Utržení ze systému moci

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Foto (c) 2011 Petr Dauš

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení.

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.
Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).

Poznámka: Autor tohoto blogu i tohoto textu je předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla, nicméně tento text je osobní úvahou a je napsán za osobu (autora), ne za Spolek. 
Více zde: www.VHsocha.cz

*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011. 

Muka Marie Magdalské

Rozporuplné výklady role významné postavy Nového zákona, Marie z Magdaly, mne zaujaly již dávno. Nikdy mi nedávalo příliš velký smysl spojení tří popisů Marie Magdalské, tedy: prostitutky (1.), služebnice (2.), které trvale provázela Ježíše jeho cestami a pak, na rozdíl od jeho učedníků, ženy (3.), která byla u jeho ukřižování i vzkříšení.

Zabýval jsem se, ostatně jako mnoho dalších, alternativními výklady evangelií, resp. i dalšími nekanonizovanými evangelii a na ně navazujícími teoriemi o skutečné roli Marie Magdalské v příbězích o Ježíši. Aniž bych chtěl někoho přesvědčovat, došel jsem v diskuzích k závěru, že výklad Písma, zejména pak různé chápání role „ženského“ živlu, je hodně osobní věc.

Abych jen nemluvil, nepsal a nediskutoval, chtěl jsem vytvořit místo pro zamyšlení, nejen nad historickými otázkami a odkazy minulých generací, ale i nad současným životaběhem.

Boží muka jsou původně připomínka ukřižování Ježíše Krista, ale postupem doby se jejich význam posouval ke kapličkám. Kapličky, na rozdíl od Božích muk, jsou vždy zasvěcena nějakému světci. Kombinací obého tedy vznikla Boží muka zasvěcená Marii z Magdaly (Máří Magdaleně) a aby název dával smysl, mohou to tedy být: „Muka Marie Magdalské“.

Koncept byl od začátku pojat poněkud netradičně s tím, že čtvercový základ (obvyklý pro Boží muka) bude zachován, ale stavba umožní i roli kapličky, tedy stavby jiného významu.
Doplnění okolí Muk o dřevěné lavice, stůl a přístřešek pak má jen usnadnit realizaci výzvy místa, tedy: „zastav se v běhu časem“.

Muka Marie Magdalské vznikala postupně v letech 2005 až 2013. Návrh počítal s monolitickou stavbou z betonu. Zkráceně: do dřevěné formy přepravené na místo byl dopraven beton a bylo skoro hotovo.
Dřevěný kříž v průhledu Muk do okolního kraje je bez elektrického nářadí vyroben ze starých trámů z roku 1934, pocházejících z domu kde jsem doma.
V průběhu stavby se na budování přímo, či nepřímo podíleli kamarádi, známí a rodina.
Všem děkuji za spoluúčast na tomto veskrze osobním projektu.

Další informace jsou k dispozici na www stránkách:  www.Pohodnice.cz

... a ještě pár vět

Zdroj: http://www.nasemimi.cz

Štěstí dětí je víc než utrpení dospělých (citace z filmu: „Všechno co chceš“), nehledě na to, že dospělí mohou, na rozdíl od dětí, své utrpení řešit.
Od jisté doby vždy kladu, když si někdo stěžuje na svou partnerku, či partnera, majíce i své děti, triviální otázku: „A jaká je alternativa?“
Není snadné vzdát se, ale daleko těžší je s tou prohrou žít a svým vlastním dětem popisovat historky o svém štěstí, které je důležitější než jejich.
A zcela konkrétně: „Děti moje, tatínek (maminka) potřebuje své štěstí víc něž vaše, proto se smiřte, děti moje, s faktem, že já jsem víc. Já, já, já.“

Láska, život, ... Co s tím?

Jedna z nejsložitějších otázek, na kterou se špatně hledá odpověď a která vytěžuje filosofy, různé manželské poradce, básníky, spisovatele, šamany, církevní hodnostáře a zejména každého laika je: „Co je to ta láska“, jak ji popsat, definovat, jaké má podoby, proč existuje, jak žít s ní nebo jak bez ní, atd.

Praha z Vyhlídky v Kinského sadech. 08.05.2013

Setkávám se různými přístupy / interpretacemi tématu. 
Od striktního názoru s jasným popisem (Ayn Rand), filosoficko-popisné analýzy (Erich Fromm) až po zkušenostmi a pocity vyhraněný náhled očima víry (Anatolij Někrasov).
Zpravidla pánové, kteří si kladli za úkol nějak se s obsahem pojmu Láska vypořádat a současně i dámy, které se snažily pojem popsat, lze rozdělit do dvou kategorií. Jedni si byli vědomi, že láska, jako velký a nepopsatelný cit, či životní postoj, existuje a druzí, kteří ten dar zažili: nečekaný, diskuse nepřipouštějící zásah lásky.
Jedni se snaží „věc“ uchopit, popsat, analyzovat, rozebrat na součástky, definovat příčiny, následky, souvislosti a pak ti druzí, kteří ví, že tahle „věc“ uchopitelná není, že jde o nepřenositelný a slovy nesdělitelný stav.
Při systematickém hledání odpovědí v učebnicích, přepisech přednášek, odborné i krásné literatuře jsem došel k závěru, že takto to nepůjde a samostudium odložil na přespříště.
Hledání odpovědí je dobrá věc, možná je to i nutný předpoklad k jejich nalezení, pokud jde o cokoli jiného než o tak nepopsatelný a neuchopitelný pojem, jako je slovo obsahující tolik podob a výkladů: láska.

Láska k bohu
Kombinace výsostně čistého (tedy neuchopitelného) citu lásky a praktické, denodenní   naplňování rutiny reálného života se občas zdá být natolik neslučitelné, že vzniklo mnoho výkladů o lásce k bohu na straně jedné (ať už slovo bůh chápeme jakkoli) a o lásce pozemské, lidské, na straně druhé. Takovéto rozdělení, tedy únik z reality k lásce čisté, která nemůže zklamat a která lehce překonává útrapy pozemského údělu, nemůže být trvalým východiskem.
Vyčlenění a vyzdvižení lásky k bohu, jako konečného cíle a jediného smysluplného naplnění pojmu láska mi dokonce přijde jako vrcholné dílo pokrytců (biblických farizejů).

Láskologie
Oddělování různých podob lásky do kategorií, tedy rozlišování mezi láskou mateřskou, partnerskou, bratrskou, atd., tedy systemizace a popis různých podob lásky, mi také nepřijde jako příliš smysluplná činnost. Ano, „láskologie“ k lepší orientaci přispívá, ale v důsledku nic nevysvětluje.
Všechny načtené teorie, popisné informace, vyprávění příběhů jiných lidí a zkušenosti z vlastního života mne dovedly k přesvědčení, že láska ze své podstaty nikdy není cíl, ale přinejlepším prostředek. Možná lze pojem láska popsat prostě: Líska je dar.

