Je politika už jen o emocích?

Prokopské skály, Žvahov, 2014

Kdekdo, včetně mě, si myslel, že politika je o idejích, vizích, řešeních, ... To už ale tak samozřejmá pravda není.

Prudký rozvoj elektronického mediálního světa, sociálních sítí a internetu obecně, změnil pohled na běžnou realitu. Životnost většiny zveřejněných informací je několik minut a politik, který s tímto fenoménem neumí pracovat, je odsouzen do zapomnění.

Konzumenti informací ze sociálních sítí, ale už i celoplošných televizí jsou zvyklí na krátké, výstižné a příliš nerozvité věty. Jasně a stručně se vyjádřit už není o esejích, ale o jedné větě do 140-ti znaků.

Pro elitu, pro politika, není až tak podstatné vzdělání, znalost historie, schopnost analyzovat společenské dění a nabízení vizí, řešení problémů.
Političtí marketéři dobře vědí, že zkratkovitá sdělení nemohou nést informace se složitým obsahem a současně, že zkratkou nelze sdělovat hlubší myšlenky.

Politika ze tak změnila na práci s emocemi. Dnes se politik prosadí vzbuzováním emocí.

Byla doba, kdy se shodou okolností mohl stát vrcholným politikem Václav Havel, ale dnes by se do prezidentského úřadu dostával jen velmi těžko.
Václav Havel byl především dramatik, tedy si poradil i s krátkými a stručnými sděleními, jeho hlavním přínosem však byla schopnost vzbuzovat pozitivní emoce. Celý život pracoval s textem, dramatickým obsahem vět a uměl se nejen vyjádřit, ale díky vnímavosti společenského klimatu uměl vystihnout a jasně formulovat podstatu svých sdělení.

Pozitivně motivovat a vše podstatné vysvětlovat je časově náročná činnost, to ví každý rodič.
Dávat jednoduché pokyny a uplatňovat vynucenou autoritu je mnohem jednodušší, to ví také každý rodič.
A když jsou jasné pokyny provázeny emocemi, třeba strachem, pak děti poslouchají přesně jako mladí vojáci své starší velitele.

Z pohledu vůdce je lhostejno, zda jsou to emoce pozitivní (víra, naděje, morálka, etika) nebo negativní (strach, obavy, existenciální hrozby), ale zcela jasné je, že negativní emoce se daleko snadněji předávají.

Z uvedeného vyplývá následující:

1. Pokud politik používá negativní emoce (strach, obavy, hrozby) pro sebe prosazení, pak si nezaslouží důvěru. Cesta neustálého hledání hrozeb je časově omezená a musí nutně končit rozvratem společenského soužití.

2. Pokud politik zneužívá pozitivní emoce (víru, naději, sliby), pak je potřebné být velmi ostražitý, neboť zákonitě přijde i zklamání z nenaplněných slibů.

3. Pokud je politik klidný a rozvážný, nezahrává si s emocemi, pak je mu potřeba věnovat pozornost.

Dnešní politika je o emocích, o tom není pochyb. Příklad pozitivní motivace máme v prezidentovi Slovenska, příklad negativní motivace v prezidentovi M. Zemanovi.¨

Osobně bych však byl rád za třetí cestu.

Začátek fungování práva v ČR? Nebo jeho konec?

Robert Šlachta, bývalý ředitel ÚOOZ SKPV

19.05.2016:
Podle dostupných informací se v Policii ČR a ve státních zastupitelstvích dějí věci.
Jako by se blýskalo na lepší časy.
Doby, kdy tunelování státního majetku, státní kasy, Evropských dotací a následně neopomenutelných výdajů státu, jako jsou toky peněz do zdravotnictví, IT ve státních institucích, apod. měly být umravněny.

Od roku 2014 probíhá vyšetřování spolupráce Policie ČR s šedou ekonomikou a politiky ne na GIBS, kam patří, ale v ÚOOZ SKPV.

Co se tedy v době mezi 11.05. a 17.05.2016 událo?

Mezi cca.: 10-ti zatčenými/vyšetřovanými jsou:
Igor Gáborík, bývalý policista s vazbami na Krejčíře, Rittiga, hlava chobotnice
Radek Holub, vysoce postavený detektiv ÚOKFK SKPV
Pavel Šíma, člen Celní správy ČR
Pavel Klučka, vedoucí odboru hospodářské kriminality, SKPV Praha
Michael Hrbata, politik ODS, zadržen ve firmě Techniserv
Dagmar Máchová, Pražská státní zástupkyně, odstavena od možnosti manipulovat kauzami.

Tohle je možný začátek osvobození Policie ČR a soudcovské mafie od vazeb na ekonomické podsvětí a politiku.

Další zúčastnění:
Tomáš Tuhý, policejní prezident (-)
Zdeněk Laube, náměstek policejního prezidenta (-)
Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně v Praze (+)
Pavel Zeman, nejvyšší státní zástupce (+)
Robert Šlachta, ředitel ÚOOZ SKPV (+)

Vysvětlivky:
GIBS = Generální inspekce bezpečnostních složek
ÚOOZ = Útvar pro odhalování organizovaného zločinu
ÚOKFK = Útvar odhalování korupce a finanční kriminality
SKPV = Služba kriminální policie a vyšetřování

Zdroje:
DVTV, ČT24, Euro

Doplnění 02.06.2016:
Povýšení náměstka policejního prezidenta Laubeho na generála Milošem Zemanem už nese své hořké plody. Jak také jinak. Kam Zeman šlápne ani tráva neroste.
Jediný celorepublikový útvar, který se nebojí rozkrývat oligarchické struktury, šedou ekonomiku, prostě ty hodně velké podvody má být zlikvidován včetně jeho šéfa, Roberta Šlachty.
Pokud je to pravda, pak máme na hradě hodně jedovaté a nebezpečné klubko hadů.
Zdroj: Lidovky

Doplnění 09.06.2016
Celá akce: "Likvidace ÚOOZ" je naprosto skandální a pokud tohle schválí i premiér, tak se vracíme o 10 až 20 let zpátky, možná ještě před rok 1989.

Doplnění 14.06.2016
Stále se diskutuje o politickém pozadí akce: "Šlachta".
Kdo, komu, co a proč.
Ani jeden politik ale nevypadá, že by věděl, co se to okolo něj děje.
Každý plave jak umí, vaří si svou zájmovou polévku a hlavně: chrání si záda.
Zeptal bych se státních zástupců (a pane Chovanče, nejsou to drby) komu vadilo, že se ÚOOZ začalo zabývat hospodářskou kriminalitou napojenou na státní peníze (a zdaleka tím nemyslím marginálních 50 mil. Čapího hnízdo.
Který politik (strana) se nevymezí proti propojení Policie ČR a šedé ekonomiky, ten nutně bude za hovádko, které si nevidí pod vlastní nohy. Buďto vyhraje chobotnice Gáborík a na něj napojené velké hospodářské subjekty nebo zvolení politici.

Doplnění 20.06.2016
Erik Tabery v dnešním Respektu popisuje vývoj kauzy: "Likvidace ÚOOZ".
Neznáme se, ale kdyby ano, řekl bych mu, že opisoval. Jeho popis situace je stejný s tím, co zde uvádím.
Zdá se, že celá kauza až tak snadno neprojde.

Doplnění 19.07.2016
Robert Šlachta, bývalý ředitel ÚOOZ SKPV, odešel k 01.07.2016 do civilu.
Radek Holub, vysoce postavený detektiv ÚOKFK SKPV, byl, podle aktuálně.cz, propuštěn z vazby.
Igor Gáborík, bývalý policista s vazbami na Krejčíře, Rittiga, hlava chobotnice, je i nadále ve vazbě.
Pavel Šíma, člen Celní správy ČR, je vyšetřován na svobodě.

Doplnění 19.02.2019
Kauze Bereta předcházela podobná akce ÚOOZ v Olomouci s názvem Vidkun. Po třech letech byl podán návrh na obžalobu:
Jiří Rozbořil (ČSSD), bývalý hejtman Olomouckého kraje
Ivan Kyselý, velkopodnikatel v Olomouci, přítel Ivana Langera
Karel Kadlec, náměstek ředitele kriminální policie v Olomouci, propuštěn od policie
Radek Petrůj, šéf Odboru hospodářské kriminality policie v Olomouci, postaven mimo službu
neobviněn, ale odešel do civilu:
Milan Pospíšek, ředitel Úřadu služby kriminální policie
neobviněn, ale přeřazen:
Jiří Jach, náměstek ředitele Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality
Zdroj: Česká pozice

Doplnění 21.05.2020
Pražské vrchní státní zastupitelství (Lenka Bradáčová) podalo obžalobu na 5 lidí v kauze Bereta:
Dagmar Máchová, bývalá Pražská státní zástupkyně
Radek Holub, vysoce postavený detektiv ÚOKFK SKPV
Pavel Šíma, člen Celní správy ČR
Igor Gáborík, bývalý policista s vazbami na Krejčíře, Rittiga
Vladimír Zmrhal, bývalý protikorupční detektiv, společník ve společnosti GSM H (spolu s Igorem Gáboríkem)
Další informace ZDE.
Poznámka: GSM H, s.r.o. byla zlikvidována 4.2.2020

Tak to máme za sebou. Miloš Zeman podruhé volby již nevyhrál.

Budoucnost
(Orlické hory - Záhory)

Přestože si do již vyzkoušeného předvolebního arzenálu jako:
- agresivita
  (všichni oponenti, novináři i sluníčkáři jsou blbci),
- lež
  (opět chrlenou na své oponenty),
- zesměšňování hlavního rivala
  (charitu potřebujeme doma pro své děti),
- finanční podpora z Ruska
  (odhadem 200 mil. Kč),
- atd.

přibral Miloš Zeman i:
- strach   (bojte se všeho cizího, hlavně z Německa),
- nácky
  (kdo je víc než my),
- fašisty
  (já TO zařídím),

nedosáhl v druhém kole ani na 40% voličstva!

V prvním kole se zdálo, že je rozhodnuto, když o 11 % předstihl druhého kandidáta, ale jeho komunisticko-fašistické tvrdé voličské jádro se už nerozrostlo.

