Nad stádem koní – bílých koní – groše zvoní

Foto: ČTK, via blesk.cz

Stádo neosedlaných bílých koní, prohánějících se přírodou, je mystický výjev i pro někoho, kdo zrovna „od koní“ není.

Poněkud jiný dojem ve vás však zanechá koňské spřežení bílých koní, které je ovládáno černým pánem vzadu, pohodlně si sedícím na kozlíku pozlaceného kočáru.

Bílý kůň je buďto výhradně pozitivní symbol (láska, Kristus, štěstí, ..) nebo se označení „bílý kůň“ používá pro ovládané osoby, dosazených do funkcí k plnění zpravidla nekalých cílů. Spoutaný, zapřažený bílý kůň, s klapkami na očích, je pak už jen nástroj k jízdě v kočáru.

Retro úvod
V posledních 25-ti letech s česká ekonomika prošla bouřlivým vývojem.
V prvních letech po sametové revoluci se uvolnilo soukromé podnikání a vyhrávali odvážní, kteří se nebáli rychle opustit svá dlouholetá pracovní místa a převzali odpovědnost za své podnikatelské záměry. Koncem devadesátých let, spolu s privatizací, se ve velkém měřítku zahájilo tunelování čehokoli, kde byl majetek. V dalších letech, když už nebylo co a kde tunelovat (rozprodávat), se začal zadlužovat stát a jeho instituce, aby bylo kde pokračovat v rozkrádání. Následná doba, kdy již bylo rozebráno, snědeno a přestalo být možné tunelovat banky a státu docházely prostředky, přišly dotace z EU a zase bylo veseleji.
Skončila doba drsných mafiánských postupů (vše na černo), stejně tak i doba mafiánů v kravatách (šedá ekonomika) a bylo potřebné vymyslet jiný způsob uplatňování moci. Přímá podpora politických stran ztratila smysl, když se po volbách spojují a kamarádsky rozdělují vliv, již známé tváře šedé ekonomiky postupně zmizely z novin i dalších médií a byla nastolena doba „bílých koní“, tedy doba bílého temna.

Bílé temno
„Bílé temno“ právě prožíváme.
Počátek bílého temna, tedy používání mladých a vzdělaných lidí k prosazování zájmů šedé ekonomiky, se časově shoduje s příchodem dotací z EU. Známosti, kontakty, majetek a s tím související vliv byl sice fajn, ale bylo potřebné obsadit funkce i na těch důležitých postech, kde byla a je nutná znalost cizích jazyků, technické, právnické nebo ekonomické vzdělání.
Součástí nutných předpokladů bílého koně je pochopitelně i jeho čisté Curriculum Vitae, žádný záznam v rejstříku trestů ani v seznamu spolupracovníků StB, žádné členství v politických stranách, žádný majetek z minulé doby. Bílý kůň musí mít čisté CV a naopak se hodí, když má rodinu, kterou chce finančně zajistit, velkou egoistickou potřebu ovládat své okolí z titulu získané funkce, ideálně pak, když je hnán až patologickou potřebou být formálně úspěšný, kdekoli a v čemkoli.  Pro tyto cíle se bílý kůň stane součástí jakéhokoli systému priorit, pokud bude zachována jeho hlavní životní priorita, osobní úspěch, vyjádřený funkcí - společenským postavením a finančním oceněním.

Firma
Pro představu jak tento systém funguje definujme „Firmu“, což je podnik navázaný na státní zakázky a polostátní instituce, ale stejně tak to může být instituce přímo řízená některým stupněm státní správy. Tedy nemocnice státní (např.: IKEM, ÚVN Střešovice, zdravotní pojišťovna (VZP), energetické firmy (ČEZ, PRE, ČEPRO), agentura (Czechinvest), ekologické firmy, likvidace odpadů, zbrojní průmysl, oprava silnic a dálnic, dopravní podniky, atd.
Firma má pochopitelně své zaměstnance, střední a vrcholový management, ředitele, poradenské, finanční a další komerční subdodavatele.

Vlastník
Takovýchto Firem jsou desítky a stovky, každá někomu patří, někdo nad ní má vlastnický nebo politický dozor. Někdo rozhoduje o tom, kdo bude ve firmě generální ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, atd.
Takovéto rozhodování provádí Vlastník.
U komerčních firem vlastník většinového podílu, u státních a polostátních firem pak politikové, resp. Vlastníci politiků, bílých koňů.
Vláda, poslanecká sněmovna, ministerstva, státní úřady atd. jsou z pohledu tohoto popisu Firma jako každá jiná.
Jak již bylo řečeno, od uplatnění „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“ (Opoziční smlouvy) v roce 1998, ztratilo smysl, aby Vlastník upevňoval svůj vliv sponzorováním politické strany. Vyhledávání a nakupování bílých koní je totiž pro Vlastníka podstatně výhodnější a především podstatně levnější.

Já nic, já jen ...
Máme tedy definovány pojmy: „Bílé temno“, „Bílý kůň“, „Firma“ a „Vlastník“.
V době Bílého temna neexistuje, nebo je zcela vyprázdněn, obsah pojmů: demokracie, odborná správa cizího majetku, stavovská čest, dlouhodobý cíl rozvoje, čest, morálka, svědomí. Všechny tyto pojmy jsou ve své vyprázdněnosti nahrazeny jasným obsahem slova Vlastník.
Při plnění pokynů od Vlastníka nejsou, v sobeckém zájmu Bílého koně, nijak akcentovány pojmy jako svědomí, čest nebo morálka. Při plnění pokynů se příliš přemýšlet ani nesmí. Bílé temno se vyznačuje osobní nezodpovědností Bílých koní.
Bílý kůň přeci za nic nemůže, vždyť jen plní pokyny. Kdyby bylo na něm, nic nemorálního, neetického, podlého, zlodějského, .. .by přeci on sám od sebe nikdy v životě neudělal.
Historie je plna příběhů lidí, kteří chtěli jen ..., než se ..., dokud ..., atd. Na roli Bílého koně přistoupí člověk nezkušený, nepříliš socializovaný, egoisticky zaslepený, tedy sociálně patologický, zkrátka: demoralizovaný.