Svoboda
Ve všech podobách partnerské lásky, která chce budovat nový život, kdy soužití dvojice je základ pro další vývoj, hraje velice důležitou roli vnitřní svoboda.
Je velmi snadné ve vztahu zneužít síly (viz. dřívější úvaha: Zneužití síly).
Vztah na vzájemné dominanci a podřízenosti z titulu jakékoli faktické výhody (peníze, inteligence, společenské postavení, fyzická síla, ...) může někomu vyhovovat, ale takovýto partnerský vztah nebude žádoucím vzorem pro potomky a ve svém důsledku nemůže generovat harmonické a dlouhotrvající soužití.
Jistě, závislost na živiteli rodiny je stále silným tmelem pro zachování celé rodiny, domova pro potomky, ale vycházím-li z předpokladu, že partnerský život má být pro každého z partnerské dvojice radostný, přínosný a harmonický, pak vztah postavený na závislosti jen jednoho druhém, nemá perspektivu.
Svoboda duše je velice důležitá. Svobodné myšlení, důstojnost jednotlivce je ve dvojici nutný protipól partnerské lásky.
Všeobecně používaný termín: „Opičí láska“, vyjadřuje patologickou úchylku, kdy milující jedinec svým ochranářstvím až vydíráním dociluje u svého partnera připoutanost, hraničící s uvězněním. Naprostá většina vztahů s opičím syndromem musí končit „emancipací“ ovládaného nebo neúctou k ovládanému a únikem do svobody (nakonec pak k jinému).
Pro jakékoli úvahy o lásce tedy předpokládejme společný život dvou odpovědných osob, kteří chápou nutnost úcty k druhému, jako předpoklad láskyplného soužití.
I za optimálního předpokladu, že máte partnera, který je otevřený, nic před vámi neskrývá a chce být součástí vašeho života, není možné vědět o jiné (byť velice blízké) osobě vše. Člověk je tak rozmanitá a samostatná osobnost s různými vlivy, přáními, traumaty a zvyklostmi, že prostě není možné vědět o druhém vše. Duše člověka je tak složitá, že ani jedinec o sobě neví vše, jak pak můžeme vědět vše o druhém.
Cílem partnerského vztahu tedy nemůže být komplexní poznání druhého, ale jeho respektování, při zachování jeho vnitřní duševní svobody.

Tradice
Vykořeněnost z místa, kde žili rodiče i prarodiče, odpovědnost ke zděděným hodnotám, úcta ke zkušenostem starších a předávání gruntu potomkům, atd. jsou dnes již většinou archaické atributy života, které chybí při utváření správné míry odpovědnosti k vlastnímu osudu.
Ano, bez kořenů, bez možnosti pocitu sounáležitosti s místem a tradicemi to máme poněkud složitější. Chybí vzory vytrvalosti, správné míry pokory a úcty.
Je snadné činit fatální rozhodnutí bez patřičných vzorů, co je správně a co je špatně. Vždyť již naše rodiče vyrůstali v bezútěšné době všeobecného marasmu a pokřivených žebříčků hodnot.
Nic z minulosti neomlouvá chyby páchané dnes, to je zřejmé, ale absence dobrých vzorů, osob které se chovali a chovají odpovědně ke svému svědomí, je znát.
Lehce se lze naučit úctu k partnerovi, pokud v takovéto úctě vyrůstáme.

Otcomatka
Jako velký problém vidím vznik velkého množství rodin, kde byl a je nahrazen model rodičů, tedy dvojice osob jen jedním člověkem, který nutně plní schizofrenní roli: „otcomatky“.
Dítě, které má na straně jedné matku, která mu poskytuje bezvýhradnou lásku a na straně druhé i otce, který dítěti od útlého dětství vytváří měřítka, kde nejsou pochvaly zadarmo, kde je potřebné si přízeň a pochvalu zasloužit, je model ověřený staletími.
Přijímání bezvýhradné lásky je pro potomky stejně důležité, jako příprava na stýkání se sociálním okolím tím, že u otce není (skoro) nic zadarmo.
Ve chvíli, kdy jeden rodič chybí, nebo svou roli neplní, musí ten který se stará, plnit obě role. Jenže, jak poskytovat bezvýhradnou lásku a současně motivovat pro lepší výsledky ve škole. Jak žít radostně a být potomkovi stále na blízku, vytvářet hřejivý domov, trvalé a klidné zázemí, když je nutné i vydělávat peníze, chodit do práce, zajistit budování a údržbu, organizovat všechny činnosti v rodině?

Závěr
Jediný smysluplný závěr úvahy o lásce je konstatování, že láska je nepopsatelný a neuchopitelný systém vztahů, ke kterému je potřebné najít odvahu a nebát se poslouchat své svědomí a duši.

PS: Jednou jsem zaslechl radu jak poznat, že se jedná o lásku (bohužel už nevím autora): Pokud nemůžeš přijít na to, proč ho/jí miluješ, pak se pravděpodobně o lásku jedná.

Hippies 2013

Zdroj: http://www.theminimalists.com/hippies/

Mám trochu dilema s dobou Hippies.

Na straně jedné mne mrzí, že jsem ji nezažil, nemohl být "v pohodě" skupinově, tak nějak naplno, na straně druhé se trochu děsím doby, kdy byly vlasy (ale i ostatní chlupy na těle) dlouhé. :)

Kombinace Hippies stylu, názorů, přístupů k životu a dnešních hygienických návyků je trochu divoká, ale pořád je to lepší než "dredy" všude. :) Tedy, hledáte východisko z uspěchané a neurotické doby v Česku roku 2013? Sáhněte po ověřených modelech a nemyslím tím až tak "volnou lásku", ale přístup k sobě.

Pro osvěžení doby jedno luxusní video "ze života", natočené v roce 1967 (hudba).

Tedy: Hups do minulosti s dusivými hypotékami, televizními pitominami, kariérním postupem, politickým farizejstvím, falešným puritánstvím a uhlazeným životem.

Drobné poznatky ze života:

Dejte si na levou ruku místo hodinek symbol Hippies a budete se divit, nic důležitého Vám stejně neuteče.
Dejte si na krk přívěšek se symbolem Hippies a až budete mít pocit, že máte problém, něco Vás štve, nestíháte nebo narazíte na pitomce, chyťte přívěšek na krku a zamávejte jím.

Pro upřesnění překlad "San Francisko" podle iadaew:


San Francisco
Pokud jedeš do San Francisca
Tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny
Pokud jedeš do San Francisca
Tak se tam setkáš se spoustou vlídných lidí

Pro ty, kteří přijíždí do San Francisca
V létě tu bude love in
V ulicích San Francisca
Jsou vlídní lidé s květinami ve vlasech

Po celé zemi je takové podivné chvění
Lidé jsou v pohybu
Je tu celá generace s novým výkladem
Lidé jsou v pohybu, lidé jsou v pohybu

Pokud jedeš do San Francisca
Tak si buď jistý, že ve vlasech budeš nosit květiny
Pokud jedeš do San Francisca
V létě tu bude love in

Pokud jedeš do San Francisca
V létě tu bude love in




A jako bonus si ještě "Představ":


a překlad:

Představ si, že není žádné nebe
Je to lehké, když se pokusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi jen obloha
Představ si, že všichni lidé
Žijí pro dnešní den

Představ si, že nejsou žádné státy
Není těžké to udělat
Nic, pro co zabíjet či umírat
A také žádné náboženství
Představ si, že všichni lidé
Žijí život v míru

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno

Představ si, že není majetek
Divil bych se, kdybys to dokázal
Není potřebná chamtivost ani hlad
Bratrství lidí
Představ si, že všichni lidé
Sdílejí celý svět

Můžeš říct, že jsem snílek
Ale já nejsem jediný
Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš
A svět bude zajedno

Galerie Rudolfinum - Motýlí efekt? - Recenze

Martin Gerboc *

Zvolit pro výstavu současného výtvarného umění takovýto mnoho-významový a hodně odvážný název je velká výzva kurátorovi Petrovi Vaňousovi (1975)

i vystavujícím umělcům:
- Vladimír Véla (1980)
- Adam Štěch (1980)
- Martin Gerboc (1971)
- Lubomír Typlt (1975)
- Daniel Pitín (1977)
- Jiří Petrbok (1962)

Vyrovnat se takovouto abstraktní myšlenkou, pravidlem o následcích každého činu, se zákonem odpovědnosti za každý i nepatrný pohyb, myšlenku, dílo je velký úkol.

