Definice lásky

Byl jsem zvědavý na televizní film podle scénáře Michala Viewegha, vycházející z jeho knihy: „Povídky o lásce“, s názvem: „Definice lásky“ v režii Jána Sebechlebského.

Zdroj: Česká televize, autor: Jef Kratochvíl

Ambiciózní název, evokující možnost definovat lásku, mne zaujal, stejně tak jako kombinace poněkud nesourodých tvůrců a situací: autor knih, které si rád přečtu, poprvé napíše scénář k televiznímu filmu, režisér nekončících neurotických hádek v nekonečném seriálu (Ordinace) jde točit poetické drama a Česká televize se pustí do natáčení původní televizní inscenace, tedy formátu, který byl bohužel skoro zcela nahrazen béčkovou až céčkovou produkcí z různých koutů světa.

Definovat lásku je velký úkol, se kterým si moc neví rady nejeden filosof, sociolog, glosátor i bloger. Snad nejlépe se podařilo sestavit definici lásky Erichu Frommovi, nicméně podoby lásky jsou tak různé, že lze těžko najít univerzální popis.

„Klub osamělých srdcí“, by byl, podle mne, lepší název pro takovýto televizní film. Dokázat být sám se sebou v pohodě je totiž primární předpoklad k tomu, být s někým. Rozpolcenost, nevyzrálost, nesoběstačnost, nenaplněný život mohou být předpoklady k tomu, aby člověk hledal a následně se držel partnera, ale pak to není vztah o lásce, ale o potřebě. Nutnost být s někým, když nedokáži být sám může způsobit jakousi závislost, ale partnerství v lásce to určitě není.

Nad vykreslenými osudy postav, věrně okopírovaných ze současného života, tedy nad nesplněnými přáními a vizemi, nad fatální rezignací a vše prostupující apatií by jeden zaplakal. Ano, život není jen o snech, zamilovanosti, lásce, ale taktéž o umění nezbláznit se.

Náznaky, že vše souvisí se vším, jsou vidět stále více. V současnosti se probouzející revolta mladých vnímavých lidí, vyčerpanost současného politického systému, zastaralost pracovně-organizačních schémat ve velkých podnicích, frustrace z nenaplněnosti vlastního života, jsou příznaky doby, které se odrážejí v různých počinech jednotlivců a skupin.

Film: „Definice lásky“ reflektuje dobu.
Pokud lze tedy napsat „Definici lásky“ v kontextu současné doby, pak takto: nezbláznit se.
A o tom byl film.
Stačí se nezbláznit.

Některé komentáře, recenze filmu, ani nechci zmiňovat. Kde není dáno pochopit víc než jen dialogy z Ordinace, nelze asi více než povrchnost očekávat.


PS: Pan spisovatel Michal Viewegh je v pooperační péči lékařů a já si dovolím popřát výdrž, rychlé a důkladné uzdravení, pevné zdraví.

PF 2013 PD

Vážení přátelé,

přeji šťastné přežití Vánoc a

pevné zdraví v roce 2013.

Auto-protest-portrét
© 2012 Petr D. Všechna práva vyhrazena.
Modelka: Sabina K., MakeUp: Helene, Foto: Petr  D.

Děkuji za přízeň tomuto blogu.

Petr

Mráz přichází z hradu

Roman Janoušek a Pavel Bém na golfu.
Fotografie z webu golf.cz, z akce: Prezident's Golf Cup 2009,
tedy akce pořádané Václavem Klausem,
kam si pozval "ty své".
S úctou děkuji autorovi fotografie:
Antonínu Krčmářovi.

Už dříve jsem si dovolil poukázat na román Michala Viewega (zde) a rád bych tak učinil znovu.

Poněkud unavený z hlouposti, nadutosti a nekritické sebestřednosti divných lidí, kteří se vyskytují v politicko-mediálním prostoru našeho státu, mne potěší každá snaha o změnu.

Alibistické a pohodlné plavání po povrchu skutečností, jako náhrada za pohled s vlastní odpovědností. Tolik oblíbená a ukrutně nudná chůze s davem, jako prostředek k alespoň nějakému uplatnění vlastního ega. Netolerance k čemukoli složitějšímu než je žrádlo a hovno, jako princip obrany proti nekonečné rozmanitosti světa.