Příběh Vladimíra
Vláďa úspěšně studuje magisterský obor, pochopitelně mu občasné brigády ani malý měsíční příspěvek od rodičů nestačí na běžné radovánky ještě tak trochu studentského života. Každoročně jezdí s partou lyžovat, sportuje, rád by si pořídil lepší motorku a navíc, jeho dlouholetá známost Miluška by se ráda už trochu s Vláďou usadila. Na děti pochopitelně ještě nespěchají, ale oba ví, že hodiny jejich vztahu odbíjejí další kvalitativní posun. Sdílené bydlení s kamarády drahé není, ale chtělo by to něco víc a pro novou motorku i garáž. Miluška sice už vydělává, má i něco našetřeno, ale tohle jsou přeci starosti pro chlapa. Ví, že není blbý, studuje dobře, ale také ví, že cesta k penězům je dlouhá. Představa vlastního Startup-u Vláďu neláká, to je pro něj příliš riskantní, přesto však plný energie a odhodlání si je naprosto jistý svou vysokou hodnotou na trhu.
Rok před státnicemi osloví Vláďu studující kolega Honza. Je sice na vedlejší katedře, také má rok do státnic, ale už několik let si skvěle žije. Jistý pan O., kterému říká Šéf, ho totiž potřebuje pro jeho dobré ovládání angličtiny i němčiny a taktéž pro jeho znalosti ekonomie. Šéf si Honzu najímá jako krizového managera, resp. jako dozor na krizovým řízením Firem. Honza je členem několika dozorčích rad. Moc práce to neobnáší, současně zvládá studovat i slézat své oblíbené stěny a skalní převisy, ale každá Firma mu pochopitelně něco „málo“ platí každý měsíc.
Honza je velký pohodář, jak se říká „za vodou“, a jednoho dne pozve Vláďu na zasedání valné hromady jedné z Firem a svůj post v dozorčí radě přenechá Vláďovi. Nic za to nechce, sám povýšil do představenstva, tak chce, aby mu někdo kryl záda i v dozorčí radě. Navíc se tam Vláďa konečně seznámil se Šéfem, který se na vlané hromadě jen na chvilku mihnul. Skoro se zdálo, že přijel jen aby se seznámili a aby poklepal svému právníkovi, který jinak vše vyřizuje, na rameno, poděkoval mu za zprostředkování navýšení vlastnického podílu ve firmě na 51%.
Po dokončení státnic a už měl Vladimír za sebou několik koncertů na VIP vstupenky, pár účastí na mejdanech Honzy, Silvestr s kamarády, kde skoro vše platil, vyzkoušel si ruletu v centru a už zastával několik funkcí ve Firmách. Často v partě známých hlásal, že nesmrtelnost je pocit, který dává křídla, teď je ta doba, kterou stojí za to žít.
Další osud plně odpovídal jeho představám o své ceně na pracovním trhu. Přicházely další šance a výzvy, dokonce po čtyřech letech od státnic vykonával funkci ekonomického náměstka v krajské nemocnici, konečně post, kde mohl naplňovat své studentské vize krizového řízení nákladů Firmy. Se současným ředitelem nemocnice se poprvé setkal ve VIP lóži na hokeji, kde ještě jako primář interny s manželkou Šéfa domlouvali nějaký chirurgický výkon. Přímo o Šéfovi se spolu ale nikdy nebavili.
Honza získával postavení ve společnosti, stával se váženým manažerem, jeho vliv sílil a hlavně nabíral známosti v celém krajském městě. Před časem tak mohl pomoci svým dvou kamarádům ze školy a dlouholeté kamarádce manželky Milušky, kterým dohodil funkce v dozorčích radách a kamarádce místo sekretářky ředitele ve Firmě Šéfa.
Čerstvě pronajatý byt v rezidenční čtvrti mu dohodil kamarád Honzy, co pracuje pro město v developerské společnosti, krásný slunečný byt, ale pro nastávajícího potomka bude stejně potřeba zahrada s trávníkem, bazénem, houpačkami, ... a také samostatná garáž pro další motorku. A pochopitelně i výběh pro Aldu, nového psa, co si pořídila Miluška.
A tak nesmrtelný život pokračoval.
Ekonomický náměstek v krajské nemocnici bylo dobré místo, ale už po roce ho Šéf sesadil a udělal z něj ředitele nově vzniklé polikliniky. Klientů bylo hodně, doktoři z krajské nemocnice měli další zaměstnání a když něco na zákrokovém sále nevyšlo, poslali pacienta do "krajské". Vlastně ho poslali jen tam, odkud přišel.
Na recepci ambulance v "krajské" měla poliklinika takový svůj dispečink. Do "krajské" dorazí pacient, tam mu diagnostikují nutnost okamžitého chirurgického zákroku a současně mu, nabídnou dvě možnosti: Pan asistent XY vás tady v "krajské" může vzít za tři měsíce, nebo vás ten samý pan asistent může odoperovat na soukromé poliklinice za měsíc, tady máte vizitku a pokud chcete, objednejte se tam. Ta diagnostika náročnosti chirurgického zákroku v "krajské" je základ dobrých kšeftů pro polikliniku, která pochopitelně nemá "komplement", tedy mimo jiné, ARO, JIP, ...
Po dalších dvou letech úspěšné praxe na poliklinice dostane Vláďa od Šéfa novou výzvu. Může se přestěhovat s Miluškou, Aldou a nastávajícím potomkem do Prahy. Úkol je jednoduchý, ostatně byl na něj připravován, bude řediteli, kamarádovi Šéfa, dělat provozně-ekonomického náměstka a dohlídne na správný tok financí v institutu, resp. v nemocnici.

Závěr
Všechny nitky se sbíhají, koordinovaně žijí svým životem vazeb, závislostí a poslušnosti.
Pojmy jako odpovědnost se mění na podřízenost, odbornost na oddanost, efektivita na tunelování a současně vlastní úsudek a rozum na poslušné vykonávání pokynů.
Síť se uzavírá.
Ředitel, náměstek, vedoucí odboru i pracovník oddělení se rychle naučí poslouchat pokyny, protože jakýkoli vlastní názor není potřebný.
Vše funguje skvěle.
Bílí koně táhnou spřežení a cválají tunelem.
Nemají na výběr, pokud nechtějí vypadnout z kola.
Vypadnout z kola totiž znamená přiznání vlastní nesamostatnosti, závislosti a degradace z člověka na ovci, tedy přiznání si, že můj úspěch není můj, ale Šéfa.


Poznámka:
Nad stádem koní, název písně skupiny Buty, autor: Vít Kučaj / Vít Rotter

Kostnatá rezidua a jinak nic?

Punk Rock Zombie Love by Brain-Damaged,
Bad Taste 2005
http://brain-damaged.deviantart.com/

Kostnatá rezidua starých dob se nevzdávají a stále vylézají ze svých hrobů.

Svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality jsou stále jen ojedinělé výkřiky v šumu bludů a účelového matení pojmů.

Bylo by možné klást k sobě protichůdné pojmy a vypracovat obsáhlou studii nad každým jevem samostatně a pojmout každý rozpor z historického, politologického, morálně-etického nebo religionistického pohledu.
Například: svoboda jednotlivce / sociální stát, svědomí / prospěch, víra / pragmatismus, křesťanské kořeny / katolický kánon, atd. Ale kdo by takovou studii četl? Možná určený oponent a vedoucí práce na škole, ale další využití by bylo sporné. Názorové pozice zastánců jedné, či druhé strany by nejspíše zůstaly i nadále nedotčené. Názor není filosofie.

Vyznat se v šumu bludů a účelového matení pojmů ale není zas tak složité. Stačí si položit triviální otázku: Má být základem úspěchu jednotlivce odsezení a ne iniciativa, poslušnost a ne samostatné myšlení?

Mnoho let platilo: mlč, nevystrkuj hlavu, jdi s davem, drž se své židle, ... a budeš se mít dobře. Není rozhodující, zda jsi nadaný, chytrý, nekompetentní nebo hloupý. Zásadní je vydržet v průměru, vybudovat si pevné postavení (posezení) a za odsloužené roky a desetiletí se možná dočkat ocenění.
Atmosféra zásluhovosti z principu nesnese svěží myšlenky, nespoutanost nových přístupů i srozumitelné pojmenovávání reality.

Nelze přeci připustit, aby odsezená léta (mnohdy jediný celoživotní smysl existence) byla zbytečná.
A tak kostnatá rezidua starých dob stále vylézají ze svých hrobů a navzájem si ve svém boji rozumí, za přitakávání dalších, neschopných cokoli nového vytvářet. Spojit svou průměrnost s obhajobou odsloužených desetiletí je totiž pro reziduum jediná naděje na úspěch.

----------------

A ještě vzkaz profesora Milana Machovce:
„Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.“
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence, Praha, Akropolis, 2012, s. 118

Mediální rok nula?

Václav Havel a Ferdinand Peroutka, Queens, jaro 1968

Jestliže se začínají probouzet novináři a definují současný stav spojení moci peněz a politiky v médiích jako rok nula, pak z pohledu běžného občana je prolínání politiky a moci peněz již tak v roce 3 až 25, podle vnímavosti.

Co dělala média/novináři 20 let, že se stali lákavou a ovladatelnou kořistí?

Co dělala a dělají veřejnoprávní média, že má moc peněz pocit, že je může ovládnout?

Chyba nebude v „moci peněz“, která je nenasytná, ale v práci novinářů, redaktorů, komentátorů, atd.

Pro demokracii smysluplnou, tedy zastupitelskou, je zcela zásadní jasná nabídka srozumitelných idejí a dlouhodobá profilace politických stran. Pokud volič nemá k dispozici politické strany nebo alespoň jednu, se kterou se může názorově a morálně identifikovat, vybírá ze zbývajících podle klíče: „menší zlo“.
Pokud většina voličstva, díky špatným zkušenostem, nemůže zvolit žádnou ze stávajících politických stran, je vystavena možnosti nevolit nebo si tipnout nějaký nový subjekt na politické scéně.

Již dvoje minulé parlamentní volby si nesly stigma volby menšího zla nebo volbu slepé víry. Neschopnost lídrů politických stran budit důvěru svým životem, názory, předkládáním vizí a charismatem se ukazuje jako hlavní důvod ztráty důvěry v budoucnost liberální demokracie.
Bezzásadovost moci, snadná korumpovatelnost penězi, nihilismus a neustálé odkazování na stát, jako garanta sociálních jistot odebírá pocit odpovědnost jednotlivcům.

Setrvávání na hierarchii zásluhovosti, kdy jakákoli svěží myšlenka musí počkat, než se dostane na ty zasloužilejší, je důsledek na poslušnosti založených režimů, kdy pro úspěch stačilo nekřičet, nebýt příliš novátorský a vyčkat.

V každé totalitě platí rada: „Žer, ale nemlaskej“, v nedávné době dokonce bylo možné: „Žrát i mlaskat“. Dokud bude společnost primárně postavena jen na potřebě plného žaludku, je vládnutí snadné pro každého, kdo to pochopí a uplatní, bez ohledu na to, zda jde o přežité komunisty, ideově vyprázdněné politické strany nebo podnikatele, kteří si spolu se svou politickou funkcí chtějí navýšit zisky, moc a nedotknutelnost.

