Polemika s Pavlem Kosatíkem

Pavel Kosatík, spisovatel, scénárista, historik, muž kterého si vážím, mám ho rád a jehož názory neberu na lehkou váhu a kterého považuji za přítele, předkládá jednoduchou a srozumitelnou myšlenku, resp. otázku: "Copak jsme na tom sami tak špatně, že potřebujeme všechny předlistopadové komunisty držet doživotně v kleci, abychom tím sami sebe udrželi na výši?" a dává to do přímé souvislosti s nespokojeností některých "antikomunistů" se zvolením Petra Pavla prezidentem.

Takovou úvahu považuji za značně zkreslenou a neférovou.

V první řadě, za celých skoro 33 let od listopadu '89 jsem nezažil žádnou šikanu, bývalých komunistů. Kdo byl řadový člen, tak ani nepoznal změnu režimu, kdo byl zavěšený kádr, tak možná přišel o Tuzex a kdo byl kovaný kádr, tak si po Listopadu polepšil. Měl kontakty, znalosti a informace, nejen o privatizaci, ale i o dalších změnách dopředu.

Až na prvních pár let, kdy se někteří prominenti disentu mihli v politice, se však na straně urputných a zásadových lidí z totality, žádný takový pardon nekonal. Každý se musel po Listopadu postarat sám. Mohl podnikat, mohl si dodělat školy, mohl hodně věcí, ale na vlastní pěst. Žádné výhody neměl.

Petr Pavel byl za totáče prominentní synek vysokého důstojníka ČSLA. Byl z bohaté a prestižní, tedy nomenklaturní rodiny. Absolvoval vysokou školu a další kurzy. Listopad '89 ho zastihl připraveného, vybaveného školami, jazyky, známostmi a znalostmi.

Všechny předpoklady by využil za jakéhokoli režimu. Ostatně, tak to vojáci mají a musí mít.

Nikdo mu do ohlášení kandidatury na prezidenta nic nevyčítal. Nikdo ho nezavíral do žádné klece a nemusel zdolávat žádné resty z minulosti. Na kariéru už připravený byl. Školy, kurzy a jazyky mu zařídil minulý režim. 

Tady někde je Pavle první nesouhlas. Nikdo nikdy Petra Pavla do žádné klece nezavíral. Za minulého, ale ani za současného režimu. Ostatně ani jiné bývalé komunisty. 

Druhý nesouhlas se týká, jak sám definuješ: "leckoho z antikomunistů". Tak jako nikdo neřešil (dokud neohlásil kandidaturu na prezidenta) minulost a současnost Petra Pavla, tak nikdo nezpochybňoval antikomunismus. Některé extrémnější antikomunistické postoje byly zesměšňovány, dokonce systémově umlčovány, ale běžný občanský antikomunistický postoj byl přijatelný. Stejně tak přijatelný, jako bývalí komunisté. Prostě plichta.

Závěrečná věta tvé úvahy: "A že taky leckdo z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá", je nefaktický, předem dehonestující a poněkud nedobrý odsudek.

Tím, že Petr Pavel dostojí očekávání a třebas i bude dobrým prezidentem, podle Tebe znamená, že dogmatický antikomunista nemá názorovou pravdu? 

Tím, že se někdo drží oportunismu, zásady košile bližší kabátu, nemá vlastní sebereflexi a klidně se chce stát morálním a etickým etalonem (v našich podmínkách prezidentem), bez ohledu na svá vlastní selhání je správná cesta, vzor pro ostatní a tím tedy kdejaký z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá? Protože se ukazuje, že být oportunista je výhodnější cesta, že svědomí je jen taková malichernost, ozdoba, která se už desítky let nenosí? 

Pokud by měl Petr Pavel alespoň nějakou míru sebereflexe, pokud by byl schopen pochopit, co bylo špatně na tom být nomenklaturní kádr za totáče, užíval by si všech výhod nezavření do klece, které mu celá polistopadová doba dopřávala, ale nikdy by sám nepřipustil, aby se právě on stal morálním a etickým etalonem národa, resp. občanů ČR.

Původní text Pavla Kosatíka: ZDE  

PS: Pro ty, co zcela neporozumí textu: Je dobře, že GPP vyhrál nad Babišem, o tom tento text není.