Je hodně možností, jak se vypořádat s vlastními rozhodnutími, s vlastní životní cestou. Vždy byly a budou velké skupiny manipulovatelných lidí, kteří z různých důvodů nedokáží být odpovědní sami za sebe. Není lehké dívat se do zrcadla, pokud se z něj na vás dívá hloupost, lež, pokrytectví a ztráta ideálů. Pak je snadné semknout se v šiku se stejně frustrovanými, vytvořit si pseudo-pravdy, skupinově mlátit do stolu, podjebávat ty odvážnější a slepě prskat na všechny strany.

V různých obdobích dějin jsou různé podmínky pro život. Někdy mají navrch pravdoláskaři, jindy zase lžinenávistníci. Ano, po 17. listopadu 1989 byl velký hlad po pravdě a lásce, kterému podlehli i alibisté, ale pak přišlo dlouhé období formálně ustanovené v roce 1998 Opoziční smlouvou, které trvá dodnes a kde neplatí pravidla, pravda ani morálka, ale jen možnost být nebo nebýt kolaborantem v politicko-ekonomických spolcích.

Otevřený, Haškovsky vtipný a jasný popis takovýchto spolků je obsahem knihy: „Mráz přichází z hradu“. Každá snaha o poučení z historie nebo snaha o popis reálií doby se tak stává nahlodáváním struktur. Kdo pamatuje bezvýchodnost normalizačního Československa a následný údiv, jak snadné bylo tu bezvýchodnost prolomit, si musí klást otázku, zda opět nejsme před dalším 17-tým listopadem. I když jsou historicko-politické reálie jiné, jedná se o stejný model chování společnosti. Jde jen o to, kdy dojde většině trpělivost nebo kdy začne mít rozkrádání státních peněz politicko-ekonomickými spolky dostatečný vliv na „žrádlo a hovna“ i těch, co nevidí dál, než na práh svého alibismu.

Následuje vymazlená ukázka ve stylu: „Král je nahý“ z knihy Michala Viewega: „Mráz přichází z hradu“:

Roman Janoušek ... a tak záměrně bryndal, aby udělal dojem na Rampulu s Grygárkem.
„Zhasněte ty světla, kurva!“ zvolala Nagyová na barmana.
„Je boží den. Víte,  kolik dneska stojí elektřina?“
Barman zhasl.
„Ne,“ řekl ztěžka Martin Roman. „Kolik?“
„Pět kun,“ škytl Husák.
Ten je úplně na prach, pomyslel si Roman Janoušek. Jako já. Absurdní poznámka náměstka policejního prezidenta nicméně vyvolala výbuch veselí.
„V noci jenom tři,“ plácl generál Lang.
„To je takzvaná noční kuna,“ řekl Háva.
Všichni se smáli.
„I tři kuny jsou kurevsky hodně,“ namítl Dospiva. „Na to si kurva musíme posvítit.“
„No tak to kurva nechte!“ zaječela na barmana Nagyová.

Vysvětlivky ke jménům:
Roman Janoušek - český podnikatel a miliardář, médii označován za pražského krajského kmotra.
Vlastimil Rampula - Státní zástupce, médii označován za „zametače kauz“.
Libor Grygárek – Náměstek vrchního státního zastupitelství.
Jana Nagyová – Ředitelka kabinetu premiéra Nečase.
Martin Roman – Do 05.09.2011 předseda představenstva ČEZu. Nejbohatší zaměstnanec v ČR. Z monopolních zisků ČEZu údajně financoval politické strany.
Jiří Lang – Ředitel BIS, médii označován za „ochránce StBáků v BIS“.
Richard Háva – Podnikatel, ovládá podnikatelské skupiny kolem firem Omnipol a Zenit, přítel Miroslava Kalouska.
Marek Dospiva – Miliardář, spolumajitel investiční společnosti Penta.


Omluva: Citlivějšímu čtenáři se omlouvám za použití slova "hovno".

Žít

Zpívat si
podat ruku
poslouchat.

Carpe Diem

(c) 2012 P.D.

Lapám a hýčkám chvilky
co nepozorovány míjejí
Průsvitné náznaky
tušených nadějí

Neviděné obrysy možností
nápověda pro klidné a
suché z nosu pro hladové
Nechtít, nekřičet, ... poslouchat

Vítr ve vlasech?
Zpomal, zastav a nedýchej
Vnímej a porozumíš
Carpe Diem

To jsou mi způsoby ...

