Zlatý patent a demokracie 2011

Současný lidožravý stát chce daně. Normální člověk se řídí heslem, co mi říkal můj tatíček: Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat. A co dělá naše státní byrokracie?

Docela často si přijdu jak v robotě, služebnictví, jako feudální podaný. Ale komu jsem služebník, když více jak 20 let jsem odpovědný jen sám sobě a nemám žádné nadřízené?

Momentálně jsou zdánlivě nízké daně, neb těžiště daní je přesunuto do daní nepřímých, ale podstatné je datum dne daňové svobody, které se v posledních 20-ti letech nijak významně neměnilo.

V roce 2011 je, podle ekonomů Patria Finance, den daňové svobody 20.06.2011. Tedy, do 20.06. všechny vydělané peníze průměrného občana jsou odevzdány „státu“  a teprve ostatní dny v roce, jsou vydělané peníze k dispozici tomu, kdo pracuje.

Nebo jinak: 46,6 % vydělaných peněz ten co pracuje odevzdá „státu“. Převedeno na dny v týdnu: 3,3 dny z týdne by byla robota na feudálním v 21-ním století.

V 18-tém století, kdy podaným vládli skuteční feudálové, vlastníci majetku, byla robota, tedy práce pro vrchnost, stanovena Marií Terezií (a Josefem II.) maximálně na 3 dny v týdnu. I když se šlechta takovému nařízení z Vídně bránila, pravdou je, že málokde byla robota delší, než tři dny v týdnu již před zavedením nařízení.

Porovnejme tedy 3 dny v týdnu za poroby a 3,3 dny v týdnu nyní. Za feudalismu daně ve výši maximálně 42,8 %, nyní 46,6 %. Je ještě potřebné podotknout, že daně za feudalismu byly regresivní a 42,8 % byla daň maximální. Čím více měl člověk majetku (a tedy i podaných).¨, tím měl daně nižší. Reálné rozpětí daňové zátěže tedy bylo od 42,8 % až do cca.: 4 %.

Dnešními slovy řečeno, i ty nejvyšší daně za feudalismu byly nižší daně než má současný průměrný občan v „liberálním“ demokratickém systému České republiky „moderní“ doby.

Je tu však jeden zásadní rozdíl. Feudálové, tedy majitelé pozemků vybírali „daně“ od lidí, kteří na jeho pozemcích žili, ale současně měl každý feudál bytostný zájem na tom, aby mu lidé na jeho pozemích chtěli žít a odvádět daně. A nejen oni, ale i jejich děti a další děti.

Měli totiž vztah k místu, odpovědnost k příštím generacím.

Jen zdánlivě sentimentální vlastnosti jsou podstata lidského života.

Věřím, že každý druhý to ví, ale jsem si jistý, že každý, kdo nemá vztah k místu a příštím generacím to neřeší.

Kdo nemá kořeny a vizi, je mrtvý.

Možná si nahrabe peníze, možná se stane politikem, třebas i presidentem, možná se na sebe bude s pýchou dívat do zrcadla, ale zcela určitě nebude tvořit. Nic důležitého po něm nezůstane.

Jako by nebyl.

PS: Zlatý patent (zrušení roboty) byla fáma, ale i ty nařízené 3 dny jsou méně než 3,3 dnů. Tedy jako by byl.

Kritický klub – Spílání publiku 2010

„Dopis panu Vladimíru Justovi“

(c) P.D. 2011

S přibývající věkem, resp. rozšiřováním vědomostí, nabýváním zkušeností a získáváním nadhledu zpravidla lidský rozum prochází změnami, osobně tomu říkám: „od sprosté inteligence k moudrosti“.

Tvrdošíjné setrvávání v nesmiřitelnosti není nic špatného, ale větší míra pochopení nebo spíše snaha pochopit i jiné názory by s věkem přicházet měla. K nabývání moudrosti patří i postupné zjištění skutečnosti, že ta moje „pravda“ nemusí být nutně jediná ořechová, že si mohu ponechat své přesvědčení o té mé pravdě, ale nemohu tu svou „pravdu“ prezentovat jako jedinou možnou. Zaslepenost takovéhoto počínání totiž omezuje objektivní vnímání jiných názorů. Arogantní přeskočení podstaty cizího sdělení totiž neumožňuje smysluplnou polemiku - diskusi.

Při večerním poslechu rádia: „ČRo6“ občas narazím na pořad: „Kritický klub Jana Rejžka“. Pravda, někdy na kritické a mnohdy i povrchní připomínky k čemukoli nemám náladu, ale pořadu je nutno uznat originalitu a srozumitelné sdělování osobních názorů. Takovýto formát pořadu se už v TV nevidí, rozhlase neslyší a je dobře, že existuje. Nejde o diskusní klub, ale prosté sdělování co je a co není správné podle názoru pana Rejžka a pana Justa, ale proč ne. I tak je takový pořad užitečný a jsem za něj rád.

Před nějakou dobou jsem měl možnost v Divadle Komedie (Pražské komorní divadlo) shlédnout představení: „Spílání publiku 2010“.

Unavený stereotypností divadelních představení, kde se dramaturgie podobá spíše producentským spekulacím, tedy i absencí podstatných a vážných témat ve výběru divadelních her, jsem s nadějí vyrazil na ukázku práce Dušana Davida Pařízka, který se sám chopil režie, aby v roce 2010 uvedl zajímavou hru: „Spílání publiku“, Petera Handkeho.

Jistě, aplikovat kritický text z roku 1966 na rok 2010, zejména, když se v textu vyskytují odkazy na dobové reálie, není snadné, ale jisté je, že původní text v roce svého uvedení šokoval a byl to tak příslib i pro současnost.

Pan Dušan D. Pařízek původní scénář upravil a tak bylo-lze očekávat záseky do živého, do současné společnosti i do konkrétního diváka v divadle.

24. února citoval pan Vladimír Just v Kritickém klubu Jana Rejžka dopis Jiřího Kohutka.

Použil bych sice trochu jiná slova, ale pan Kohutka docela přesně shrnul i mé výhrady k citovanému představení.

K představení bych poznamenal toto:

Kritika byla malá, spílání opatrné, aktualizace hry jen na půl, hercům nebylo možné věřit ani roli a ani osobní angažovanost, nedotažené nebo reprízami otupěné režijní záměry nebo snad i absence záměrů, ...

Zkrátka, cíleně jsem si vybral „jiné“ představení, jehož podstatou je vzdor, změna zažitých rolí, léčba šokem, otevřenost, vyjadřování podstaty problémů, ukazování na hloupé stereotypy, vyprovokování diváka k přemýšlení a ne jenom blahosklonnému přijímání, atd.

Nebo jinak: potenciál představení Petera Handkeho nebyl současným divadlem využit a to je velká škoda. Když už se pan Pařízek odhodlal uvést takto kontroverzní hru, za což mu patří dík, pak nevyužít kritický potenciál hry je promarněná šance.

Přijal bych inscenaci původního, nezměněného textu z roku 1966, ještě s větší radostí bych shlédl aktualizovanou verzi, zaměřenou na současnou společnost i diváka, ale vykročit jen na půl cesty?

Takto jsem pochopil dopis pana Kohutka a takto, díky neschopnosti přijmout kritičtější názor než názor svůj, nepochopil obsah dopisu pan Vladimír Just, povrchně si z dopisu vybral jedno slovo, pominul obsah sdělení a odstřelil pisatele do role diváka, který neunesl kritiku divadelního publika.

Sdělil tak pisateli zhruba toto: Být kritičtější než kritik není dovoleno.

Míjení se v diskusi tím, že jsem zaslepený vlastními postřehy a názory je absence moudrosti.

Naprosto nepochybuji, že budete mít dostatek vět, aby jste kritizoval slova i v tomto mém vyjádření, přesto si Vás dovolím požádat, aby jste si znovu přečet dopis pana Kohutka a zvážil obsah jeho i mého sdělení.

Poznámka: Text zaslán i panu Vladimíru Justovi.
Reakci pana Vladimíra Justa lze vyslechnout zde: Kritický klub Jana Rejžka - 10.03.2011 20:10

Nikomu jsem neublížil

Nikomu jsem neublížil,

se jmenoval dokumentární pořad české televize s podtitulem: Dokument ČR. O fenoménu udavačství za komunistického režimu s někdejšími důstojníky StB i s těmi, které řídili.

Vice info: zde na webu ČT24.

(c) 2011 P.D.

Předně jsem rád, že někdo (Pavel Křemen) chtěl takový dokument natočit, že jej ČT natočila a nakonec, že jej i odvysílala. Nejspíš už uplynulo dostatečné množství podzimů, vyčerpaly se všechny výnosné obchodní aktivity špatným svědomím sblížených spojenců, aby nastal čas na ten správný RETRO pořad.

