Jak hlasitě je potřeba do lesa zavolat až se z lesa ozve?
Kolik je potřebné sníst jeho chleba než se bude zpívat jeho píseň?
Kolik toho boží mlýny namelou, než si budou jisté?
V orálně sdílených příslovích bývá moudro sbírané a předávané přes generace, ale významy lidových přísloví taktéž vypovídají o národní tradici. V živých příslovích se odráží dějiny rodičů, prarodičů a jejich rodičů a prarodičů. Pokud nějaká přísloví stále žijí, jejich význam je nejspíš stále platný.
Tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne.
Anachronismus tohoto přísloví mne hodně zaráží. Proč by mělo být chození pro základní živočišnou potřebu trestáno? Bez vody není života a přesto, kdo pro vodu chodí, je trestán opotřebením nástroje základní obživy. Jistě, přísloví hovoří o prosté věci: nepokoušej štěstí příliš dlouho, ale proč by se mělo štěstí vůbec pokoušet?
Co vede jednotlivce, aby věřil ve štěstí, v náhodu?
Zoufalost? Beznaděj? Nedůstojná nedůvěra ve vlastní schopnosti?
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Jedno z mála přísloví, které je schopné dávat naději.
Ale jakou naději?
Bláhovou.
Někdo nebo něco se postará, aby každému bylo dopřáno podle jeho chování? A kdo nebo co to má zařídit? Jistě, zcela logicky lze odvodit, závislost zla na zlu, dobra na dobru, ale je to tak vždy? A zcela po pravdě: Fungují tyto závislosti samy o sobě?
Těžko.
Věřit, že odplata bude vždy spravedlivá, že vykonávané dobro bude vždy odměněno je sice hezké, ale racionalitu zcela postrádající tvrzení. Tak jako bez osobní spokojenosti nelze rozdávat pohodu ostatním, tak nelze spoléhat na návratnost jakékoli vynaložené investice.
Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Za prachy do vězení, za výhody do pekla, za ztrátu duše do Bohnic, za cokoli si nevážit sebe sama, nemít právo stát rovně a dívat se zpříma svým dětem do očí a při tom všem si zvesela prozpěvovat?
Nechce se mi věřit, že takovéto pořekadlo je starší než první spisy Marxe a Lenina, ale nejspíš tomu tak bude.
Poslušnost je základ moci a dokud se najde dostatek poslušných, bude moc svěřována do rukou komukoli s dostatečně pružnou páteří a dobrým pěveckým projevem.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Tak, aby bylo jasno: Boží mlýny neexistují.
Není na světě člověk, který by je viděl.
Pokud by už jakýkoli bůh měl vlastnit mlýn, proč by v něm mlel a co by v něm asi tak mlel?
Spravedlnost?
Proč by se spravedlnost měla mlít?
Lze připustit, že existuje-li bůh, pak, pokud by vlastnil mlýn, pak by mlel jistě, ale stejně tak lze připustit, že pokud mlýny nemelou jistě, nevlastní je bůh a nevlastní-li je bůh, pak dozajista nemelou zcela jistě.
Spoléhat se na mlýny tedy není žádná záruka.
Stejně tak není důvod uchovávat naději na pomstu.
Ilustrace: Petřín, Bludiště - malba od K. Liebschera, A. Liebschera a V. Bartoňka, která zachycuje výjevy z bojů Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. Foto: P.D.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. Vážím si ho.