Jako jsou různé způsoby seznámení a prvních měsíců zamilovanosti,
tak jsou i různé způsoby rozcházení a prvních měsíců rozchodu.

Jedno však obě situace mají naprosto společné:
Realita se názorově ohýbá podle budoucích přání.


Tak třebas takto:

Vize budoucnosti jsou skvělé / vzpomínky na minulost jen ty špatné.

Neprožité situace se jeví skvěle / prožité štěstí se škrtá.

Úplné maličkosti budí radost / každá prkotina otravuje.

Stačí náznak a úsměv svítí každou minutou / roztrhání na cucky budí maximálně opovržlivý pohled.

Neexistuje nedorozumění, omyl je roztomilý  / neexistuje stejná myšlenka, omyl je schválnost.

Inzerát

Sestry Penelope a Monica Cruz
Příklad vzhledu ředitelky. :)
Zdroj:  www.posh42.com

Klidně by mohl existovat následující inzerát, který by řešil víc věcí najednou.
Jednak by definoval role, s tím, že chlap už nechce být v roli macha, ale chce si také užívat rodiny, dětí, volného času. Vyřešily by se tak i nesmyslné paragrafy občanského zákoníku a pracovního práva.
Současně by se eliminovaly i stesky nad vytížeností partnerek v práci a rodině. Prostě by se role obrátily.
Stačí mít co nabídnout, tedy tu práci, kterou chlap zatím vykonává a kterou vymění za roli partnerky v rodině.
Nevím, jak by to fungovalo, ale zkusit by se to určitě mohlo. :)


Majoritní akcionář a emeritní ředitel hledá výkonnou ředitelku na plný úvazek.
Manažerská (innominátní) smlouva obsahuje následující plnění a protiplnění.

I. Plnění, nutné předpoklady
1. Výkonné řízení firmy.
2. Dobrý vztah k dětem, svědomitost, odpovědnost.

II. Pracovní doba
Podle článku I.1. 8 hodin, 5 dní v týdnu.

Podle článku I.2. 24 hodin, 7 dní v týdnu.


III. Protiplnění I.
Plné krytí osobních nákladů, odměny o vánocích, narozeninách a jmeninách, služební auto s řidičem, telefon, firemní platební kartu na ostatní neuvedené výdaje, dovolenou minimálně dvakrát ročně podle vlastního výběru a další předem sjednané činnosti.

IV. Protiplnění II.
Zázemí rodiny, bydlení, teplá strava, praní, žehlení, úklid, péče o děti a všechny jinak zpravidla ženské činnosti.

V. Smlouva neobsahuje
Odstupné, ani žádný jiný zlatý padák v případě ukončení smlouvy.

VI. Nástup 
možný okamžitě (po uzavření smlouvy).

VII. Ostatní ujednání
Protiplnění dle článku III. a IV. zajistím osobně.
Zkušební doba je stanovena: 12 měsíců.

Poznámka:
Analytické myšlení, manažerské zkušenosti, schopnost řízení lidských zdrojů, znalost programovacího prostředí .NET, zkušenosti s vývojem a projektováním MIS, MES, relačních databází a průmyslových komunikačních protokolů atd. spojené s výkonem funkce dle článku I.1. potěší, ale nejsou nutnou podmínkou.

K žádosti přiložte:
- CV
- aktuální index BMI
- fotografii.

Ráno mne probouzí tma ...

Součástí života jsou i chvilky mezi sněním a bděním. Podivné situace bez odpovědí. Tak jsem zkusil jednu takovou sněnou situaci uchopit a rozklíčovat.

Dívaly se na mne vystrašené oči a řekly:
"Za 65 hodin ve "Zdi padni" jsem umřela, tak se na mě nezlobte."
Zeptal jsem se: "Jakých 65 hodin?"
Dostal odpověď: "Ve Zdi padni."
a pak jsem se vyděšen probudil.