To, že je čas na pořad v duchu Retrománie o donašečích, jejich řídících orgánech a jsme schopni takovýto pořad přijímat s nadhledem historického sentimentu je velké pozitivum pro čas, který obrousí hrany a umožňuje blažené a zdánlivě milosrdné zapomnění.

Milosrdné retro vzpomínky jsou potřebné, umožňují žít celý život, opětovně překonávat běžné strasti života a najít sílu dostatečně se oprostit od dluhů minulosti.

Milosrdné RETRO ale není až tak velká výhra.

Není snadné být nesmiřitelný. Je značně pracné nezapomínat, vnímat odkaz minulosti a uvědomovat si souvislosti ubírá objevitelský entuziasmus prožívání vlastních dějin. Ano, zapomnění je blažené.

Zvykli jsme si vlastní historii bohorovně ignorovat, soustřeďovat se na současnost, stejně tak, jako zvířata a uniká nám fakt, že zapomínání je podstatou stagnace, přesněji, retardace vývoje rozumu.

Jen málo lidí je schopných vzít zcela vážně na vědomí skutečnost, že křivdy na svém svědomí nelze zapomenout. Vlastní svědomí dožene každého, pokud se dožije toho správného věku, kdy se inteligence mění ve zkušenostní moudrost. Osobní svědomí není tak zapomětlivé a milosrdné jako běžná lidská duše blízkého nebo i vzdáleného-nezainteresovaného člověka.

V 70-tých a 80-tých letech, v době vlády hlouposti a zákeřné mstivosti, kdy se osoby státní (komunistické) moci rekrutovali již z lidí x-tého ideového odvaru, kdy poukázkou k účasti na moci byla ohnutá páteř, absence osobního svědomí a nenažranost, musel takovýto bezideový systém stát na pragmatických nohách všeobecné režimové korupce a kolaborace.

Míra osobní kolaborace s režimem byla přímo úměrná míře režimové korupce, tedy míře čerpání osobních výhod. Vzdorovat hloupému a mstivému režimu, nekolaborovat, již nebyla hra o život a v naprosté většině případů ani o hrozbu uvěznění. Spolupracovat s hloupostí, přiřadit se k většině, být tupější a poslušnější, nevyčnívat, neprovokovat a nepřemýšlet byla „jen“ poukázka na korupční příděl průměrných materiálních výhod. Takto se žilo a víra, že časem bude líp, pomáhala přežívat.

Byla však ještě další kategorie občanů. Ať už svou neschopností nebo spíše potřebou mít se líp, mít větší výhody, mít lepší bydlení, luxusnější auto, chutnější jídla na talíři, ... zkrátka využívat větší díl režimové korupce, vedl k vědomé spolupráci s režimem.

Mít se líp než ostatní, ale současně znamenalo, že ostatní se museli mít hůř. Účast na mstivosti režimu, udáváním ostatních, nebyla nutná sebeobrana, ale aktivní účast na demolici národní hrdosti, osobního svědomí, obecné morálky, tudíž degeneraci rozumu a podporou pragmatické tuposti myšlení. Takováto aktivní účast už nebyla jen bezzubou hrou, ale vědomá osobní účast: podpora nenávisti, mstivosti, závisti, zejména ale přímá účast na potupování a devastování konkrétních lidí.

Stručně řečeno: Být členem SSM, KSČ (v kontextu 70. a 80. let) nebo být dokonce agentem StB znamenalo osobní materiální výhody, za cenu ztráty úcty k vlastní osobě, svému svědomí a to na úkor těch, kteří se svého svědomí vzdát nechtěli.


Dovětek z 01.03.2011: ČT tento dokument nezařadila do plánovaných repríz.
Po několika dnech od uvedení lze ale pořad shlédnout ZDE: i-Vysílání ČT.

O čem sní Androidi?

(c) 2011 P.D.

Tak jak si občas rekapituluji (a jak i píši v tomto blogu), tak i nyní, jen tak, jakoby mimochodem, prohodím: „Nedávno jsem přemýšlel ...“.

V roce 1982 ve svých 45-ti letech natočil Ridley Scott podle knihy: „Sní androidi o elektrických ovečkách?“, (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968)“ Philipa Kindred Dicka film: „Blade Runner“, podivně přeloženého do češtiny jako: „Ostré komando“.

Film jsem viděl několikrát, knihu četl jednou a léta se snažím přijít na důvod, proč mne jeden jediný film, ještě k tomu ze žánru Science-Fiction tak zasáhl.

Možná je to jen optimální seskupení tvůrců:

- skvělý námět (Philip Kindred Dick),

- precizní režie (Ridley Scott),

- dobří herci (Harrison Ford - Rick Deckard. Sean Young - Rachael, Daryl Hannah – Pris, William Sanderson - J.F. Sebastian, Rutger Hauer - Roy Batty),

- velmi originální a vizionářský výtvarník (David L. Snyder),

- výtečná hudba (Vangelis), ... 

ale nejspíš to bude ještě něco jiného.

Ve filmu, tak jako v knižní předloze, je především zobrazen „člověk“, vytvořený člověkem: ideální „lidská“ bytost – Android.

Na rozdíl od filmu, je Dickova knižní předloha více popisná a detailně identifikuje ztráty, které si člověk svým vlastním působením na svůj životní prostor způsobuje. Nejdříve si zničí skoro vše živé ve svém okolí a pak se to zoufale a marně snaží zachránit.

I přes usilovnou snahu neumí lidé nahradit zdevastovaný tisíciletý evoluční vývoj rostlin, zvířat, přírody, okolního světa. Jediné, co se však vývojovým laboratořím skvěle daří, je replikace. Replikace člověka. Vytvoření stroje - Androida, který se chová jako člověk a i tak vypadá.

Androidé jsou však lidštější a schopnější než sám člověk a vzniká tak otázka, kdo má právo na přežití.
Nedokonalí lidé, kteří ničí svůj svět nebo Androidé, kteří nejen lepšími schopnostmi a vědomostmi, ale i svými projevy lidskosti dávají naději na lepší budoucnost.

Dilema odkazující na odvěkou nevyváženost potenciálu jednotlivců lidské rasy a v protikladu pak na snahu Androidů, splnit cíl svého určení/úkolu a nadále pak žít svůj osobní život.

Většina lidí v dětském věku netuší, čím se stane v dospělosti, čím naplní smysl své existence a určitě je hodně lidí, kteří to neví ani když už jsou dospělí a nejspíš je i hodně takových, kteří svoje místo na světě neobhájí nikdy.

U Dickových Androidů je to jinak.

Z vývoje, výroby a adjustace jsou optimálně uzpůsobeni pro svůj účel a z ohleduplnosti k lidem jsou navíc částečně vybaveni i s lidskými vlastnostmi, včetně možnosti prožitků tak ne-robotických a iracionálních pocitů jako soucit, přátelství i láska.

Svoje, lidmi naprogramované, poslání pochopitelně plní naprosto přesně a je lhostejné, zda jde o řízení kosmických lodí, plnění bojových úkolů nebo uspokojování sexuálních potřeb odloučených dělníků.

Na konci své životnosti mají jediné přání, navštívit počátek svých životů, pravlast všech vesmírných kolonií, místo nejen jejich vytvoření, ale i zrodu člověka, tedy pramatku všech, planetu zemi.

Díky svému předurčení, být dokonalými, svým zkušenostem a uvědomění si své osobnosti jsou lidštější než člověk. Každý Android však něco umí a dělá to velmi dobře. Dělá to, čeho lidé nejsou schopni nebo co lidé dělat nechtějí.

Z pohledu lidí jsou k naštvání. Dělají svou práci, neremcají, jsou užiteční, jejich život má smysl a aby toho nebylo málo, ještě si myslí a svévolně předpokládají, že mají na své myšlenky a na svou osobnost a individualitu právo.

Na rozdíl od filmu je v knižní předloze bezvýchodnost lidské nedokonalosti ukázána na stavu planety země, kde lidé vyhubili veškeré živočišné druhy. Když už se lidem klid mysli a důstojnost nedostává, propadají beznaději, používají mocenským systémem poskytované přístroje, které jsou schopny vytvářet nálady, libé pocity z předem připraveného katalogu prožitků. 

Jediný spojující prvek lidské populace, víra v budoucnost, víra v boha, je zprostředkovávána sériově vyráběnými přístroji, komerční fikcí.

Lidé nenalézají v sobě ani v druhých ty lidské vlastnosti, které je obohacovaly a odlišovaly od strojů, automatů i zvířat.

... a tak všichni Androidi musí zemřít pro udržení zdání smyslu.

Nelidskost lidí, ve srovnání s Androidy, klade otázku na právo člověka mít pocit vyjímečnosti a zpochybňuje i vrcholnou pozici člověka v evoluci fauny světa.

Memento pro zítřek. Nebo platí již dnes?