Naivně jsem předpokládal, že předkládaná díla jsou tématickým výsledkem tvůrčího procesu, pokusem o reflexi Motýlího efektu nebo alespoň výběrem děl, která jakýmkoli způsobem korespondují s obsahem myšlenky v názvu výstavy.

Akceptování Motýlího efektu, tedy přijmutí hypotézy, že i zcela nepatrný pohyb, událost, čin v minulosti nebo v současnosti má vliv na budoucnost, je ve svém důsledku zcela klíčové pro porozumění tak zásadním pojmům, jako je odpovědnost, ohleduplnost, svědomí.
Pokud někdo přistupuje k hypotéze Motýlího efektu odpovědně, pak je v metafyzickém významu hypotézy svázán odpovědností za každý svůj čin. Každé vykonané dobro ovlivňuje budoucnost stejně tak jako každé spáchané zlo.

První předpoklad, uznávám, že naivní a zcela mylný, byl o velkém projektu přelomové výstavy, kdy výběrem různých autorů jejich děl, případně i výzvou kurátora umělcům, vznikne tématická výstava, pokoušející se alespoň motýlími náznaky zachytit dějinnou kontinuitu, kauzalitu skutků, odpovědnost přesahující generace, případně i nekonečnost lidského (univerzálního) svědomí. Po vstupu do prvního sálu (Vladimír Véla) bylo jasné, že tato má osobní vize o výstavě, navozená názvem výstavy, je zcela chybná.

Opouštěje výstavu sálem Adama Štěcha, se ukázala jako naivní i má druhá vize o výstavě, taktéž navozená názvem výstavy, kdy jsem předpokládal výběr takových děl, která poukazují na různá malířská období, kdy rozmanitost současných výtvarných postupů a technik propojuje umělce napříč staletími, kdy díla jednoho umělce přemosťují generace a žádný počin v celé historii umění není bez odezvy, odkaz každého umělce v minulosti vtiskuje svůj význam až do současných pláten. Každé autorské vyjádření je ojedinělý a výrazný milník v kontinuu lidského tvoření, navazující na minulé a ovlivňující budoucí umělecké vidění světa. Pro takovéto pojetí výstavy bylo autorů příliš málo a díla tak neposkytovala ani průřez současnými výtvarnými žánry.

Pro mne se potvrdila jen třetí, nijak vyjímečná myšlenka. Vystavíme tolik autorů, kolik je k dispozici sálů, autoři poskytnou jakákoli díla a výstavě dáme název, který přiláká návštěvníky. Nebo jinak: Vystavíme nějaké současné obrazy a uvidíme, zda toto mávnutí křídly něco způsobí.

Ne, nemám nic proti novým generacím umělců, ani si nedělám nárok na hodnocení jejich děl, ctím jakkoli osobité nebo i triviální pojetí uměleckého díla, autorského vyjádření, jiným pohledům na svět vždy držím palce. A to nejen ve výtvarném umění.

Ano, mám velkým problém s koncepcí výstavy, se zneužitím názvu a tím pádem i nulovému obsahu. Pokud by se stejná výstava jmenovala například: „Patologie doby“, s podtitulem: Výběr tvorby současných autorů: Véla, Štěch, Gerboc, Typlt, Pitín, Petrbok, pak bych se na výstavu šel podívat taky a i když by mi chyběl širší výběr autorů, byl bych obsahem potěšen.


* ) Martin Gerboc
„Chce se mi spát! Chce se mi spát a nikoli žít! A ve spánku snít sen sladký jak smrt …“
(podle Francisco Goya, Los desastres de la guerra / Hrůzy války) XII. 2010 – VI. 2011
akryl, sépiová tuš, olejový pastel, kombinovaná technika, papír na plátně 
160 x 210 cm, Majetek autora 

Příživníci

Stesk mocensko-oligarchické skupiny příživníků (tedy lidí co netvoří hodnoty, ale jen sají z jiných zdrojů) po tupém výrazu, poslušnosti a strachu spodních 10-ti milionů, jak to definoval Zeman, dělá divy.
S každou významnější neřešenou kriminální kauzou, povolebními politickými kotrmelci, novými zbytečnými zákony, matoucími výroky, resp. sofistikovanými lživými prohlášeními a v neposlední řadě i cílenými útoky na základní atributy mravního myšlení, dobrých tradic a slušného chování obecně ...
se snaží utvářet apatické stádo ovcí, které ani nebékají a jen dávají mléko, vlnu a časem i maso.

Z posledních dní, tedy zejména z průběhu a výsledku prezidentské volby, bylo možno vysledovat jejich zbraně a prostředky zřetelněji než jindy.

Stručný soupis, jak příživníci ovlivňují ovce, následuje:

• Použít lež, pro dosažení mocenského úspěchu. (1)
• Volit slova, věty s tím, že cílím na nejnižší pudy, jako jsou nenávist, zlost, závist. (2)
• Používat urážky a neúctu jako základní přístup ke každému. (3)
• Drzost arogance vydávat za vlastní a pevný názorový postoj. (4)
• Jakoukoli odlišnost ihned znectít a prohlásit za nedodržení zákonů, odklon od dobrých konzervativních hodnot. (5)

A aby bylo zcela jasno i těm odolným, tedy poněkud natvrdlým ovcím, prohlásí ironickým posměchem arogance o lži: „Lež a nenávist je ta pravá podoba pravdy a lásky, vy pošahaní idealisté“, čímž završí proces destrukce hodnot, tedy normalizace stáda. Nestačí útok na skupiny, jednotlivce, eliminace dobrého, ale vytáhne i eso z rukávu:
„Pokud to vám, snílkům a idealistům, ještě nedošlo, tak pravdu a lásku vlastní ten, kdo má moc. Pravda a láska nejsou nezvratitelné hodnoty. Pro nás, mocensko-oligarchické skupiny příživníků, jsou to jen slova za která si nic nepořídíte. Moc a peníze máme my.“

Zdroje:

Prezidenti:

1) Zeman

2) Klaus, Zeman

3) Zeman

4) Klaus

5) Klaus

Definice lásky

Byl jsem zvědavý na televizní film podle scénáře Michala Viewegha, vycházející z jeho knihy: „Povídky o lásce“, s názvem: „Definice lásky“ v režii Jána Sebechlebského.