Foto: #svobodanenisamozrejmost

Od kterého letopočtu?

Fotka je z ledna 1989.

Noc z 20. na 21. srpna je každým rokem stále stejná připomínka osobní prohry. Nejde o vpád vojsk Varšavské smlouvy, ale o podpis zrady na národu, známých Moskevských protokolů. 

Z dnešního pohledu šlo o jistou naivitu, asi ještě nebyla doba na odstoupení od Ruska, od komunistické totality, ale to zlomení jakýchkoli nadějí na dalších 21 let a hlavně, ta neskutečná ztráta vazby politiky a občanské společnosti na mnoho desetiletí je odkaz kterého využívají nepovedené imitace lidství a prospěchářští pragmatici jako Klaus, Sládek, Zeman, Babiš, Okamura, Havlíček, Schillerová, Petr, Pavel, Venca i Jarda. 

Padesát let prorokoval T.G.M. jako čas, pro obnovu demokracie, resp. vznik demokratů. Otázkou zůstává, od kterého letopočtu to budeme počítat. Od roku 1968, ledna 1989, listopadu 1989, nebo od roku, kdy prezidentem nebude komunista, byť bývalý?

Vláda ne-elit

Milada Horáková

Naprosto neumím uchopit nabubřelost současných komunistů, kteří si drze udržují název: "Komunistická strana ...". 

Současně mne hodně pobuřuje progresivistická levice, opírající se o oprávněnost třídního boje, zejména pak, když je vše kolorováno populismem vládnoucích ne-elit.

Když tato ideologie, z principu manipulující ne-elitami, dokázala zabíjet justičními vraždami, brutalitou a sprostou mocí likvidovat své odpůrce, rozkládat podstatu národa závistí, záští i lží, ... Jak se k tomuto může někdo hlásit i dnes?

Pod tlakem totality, po týdnech věznění, vydírání a týrání, kdy už i jí bylo jasné, že jí chtějí popravit si JUDr. Milada Horáková dovolila přednést jen jednu prosbu: 

"Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě."

Dovede si někdo představit, byť jen z desetiny, takovou odvahu a morální sílu od současných vládních politiků?

Bureše, Zlemana, Hamáčka, Schillerové, Havlíčka, Benešové, Dostálové, ...

Vím, je jiná doba, ale ta vláda všehoschopných ne-elit je děsivá. 

Politik s posláním nahrabat si, starat se jen o sebe a manipulovat stejnými ne-elitami jako je on sám snad už brzo skončí.  

PS: Celá závěrečná řeč Milady Horákové je ZDE.

Kolektivismus myšlení

Koláž, kolorováno. P.D.

Akademická svoboda je jedním ze základů demokracie.

Historik PhDr. Petr Blažek, Ph.D., s nejvyšším možným akademickým titulem v oboru, je doktor historie, tedy člověk, který se systematicky zabývá pravdou, nalezenou zejména v archivech.
Prof. JUDr. Helena Válková, CSc., s titulem získaného za dob "komunismu", si dovoluje podat trestní oznámení a dožadovat se omluvy nad kontextovým zveřejněním důkazů o její spolupráci s totalitním režimem a s největším popravčím odpůrců totality.

Tahle hanebnost, postrádající byť je špetku sebereflexe, je ukázkou síly příslušníků totality i po 30-ti letech od jejich prohry.

Nejde jen tak o nějakou legraci.
Jedná se o další z řady záměrné devastace národa, o pokračování likvidace morálních autorit/elit, o prosazování šmelinářů, tunelářů, zlodějů a dalších šmejdů.
Kolektivismus takovýchto šmejdů je základem třídního boje, který pokračuje. Čím více šmejdů bude slyšet, tím více budou vládnout.

Každá individualita, vzdělanost a nadhled, natož pak morální postoj, musí být zlikvidován.


PS: Zažil jsem kolektivní nadvládu šmejdů, tedy totalitu. Dnes se kolektivní nadvláda šmejdů bezostyšně vrací a ještě k tomu využívá PR, placeného ze zneužitých EU dotací, vlastněná média a nakonec i soudní systém.