Média a ti , co se na práci médií podílejí, jsou již léta k smíchu zejména Miloši Zemanovi. Pokud jsou média v roce nula, tedy až nyní jim dochází jejich promrhaný čas, pak je naděje, že něco podobného se stane i v občanské společnosti.

Bez osobní odpovědnosti za svůj osud, kultivace morálních hodnot jednotlivce nebo v horším případně revoluční katarzí vyvolanou prázdnými žaludky, to ale nejspíš nepůjde nikdy.

Zahnívající „Kůl v plotě“

AMI HOME! Praha Ruzyně, 30.03.2015

Dovětek k akci Dragoon Ride

Selhal dlouhodobě a intenzivně vytvářený mediální obraz Česka, jako státu s velkým sentimentem za totalitní komunistickou vládou dělnické inteligence, národu, který pošilhává po „jistotách“ despotických režimů v Rusku a Číně, který si neumí vážit svobody.

Kdo si vyzkoušel soudržnost mladých i starších, kooperaci Policie, Městské Policie s lidmi, radostnou náladu z toho, že křiklouni, komunisti a trollové nebyli vidět, musel, tak jako já, být pobaven večerním vystoupením Jaroslav Foldyny (mimo jiné i člena proruského pravoslavného bratrstva Řádu sv.Konstantina a Heleny, sdružujícího bývalé agenty StB, ruské oligarchy, atd.) a komunisty Jiřího Dolejše (z líhně budoucí moci, Prognostického ústavu).

Vypadá to, že dikce a slovník starých struktur se naprosto míjí se současnou dobou, odvolávání se na „lidi“, „řady lidí“, „většinu“ ve větách komunisty Jaroslava Dolejše zní stejně komicky jako legendární projev „kůl v plotě“ Miloše Jakeše na Červeném hrádku.

Bude zajímavé sledovat, zda populisti u moci otočí své postoje, když uvidí záběry tisíců lidí podporujících NATO a zanedbatelnou podporu proruských názorů. Výsledky veřejných průzkumů doložené „živými obrázky“ by je měly nasměrovat.

Osobní poznámka:
Děti chtěli vidět živého Jiřího Vyvadila, stejně, jako chtěli vidět např.: málo se vyskytující bílé tygry v ZOO v Liberci, ale k Ruzyňským kasárnám jsme dorazili až po škole, ve 14 hod a měli smůlu. Nakonec se uspokojili alespoň pohledem na jednoho živého komunistu a známého ukřičeného „taxikáře“. Příště by snad stálo za úvahu vybírat vstupné a utržené peníze posílat třeba na Ukrajinu.

Utržení ze systému moci

Zdroj: http://www.vons.cz/vaclav-havel

Odkaz Václava Havla je trvalá připomínka důležitosti svědomí, univerzální lidskosti, obyčejné dobroty srdce, odvaze poslouchat svou duši, o moudrosti v důležitých životních situacích poslechnout svůj rozum a zejména pak schopnosti mít, ve společnosti tolik chybějící, nadhled nad všednostmi dnů.

Proč je osoba Václava Havla pro početně významnou skupinu lidí tak provokativní, proč není jeho odkaz univerzálnější, ve smyslu všelidovosti a větší srozumitelnosti?

Nedá mi spát hledání důvodů k až hysterické nenávisti části populace vůči osobě Václava Havla. Ta nepříčetnost vzteku, zaslepenosti a arogance přeci není generována jen zklamáním vlastních nadějí, které do něho naivně vkládali.

Po čase jsem došel k názoru, že největší hysterii vzbuzuje skutečnost, že na něho nic nelze vytáhnout, že nebyl zapojen do oficiálních ani tajných struktur, že se nenamočil a tak si mohl říkat co chtěl a to také dělal.
Člověk utržený ze systému moci, na kterého není zbraň ani lstivá metoda a který měl tak velkou auru pravdy, že si ho ani mocní nedovolili potají zlikvidovat. Nepoddajnost a nepřistoupení na jakoukoli formu kolaborace totiž předem vylučovalo možnost brát a tím i vydírat. Neměl děti, které jinak spolehlivě fungovaly jako páka k poslušnosti, nebyl závislý na příjmech od státu ani státních zaměstnavatelů a navíc si koncem šedesátých let stačil vybudovat mezinárodní věhlas a následně i image disidenta, který má rozum, nadhled a nebojí se komunistů a totality.
To, že se nepodílel, nekolaboroval, nebyl ani jinak závislý, mu dávalo takovou svobodu, že na ní neplatily výhružky, přímé zastrašování, omezování pohybu, sledování a nakonec ani humpolácký přístup, tedy, zavření do vězení (detaily nejsou podstatné).

Ta nezávislost, vnitřní svoboda, vnější projevy nadhledu a zejména nepolapitelnost osobního svědomí musely pít komunistům krev a nyní tvoří trvalé memento všem, kteří podlehli, neměli dost síly nebo těm, kteří z kolaborace těžili a vybírali si své osobní výhody.

Náhledy na toto téma se jistě mohou lišit a současně je zřejmé, že ne každý se chce opírat o své svědomí, ale v čem není srozumitelný ten slavný, zcela prostý a dostatečně triviální odkaz: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“?

Výrok odkazuje na národní povahu a jednu z mála, tradicí udržovaných, myšlenek národní identity, formulovanou mistrem Janem Husem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odvozené univerzální heslo obecné křesťanské víry: „Pravda Páně vítězí“, si jako motto svého vládnutí vybral, při svém zvolení českým králem, Jiří z Poděbrad.

A jak už to bývá, obecná pravda je leckomu trnem v oku. Mocným upírá nárok na jejich subjektivní pravdy a lidu prostému připomíná, že páchání zla není bez následků.

Mistr Jan Hus byl roku 1415 upálen, Jiří z Poděbrad papežem prohlášen za kacíře (1462) a Václav Havel je vysmíván (1969 až současnost) a „neviditelnými hnidy“*) odsuzován (2011 až současnost).


*) „Neviditelné hnidy“ je vtipné a trefné označení, které použil tehdejší ministr vnitra Jan Kubice pro lžinenávistníky zviditelňujících se na úmrtí Václava Havla v roce 2011.

Václav Havel na Petříne?

Václav Havel na Petříně?

polemika s Kristýnou Drápalovou

foto: Barbora Daušová

Pracovník Knihovny Václava Havla pan Jan Hron upozornil Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla na text v blogu Kristýny Drápalové na serveru ihned.cz.

Hlavní argumenty Kristýny Drápalové jsou obdoba již zveřejněných prohlášení několika osob a jedné instituce a proto je vhodné, zejména pokud je výzva k reakci od pracovníka instituce, tedy Knihovny Václava Havla, na některé části textu v blogu autorky reagovat.

Předně uvádím, že jsem rád i za negativní názory.

Jsem přesvědčený, že veřejná diskuse je potřebná a bez věcné oponentury nelze vést smysluplnou obhajobu záměru.

(Na konci tohoto textu je vyjádření autorky sochy.)

Kristýna Drápalová ve svém textu používá své argumenty pro mne poněkud chaoticky, proto si dovolím shrnout její výhrady takto, aby bylo možné odpovídat:

1. Dosud o projektu nic netušily úřady, ale hlavně Pražané.

2. Chybí jí demokratická diskuse o podobě sochy a jejím umístění.

3. Chybí jí demokratická veřejná soutěž.

4. Vadí jí Petřín, kde by pode ní měli být jen romantičtí literáti, ne politici a disidenti.

5. Nelíbí se jí, že je Václav Havel ztvárněn civilně.

6. A vadí ji také, že lidé ve spolku nepřemýšlí tak jako ona.

ad netušící úřady a „Pražané“

Na jaře roku 2012 jsme oslovili Knihovnu Václava Havla, pana Ivana M. Havla i paní Dagmar Havlovou a předložili jim k vyjádření záměr zřídit Spolek a představili jim i dokumentaci sochy, včetně fotografií.

Pokud bychom v té době obdrželi zamítavá nebo nesouhlasná stanoviska, Spolek by nejspíše ani nevznikl. Protože jsme v demokratické společnosti, se zamítnutím, či nesouhlasem jsem se nesetkali. Odpovědi lze shrnout takto: Nejsme proti vaší aktivitě, ale na tomto projektu, resp. na činnosti spolku se podílet nemůžeme/nebudeme.

Od první registrace (26.07.2012) sdružuje Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla (dále jen Spolek) zájemce o aktivní pomoc a vyhlášením veřejné sbírky (17.11.2012), resp. dobrovolnými příspěvky od spoluobčanů verifikuje záměr sochu vytvořit.