Opět nakonec zvítězil rozum a obrat k lidskosti.

Negativního a agresivního už nejspíše bylo příliš a do druhého kola k volbám dorazilo o 13% procent více voličů než bylo v kole prvním.

Můžeme si gratulovat, tohle šílené období už snad máme za sebou a poděkovat můžeme zejména mladým voličům, kterých dorazilo nejvíce v dějinách svobodných voleb.

Uff.


PS: Teď ještě, aby tento text bylo někdy možné potvrdit realitou.
( Pro Dnešek jsem si to chtěl jen vyzkoušet. :) )

Recept: Domácí vícezrnný chléb a dalamánky (housky)

Domácí chleba a dalamánky

Chcete si doma upéct chleba a housky, které budou dobré a vydrží chutné déle jak 1 den?

Suroviny:
200 g Žitná mouka - chlebová, hladká
300 g Pšeničná mouka - chlebová hladká
1/3 (14g) Droždí
3 lžíce Olivového oleje
1 lžička Soli
1 lžička cukru
1 lžička Mletého kmínu
300 ml Vody
na posypání:
Sezamová, slunečnicová, atd. semínka, kmín, hrubozrnná sůl, apod.

Kvásek:
Do hrnku dáme 50 ml vlažné až teplé vody přidáme lžičku cukru a 1/3 balíčku droždí, zamícháme a necháme tak 20 minut kvasit. Pokud droždí začne vytvářet pěnu a má tendenci vypěnit z hrnku, je připravené na zamíchání.
Pokud se kvásek nechová jako kaše z pohádky: "Hrnečku vař", odložte pečení na dobu, až budete mít čerstvé droždí.

Těsto:
250 ml vlažné vody, 3 lžíce olivového oleje, lžičku mletého kmínu, lžičku soli, 200 g žitné hladké mouky, 300 g pšeničné hladké mouky (obě nejlépe chlebové) a vykvasené droždí z hrnku.
Vypracujeme těsto, které by melo držet tvar a nemělo by moc lepit. Pokud se příliš lepí, bylo moc pšeničné mouky. pokud nedrží tvar, bylo příliš vody. (Těsto by mělo být kompaktní a docela tuhé.)
Těsto dáme někam k topení, do teplého místa tak na hodinu a mísu zakryjeme utěrkou. (V nouzi je možné využít horkovzdušnou troubu, nastavenou tak na 50 st.C a zkrátit čas kynutí.)

Zpracování těsta:
Nejdříve si zapněte troubu na cca.: 220 st.C.
Těsto by i po vykynutí nemělo moc lepit. Pokud těsto lepí, použijte mouku, ve které budete těsto nadále zpracovávat.
Vyválejte cca.: 40 cm dlouhý tubus a rozdělte ho na dvě stejné části.
Jednu část zpracujte do tvaru chleba (kulatý nebo podlouhlý). Postříkejte těsto vodou a obalte v semínkách sezamu, slunečnice, kmínu, atd. a dejte na pečící papír.
(Nezapomeňte těsto na povrchu lehce rozříznout do kříže.)
Zbylé těsto rozdělte na cca.: 6 částí, vyválejte do kuliček a dejte na pečící papír. Postříkejte vodou a posypte velkozrnnou solí, případně i sezamovými semínky.
Rada:
Pokud máte vykrajovač jablek, takový ten hvězdicový, stiskněte jím kuličky těsta skoro celé, tak aby vám vznikly takové ty lehce dělitelné housky a pak teprve posypte. Vše by se mělo vejít na jeden pekáč.

Pečení:
Trouba by už měla být nahřátá, ale i tak nechte vše na pekáči ještě tak 10 minut a pak teprve vše dejte do trouby. Po 10-ti minutách snižte teplotu na 160 st.C a nastavte si minutku na dalších 10 minut.
Až zazvoní minutka, vyndejte housky (dalamánky) a chleba nechte ještě tak 8 minut dopéct.

Ex Post:
U housek je to celkem jedno, ale než začnete krájet chleba, měl by být už hodně vystydlý.

Poznámka:
Testoval jsem různé poměry žitné a pšeničné mouky. Pokud máte dojem, že lepek je jed, použijte více žitné mouky, která obsahuje radikálně méně lepku. Ostatně, před sto lety se chléb dělal hlavně z žitné mouky a mělo to smysl. Teprve nedostatek žita přivál přimíchávání mouky pšeničné.

Dobrou chuť a krásné dny.

Pokladničky od ministra

Twitter: 11.12.2015

Přirozenou odpovědnost a hrdost platit daně, si státní aparát u svých občanů vytvoří: ne příliš vysokými daněmi, smysluplným nakládání výdaji státu a podporou zdravého podnikání jednotlivců i firem.

Budování důvěry mezi poplatníky daní a státním aparátem je běh na dlouhou trať. Snížení přímých daní na přijatelnou úroveň (a přesun výběru na daně nepřímé) už dnes nezpochybňuje ani ČSSD.
Vždy se pochopitelně najdou hříšníci a podvodníci a na ty pak musí doléhat kontrola příslušných Finančních úřadů.

Daňové optimalizace, které si na rady dobře placených daňových expertů a právníků, mohou dovolit velké soukromé firmy a korporace, jsou zaměřeny zejména na daně přímé a při využití sítě řízených firem v tuzemsku a zahraničí i na Daň z přidané hodnoty.
Bylo by bláhové se domnívat, že velké firmy a korporace přináší do státního rozpočtu významné daňové příjmy z přímých daní.
Na rozdíl od velkých firem si živnostníci ani malé firmy tyto sofistikované daňové optimalizace dovolit nemohou.

Ministr financí paušálně předpokládá, že kradou všichni. Na živnostníky nasadí EET a na právnické osoby, firmy, pak sledování všech finančních toků s jeho dodavateli a odběrateli.

Pokud by tyto návrhy předkládal politik nezasažený potřebou udržet své finanční impérium, pak by se to možná i trochu dalo brát s pochopením, ale v případě Andreje Babiše je to podobné, jako kdyby Alfonso Capone chtěl potírat prodej alkoholu za prohibice všem ostatním obchodníkům ve stejném oboru z pozice ministra financí.
Alphonse Gabriel Capone měl bezpochyby dobré poradce a naprostou většinu zločinů mu žádný soud nedokázal, nicméně i na něj došlo a byl odsouzen, vzhledem k rozsahu jeho aktivit, za nicotný daňový únik.

Ale zpět do tuzemských praktik.

11.12.2015 vyhlásil Andrej Babiš na svém Twitterovém účtu:
"Děti přejte si tuhle pokladničku pod stromeček. Pokud by rodiče nechtěli nebo neměli penize napište, koupím vám ji" a své prohlášení doplnil fotografií dětské pokladničky.

Vzhledem k tomu, že jsme na sociálních sítích zaznamenali strach z odvety a nechuť poskytovat současnému Ministerstvu financí (MFČR) osobní údaje, navrhli jsme přátelům, že požadavky na pokladničky zaevidujeme a předáme pak panu ministrovi jednu hromadnou žádost.
Rychle se nám sešly žádosti na celkem 104 ks pokladniček a tak jsme obratem odeslali dopis do podatelny MFČR, žádající vydání pokladniček.

Ve stejné době se na sociálních sítích začaly objevovat zprávy, že MFČR skutečně pokladničky shromažďuje na recepci ministerstva, aby je předávali těm, kdo si o ně napsali. Nepředstavitelné se stalo realitou.

Druhý den po odeslání dopisu zazvonil telefon a hovor ze skrytého čísla začal takto: "Dobrý den, tady je sekretariát ministra financí." Podotýkám, že skryté telefonní číslo používá Policie a vysoké úřady státu.
Informace, které mi poněkud nešťastně znějící dáma v telefonu sdělila lze shrnout takto:
"Tohle je jediná hromadná žádost."
"Stahujeme pokladničky z celé Evropy."
"Máme tu více jak 3 000 nevyřízených žádostí na pokladničky."
"Váš požadavek na pokladničky nevyřídíme, potřebujeme adresy a eMaily každého žadatele."

Podle veřejných informací a podle informací ze sekretariátu ministra financí tedy zajišťuje aparát MFČR odesílání pokladniček na zadané adresy nebo je vydává v recepci MFČR v Praze, Letenská 15.

V tom je ovšem trochu problém. Daňový problém.

Představte si, že bych např. jako ředitel nemocnice a vytížil zdravotní pracovníky na příjmu předáváním pokladniček, podatelnu, spisovnu a další části administrativy nemocnice k evidenci a prověřování žádostí a současně využíval pracovníky a pracovnice sekretariátu ředitele nemocnice ke komunikaci se všemi svými příbuznými, přáteli i dalšími osobními kontakty a zajišťoval tak rozesílání a předávání osobních Vánočních dárků.

MFČR není soukromá firma a není možné dopřávat zaměstnancům takováto povyražení. Každý finanční úřad v ČR Vám řekne, že rozdávání pokladniček není pro ministerstvo ta správná živnost, na kterou má oprávnění a která je tak v souladu s uplatněním mezd a dalších výdajů jako nákladových položek.

Doufám (nejspíše naivně), že výplaty všem úředníkům MFČR, kteří se podílejí na zajištění plnění osobního slibu ministra, se v účetnictví ministerstva neobjeví v položce: "Daňově uznatelné náklady". Pokud ano, pak:

Podle Ústavy ČR a zákona č.: 166/1993 Sb. by měl nejvyšší kontrolní úřad prověřit činnost MFČR, tedy, zda daňově uznatelné náklady na mzdy a další výdaje, jsou v souladu s posláním ministerstva, tedy jeho činností: "ústředního orgánu státní správy pro státní rozpočet republiky, ..." případně pak, která sekce MFČR má v popisu práce zajišťování hraček pro děti.

Věřím, že placení faktur za nákup pokladniček není součástí výdajů MFČR.
Jakým způsobem však MFČR zpracovává soukromé, žádosti, eMaily, dopisy, faktury a odesílání hraček?
Jak je možné, že práce spojené se soukromou aktivitou zaměstnance MFČR zpracovává aparát MFČR?