Chvilku jsem přemýšlel, co mi to ta holka chtěla říct a "Zdi padni" jsem rozklíčoval:

Nezvládala jsem nápor odpovědnosti, závazků, ... den, co den. Pak se ve mě něco zlomilo. Přišlo to náhle, ale bylo mi zcela jasné, že musím utéct. 
Potřebovala jsem zmizet, nadechnout se, nechat se ušpinit, nebýt sevřená svědomím. 
65 hodin trvalo, než mi došlo, že jsem v sobě zničila vše, co mi bylo cenné, že už nic nebude stejné, že to, co bylo, sice bylo správné, pravdivé, odpovědné, ale natolik mě to ničilo, že už to víc nechci. Zničila jsem to a teď mohu dýchat. 
Pud sebezáchovy mne dovedl k tomu, že jsem umřela. Ta, která jsem byla, mne ničila, tak jsem ji zabila.
Nejsem nyní šťastná, i když bych to hodně chtěla, ale prožívám už alespoň chvilky štěstí. 
Nemám radost, ale hledám ji. Když se dělá, líbí se mi to, mohu alespoň něco dávat. 
Držím se chvilek obyčejného života, to stačí. 
Už nemusím myslet na budoucnost, rekapitulovat minulost, váhat zda něco dělám dobře, či špatně. 
Nesním, neplánuji, nežiji to pravé. Vím, že tohle je špatné, ale už o tom nemusím přemýšlet. 
Znovu začínám.

 A tak mi došlo, že nemám odpověď, že tohle nejsou otázky.

PS1: Pokud by jsi vážený čtenáři měl jiný výklad, rád ho zde také uvedu.
PS2: Text je fikce a neobsahuje realitu, fakta, ani osobní výpověď.

Hle: člověk

Hluboké city jsou polétavé peří ve větru tušených nadějí.
Letmé pocity jsou nezřetelné vábničky nadějí.
Tušení je hledání strastí nebo štěstí v předstihu událostí.
Strach je jen druhá strana stejné mince, naděje.
Bláhové sny jsou předzvěstí reálné katastrofy.
...
Člověk je tak skvěle vybaven rozumem, že
opojení ztrátou rozumu je až příliš lákavé.

Obrázek: Leonardo Da Vinci (1452–1519), Vitruvian Man

Cokoli

Kdy nastane den, kdy bude jasněji,
kdy se potkají cíle, tak stejné,
kde bude to místo, kde se setkáme?

Nikdy.
Nikde.
Nic.

Jsi minulost, jsem současnost a budoucnost?
Není snadné být a minulé má být lepší,
než cokoli dnes, cokoli zítra.

Bylo tak jasno, cokoli bylo, bylo naše, ale
zbylo jen pár starých fotek a mnoho vzpomínek.
Jaká budoucnost? Jaké společné?
Jako. Jen jako.

Beton, kameny, ocel, skála, ...
Vzala jsi si cokoli a budovala hradbu a já jen
hloupě přihlížel, jak se vytrácíš z našeho snu.

Cvak, tik, klik, zámek a konec.
Klíče do schránky a pac a nazdar a nejsem.
Máš teď svoje štěstí. Nové, čerstvé, emancipované.

Jen se dívám zdáli a obdivuji jak lehce jde mazat,
jak lze jistoty škrtnout, naděje zazdít a dnešek zapomenout.
Jo, city jsou jen vrtkavé peří ve větru nových nadějí.

Cokoli bude, je Tvoje,
cokoli bylo, bylo,
cokoli je, není.

Zbyl je morový sloup.

Už ho znám.
Stojí a stojí a stojí.

Citáty

Krkonoše, 2012

Následující citáty jsou citace toho, co jsem nedávno napsal v korespondenci. Nelze citovat privátní dopisy, ale vytržením z kontextu snad neprolamuji důvěrnost.

Děkuji tímto adresátům dopisů, přátelům, že jsou mi neustálou inspirací.

S Pavlem Žákem a jednou jeho známou písničkou: "Přátelství, to je někdy víc než láska."



Ženy nepotřebují hledat pravdu. Jsou přesvědčeny, že pravda je jejich pohled na svět.


Pevný bod ve vesmíru nemůže být něco a už vůbec ne někdo jiný. Pevným bodem si může být jen člověk sám.


Neomlouvej se za to, co jsi záměrně udělal. To je hřích.


Pokud je romantika očekávání, víra, sny a naděje, pak sentimentalita je rezignace.


Možnost fyzické agrese proti člověku je ztráta svobody všech.