Reportáž v ČT při zahájení sbírky 11/2012

Na tiskové konferenci Spolku (14.11.2012) za účasti novinářů i České televize jsme informovali veřejnost o Spolku a o vyhlášení sbírky. Lze snadno dohledat následné články, reportáže a rozhovory v tištěný a internetových médiích, v ČT, TV Metropol, ČRo, atd.

Od založení Spolku jsou v provozu internetové stránky a Facebookový profil, kde lze nalézt informace, výroční zprávy, výkazy o hospodaření, sbírce, atd.

Je taktéž faktem, že od poloviny roku 2013 se přístup médií trochu změnil a dostat informace do tisku bylo stále komplikovanější. Všechny peníze střádané ve sbírce totiž jsou určeny pouze pro výstavbu sochy a není z nich financováno nic jiného. Jako eticky nepřípustné se nám též jeví používání komerční reklamy. Jakékoli informace, které jsou v novinách, na internetu a ve velkých médiích, jako jsou celostátní deníky a zejména pak televize a rozhlas, jsou vždy aktivitami redaktorů a reportérů. Na placení PR agentury nebo nakupování komerční reklamy peníze na výstavbu sochy použity nebyly a ani nebudou.

Rozhovor na ČRo 6, 14.11.2012: ZDE.
Titulní článek v Lidových Novinách 3.3.2015: ZDE.

Další odkazy na citace a články v médiích: ZDE.

Za tímto projektem nestojí žádná instituce, politická strana, ani peníze z veřejných zdrojů, dotace z kulturních fondů úřadů, atd. Tento projekt je občanská aktivita, financovaná pouze veřejnou sbírkou: "Občané sobě" a aktivní pomocí jednotlivců. 

Netuším, jak lze potvrdit nebo vyvrátit, zda „Pražané“ byli nebo nebyli informováni, ale rozumím tomu, že konkrétně Kristýna Drápalová a zajisté i mnoho dalších „Pražanů“ informováni nebyli. 

Názor všeho-lidu nebo v tomto případě „Pražanů“ pokládám za irelevantní argument.

Pakliže může být v jedné společnosti nálada na zvolení Václava Havla presidentem a o pár let později ta samá společnost opět demokraticky zvolí Václava Klause a později i Miloše Zemana, pak nelze příliš spoléhat na trvanlivost názorů „všech“.

Ani dějiny nepamatují, že by cokoli smysluplného a zejména dobrého vzniklo na poradě „všech“. Demokratický systém je něco jiného. Někdo předloží vizi, myšlenky nebo projekt, a je na samotném obsahu vize nebo projektu, zda a jak bude přijat.

Proto má v tomto konkrétním případě smysl nekomerční a nepolitická aktivita, zejména pak veřejná občanská sbírka.

foto: Petr Dauš

Zcela zásadní je pochopitelně názor a vyjádření Útvaru památkové péče, majitele i správce pozemku, tedy dotčených kompetentních úřadů, což je ve zkratce několik odborů magistrátu hl.m. Prahy. 

Aby však bylo možné jednat s úřady musí být k dispozici podklady, projekt instalace, který v současné době zpracováváme. Předpokládáme, že první jednání zahájíme letos v dubnu po dopracování studie. 

ad absence „demokratické diskuse“

Právě tím, že záměr Spolku je publikován již tři roky, diskuse probíhá. Neznám představu oponentů, jak by taková diskuse měla podle nich vypadat, aby byla dostatečně demokratická.

Jistě se najdou osoby a instituce, které se cítí opomíjené a tím i dotčené, ale seznam osob a institucí, které si na odkaz Václava Havla činí nárok neexistuje, ale i kdyby existoval, těžko nalézt jednotný názor na umělecké ztvárnění sochy, výběr místa i času instalace.

ad absence „veřejné soutěže“

Nemyslím, že je možné vytvořit komisi, která by zahrnovala osoby, které Václava Havla znaly, doplnit je o zástupce předlistopadového disentu, přizvat kurátory, architekty, literáty, dramatiky, politiky a zástupce více či méně dotčených institucí. Pokud by nikdo nereklamoval, že nebyl osloven a komise není kompetentní, pak by komise vybrala jedno dílo, jedno místo a jeden termín pro odhalení sochy a vše by pak musela předložit "Pražanům" ke schválení.

Tento postup by asi byl dostatečně korektní, ale tímto postupem socha Václava Havla bezpochyby nikdy nevznikne. 

Proč?

Václav Havel nevytvářel hodnoty pouze literární, ale i jiné. Byl schopen skvěle pojmenovat rozdíl mezi pravdou a lží, uměl poukázat na podstaty problémů i zprostředkovávat vize, dávat životu smysl osobní odpovědností. 

Nepochopení, obavy, zloba i agrese mívají kořeny v neznalosti, ve strachu z neznáma.

Díky své schopnosti srozumitelně a přesně popsat podstatu událostí, společenských poměrů i lidské duše vytvářel svět srozumitelným a tím i bezpečnějším.

Svou pravdivostí, otevřeností a srozumitelností si našel cestu k jednotlivci. Spříznění v pochopení, v doteku vlastní duše, tak u mnoha lidí logicky vytvořilo osobní vazbu.

Setkal jsem se s příznivci Václava Havla, kteří se nechtěli spojit s jinou iniciativou nebo projektem, protože je pro ně jejich vztah k odkazu Václava Havla příliš osobní na to, aby ho byli ochotni a schopni s někým dalším sdílet.

Setkal jsem se příznivci myšlenek Václava Havla, kteří se báli veřejně projevit, aby si neuškodili v práci, nestali se terčem posměšných poznámek.

Setkal jsem i s lidmi, kteří po veřejné podpoře odkazu Václava Havla byli natolik vulgárně a nebezpečně obtěžováni, že i Policie tento stav vyhodnotila jako ohrožení a poskytla jim ochranu.

Najít všeobecnou shodu na podobě sochy, místu pro její instalaci a obecně i na to, zda má socha vůbec vzniknout, je nejspíše nemožné. Přesto jsme ve Spolku přesvědčeni, že cestu je potřebné najít.

ad Petřín

Vrch Petřín a okolní zahrady jsou zajisté významným místem, různými způsoby spojeným s historií. Nelze však souhlasit s tím, že Petřín patří jen romantickým básníkům.

Mimo jiné jsou instalovány i následující sochy (uvedeno s rokem instalace):

Hana Kvapilová, herečka (1913)

M.R. Štefánik, letec (1938 a 1994)

Ferdinand Laub, houslista (1913)

Vítězslav Novák, skladatel (1950)

Pomník obětem komunismu (2002)

Nelze též souhlasit s tvrzením, že Václav Havel nebyl romantický básník:

Tuto připomínku chápu jako vtipnou nadsázku, tedy stejnou měrou:
Václav Havel byl romantický básník, možná dokonce víc než J.V.Sládek. Pochopitelně po svém.

Umění jinotaje (Václav Havel, Básně. Antikódy, Spisy, 1999, Torst)

Znám křišťálovou - mrk - studánku

kde nejhlubší - mrk - je les,

tam roste - mrk - zlaté kapradí

a vůkol rudý - mrk, mrk - vřes ...

ad příliš civilní pojetí sochy Václava Havla

Názory na jakékoli výtvarné dílo jsou a budou vždy různé, to je ostatně i jedna z podstat uměleckého díla. Nejspíše nejhůře jsou na tom umělecké počiny, které nevzbuzují žádné emoce.

Schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla je podstatou výtvarného umění. S použitím citace Ayn Rand: „Základním účel umění, není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě. Umění vyjasňuje lidské chápání reality. V tomto smyslu, umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“

No, a jsme u základní otázky:

Jak by měla socha Václava Havla vypadat?

foto: Barbora Daušová

Pamětní deska (Divadlo Na Zábradlí, Praha), Lavička Václava Havla (Dublin, Barcelona, atd.), busta Václava Havla (Washington, D.C., ND v Praze) a další, jsou ukázky různých uměleckých přístupů. Figurální socha v životní velikosti má však poněkud odlišný význam a je spojena více s osobností Václava Havla než s autorem sochy.

Výhradně osobní umělecká interpretace autora, například přetvoření figurální sochy do abstraktních odkazů, by v případě sochy Václava Havla byla spíše známkou exhibicionismu autora. Najít kompromis mezi zcela civilním pojetím, nepřiměřenou a nevhodnou adorací a subjektivním uměleckým pohledem autora sochy je těžký úkol. 

Názor nejen členů spolku je takový, že v tomto případě je ztvárnění adekvátní a zdařilé. Proto jsme se rozhodli realizovat tuto verzi sochy, která nebyla vytvořena na zakázku a vznikla dříve, než sochu realizovat vůbec kohokoli napadlo.

ad „... než se do toho pustíme, zkusme trochu myslet“

Zkusme nejen myslet, ale také diskutovat, polemizovat, argumentovat a předkládat fakta a vysvětlovat své názory.

