Nikomu jsem neublížil

Nikomu jsem neublížil,

se jmenoval dokumentární pořad české televize s podtitulem: Dokument ČR. O fenoménu udavačství za komunistického režimu s někdejšími důstojníky StB i s těmi, které řídili.

Vice info: zde na webu ČT24.

(c) 2011 P.D.

Předně jsem rád, že někdo (Pavel Křemen) chtěl takový dokument natočit, že jej ČT natočila a nakonec, že jej i odvysílala. Nejspíš už uplynulo dostatečné množství podzimů, vyčerpaly se všechny výnosné obchodní aktivity špatným svědomím sblížených spojenců, aby nastal čas na ten správný RETRO pořad.

To, že je čas na pořad v duchu Retrománie o donašečích, jejich řídících orgánech a jsme schopni takovýto pořad přijímat s nadhledem historického sentimentu je velké pozitivum pro čas, který obrousí hrany a umožňuje blažené a zdánlivě milosrdné zapomnění.

Milosrdné retro vzpomínky jsou potřebné, umožňují žít celý život, opětovně překonávat běžné strasti života a najít sílu dostatečně se oprostit od dluhů minulosti.

Milosrdné RETRO ale není až tak velká výhra.

Není snadné být nesmiřitelný. Je značně pracné nezapomínat, vnímat odkaz minulosti a uvědomovat si souvislosti ubírá objevitelský entuziasmus prožívání vlastních dějin. Ano, zapomnění je blažené.

Zvykli jsme si vlastní historii bohorovně ignorovat, soustřeďovat se na současnost, stejně tak, jako zvířata a uniká nám fakt, že zapomínání je podstatou stagnace, přesněji, retardace vývoje rozumu.

Jen málo lidí je schopných vzít zcela vážně na vědomí skutečnost, že křivdy na svém svědomí nelze zapomenout. Vlastní svědomí dožene každého, pokud se dožije toho správného věku, kdy se inteligence mění ve zkušenostní moudrost. Osobní svědomí není tak zapomětlivé a milosrdné jako běžná lidská duše blízkého nebo i vzdáleného-nezainteresovaného člověka.

V 70-tých a 80-tých letech, v době vlády hlouposti a zákeřné mstivosti, kdy se osoby státní (komunistické) moci rekrutovali již z lidí x-tého ideového odvaru, kdy poukázkou k účasti na moci byla ohnutá páteř, absence osobního svědomí a nenažranost, musel takovýto bezideový systém stát na pragmatických nohách všeobecné režimové korupce a kolaborace.

Míra osobní kolaborace s režimem byla přímo úměrná míře režimové korupce, tedy míře čerpání osobních výhod. Vzdorovat hloupému a mstivému režimu, nekolaborovat, již nebyla hra o život a v naprosté většině případů ani o hrozbu uvěznění. Spolupracovat s hloupostí, přiřadit se k většině, být tupější a poslušnější, nevyčnívat, neprovokovat a nepřemýšlet byla „jen“ poukázka na korupční příděl průměrných materiálních výhod. Takto se žilo a víra, že časem bude líp, pomáhala přežívat.

Byla však ještě další kategorie občanů. Ať už svou neschopností nebo spíše potřebou mít se líp, mít větší výhody, mít lepší bydlení, luxusnější auto, chutnější jídla na talíři, ... zkrátka využívat větší díl režimové korupce, vedl k vědomé spolupráci s režimem.

Mít se líp než ostatní, ale současně znamenalo, že ostatní se museli mít hůř. Účast na mstivosti režimu, udáváním ostatních, nebyla nutná sebeobrana, ale aktivní účast na demolici národní hrdosti, osobního svědomí, obecné morálky, tudíž degeneraci rozumu a podporou pragmatické tuposti myšlení. Takováto aktivní účast už nebyla jen bezzubou hrou, ale vědomá osobní účast: podpora nenávisti, mstivosti, závisti, zejména ale přímá účast na potupování a devastování konkrétních lidí.

Stručně řečeno: Být členem SSM, KSČ (v kontextu 70. a 80. let) nebo být dokonce agentem StB znamenalo osobní materiální výhody, za cenu ztráty úcty k vlastní osobě, svému svědomí a to na úkor těch, kteří se svého svědomí vzdát nechtěli.


Dovětek z 01.03.2011: ČT tento dokument nezařadila do plánovaných repríz.
Po několika dnech od uvedení lze ale pořad shlédnout ZDE: i-Vysílání ČT.