Proč by osobní štěstí mělo být důležitější než štěstí blízkých?


V zamilovanosti je možné začínat, určovat směr, rozhodovat se bez vazeb s minulostí, zcela lehkomyslně se rozhodovat, žít od teď do zítra, nechávat ... Neznalost je tak osvobozující.

Etika elit

Citace: " etika cti je etikou výjimečnou, říkává se "etikou elit" "

Bez dalšího komentáře si váženého čtenáře dovoluji odkázat na úvahu Jana Sokola.
Link: Etika a čas

Boj

Boj

Jsi uvnitř
Nepouštíš mne
Bolí to

Bude tedy boj
Válka kde
vítězstvím je NIC

Opakovaně
až do dna
do mrtě.

Prázdno a vymeteno
Žádné stopy
Dutá tma

Do boje!
Nic je nadějě
První nádech

Koho chleba jíš, ... až se ucho utrhne.

Kolikrát je možné jít se džbánem pro vodu než se ucho utrhne? 
Jak hlasitě je potřeba do lesa zavolat až se z lesa ozve?
Kolik je potřebné sníst jeho chleba než se bude zpívat jeho píseň?
Kolik toho boží mlýny namelou, než si budou jisté?

V orálně sdílených příslovích bývá moudro sbírané a předávané přes generace, ale významy lidových přísloví taktéž vypovídají o národní tradici. V živých příslovích se odráží dějiny rodičů, prarodičů a jejich rodičů a prarodičů. Pokud nějaká přísloví stále žijí, jejich význam je nejspíš stále platný.

Tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne.
Anachronismus tohoto přísloví mne hodně zaráží. Proč by mělo být chození pro základní živočišnou potřebu trestáno? Bez vody není života a přesto, kdo pro vodu chodí, je trestán opotřebením nástroje základní obživy. Jistě, přísloví hovoří o prosté věci: nepokoušej štěstí příliš dlouho, ale proč by se mělo štěstí vůbec pokoušet?
Co vede jednotlivce, aby věřil ve štěstí, v náhodu?
Zoufalost? Beznaděj? Nedůstojná nedůvěra ve vlastní schopnosti?

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Jedno z mála přísloví, které je schopné dávat naději.
Ale jakou naději?
Bláhovou.
Někdo nebo něco se postará, aby každému bylo dopřáno podle jeho chování? A kdo nebo co to má zařídit? Jistě, zcela logicky lze odvodit, závislost zla na zlu, dobra na dobru, ale je to tak vždy? A zcela po pravdě: Fungují tyto závislosti samy o sobě?
Těžko.
Věřit, že odplata bude vždy spravedlivá, že vykonávané dobro bude vždy odměněno je sice hezké, ale racionalitu zcela postrádající tvrzení. Tak jako bez osobní spokojenosti nelze rozdávat pohodu ostatním, tak nelze spoléhat na návratnost jakékoli vynaložené investice.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Za prachy do vězení, za výhody do pekla, za ztrátu duše do Bohnic, za cokoli si nevážit sebe sama, nemít právo stát rovně a dívat se zpříma svým dětem do očí a při tom všem si zvesela prozpěvovat?
Nechce se mi věřit, že takovéto pořekadlo je starší než první spisy Marxe a Lenina, ale nejspíš tomu tak bude.
Poslušnost je základ moci a dokud se najde dostatek poslušných, bude moc svěřována do rukou komukoli s dostatečně pružnou páteří a dobrým pěveckým projevem.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Tak, aby bylo jasno: Boží mlýny neexistují.
Není na světě člověk, který by je viděl.
Pokud by už jakýkoli bůh měl vlastnit mlýn, proč by v něm mlel a co by v něm asi tak mlel?
Spravedlnost?
Proč by se spravedlnost měla mlít?
Lze připustit, že existuje-li bůh, pak, pokud by vlastnil mlýn, pak by mlel jistě, ale stejně tak lze připustit, že pokud mlýny nemelou jistě, nevlastní je bůh a nevlastní-li je bůh, pak dozajista nemelou zcela jistě.
Spoléhat se na mlýny tedy není žádná záruka.
Stejně tak není důvod uchovávat naději na pomstu.