Tento text je polemika s názory a pokus o vysvětlení souvislostí, okolností i motivací.

Petr Dauš

Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla, předseda spolku

V Praze, 11.03.2015

Poznámka:

Je všeobecně známo, že si Václav Havel sochu nepřál, nicméně toto prohlášení je z 90-tých let, kdy měly sochy poněkud jinou historicko-politickou konotaci a kdy aktivity občanských sdružení byly většinou ojedinělé a lokální. Osobně jsem přesvědčen, že projekt bez politické okázalosti, iniciovaný spolkem a financovaný občanskou sbírkou by panu Havlovi nevadil.

Oprava několika faktických nepřesností v textu Kristýny Drápalové:

Barbora Daušová není neteř Petra Dauše, "Hurá akce" není až tak „hurá“, trvá již tři roky, autor fotografie uveřejněné u textu není Barbora Daušová.

Spolek také nikdy netvrdil, že je "lid" nebo "Pražané" a má tak nárok na výstavbu sochy, stejně tak, že odpůrce instalace sochy Václava Havla je "škarohlíd", atd.

Vyjádření autorky sochy:

Čistě politickou sochu nechť vytvoří zasloužilý umělec prošlý výběrovým řízením. K této soše, jakožto k soše o jejímž vzniku pan Havel věděl a dokonce i sochu reálně viděl, se váže můj velký obdiv k jeho osobnosti. Proto civilní provedení s koncepcí sochy bez soklu, zachycena v chůzi, s deskami a pomyslnými texty v ruce. Optimistický výraz ve tváři, je určitou nadějí v budoucnost, kterou nám dal a v co nám dnes, více kdy jindy, zbývá jen věřit.

Barbora Daušová

V Praze dne: 11.03.2015

Odkazy:

www stránky spolku: www.VHsocha.cz

FB profil spolku: facebook.com/VHsocha

Tento příspěvek ve formátu PDF: ZDE

Co třeba už za 5 let nějak takto

Cormac McCarthy, The Road, 2009. režie:  John Hillcoat

Amerika se, po dosažení energetické soběstačnosti (díky novým technologiím, břidlicovým plynům, ropě) a pod tlakem veřejného mínění, přestane angažovat ve zbytku světa.

Čína a asijské státy, díky rozkladu mocenské nadvlády, občanského odporu a nedostatečné schopnosti zásobit všechny, se dostanou do hluboké politicko-hospodářské krize.

Stále více nesourodá Evropa se propadne o staletí zpět a nacionalistické tendence zcela rozvrátí Evropskou Unii.

Rusko, vyhladovělé zbrojením a unavené z neustálé mobilizace proti všem, hospodářsky na dně, bez odbytu exportních surovin, přestane jako stát existovat a naplno se uplatní boj mezi skupinami lidí i militarizovanými oblastmi.

V Česku bude polarizovaná společnost stále více nezávislá na institucích, neb ty ztratí, díky Zemanovi, Babišovi a páté koloně, jakoukoli politickou legitimitu a nakonec i ekonomickou sílu. Odchod nadnárodních společností, ztráta exportních trhů a nedostatečnost samozásobování bude mít za následek prudký nárůst agresivity a podle hesla: „Co je doma, to se počítá“, se stát rozpadne v lepším případě na lokální společenstva, za účelem prostého přežití.

To vše pouze za předpokladu, že někoho, třeba v IS, v Kremlu nebo někde jinde nenapadne použít jaderné zbraně.

Tak nějak si dovozuji budoucnost současné geopolitické situace, pokud se včas nevzpamatujeme a agresorům nezačneme vzdorovat. A je lhostejno, zda jde o agresora imperiálního, vojenského (Putin, IS) nebo o agresora zla, populismu, lži (Zeman, Orbán, Babiš).

EU je jediná naděje pro Ukrajinu

Resp.: Ukrajina je jediná naděje pro Evropu.

Evropská Unie, tedy Evropské politicko-hospodářské společenství, zápasí o svoji identitu a je na zásadním rozcestí.

Koloniální rozdělení světa je dávnou minulostí a bipolární rozdělení na západní a východní blok je také už jen součástí dějin minulého století.

Kdo a jak bude určovat další směřování celosvětového vývoje? Mnozí doufají a jiní se bojí, že to bude Rusko.

Rusko to ale být nemůže. Ne proto, že je to svou podstatou barbarský režim, ale proto, že na to nebude mít dost ekonomické síly. Zbývá tedy otázka, kdo?

Rusko

Rusko se propadlo do bezvýznamnosti, cenou ropy hýbou arabské státy a nové technologie těžby ropy v USA, potenciál předávání produktů vojenské výroby z Ruska do zemí svého politického vlivu se omezil s vyprázdněním skladů nepotřebné techniky a navíc po arabském jaru se počet zemí závislých na Rusku prudce snížil, politická nadvláda nad zeměmi bývalého SSSR i jeho satelity je nenávratně jen sen a rozvrácení ekonomiky Ruska oligarchy a současně nulovou konkurenceschopností jakékoli jiné produkce než jsou nerostné suroviny má a bude mít politické důsledky.

Ekonomika Ruska byla v roce 2014 až šestá, za Čínou, USA, Indií, Japonskem a Německem. otázkou je, na jakém místě je v roce letošním, po propadu cen nerostných surovin a postupným naplňováním hospodářských sankcí.

Shrnuto, Rusko je z geopolitického hlediska hráč druhé, spíše však až třetí kategorie.

Čína

Tak jak je ekonomický vzestup Číny razantní, tak je i chytře tichý. Ekonomická síla komunistického totalitního zřízení je z celosvětového měřítka obrovská. Podle Mezinárodního měnového fondu měla koncem roku 2014 Čína předstihnout USA a stát se největší ekonomikou světa a to Spojené státy byly největší světovou ekonomikou předcházejících 142 let. Takový bouřlivý vývoj ekonomické síly má pochopitelně i svůj rub v podobě sociálního vykořisťování a tlumení občanských i politických práv, což je časovaná bomba.

Shrnuto, Čína je z geopolitického hlediska hráč první kategorie, ale tím, že má dost svých starostí a je stále na ekonomickém vzestupu, tedy nakupuje po celé planetě vše, co je na prodej, politicky se zatím neangažuje.

USA

Spojené státy v současné době musejí stále hrát roli světového lídra. Jsou ekonomicky silný subjekt, ale hlavně jsou politicky stabilní demokracií. USA hájí své zájmy a je jasné, že ne každému se to líbí. Podstatná ovšem je ta skutečnost, že mimo své hospodářské zájmy dokáže Amerika hájit i základní demokratické principy.

Pokud se občané USA rozhodnou, že chtějí žít v komunismu, mají možnost, stejně tak, pokud by raději chtěli nacionalistický, totalitní nebo fašistický režim.

Přes všechny možné nedostatky a přešlapy, je Amerika důkaz a tom, že trnitá a zdlouhavá cesta demokracie je jediná možná. Každé průzračně jednoduché a tudíž zkratkovité cesty, jako jsou: „všem podle jejich potřeb“, „vůdce je spása“, „jediný bůh“ nebo „národ“, jsou jen slepé cesty k válečným konfliktům.

Shrnuto, USA jsou z geopolitického hlediska bezpochyby hráč první kategorie, ale je otázka, do jaké míry je možné spoléhat na to, že mohou vyřešit všechno.

Evropská Unie

Původně sice hospodářské sdružení (ESUO, ESVO, EHS, EMS, JEA), posléze však od roku 1997 zejména politický projekt, je vizionářská reakce na rozpad bipolárního světa.

Snaha mluvit stejnou politicko-hospodářskou řečí napříč Evropou je historicky doložená již po mnoha staletí a vždy byla pokládána za východisko z krveprolévání.

Již Jiří z Poděbrad chtěl spojit Evropu a tím vytvořit Unii států, které by byly schopné vzájemné spolupráce a zejména pak vzájemné obrany. Jeho vize společného rozhodování však předběhla dobu a pro nepodřízení se Vatikánu byl v roce 1462 prohlášen za kacíře.

Jiří z Poděbrad však zdaleka nebyl sám. Vize spojené Evropy, tedy nadstátního rozhodování, proplouvá dějinami po celá staletí. Stačí jmenovat příklady: Hugo Grotius, William Penn, Voltaire, Jean Jacques Rousseau, Immanuel Kant, hrabě Coudenhove-Kalergi, Aristide Briand mnozí další a zejména pak T.G. Masaryk.

