Dívaly se na mne vystrašené oči a řekly:
"Za 65 hodin ve "Zdi padni" jsem umřela, tak se na mě nezlobte."
Zeptal jsem se: "Jakých 65 hodin?"
Dostal odpověď: "Ve Zdi padni."
a pak jsem se vyděšen probudil.
Chvilku jsem přemýšlel, co mi to ta holka chtěla říct a "Zdi padni" jsem rozklíčoval:
Nezvládala jsem nápor odpovědnosti, závazků, ... den, co den. Pak se ve mě něco zlomilo. Přišlo to náhle, ale bylo mi zcela jasné, že musím utéct.
Potřebovala jsem zmizet, nadechnout se, nechat se ušpinit, nebýt sevřená svědomím.
65 hodin trvalo, než mi došlo, že jsem v sobě zničila vše, co mi bylo cenné, že už nic nebude stejné, že to, co bylo, sice bylo správné, pravdivé, odpovědné, ale natolik mě to ničilo, že už to víc nechci. Zničila jsem to a teď mohu dýchat.
Pud sebezáchovy mne dovedl k tomu, že jsem umřela. Ta, která jsem byla, mne ničila, tak jsem ji zabila.
Nejsem nyní šťastná, i když bych to hodně chtěla, ale prožívám už alespoň chvilky štěstí.
Nemám radost, ale hledám ji. Když se dělá, líbí se mi to, mohu alespoň něco dávat.
Držím se chvilek obyčejného života, to stačí.
Už nemusím myslet na budoucnost, rekapitulovat minulost, váhat zda něco dělám dobře, či špatně.
Nesním, neplánuji, nežiji to pravé. Vím, že tohle je špatné, ale už o tom nemusím přemýšlet.
Znovu začínám.
A tak mi došlo, že nemám odpověď, že tohle nejsou otázky.
PS1: Pokud by jsi vážený čtenáři měl jiný výklad, rád ho zde také uvedu.
PS2: Text je fikce a neobsahuje realitu, fakta, ani osobní výpověď.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. Vážím si ho.