 |
| Gymnázium Přípotoční, Praha, 1982, (c) P.D. |
Podivnou shodou okolností a díky statečnému a osvícenému řediteli základní školy, což je ale zcela jiný příběh, jsem byl přijat na gymnázium v Praze, mezi děti prověřených a spolehlivých rodičů.
Někteří spolužáci si ten cizorodý prvek ve škole pamatovali už od přijímaček. Mezi tričky s potiskem, což byl důkaz zámožnosti a tedy i úspěšnosti rodičů v systému, se koncem sedmdesátých let, příliš mnoho mániček nevyskytovalo.
Být máničkou byl demonstrativní styl, ale mezi nimi se rozlišovaly ještě dva druhy. První už byli ze systému vyřazeni, měli džínové bundy, vlasy až pod lopatky a zpravidla potíže s razítkem zaměstnavatele v občance. Ti druzí ještě byli v systému, např. studovali, a měli v občance úžasný papírek: Potvrzení o studiu.
Systém měl jasná pravidla a Potvrzení o studiu poskytovalo policejním a dalším kontrolám informaci, že držitel potvrzení ještě ze Systému vyřazen nebyl.
Koncem sedmdesátých let byla normalizace na svém vrcholu. Atmosféra strachu, nechuť cokoli začínat, jakkoli vybočovat, hlavně na sebe neupozorňovat a nějak přežívat, vytvářela svět potácejících se figur bez života. Nejvíce to bylo poznat v metru. Stanic metra mnoho nebylo, ale v každé, až dole na nástupištích, stál příslušník Veřejné bezpečnosti, tedy policajt. Ostřížím zrakem pozoroval zejména přicházející osoby a podle příkazů a své intuice prováděl namátkovou kontrolu. Byla to taková hra na neviditelné postavy. Kdo byl víc nenápadný, vypadal jako většina, šel podobnou chůzí a zbytečně neprovokoval příslušníka pohledem, tak prošel.
Já ovšem neprošel nikdy. Dělat neviditelného mě uráželo. Ve svých nácti letech jsem byl hrdý a odhodlaný v rámci možností, sice na hraně Systému, ale uchovat svou důstojnost.
Na tyhle „drzé a neposlušné“ měli policajti vycvičený nos.
Při každém vstupu do metra jsem zkoušel jinou taktiku. Někdy jít přímo, jindy hned zatočit, pak jít rychleji, pomaleji, poskakovaně, bokem, … vše marně. Pokaždé si mne dohledal mezi ostatními a lačně vyžádal občanku. Jistě, bylo v ní to úžasné potvrzení ze školy, což každého příslušníka Systému naštvalo, ale také každý věděl, že ten papír není u těch vzdorovitých na věky a že se Systém i on bezpochyby dočká.
V prváku jsme nafasovali takovou mladou svazačku, třídní učitelku. Byla ukotvena v nějaké nesmyslné představě z padesátých let o uvědomělém, svědomitém a radostném plnění svazáckých a stranických úkolů. Takový přístup byl i na vrcholu normalizace příliš, byla spíš za blbku, ale brzo zmizela na mateřskou a vlastně byla svým způsobem i hodná. S odstupem času bych řekl, že jen někde potřebovala přežít pár měsíců mezi státnicemi a mateřskou.
Její nevycvičený čuch však třídě umožnil, zvolit si předsedu třídy. Předseda třídy byla funkce, která nic nepřinášela ani nebrala. Nicméně v Systému byla každá funkce jen pro prověřené, poslušné a snaživé. Býval jsem ledajaký, ale poslušný a snaživý určitě ne a to prověření mé rodiny byl takový nesystémový truc ředitele základní školy. Nezkušená třídní tak nechala třídu, aby si jednomyslně zvolila za předsedu mě.
Než naše soudružka svazačka, třídní učitelka, odešla, přišla nám představit naši novou bachařku, učitelku ruštiny, tělocviku a branné výchovy. Soudružka třídní byla i členkou komunistické strany a svou roli v Systému, tedy dohlížet na dodržování pravidel u studentů, brala velmi odpovědně a důsledně.
Její první kroky vedly za mnou: „Petře, vy nemůžete být předsedou třídy. Bude jím Pepa.“
Pokrčil jsem rameny, bylo mi to jedno.
Mí spolužáci ale museli uznat určité úspěchy a výhody, vyplývající z toho, že si za předsedu zvolili vzdorovitého a do systému proklouznuvšího studenta. V létě, když bylo ve třídě nesnesitelné horko, jsem jak funkcionář chodil za zástupcem ředitelky a mohl vyjednávat zrušení odpoledního vyučování. To samé v zimě, když poklesla teplota ve třídě pod 15 stupňů, neb nebylo uhlí v teplárnách, a tak nás museli pustit domu klidně i na celý den.