Přes 500 let stará vize spojené Evropy se začala naplňovat až po roce 1950 jako snaha o zabránění vzniku další války mezi Francií a Německem hospodářským provázáním ekonomik (ESUO).

Nyní se však začíná naplňovat i pravá podstata společenství evropských států, což je uchování a obrana základních hodnot, tedy hájení občanských a politických práv v Evropě demokracií.

Už nejde o národní a ekonomické zájmy, ale o udržení a posilování demokracie v celé Evropě jako spolupracujícím panevropském celku.

Shrnuto, Evropská Unie je naplnění více jak 500 let staré vize společenství spolupracujících států. Ekonomicko-politické propojení států, vznikající demokraticky, je jediná smysluplná cesta, jediná budoucnost (mírová).

Proč tolik slov?

Je zřejmé, že politická síla státu se odvíjí od síly hospodářské. Pokud je stát hospodářsky silný, může vynakládat prostředky na prosazování svých zájmů, tedy se politicky prosazovat. Tímto způsobem vznikaly války.

Evropská Unie je v současné době největším ekonomickým hráčem na světě. Větším než Čína nebo USA. Pokud EU nevyužije své demokraticky vytvářené ekonomicko-politické síly, pak nemá její existence dalšího smyslu.

Ruská snaha rozkládat soudržnost států EU je tak z geopolitického hlediska jediná možnost, jak dostat Rusko zpět do první ligy světových hráčů.

Pokud, po staletí očekávaný, projekt spolupráce Evropských států bude dostatečně pevný, nemají totalitní Rusko, ani jiní vnější nepřátelé, sebemenší šanci.

Stratégové v Kremlu vědí, že Amerika už není reálný problém Ruska, ale daleko větší hrozbou je demokratické spojenectví států Evropy.

Evropa je nyní na rozcestí, buďto uhájí svou politickou samostatnost nebo podlehne řinčení zbraní a křiku jednoho ze zbývajících reliktů minulosti, Kremelskému totalitního režimu.

Ukrajina

Občanský vzdor vůči rozkrádání své vlasti a protest proti zařazení do sféry vlivu Ruska je emancipace na minulosti a příklon k demokratické budoucnosti.

Pokud lidé Majdanu, následně pak po volbách celá Ukrajina, chtějí být součástí demokratické Evropy, pak musí EU pomoci, i kdyby to mělo ekonomicky bolet.

Shrnuto, tak jako měly a částečně ještě mají USA odpovědnost za svět, tak má EU odpovědnost za Evropu. EU je hospodářsky nejsilnější „mocností“ na světě, musí tedy převzít i odpovědnost politickou.

Sovětský cirkus opět v Praze

Karikatura
Zdroj: ÚSTR / Národní archiv Praha)

Historie se opakuje.
(Poněkud osobnější vyprávění.)

Ve svém věku bych snad mohl mít už i vnouče a přesto mám stále oba rodiče.
Když mého tatíčka nebaví život s kartami, které si sám rozdal před mnoha lety, přijede a bydlí u mě.
Před několika lety, po doktory neobjasněné události, nejspíše tedy mozkové příhodě, špatně mluvil, ztratil zájem o dění okolo sebe, prostě se ztratil. Po letech se už zase navrací zpět, ale situace, kdy sice stále máte otce, ale není možné s ním normálně hovořit, nebyla příliš veselá.
( Odhaduji, že nabytím fyzických sil i pevného ducha u otce, tedy v době kdy se nebude muset utíkat ze svého života k synovi, dojde na vnoučata, ale na to opravdu nespěchám. :) )

V roce 2010 natočila česká televize film: „BrainStorm“, kde jedna z hlavních dějových linií je vztah otce a syna v době, kdy je otec již ve stavu stařecké nemohoucnosti a kdy syn je nevyrovnán s odpovědností za svůj vlastní život. Shodou neopakovatelných okolností dostanou oba druhou šanci a alespoň na vyměřený čas mají možnost si promluvit, předávat moudra z otce na syna, objasnit nevyřešené a najít klid v pochopení otcovské odpovědnosti i v pochopení otce, jako člověka.

Pokud se o někoho staráte, vaříte mu jídlo, snažíte se, aby se měl dobře, žije s vámi v domácnosti, sdílí s vámi kuchyň, koupelnu, záchod, atd., tak to není zcela snadné, ale pokud víte, že je to váš otec, který ještě život nevzdává a udržuje si důstojnost, jste tomu všemu rád.
Jsou chvíle, kdy v noci přijde ze svého pokoje, nic nechce a vzbudí vás, jsou chvíle, kdy přijde mimo obvyklý čas a má hlad, jsou i chvíle, kdy se objeví zcela nevhod, ale drží vás v pohodě radost z prostého faktu, že stále máte otce.

Občas se však stane něco víc, stejně jako po podání léku z filmu „BrainStorm“.
Stačí namátkou zvolený program, kdy si tatíček náhodnou volbou pustí ČT2, kde právě byl opakován dokument: „Občan Havel“.

Po skončení filmu přišel a dozvěděl jsem se, že Klause nikdy neměl rád, Zeman nestojí za řeč a je rád, že zažil našeho presidenta Václava Havla, jak je dobře, že Václav Havel stále má své příznivce, že žije jeho odkaz, že jsou o něm v TV dokumenty, že není zapomenut, že ...

Co byste mu na to odpověděli?

Chvilku jsme si pak ještě povídali o Maidanu, Ukrajině, Rusku, ale pak se vrátil ke svým vzpomínkám.
Cituji:
Pamatuju si, jak na Václaváku stál kordon policajtů a zástup demonstrantů. Nejspíš dělníci odněkud z Kolbenky stáli tváří tvář policejní ozbrojené přesile a ruce měli schované za zády. V tichosti tam stáli, dívali se do policejních helem s překvapivým klidem. Prostě je stáli, ruce za zády a čekali.
Když se policejní kordon pohnul proti nim, ruce se jim pohnuly a najednou bylo vidět, jak každý z těch dělníků drží v ruce kus lešenářské trubky. Nevím, kde je vzali, ale to, že je měli za zády a čekali, zda se policajti odváží jít proti svým a když se odvážili, tak jen vztyčili trubky před sebe, tak to byl neuvěřitelný zážitek.

Ptal jsem se, a co následovalo pak? Prý nic. Policajti se zastavili a bylo po střetu.
Otec si nepamatuje, zda šlo o konec roku 1968, leden nebo srpen 1969, ale to není podstatné.
Ještě vzpomínal na příhodu z Tylova náměstí, nejspíš tak ze září 1968, kdy se z projíždějícího auta ozývala dávkovaná střelba a jak každý, kdo šel okolo, bez ohledu na věk, zalehl k zemi a čekal, až bude klid.
Pak se odebral do svého pokoje.
Takovéto kusé vzpomínky jsou jako zašlá razítka na životních příbězích, upřesňují pohyb životem a vytváří základy pro rozhodování v dalších mezních životních situacích.
27.01.2014

Tento poněkud osobní text jsem se do svého blogu zdráhal zařadit a tak jej po roce doplňuji až nyní (25.01.2015).

Tenkrát po srpnu 1968 jsme nebojovali a pokud trochu, tak spíše s vlastními pořádkovými silami v roce 1969. Situace na Ukrajině je složitější, že jde o boj na mnoha frontách, ale o to více je nutné mít na zřeteli, jaký je základní prvek od prvních protestů na Maidanu, tedy: Vytržení ze systému moci, zlé moci a osvobození vlastní duše od strachu.
Přechod od bytí v poslušném stádu ovcí k odpovědnosti za vlastní osud je nesnadný krok, ale dává smysl životu.

Linky: Informace o filmu BrainStorm

Jaroslavu Rónovi a dalším

V pořadu ČT (168 hodin) se v roce 2012 velmi kriticky vyjádřil akademický sochař Jaroslav Róna k záměru vytvoření sochy Václava Havla jako o „směšném“ počinu a o „do nebe volající drzosti“, tedy, pokud výtvarné dílo-socha nebude, vyjadřovat názor sochaře, tvůrce sochy a nebude zobrazovat to, co si sám sochař o odkazu Václava Havla myslí.

Tedy, vážený akademický sochaři, pane Jaroslave Róno:

Pokud máte pocit, že Váš názor na ztvárnění sochy Václava Havla je jediný správný a že zrovna Váš pohled na ztvárnění absurdity, kterou Václav Havel převáděl do svých dramat, je jediný správný výklad jeho odkazu, pak vyjadřujete jen svou osobní názorovou zaslepenost a uplatňujete ji na nesprávném místě.

Pokora, tedy nevychloubání se svým jedinečným výtvarným názorem a akceptování přirozeného, lidsky přímého a umělecky nepokřiveného ztvárnění osoby Václava Havla je přesným opakem drzosti.