Pokud by něco podobného udělala soukromá komerční nebo i nezisková organizace, každá kontrola z Finančního úřadu by jí vyměřila dodatečné zdanění za neoprávněný daňový náklad nebo za neoprávněný náklad nesouvisející s vydanými živnostmi.

Pokud jde panu ministrovi o daně, měl by začít u sebe, svých podniků a na MFČR, které řídí.

Lze odmítnout humanismus?

Lennonova zeď, Praha

Pana Alexandra Tomského si vážím, jeho jasně konzervativní a pragmatické názory mi nebyly cizí. Vzhledem k osobnímu sentimentu jsem nedokázal odvrhnout jeho neurotické a nacionalisticky podbarvené odmítnutí uznání hodnot člověka a lidskosti a dvakrát jsem si pustil záznam jeho argumentací proti humanismu v pořadu: "Pro a Proti".

Bez obalu prohlašuji: KGB, Putin, Konvička, Ortel, Klaus, Babiš i Zeman a další jsou naprosté nuly, pokud je poměříte s intelektuálním fašismem, jaký předvedl český politolog a nakladatel, překladatel z angličtiny a češtiny: Alexander Tomský.

Komprimované citace z pořadu ČRo Plus "Pro a Proti" z 26.11.2015:
- Humanismus je kult.
- Humanismus je politické náboženství.
- Humanismus 200 let popírá úkoly politiků.
- Humanismus ničí Evropu.
- Humanismus je nesmysl.
- Víra v lidstvo chce zničit národy.
- Důstojnost člověka neexistuje.
- Zapomeňte na zákonnou povinnost (tedy Všeobecnou deklaraci lidských práv odsouhlasenou OSN v roce 1948)
- Pozitivismus je nemorální.
- Angela Merkelová zešílela všeobecným lidstvím (humanismem).
- Zavřít hranice.
- Je nutné vycházet z přání občanů, ne z politických ideálů.

Pokud převedete prohlášení Alexandra Tomského do pár stručných vět, pak jsem se dozvěděl:
- Lidé si nejsou rovni, některé národy jsou víc.
- Humanismus lze uplatnit pouze v rodině, maximálně v rodinném klanu.
- Pomáhat lidem v nouzi je nesmysl.
- Pokud je Evropský politik lidský a není nacionalista, je šílenec.

Opět se vynořil další reálný Ellsworth Toohey, postava z románu Ayn Rand, tedy Alexander Tomský. Pro sebe tedy doplňuji seznam bezcenných intelektuálů:
- Literární otec bezcenných intelektuálů: Ellsworth Toohey
- Aktuální guru bezcenných intelektuálů: Avram Noam Chomsky
- Již zapomínaný český guru bezcenných intelektuálů: Václav Klaus
- Historik ÚSD AV ČR, také bývalý ředitel odboru u presidenta Václava Klause: Antonín Kostlán
- Studentka na FF UK: Kristýna Drápalová
- Český politolog a nakladatel, překladatel z angličtiny a češtiny: Alexander Tomský

Více informací o bezcenných intelektuálech zde: Intelektuální bezcennost.

Záznam ČRo Plus "Pro a Proti" z 26.11.2015 zde: Archiv ČRo

17. listopad 2015

Martin C. Putna, Protest proti fašismu.

Tolik negativní energie, která si dala sraz na Albertově, jsem ještě nezažil.

Nejsem přecitlivělý esoterik, ale chlap v letech, co už něco v životě zažil i napáchal, ale takovou koncentraci negativních emocí, takové stádo tuposti a hlouposti na jednom místě, to je unikát na který se těžko zvyká. Myslím, že naposledy to tu bylo s "Vlajkou".
A jak správě vystihl podstatu situace Martin C. Putna: "Kdo aktivně podporuje fašisty, je sám fašistou, Miloši Zemane."

Je potřebné podotknout, že na Albertově byly k vidění desítky stejných transparentů, desítky stejných triček a v okolí pak autobusy s hodně nepražskými značkami. Odhadem polovina demonstrantů mohla být dovezena na pivo do Prahy, ale je pravdou, že se k Albertovu hrnuly desítky natěšených křiklounů a při odchodu z Albertova to byl poměr tak 20 osob směr Albertov na jednoho, který šel opačným směrem.

Na piazzetě Národního divadla se proháněli kolaři, hrála kapela, což byla fajn akce, ale nijak se současným světem nekomunikující.

Odevzdávání karet pro příštího prezidenta minulo cílovou skupinu a nejpočetnějším účastníkem na Národní byly kolony Policejních aut.

U Národního muzea, nad Václavským náměstím, řvaly tisíce nácků a jen díky Policii se nesetkali s několika skupinami lidí pod koněm, kteří se přišli setkat ve jménu Dobré vůle.

Pak nastala chvíle na první reálný protest, tedy pochod na Hrad, s cílem připomenout prezidentu Miloši Zemanovi, že má dodržovat ústavu.
Ano, cestou jsem potkal mnoho dobrých lidí, známých a přátel a pan Martin C. Putna na konci pochodu přesně vyjádřil o co dnes především šlo na Albertově, ale je potřeba přiznat porážku.
Dnešní 17. listopad nevyhráli jen komunisti, ale i nacisti, xonofobové, atd. Hlavním vítězem ale byla hloupost a frustrace.

Zeman nejspíš vyhodnotil, že druhé volební jen s nespokojenými lidmi nedá a vsadil na kohokoli, kdo ho podpoří. Od ultrapravice, nácků, Svobodných, apod., přes pivní kulturu až ke komunistům. Ukazuje se, že egomaniactví a pomstychtivost jsou velmi nebezpečné vlastnosti.

Mimo setkání s přáteli při pochodu na Hrad je nutno vyzdvihnout jednu zásadní kladnou skutečnost. Policii se podařilo oddělit nácky a ostatní občany a nedošlo tak k přímé občanské konfrontaci, ke které zbrojí jejich prezident Miloš Zeman.

Tak jsem se byl podívat, jak je na tom naše soudnictví

Právě se sprejuje na podlahu. :)

Zpráva:
Dva aktivisté protestovali před poslaneckou sněmovnou proti tzv. Stanjurově pozměňovacímu návrhu k Zákonu o pomoci v hmotné nouzi, kvůli kterému spáchal v Ostravě na ubytovně jeden z ubytovaných sebevraždu. Aktivisté byli za použití značkovacího smývatelného spreje odsouzeni. Hlavní líčení, soud zasedl 4. 11. 2015.

Situace:
Po vyčerpání obvyklých možností jdete formou happeningu protestovat proti nějakému přílepku k zákonu. Happening probíhá před vchodem do poslanecké sněmovny.
Ochranka poslanců (z řad Policie) vás bezdůvodně zajistí, přivolá státní policii, ta si vás převezme a odveze k výslechu. Toto jednání je nezákonné a navíc pochopitelně nesmyslné.
Když už jste neoprávněně zajištěni, tak Policie, aby nebyla za hlupce, předá věc státnímu zastupitelství a postupně celá věc vyvrcholí u soudu s tím, že dva účastníci happeningu jsou obviněni z vandalismu, i když nevznikla žádná škoda!

Komunisti měli na šikanování občanů široce používaný paragraf: "Narušování veřejného pořádku", do kterého se vešlo cokoli. Dnes lze v chování Policie vysledovat podobný přístup.
Soud, kde by se měla prokázat trestní odpovědnost za vyjádření politického názoru formou happeningu, tak hodně překračuje meze a měl určit, zda si Policie, státní zastupitelství a soud budou krýt záda nebo se soud, jako poslední v řadě aparátu státní moci zachová smysluplně, podle práva a bude bránit demokracii.

Soud byl v podstatě o tom, zda je možné vyjádřit politický názor a možná naštvat pár poslanců nebo zda se pohybujeme ve státě, kde se svobodné projevy občanů neakceptují.
Snaha Policie trestat občanské protesty a vyjadřování názorů ve stylu: "My máme moc, vy poslouchejte", je děsivá. Kdo to zažil za komunistů, ví že se bavíme o nesvobodě, policejním státě a cestě k totalitní moci.

Sledování jednání soudu však bylo nadějí. Soudkyně nemohla rozhodnout okamžitě po příchodu do jednací síně a tak nechala jak žalobce, tak obhájce i obviněné mluvit, dokonce nechala provést rekonstrukci údajného vandalismu na podlaze v soudní síni, aby vyvrátila jediný argument žalobce.
Na závěr jednání soudkyně zprostila obžalované všech obvinění se slovy: "Je třeba brát v potaz kontext jednáni - šlo o happening, vyjádření politického názoru".
Pro tentokrát (a to se může státní zástupce ještě odvolat) soud zapůsobil jako ochránce demokracie a práva. Uvidíme, jak to bude v příštích kauzách, které se dají očekávat.

Podrobnosti zde: idnes

Putin proti ISIS (ISIL) v Sýrii? Blbost.

Uprchlický tábor pro syrské uprchlíky v Jordánsku.

Klikni pro zvětšení.

Myslím, že by bylo dobré jasně říct, co přesně znamená údajná podpora Sýrie z Ruska, v boji proti ISIS (ISIL).

Vojenská diktatura v Sýrii je dlouhá léta podporována Ruskem.
Od roku 1962 do roku 2011 byl v Sýrii vyjímečný stav (zrušení vyjímečného stavu byl jediný úspěch arabského jara v této zemi).

V Sýrii již 50 let vládnou Háfiz al-Asad, následně pak jeho syn Bašár al-Asad.
Aby se Asadové udrželi u moci, je Sýrie řízena armádou, policií, několika tajnými službami, tedy výhradně represivními složkami státu.

Odpor proti této vojenské diktatuře se v roce 2011 až 2013 změnil na vleklou a krutou občanskou válku, tedy boj "státu" proti opozici, díky němuž miliony Syřanů emigrovaly do sousedních zemí. Tato "válka" trvá dodnes a radikální islamismus využil oslabení vojenského režimu a hraje na území Sýrie svou vlastní hru.

Bašár al-Asad dlouhodobě vojensky podporuje libanonské hnutí Hizballáh a palestinské hnutí Hamás. Hlavním dodavatelem zbraní do Sýrie po celou existenci vojenské diktatury je Rusko.