Zdroj: Česká televize, autor: Jef Kratochvíl

Ambiciózní název, evokující možnost definovat lásku, mne zaujal, stejně tak jako kombinace poněkud nesourodých tvůrců a situací: autor knih, které si rád přečtu, poprvé napíše scénář k televiznímu filmu, režisér nekončících neurotických hádek v nekonečném seriálu (Ordinace) jde točit poetické drama a Česká televize se pustí do natáčení původní televizní inscenace, tedy formátu, který byl bohužel skoro zcela nahrazen béčkovou až céčkovou produkcí z různých koutů světa.

Definovat lásku je velký úkol, se kterým si moc neví rady nejeden filosof, sociolog, glosátor i bloger. Snad nejlépe se podařilo sestavit definici lásky Erichu Frommovi, nicméně podoby lásky jsou tak různé, že lze těžko najít univerzální popis.

„Klub osamělých srdcí“, by byl, podle mne, lepší název pro takovýto televizní film. Dokázat být sám se sebou v pohodě je totiž primární předpoklad k tomu, být s někým. Rozpolcenost, nevyzrálost, nesoběstačnost, nenaplněný život mohou být předpoklady k tomu, aby člověk hledal a následně se držel partnera, ale pak to není vztah o lásce, ale o potřebě. Nutnost být s někým, když nedokáži být sám může způsobit jakousi závislost, ale partnerství v lásce to určitě není.

Nad vykreslenými osudy postav, věrně okopírovaných ze současného života, tedy nad nesplněnými přáními a vizemi, nad fatální rezignací a vše prostupující apatií by jeden zaplakal. Ano, život není jen o snech, zamilovanosti, lásce, ale taktéž o umění nezbláznit se.

Náznaky, že vše souvisí se vším, jsou vidět stále více. V současnosti se probouzející revolta mladých vnímavých lidí, vyčerpanost současného politického systému, zastaralost pracovně-organizačních schémat ve velkých podnicích, frustrace z nenaplněnosti vlastního života, jsou příznaky doby, které se odrážejí v různých počinech jednotlivců a skupin.

Film: „Definice lásky“ reflektuje dobu.
Pokud lze tedy napsat „Definici lásky“ v kontextu současné doby, pak takto: nezbláznit se.
A o tom byl film.
Stačí se nezbláznit.

Některé komentáře, recenze filmu, ani nechci zmiňovat. Kde není dáno pochopit víc než jen dialogy z Ordinace, nelze asi více než povrchnost očekávat.


PS: Pan spisovatel Michal Viewegh je v pooperační péči lékařů a já si dovolím popřát výdrž, rychlé a důkladné uzdravení, pevné zdraví.

PF 2013 PD

Vážení přátelé,

přeji šťastné přežití Vánoc a

pevné zdraví v roce 2013.

Auto-protest-portrét
© 2012 Petr D. Všechna práva vyhrazena.
Modelka: Sabina K., MakeUp: Helene, Foto: Petr  D.

Děkuji za přízeň tomuto blogu.

Petr

Mráz přichází z hradu

Roman Janoušek a Pavel Bém na golfu.
Fotografie z webu golf.cz, z akce: Prezident's Golf Cup 2009,
tedy akce pořádané Václavem Klausem,
kam si pozval "ty své".
S úctou děkuji autorovi fotografie:
Antonínu Krčmářovi.

Už dříve jsem si dovolil poukázat na román Michala Viewega (zde) a rád bych tak učinil znovu.

Poněkud unavený z hlouposti, nadutosti a nekritické sebestřednosti divných lidí, kteří se vyskytují v politicko-mediálním prostoru našeho státu, mne potěší každá snaha o změnu.

Alibistické a pohodlné plavání po povrchu skutečností, jako náhrada za pohled s vlastní odpovědností. Tolik oblíbená a ukrutně nudná chůze s davem, jako prostředek k alespoň nějakému uplatnění vlastního ega. Netolerance k čemukoli složitějšímu než je žrádlo a hovno, jako princip obrany proti nekonečné rozmanitosti světa.

Je hodně možností, jak se vypořádat s vlastními rozhodnutími, s vlastní životní cestou. Vždy byly a budou velké skupiny manipulovatelných lidí, kteří z různých důvodů nedokáží být odpovědní sami za sebe. Není lehké dívat se do zrcadla, pokud se z něj na vás dívá hloupost, lež, pokrytectví a ztráta ideálů. Pak je snadné semknout se v šiku se stejně frustrovanými, vytvořit si pseudo-pravdy, skupinově mlátit do stolu, podjebávat ty odvážnější a slepě prskat na všechny strany.

V různých obdobích dějin jsou různé podmínky pro život. Někdy mají navrch pravdoláskaři, jindy zase lžinenávistníci. Ano, po 17. listopadu 1989 byl velký hlad po pravdě a lásce, kterému podlehli i alibisté, ale pak přišlo dlouhé období formálně ustanovené v roce 1998 Opoziční smlouvou, které trvá dodnes a kde neplatí pravidla, pravda ani morálka, ale jen možnost být nebo nebýt kolaborantem v politicko-ekonomických spolcích.

Otevřený, Haškovsky vtipný a jasný popis takovýchto spolků je obsahem knihy: „Mráz přichází z hradu“. Každá snaha o poučení z historie nebo snaha o popis reálií doby se tak stává nahlodáváním struktur. Kdo pamatuje bezvýchodnost normalizačního Československa a následný údiv, jak snadné bylo tu bezvýchodnost prolomit, si musí klást otázku, zda opět nejsme před dalším 17-tým listopadem. I když jsou historicko-politické reálie jiné, jedná se o stejný model chování společnosti. Jde jen o to, kdy dojde většině trpělivost nebo kdy začne mít rozkrádání státních peněz politicko-ekonomickými spolky dostatečný vliv na „žrádlo a hovna“ i těch, co nevidí dál, než na práh svého alibismu.

Následuje vymazlená ukázka ve stylu: „Král je nahý“ z knihy Michala Viewega: „Mráz přichází z hradu“:

Roman Janoušek ... a tak záměrně bryndal, aby udělal dojem na Rampulu s Grygárkem.
„Zhasněte ty světla, kurva!“ zvolala Nagyová na barmana.
„Je boží den. Víte,  kolik dneska stojí elektřina?“
Barman zhasl.
„Ne,“ řekl ztěžka Martin Roman. „Kolik?“
„Pět kun,“ škytl Husák.
Ten je úplně na prach, pomyslel si Roman Janoušek. Jako já. Absurdní poznámka náměstka policejního prezidenta nicméně vyvolala výbuch veselí.
„V noci jenom tři,“ plácl generál Lang.
„To je takzvaná noční kuna,“ řekl Háva.
Všichni se smáli.
„I tři kuny jsou kurevsky hodně,“ namítl Dospiva. „Na to si kurva musíme posvítit.“
„No tak to kurva nechte!“ zaječela na barmana Nagyová.