Právě ukájení vlastního uměleckého ega na jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin a současnosti je drzost a neúcta.

Jakékoli uplatňování subjektivních uměleckých názorů je naprosto v pořádku, pokud se jedná o autorskou uměleckou tvorbu. O tom nemusíme vést diskusi.

Pokud se ale studentka sochařství odhodlá vytvořit sochu v životní velikosti, tedy dílo, vytvářející iluzi reality a záměrně je dílo definováno obsahem ztvárňované osobnosti a ne subjektivní formou provedení díla, pak má více rozumu než jakýkoli zasloužilý umělec.

Jaký výtvarný umělec si může osvojovat právo být „tavičem“ podstaty dramatika, politika, přirozeně lidské autority a člověka jakou byl Václav Havel?

Pouze úcta k člověku může potlačit umělcovy choutky na to, být Havlovštější než Václav Havel. A taková úcta, která netransformuje realitu umělcovým názorem, je hodna přetvoření do reálného výtvarného díla.

Ano, tato vyjímka ze všech pravidel paradoxně potvrzuje zákonitosti umělecké tvorby.

V tom je podstata.

Petr Dauš

Předseda Spolku pro výstavbu sochy Václava Havla.

Odkazy:
- zmiňovaný pořad: 168 hodin, včetně vyjádření Jaroslava Róny

Ein Kessel Buntes náměstka MZV ČR

Zdroj fotografie nezjištěn. Prostě internet.

Sociální práva jsou, podle výkladu Petra Druláka, nadřazena právům lidskoprávním.

Důraz na lidská práva v totalitních a komunistických zemích je prý přežitek Havlovské zahraniční politiky a nyní se vůči totalitním režimům mámě vymezovat jinak nebo raději vůbec nijak.
Pokud v té či oné zemi mají lidé co jíst a večer se mohou spokojeně usadit u televize s pořady typu Ein Kessel Buntes, pak se nemáme starat o to, zda je v té zemi demokracie, vojenská diktatura, oligarchická moc nebo totalitní režim.

Svou hypotézu o červených liniích, které si totalitní režimy stanoví a přes které nelze nahlížet rozvinul o definici velkých a malých států.
Tedy, pokud si Rusko (143 mil.obyvatel) nepřeje mluvit o Krymu a Ukrajině nebo Čína (1 357 miliard obyvatel) o Tibetu a Tchaj-wanu, pak máme mlčet. Pokud však jde o Barmu (53 mil. obyvatel), pak lze z MZV poskytovat finanční pomoc opozici a mlčet se až tak moc nemusí.
Možná se velikost států může poměřovat jiným měřítkem, třeba rozlohou, nerostným bohatstvím nebo kupní silou jeho obyvatel, ale přesné údaje jaké měřítko používá MZV nemám.
Podle teze pana náměstka ministra zahraničí Druláka jsou občané Ruska a Číny nedůležití, protože je jich hodně?

Učiním tedy závěr pro sebe a spoluobčany v naší zemi:
Není se čeho bát, naše vláda, prostřednictvím tezí MZV se nejspíš bude pečlivě starat o dodržování lidských práv v České republice, protože je nás jen 10,5 milionů.
Současně ale zapomeňme na morálku, svědomí a odpovědnost.
Stačí, že je co jíst a večer si lze, po obrázcích Zemana v Kazachstánu, pustit v televizi nějaký zábavný pořad typu: „Vtip za stovku“ nebo ze záznamu pustit Ein Kessel Buntes.

Zdroje:
Petr Drulák: Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět? 

Havlovská politika byla chybná a škodlivá, tvrdí český diplomat

17. listopad dnes

Foto převzato z czechfolks.com autor nezjištěn.

17. listopadu 1989 jsem se metrem vracel z práce domu a v době, kdy na Národní, nad projíždějícími vlaky metra probíhala akce: „Zmlátit každého“, tedy ... skoro každého.

O tom, co se dělo jsem se dozvěděl až večer a o víkendu ze zahraničního vysílání a následně i od známého, který tam byl taky. Po neděli jsme pak celá parta z práce poprvé vyrazili na Václavák.

Ten „známý, který tam byl taky“, vyprávěl o odznaku v klopě, který jako pověřený „dohled studentské akce“ vyfasoval a který ho ochránil před pendreky.
Dodnes jsem takovýto příběh neslyšel a stále přemýšlím, jak musela být akce organizovaná ze všech stran, když „ti věrní“, kteří také byli v davu, měli jakousi identifikaci na klopě o které věděli jak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti, tak i příslušníci zásahového pluku.

Ostatně, nečekaná akce studentů a její dopad zaskočil leckoho.
Dodnes mi bylo lhostejné, kdo a jak na pochodu studentů cokoli dozoroval, neb se staly zásadní a pozitivní změny, jenže po 25-ti letech mi to až tak lhostejné není.

Dokud po revoluci 1989 bylo na čem bohatnout, zejména přivlastňováním nebo privatizováním hodnot (cca.: do roku 1998), následně pak přiživováním se na státních zakázkách (cca.: do roku 2006), a poté ještě vyžíráním evropských dotací na zakázku (cca.: do roku 2012), nebylo o bývalých komunistech a kovaných kádrech moc slyšet, měli příjmy zajištěny - zúročovali výnosy následků sametové revoluce.

Jenže vše jednou končí a tak došly peníze z privatizací, z čerpání státních peněz přes stále stejnou státní administrativu a následně i využívání státních úředníků k dolování evropských fondů. Přišel čas vzít otěže zpět do vlastních rukou a klidně už veřejně nalézat nové zdroje příjmů.

Dožívající a notně zrezivělé oligarchické struktury, jsou tedy postupně nahrazovány sofistikovanějšími způsoby moci, nutně už přímo spojenými s politikou.
Každý současný manažer ví, že až na Chorvatsko, kam nyní tečou peníze z EU, je jedinou politickou cestou k přídělu peněz ze státu spolupráce s Ruskem nebo Čínou. Jistě, v Číně to nejde tak snadno jako to šlo a stále jde s Ruskem, ale pro obchody s politickým krytím je Čína stále dobrou zemí.

Dnes jsme tedy svědky mamonuchtivého (pragmatického) rozumu jak prezidenta Zemana, tak i bývalého prezidenta Klause. Peníze se sice koupit nedají, ale patřičnou servilitou je lze i dnes získat spoluprací s nedemokratickými režimy. Vždyť pro výnosný obchod stačí trochu politické angažovanosti a servility.

Ten „známý, který tam byl taky“, hned při revoluci sekl s politickou angažovaností a plánovanou politicko-profesní kariérou a pragmaticky se vrhl se do vydělávání peněz. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nyní objevil v politice, opět mezi svými.

Umění (podle Ayn Rand)

210x297mm, fixa, nesignováno, cca.: 1998. :)

Nedávno se někdo na sociální síti vyjádřil k aktivitám typu: „Vadí nám velezrádce na hradě,“ nebo: „Mráz přichází z Kremlu“, kdy se jednotlivci stále více vyjadřují a identifikují nebezpečí prototalitních aktivit v ČR a zejména v Rusku, takto: „No takto to vnímáte vy, citlivé lidé,“ myšleno umělci nebo lidé s uměleckými sklony.

S takovýmto názorem lze souhlasit a hned se mi vybavily pasáže z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ definující, mimo jiné, i pojmy umění a umělec.

Tedy: Ano, schopnost vytrhnout z reality to podstatné a umět to svým osobním pohledem koncentrovat do uměleckého díla nebo textu je podstatou umění a tak se nelze divit, že umělci a citliví lidé obecně: „vidí dál“.


Následuje výběr několika citací z knihy: „Objektivismus: Filozovie Ayn Randové,“ od Leonarda Peikoffa, strana: 406 až 413, 2001, Berlet Advertising & Graphic Design Pty Ltd, první vydání. Více na: www.Aynrand.cz
Za skvělý překlad patří velké díky panu Jiřímu Kinkorovi.


„Umění“, podle Ayn Randové, „je selektivním přetvořením reality podle umělcových metafyzických hodnotových soudů“.