(Rusko pochopitelně tvrdí, že dodává jen obrané systémy.)

Pokud se ovšem ujme teze Putina, že Sýrie se jen brání proti islámskému terorismu, tak by mohly mít obchody Ruska se Sýrií zelenou.
Snaha označit Bašára al-Asada za bojovníka proti ISIL má jeden jasný cíl, dodávat do Sýrie zbraně. Nejen Rusko, ale i tuzemští obchodníci se zbraněmi by uvolnění obchodu se Sýrií velmi přivítali.

No, a jsme u jádra problému.

Vojenská pomoc (prodejem zbraní) vojenskému diktátorovi, který vraždí vlastní obyvatele a dlouhodobě podporuje Hizballách a Hamás je přesně to, co navrhuje Putin, tak i Zeman.

Obchod je obchod.

Fotografie: Pohled na uprchlický tábor Za'atri v Jordánsku. Foceno z vrtulníku 18. července 2013. Zdroj: U.S. Department of State (Flickr)

Otázky a odpovědi kolem výstavby sochy Václava Havla

Fotografie modelu sochy Václava Havla

Postupná realizace záměru vytvoření sochy Václava Havla již tři roky budí emoce. 

Občanskou iniciativou, sbírkou, bez jakýchkoli požadavků na státní dotace, chce část občanů republiky zrealizovat nepatetickou, neformální, civilní sochu Václava Havla, člověka, který zásadní měrou vytvářel prostor pro opětovné prosazování občanské svobody a používání osobního svědomí, zejména pak v těkavé době posttotalitní společnosti.

Stále se však objevují lidé, kterým důraz na vlastní svědomí kazí náladu a kteří nejrůznějšími pseudoargumenty, hrubostí a vulgaritou, intelektuálními kličkami nebo poukazováním na své zásluhy v umění chtějí zabránit realizaci sochy.

I když je zřejmé, že některé výhrady jsou jen zástupné, pokusím se objasnit Kdo, Kdy, Proč a Jakou sochu Václava Havla chce Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla realizovat.

Kdo je iniciátorem a kdo chce sochu realizovat?

Na začátku bylo znechucení nad hanobením pana Václava Havla, kterého se po jeho smrti chopili různí "odvážní" a nesmiřitelní jednotlivci.
Již několik let předtím, ihned po odchodu pana Václava Havla z prezidentské funkce se ve společnosti začaly vytvářet podivné a pragmaticky orientované proudy, které začaly měnit nejen zahraniční politiku, ale i hlavní témata společenského života obecně.
Místo podpory dalajlámy cesty do Číny, místo orientace na evropskou kulturu odklon na východ, místo kladení důrazu na pravdu a svědomí posun k pragmatismu a ekonomickým, zpravidla však osobním, zájmům, atd.
Osobně jsem byl velmi znechucen obracením prostého rozumu v pitomost, otevřenosti mysli v sobecký pragmatismus, porozumění v agresivitu, samostatnosti k hulvátské stádnosti, atp.
Nešlo jen o ztrátu étosu svobody, ale o konkrétní projevy lidí, změny osob v hierarchii moci a znovunabytí vlivu starých struktur.
Reakcí na všechny uvedené skutečnosti bylo, mimo jiné, i zrození záměru vybudovat hmotnou připomínku významu svědomí v životě a podpora odkazu Václava Havla.
Spolu s podobně smýšlejícími přáteli jsme tedy založili občanské sdružení s názvem: Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla a následně vyhlásili celostátní sbírku: "Občané sobě".
Sochu Václava Havla ale chtějí a umožní realizovat až přispěvatelé sbírky.

Proč právě sochu Václava Havla 

Václav Havel navazuje na to nelepší z dějin českého prostoru. V různých epochách se vždy našly osvícené osobnosti, které dokázaly vyjadřovat společenské problémy jasněji a stručněji něž ostatní a které i dokázaly nabízet východiska.
V celé řadě těchto osobností bych rád uvedl zejména následující jména: mistr Jan Hus, Jiří z Poděbrad, Jan Amos Komenský, Karel Čapek, Tomáš G. Masaryk, Jan Patočka, Milan Machovec, ... a zejména pak Václav Havel.
Vzhledem k malému dějinnému odstupu je pochopitelně osobnost Václava Havla pro mnohé jeho kritiky i příznivce zbudování sochy problematickou záležitostí, ale nic není jasnější než to, že připomínání významu osobního svědomí je nutné a potřebné bez ohledu na epochu, společenský status, či politický režim.
Bez osobní odpovědnosti za své činy není možný smysluplný vývoj společnosti. Podrobení se většinovému názoru, skrýváním se za skupinové myšlení a odevzdáním svého svědomí do rukou jakéhokoli velitele, či vůdce, jsou páchány ty nehorší zločiny proti lidskosti.
Václav Havel je symbolem důrazu na osobní odpovědnost, na svobodu myšlení a poukázáním na možnost nebýt manipulovatelným, tedy být svobodným bez ohledu na společenské poměry. Je symbolem toho, že institucializovaná moc nemusí mít všechnu moc, že demokracie může znamenat soužití lidí bez páchání zla. Jen svobodný člověk je předpokladem demokracie a jen společenství svobodných občanů může tvořit demokratickou společnost.

Jakou sochu Václava Havla?

Socha v životní velikosti existuje pouze jedna, ale to pochopitelně není ten jediný a hlavní argument. Ta jedna socha vznikla ještě za života Václava Havla a pan Václav Havel tuto sochu i sám viděl po vernisáži, při návštěvě kavárny Slavie v Praze.
Socha vznikla jako klauzurní práce studenky v ateliéru prof. ak. soch. Jiřího Beránka v Ústavu umění a designu ZČU v Plzni.
Využít již hotovou sochu studentky, místo organizování umělecké soutěže, je totiž jediný způsob, jak v současné době sochu zrealizovat. Kdo trochu sleduje umělecké počiny ve veřejném prostoru a kdo registruje současný stav protihavlovské propagandy (a zdaleka již nejde o samotnou osobu Václava Havla), tak ví, o čem mluvím.
Socha svým pojetím nezobrazuje státníka, umělce, tak, jak jsme zvyklí a je lhostejno, zda jde o obrozeneckou sochu Jaroslava Vrchlického nebo nedávno odhalenou sochu Winstona Churchilla.
Jednou pan Daniel Kroupa v televizi prohlásil: "Socha vypadá tak, jak si pamatuji Václava Havla, když do mne zezadu záměrně šťouchnul, já se na něj otočil a on se na mne se svým typickým úsměvem díval." Socha je civilní, nakročená k dalšímu životnímu dílu, s optimistickým výrazem ve tváři. Od počátku je záměr autorky takový, aby socha "jen tak nahodile někde kráčela", neměla žádný podstavec a běžný kolemjdoucí mohl Václava Havla potkat.
Socha se určitě nelíbí každému, ale takové dílo snad ani neexistuje. Některým příznivcům Václava Havla vadí malá formálnost sochy, jiným to, že nevyjadřuje velké poselství Václava Havla, atd. Záměr je ale takový, aby socha vyjadřovala občana Havla, spoluobčana, který zůstává svým odkazem stále s námi.
Tím, že celý záměr realizace je financován Občanskou sbírkou, pak je situace dost přehledná. Někdo musel dát prvotní impuls, ale nejde o projekt jednotlivců, ani o projekt sochaře/sochařky. Pokud se totiž na sochu nesložíme ve sbírce, socha nebude. Nicméně, pokud se my, občané složíme, tak socha Václava Havla instalována bude.
Fotografie sochy, dokumentace k soše a další informace jsou k dispozici na stránkách Spolku.
www.VHsocha.cz

Kdy bude socha Václava Havla instalována?

Musím přiznat, že termínové předpoklady o rychlosti realizace sochy se prozatím nepodařilo dodržet. První brzdou je pomalost přibývání prostředků na účtu občanské sbírky, k dnešnímu dni je vybráno 72 tisíc, za což jsme velice vděčni a všem dárcům velmi děkujeme, ale to na realizaci stále nestačí, i když připočítáme peníze od členů spolku.
Druhou brzdou je skutečnost, že všechny naše aktivity provádíme na nekomerčním základě. Neplatíme si žádnou PR agenturu, neplatíme si reklamu a dokonce zatím neplatíme ani žádným spolupracovníkům, neb všichni se na činnosti podílíme bezplatně.
Tento způsob realizace, tedy bezplatná pomoc a propagace sbírky bez reklamy, považujeme za správný, ale nese to s sebou pochopitelně komplikace.
Za prvé o nás není moc slyšet v médiích, natož pak v České Televizi, čímž je sbírka tak trochu utajená a za druhé je těžké stanovovat termíny pro spolupracovníky, kteří pracují bez nároku na odměnu. Architektonický atelier, který vytváří projekt umístění sochy, je složen z lidí, kteří se živí svou prací o kterou je velký zájem a práce na vizualizaci a projektu tak provádějí spíš po víkendech a večerech.

Jisté je, že socha bude a že její instalaci hned tak nevzdáme. Socha se již vyrábí a projekt na její umístění podle vyhlášky č. 62/2013 Sb., resp. 499/2006 Sb. je dokončován.
Součástí projektu bude i vizualizace plánovaného umístění sochy.
Jakmile bude projekt dokončen, předložíme ho pochopitelně veřejnosti a započneme ho projednávat s patřičnými úřady.

Bližší košile než kabát

FOTO: RICHARD CORTÉS, LIDOVÉ NOVINY

Mám snahu být tolerantní, mít pochopení, neodsuzovat, ..
Zkrátka: mít mír v duši nejen pro sebe.

Někdy však dojdou zásoby slunce a musím si povzdechnout:

Prezident je samolibý a zlomyslný paběrkovač funkce hlavy státu,
ve vládě jsou „děti ráje“, pochopitelně toho komunisticko-normalizačního,
minimálně jednomu z obvodů Prahy šéfuje osoba s nepochopitelně hloupým myšlením,
státním hospodářstvím hýbají nevolení šíbři a
toto vše dohromady si stále udržuje volební preference.