Vysvětlivky ke jménům:
Roman Janoušek - český podnikatel a miliardář, médii označován za pražského krajského kmotra.
Vlastimil Rampula - Státní zástupce, médii označován za „zametače kauz“.
Libor Grygárek – Náměstek vrchního státního zastupitelství.
Jana Nagyová – Ředitelka kabinetu premiéra Nečase.
Martin Roman – Do 05.09.2011 předseda představenstva ČEZu. Nejbohatší zaměstnanec v ČR. Z monopolních zisků ČEZu údajně financoval politické strany.
Jiří Lang – Ředitel BIS, médii označován za „ochránce StBáků v BIS“.
Richard Háva – Podnikatel, ovládá podnikatelské skupiny kolem firem Omnipol a Zenit, přítel Miroslava Kalouska.
Marek Dospiva – Miliardář, spolumajitel investiční společnosti Penta.


Omluva: Citlivějšímu čtenáři se omlouvám za použití slova "hovno".

Žít

Zpívat si
podat ruku
poslouchat.

Carpe Diem

(c) 2012 P.D.

Lapám a hýčkám chvilky
co nepozorovány míjejí
Průsvitné náznaky
tušených nadějí

Neviděné obrysy možností
nápověda pro klidné a
suché z nosu pro hladové
Nechtít, nekřičet, ... poslouchat

Vítr ve vlasech?
Zpomal, zastav a nedýchej
Vnímej a porozumíš
Carpe Diem

To jsou mi způsoby ...

Jako jsou různé způsoby seznámení a prvních měsíců zamilovanosti,
tak jsou i různé způsoby rozcházení a prvních měsíců rozchodu.

Jedno však obě situace mají naprosto společné:
Realita se názorově ohýbá podle budoucích přání.


Tak třebas takto:

Vize budoucnosti jsou skvělé / vzpomínky na minulost jen ty špatné.

Neprožité situace se jeví skvěle / prožité štěstí se škrtá.

Úplné maličkosti budí radost / každá prkotina otravuje.

Stačí náznak a úsměv svítí každou minutou / roztrhání na cucky budí maximálně opovržlivý pohled.

Neexistuje nedorozumění, omyl je roztomilý  / neexistuje stejná myšlenka, omyl je schválnost.

Inzerát

Sestry Penelope a Monica Cruz
Příklad vzhledu ředitelky. :)
Zdroj:  www.posh42.com

Klidně by mohl existovat následující inzerát, který by řešil víc věcí najednou.
Jednak by definoval role, s tím, že chlap už nechce být v roli macha, ale chce si také užívat rodiny, dětí, volného času. Vyřešily by se tak i nesmyslné paragrafy občanského zákoníku a pracovního práva.
Současně by se eliminovaly i stesky nad vytížeností partnerek v práci a rodině. Prostě by se role obrátily.
Stačí mít co nabídnout, tedy tu práci, kterou chlap zatím vykonává a kterou vymění za roli partnerky v rodině.
Nevím, jak by to fungovalo, ale zkusit by se to určitě mohlo. :)


Majoritní akcionář a emeritní ředitel hledá výkonnou ředitelku na plný úvazek.
Manažerská (innominátní) smlouva obsahuje následující plnění a protiplnění.

I. Plnění, nutné předpoklady
1. Výkonné řízení firmy.
2. Dobrý vztah k dětem, svědomitost, odpovědnost.

II. Pracovní doba
Podle článku I.1. 8 hodin, 5 dní v týdnu.

Podle článku I.2. 24 hodin, 7 dní v týdnu.


III. Protiplnění I.
Plné krytí osobních nákladů, odměny o vánocích, narozeninách a jmeninách, služební auto s řidičem, telefon, firemní platební kartu na ostatní neuvedené výdaje, dovolenou minimálně dvakrát ročně podle vlastního výběru a další předem sjednané činnosti.

IV. Protiplnění II.
Zázemí rodiny, bydlení, teplá strava, praní, žehlení, úklid, péče o děti a všechny jinak zpravidla ženské činnosti.

V. Smlouva neobsahuje
Odstupné, ani žádný jiný zlatý padák v případě ukončení smlouvy.

VI. Nástup 
možný okamžitě (po uzavření smlouvy).

VII. Ostatní ujednání
Protiplnění dle článku III. a IV. zajistím osobně.
Zkušební doba je stanovena: 12 měsíců.

Poznámka:
Analytické myšlení, manažerské zkušenosti, schopnost řízení lidských zdrojů, znalost programovacího prostředí .NET, zkušenosti s vývojem a projektováním MIS, MES, relačních databází a průmyslových komunikačních protokolů atd. spojené s výkonem funkce dle článku I.1. potěší, ale nejsou nutnou podmínkou.

K žádosti přiložte:
- CV
- aktuální index BMI
- fotografii.

Ráno mne probouzí tma ...

Součástí života jsou i chvilky mezi sněním a bděním. Podivné situace bez odpovědí. Tak jsem zkusil jednu takovou sněnou situaci uchopit a rozklíčovat.

Dívaly se na mne vystrašené oči a řekly:
"Za 65 hodin ve "Zdi padni" jsem umřela, tak se na mě nezlobte."
Zeptal jsem se: "Jakých 65 hodin?"
Dostal odpověď: "Ve Zdi padni."
a pak jsem se vyděšen probudil.

Chvilku jsem přemýšlel, co mi to ta holka chtěla říct a "Zdi padni" jsem rozklíčoval:

Nezvládala jsem nápor odpovědnosti, závazků, ... den, co den. Pak se ve mě něco zlomilo. Přišlo to náhle, ale bylo mi zcela jasné, že musím utéct. 
Potřebovala jsem zmizet, nadechnout se, nechat se ušpinit, nebýt sevřená svědomím. 
65 hodin trvalo, než mi došlo, že jsem v sobě zničila vše, co mi bylo cenné, že už nic nebude stejné, že to, co bylo, sice bylo správné, pravdivé, odpovědné, ale natolik mě to ničilo, že už to víc nechci. Zničila jsem to a teď mohu dýchat. 
Pud sebezáchovy mne dovedl k tomu, že jsem umřela. Ta, která jsem byla, mne ničila, tak jsem ji zabila.
Nejsem nyní šťastná, i když bych to hodně chtěla, ale prožívám už alespoň chvilky štěstí. 
Nemám radost, ale hledám ji. Když se dělá, líbí se mi to, mohu alespoň něco dávat. 
Držím se chvilek obyčejného života, to stačí. 
Už nemusím myslet na budoucnost, rekapitulovat minulost, váhat zda něco dělám dobře, či špatně. 
Nesním, neplánuji, nežiji to pravé. Vím, že tohle je špatné, ale už o tom nemusím přemýšlet. 
Znovu začínám.

 A tak mi došlo, že nemám odpověď, že tohle nejsou otázky.

PS1: Pokud by jsi vážený čtenáři měl jiný výklad, rád ho zde také uvedu.
PS2: Text je fikce a neobsahuje realitu, fakta, ani osobní výpověď.

Hle: člověk

Hluboké city jsou polétavé peří ve větru tušených nadějí.
Letmé pocity jsou nezřetelné vábničky nadějí.
Tušení je hledání strastí nebo štěstí v předstihu událostí.
Strach je jen druhá strana stejné mince, naděje.
Bláhové sny jsou předzvěstí reálné katastrofy.
...
Člověk je tak skvěle vybaven rozumem, že
opojení ztrátou rozumu je až příliš lákavé.

Obrázek: Leonardo Da Vinci (1452–1519), Vitruvian Man

Cokoli

Kdy nastane den, kdy bude jasněji,
kdy se potkají cíle, tak stejné,
kde bude to místo, kde se setkáme?