Ilustrace: Petřín, Bludiště - malba od K. Liebschera, A. Liebschera a V. Bartoňka, která zachycuje výjevy z bojů Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. Foto: P.D.

Strana svědomí

Věřím, že každý měl, má nebo bude mít v životě snahu nalézt východisko pro osobní statečnost, odpovědnost, opření se o vlastní svědomí, ... Nalezení podstaty, ukazatele, měřítka.
V ideálním případě může každý již v dětském věku čerpat z morálních a etických vzorů v rodině. Ať už však bylo rodinné zázemí jakékoli, uvědomování si vlastní osobnosti při přechodu z dětství do dospělosti dává šanci hledat své svědomí každému.

Před více jak 20-ti lety se osnovy pro studium filosofie na gymnáziu neodvažovaly jít dál něž k Immanuelu Kantovi (1724..1804, (1781, Kritika čistého rozumu)) a nejspíš záměrně jen k jeho ranným dílům. Ostatně, ucelené filosofické dílo z pozdější doby, které by nebylo založeno na polemice s Kantem by se stejně hledalo těžko.
Letmé středoškolské seznámení s filosofy, od přívětivého Platóna (427..347 př.n.l.) až po odvážného Eckharta (1260..1327), nakročení ke svobodě ducha (Hegel, 1770..1831) i poťouchlost dialektiky (Engels, 1820..1895) a zlotřilost a dělnických „filosofů“ (Lenin, 1870..1924), nelze nazvat hlubším filosofickým vzděláním, natož pak teologickou, či mystickou průpravou.

Shrnuto, i přes (nebo právě jen pro) základní znalost filosofických učení jsem byl již tehdy přesvědčený o prosté skutečnosti: V každém je část dobra, svědomí, lidského (selského) rozumu i citu a jen otázkou osobní statečnosti a otevřenosti svého svědomí, zda lze tyto dobré základy lidství uplatňovat v běžném žití. (Pro méně odvážné, kteří nejsou schopni hledat pravdu o svědomí sami v sobě, jsou k dispozici jiné cesty: křesťanské desatero, příkazy Koránu nebo nakonec i právní řád domovského státu.)
Bez významnějších odvolávek a odkazů na velké myslitele historie jsem (spolu s dalšími přáteli) v roce 1989-1990 po dobu několika měsíců aktivně vytvářel volné sdružení se záměrně protichůdným názvem: „Osobní strana“.

Jeden z reportérů domácího zpravodajství ČTK uveřejnil informaci o Osobní straně, kterou převzaly mnohé deníky a časopisy, což způsobilo jednak odezvu mezi čtenáři a budoucími členy, tak i redaktory jiných deníků a časopisů. V přípravě byly články a rozhovory. Například v Mladé Frontě jsme s jednou redaktorkou připravovali velkou vloženou přílohu sobotního vydání.
Po několika měsících došlo však k zásadní změně a redaktoři začali couvat. Ať už byl důvod pro změnu jejich zájmu jakýkoli, a klidně se redaktorům před uveřejněním mohly změnit priority nebo usoudili že získaný materiál není dobrý, zcela zásadní byl pohovor s tehdejším šéfredaktorem Lidových novin, panem Rudolfem Zemanem v březnu 1990. Chvíli jsme si povídali a pak jsem se dozvěděl, že na individuální angažovanost není doba a je stále potřeba táhnout za masový provaz. Obávám se, že tato úvaha správná nebyla.

Pro ilustraci o co přesně šlo, přikládám překlad jednoho článku (rozhovoru) do češtiny, který vyšel ve slovenské verzi časopisu: „Mladý svět“ ještě v květnu 1990. Tenkrát pan Gejza Pinter z Bratislavy přijel do Prahy udělat rozhovor a přetisk v časopise následně prosadil. V Praze už to nešlo.
Následuje doslovný přepis do češtiny rozhovoru publikovaného v dubnu 1990.

Článek-rozhovor ve formátu PDF

Kde

Jednoduše břibrzdit,
vypnout i volnoběh,
vytáhnout klíč,
konečně zavřít oči,
ruce složit do klína a
počkat až se i poslední
divoké myšlenky urovnají do klidu.

Není nutné vystoupit,
stačí zastavit,
zavřít oči
počkat až duše doběhne
na své původní místo a
usadí se.