To je stejné jako za „totáče“.
Málokdy se při osobním rozhovoru našel stoupenec režimu, ale u voleb měl ten proklínaný režim stále podporu podle hesla: „Bližší košile než kabát“.


FB status 29.06.2015

Umělecká subkultura

® Karel 2012 

Občas jdu kamarádům na vernisáž, občas se nachomejtnu v akademickém kruhu (AVU) u piva a vždy mne udiví, jak vojensky přísný je hierarchický systém uměleckých zásluh. Jaký rozdíl je mezi umělci a galeristy, absolventy té, či oné umělecké školy, jak absurdně ambivalentní je vztah umělec-klient, kolik krvavé rivality je mezi různými, navzájem si konkurujícími, uměleckými skupinami i jednotlivci.

Skoro se zdá, že se z výtvarné umělecké subkultury vytratili solitérní umělci a hraje se jen o prestiž celebrity, která jediná určuje cenu prodávaných děl, která je jediným měřítkem kvality uměleckého díla.

Tento pokrytecky fungující svět aktuálního „umění“ nejspíše nebude ničím novým a jako vždy, teprve čas ukáže hodnotu toho kterého uměleckého díla, pokud tedy přistoupíme na všeobecně přijímaný hodnotový systém.

Dovolím si citovat z eseje „Poznámky o polovzdělanosti“ Václava Havla z roku 1964:
„Působení polovzdělaneckého postoje je řízeno víc než co jiného nejrůznějšími obecnými konvencemi.“

Pokud tuto větu aplikujeme do výše zmiňované umělecké subkultury, pak je zřejmé, že trvalý strach z odhalení „polovzdělanosti“ vytváří v umělecké subkultuře vojensky přísný systém zásluh. Zasloužilejší autorita má vždy správný názor v hodnocení jiného uměleckého díla, vyšší vzdělání a „lepší“ škola, jsou garantem vyšší hodnoty umělce, nebo … Jakékoli umělecké dílo je dobré, pokud je od zasloužilého umělce nebo od všeobecně známé mediální celebrity.

Možná je tento systém zásluh v pořádku a umělecký svět by bez něj nefungoval, ale kam se ztratila autentičnost, osobitá výpověď, tavení reality očima umělce, vytváření nové esence z hromady všedností, nová subjektivní projekce jedince, … to vše jako základ hodnoty uměleckého díla.

Dalo by se shrnout takto jednoduše:
Nemám rád konvence a zásluhový kariérní postup diktovaný strachem z odhalení polovzdělanosti.
Mám rád odvážné počiny řízené niternou potřebou umělce se vyjádřit.

Intelektuální bezcennost

Pokoj F. Peroutky Na Strži, u Karla Čapka 

Dnes večer mne napadlo, podívat se na FB profily bývalých FB přátel, zda mé rozhodnutí, nepřijímat jejich názorové hlásání do světa, nebylo příliš unáhlené, nadmíru přísné, případně pak bránící přísunu názorové pestrosti.

Svoji sebereflexi jsem ale tentokrát nedokončil, když jsem na stránce bývalého FB přítele našel olajkované a sdílené příspěvky Antonína Kostlána o tom, jak byl Ferdinand Peroutka ještě větší obdivovatel Hitlera než říká Zeman, jak byl Václav Havel menší demokrat než Andrej Babiš nebo jeho úvahy o tom, jak může mít mladý soudce vyšší plat než ON. 

Pro začátek ale potřebuji definovat pojem „Intelektuální bezcennost“, tedy na první pohled odborné a zasvěcené komentování čehokoli a kohokoli, které však nepřináší nic nového, smysluplného a vnitřně pravdivého a jen vše zpochybňuje, relativizuje za jediným účelem, tedy předřazováním svého ega všemu ostatnímu.
Absence alespoň základních atributů morálky a osobního svědomí, spolu s potřebou relativizovat jakékoli obecně-lidské hodnoty, jsou společné pro všechny intelektuálně bezcenné intelektuály.

Nedávno jsem porovnával životní osudy dvou osob. Na straně jedné Avrama Noama Chomskyho, mluvčího Intelektuální bezcennosti a na straně druhé filosofa s morální integritou Juliuse Tomina a pro názornost jsem zmiňoval i literární postavu z románu The Fountainhead Ayn Randové, Ellswortha Tooheyho, jehož prostřednictvím Ayn Rand skvěle vykresluje zapšklost, zlomyslnost a hadovitost bezcenného intelektuála.

Společným rysem bezcenných intelektuálů je ještě jedna vlastnost, nikdy se nepouští do přímé konfrontace. Silní jsou jen za mikrofonen, za klávesnicí, s ochrankou nebo v kruhu svých přitakávačů. Kdyby si někdy zašli do obyčejné hospody, kam pochopitelně sami nechodí, najdete je v koutě.

Dalším společným rysem je ovšem i skutečnost, že se nejedná o zaslepené fašisty, pravdoláskaře, levičáky, či pravičáky. Když nemáte vlastní názor, můžete jednotlivě komentovat naprosto cokoli, kdykoli a jakkoli. Vtipné pak je, že názorová beztvarost, tedy intelektuální bezcennost, se tak občas potká se souhlasným pokřikem od všech, jinak si protiřečících, názorových proudů.

Uvědomuji si, že nedosahuji dostatčně intelektuálního, tedy všerelativizujího postoje, čímž se nebojím vyjádřit své názory, tedy subjektivní pohledy na realitu. Tím se však ale také nebojím vstoupit do konfrontace.

Literární otec bezcenných intelektuálů: Ellsworth Toohey
Aktuální guru bezcenných intelektuálů: Avram Noam Chomsky
Již zapomínaný český guru bezcenných intelektuálů: Václav Klaus
Historik ÚSD AV ČR, také bývalý ředitel odboru u presidenta Václava Klause: Antonín Kostlán
Studentka na FF UK: Kristýna Drápalová
Bývalý FB přítel (reálně snad stále přítel), profesor na FHS UK: Yasar Abu Ghosh

K napsání toho textu a seznamu intelektuálů mne vedla stále stejná potřeba, nenechávat věci ležet a pokoušet se neuchovávat negativní emoce. Tentokrát to nevyšlo, snad příště.

PS: Pan Antonín Kostlán uveřejnil nekoherentní pojednání o Ferdinandu Peroutkovi s odkazy na zdroje, tedy na články časopisu „Přítomnost“ z roku 1939. Nekoherenci doložil svými odkazy na zdroje, které však paradoxně vyvracejí jeho závěry o kolaborantsví a antisemitismu Ferdinanda Peroutky.


Odkazy a zdroje:

Ferdinand Peroutka, 1939, Češi, Němci a židé:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf

Ferdinand Peroutka, 1939, Dynamický život:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

Ferdinand Peroutka, 1938, Nový poměr k Německu:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_29_12.pdf

Antonín Kostlán, 2015, Ferdinand Peroutka 1938-1939: kapitulant před nacistickým Německem:
http://kostlan.blog.respekt.ihned.cz/c1-63573170-ferdinand-peroutka-1938-1939-kapitulant-pred-nacistickym-nemeckem

Adam Drda, 2015, Peroutka a Židé
http://www.revolverrevue.cz/adam-drda-peroutka-a-zide

Petr Dauš, 2014, Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?
http://dnesek.blogspot.cz/2014/07/aristoteles-z-bartolomejske-nebo-avram.html

Petr Dauš, 2008, Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh:
http://dnesek.blogspot.cz/2008/12/slaboch-prohnan-staronov-ivoin-druh.html

Nad stádem koní – bílých koní – groše zvoní

Foto: ČTK, via blesk.cz

Stádo neosedlaných bílých koní, prohánějících se přírodou, je mystický výjev i pro někoho, kdo zrovna „od koní“ není.

Poněkud jiný dojem ve vás však zanechá koňské spřežení bílých koní, které je ovládáno černým pánem vzadu, pohodlně si sedícím na kozlíku pozlaceného kočáru.

Bílý kůň je buďto výhradně pozitivní symbol (láska, Kristus, štěstí, ..) nebo se označení „bílý kůň“ používá pro ovládané osoby, dosazených do funkcí k plnění zpravidla nekalých cílů. Spoutaný, zapřažený bílý kůň, s klapkami na očích, je pak už jen nástroj k jízdě v kočáru.

Retro úvod
V posledních 25-ti letech s česká ekonomika prošla bouřlivým vývojem.
V prvních letech po sametové revoluci se uvolnilo soukromé podnikání a vyhrávali odvážní, kteří se nebáli rychle opustit svá dlouholetá pracovní místa a převzali odpovědnost za své podnikatelské záměry. Koncem devadesátých let, spolu s privatizací, se ve velkém měřítku zahájilo tunelování čehokoli, kde byl majetek. V dalších letech, když už nebylo co a kde tunelovat (rozprodávat), se začal zadlužovat stát a jeho instituce, aby bylo kde pokračovat v rozkrádání. Následná doba, kdy již bylo rozebráno, snědeno a přestalo být možné tunelovat banky a státu docházely prostředky, přišly dotace z EU a zase bylo veseleji.
Skončila doba drsných mafiánských postupů (vše na černo), stejně tak i doba mafiánů v kravatách (šedá ekonomika) a bylo potřebné vymyslet jiný způsob uplatňování moci. Přímá podpora politických stran ztratila smysl, když se po volbách spojují a kamarádsky rozdělují vliv, již známé tváře šedé ekonomiky postupně zmizely z novin i dalších médií a byla nastolena doba „bílých koní“, tedy doba bílého temna.

Bílé temno
„Bílé temno“ právě prožíváme.
Počátek bílého temna, tedy používání mladých a vzdělaných lidí k prosazování zájmů šedé ekonomiky, se časově shoduje s příchodem dotací z EU. Známosti, kontakty, majetek a s tím související vliv byl sice fajn, ale bylo potřebné obsadit funkce i na těch důležitých postech, kde byla a je nutná znalost cizích jazyků, technické, právnické nebo ekonomické vzdělání.
Součástí nutných předpokladů bílého koně je pochopitelně i jeho čisté Curriculum Vitae, žádný záznam v rejstříku trestů ani v seznamu spolupracovníků StB, žádné členství v politických stranách, žádný majetek z minulé doby. Bílý kůň musí mít čisté CV a naopak se hodí, když má rodinu, kterou chce finančně zajistit, velkou egoistickou potřebu ovládat své okolí z titulu získané funkce, ideálně pak, když je hnán až patologickou potřebou být formálně úspěšný, kdekoli a v čemkoli.  Pro tyto cíle se bílý kůň stane součástí jakéhokoli systému priorit, pokud bude zachována jeho hlavní životní priorita, osobní úspěch, vyjádřený funkcí - společenským postavením a finančním oceněním.