Otevřený dopis ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi

Zdroj: net, autor nezjištěn

Mgr. et Mgr. Adam Vojtěch

Ministr zdravotnictví v demisi

Ministerstvo zdravotnictví

Palackého nám. 4

128 01 Praha 2

verejnost@mzcr.cz

mzcr@mzcr.cz

V Praze dne: 15.03.2018

Věc:    Návrh opatření v zájmu zdraví lidu

Vážený pane ministře zdravotnictví v demisi Adame Vojtěchu,

se zájmem sleduji Vaši snahu o zlepšení zdravotní péče v přímo řízených nemocnicích pomocí personálních změn.

Jako ministr zdravotnictví, byť v demisi, jste odpovědný nejen za přímo řízené nemocnice, ale bezpochyby i za prevenci všech nemocí, zejména pak těch "civilizačních".

V mém bezprostředním okolí se od 8.3.2018 prudce zvýšil endemický výskyt, hraničící s epidemií následujících symptomů a nemocí:

- žlučníkové nevolnosti a záchvaty

- arytmie srdečního tepu

- vysoký krevní tlak

- zažívací a vylučovací potíže (akutní průjem, nauzea)

- nespavost

- deprese, a další.

U všech osob lze identifikoval jednu jedinou příčinu, kterou je hluboké znechucení z inauguračního projevu Miloše Zemana, zejména z následného projevu na koncertě ve Španělském sále, kde je přímo vyhrožováno svobodným lidem: "Budoucnost je na pět let naše". Představa, že budoucnost bude tak dlouho řízena osobami jako: Vratislav Mynář, Martin Nejedlý, atd. lze identifikovat jako základní příčinu všech uvedených obtíží a nemocí.

Jednoduchým propočtem lze dovodit, že náklady na ošetření a léčbu takto postižených svobodných občanů dosáhnou v příštích 5-ti letech astronomické výše: 554 miliard Kč a to pouze za předpokladu, že veškerá léčba bude probíhat ambulantně a nebude docházet k hospitalizacím a dalším souvisejícím komplikacím a následkům.

Pevně věřím, že i Vám osobně velmi záleží na zdraví občanů a proto si Vás dovoluji požádat o spolupráci při odstranění prvotní příčiny, pochopitelně ústavními prostředky.

Ostatně, jak sám říkáte, péče o zdraví lidu je Vaše povinnost.

Nezanedbatelná je i vyčíslená finanční úspora, kterou v žádném případě nelze dosáhnout odvoláváním ředitelů přímo řízených nemocnic, i kdyby jich bylo 50.

S pozdravem, prevence a zdraví lidu především,

Petr Dauš

"Plebskracie" Poznámka na FB z 31. července 2014, 18:29 hod

ČR mává demokracii. Zdroj: Archiv z netu. 

Musel jsem se k tomuto mému textu na FB z poloviny roku 2014 vrátit. Nejde o prostou recyklaci, ale o převod reality v Rusku do ČR. Dnes. 

Jeden z nutných předpokladů demokracie je „vláda všech“, tedy vláda, kterou si prostřednictvím různých volebních systémů, má možnost volit veškerá populace.

Pokud chybí morální autority, elity v dobrém smyslu slova, pak nutně přijdou na řadu nemorální celebrity, mluvkové a sociální psychopati. 

Po vyčerpání a vyprázdnění politiky, kdy skoro každý před volbami může slíbit cokoli, se však síly konkurentů srovnají a je nutné vytáhnout do boje za získání hlasů s tvrdšími kalibry propagandy. 
Lhostejno, zda jde o podněcování závisti (restituce), nepřejícnosti (daně z majetku apod.), rovnostářství (komunismus), zneužití nacionalismu, relativizování jakýchkoli morálních a etických hodnot, atd., vždy jde o získávání těch voličů, kteří na takovéto „špeky“ slyší. 

Pokud není možné, aby morální a intelektuální (tedy moudrá) elita byla vzorem, pak nelze plebejcům vyčítat, že štěkají a plivou, když jsou k tomu vyzýváni politickými celebritami, které také jen štěkají a plivají.

Tady někde se demokracie postupně mění v "plebskracii".

To, kam nejspíš směřuje Maďarsko a to co se děje v Moskvě, je důsledek. 

Stačí jeden chytrý politik, který využije nálad plebejců a řekne: 
Dost bylo demokracie (tedy plebskracie), teď všechno řídím já!