Autokorektura textu 26.01.2011

WikiLeaks (Encyklopedie zatajovaných informací)

(c) 2010 Sunshine Press

1. Nemám dost jasných informací co všechno je ve hře.

2. Nevím přesně, co je ve stovkách depeší různých zastupitelských úřadů USA.

3. Neznám pana Juliena Assange.

4. Ve Švédsku jsem nikdy nebyl.

/

1. Přečetl jsem si depeši z velvyslanectví v ČR z 02.10.2009. 

2. Prohlédl jsem si obě verze videa z vrtulníku Apache, z předměstí Bagdádu v Iráku: „Collateral Murder“.

3. Žasl nad neobvykle jednotným úsilím politiků různých států a divil se jak „nezávislé“ komerční organizace jako Amazon, PayPal, MasterCard, ... bez soudního příkazu, ruší na přání politiků své služby poskytované serveru WikiLeaks, včetně nepochopitelného zrušení generické domény: „.org“.

4. Švédové jsou zřejmě mistry nejen v hokeji, ale o tom už napsal skvělou trilogii Stieg Larsson (doporučuji).

Proč se pouštím do otevřeného komentování, když mám tak „málo“ informací?

Protože jasné důkazy pro politické pokrytectví se až tak často na světlo nedostávají.

Protože jednotná hysterická reakce USA a západních politiků dává obsahu dokumentů autenticitu.

Protože použití komického obvinění ze sexuálních deliktů Juliena Assange dokladuje zoufalou pitomost politiků a druhak ukazuje, co si o inteligenci veřejnosti myslí političtí vůdci, když se snaží uveřejňování jejich interních dokumentů zabránit tak levnými prostředky diskreditace. (A že se vždy najde dost novinářských kačenek, je víc než jisté.)

Protože záběry z vrtulníku Apache jsou děsivé tím, že je to armádní záznam, žádný béčkový akční film. Na záběrech je jasně ukázána tragická zaslepenost a hloupost vojenské mašinérie, která má k dispozici prostředky a zbraně za miliardy dolarů, z peněz vybraných od občanů daněmi.

Protože politici dokáží jen telefonem, bez účasti soudů, které by snad mohly mít alespoň nějaké právo na své straně, ovlivnit soukromé subjekty v jejich aktivitách a tyto soukromé subjekty jsou ochotny tento nátlak akceptovat.

Protože internet, jako jedna posledních bašt alespoň jakési svobody informací, ztrácí tak svou podstatu.

Protože když už noviny, televize i rádia nefungují veřejnoprávně a i internet nemá být svobodný, tak už co?

Protože když je něčeho příliš, tak je toho moc. 

Zdroje:

WikiLeaks

Video - Collateral Murder

Julien Assange

Bonus: Novinářská kačenka

Foto: 

Záběr z kamery vrtulníku Apache, který střílí 30 mm kulometem do civilní dodávky, do které je právě  nakládán raněný Iráčan a ve které, pravděpodobně shodou okolností, sedí na předním sedadle dvě děti. Více na videu: "Collateral Murder". Ve studiích Hollywoodu by to nevymysleli. 

17. listopad

Jan Opletal
Gallery, Rozum dějinám

Po dalším roce se v kalendáři znovu objevilo datum 17. listopad. Česká televize, mezi již známými vzpomínkovými pořady, odvysílá pár nových retrospektiv, kde se bývalé osobnosti vyjádří ke kontrastu očekávání a reality, v novinách se ještě objeví nějaké nekrology doby minulé, pamětníci si možná připomenou pár hezkých chvil euforie z volnosti, ale vším tímhle lehce sentimentálním vzpomínáním se znovu protahuje jedna sjednocující niť.
A s přibývajícími roky je tahle niť spíš již provazem.

I.
První republika byla taky porevolučně optimistická, byla to doba unikátních příležitostí jednotlivců, stejně tak i velkou příležitostí pro kariéristy, kteří měli společenský a finanční kapitál z minulého státního zřízení (od monarchie k demokracii). Během necelých 21 let ale došlo v české společnosti k proměně. Nadšenci revoluce byly nahrazeni vytrvalými úředníky, dogmatici svobody byli vystřídání pragmatiky kompromisu a vlastního prospěchu. Vrcholným kompromisním kouskem pak byla Druhá republika a jak už to s kompromisy bývá, nešlo vlastně o republiku, ale o trénink na kapitulaci.

II.
Bleskový nástup protektorátu Böhmen und Mähren byl tedy jen konsekventním završením naplánované destrukce jakékoli samostatné republiky. Hranice mezi dobrem a zlem byly daleko zřetelnější, nicméně, pragmatičnost a pružnost byla již etablována a odpor proti nesvobodě se stal na dlouhá léta jen součástí šepotu v soukromí.
Přes tuhost a nesmlouvavost protektorátního režimu, podpořeného německy i česky mluvící populací, se našlo pár lidí, kterým přesně po 21-letech od vzniku československého státu nedalo svědomí jinak a šli protestovat. Studenti nechtěli měnit svět, jen šli projevit nesouhlas se zánikem republiky v den výročí jejího vzniku.
I když se nekonala žádná velkolepá manifestace jednoty národa proti okupaci, protektorátní moc zasáhla hystericky nepřiměřeně. Následné události byly opět jen dohrou mocenské zvůle do konce. Studenti byly pochytání, odvezeni na práce do Německa a vysoké školy pro jistotu zavřeny. Další protesty se už nekonaly.
Marnost odporu nebyla ukotvena jen v poraženeckém odevzdání se brutální moci, ale zejména v pragmatické kolaboraci. Zkušenost zmařených ideálů první republiky, spolu s proradností vlastních duší, zasáhla opět, znovu a s větší razancí.

III.
Relativně krátká doba (6 let) protektorátu Böhmen und Mähren byla poučnou ukázkou pro komunisty, jakým způsobem ovládat stát a masy lidí. Mohlo by se zdát, že diktatura protektora, který měl moc jak nad vládou státu tak nad každým jednotlivcem a generální tajemník komunistické strany v totalitním socialistickém režimu jsou různé funkce, ale nejsou. Podobnost není jen získání a udržení si absolutní moci, ale zejména ve snaze preventivně ubít každý náznak svobodného projevu, každou snahu vyčlenit se z ochočeného stáda, každou, byť jen potenciální možnost ohrožení totální moci.
Ale historie pokračuje a přichází náznak, opravdu už jen malý náznak, revolty, několikadenní projev nesouhlasu následovaný „osvobozením“.
Jistě, byl to konec hrůzovlády, byl to konec nepochopitelného úpadku lidstva, který svými projevy začernil všechny černé kaňky lidské historie monstrózně velkou černou skvrnou čpící stejně tak černým dýmem uhořelých duší. Byl to konec absolutní moci dotažené do maximálního extrému, to bezpochyby.
Bujaře a se slepým optimismem přijímané „osvobození“, však bylo zase jen konsekventní předehrou, spojovacím článkem přechodu moci k další brutalitě.
Zkušenosti s uplatňováním protektorátní moci našly svou dobu ještě jednou. Nepochopitelné a nepřijatelné se opakovalo znovu.
Nadšení, ideály a nádech svobody byl opět usměrněn mocí. Znovupovstalí a znovu oblečení pragmatici, kteří si již v době všeobecné euforie připravovali posty, se své šance chytili pevněji než dříve. Odhodláni moc nepustit pak zasazovali rány svobodomyslnosti ještě více preventivně než to viděli za německé okupace. Poučeni zkušenostmi s důsledným systémem protektorátní moci a vyzbrojeni přenesenými postupy z ruské komunistické totality nečekali na projevy svobody, na utvoření odporu v další generaci a svými sofistikovanými i stupidně brutálními zásahy až na konkrétní jednotlivce i v těch nejmenších obcích si vybudovali novou totální nadvládu.
Totalitní moc povýšila na skupinovou vertikálu a nebyla použita jen k represím, zastrašování, trestům, ale mířila dál. Udržení moci se stalo jedinou výzvou. Teprve prostřednictvím likvidace morálních a občanských elit, resp. systematickým odstraňováním i jen potenciálních nástupců samostatných osobností bylo dosaženo konečného cíle. Jednotlivec se stal neexistující entitou společnosti.
Jakýkoli projev osobního názoru se tak stal poukázkou ke kolaboraci nebo k umlčení.