Firma
Pro představu jak tento systém funguje definujme „Firmu“, což je podnik navázaný na státní zakázky a polostátní instituce, ale stejně tak to může být instituce přímo řízená některým stupněm státní správy. Tedy nemocnice státní (např.: IKEM, ÚVN Střešovice, zdravotní pojišťovna (VZP), energetické firmy (ČEZ, PRE, ČEPRO), agentura (Czechinvest), ekologické firmy, likvidace odpadů, zbrojní průmysl, oprava silnic a dálnic, dopravní podniky, atd.
Firma má pochopitelně své zaměstnance, střední a vrcholový management, ředitele, poradenské, finanční a další komerční subdodavatele.

Vlastník
Takovýchto Firem jsou desítky a stovky, každá někomu patří, někdo nad ní má vlastnický nebo politický dozor. Někdo rozhoduje o tom, kdo bude ve firmě generální ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, atd.
Takovéto rozhodování provádí Vlastník.
U komerčních firem vlastník většinového podílu, u státních a polostátních firem pak politikové, resp. Vlastníci politiků, bílých koňů.
Vláda, poslanecká sněmovna, ministerstva, státní úřady atd. jsou z pohledu tohoto popisu Firma jako každá jiná.
Jak již bylo řečeno, od uplatnění „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“ (Opoziční smlouvy) v roce 1998, ztratilo smysl, aby Vlastník upevňoval svůj vliv sponzorováním politické strany. Vyhledávání a nakupování bílých koní je totiž pro Vlastníka podstatně výhodnější a především podstatně levnější.

Já nic, já jen ...
Máme tedy definovány pojmy: „Bílé temno“, „Bílý kůň“, „Firma“ a „Vlastník“.
V době Bílého temna neexistuje, nebo je zcela vyprázdněn, obsah pojmů: demokracie, odborná správa cizího majetku, stavovská čest, dlouhodobý cíl rozvoje, čest, morálka, svědomí. Všechny tyto pojmy jsou ve své vyprázdněnosti nahrazeny jasným obsahem slova Vlastník.
Při plnění pokynů od Vlastníka nejsou, v sobeckém zájmu Bílého koně, nijak akcentovány pojmy jako svědomí, čest nebo morálka. Při plnění pokynů se příliš přemýšlet ani nesmí. Bílé temno se vyznačuje osobní nezodpovědností Bílých koní.
Bílý kůň přeci za nic nemůže, vždyť jen plní pokyny. Kdyby bylo na něm, nic nemorálního, neetického, podlého, zlodějského, .. .by přeci on sám od sebe nikdy v životě neudělal.
Historie je plna příběhů lidí, kteří chtěli jen ..., než se ..., dokud ..., atd. Na roli Bílého koně přistoupí člověk nezkušený, nepříliš socializovaný, egoisticky zaslepený, tedy sociálně patologický, zkrátka: demoralizovaný.

Příběh Vladimíra
Vláďa úspěšně studuje magisterský obor, pochopitelně mu občasné brigády ani malý měsíční příspěvek od rodičů nestačí na běžné radovánky ještě tak trochu studentského života. Každoročně jezdí s partou lyžovat, sportuje, rád by si pořídil lepší motorku a navíc, jeho dlouholetá známost Miluška by se ráda už trochu s Vláďou usadila. Na děti pochopitelně ještě nespěchají, ale oba ví, že hodiny jejich vztahu odbíjejí další kvalitativní posun. Sdílené bydlení s kamarády drahé není, ale chtělo by to něco víc a pro novou motorku i garáž. Miluška sice už vydělává, má i něco našetřeno, ale tohle jsou přeci starosti pro chlapa. Ví, že není blbý, studuje dobře, ale také ví, že cesta k penězům je dlouhá. Představa vlastního Startup-u Vláďu neláká, to je pro něj příliš riskantní, přesto však plný energie a odhodlání si je naprosto jistý svou vysokou hodnotou na trhu.
Rok před státnicemi osloví Vláďu studující kolega Honza. Je sice na vedlejší katedře, také má rok do státnic, ale už několik let si skvěle žije. Jistý pan O., kterému říká Šéf, ho totiž potřebuje pro jeho dobré ovládání angličtiny i němčiny a taktéž pro jeho znalosti ekonomie. Šéf si Honzu najímá jako krizového managera, resp. jako dozor na krizovým řízením Firem. Honza je členem několika dozorčích rad. Moc práce to neobnáší, současně zvládá studovat i slézat své oblíbené stěny a skalní převisy, ale každá Firma mu pochopitelně něco „málo“ platí každý měsíc.
Honza je velký pohodář, jak se říká „za vodou“, a jednoho dne pozve Vláďu na zasedání valné hromady jedné z Firem a svůj post v dozorčí radě přenechá Vláďovi. Nic za to nechce, sám povýšil do představenstva, tak chce, aby mu někdo kryl záda i v dozorčí radě. Navíc se tam Vláďa konečně seznámil se Šéfem, který se na vlané hromadě jen na chvilku mihnul. Skoro se zdálo, že přijel jen aby se seznámili a aby poklepal svému právníkovi, který jinak vše vyřizuje, na rameno, poděkoval mu za zprostředkování navýšení vlastnického podílu ve firmě na 51%.
Po dokončení státnic a už měl Vladimír za sebou několik koncertů na VIP vstupenky, pár účastí na mejdanech Honzy, Silvestr s kamarády, kde skoro vše platil, vyzkoušel si ruletu v centru a už zastával několik funkcí ve Firmách. Často v partě známých hlásal, že nesmrtelnost je pocit, který dává křídla, teď je ta doba, kterou stojí za to žít.
Další osud plně odpovídal jeho představám o své ceně na pracovním trhu. Přicházely další šance a výzvy, dokonce po čtyřech letech od státnic vykonával funkci ekonomického náměstka v krajské nemocnici, konečně post, kde mohl naplňovat své studentské vize krizového řízení nákladů Firmy. Se současným ředitelem nemocnice se poprvé setkal ve VIP lóži na hokeji, kde ještě jako primář interny s manželkou Šéfa domlouvali nějaký chirurgický výkon. Přímo o Šéfovi se spolu ale nikdy nebavili.
Honza získával postavení ve společnosti, stával se váženým manažerem, jeho vliv sílil a hlavně nabíral známosti v celém krajském městě. Před časem tak mohl pomoci svým dvou kamarádům ze školy a dlouholeté kamarádce manželky Milušky, kterým dohodil funkce v dozorčích radách a kamarádce místo sekretářky ředitele ve Firmě Šéfa.
Čerstvě pronajatý byt v rezidenční čtvrti mu dohodil kamarád Honzy, co pracuje pro město v developerské společnosti, krásný slunečný byt, ale pro nastávajícího potomka bude stejně potřeba zahrada s trávníkem, bazénem, houpačkami, ... a také samostatná garáž pro další motorku. A pochopitelně i výběh pro Aldu, nového psa, co si pořídila Miluška.
A tak nesmrtelný život pokračoval.
Ekonomický náměstek v krajské nemocnici bylo dobré místo, ale už po roce ho Šéf sesadil a udělal z něj ředitele nově vzniklé polikliniky. Klientů bylo hodně, doktoři z krajské nemocnice měli další zaměstnání a když něco na zákrokovém sále nevyšlo, poslali pacienta do "krajské". Vlastně ho poslali jen tam, odkud přišel.
Na recepci ambulance v "krajské" měla poliklinika takový svůj dispečink. Do "krajské" dorazí pacient, tam mu diagnostikují nutnost okamžitého chirurgického zákroku a současně mu, nabídnou dvě možnosti: Pan asistent XY vás tady v "krajské" může vzít za tři měsíce, nebo vás ten samý pan asistent může odoperovat na soukromé poliklinice za měsíc, tady máte vizitku a pokud chcete, objednejte se tam. Ta diagnostika náročnosti chirurgického zákroku v "krajské" je základ dobrých kšeftů pro polikliniku, která pochopitelně nemá "komplement", tedy mimo jiné, ARO, JIP, ...
Po dalších dvou letech úspěšné praxe na poliklinice dostane Vláďa od Šéfa novou výzvu. Může se přestěhovat s Miluškou, Aldou a nastávajícím potomkem do Prahy. Úkol je jednoduchý, ostatně byl na něj připravován, bude řediteli, kamarádovi Šéfa, dělat provozně-ekonomického náměstka a dohlídne na správný tok financí v institutu, resp. v nemocnici.

Závěr
Všechny nitky se sbíhají, koordinovaně žijí svým životem vazeb, závislostí a poslušnosti.
Pojmy jako odpovědnost se mění na podřízenost, odbornost na oddanost, efektivita na tunelování a současně vlastní úsudek a rozum na poslušné vykonávání pokynů.
Síť se uzavírá.
Ředitel, náměstek, vedoucí odboru i pracovník oddělení se rychle naučí poslouchat pokyny, protože jakýkoli vlastní názor není potřebný.
Vše funguje skvěle.
Bílí koně táhnou spřežení a cválají tunelem.
Nemají na výběr, pokud nechtějí vypadnout z kola.
Vypadnout z kola totiž znamená přiznání vlastní nesamostatnosti, závislosti a degradace z člověka na ovci, tedy přiznání si, že můj úspěch není můj, ale Šéfa.


Poznámka:
Nad stádem koní, název písně skupiny Buty, autor: Vít Kučaj / Vít Rotter

Kostnatá rezidua a jinak nic?

Punk Rock Zombie Love by Brain-Damaged,
Bad Taste 2005
http://brain-damaged.deviantart.com/

Kostnatá rezidua starých dob se nevzdávají a stále vylézají ze svých hrobů.

Svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality jsou stále jen ojedinělé výkřiky v šumu bludů a účelového matení pojmů.

Bylo by možné klást k sobě protichůdné pojmy a vypracovat obsáhlou studii nad každým jevem samostatně a pojmout každý rozpor z historického, politologického, morálně-etického nebo religionistického pohledu.
Například: svoboda jednotlivce / sociální stát, svědomí / prospěch, víra / pragmatismus, křesťanské kořeny / katolický kánon, atd. Ale kdo by takovou studii četl? Možná určený oponent a vedoucí práce na škole, ale další využití by bylo sporné. Názorové pozice zastánců jedné, či druhé strany by nejspíše zůstaly i nadále nedotčené. Názor není filosofie.

Vyznat se v šumu bludů a účelového matení pojmů ale není zas tak složité. Stačí si položit triviální otázku: Má být základem úspěchu jednotlivce odsezení a ne iniciativa, poslušnost a ne samostatné myšlení?

Mnoho let platilo: mlč, nevystrkuj hlavu, jdi s davem, drž se své židle, ... a budeš se mít dobře. Není rozhodující, zda jsi nadaný, chytrý, nekompetentní nebo hloupý. Zásadní je vydržet v průměru, vybudovat si pevné postavení (posezení) a za odsloužené roky a desetiletí se možná dočkat ocenění.
Atmosféra zásluhovosti z principu nesnese svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality.

Nelze přeci připustit, aby odsezená léta (mnohdy jediný celoživotní smysl existence) byla zbytečná.
A tak kostnatá rezidua starých dob stále vylézají ze svých hrobů a navzájem si ve svém boji rozumí, za přitakávání dalších, neschopných cokoli nového vytvářet. Spojit svou průměrnost s obhajobou odsloužených desetiletí je totiž pro reziduum jediná naděje na úspěch.

----------------

A ještě vzkaz profesora Milana Machovce:
„Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.“
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence, Praha, Akropolis, 2012, s. 118

Mediální rok nula?

Václav Havel a Ferdinand Peroutka, Queens, jaro 1968

Jestliže se začínají probouzet novináři a definují současný stav spojení moci peněz a politiky v médiích jako rok nula, pak z pohledu běžného občana je prolínání politiky a moci peněz již tak v roce 3 až 25, podle vnímavosti.

Co dělala média/novináři 20 let, že se stali lákavou a ovladatelnou kořistí?

Co dělala a dělají veřejnoprávní média, že má moc peněz pocit, že je může ovládnout?

Chyba nebude v „moci peněz“, která je nenasytná, ale v práci novinářů, redaktorů, komentátorů, atd.

Pro demokracii smysluplnou, tedy zastupitelskou, je zcela zásadní jasná nabídka srozumitelných idejí a dlouhodobá profilace politických stran. Pokud volič nemá k dispozici politické strany nebo alespoň jednu, se kterou se může názorově a morálně identifikovat, vybírá ze zbývajících podle klíče: „menší zlo“.
Pokud většina voličstva, díky špatným zkušenostem, nemůže zvolit žádnou ze stávajících politických stran, je vystavena možnosti nevolit nebo si tipnout nějaký nový subjekt na politické scéně.

Již dvoje minulé parlamentní volby si nesly stigma volby menšího zla nebo volbu slepé víry. Neschopnost lídrů politických stran budit důvěru svým životem, názory, předkládáním vizí a charismatem se ukazuje jako hlavní důvod ztráty důvěry v budoucnost liberální demokracie.
Bezzásadovost moci, snadná korumpovatelnost penězi, nihilismus a neustálé odkazování na stát, jako garanta sociálních jistot odebírá pocit odpovědnost jednotlivcům.

Setrvávání na hierarchii zásluhovosti, kdy jakákoli svěží myšlenka musí počkat, než se dostane na ty zasloužilejší, je důsledek na poslušnosti založených režimů, kdy pro úspěch stačilo nekřičet, nebýt příliš novátorský a vyčkat.

V každé totalitě platí rada: „Žer, ale nemlaskej“, v nedávné době dokonce bylo možné: „Žrát i mlaskat“. Dokud bude společnost primárně postavena jen na potřebě plného žaludku, je vládnutí snadné pro každého, kdo to pochopí a uplatní, bez ohledu na to, zda jde o přežité komunisty, ideově vyprázdněné politické strany nebo podnikatele, kteří si spolu se svou politickou funkcí chtějí navýšit zisky, moc a nedotknutelnost.

Média a ti , co se na práci médií podílejí, jsou již léta k smíchu zejména Miloši Zemanovi. Pokud jsou média v roce nula, tedy až nyní jim dochází jejich promrhaný čas, pak je naděje, že něco podobného se stane i v občanské společnosti.

Bez osobní odpovědnosti za svůj osud, kultivace morálních hodnot jednotlivce nebo v horším případně revoluční katarzí vyvolanou prázdnými žaludky, to ale nejspíš nepůjde nikdy.

Zahnívající „Kůl v plotě“

AMI HOME! Praha Ruzyně, 30.03.2015

Dovětek k akci Dragoon Ride

Selhal dlouhodobě a intenzivně vytvářený mediální obraz Česka, jako státu s velkým sentimentem za totalitní komunistickou vládou dělnické inteligence, národu, který pošilhává po „jistotách“ despotických režimů v Rusku a Číně, který si neumí vážit svobody.

Kdo si vyzkoušel soudržnost mladých i starších, kooperaci Policie, Městské Policie s lidmi, radostnou náladu z toho, že křiklouni, komunisti a trollové nebyli vidět, musel, tak jako já, být pobaven večerním vystoupením Jaroslav Foldyny (mimo jiné i člena proruského pravoslavného bratrstva Řádu sv.Konstantina a Heleny, sdružujícího bývalé agenty StB, ruské oligarchy, atd.) a komunisty Jiřího Dolejše (z líhně budoucí moci, Prognostického ústavu).

Vypadá to, že dikce a slovník starých struktur se naprosto míjí se současnou dobou, odvolávání se na „lidi“, „řady lidí“, „většinu“ ve větách komunisty Jaroslava Dolejše zní stejně komicky jako legendární projev „kůl v plotě“ Miloše Jakeše na Červeném hrádku.

Bude zajímavé sledovat, zda populisti u moci otočí své postoje, když uvidí záběry tisíců lidí podporujících NATO a zanedbatelnou podporu proruských názorů. Výsledky veřejných průzkumů doložené „živými obrázky“ by je měly nasměrovat.

Osobní poznámka:
Děti chtěli vidět živého Jiřího Vyvadila, stejně, jako chtěli vidět např.: málo se vyskytující bílé tygry v ZOO v Liberci, ale k Ruzyňským kasárnám jsme dorazili až po škole, ve 14 hod a měli smůlu. Nakonec se uspokojili alespoň pohledem na jednoho živého komunistu a známého ukřičeného „taxikáře“. Příště by snad stálo za úvahu vybírat vstupné a utržené peníze posílat třeba na Ukrajinu.

Utržení ze systému moci

Zdroj: http://www.vons.cz/vaclav-havel

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení (detaily nejsou podstatné).

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.

Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).


*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011.

Václav Havel na Petříne?

Václav Havel na Petříně?

polemika s Kristýnou Drápalovou

foto: Barbora Daušová

Pracovník Knihovny Václava Havla pan Jan Hron upozornil Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla na text v blogu Kristýny Drápalové na serveru ihned.cz.

Hlavní argumenty Kristýny Drápalové jsou obdoba již zveřejněných prohlášení několika osob a jedné instituce a proto je vhodné, zejména pokud je výzva k reakci od pracovníka instituce, tedy Knihovny Václava Havla, na některé části textu v blogu autorky reagovat.

Předně uvádím, že jsem rád i za negativní názory.

Jsem přesvědčený, že veřejná diskuse je potřebná a bez věcné oponentury nelze vést smysluplnou obhajobu záměru.

(Na konci tohoto textu je vyjádření autorky sochy.)

Kristýna Drápalová ve svém textu používá své argumenty pro mne poněkud chaoticky, proto si dovolím shrnout její výhrady takto, aby bylo možné odpovídat:

1. Dosud o projektu nic netušily úřady, ale hlavně Pražané.

2. Chybí jí demokratická diskuse o podobě sochy a jejím umístění.

3. Chybí jí demokratická veřejná soutěž.

4. Vadí jí Petřín, kde by pode ní měli být jen romantičtí literáti, ne politici a disidenti.

5. Nelíbí se jí, že je Václav Havel ztvárněn civilně.

6. A vadí ji také, že lidé ve spolku nepřemýšlí tak jako ona.

ad netušící úřady a „Pražané“

Na jaře roku 2012 jsme oslovili Knihovnu Václava Havla, pana Ivana M. Havla i paní Dagmar Havlovou a předložili jim k vyjádření záměr zřídit Spolek a představili jim i dokumentaci sochy, včetně fotografií.

Pokud bychom v té době obdrželi zamítavá nebo nesouhlasná stanoviska, Spolek by nejspíše ani nevznikl. Protože jsme v demokratické společnosti, se zamítnutím, či nesouhlasem jsem se nesetkali. Odpovědi lze shrnout takto: Nejsme proti vaší aktivitě, ale na tomto projektu, resp. na činnosti spolku se podílet nemůžeme/nebudeme.

Od první registrace (26.07.2012) sdružuje Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla (dále jen Spolek) zájemce o aktivní pomoc a vyhlášením veřejné sbírky (17.11.2012), resp. dobrovolnými příspěvky od spoluobčanů verifikuje záměr sochu vytvořit.

Reportáž v ČT při zahájení sbírky 11/2012

Na tiskové konferenci Spolku (14.11.2012) za účasti novinářů i České televize jsme informovali veřejnost o Spolku a o vyhlášení sbírky. Lze snadno dohledat následné články, reportáže a rozhovory v tištěný a internetových médiích, v ČT, TV Metropol, ČRo, atd.

Od založení Spolku jsou v provozu internetové stránky a Facebookový profil, kde lze nalézt informace, výroční zprávy, výkazy o hospodaření, sbírce, atd.

