 |
| Vršovice, ulice Orelská, Foto: Peter Drahokoupil |
Ve Praze Vršovicích jsem vyrůstal. Je to čtvrť se specifickou historií. Většina původních obyvatel se sem přistěhovala v době krize za první republiky z venkova a dlouho se tu udržovala ta sousedská slušnost, kdy se na ulici zdravili i cizí lidé a každý usedlík měl přehled o partajích skoro v celé ulici. Kdysi tu bývala hospoda na každém rohu a děti dostaly najíst i u vedlejších rodin, podle toho, kde se zrovna nacházely, když měly hlad.
Postupem času, zejména pak po druhé válce se to už trochu zamotalo a navrch začali mít vesničtí chachaři, kteří našli klíč k životu ve městě. Možná by se dalo říct, že více začaly platit zákony silnějšího, než dříve dominující slušnost.
Po revoluci jsem se už do Vršovic už nevrátil a časem si postavil dům na okraji Prahy, kde jsem za 15 let bydlení znal maximálně 5 sousedů. Taková už byla doba. Dálkovým ovladačem otevřít vrata a garáž, zajet dovnitř a zavřít.
Hned, po vystoupení z autobusu, mne zaujala dvojice dost mladých lidí se psem, kteří vyplňovali veškerý prostor ulice. Emocionální křik a nesrozumitelná hádka kontrastovala s velkým klidným psem, který je v tichosti doprovázel.
Ulice vypadala zcela vyklizená, což v těchto odpoledních hodinách nebývalo zvykem.
Musel jsem tou podivnou ulicí projít, abych zabočil do další, směřující k místu schůzky. Už sám fakt, že se vyskytuji na dnes již cizím území, za evidentně nezvyklých okolností a musím projít okolo bezdomovecky vyhlížející dvojice, křičící na celou ulici se mi nelíbil, ale málokdy se nechávám čímkoli omezovat.
Prošel jsem kolem nich celkem bez povšimnutí, jen ten pes se od nich oddělil a šel se mnou. Na psy mám trochu slabost a vím, že čím větší pes, tím je hodnější a díky své velikosti nemusí kdekoho napadat, neb budí dostatečný respekt jak u lidí, tak u jiných psů.
Mimoděk jsem ho pohladil a šel dál, když chlap, jeden z té bezdomovecké dvojice, něco začal křičel a rychlým krokem šel nejen za jeho psem, ale i za mnou.
Nevšímal jsem si jeho pokřikování, ani toho, že se asi blíží a dál jsem si šel svým směrem, na dohodnutou schůzku.
Přemýšlel jsem, co asi tak může chtít, ale více jsem se zabýval myšlenkou na to že nechci žádný střet, žádné diskuse a už vůbec ne, jakoukoli konfrontaci. Současně mi, z přibližujícího se pokřikování, bylo jasné, že nejspíše k nějakému nevyžádanému setkání dojde už brzo, když do mne zezadu strčil a hlasitě ze zeptal, kam tak spěchám.
Přímá nepřátelská konfrontace je jedna z věcí, které se systematicky vyhýbám. Už od dětství vím, že každá iniciace násilí vede k dalšímu násilí a pak už je nerozlišitelné o co původně šlo, kdo je v právu a kdo ne, ale jde pouze o argumentaci silou a nikdy není jasné, kam až případný střet může zajít.
Zastavil jsem se uviděl o dost mladšího chlapa, poněkud špinavého a neudržovaného, který porušil přirozený osobní prostor, stojí ode mne sotva pár centimetrů a popadá dech a zírá na mne.
V ten okamžik jsem si vybavil poučku z jednoho kurzu sebeobrany, která byla jasná. Pokud vytáhneš zbraň vystřel a pokud nechceš vystřelit, zbraň nenos nebo ji nevyndavej.
Odstoupil jsem o krok zpět a čekal co se bude dít.
V jedné ruce jsem měl dárek pro kolegu, který jsem chtěl uchovat a navíc jsem ani žádnou zbraň u sebe neměl. Svým způsobem jednoruký jsem stál před přímou hrozbou fyzického napadení.
Chlap se nečekaně mírně ptal, co to mám v ruce, že to vypadá zajímavě.
Tyhle řeči jsem už zažil a neměl jsem nejmenší chuť něco říkat, bavit se a už vůbec ne cokoli tomuhle cizímu člověku vysvětlovat. Současně bylo zřejmé, že když budu jeho otázku ignorovat, otočím se, dál si půjdu po svém, budu riskovat větší útok a ještě k tomu opět zezadu.
Pomalu jsem si dárek předal do levé ruky, současně zpevnil postoj a pak vší silou pravých hákem udeřil chlápka do obličeje. Nejsem žádný rváč, neperu se, nechodím do posilovny, ale podle zkušeností z hraní šachů tuším, že moment překvapení a nečekaný obranný útok je dobrá strategie.
Necítil jsem strach, paniku ani jiné extrémní emoce, ale chtěl jsem předejít dalším komplikacím, vyhrocování situace, dohadům a nakonec k neodvratné rvačce.
Nečekal jsem na nic a pokračoval volnou chůzí na plánované setkání. Nebylo třeba utíkat, jednak to není můj styl, už asi ani nebylo před kým zdrhat, ale rozvážný krok byl v tu chvíli hodně těžká disciplína.
Po pár metrech jsem se otočil a viděl jak chlap lží na zemi, drží si hlavu, trochu se pohybuje a také, jak se pes ubírá mou cestou.
Věděl jsem, že utíkat nebudu, stále stejným krokem jsem pokračoval v cestě, přemýšlel, co se to vlastně stalo a zda ta obrana útokem byla přiměřená nebo ne.
Už jsem se otáčet nechtěl, žádné zvuky nepřicházely, pes mi šel způsobně u pravé nohy, když mi došlo, že ten chlap nebyl sám a kdyby se on už nechtěl prát, je tu stále jeho ženská, která mne může doběhnout. Každý zkušený chlap ví, že s ženskýma není legrace, pokud vás mají za nepřítele, za někoho kdo jim ublížil nebo kdo ublížil jejich rodině. Pokud jsem si k tomuto stavu nenávisti ještě připočítal právo ulice, tedy, že bych mohl ohrozit nějakého místního chachara v jeho vládě nad celou čtvrtí, začal jsem mít trochu obavy.
Když mi zbývalo posledních pár metrů ke vchodu do domu na plánovanou schůzku, ženská mě doběhla a zařvala: Stůj.
Pes i já jsme se zastavili a otočili.
Hodně mladá dívka, docela hezká, takové tintítko, byť taky poněkud neupravená se vydýchávala, díval se na mne, na psa a tak stále na oba.
Stáli jsme jak tři solné sloupy. Nejspíš měla strach, že ji taky uhodím nebo, že ji chci ukrást psa nebo jen čekala až popadne dech.
Netušil jsem co by se mělo stát, ženskou bych nepraštil, pes se k ní neměl, zůstal mi sedět u nohy, byli jsme tam skoro jako rodina po hádce. Už nebylo proč křičet, ani proč dělat jakékoli rychlé pohyby, zdálo se, že hra je u konce.
"Vašek Vám chtěl říct, že Alex, tedy ten pes, má vzteklinu a neměl byste se ho dotýkat."