Nikdy.
Nikde.
Nic.

Jsi minulost, jsem současnost a budoucnost?
Není snadné být a minulé má být lepší,
než cokoli dnes, cokoli zítra.

Bylo tak jasno, cokoli bylo, bylo naše, ale
zbylo jen pár starých fotek a mnoho vzpomínek.
Jaká budoucnost? Jaké společné?
Jako. Jen jako.

Beton, kameny, ocel, skála, ...
Vzala jsi si cokoli a budovala hradbu a já jen
hloupě přihlížel, jak se vytrácíš z našeho snu.

Cvak, tik, klik, zámek a konec.
Klíče do schránky a pac a nazdar a nejsem.
Máš teď svoje štěstí. Nové, čerstvé, emancipované.

Jen se dívám zdáli a obdivuji jak lehce jde mazat,
jak lze jistoty škrtnout, naděje zazdít a dnešek zapomenout.
Jo, city jsou jen vrtkavé peří ve větru nových nadějí.

Cokoli bude, je Tvoje,
cokoli bylo, bylo,
cokoli je, není.

Zbyl je morový sloup.

Už ho znám.
Stojí a stojí a stojí.

Citáty

Krkonoše, 2012

Následující citáty jsou citace toho, co jsem nedávno napsal v korespondenci. Nelze citovat privátní dopisy, ale vytržením z kontextu snad neprolamuji důvěrnost.

Děkuji tímto adresátům dopisů, přátelům, že jsou mi neustálou inspirací.

S Pavlem Žákem a jednou jeho známou písničkou: "Přátelství, to je někdy víc než láska."



Ženy nepotřebují hledat pravdu. Jsou přesvědčeny, že pravda je jejich pohled na svět.


Pevný bod ve vesmíru nemůže být něco a už vůbec ne někdo jiný. Pevným bodem si může být jen člověk sám.


Neomlouvej se za to, co jsi záměrně udělal. To je hřích.


Pokud je romantika očekávání, víra, sny a naděje, pak sentimentalita je rezignace.


Možnost fyzické agrese proti člověku je ztráta svobody všech.


Proč by osobní štěstí mělo být důležitější než štěstí blízkých?


V zamilovanosti je možné začínat, určovat směr, rozhodovat se bez vazeb s minulostí, zcela lehkomyslně se rozhodovat, žít od teď do zítra, nechávat ... Neznalost je tak osvobozující.

Etika elit

Citace: " etika cti je etikou výjimečnou, říkává se "etikou elit" "

Bez dalšího komentáře si váženého čtenáře dovoluji odkázat na úvahu Jana Sokola.
Link: Etika a čas

Boj

Boj

Jsi uvnitř
Nepouštíš mne
Bolí to

Bude tedy boj
Válka kde
vítězstvím je NIC

Opakovaně
až do dna
do mrtě.

Prázdno a vymeteno
Žádné stopy
Dutá tma

Do boje!
Nic je nadějě
První nádech

Koho chleba jíš, ... až se ucho utrhne.

Kolikrát je možné jít se džbánem pro vodu než se ucho utrhne? 
Jak hlasitě je potřeba do lesa zavolat až se z lesa ozve?
Kolik je potřebné sníst jeho chleba než se bude zpívat jeho píseň?
Kolik toho boží mlýny namelou, než si budou jisté?

V orálně sdílených příslovích bývá moudro sbírané a předávané přes generace, ale významy lidových přísloví taktéž vypovídají o národní tradici. V živých příslovích se odráží dějiny rodičů, prarodičů a jejich rodičů a prarodičů. Pokud nějaká přísloví stále žijí, jejich význam je nejspíš stále platný.

Tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne.
Anachronismus tohoto přísloví mne hodně zaráží. Proč by mělo být chození pro základní živočišnou potřebu trestáno? Bez vody není života a přesto, kdo pro vodu chodí, je trestán opotřebením nástroje základní obživy. Jistě, přísloví hovoří o prosté věci: nepokoušej štěstí příliš dlouho, ale proč by se mělo štěstí vůbec pokoušet?
Co vede jednotlivce, aby věřil ve štěstí, v náhodu?
Zoufalost? Beznaděj? Nedůstojná nedůvěra ve vlastní schopnosti?

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Jedno z mála přísloví, které je schopné dávat naději.
Ale jakou naději?
Bláhovou.
Někdo nebo něco se postará, aby každému bylo dopřáno podle jeho chování? A kdo nebo co to má zařídit? Jistě, zcela logicky lze odvodit, závislost zla na zlu, dobra na dobru, ale je to tak vždy? A zcela po pravdě: Fungují tyto závislosti samy o sobě?
Těžko.
Věřit, že odplata bude vždy spravedlivá, že vykonávané dobro bude vždy odměněno je sice hezké, ale racionalitu zcela postrádající tvrzení. Tak jako bez osobní spokojenosti nelze rozdávat pohodu ostatním, tak nelze spoléhat na návratnost jakékoli vynaložené investice.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Za prachy do vězení, za výhody do pekla, za ztrátu duše do Bohnic, za cokoli si nevážit sebe sama, nemít právo stát rovně a dívat se zpříma svým dětem do očí a při tom všem si zvesela prozpěvovat?
Nechce se mi věřit, že takovéto pořekadlo je starší než první spisy Marxe a Lenina, ale nejspíš tomu tak bude.
Poslušnost je základ moci a dokud se najde dostatek poslušných, bude moc svěřována do rukou komukoli s dostatečně pružnou páteří a dobrým pěveckým projevem.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Tak, aby bylo jasno: Boží mlýny neexistují.
Není na světě člověk, který by je viděl.
Pokud by už jakýkoli bůh měl vlastnit mlýn, proč by v něm mlel a co by v něm asi tak mlel?
Spravedlnost?
Proč by se spravedlnost měla mlít?
Lze připustit, že existuje-li bůh, pak, pokud by vlastnil mlýn, pak by mlel jistě, ale stejně tak lze připustit, že pokud mlýny nemelou jistě, nevlastní je bůh a nevlastní-li je bůh, pak dozajista nemelou zcela jistě.
Spoléhat se na mlýny tedy není žádná záruka.
Stejně tak není důvod uchovávat naději na pomstu.


Ilustrace: Petřín, Bludiště - malba od K. Liebschera, A. Liebschera a V. Bartoňka, která zachycuje výjevy z bojů Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. Foto: P.D.

Strana svědomí

Věřím, že každý měl, má nebo bude mít v životě snahu nalézt východisko pro osobní statečnost, odpovědnost, opření se o vlastní svědomí, ... Nalezení podstaty, ukazatele, měřítka.
V ideálním případě může každý již v dětském věku čerpat z morálních a etických vzorů v rodině. Ať už však bylo rodinné zázemí jakékoli, uvědomování si vlastní osobnosti při přechodu z dětství do dospělosti dává šanci hledat své svědomí každému.