Je taktéž faktem, že od poloviny roku 2013 se přístup médií trochu změnil a dostat informace do tisku bylo stále komplikovanější. Všechny peníze střádané ve sbírce totiž jsou určeny pouze pro výstavbu sochy a není z nich financováno nic jiného. Jako eticky nepřípustné se nám též jeví používání komerční reklamy. Jakékoli informace, které jsou v novinách, na internetu a ve velkých médiích, jako jsou celostátní deníky a zejména pak televize a rozhlas, jsou vždy aktivitami redaktorů a reportérů. Na placení PR agentury nebo nakupování komerční reklamy peníze na výstavbu sochy použity nebyly a ani nebudou.

Rozhovor na ČRo 6, 14.11.2012: ZDE.
Titulní článek v Lidových Novinách 3.3.2015: ZDE.

Další odkazy na citace a články v médiích: ZDE.

Za tímto projektem nestojí žádná instituce, politická strana, ani peníze z veřejných zdrojů, dotace z kulturních fondů úřadů, atd. Tento projekt je občanská aktivita, financovaná pouze veřejnou sbírkou: "Občané sobě" a aktivní pomocí jednotlivců. 

Netuším, jak lze potvrdit nebo vyvrátit, zda „Pražané“ byli nebo nebyli informováni, ale rozumím tomu, že konkrétně Kristýna Drápalová a zajisté i mnoho dalších „Pražanů“ informováni nebyli. 

Názor všeho-lidu nebo v tomto případě „Pražanů“ pokládám za irelevantní argument.

Pakliže může být v jedné společnosti nálada na zvolení Václava Havla presidentem a o pár let později ta samá společnost opět demokraticky zvolí Václava Klause a později i Miloše Zemana, pak nelze příliš spoléhat na trvanlivost názorů „všech“.

Ani dějiny nepamatují, že by cokoli smysluplného a zejména dobrého vzniklo na poradě „všech“. Demokratický systém je něco jiného. Někdo předloží vizi, myšlenky nebo projekt, a je na samotném obsahu vize nebo projektu, zda a jak bude přijat.

Proto má v tomto konkrétním případě smysl nekomerční a nepolitická aktivita, zejména pak veřejná občanská sbírka.

foto: Petr Dauš

Zcela zásadní je pochopitelně názor a vyjádření Útvaru památkové péče, majitele i správce pozemku, tedy dotčených kompetentních úřadů, což je ve zkratce několik odborů magistrátu hl.m. Prahy. 

Aby však bylo možné jednat s úřady musí být k dispozici podklady, projekt instalace, který v současné době zpracováváme. Předpokládáme, že první jednání zahájíme letos v dubnu po dopracování studie. 

ad absence „demokratické diskuse“

Právě tím, že záměr Spolku je publikován již tři roky, diskuse probíhá. Neznám představu oponentů, jak by taková diskuse měla podle nich vypadat, aby byla dostatečně demokratická.

Jistě se najdou osoby a instituce, které se cítí opomíjené a tím i dotčené, ale seznam osob a institucí, které si na odkaz Václava Havla činí nárok neexistuje, ale i kdyby existoval, těžko nalézt jednotný názor na umělecké ztvárnění sochy, výběr místa i času instalace.

ad absence „veřejné soutěže“

Nemyslím, že je možné vytvořit komisi, která by zahrnovala osoby, které Václava Havla znaly, doplnit je o zástupce předlistopadového disentu, přizvat kurátory, architekty, literáty, dramatiky, politiky a zástupce více či méně dotčených institucí. Pokud by nikdo nereklamoval, že nebyl osloven a komise není kompetentní, pak by komise vybrala jedno dílo, jedno místo a jeden termín pro odhalení sochy a vše by pak musela předložit "Pražanům" ke schválení.

Tento postup by asi byl dostatečně korektní, ale tímto postupem socha Václava Havla bezpochyby nikdy nevznikne. 

Proč?

Václav Havel nevytvářel hodnoty pouze literární, ale i jiné. Byl schopen skvěle pojmenovat rozdíl mezi pravdou a lží, uměl poukázat na podstaty problémů i zprostředkovávat vize, dávat životu smysl osobní odpovědností. 

Nepochopení, obavy, zloba i agrese mívají kořeny v neznalosti, ve strachu z neznáma.

Díky své schopnosti srozumitelně a přesně popsat podstatu událostí, společenských poměrů i lidské duše vytvářel svět srozumitelným a tím i bezpečnějším.

Svou pravdivostí, otevřeností a srozumitelností si našel cestu k jednotlivci. Spříznění v pochopení, v doteku vlastní duše, tak u mnoha lidí logicky vytvořilo osobní vazbu.

Setkal jsem se s příznivci Václava Havla, kteří se nechtěli spojit s jinou iniciativou nebo projektem, protože je pro ně jejich vztah k odkazu Václava Havla příliš osobní na to, aby ho byli ochotni a schopni s někým dalším sdílet.

Setkal jsem se příznivci myšlenek Václava Havla, kteří se báli veřejně projevit, aby si neuškodili v práci, nestali se terčem posměšných poznámek.

Setkal jsem i s lidmi, kteří po veřejné podpoře odkazu Václava Havla byli natolik vulgárně a nebezpečně obtěžováni, že i Policie tento stav vyhodnotila jako ohrožení a poskytla jim ochranu.

Najít všeobecnou shodu na podobě sochy, místu pro její instalaci a obecně i na to, zda má socha vůbec vzniknout, je nejspíše nemožné. Přesto jsme ve Spolku přesvědčeni, že cestu je potřebné najít.

ad Petřín

Vrch Petřín a okolní zahrady jsou zajisté významným místem, různými způsoby spojeným s historií. Nelze však souhlasit s tím, že Petřín patří jen romantickým básníkům.

Mimo jiné jsou instalovány i následující sochy (uvedeno s rokem instalace):

Hana Kvapilová, herečka (1913)

M.R. Štefánik, letec (1938 a 1994)

Ferdinand Laub, houslista (1913)

Vítězslav Novák, skladatel (1950)

Pomník obětem komunismu (2002)

Nelze též souhlasit s tvrzením, že Václav Havel nebyl romantický básník:

Tuto připomínku chápu jako vtipnou nadsázku, tedy stejnou měrou:
Václav Havel byl romantický básník, možná dokonce víc než J.V.Sládek. Pochopitelně po svém.

Umění jinotaje (Václav Havel, Básně. Antikódy, Spisy, 1999, Torst)

Znám křišťálovou - mrk - studánku

kde nejhlubší - mrk - je les,

tam roste - mrk - zlaté kapradí

a vůkol rudý - mrk, mrk - vřes ...

ad příliš civilní pojetí sochy Václava Havla

Názory na jakékoli výtvarné dílo jsou a budou vždy různé, to je ostatně i jedna z podstat uměleckého díla. Nejspíše nejhůře jsou na tom umělecké počiny, které nevzbuzují žádné emoce.

Schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla je podstatou výtvarného umění. S použitím citace Ayn Rand: „Základním účel umění, není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě. Umění vyjasňuje lidské chápání reality. V tomto smyslu, umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“

No, a jsme u základní otázky:

Jak by měla socha Václava Havla vypadat?

foto: Barbora Daušová

Pamětní deska (Divadlo Na Zábradlí, Praha), Lavička Václava Havla (Dublin, Barcelona, atd.), busta Václava Havla (Washington, D.C., ND v Praze) a další, jsou ukázky různých uměleckých přístupů. Figurální socha v životní velikosti má však poněkud odlišný význam a je spojena více s osobností Václava Havla než s autorem sochy.

Výhradně osobní umělecká interpretace autora, například přetvoření figurální sochy do abstraktních odkazů, by v případě sochy Václava Havla byla spíše známkou exhibicionismu autora. Najít kompromis mezi zcela civilním pojetím, nepřiměřenou a nevhodnou adorací a subjektivním uměleckým pohledem autora sochy je těžký úkol. 

Názor nejen členů spolku je takový, že v tomto případě je ztvárnění adekvátní a zdařilé. Proto jsme se rozhodli realizovat tuto verzi sochy, která nebyla vytvořena na zakázku a vznikla dříve, než sochu realizovat vůbec kohokoli napadlo.

ad „... než se do toho pustíme, zkusme trochu myslet“

Zkusme nejen myslet, ale také diskutovat, polemizovat, argumentovat a předkládat fakta a vysvětlovat své názory.

Tento text je polemika s názory a pokus o vysvětlení souvislostí, okolností i motivací.

Petr Dauš

Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla, předseda spolku

V Praze, 11.03.2015

Poznámka:

Je všeobecně známo, že si Václav Havel sochu nepřál, nicméně toto prohlášení je z 90-tých let, kdy měly sochy poněkud jinou historicko-politickou konotaci a kdy aktivity občanských sdružení byly většinou ojedinělé a lokální. Osobně jsem přesvědčen, že projekt bez politické okázalosti, iniciovaný spolkem a financovaný občanskou sbírkou by panu Havlovi nevadil.

Oprava několika faktických nepřesností v textu Kristýny Drápalové:

Barbora Daušová není neteř Petra Dauše, "Hurá akce" není až tak „hurá“, trvá již tři roky, autor fotografie uveřejněné u textu není Barbora Daušová.

Spolek také nikdy netvrdil, že je "lid" nebo "Pražané" a má tak nárok na výstavbu sochy, stejně tak, že odpůrce instalace sochy Václava Havla je "škarohlíd", atd.

Vyjádření autorky sochy:

Čistě politickou sochu nechť vytvoří zasloužilý umělec prošlý výběrovým řízením. K této soše, jakožto k soše o jejímž vzniku pan Havel věděl a dokonce i sochu reálně viděl, se váže můj velký obdiv k jeho osobnosti. Proto civilní provedení s koncepcí sochy bez soklu, zachycena v chůzi, s deskami a pomyslnými texty v ruce. Optimistický výraz ve tváři, je určitou nadějí v budoucnost, kterou nám dal a v co nám dnes, více kdy jindy, zbývá jen věřit.

Barbora Daušová

V Praze dne: 11.03.2015

Odkazy:

www stránky spolku: www.VHsocha.cz

FB profil spolku: facebook.com/VHsocha

Tento příspěvek ve formátu PDF: ZDE