Mít rebela, navíc demonstrativně důrazně plnícího svou funkci předsedy, mělo výhody pro všechny spolužáky ve třídě.
Ještě před koncem prvního školního roku tedy třídní provedla puč. Přestoupila před třídu, ohlásila nutnost nových voleb předsedy třídy, navrhla Pepu a všichni studenti, včetně mě, zvedli ruce jako jeden muž. Všem došlo, že rebelie a chaos ve zvolených funkcích končí.
Další tři roky gymnázia už probíhaly poklidně, dva Systémově nevhodní spolužáci byli vyštípáni, tedy před vyhazovem raději odešli sami, a mně se podařilo na škole udržet a dokonce i odmaturovat.
Když skončil totáč a dokonce i devadesátky, napadlo Kubu, že by bylo fajn, udělat velký sraz třídy a pozvat i naší soudružku komunistku třídní. Nejdřív mi to přišlo zvrácené, ale když na tom všichni trvali, pověřili mě, ať jí napíšu takový zvací dopis, aby určitě přišla. Napsat pár dojemných řádek nebyl problém, ostatně na dojemné řeči o tom, jak byla skvělá učitelka, jsem od ostatních měl pověření lhát.
Když dorazila na sraz, jako jediná nebyla o 20 let starší, ale vypadala stále stejně a navíc měla u sebe svůj černý bonz-block, který jsme si i po letech dobře pamatovali. Obešla každého přítomného, nalistovala jeho jméno a sdělila mu nejen známky z ruštiny, ale i jeho hodnocení, co měl od třídní.
V osmdesátých letech měl kluk po střední škole tři možnosti další cesty. Být přijat na vysokou školu, jít na povinnou vojenskou službu na dva roky nebo si sehnat „Modrou knížku“, tedy nechat se prohlásit za neschopného vojenské služby. Sehnat si „Modrou knížku“ bylo mimo mé možnosti, navíc by to znamenalo dobrovolné vystoupení ze Systému, včetně vrácení řidičáku. Jít na vojnu na dva roky se mi hodně nechtělo, tak jsem se z gymnázia přihlásil na Pedagogickou fakultu UK, což byla v té době pro kluka hodně jistá varianta vyhnutí se odvedení na vojnu, neb kluky na peďák brali automaticky.
Přijímačky byly snadné, navíc většina holek se zdála býti více než přijatelnými, jak taky jinak v 18-ti letech, a zbývalo jen projít u pohovoru.
Pohovor byl osobní, každý uchazeč byl usazen k nějaké soudružce/soudruhovi a měl povyprávět o vylosovaném tématu a pak zodpovědět pár doplňujících otázek. Vylosoval jsem si Kapitál, Karla Marxe, což byla jedna z nejvíce očekávaných otázek, na kterou se každý příčetný uchazeč už stejně připravoval k maturitě. Když jsem povyprávěl o obsahu a stále aktuálním dosahu Kapitálu, včetně hlavních časových údajů autora, došlo na doplňující otázky. Soudružka zkoušející otevřela složku, ve které byly jak mé přijímací testy, tak i další lejstra. Udělala dramatickou pauzu, důkladně si mě prohlédla a pak pomalu a jasně pronesla větu, kterou umím přesně ocitovat dodnes: „Můžete mi říct, čím byste zrovna vy chtěl přispět k budování socialistického zřízení?“
Za 14 dní dorazil dopis, že jsem přijat nebyl a za další 4 měsíce povolávací rozkaz na vojnu, na dva roky do tanku.
Když soudružka komunistka na srazu třídy obešla své oblíbence, zejména Pepu a Terezu, došlo i na mě. Zalistovala v bonz-bloku, podívala se mi do očí, usmála se a pronesla: „Petře, jsem tak ráda, že se Vám daří. Vy jste byl totiž jediný student z téhle třídy, kterému jsem doporučení studovat na vysoké škole dát nemohla.“ Stále s úsměvem se otočila a pokračovala za dalšími spolužáky.
Dodnes si myslím, že naše komunistická třídní vše, v kontextu doby, dělala poctivě a dodnes se za nic nestydí. Byla přesvědčená, že slouží dobře, oddaně a z jejího tehdejšího pohledu jen důsledně eliminovala možné rebely, tedy ty jedince, kteří měli, podle ní, potenciál nesloužit Systému. Nikdo tenkrát neočekával nadšenou podporu Systému, stačilo jen sklopit uši a ohnout záda. Kdo se hrbit nechtěl, tak přeci nemusel.