ACTA (Dohoda Korporací)

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR publikovalo překlad Dohody ACTA, nicméně není zveřejněn oficiální výklad této dohody. Dohoda ACTA má tak neuvěřitelný obsah, že jsem si musel udělat čas, přečíst si celý obsah (51 stran) a přeložit si významy vět do srozumitelné podoby.

(Tim Berners-Lee, vynálezce internetu a názvu služby World Wide Web, považoval za nutné, již v roce 2009, začít hájit svobodu na internetu. Nejspíš věděl proč.)

Dohodu ACTA iniciovala a podklady ke znění dohody dodala korporace RIAA.

Plán iniciátorů byl nejspíš takovýto:
1. Potají připravit dohodu na obranu zájmu nadnárodních korporací
2. Připravit právní rámec pro stíhání, která se nepodřídí
3. V tichosti dohodu ratifikovat (např. při projednávání zákona o rybolovu)
4. Nadřadit zájmy nadnárodních korporací nad všechny jiné zákony a osobní svobody
5. Vymáhání zájmů korporací budou zajišťovat represivní složky členských států a soukromé firmy najaté výborem ACTA

Výkladový překlad celého znění ACTA v PDF je k dispozici na linku: ACTA.pdf

--------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: 
Dohodu za ČR schválil dne 16.12.2011 ministr zemědělství Petr Bendl.
Za ČR ji 26.01.2012 podepsala velvyslankyně ČR v Japonsku Kateřina Fialková.


Linky:
1. Dohoda ACTA v ČR - oficiální překlad (PDF) nebo na serveru EU
2. Dohoda ACTA - anglicky (PDF)
3. ACTA na Wiki - česky
4. Kdo za to může? RIAA a politici, včetně politiků EU
5. Jak to vidí poslanci EP? - Video
6. Rozhovor s Timem Berners-Lee o internetu

Česká republika, Praha: 20.12. 2011

20.12. 2011 obrazem:

Důstojné a reprezentativní je sídlo hlavy státu. Bylo možno ho navštěvovat s hrdostí a úctou.

 Symboly jsou krátké a stručné připomínky. Národní třída, jak přesné.

Divadlo je obraz světa. Absurdní divadlo pak obraz absurdit světa.

Mrazivý a tichý zástup směřující k Pražské křižovatce.
Možná spíše k české a evropské křižovatce.

Tiché hlasy v zástupu nezněly jen češtinou.

Na otce, zakladatele, prvního Československého presidenta, vzpomínaly mnohé další generace.
Se vzpomínkami na prvního Českého presidenta to bude stejné.

 Úcta, ...

osobní zráta, ...

ztracené zrcadlo vlastní duše, ...

naděje, že svět je srozumitelný, ...

a možné je i nelhat ...

a být statečný.

Možná je čas převzít si svůj kousek štafety.

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog

Halelujah (Homo Sapiens)

Nevěřím v bohy, jakékoli. Neakceptuji mystické vyprávěnky ani vlastní mystické zkušenosti. Černá i bílá magie, šamanismus, woodoo, spiritismus a další tradiční či novodobé úniky z reality mi, v lepším případě, přijdou vtipné.
O to víc mne překvapí, když jsem svědkem až kontemplativního spojení lidí. Jiným způsobem, než vzájemnou kontemplací, si nedovedu vysvětlit stav, kdy velká skupina lidí bezděky přijme výzvu k propojení smyslu pozemských věcí.
Spirituální přesah zcela světských sdělení je někdy obdivuhodně univerzální, stejně jako biblická zjevení napoprvé.
Kde, v čem a jak se tato světská univerzální sdělení shodují, co je podstata prostého faktu, že někteří jedinci dokáží oslovit jen sebe, v lepším případě své blízké, v pomíjivých příbězích desítky či stovky lidí a občas, zcela vyjímečně pak  statisíce a miliony? Statisíce a miliony lidí z různých kulturních prostředí, různých věkových i intelektuálních skupin?
Nemluvím teď o církvích a sektách všech druhů, které svoji moc pěstují, institucionálně posilují a pomocí školení, seminářů, fakult a vzdělávacích institucí se zcela pragmaticky učí, jak věrohodně působit.
Mluvím o jednotlivcích, kteří svou autentickou schopnost předávat a sdělovat mají bytostně vlastní a bez podpory církví i bez přehnané penězi vyživované podpory PR agentur zvládají projít sítem času a zůstat.