Veden svými metafyzickými a  hodnotovými soudy vybírá umělec z neuspořádaného chaosu lidské zkušenosti ty aspekty, které považuje za charakteristické pro povahu světa. Poté je ztělesní v konkrétním, smyslově vnímaném objektu, jakým je například socha, obraz, povídka. Výsledkem je celý svět zmenšený do mikrosvěta.
Přesněji řečeno, výsledkem je pojetí světa ve formě záměrně sestrojeného konkrétního objektu zbaveného všech nepodstatných prvků, který divákovi nebo čtenáři nepřehlédnutelně vysílá zprávu: „Toto je v životě důležité, o toto jde – tak já, umělec, vidím život.“
...
Převáděním abstrakcí do smyslových vjemů plní umění ještě jednu klíčovou (a neoddělitelnou) funkci. metafyziku nejen integruje, ale i objektivizuje. Znamená to, že člověku umožňuje vnímat své pojetí světa ve formě existenciálního objektu – vnímat je nikoli jako obsah svého vědomí, nýbrž jako „skutečný objekt“, jako vnější fakt. Protože abstrakce jako takové neexistují, nelze si metafyzické abstrakce plně zreálnit jinak (a učinit je plně funkčním vlastním vodítkem) než jejich vjemovou konkretizací. „Aby metafyzické abstrakce získaly plnou, přesvědčivou a neodvolatelnou sílu reality“, píše Ayn Randová, „musí k člověku promlouvat ve formě konkrétních objektů – tj. ve formě umění.“
...
„Umění,“ uzavírá Ayn Randová, „je nepostradatelným prostředkem komunikace morálního ideálu."
Podle ní je etika srovnatelná s teoretickým inženýrstvím. Oba obory jsou aplikovanými vědami majícími za cíl vést lidské jednání, a oba obory tak vyžadují jistou formu technologie, tj. skutečnou tvorbu hodnot. Čím je architekt mostu nebo kosmické lodi pro inženýrství, tím je umělec pro etiku: „Umění je technologie duše ... Umění je konečným produktem. Vytváří model.“
...
I když umění skutečně zobrazuje morální ideál, jeho cílem není učit lidi tomuto ideálu. Účelem umění není vzdělávání či zvěstování spásných vizí, ani morálních, ani metafyzických. Učit těmto předmětů je úkolem filozofie, pro niž není umění náhražkou; umělecké dílo není učebnicí nebo nástrojem propagandy. „Základním účel umění," píše Ayn Randová, „není učit, nýbrž ukazovat - zpřístupnit člověku konkrétní obraz jeho přirozenosti a jeho místa ve světě.“

Protože funkcí umění je snést lidské pojmy na smyslově vnímanou úroveň, není úkolem umělce předávat pojmovou informaci, nýbrž poskytnout člověku jistý vyhraněný zážitek. Nejedná se o prožitek myšlení, nýbrž bezprostředního vnímání, kdy rozjímá nad konkrétním uměleckým předmětem, který mu říká: „Takto vypadá realita.“
Umění vyjasňuje lidské chápání reality. „V tomto smyslu,“ píše Ayn Randová, „umění učí člověka, jak používat svého vědomí. Podmiňuje a orientuje vědomí tím, že mu přináší určitý způsob pohledu na existenci.“
Aby tento úkol splnilo, musí být umělecké dílo selektivním přetvořením reality. Podstatným slovem je zde selektivním.


Poznámka:
Právě vyšel dlouho očekávaný překlad knihy Ayn Randové: Atlasova vzpoura.

Více zde: http://www.kosmas.cz/knihy/194540/atlasova-vzpoura/

Komunismus jako incest

FOTO: Jon Chol Jin, ČTK/AP

V březnu 2006 jsem v „E15“, jako reakci na drzost komunistických poslanců v parlamentu ČR, poprvé přirovnával komunismus k incestu.

Uznávám, že to je hodně krkolomné přirovnání, nicméně stále mi spojení těchto dvou pojmů přijde zcela logické.

Incest je jedna z forem zneužití mentální nadvlády, v horším případě i fyzické síly.
Člověk (např. rodič) své autoritativní postavení a silnou citovou vazbu dítěte na autoritu rodiče zneužije k uspokojení svých potřeb.
V západní společnosti je z etického hlediska takovéto chování nepřijatelné a je posuzováno jako trestný čin.

Analogicky jsou komunistické ideje, jako společné vlastnictví, právo každého člověka na stejný podíl hmotných statků atd., po zavedení do praxe vždy brutálně zneužity.
Z ideálu rovných šancí se velice rychle vytvoří systém udržování moci, nucené nadvlády, potlačování osobní svobody, vytváření kolaborantské hierarchie, tedy sociální nerovnosti.

Propojení vznešených myšlenek, resp. citových vazeb, s následnou aplikací nadvlády a teroru, resp. zneužívání moci silnějšími, je jednoduše nepřijatelný incest.

Před osudem

Sázava z vyhlídky

Vzájemný soulad zasahoval hlouběji, někam hluboko do podvědomí.

Nebylo možné se pohnout, jít dál ani odejít. Neskutečně blízko a současně tak daleko. Překročit hranici mezi pocity, dojmy, citem, souzněním v tichu a fyzickým kontaktem bylo nemožné.
Nevím přesně proč tato hranice vznikla, ale byla tak obrovská, že jen nápad na její zdolávání přesahoval veškerou fantazii.
Stáli jsme, tiše si povídali a pohled do očí propojoval uzavřené duše, vytvářel tu vazbu, která se už nikdy nepřetrhla.

Zaskočeni velikostí vzájemných citů jsme opustili reálný svět, který se nedokázal připojit k našim duším nebo s námi urazit alespoň kousek společné cesty.

Byli jsme odkázáni stát jen na vlastních citech, věřit jim. Hloubka propojení byla děsivě pohlcující. Nedostatek odvahy opřít se výhradně o niterné city, nechat za sebou veškerou dosavadní zkušenost i realitu, to byly nepřekonatelné překážky.

Dvě cesty života, každá jiným směrem, se ale zamotaly příliš.

Spojení existuje stále a i když už vyčerpalo všechnu svou energii, bude i nadále předurčovat osud.

"Václav"

Se svolením autora www.janignacriha.com s potěšením publikuji koláž: "Václav".
Není to nádhera? 

"Václav" © 2014 Jan Ignác Říha

Na Ukrajině se bojuje o budoucnost našich dětí

Zdroj nákresu: idnes.cz

Emancipace lidu Ukrajiny na Rusku je velké téma, které svým významem hodně přesahuje další diskutované okolnosti konfliktu v samotné Ukrajině, Rusku, Evropě.

Pokud je možné, aby despotický hegemon nevyhrál a je lhostejno, zda se jedná o stát, korporaci, či mafiánský kartel, pak je naděje, že může být líp.

Dvacet let je v našich dějinách skoro až magické časové rozpětí, stačí napsat letopočty: 1918, 1938 nebo další řadu: 1948, 1968, 1989 a každý u nás ví, o čem je řeč. Osobně jsem rád, že na další výročí, okolo roku 2008-2009, se tu celkem nic podstatného nesemlelo.

Dvacet let trvalo i Ukrajině, než se po osamostatnění od rozpadajícího se Svazu Sovětských Socialistických Republik probrala z nabyté svobody a došlo jí, že nezávislost a svoboda nejsou automatické atributy státu, že je nutné je pracně uchovávat, vylepšovat a bránit. Mělo to docvaknout politikům, ale těm na to nějak nezbýval čas, měli jinou práci než státotvorné činy. Trpělivost pak došla Ukrajincům, zejména ve větších městech. Po protestech pak následoval a pokračuje sled událostí, které mají a budou mít zásadní vliv na budoucnost nejen na východě Evropy.
Ukrajina je počátek událostí příštích let, tak jako Mnichov 1938 byl konec jedné a začátek další epochy světa.

V Československu, po roce 1918, bylo jasné, že bude nutné nový malý stát v budoucnu bránit. Urychlené vytváření vlastní armády, celého systému obrany dodávalo národní hrdost a od roku 1935 se urychleně stavěly pohraniční pevnosti. Obranný vojenský systém byl budován společně, všemi národnostmi na území státu. Obrana státu byla existenciální priorita.
Nicméně na reálnou vojenskou obranu nedošlo a budování státu jsme po Mnichově v září 1938 završili nedokončenou mobilizací a kapitulací. Co pak následovalo po roce 1938, 1948, 1968 je zřejmé.

Není až tak podstatné, že Ukrajina nyní a ČSR v roce 1938 jsou ve velmi podobné geopolitické situaci, tedy ve stavu, kdy nejsou dodržovány dohody ani mezinárodní smlouvy a kdy tolerovaná agrese nechce být politiky chápána jako počátek celé agresivní epochy, podstatné je, zda je v lidech ukotvena hrdost a svědomí, zda takové mnohdy už virtuální pojmy jako pravda, svědomí, morálka jsou k smíchu nebo ne.
Úcta k pravdě, vlastnímu svědomí a obecně platným morálním hodnotám jsou předpoklady k vytváření i bránění civilizované společnosti. Bez těchto základních atributů člověčenství nemůže vzniknout nic pozitivního.

Zdárně dokončená emancipace lidu Ukrajiny na Rusku určuje budoucnost našich dětí.