IV.
Absolutní moc je jehla, která, propichujíc ideály, protahuje dějinami jednu stále navazovanou niť, provaz který se snaží svázat vyčnívající jednotlivce, osobnosti s vlastním názorem, které nechtějí a nemohou kolaborovat. (Trefně a na něj až eufemisticky to vyjádřil Ondřej Ládek: „ ... tak to táhneš s prasaty a pak jsi cejtit hnojem“).
Ale historie pokračuje, lépe řečeno: historie se stále opakuje.
V.
Krátkodobý nádech víc něž lehkého závanu svobody koncem šedesátých let lze popisovat obdobně, ale s ohledem jeho bezzubost, způsobenou tím, že utnutí jara na konci léta ani nedalo šanci jednotlivcům vystoupit z formujících se skupin, si tento nádech k předchozím milníkům přímo přirovnat nedovolím.
Za povšimnutí však stojí využití takovéhoto nádechu svěžího závanu k utužení pozic státní moci, která situaci vyhodnotila bystře rychle a také si vzala do dalších let ponaučení.
Každý, kdo jen trochu vyčníval nebo se jen podílel na vyčnívání z davu byl perzekuován mstou na něm, na jeho rodině a budoucnosti jeho dětí nebo měl možnost nechat si zlomit záda a lobotomií, extrakcí vlastního názoru ze své duše, se ohnout misku jídla. Ostatně, již poučená moc došla k dalším, již historicky ověřeným postupům, jak si udržet davy pod kontrolou. Snad by se to dalo popsat takto: „Panáčkuj (klidně s kyselým obličejem) a dostaneš misku jídla“.

VI.
Plíživá a všude přítomná devastace myšlení a jakékoli samostatnosti byla v normalizačních letech o to zrádnější, že propojila devastaci duší a lenost. Už nebylo nutné trpět, stačilo být lenivý, občas udělat pukrle a o nic se nezajímat. Pak se dalo žít, tedy spíše pohodlně přežívat.
Trefný název pro normalizační období použil pan prezident Havel, i když s poněkud jiným významem: „Marasmus“. Ne jako těžkou energetickou podvýživu, ale jako těžkou myšlenkovou a duševní podvýživu.
Destrukce ega celých generací tak byla završena povýšením zpronevěry osobních názorů a samostatnosti na „ctnost“, tedy základní předpoklad umožnění naplňování těch nejprostších lidských potřeb.
Pragmatismus vyhrál zcela. S propíchnutou duší, navlečeni na lano kolaborace jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti.

VII.
Dalo by se lehce zeptat: „Ale PROČ?“.
Proč se nenašlo více odpůrců režimu?
Proč jsme se nechali vláčet bahnem tuposti a hlouposti?
Proč bylo tak snadné nechat uplatit pohodlím a nevystrkovat hlavu?
Protože každá společnost má svou historickou paměť a opakování není matkou moudrosti, ale rutiny.

VIII.
Pak ale přišly listopadové dny roku 1989.
21 let od příjezdu ruských tanků, po 21 letech normalizace, po další generační výměně se však myšlenková a duševní vyprahlost odrazila ode dna.
Euforie osobní svobody z možnosti dýchat listopadově mrazivý svěží vzduch,
výměna nicneříkajících frází za srozumitelně lidská prohlášení,
naděje na lidskost, tomu se nedalo odolat.
Ano, byla to kapitulace pragmatismu, prohra hlídačů stáda, vítězství přátelských ideí a kupy nadějí rozdávaných i přijímaných, zvednutí hlav z bahna a osvobození pohledů z očí do očí.

IX.
Kdo měl sílu, odvahu a vytrvalost, mohl přemýšlet po svém, vyprostit se z průměru, vzít odpovědnost za sebe do svých vlastních rukou. Vyčnívat a být jiný, osobitý, už nebyla poukázka na kolaboraci nebo předplatné na likvidaci. Jistě, opřít se jen o své schopnosti není nic snadného, ale již nezáleželo na okolnostech. Osobní odvaha, rozum a vytrvalost daly každému šanci uplatnit tu nejpřirozenější potřebu člověka: realizovat se, vytvářet, budovat.

X.
Jenže společnost není složena jen z lidí s potřebou budovat, realizovat se a něco smysluplného vytvářet. Nikdo nemávl kouzelnou hůlkou a i kdyby mávl, bylo jasné, že národ snílků, solitérních osobností, svobodných lidí a nepoddajných rebelů nelze řídit.
Každá moc se svou vlastní mocí nechá zkorumpovat a bytostně svobodný člověk není schopen určovat a vymáhat jednotu.

XI.
V demokracii potřebuje moc podporu většiny, nestojí o solitéry, vyčnívající myšlenky a poukazování na osobní svobodu. Z toho pohledu je lhostejné, zda je moc v rukou demokracie, fašistů nebo komunistů. Narušitelé „pořádku a klidu“ jsou nebezpeční vždy.
Jistě, v demokratickém zřízení není až tak snadné vyčnívající osobnosti likvidovat, ale dlouhodobá snaha, trocha manipulace a taktického mlžení je také cesta. Cesta k vytlačení samostatného názoru na okraj.
Mnoha režimy osvědčený recept zajištění jídla funguje.
Dnes již nestačí potravinové lístky jako za protektorátu ve čtyřicátých a za komunistů v padesátých letech, je potřeba více vymožeností, ale podstata je stále stejná.

XII.
Každý kdo vyčnívá je přímou hrozbou průměrným, kteří se dopragmatizovali na své posty a kteří vědí, že jejich průměrnost může být odhalena.

XIII.
Pragmatický intelektuální politik ale nemusí být hlupák a ví, že musí mlžit, používat citáty a odkazy na (zpravidla již nežijící) myslitele a solitéry své doby, klidně naznačit spřízněnost s nacionalisty a druhý den spřízněnost s komunisty. Pragmatický politik ví, že se musí zavděčit většině a falešnost svého projevu si ani nepřipouští, prostě „jen“ používá prostředky a ani ho nenapadne, že osobní odpovědnost není pojem se stejným významem jako osobní prospěch.

XIV.
Zklamání a stesky nad polistopadovým vývojem je absurdní nesmysl.
To, oč se tu hraje, je zklamání nad neschopností mít své názory, své vize, své ideje, své ego.
Neschopnost opřít se vlastní odvahu a hledání viníka jinde než v sobě.
Dokud významná část lidí bude spoléhat na vzory a bude do nich vkládat naděje, dokud nepřijme osobní odpovědnost za svou lepší budoucnost, pak bude komu vládnout.
Pak bude moc v rukou pragmatiků svého prospěchu.
Pak je skoro lhostejno, zda své životy žijeme nyní, před 30-ti lety, před 60-ti lety, .. pak si není nač stěžovat.
Pak i demokratická moc bude mít možnost tahat své občany za stejný provaz jako normalizační i totalitní komunisti a protektorátní nacionalisti.
Pak místo rozumu, osobní svobody a volnosti myšlení budeme jen plkat do poloprázdných sklenic piva a v lepším případě do lahví od kořalky.


V Praze, 17.11.2010 21:15 hod

Fotografie: Jan Opletal, zdroj: internet

Chlupatý fialový králík

net, kolorováno

Jsou okolo mne situace, které se špatně popisují.

Zcela jistě vím, že je něco špatně, je to nad slunce jasné, ale nedokáži přesně popsat co všechno špatně je. Zpravidla se jedná o velké množství indicií, detailů, příznaků a souvislostí, které samy o sobě příliš neznamenají. Když je jich však více, začnou tvořit kvalitativně jiný obraz.

Nejspíš už tuto problematiku někdo popsal, tipnul bych v oboru sociologie, psychologie nebo filosofie. Nejenom, že kvantita, za určitou hranicí, vytváří jinou kvalitu, to je zřejmé, myslím spíš neuchopitelnost společného jmenovatele sumy indicií, detailů, příznaků a souvislostí.

Možná se jen člověku nechce pojmenovávat a extrahovat z příznaků jasnou skutečnost, možná je pojmenování podstaty příliš odlišné od všeobecně vnímané skutečnosti, možná jen není dostatek času a důvodů se nimrat ve všech vlastních myšlenkách.

Jedno je však zcela jisté. Potěší, dokonce i udělá velkou radost, když se najde někdo další, kdo tu analytickou práci udělá a navíc se přesně trefí do smyslu tušené podstaty věci.
Tak tedy, co mám na mysli konkrétně?

Kdysi jsem v jistých souvislostech psal i o našem druhém českém presidentovi Klausovi: „Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh“, daleko vtipnější mi ale přijde aktivita již realizovaných recesí slupiny: „Hradní partička“ i se svým hlavním oborem: „Kikinologií“.

Pokud si, vážený čtenáři najdeš chvilku, doporučuji ke čtení popis/reportáž jejich superkousku s fiktivním mladým konzervativcem: „Zde“.

Někdo uchopil podstatu a dal ji navíc i vtipný literární tvar.
Někdo chytil „marasmus“ za uši a řekl mu: „Jsi jen chlupatý fialový králík se zelenýma očima, dost jsi se proběhl, tak už šup, zpátky do klece.“


Fotografie: autor neznámý, www, kolorováno

Náboženská víra

(c) 2010 P.D.