Poznámka k textu od paní profesorky Věry A. Tydlitátové: Aristoteles to už pojmenoval: "ochlokracie".

Poznámka k dnešku (21.02.2017): Ochlokracii, tedy "vládu lůzy", včetně zmiňovaných následků nyní zažíváme i zde, v ČR. Budoucí spolupráce příslušníků StB a KSČ, tedy zločineckých organizací, v demokraticky zvolené vládě je nastupující realita, kterou si plebs vyžaduje. Bývalý StBák a komunista je žádán jako šéf výkonné moci.

Kostnatá rezidua a jinak nic?

Punk Rock Zombie Love by Brain-Damaged,
Bad Taste 2005
http://brain-damaged.deviantart.com/

Kostnatá rezidua starých dob se nevzdávají a stále vylézají ze svých hrobů.

Svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality jsou stále jen ojedinělé výkřiky v šumu bludů a účelového matení pojmů.

Bylo by možné klást k sobě protichůdné pojmy a vypracovat obsáhlou studii nad každým jevem samostatně a pojmout každý rozpor z historického, politologického, morálně-etického nebo religionistického pohledu.
Například: svoboda jednotlivce / sociální stát, svědomí / prospěch, víra / pragmatismus, křesťanské kořeny / katolický kánon, atd. Ale kdo by takovou studii četl? Možná určený oponent a vedoucí práce na škole, ale další využití by bylo sporné. Názorové pozice zastánců jedné, či druhé strany by nejspíše zůstaly i nadále nedotčené. Názor není filosofie.

Vyznat se v šumu bludů a účelového matení pojmů ale není zas tak složité. Stačí si položit triviální otázku: Má být základem úspěchu jednotlivce odsezení a ne iniciativa, poslušnost a ne samostatné myšlení?

Mnoho let platilo: mlč, nevystrkuj hlavu, jdi s davem, drž se své židle, ... a budeš se mít dobře. Není rozhodující, zda jsi nadaný, chytrý, nekompetentní nebo hloupý. Zásadní je vydržet v průměru, vybudovat si pevné postavení (posezení) a za odsloužené roky a desetiletí se možná dočkat ocenění.
Atmosféra zásluhovosti z principu nesnese svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality.

Nelze přeci připustit, aby odsezená léta (mnohdy jediný celoživotní smysl existence) byla zbytečná.
A tak kostnatá rezidua starých dob stále vylézají ze svých hrobů a navzájem si ve svém boji rozumí, za přitakávání dalších, neschopných cokoli nového vytvářet. Spojit svou průměrnost s obhajobou odsloužených desetiletí je totiž pro reziduum jediná naděje na úspěch.

----------------

A ještě vzkaz profesora Milana Machovce:
„Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.“
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence, Praha, Akropolis, 2012, s. 118

Komunismus jako incest

FOTO: Jon Chol Jin, ČTK/AP

V březnu 2006 jsem v „E15“, jako reakci na drzost komunistických poslanců v parlamentu ČR, poprvé přirovnával komunismus k incestu.

Uznávám, že to je hodně krkolomné přirovnání, nicméně stále mi spojení těchto dvou pojmů přijde zcela logické.

Incest je jedna z forem zneužití mentální nadvlády, v horším případě i fyzické síly.
Člověk (např. rodič) své autoritativní postavení a silnou citovou vazbu dítěte na autoritu rodiče zneužije k uspokojení svých potřeb.
V západní společnosti je z etického hlediska takovéto chování nepřijatelné a je posuzováno jako trestný čin.

Analogicky jsou komunistické ideje, jako společné vlastnictví, právo každého člověka na stejný podíl hmotných statků atd., po zavedení do praxe vždy brutálně zneužity.
Z ideálu rovných šancí se velice rychle vytvoří systém udržování moci, nucené nadvlády, potlačování osobní svobody, vytváření kolaborantské hierarchie, tedy sociální nerovnosti.

Propojení vznešených myšlenek, resp. citových vazeb, s následnou aplikací nadvlády a teroru, resp. zneužívání moci silnějšími, je jednoduše nepřijatelný incest.

Nikomu jsem neublížil

Nikomu jsem neublížil,

se jmenoval dokumentární pořad české televize s podtitulem: Dokument ČR. O fenoménu udavačství za komunistického režimu s někdejšími důstojníky StB i s těmi, které řídili.

