Kritický klub – Spílání publiku 2010

„Dopis panu Vladimíru Justovi“

(c) P.D. 2011

S přibývající věkem, resp. rozšiřováním vědomostí, nabýváním zkušeností a získáváním nadhledu zpravidla lidský rozum prochází změnami, osobně tomu říkám: „od sprosté inteligence k moudrosti“.

Tvrdošíjné setrvávání v nesmiřitelnosti není nic špatného, ale větší míra pochopení nebo spíše snaha pochopit i jiné názory by s věkem přicházet měla. K nabývání moudrosti patří i postupné zjištění skutečnosti, že ta moje „pravda“ nemusí být nutně jediná ořechová, že si mohu ponechat své přesvědčení o té mé pravdě, ale nemohu tu svou „pravdu“ prezentovat jako jedinou možnou. Zaslepenost takovéhoto počínání totiž omezuje objektivní vnímání jiných názorů. Arogantní přeskočení podstaty cizího sdělení totiž neumožňuje smysluplnou polemiku - diskusi.

Při večerním poslechu rádia: „ČRo6“ občas narazím na pořad: „Kritický klub Jana Rejžka“. Pravda, někdy na kritické a mnohdy i povrchní připomínky k čemukoli nemám náladu, ale pořadu je nutno uznat originalitu a srozumitelné sdělování osobních názorů. Takovýto formát pořadu se už v TV nevidí, rozhlase neslyší a je dobře, že existuje. Nejde o diskusní klub, ale prosté sdělování co je a co není správné podle názoru pana Rejžka a pana Justa, ale proč ne. I tak je takový pořad užitečný a jsem za něj rád.

Před nějakou dobou jsem měl možnost v Divadle Komedie (Pražské komorní divadlo) shlédnout představení: „Spílání publiku 2010“.

Unavený stereotypností divadelních představení, kde se dramaturgie podobá spíše producentským spekulacím, tedy i absencí podstatných a vážných témat ve výběru divadelních her, jsem s nadějí vyrazil na ukázku práce Dušana Davida Pařízka, který se sám chopil režie, aby v roce 2010 uvedl zajímavou hru: „Spílání publiku“, Petera Handkeho.

Jistě, aplikovat kritický text z roku 1966 na rok 2010, zejména, když se v textu vyskytují odkazy na dobové reálie, není snadné, ale jisté je, že původní text v roce svého uvedení šokoval a byl to tak příslib i pro současnost.

Pan Dušan D. Pařízek původní scénář upravil a tak bylo-lze očekávat záseky do živého, do současné společnosti i do konkrétního diváka v divadle.

24. února citoval pan Vladimír Just v Kritickém klubu Jana Rejžka dopis Jiřího Kohutka.

Použil bych sice trochu jiná slova, ale pan Kohutka docela přesně shrnul i mé výhrady k citovanému představení.

K představení bych poznamenal toto:

Kritika byla malá, spílání opatrné, aktualizace hry jen na půl, hercům nebylo možné věřit ani roli a ani osobní angažovanost, nedotažené nebo reprízami otupěné režijní záměry nebo snad i absence záměrů, ...

Zkrátka, cíleně jsem si vybral „jiné“ představení, jehož podstatou je vzdor, změna zažitých rolí, léčba šokem, otevřenost, vyjadřování podstaty problémů, ukazování na hloupé stereotypy, vyprovokování diváka k přemýšlení a ne jenom blahosklonnému přijímání, atd.

Nebo jinak: potenciál představení Petera Handkeho nebyl současným divadlem využit a to je velká škoda. Když už se pan Pařízek odhodlal uvést takto kontroverzní hru, za což mu patří dík, pak nevyužít kritický potenciál hry je promarněná šance.

Přijal bych inscenaci původního, nezměněného textu z roku 1966, ještě s větší radostí bych shlédl aktualizovanou verzi, zaměřenou na současnou společnost i diváka, ale vykročit jen na půl cesty?

Takto jsem pochopil dopis pana Kohutka a takto, díky neschopnosti přijmout kritičtější názor než názor svůj, nepochopil obsah dopisu pan Vladimír Just, povrchně si z dopisu vybral jedno slovo, pominul obsah sdělení a odstřelil pisatele do role diváka, který neunesl kritiku divadelního publika.

Sdělil tak pisateli zhruba toto: Být kritičtější než kritik není dovoleno.

Míjení se v diskusi tím, že jsem zaslepený vlastními postřehy a názory je absence moudrosti.

Naprosto nepochybuji, že budete mít dostatek vět, aby jste kritizoval slova i v tomto mém vyjádření, přesto si Vás dovolím požádat, aby jste si znovu přečet dopis pana Kohutka a zvážil obsah jeho i mého sdělení.

Poznámka: Text zaslán i panu Vladimíru Justovi.
Reakci pana Vladimíra Justa lze vyslechnout zde: Kritický klub Jana Rejžka - 10.03.2011 20:10