Víra v jakéhokoli boha, vyšší síly, v „něco“ nad námi, reinkarnaci, atd. je stejná jistota, jako jakákoli víra v cokoli. Musí být dostatečně silná, aby měla alespoň nějaký smysl.

Proč by však víra v definovaného boha měla být jistější, věrohodnější a smysluplnější než víra v čerty, meluzíny, skřety, polednice a jiné pohanské démony a modly mimo církevní instituce?
Proč by měla mít jakákoli náboženská/církevní instituce vůbec nějaký smysl?

Nechci citovat Feuerbacha a už vůbec ne Marxe, kteří měli hodně svých pádných argumentů, rád bych byl poněkud smířlivější a ve smyslu tohoto blogu osobnější.

Jsem přesvědčený o tom, že člověk nedokáže natrvalo obelhat sám sebe. Každý si samozřejmě může sám sobě cokoli namlouvat, předstírat sám sobě, mnohdy dokáže úspěšně jiné přesvědčit o své lži, ale dlouhodobě sám sebe neoklame.
Být dostatečně silný a nic si nenalhávat je dobrá vlastnost, pokud jde ruku v ruce s úctou k ostatním. Věřit sám sobě je mnohem těžší a vyžaduje to mnohem víc úsilí, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak jednoduché je víru převzít, zapojit do některého náboženského proudu a sejmout ze sebe odpovědnost za věci zdejší. O co je snažší dělat chyby, když mám nad sebou láskyplného otce (křesťanství), podřídit se pravidlům a jinak mít volnost (islám), možnost začít znovu a když budu mít štěstí tak lépe (Hinduismus), podřídit se a nevyčnívat (Budhismus, Taoismus *) ), ... viz. časová osa.

Přijmutí odpovědnosti za sebe sama, za své činy, spolehnutí se na vlastní schopnosti a dopřání si důvěry a úcty k druhým, je mnohem víc, než přenesení odpovědnosti na kohokoli a cokoli jiného.

Přijmout odpovědnost za svůj život je sice poněkud fatální z hlediska nesení následků za své chyby, ale je to jediná možnost, jak nežít zbytečně.

Nemyslím tím, že víra je nesmysl, vždyť i determinismus je svým způsobem víra, ale kladu si otázku, jaké jsou příčiny víry a zejména, jaké má náboženská víra dopady do osobního života.

Na první pohled se jakékoli náboženství jeví jako mnoha léty prověřený návod na lepší život člověka a soužití lidí, ale vždy se jedná o „vylepšení“ za cenu ztráty osobní odpovědnosti, pravda, s bonusem mít možnost brát věci zpět a vinu nechat na jiných a jinde.

Pokud člověk není schopen odpovídat za své činy sám sobě, pak jakákoli jiná instituce (církev, soud, rodina) může jeho chování trochu vylepšit, ale v žádném případě ho nemůže natrvalo změnit. Strach z odhalení a potrestání špatných činů může být motivem k lepšímu chování jedince, tedy k lepšímu soužití společenství lidí, ale záruka štěstí, pochopení a lásky to bezpochyby není.

Zdá se, že osobní víra (podtrhuji slovo osobní) v jakékoli náboženské symboly, jakéhokoli boha, nemůže ničemu a nikomu vadit. Ano, tak to v naprosté většině případů je a naprosto tuto svobodu mysli nenapadám.
Podle pravidla: „Žít a nechat žít“ a „Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, ať si každý dělá co chce.

Nejspíš se ale vždy najdou jedinci či skupiny, kteří se podvolí lehkosti ztráty vlastní svobody a nejspíš budou i jedinci či skupiny, které ohromí snadnost a lehkost života, když věří něčemu jinému, než vlastnímu rozumu.

A tady někde vidím zásadní problém, spočívající ve zneužívání jiných pomocí větší mentální inteligence, zpravidla ještě podpořené mnoha lety pilovanými historicko-sociálními poznatky, explicitně vyjadřovanými v učebnicích víry.

Zkusme si představit jiné situace mentální nadvlády:
- zneužívání emocionální i fyzické síly rodiče ke svým vlastním dětem,
- zneužívání vědomostní výhody pedagoga ke svým žákům,
- nadužívání institucionální výhody nadřízeného k jeho podřízeným, atd.
Vždy jde bezpochyby o nekorektní zneužívání, daného postavení. Toto nadužívání je zřejmé vždy, pokud tento nevyvážený vztah není korigován úctou k osobnosti druhého, úctou v jedinečnou svébytnost/individualitu druhé, byť za dané situace slabší, osobnosti.

Úctu k individualitě druhých v učebnicích víry najít nelze. Jistě že tam najdeme, porozumění se slabšími nebo nemocnými, návod na pomoc druhým, lásku k bližnímu, ale vždy jen jako ukázku pro slabší, jak být více zavázán silnějším, jako by jediné východisko z bezradnosti nebyla víra ve vlastní osobnost a svobodu mysli, ale víra v někoho, či něco jiného.

Zneužití mentální nadvlády by měla být stejná kategorie trestných činů člověka, jako jakékoli jiné zneužití pravomoci, postavení, či hrubé síly.

Proto se neztotožňuji s žádnou náboženskou institucí ani náboženskou vírou.
Proto nepřijímám sakrální symboly jako možnost uniku/spásy nebo východisko.
Proto jsem přesvědčený, že duševní sílu je nejlépe najít u sebe.

Ze stejných důvodů ovšem žádným způsobem nezpochybňuji volbu kohokoli být příznivcem či členem jakékoli církve, jakéhokoli náboženství, sekty, či jiné organizace/organizované skupiny věřících.

Ze stejných důvodů odmítám nihilismus, stejně tak i přesvědčení, že není možné věřit ničemu a nikomu.

Tak.




*) Budhismus nepatří do typických náboženství víry, uvedeno jen pro smysl, podřídit se. Taoismus sice není víra v boha (Jin/Jang), ale v důsledku jde o ovládání lidí.

Definice:

Náboženství
Uznání a uctívání přesahu člověka něčím vyšším

Církev
Organizovaná náboženská skupina

Duše
Cit, mysl, vědomí osobní jedinečnosti a odpovědnosti (současná definice)

Kontemplace (zde nebo zde)
Spojení mysli s podstatou. V křesťanském (a značně užším) výkladu: Spojení člověka s bohem.

Víra
Pokud není jistota, pak, pokud chceme, zbývá víra, tedy být o něčem přesvědčený, i když nejsou k dispozici objektivní (doložitelné) podklady.

Důvěra
Sociologický jev, spolehnutí se na druhé (lidi, instituce, věci)

Inteligence
Souhrn míry a rozsahu schopností, z velké míry vrozených, porovnávaných mentálním věkem

Smysl života
Obecně nedefinovatelné

A ještě zjednodušený historický přehled:
Zkusme si představit svět před 150-ti lety, což je rok 1860 a porovnat, co si o této době kdokoli z nás vybaví. I když máme k dispozici různé historické dokumenty, mnoho toho asi nebude. Ještě méně informací ve všeobecné paměti nalezneme pro rok 150 n.l. Podobné to bude, pokud si budeme chtít vybavit svět na zemi okolo roku 610 n.l., 563 před n.l. nebo 1800 let před n.l. Lze však věřit, pak víme přesně co bylo



Vysvětlivky k časové ose:
150-350 n.l.
Přibližný čas sestavení křesťanské bible, vznik Křesťanství
610 n.l.
Přibližný čas prvních zjevení Muhamada, počátek Islámu
563 před n.l.
První zmínky o indickém princi Siddhártha Gautama, zakladateli Budhismu
1800 před n.l.
Určení data smlouvy mezi bohem a Abrhamem, židovským národem o seslání spasitele z rodu Davidova, na kterého, na rozdíl od křesťanů, židé stále čekají. Počátek vniku Judaismu, pokud ho nebudeme datovat už do období 3000 let před n.l.

Citace

Ano, jde o osobní blog, ale nedávno jsem četl skvělý román Jiřího Pehe: Tři tváře anděla, mimochodem vřele doporučuji a pak z nedostatku podobného autora jsem sáhl po dlouho odkládané knížce Michala Viewegha: Román pro muže, který jsem si kdysi kvůli názvu pořídil.

Příběhy, styl, bohatost sdělení v knize Kniha Jiřího Pehe mne hodně oslovila, stránky jsem hltal a tak jsem si nestihl ani vyznačit poznámky ke knize. Byla to škoda, pamatuji si výborné postřehy jak z české, tak i světové historie, ze života, které si zaslouží citaci a tak jsem si řekl, že u další knihy si poznámky udělám.

Pan spisovatel Michal Viewegh mě potěšil víc, než jsem předpokládal a jak je jemu vlastní i já chci ocitovat pár řádek z jeho knihy. Rozumím jeho potřebě ve svých knihách uvádět citace. Když už někdo něco řekl esenciálně jasně není důvod vymýšlet opisy. Pan viewegh cituje často a přidává své "hlášky", které stejně tak stojí za citaci.

