stačí náznak a úsměv svítí každou minutou / roztrhání na cucky budí maximálně opovržlivý pohled.

Neexistuje nedorozumění, omyl je roztomilý  / neexistuje stejná myšlenka, omyl je schválnost.

Cokoli

Kdy nastane den, kdy bude jasněji,
kdy se potkají cíle, tak stejné,
kde bude to místo, kde se setkáme?

Nikdy.
Nikde.
Nic.

Jsi minulost, jsem současnost a budoucnost?
Není snadné být a minulé má být lepší,
než cokoli dnes, cokoli zítra.

Bylo tak jasno, cokoli bylo, bylo naše, ale
zbylo jen pár starých fotek a mnoho vzpomínek.
Jaká budoucnost? Jaké společné?
Jako. Jen jako.

Beton, kameny, ocel, skála, ...
Vzala jsi si cokoli a budovala hradbu a já jen
hloupě přihlížel, jak se vytrácíš z našeho snu.

Cvak, tik, klik, zámek a konec.
Klíče do schránky a pac a nazdar a nejsem.
Máš teď svoje štěstí. Nové, čerstvé, emancipované.

Jen se dívám zdáli a obdivuji jak lehce jde mazat,
jak lze jistoty škrtnout, naděje zazdít a dnešek zapomenout.
Jo, city jsou jen vrtkavé peří ve větru nových nadějí.

Cokoli bude, je Tvoje,
cokoli bylo, bylo,
cokoli je, není.

Zbyl je morový sloup.

Už ho znám.
Stojí a stojí a stojí.

Citáty

Krkonoše, 2012

Následující citáty jsou citace toho, co jsem nedávno napsal v korespondenci. Nelze citovat privátní dopisy, ale vytržením z kontextu snad neprolamuji důvěrnost.

Děkuji tímto adresátům dopisů, přátelům, že jsou mi neustálou inspirací.

S Pavlem Žákem a jednou jeho známou písničkou: "Přátelství, to je někdy víc než láska."



Ženy nepotřebují hledat pravdu. Jsou přesvědčeny, že pravda je jejich pohled na svět.


Pevný bod ve vesmíru nemůže být něco a už vůbec ne někdo jiný. Pevným bodem si může být jen člověk sám.


Neomlouvej se za to, co jsi záměrně udělal. To je hřích.


Pokud je romantika očekávání, víra, sny a naděje, pak sentimentalita je rezignace.


Možnost fyzické agrese proti člověku je ztráta svobody všech.


Proč by osobní štěstí mělo být důležitější než štěstí blízkých?


V zamilovanosti je možné začínat, určovat směr, rozhodovat se bez vazeb s minulostí, zcela lehkomyslně se rozhodovat, žít od teď do zítra, nechávat ... Neznalost je tak osvobozující.

Boj

Boj

Jsi uvnitř
Nepouštíš mne
Bolí to

Bude tedy boj
Válka kde
vítězstvím je NIC

Opakovaně
až do dna
do mrtě.

Prázdno a vymeteno
Žádné stopy
Dutá tma

Do boje!
Nic je nadějě
První nádech

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog

Láska, nezneužití, svědomí

Tak jako je bezpochyby mnoho podob lásky, tak je jedna věc v lásce jistá: pokud má být trvalá, není možné ji zneužívat.

Mám dobrého kamaráda, který je neustále v rozporu s tím co sám chce a s tím co sám považuje za správné a tak je dobrým otcem, odpovědným manželem i porůznu okouzlujícím partnerem.
Mám přítele, který svým klidem rozdává nekonečnou pohodu i v situaci, kdy by leckdo jiný dávno vzdal a tak už se už léta stará o svou dlouhodobě těžce nemocnou manželku.
Mám známého, který díky své sebestředné zahloubanosti a malému všeobecnému rozhledu dělá špatná rozhodnutí a netuší, proč se věci nedaří.
Znám ženskou, která v panice před dalším kulatým jubileem bourá vše, čím celý dospělý život byla a najednou sama se svou minulostí nechce mít nic společného, byť prožila 20 let spořádaným partnerským životem s otcem svých dětí, živitelem celé rodiny.
Znám jinou, která díky své hlouposti neví, proč najednou nesnáší to, co její manžel, otec jejích dětí, dělal celý život. Díky svým, z nudy a neúcty autogenerovaným pseudopotížím si vybíjí svou frustraci na otci svých dětí, které současně používá jako zbraň.
Taky znám dámu, co se rozhodla trvale brát odpovědnost za celou, hodně velkou rodinu a nepřipustí si, že se tímto způsobem požehnaného věku nedožije, čímž všechny okolo sebe nechá opuštěné.

Proč to?
Proč jsou věci jednoduché najednou tak složité.

Jediný společný prvek ve všech případech je zneužití lásky, nebo znevážení zvyklostí a dobrých tradic.



Neskromnost a malá úcta k již vybudovanému.

Iluze o správnosti rychlých a jednoduchých řešeních.

Neschopnost reálného odhadu věcí budoucích díky představě o úspěšnosti romantických zkratek.

Sobecká tupost a pohrdání tím co je loajální.

Snaha překonat vše, čím byli naši rodiče, pramenící z nepochopení smysluplného kontinua předávání ega.

Kritické vymezování se právě proti svým blízkým jako projev pozdního dospívání.



Nejsem příznivec dogmatického dodržování tradic, stejně tak podléhání osudu, ale neumím přehlížet obecnou neúctu k minulé generaci, ke zkušenostem starších, neúctě k minulosti.

Na bolesti a strasti nemám univerzální radu, ani jednoduché řešení, ale trocha úcty k svědomí, vlastnímu svědomí by možná stačila.
Trocha úcty k budoucnosti další generace.
Alespoň špetka pokory ke generaci těch, co už prožili to, co prožíváme my nyní by neškodila nikomu.

Kdysi jsem předpokládal přítomnost svědomí, odpovědnost k obecné pravdě, jako nutnou součást vědomí každého jedince s tím, že někteří jen nemají odvahu si obecnou pravdu, svědomí připustit.

Dnes nevím, zda to tak je, ale stále tomu chci věřit.