 |
| Foto: © 2026 P.D. Lapač snů |
Vypadá to tu jako v nemocnici, ale takové lidštější. Pod peřinou má novorozeně a tvrdí, že se ještě nenarodilo, že čekala, až dorazím, abych byl u toho. Je nemožné, aby to dítě bylo moje, více jak deset let jsme spolu nemluvili, ani se neviděli. Tu roli ale přijmu.
Chce, abychom byli blíž k sobě, abych si k ní a těm malým nožičkám, lehl, abych byl s ní, s nimi. Nemám s tím problém, zalévá nás společné teplo, všech tří. Přijímáme klid, společný, neoddělitelný, zhmotnělou intimitu, která jakoby nikdy neskončila.
Uplynulo pár až nekonečno okamžiků, už nesvítila světla, venku byl den.
Přišla její sestra, s dcerou, vše braly jako přirozené a odjakživa platné. Vysoukal jsem se z pod společné deky a přivítal je, jako bychom se naposledy viděli před týdnem, ne před léty, její dceru jsem nikdy předtím neviděl, ale ona mne znala, věděla, že nejsem cizí.
Když už jsme zase byli sami, ve třech, ujišťoval jsem se, že to zase není jen sen, vize, představa, přání, halucinace a ptal jsem se. Tohle se děje? Tohle je pravda, tohle jsme my?
Ujištění bylo rychlé. Ano, jsme to my, stále jsme to my, nic se nezměnilo, jen teď už nechci nic jiného.
Nechápal jsem to. Ona už léta byla reálně zcela jinde. Dítě nemohlo být naše. Naše „společné“ neexistovalo roky. To jsem z toho vztahu mentálně nevystoupil?
Možná to tak má i ona? Třeba tohle je realita, která sice dávno ztroskotala, ale nikdy nepřestala existovat.
Ptám se: Tohle je realita? Tohle není sen?
Říká: Jistě, nikdy to nepřestala být pravda.
Ta vlna štěstí byla sice ohromující, ale tušil jsem, že nemůže být skutečná, vlastně jsem to věděl. Takto snadno život nefunguje.
Nechtělo se mi použít obvyklý způsob ověření reality. Nechtěl jsem pryč, ale tohle bylo příliš mnoho štěstí najednou, aby to mohla být realita.
Použil jsem obvyklou větu, kterou si v takových situacích říkám: Tak se probuď.
A vše bylo pryč.
Tak jako vždy.