Vice info: zde na webu ČT24.

(c) 2011 P.D.

Předně jsem rád, že někdo (Pavel Křemen) chtěl takový dokument natočit, že jej ČT natočila a nakonec, že jej i odvysílala. Nejspíš už uplynulo dostatečné množství podzimů, vyčerpaly se všechny výnosné obchodní aktivity špatným svědomím sblížených spojenců, aby nastal čas na ten správný RETRO pořad.

To, že je čas na pořad v duchu Retrománie o donašečích, jejich řídících orgánech a jsme schopni takovýto pořad přijímat s nadhledem historického sentimentu je velké pozitivum pro čas, který obrousí hrany a umožňuje blažené a zdánlivě milosrdné zapomnění.

Milosrdné retro vzpomínky jsou potřebné, umožňují žít celý život, opětovně překonávat běžné strasti života a najít sílu dostatečně se oprostit od dluhů minulosti.

Milosrdné RETRO ale není až tak velká výhra.

Není snadné být nesmiřitelný. Je značně pracné nezapomínat, vnímat odkaz minulosti a uvědomovat si souvislosti ubírá objevitelský entuziasmus prožívání vlastních dějin. Ano, zapomnění je blažené.

Zvykli jsme si vlastní historii bohorovně ignorovat, soustřeďovat se na současnost, stejně tak, jako zvířata a uniká nám fakt, že zapomínání je podstatou stagnace, přesněji, retardace vývoje rozumu.

Jen málo lidí je schopných vzít zcela vážně na vědomí skutečnost, že křivdy na svém svědomí nelze zapomenout. Vlastní svědomí dožene každého, pokud se dožije toho správného věku, kdy se inteligence mění ve zkušenostní moudrost. Osobní svědomí není tak zapomětlivé a milosrdné jako běžná lidská duše blízkého nebo i vzdáleného-nezainteresovaného člověka.

V 70-tých a 80-tých letech, v době vlády hlouposti a zákeřné mstivosti, kdy se osoby státní (komunistické) moci rekrutovali již z lidí x-tého ideového odvaru, kdy poukázkou k účasti na moci byla ohnutá páteř, absence osobního svědomí a nenažranost, musel takovýto bezideový systém stát na pragmatických nohách všeobecné režimové korupce a kolaborace.

Míra osobní kolaborace s režimem byla přímo úměrná míře režimové korupce, tedy míře čerpání osobních výhod. Vzdorovat hloupému a mstivému režimu, nekolaborovat, již nebyla hra o život a v naprosté většině případů ani o hrozbu uvěznění. Spolupracovat s hloupostí, přiřadit se k většině, být tupější a poslušnější, nevyčnívat, neprovokovat a nepřemýšlet byla „jen“ poukázka na korupční příděl průměrných materiálních výhod. Takto se žilo a víra, že časem bude líp, pomáhala přežívat.

Byla však ještě další kategorie občanů. Ať už svou neschopností nebo spíše potřebou mít se líp, mít větší výhody, mít lepší bydlení, luxusnější auto, chutnější jídla na talíři, ... zkrátka využívat větší díl režimové korupce, vedl k vědomé spolupráci s režimem.

Mít se líp než ostatní, ale současně znamenalo, že ostatní se museli mít hůř. Účast na mstivosti režimu, udáváním ostatních, nebyla nutná sebeobrana, ale aktivní účast na demolici národní hrdosti, osobního svědomí, obecné morálky, tudíž degeneraci rozumu a podporou pragmatické tuposti myšlení. Takováto aktivní účast už nebyla jen bezzubou hrou, ale vědomá osobní účast: podpora nenávisti, mstivosti, závisti, zejména ale přímá účast na potupování a devastování konkrétních lidí.

Stručně řečeno: Být členem SSM, KSČ (v kontextu 70. a 80. let) nebo být dokonce agentem StB znamenalo osobní materiální výhody, za cenu ztráty úcty k vlastní osobě, svému svědomí a to na úkor těch, kteří se svého svědomí vzdát nechtěli.


Dovětek z 01.03.2011: ČT tento dokument nezařadila do plánovaných repríz.
Po několika dnech od uvedení lze ale pořad shlédnout ZDE: i-Vysílání ČT.