Pravěký muž v jádru našich duší musí dostat prostor, kde by mohl žít, dýchat, projevovat se. Pokud tato naše elementární součást zemře, zemře naše mužská identita.
Asa Baber, Wingspan / Michal Viewegh, Román pro muže

Aneta svému bratrovi Cyrilovi, soudci:
Aneta: Já mluvím o Klausově demagogii, jenže ty už nevíš, co to demagogie je.
Já mluvím o jeho politické bezzásadovosti, jenže ty žádné zásady už taky nemáš, takže vůbec nechápeš, o co mi jde.
Ty nevnímáš jeho sebestřednost, protože sám jsi sebestředný, čili ti to přijde normální.
Ty nevnímáš tu vzdělanou blbost jeho větiček, protože jsi, abych tak řekla, sekundárně hluchý - a bohužel, nejsi v tom sám.
Michal Viewegh, Román pro muže

Cyril: Devatenáct? To už není žádný dítě. V jejím věku už Baarová mrdala s Goebbelsem.
Michal Viewegh, Román pro muže

Muž si musí položit dvě otázky: za prvé: "Kam jdu?" a za druhé: "Kdo půjde se mnou?". Pokud si tyto otázky někdy položíš ve špatném pořadí, budeš mít problémy.
Steve Biddulph, Mužství / Michal Viewegh, Román pro muže

Cyril: Mám velmi jednoduchý vkus. Spokojím se vždy s tím nejlepším.
Michal Viewegh, Román pro muže

Cyril: Miluju vztahy založené na penězích. Peníze dávají mezilidským vztahům jasná, srozumitelná pravidla.
Michal Viewegh, Román pro muže

Hana Librová - Pestří a zelení - avantgardní macho
Je to muž, který disponuje fyzickou silou, pevností postoje a rozhodností k činu. Co ho však odlišuje od jeho kritizovaného machistického předchůdce, je schopnost altruismu, trpělivosti a lásky.
Časopis Respekt 44/2007 / Michal Viewegh, Román pro muže

René: Když jsem tě potkal, mělas akorát kvasinky a výtok.
Michal Viewegh, Román pro muže

Bruno: Láska je odpovědnost, z toho se nevylže nikdo.
Michal Viewegh, Román pro muže

Někdy by chtěl umírající člověk cítit lehký dotek naší ruky, chtěl by pociťovat tělesnou blízkost jiného člověka. Pokusme se vcítit, co je mu příjemné, můžeme se i zeptat.
Jak být na blízku - Michal Viewegh, Román pro muže

Poznámka: Aneta, Cyril, René jsou psotavy z románu Román pro muže, Michal Viewegha.

Twiggy

... jsem si nedávno vzpomněl na modelku Twiggy, která je opět zmiňovaná v médiích jako první anorektička mezi modelkami a trochu jsem zapátral na netu jak to s ní tenkrát vlastně bylo.

Tedy trochu historie:
Twiggy (vlastním jménem Lesley Hornby, v současnosti Twiggy Lawson) Pochází z Anglie, Londýnského předměstí. V svých 16-ti letech vypomáhala své sestře v kadeřnictví, kde jí její přítel a pozdější manažer vyrobil klukovský sestřih, přesně padnoucí k její chlapecké postavě a nechal ji vyfotit u profesionálního fotografa Barryho Lategana. Pak už to bylo rychlé. Dokonce tak rychlé, že pro označení: „první supermodelka“ jí stačilo chodit po mole jen 4 měsíce.

Spíš mi ale jde o fakt, že zcela odlišná figura, projev i celková vizáž měla ve své době tak obrovský potenciál. Nespočet normalizovaných modelek měly šanci být obdivovány ve svých dokonalých proporcích, ale každá jedna byla jen další z dalších. Matriarchální pojetí ženské krásy nejspíš vypálilo poslední zbytky radosti z hravosti.

Jako bych to viděl. I dnes se populární časopisy vytahují tím, který bude víc pochlebovat otylkám a zarytě ukazovat vztyčeným prstem na pošahané anorektičky:
... podívejte na ně, jsou nemocné, vadné, divné, ... jednoduše: jiné.
Tenkrát šlo nejspíš pozůstatky všeobecného vkusu, ale dnes v tom tuším spíš zájmy o prodejnost různých výrobků a lepší výdělky ať už na straně prodejců tučných potravin, tak i těch, co prodávají volně prodejné hovadiny na snížení váhy. Ať už jsou, pro odsuzování odlišných a pochlebování většině jakékoli důvody, nemohu je přijmout.

Twiggy, nejspíš nevědomky, předložila nový koncept. Vulgárněji vyjádřeno: „Pojď si hrát“, život není tak dlouhý, aby musel být příliš vážný.
Tak, tak. Kluci si rádi hrají a nejraději ze všeho hry, které si sami vymyslí, žádné hraní na obchod, na vaření, ale raději na zdolávání překážek, vítězství nad sebou, nad pískem, zkoumají nemožné, překonávají limity, ... prostě berou hru, jako hraní, ne jako přípravu na „vážný“ život.

Chápu paradoxy klišé a přílišné zevšeobecnění tohoto popisu, ale pohybujeme se teď ve světě médií a modelek a celebrit. Tam platí jiná pravidla. (A taky se mi to hodí do názorového koktejlu.)

Být jiný není žádná selanka.
Jít v zákrytu je pochopitelně snadné.
Volba je na každém z nás.
A každý jsme unikátní jedinec,
nebo ne?

Fotografie nalezena na netu. Autor není znám.

Tak nějak

(c) 2009 P.D.

Odkud jsi?
Kde jsi?
Kam jdeš?
Kudy jdeš?
S kým jdeš?
A proč?



Pojal jsem nápad hledat odpovědi na základní otázky života a opět jsem raději ani nezačal přemýšlet.
Vybavil jsem si své putování vlastním životem, životy blízkých, které snad trochu znám, tu část historie a lidské osudy, které mi byly zprostředkovány krásnou literaturou, filmovými dokumenty i hranými filmy.
Mnohokrát už mi život připravil situace které si vynutily zásadnější přemítání o směru cesty a kdy jsem se musel rozhodnout kam chci směřovat.
Občas mne zaskočilo okolí, kde jsem se jakoby probuzen začal rozhlížet a nestačil se divit kde to vlastně jsem a jak jsem docílil své přítomnosti v tak cizím prostředí.
Čím jsem starší, tím víc se snažím vracet ke kořenům, hledám alespoň nějaké smysluplné ukotvení, tradici, zvyky, rituály, které se vynořují jak ve vlastní paměti, tak při pozornějším pohledu i v okolním světě.
Celé generace myslitelů, filosofů, literátů a dalších přemýšlivých lidí měly snahu najít odpovědi.
Po všech zkušenostech však (pochopitelně) ani já nemohu říct, že jsem jasné odpovědi našel.
O jediném závěru a odpovědi však vím a i když to jistě není žádný objev, podstatné nejsou odpovědi, ale vědomí existence otázek a hledání odpovědím s nadějí.



Je tak jednoduché podlehnout depresi, to se pak odpovídá snadno:
Odkud jsem? / To je jedno.
Kde jsem? / Tak, kde jsem nechtěl.
Kam jdu? / Nejdu, vždyť mě to někam nese samo.
Kudy jdu? / Blbým bahnem.
S kým jdu? / S kým jsem nechtěl.
A proč? / To fakt nevím.


PS: Jak je definován člověk?
Martin Heidegger (*1889..†1976) a jeho analýza člověka v šesti bodech:
1. člověk svůj život žije v první osobě (subjektivně, individuálně)
2. člověk je na svém bytí zainteresován (snaží se prožít svůj život co nejlépe)
3. člověk je "vržený" do života bez vlastního přičinění - bytí autentické (já se rozhoduju za sebe), bytí neautentické (rozhodují za mně druzí)
4. člověk je spjat s okolím a druhými lidmi
5. člověk žije v určitém čase a je si vědom své smrti
6. člověk je bytostí pravdy, hledá pravdu a poznává jiná bytí

Stále stejně

Foto: (c) 2009 P.D. / Billboard: nezakladnam.cz

Vše se donekonečna opakuje.
Nepoučitelnost, neúcta k historickým příběhům, neznalost již popsaných zkušeností, odmítání naslouchat starším. Chybí předávání tradice, hrdost na své rodiče, jejich rodiče, naše předky. A k tomu všemu nevzdělanost, podstata hlouposti.

Malé i velké příběhy se opakují. Jen zcela naivní člověk si může uzurpovat takovou míru jedinečnosti, aby si myslel, že to co ON zažívá, je nové, nepopsané, jedinečné a zcela vyjímečné, že jen jeho zkušenosti jsou vším na čem může stavět.

