O čem sní Androidi?

(c) 2011 P.D.

Tak jak si občas rekapituluji (a jak i píši v tomto blogu), tak i nyní, jen tak, jakoby mimochodem, prohodím: „Nedávno jsem přemýšlel ...“.

V roce 1982 ve svých 45-ti letech natočil Ridley Scott podle knihy: „Sní androidi o elektrických ovečkách?“, (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968)“ Philipa Kindred Dicka film: „Blade Runner“, podivně přeloženého do češtiny jako: „Ostré komando“.

Film jsem viděl několikrát, knihu četl jednou a léta se snažím přijít na důvod, proč mne jeden jediný film, ještě k tomu ze žánru Science-Fiction tak zasáhl.

Možná je to jen optimální seskupení tvůrců:

- skvělý námět (Philip Kindred Dick),

- precizní režie (Ridley Scott),

- dobří herci (Harrison Ford - Rick Deckard. Sean Young - Rachael, Daryl Hannah – Pris, William Sanderson - J.F. Sebastian, Rutger Hauer - Roy Batty),

- velmi originální a vizionářský výtvarník (David L. Snyder),

- výtečná hudba (Vangelis), ... 

ale nejspíš to bude ještě něco jiného.

Ve filmu, tak jako v knižní předloze, je především zobrazen „člověk“, vytvořený člověkem: ideální „lidská“ bytost – Android.

Na rozdíl od filmu, je Dickova knižní předloha více popisná a detailně identifikuje ztráty, které si člověk svým vlastním působením na svůj životní prostor způsobuje. Nejdříve si zničí skoro vše živé ve svém okolí a pak se to zoufale a marně snaží zachránit.

I přes usilovnou snahu neumí lidé nahradit zdevastovaný tisíciletý evoluční vývoj rostlin, zvířat, přírody, okolního světa. Jediné, co se však vývojovým laboratořím skvěle daří, je replikace. Replikace člověka. Vytvoření stroje - Androida, který se chová jako člověk a i tak vypadá.

Androidé jsou však lidštější a schopnější než sám člověk a vzniká tak otázka, kdo má právo na přežití.
Nedokonalí lidé, kteří ničí svůj svět nebo Androidé, kteří nejen lepšími schopnostmi a vědomostmi, ale i svými projevy lidskosti dávají naději na lepší budoucnost.

Dilema odkazující na odvěkou nevyváženost potenciálu jednotlivců lidské rasy a v protikladu pak na snahu Androidů, splnit cíl svého určení/úkolu a nadále pak žít svůj osobní život.

Většina lidí v dětském věku netuší, čím se stane v dospělosti, čím naplní smysl své existence a určitě je hodně lidí, kteří to neví ani když už jsou dospělí a nejspíš je i hodně takových, kteří svoje místo na světě neobhájí nikdy.

U Dickových Androidů je to jinak.

Z vývoje, výroby a adjustace jsou optimálně uzpůsobeni pro svůj účel a z ohleduplnosti k lidem jsou navíc částečně vybaveni i s lidskými vlastnostmi, včetně možnosti prožitků tak ne-robotických a iracionálních pocitů jako soucit, přátelství i láska.

Svoje, lidmi naprogramované, poslání pochopitelně plní naprosto přesně a je lhostejné, zda jde o řízení kosmických lodí, plnění bojových úkolů nebo uspokojování sexuálních potřeb odloučených dělníků.

Na konci své životnosti mají jediné přání, navštívit počátek svých životů, pravlast všech vesmírných kolonií, místo nejen jejich vytvoření, ale i zrodu člověka, tedy pramatku všech, planetu zemi.

Díky svému předurčení, být dokonalými, svým zkušenostem a uvědomění si své osobnosti jsou lidštější než člověk. Každý Android však něco umí a dělá to velmi dobře. Dělá to, čeho lidé nejsou schopni nebo co lidé dělat nechtějí.

Z pohledu lidí jsou k naštvání. Dělají svou práci, neremcají, jsou užiteční, jejich život má smysl a aby toho nebylo málo, ještě si myslí a svévolně předpokládají, že mají na své myšlenky a na svou osobnost a individualitu právo.

Na rozdíl od filmu je v knižní předloze bezvýchodnost lidské nedokonalosti ukázána na stavu planety země, kde lidé vyhubili veškeré živočišné druhy. Když už se lidem klid mysli a důstojnost nedostává, propadají beznaději, používají mocenským systémem poskytované přístroje, které jsou schopny vytvářet nálady, libé pocity z předem připraveného katalogu prožitků. 

Jediný spojující prvek lidské populace, víra v budoucnost, víra v boha, je zprostředkovávána sériově vyráběnými přístroji, komerční fikcí.

Lidé nenalézají v sobě ani v druhých ty lidské vlastnosti, které je obohacovaly a odlišovaly od strojů, automatů i zvířat.

... a tak všichni Androidi musí zemřít pro udržení zdání smyslu.

Nelidskost lidí, ve srovnání s Androidy, klade otázku na právo člověka mít pocit vyjímečnosti a zpochybňuje i vrcholnou pozici člověka v evoluci fauny světa.

Memento pro zítřek. Nebo platí již dnes?


Autokorektura textu 26.01.2011