Před více jak 20-ti lety se osnovy pro studium filosofie na gymnáziu neodvažovaly jít dál něž k Immanuelu Kantovi (1724..1804, (1781, Kritika čistého rozumu)) a nejspíš záměrně jen k jeho ranným dílům. Ostatně, ucelené filosofické dílo z pozdější doby, které by nebylo založeno na polemice s Kantem by se stejně hledalo těžko.
Letmé středoškolské seznámení s filosofy, od přívětivého Platóna (427..347 př.n.l.) až po odvážného Eckharta (1260..1327), nakročení ke svobodě ducha (Hegel, 1770..1831) i poťouchlost dialektiky (Engels, 1820..1895) a zlotřilost a dělnických „filosofů“ (Lenin, 1870..1924), nelze nazvat hlubším filosofickým vzděláním, natož pak teologickou, či mystickou průpravou.

Shrnuto, i přes (nebo právě jen pro) základní znalost filosofických učení jsem byl již tehdy přesvědčený o prosté skutečnosti: V každém je část dobra, svědomí, lidského (selského) rozumu i citu a jen otázkou osobní statečnosti a otevřenosti svého svědomí, zda lze tyto dobré základy lidství uplatňovat v běžném žití. (Pro méně odvážné, kteří nejsou schopni hledat pravdu o svědomí sami v sobě, jsou k dispozici jiné cesty: křesťanské desatero, příkazy Koránu nebo nakonec i právní řád domovského státu.)
Bez významnějších odvolávek a odkazů na velké myslitele historie jsem (spolu s dalšími přáteli) v roce 1989-1990 po dobu několika měsíců aktivně vytvářel volné sdružení se záměrně protichůdným názvem: „Osobní strana“.

Jeden z reportérů domácího zpravodajství ČTK uveřejnil informaci o Osobní straně, kterou převzaly mnohé deníky a časopisy, což způsobilo jednak odezvu mezi čtenáři a budoucími členy, tak i redaktory jiných deníků a časopisů. V přípravě byly články a rozhovory. Například v Mladé Frontě jsme s jednou redaktorkou připravovali velkou vloženou přílohu sobotního vydání.
Po několika měsících došlo však k zásadní změně a redaktoři začali couvat. Ať už byl důvod pro změnu jejich zájmu jakýkoli, a klidně se redaktorům před uveřejněním mohly změnit priority nebo usoudili že získaný materiál není dobrý, zcela zásadní byl pohovor s tehdejším šéfredaktorem Lidových novin, panem Rudolfem Zemanem v březnu 1990. Chvíli jsme si povídali a pak jsem se dozvěděl, že na individuální angažovanost není doba a je stále potřeba táhnout za masový provaz. Obávám se, že tato úvaha správná nebyla.

Pro ilustraci o co přesně šlo, přikládám překlad jednoho článku (rozhovoru) do češtiny, který vyšel ve slovenské verzi časopisu: „Mladý svět“ ještě v květnu 1990. Tenkrát pan Gejza Pinter z Bratislavy přijel do Prahy udělat rozhovor a přetisk v časopise následně prosadil. V Praze už to nešlo.
Následuje doslovný přepis do češtiny rozhovoru publikovaného v dubnu 1990.

Článek-rozhovor ve formátu PDF

Kde

Jednoduše břibrzdit,
vypnout i volnoběh,
vytáhnout klíč,
konečně zavřít oči,
ruce složit do klína a
počkat až se i poslední
divoké myšlenky urovnají do klidu.

Není nutné vystoupit,
stačí zastavit,
zavřít oči
počkat až duše doběhne
na své původní místo a
usadí se.

ACTA (Dohoda Korporací)

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR publikovalo překlad Dohody ACTA, nicméně není zveřejněn oficiální výklad této dohody. Dohoda ACTA má tak neuvěřitelný obsah, že jsem si musel udělat čas, přečíst si celý obsah (51 stran) a přeložit si významy vět do srozumitelné podoby.

(Tim Berners-Lee, vynálezce internetu a názvu služby World Wide Web, považoval za nutné, již v roce 2009, začít hájit svobodu na internetu. Nejspíš věděl proč.)

Dohodu ACTA iniciovala a podklady ke znění dohody dodala korporace RIAA.

Plán iniciátorů byl nejspíš takovýto:
1. Potají připravit dohodu na obranu zájmu nadnárodních korporací
2. Připravit právní rámec pro stíhání, která se nepodřídí
3. V tichosti dohodu ratifikovat (např. při projednávání zákona o rybolovu)
4. Nadřadit zájmy nadnárodních korporací nad všechny jiné zákony a osobní svobody
5. Vymáhání zájmů korporací budou zajišťovat represivní složky členských států a soukromé firmy najaté výborem ACTA

Výkladový překlad celého znění ACTA v PDF je k dispozici na linku: ACTA.pdf

--------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: 
Dohodu za ČR schválil dne 16.12.2011 ministr zemědělství Petr Bendl.
Za ČR ji 26.01.2012 podepsala velvyslankyně ČR v Japonsku Kateřina Fialková.


Linky:
1. Dohoda ACTA v ČR - oficiální překlad (PDF) nebo na serveru EU
2. Dohoda ACTA - anglicky (PDF)
3. ACTA na Wiki - česky
4. Kdo za to může? RIAA a politici, včetně politiků EU
5. Jak to vidí poslanci EP? - Video
6. Rozhovor s Timem Berners-Lee o internetu

Česká republika, Praha: 20.12. 2011

20.12. 2011 obrazem:

Důstojné a reprezentativní je sídlo hlavy státu. Bylo možno ho navštěvovat s hrdostí a úctou.

 Symboly jsou krátké a stručné připomínky. Národní třída, jak přesné.

Divadlo je obraz světa. Absurdní divadlo pak obraz absurdit světa.

Mrazivý a tichý zástup směřující k Pražské křižovatce.
Možná spíše k české a evropské křižovatce.

Tiché hlasy v zástupu nezněly jen češtinou.

Na otce, zakladatele, prvního Československého presidenta, vzpomínaly mnohé další generace.
Se vzpomínkami na prvního Českého presidenta to bude stejné.

 Úcta, ...

osobní zráta, ...

ztracené zrcadlo vlastní duše, ...

naděje, že svět je srozumitelný, ...

a možné je i nelhat ...

a být statečný.

Možná je čas převzít si svůj kousek štafety.

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog

Halelujah (Homo Sapiens)

Nevěřím v bohy, jakékoli. Neakceptuji mystické vyprávěnky ani vlastní mystické zkušenosti. Černá i bílá magie, šamanismus, woodoo, spiritismus a další tradiční či novodobé úniky z reality mi, v lepším případě, přijdou vtipné.
O to víc mne překvapí, když jsem svědkem až kontemplativního spojení lidí. Jiným způsobem, než vzájemnou kontemplací, si nedovedu vysvětlit stav, kdy velká skupina lidí bezděky přijme výzvu k propojení smyslu pozemských věcí.
Spirituální přesah zcela světských sdělení je někdy obdivuhodně univerzální, stejně jako biblická zjevení napoprvé.
Kde, v čem a jak se tato světská univerzální sdělení shodují, co je podstata prostého faktu, že někteří jedinci dokáží oslovit jen sebe, v lepším případě své blízké, v pomíjivých příbězích desítky či stovky lidí a občas, zcela vyjímečně pak  statisíce a miliony? Statisíce a miliony lidí z různých kulturních prostředí, různých věkových i intelektuálních skupin?
Nemluvím teď o církvích a sektách všech druhů, které svoji moc pěstují, institucionálně posilují a pomocí školení, seminářů, fakult a vzdělávacích institucí se zcela pragmaticky učí, jak věrohodně působit.
Mluvím o jednotlivcích, kteří svou autentickou schopnost předávat a sdělovat mají bytostně vlastní a bez podpory církví i bez přehnané penězi vyživované podpory PR agentur zvládají projít sítem času a zůstat.