A tak se stále znovu prosazují hloupost, závist, sobectví, pokrytectví, zloba. Už od nepaměti to bývá tak, že nejistota, neukotvenost, hloupost a malá důvěra v sebe sama neplodí pokoru, ale tupou agresivitu.

Už dávno se nechci zabývat pitomostmi, ale ta mimořádná agresivita, co mě poslední měsíce fackuje z billboardů mi nedá spát.
Kdo rozhodl o tom, že tupost předkládaná v dostatečně velké míře může vypadat jako pravda se asi nemýlí, ale ten kdo to použil proto, aby mohl z pozice agresivního hlupáka získat moc nad jinými, by se měl propadnout na politické smetiště. Musí se tam propadnout, jinak by minulé oběti agresivních tupců museli vystoupit z hromadných hrobů a strašit po nocích každého, kdo si ty špatné zkušenosti z historie nechce pamatovat.

Nechápu, jak je možné akceptovat pitomost jako hlavní prostředek k získání většinového počtu hlasů ve volbách.
Nechápu, kde bere předkladatel předvolebních billboardů tolik drzosti, aby předpokládal volební úspěch postavený na propagování hlouposti, závisti, sobectví a agresivitě.

Už na pískovišti ve školce lze vypozorovat různé způsoby získávání převahy. Už dvouleté děti chápou, že jejcih umístění v hierarchie moci hraje na pískovišti zásadní roli. Buďto na pískovišti ubrání svůj prostor a může si stavět bábovičky svobodně nebo si formičky nechá sebrat a bábovičky si bude stavět někdo jiný.
Jenže na pískovišti, tak jako v dalším životě se vždy najdou agresoři, kteří vlastně nechtějí nic stavět, ale také nepřipustí, aby si stavěl kdokoli jiný. Prostě chtějí získat moc jen proto, aby ničili vize, znemožnili stavět a zbourali postavené.
Tihle ničitelé zpravidla dostanou od ostatních lekci a když to nepomůže, časem si s nimi už nikdo nechce hrát.
Jenže tak je to u našich nejmenších dětiček, ty si ještě hlavu nelámou s taktikou, vypočítavým výběrem kamarádů.

Pak přijdou další léta, škola obecná, základní, střední atd. a i když už vše není tak jednoduché, stále platí pravidla: Kdo jen remcá, boří a otravuje ostatní, může chvíli zazářit svým negativistickým radikalismem, nicméně stále je viditelně identifikovatelný a je snadné se podle jeho chování zařídit.

Co ale dělat, když se agresivní hloupost chce prosadit do parlamentu, vlády a tím do státem kontrolovaných nebo na státě závislých hospodářských organizací, tedy stanovovat pravidla?

Osobně si myslím, že nejlepší spojenec proti hlupcům je společný nepřítel, tedy samotní hlupci. Stačí zapátrat v paměti s kým jsme si chtěli a nechtěli hrát na pískovišti, kdo nejvíc otravoval vzduch ve škole, který šéf či kolega v práci byl nesnesitelný a proč a pak se podívat na naše politiky.

Na obrázku je jeden z billboardů, který je ukázkou tupé arogance a který mi dělá starosti, které jsem se pokusil popsat, stejně tak jako nedávná vyjádření předsedy ČSSD Paroubka:

Tak já bych se především ... Vy byste mi měli být vděčni, za to, že jsem vás před takovou politickou blamáží zachránil. ... vy jste nerespektovali ... a měl by jste mlčet. (Na adresu politického protivníka.)

.

Nejhumornější pořad v televizi

Nečekal bych, že nejhumornější pořad v televizi, který jsem letos viděl, bude vysílaný v brzkém odpoledni, na seriózním zpravodajském kanále ČT24 a navíc to bude přímý přenos ze zasedání Ústavního soudu.

I to se může stát, když se srazí panovačná nadutost s důslednou a přesnou logikou.

Panovačnost umožnila nestoudné ohýbání reality i zákonů tak dlouho, až dopřávala svým protagonistům kochat se nadutým pocitem neomylnosti a nedotknutelnosti.
Střet až „nadlidské“ nadutosti s připravenou a tudíž podloženou argumentací nutně vyvolal podobný efekt, jako třesk vesmírných těles, když se vychladlé, vzduchoprázdnem a mrazem letící, těleso srazí se sluncem.
Z pohledu vychladlého tělesa, které má za sebou dlouhé putování bez nutnost korekce směru, je tento třesk jen otázkou času. Z pohledu slunce jsou takové střety více, či méně běžnou záležitostí a slunci takové těleso slouží jen jako další potrava pro svůj svit.
Je pochopitelně možné předpokládat i katastrofickou variantu přespříliš velkého množství těles, které by i slunce dokázalo zničit, ale to našim generacím snad ještě nehrozí.

Dotazy ústavních soudců měly svůj scénář, logické návaznosti a z pohledu obhájce „rychlých“ a jednoduchých řešení se mohly zdát zákeřné, ale tak už to bývá když znalosti a rozum nahradí nadutost.
Každá argumentace, která logicky zdemontuje „přesvědčivé“ a „jediné správné“ argumenty neznalého se musí jevit jako podlost, vždyť nadutce ani nenapadlo, že nemusí mít pravdu, že je tak zaslepený tím svým „výborným“ řešením, že už si nevidí ani na svou špičku nosu.

Záměrně nadutce omlouvám jeho nadutostí a nepodstrkuji mu špatné úmysly, to by pak už humorný pořad nebyl, když se jedná vrcholné představitele zastupitelské demokracie.

Doufám, že tato lekce „nedotknutelným nadutcům“ poslouží do budoucna alespoň jako poučení ztrátě jejich „nedoknutelnosti“.
Obávám se však, že nadutost je neléčitelná.

A ještě jednu doušku: JUDr. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, dostal po vynesení nálezu otázku, jak je možné, že se tentokrát ztotožnil s výrokem a takováto „ad hoc“ úprava je neústavní a před 11-ti lety stejnou „úpravu“ ústavy podpořil. Předtím než uvedl obě situace do souvislostí, pan Rychetský prostě přiznal, že teď je moudřejší než před 11-ti lety. Nekličkoval, nevymlouval se a ani se neomlouval, jen přiznal pravdu.
Získal tak větší důvěru, nejen pro sebe, ale i pro dnešní rozhodnutí soudu.

PS: Dnešního dne Ústavní soud řekl: Politik není nedotknutelný. I politik musí respektovat zákony, tedy alespoň ústavu.

Haf, haf - na měsíc v úplňku.

Nevíme.
Zcela zásadně nevíme.
Nevíme skoro vůbec nic.

To málo, o čem si myslíme, že máme ve své moci, jsou jen šťastnější náhody, shodou okolností seskupené ve smyslu našich přání.

Máme však osobní odpovědnost za sebe, své blízké, i ostatní, protože neovlivnitelnost věcí budoucích je sice nezvratitelný fakt, ale současnost je jen a pouze o našich rozhodnutích.

Obrzek z strangeworldofmystery.blogspot.com

Závěrečná řeč Milady Horákové v procesu: Milada Horáková a spol.

Bez dalšího komentáře uvádím vlastnoruční a doslovný přepis záznamu závěrečné řeči JUDr. Milady Horákové v procesu, který všem jasně ukázal neomezenou moc totalitní-komunistické moci.

Soudce: Paní obžalovaná Horáková, prosíme předstupte:

JUDr. Milada Horáková:
Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svojí obhajobu.
Děkuji proto svém právnímu zástupci, že nalezl určitá a uplatnil je v můj prospěch.
Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně a odevzdaně přijmu trest, který bude pro mě nalezen.
Necítím se oprávněna dělat nějaká prohlášení, ani mluvit ke komukoliv, ale přece bych ráda, aby všichni slyšeli toto:
Jako žena a matka, která si opravdu osobně nepřála války, když důsledně a logicky promýšlí celou věc, učinila jsem cíle, za nimiž jsem šla, odvislé od války. Jako sociální pracovnice, přesvědčená, že „lepší příští“ lidské společnosti je v socialismu, jsem se dostala na cestu ke kapitalismu.