Nemnoho akordů, jednoduchá melodie a text na pomezí mezi „chválou Pána“, partnerskou láskou, rekapitulací života s notnou dávkou sentimentu působí stejně v roce 1984, 1989 i 2009. Za více jak 30 let použil text a melodii jak sám autor, tak mnoho dalších interpretů nesčíslněkrát. V opakovaných vlnách se jedna jediná píseň vrací a stále působí na velkou skupinu posluchačů stejně.

Možná jde o upřímnost výpovědi, o upřímné odhalení podstaty prostých lidských slabostí nebo o dobrou básnickou zkratku a dostatečně srozumitelné sdělení podstaty. Také ovšem není vyloučeno, že jde jen o kalkul hodně zkušeného profesionálního skladatele a interpreta, který přesáhl původní úmysl.

Ať už se jedná o jakýkoli mysticismus, spirituální propojení nebo CO, pravdou je, že i mě, nesmlouvavého ateistu a odpůrce jakéhokoli mysticismu dostane tak opakované a zprofanované: „Alelůja“.
Leonard Cohen prošel mnoha obdobími a docela dlouho trvalo, než se našel jako autorský interpret, písničkář a showman, vystupující jen za sebe. Přes veškeré možné kalkuly a divoké hypotézy platí, že Leonard Cohen oslovuje.

Michael Jackson propojuje lidi na různých kontinentech, různých věkových skupin. Z osobní zkušenosti vím, že děti bez sociálního, tedy mateřského, ukotvení chtějí poslouchat Michaela Jacksona a mnohdy, s přibývajícím věkem, se od stejného Jacksona chtějí emancipovat. Nejspíše tuší, že společný osud nemůže být zárukou budoucnosti, ale taky cítí spřízněnost, nejspíše absenci mateřské lásky, a vysněnou možnost, víru: „Být úspěšný, navzdory“.

Zde je místo pro další a další „univerzální“ umělce z podobných i zcela odlišných oborů: malíře, sochaře, skladatele, spisovatele, herce, architekty, filosofy, ...

Stejně tak je zřejmé, že míra obeznámeností a délka prožitých let určuje i různé úrovně žánrů, které dokáží oslovovat. Pro někoho může být, například v hudbě, pocitově blízký: Eva a Vašek, Michal David, Nightwork nebo Karel Gott, pro jiné: Jan Nedvěd, Dead Can Dance, Andrew Lloyd Webber, Hana Hegerová, pro další pak: Paul Millns, Sigur Rós, Nina Simone, Léo Ferré, Leonard Cohen, Frédéric Chopin, Michael Nyman nebo Gustav Mahler.

V literatuře je situace obdobná. Někomu rezonují: „Krásné zelené oči“, Arnošta Lustiga, jinému „11 minut“ nebo „Alchymysta“ Paula Coelha, Čapkovy povídky z kapes, jinému stejnou silou pak: Stephenie Meyerová nebo Philip Kindred Dick.

Mysticismu je všude okolo hodně, pokud ho chceme vidět, ale všechny slyšitelné, viditelné, hmatatelné a reálné rezonance duší jsou pozemské.
Síla duše člověka není ve víře v boha, ale v důvěře ve vlastní rozum.

Linky:
1. Dead Can Dance - již neexistující australská hudební skupina
2. Andrew Lloyd Webber - britský hudební skladatel
3. Sigur Rós - islandská hudební skupina
4. Nina Simone - černošská jazzová/bluesová/soulová zpěvačka
5. Léo Ferré - francouzský autorský šansonový zpěvák
6. Leonard Cohen - kanadský básník a autorský písničkář
7. Frédéric François Chopin - polský skladatel a klavírista
8. Michael Nyman - britský hudební skladatel, představitel minimalismu
9. Gustav Mahler - rakouskouherský/český skladatel klasické hudby
10. Arnošt Lustig - český spisovatel, profesor a bohém
11. Paulo Coelho - brazilský spisovatel
12. Philip Kindred Dick - americký spisovatel Sci-fi
Doplněno:
13. Paul Millns - britský folk/soul/blues-ový autorský hudebník
14. Skladba Unintended z debutového alba Showbiz (1999) anglické skupiny Muse