Nemnoho akordů, jednoduchá melodie a text na pomezí mezi „chválou Pána“, partnerskou láskou, rekapitulací života s notnou dávkou sentimentu působí stejně v roce 1984, 1989 i 2009. Za více jak 30 let použil text a melodii jak sám autor, tak mnoho dalších interpretů nesčíslněkrát. V opakovaných vlnách se jedna jediná píseň vrací a stále působí na velkou skupinu posluchačů stejně.

Možná jde o upřímnost výpovědi, o upřímné odhalení podstaty prostých lidských slabostí nebo o dobrou básnickou zkratku a dostatečně srozumitelné sdělení podstaty. Také ovšem není vyloučeno, že jde jen o kalkul hodně zkušeného profesionálního skladatele a interpreta, který přesáhl původní úmysl.

Ať už se jedná o jakýkoli mysticismus, spirituální propojení nebo CO, pravdou je, že i mě, nesmlouvavého ateistu a odpůrce jakéhokoli mysticismu dostane tak opakované a zprofanované: „Alelůja“.
Leonard Cohen prošel mnoha obdobími a docela dlouho trvalo, než se našel jako autorský interpret, písničkář a showman, vystupující jen za sebe. Přes veškeré možné kalkuly a divoké hypotézy platí, že Leonard Cohen oslovuje.

Michael Jackson propojuje lidi na různých kontinentech, různých věkových skupin. Z osobní zkušenosti vím, že děti bez sociálního, tedy mateřského, ukotvení chtějí poslouchat Michaela Jacksona a mnohdy, s přibývajícím věkem, se od stejného Jacksona chtějí emancipovat. Nejspíše tuší, že společný osud nemůže být zárukou budoucnosti, ale taky cítí spřízněnost, nejspíše absenci mateřské lásky, a vysněnou možnost, víru: „Být úspěšný, navzdory“.

Zde je místo pro další a další „univerzální“ umělce z podobných i zcela odlišných oborů: malíře, sochaře, skladatele, spisovatele, herce, architekty, filosofy, ...

Stejně tak je zřejmé, že míra obeznámeností a délka prožitých let určuje i různé úrovně žánrů, které dokáží oslovovat. Pro někoho může být, například v hudbě, pocitově blízký: Eva a Vašek, Michal David, Nightwork nebo Karel Gott, pro jiné: Jan Nedvěd, Dead Can Dance, Andrew Lloyd Webber, Hana Hegerová, pro další pak: Paul Millns, Sigur Rós, Nina Simone, Léo Ferré, Leonard Cohen, Frédéric Chopin, Michael Nyman nebo Gustav Mahler.

V literatuře je situace obdobná. Někomu rezonují: „Krásné zelené oči“, Arnošta Lustiga, jinému „11 minut“ nebo „Alchymysta“ Paula Coelha, Čapkovy povídky z kapes, jinému stejnou silou pak: Stephenie Meyerová nebo Philip Kindred Dick.

Mysticismu je všude okolo hodně, pokud ho chceme vidět, ale všechny slyšitelné, viditelné, hmatatelné a reálné rezonance duší jsou pozemské.
Síla duše člověka není ve víře v boha, ale v důvěře ve vlastní rozum.

Linky:
1. Dead Can Dance - již neexistující australská hudební skupina
2. Andrew Lloyd Webber - britský hudební skladatel
3. Sigur Rós - islandská hudební skupina
4. Nina Simone - černošská jazzová/bluesová/soulová zpěvačka
5. Léo Ferré - francouzský autorský šansonový zpěvák
6. Leonard Cohen - kanadský básník a autorský písničkář
7. Frédéric François Chopin - polský skladatel a klavírista
8. Michael Nyman - britský hudební skladatel, představitel minimalismu
9. Gustav Mahler - rakouskouherský/český skladatel klasické hudby
10. Arnošt Lustig - český spisovatel, profesor a bohém
11. Paulo Coelho - brazilský spisovatel
12. Philip Kindred Dick - americký spisovatel Sci-fi
Doplněno:
13. Paul Millns - britský folk/soul/blues-ový autorský hudebník
14. Skladba Unintended z debutového alba Showbiz (1999) anglické skupiny Muse

Šedá zóna věku

Tedy od počátku.

Láska, naděje, zhmotnění průniku dvou duší, sny na omak, pochopení, změna adolescentních vizí v realitu,  přijmutí odpovědnosti, křehký drobeček jako průnik současnosti a nadějí: miminko. Střed všehomíru, osa nové rodiny.

Urputná snaha být dobrou a lepší matkou, správným chlapem a otcem, stále ještě pochopení pro změny a všemu tvoří zlatou korunu roztomilý a na slunci i ve tmě jediný střed vesmíru, mladý nadějný terorista nebo roztomilá a přirozeně manipulující budoucí žena.

S nástupem zcela odlišných prostředí, míst, kde už nevládne jen sobeckost a manipulace, tedy školka a posléze škola, se role trochu mění.

Předškoláci i školáci začínají racionálně chápat rodinné zázemí a do příchodu puberty se tak pohybují ve střízlivém prostředí rodiny. (Pochopitelně v tom v lepším případě.) Bez dalších různorodých souvislostí si dovolím konstatovat, že vychovávané děti jsou podstatou, nadějí a smyslem bytí a děti to vědí a mají to i vědět.

Pak přijde doba emancipace na vzorech, věk samostatného objevování, prvních platonických i reálných zamilování, zhmotnění sexuální touhy, objevování vlastních stop na vlastním osudu, měsíce, či roky, bujarého i intimního objevování, otevírání prostoru pro existenciální tvorbu.

To období života, kdy Kantova rodina, Freudovy analýzy, kvantová fyzika, odkaz Mayů, záhady vzkříšení i anarchie Muhamedů jsou příliš povrchní pro osobitě jasné a lehkovážné, přesto však ostré, závěry.

Do založení vlastní odpovědnosti za další život, znovu roztočení kola další generace, je stále o čem psát scénáře hororů, dramat i komedií. Osud je ještě milosrdný a možnost znovu začít není nereálná fikce, ale jasná realita. Stále je co objevovat.

Jednoduše: přijdou miminka, průniky duší a příliš rychle se z nich stanou lidé s vlastní odpovědností a přesně v tu chvíli dorazí šedá zóna věku.

Odrostlé dětičky předvedou své objevné názory, nic proti nim, měl je každý, a nechávaje si proplácet výdaje, se emancipují. Přijde doba šedého věku o kterém se scénáře nepíší, není totiž o čem psát. Milostné výstřelky jsou únavné, cyklické objevy jsou vyzrazené, do penze je ještě příliš brzo, dost daleko.

Sentimentááálně

Jednou, se vrátím, tam, kde bylo dobře.

Kytky doručím těm, co jsem ztratil.

Letmo pohladím bezstarostnou radost a

usadím se. 

Kde? 

Tam, kde budou hřát vzpomínky.