Jako příslušník tohoto národa, milující nesmírně tento kousek světa a dokáz… prokázavší, že v době okupace dokáže za něj položit i svůj život, jsem se ocitla v nebezpečí, že jednoho dne mohu stát na stejném břehu s těmi, proti nimž jsem bojovala na život a na smrt, nacistickými Němci. Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání.
Slavný státní soude, myslím, že i během vyšetřování Státní bezpečnosti vyšlo najevo, že jedno je jisté, že nebyly nízké a nečestné.
My jsme dlouho diskutovali o tom, čemu se říká přesvědčení, protože tak jsem já odůvodňovala pohnutky svých činů a musím prohlásit, že Státní bezpečnost a její orgánové v té věci projevili více trpělivosti, aby mě přesvědčovali, než já jsem projevila té trpělivosti po „únoru“, abych se přesvědčila, zda různá ta násilí a nesprávnosti, které jsem i já brala také jako pohnutky svého jednání byla skutečná a nebo jen přechodná, a v čem spočívala. Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná.
To by nebylo pravdivé a poctivé.
Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet, ale v zásadě jsem prohlásila orgánům Státní bezpečnosti, že setrvávám ještě ve svém přesvědčení a že také v tom setrvávám proto, že jsem ho opírala o názory, stanoviska, vyjádření a informace osob, které pro mě byli autoritou a mezi něž počítám také dva nejvzácnější pro sebe, lidi, dvě největší osobnosti: Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, kteří na mě velmi působili během mého celého mého života.
A já bych teď chtěla říct něco těm, kteří také od těchto dvou osobností odvozovali své přesvědčení a své názory.
Chtěla bych jim říct jen toto: V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat a jestliže nechce rušit, kazit a ohrožovat to, co se většina našeho lidově-demokratické a lidově-demokraticky přesvědčeného obyvatelstva, rozhodla dělat.
To je jedna věc.

Možná, že si někdo zde nebo venku myslí, že jsou tato slova zbabělá.
Nejsou zbabělá.

Bylo by mně mnohem lehčí, slavný Státní soude, kdybych mohla, do těch těžkých chvil, do které teď o … do kterých teď odcházím a které nastupuji, jít třeba jenom s osobním přesvědčením hrdinství a jeho glorioly, ale já myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu, zcela naze, pravdivě, bez příkras, všem:
Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já.
Nedělejte to / leda, že byste byli blázni nebo, že byste se honili za falešným mučednictvím a nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.

Slavný Státní soude, je mně opravdu těžko říct něco víc.
Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě.

Pokud jde o mě, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení.

Obrázek převzat kdesi z internetu.
Další informace: Ústav pro studium totalitních režimů

Střední Evropa, že by světocentrismus?

Ani nevíme, co máme za štěstí.
Bez zvláštního přičinění jsme součástí starého kontinentu, bohatou, barvitou historií protknutého světadílu.

Odpovědností k minulosti, neztřeštěností z modernímich výstřelků, rezervovaným přístupem k brutálním komerčním tlakům a v tuzemském prostředí obvyklým Švejkovským názorem na všechny zásadní problémy, máme zcela fatální výhodu k přežití.

Mám úctu k Japonským archaismům, k Americkému přiblblému optimismu i k Židovské věrnosti tradicím a stejně tak nemám jakýkoli respekt k Japonské privilegovanosti osob s vyšším postavením, Americkému sentimentu s idiotskými filmovým tradicemi a Židovsky otupělé sebestřednosti.

Možná soudím příliš plitce, příkře a netolerantně, ale uvádím jen příklady zjevných rozporů, které generují zásadní fatalismy, nesmiřitelné paradoxy, neslučitelné rozdíly, které neumožňují přirozené žití každodenních dní, prostého života.

Být součástí rozporuplných historických souvislostí, nebýt v zajetí dogmat a současně nebýt v područí moderní doby je konkurenční výhoda, kterou si my, středoevropané, můžeme dopřávat.

Stačí si tenhle fakt uvědomit.
Stačí být sám sebou a z divných sovislostí a okolností se nepodělat.

1. Máj 2009

První máj je jedno z výročí, které je přetahováno různými skupinami pro svůj účel. Pravda, jednou jsem se prvního máje účastnil, když jsem to dostal jeden z povelů, jako součást Československé Lidové Armády. Ano, kolaboroval jsem pod povelem s režimem, ale jinak mi stud z účasti v prasečím zástupu v prvomájovém průvodu bránil být bok-po-boku ve stádu.
Jistě, disidentem jsem nebyl, ale klást pasivní odpor možné bylo. Nebyl jsem jiskřička, pionýr, svazák ani komunista. A jsem rád, že jsem to ustál. Nebýt jiskřička, pionýr nebo svazák bylo jednoduché, stačilo nepřijít na určené místo v určený čas, ale odolat několikanásobným výzvám ke vstupu do strany už tak jednoduché nebylo.
Jasně, že jsem kličkoval a místo: „Vlezte mi na záda“, jsem říkal: „Tak vyzrálý se necítím, abych byl komunistou“, ale to už jsou snad jen menší prohřešky. Stejně jsem se na vysokou pedagogickou školu nedostal, takže to z pohledu výsledku, vyšlo nastejno.
Kdo si nemůže pamatovat normalizační časy, neví, jak těžké bylo klást i jen pasivní odpor a kdo zažil komunistické vězení ví, že pasivní odpor byl hodně malý vzdor.
Dělnický první máj, komunistický první máj, Máchův první máj, svátek anarchistů, majálesy, první máj - lásky čas, … každý si může vybrat.
Jsem rád, že si můžeme vybrat.

Občané, klidně zvracejte ...

Tak mi tak přijde, že se znovu ocitám v blázinci. Naposledy jsem podobný pocit měl, když poprvé vyhrála volby ČSSD.
Pochopitelně nemohu a nejsem obeznámen s podstatou prohlášení bývalé ministryně spravedlnosti Benešové, že se v soudnictví vyskytuje: „Soudcovská mafie“, ale zoufalé reakce soudního systému toto tvrzení potvrzují.
Zcela nestandardní, bleskové a nezdůvodněné kroky „managementu“ justice však skoro notářsky ověřují oprávněnost výtek o politické manipulaci a ovlivňování nezávislého pilíře moci.
Korunu, skutečně královskou, všemu nasadil současný ministr vnitra, tedy vnitřního řízení státní správy státu, který odmítl udělat jakékoli, byť jen demonstrativní, kroky k nápravě s tím, že zveřejňování výzev na nápravu: „ … podkopá důvěryhodnost justice.“
A je to.
Zase naši volení představitelé o další závit utáhli šrouby svých jistot: „Občané, klidně zvracejte, ale hlavně nám do ničeho nekecejte.“

Zemní plyn a koloniální vliv

Není bezpodmínečně nutné vědět detaily o prostřednících ve Švýcarsku, obchodních podmínkách státních podniků, rozměrech potrubí na severu a na východě, zásobnících plynu na Ukrajině, ani perspektivě ložisek plynu v Rusku, aby bylo jasné, že přerušení dodávek ropy z Ruska do „západní“ Evropy je prostá ukázka síly.

Paradoxně komicky pak působí fakt, že čím je Evropský stát blížeji k k velkému Rusku, tím více ho díky důvěře v nepřetržitost dodávek a nebudování zásob a alternativních dopravních cest, postihl výpadek dodávek plynu více.

Tahle, již opakovaná, zkušenost ale nemá standardní řešení.

Dnes nelze nahradit zemní plyn jadernými elektrárnami, ekologickými zdroji energie, diverzifikací typů zdrojů energie, úsporami spotřeby a dalšími uváděnými řešeními. Cesta je, podle mého názoru, jen jediná: Donutit Rusko, aby plnilo své obchodní závazky a nehrálo si v obchodních vztazích se svými mocenskými ambicemi.

Dodávky zemního plynu z Ruska mají charakter monopolu a s tímto faktem je potřebné pracovat.
Monopolní dodavatel má zajisté své „konkurenční“ výhody, ale také má své monopolní nevýhody.
Pokud Evropa nezpanikaří a bude mezistátně spolupracovat, vydrží bezpochyby déle, než sabotérský postoj Ruska. Tedy, ať je zima, pokud nenecháme Ruský monopol vládnout Evropě.

Ruská nadvláda v jakékoli, ekonomické, či technické oblasti je špatná cesta.
Buďto budeme kolonií velkého Ruska, nebo ne. Tak je to jednoduché.

Řeknu Ti

Řeknu Ti, kdo jsem a co chci,
řeknu Ti, co je láska a kde jsou moje city,
řeknu Ti, co je to přesvědčení a čemu věřím,

řeknu Ti, co není a teprve může být,
řeknu Ti, co můžeš mít a co Ti dát můžu,
řeknu Ti, co mám a řeknu Ti co mit nebudu.

Řeknu Ti co budeš chtít.


Jenže teď to ještě nevim.

Jesti chceš vědět něco víc,
tak až to to přijde a
jednou tomu budu rozumět,
tak Ti to povím.

Snad si počkej, pak budu vědět,

kdo jsem a co chci,
co je láska a kde jsou moje city,
co je to přesvědčení a čemu věřím.

Pak Ti řeknu co bylo a mohlo být
co jsi mohla mít a co jsem Ti nedal
řeknu Ti co jsem měl a co jsem mit nemohl.

Už budu vědět proč.


08.02. 1995