Stále stejně

Foto: (c) 2009 P.D. / Billboard: nezakladnam.cz

Vše se donekonečna opakuje.
Nepoučitelnost, neúcta k historickým příběhům, neznalost již popsaných zkušeností, odmítání naslouchat starším. Chybí předávání tradice, hrdost na své rodiče, jejich rodiče, naše předky. A k tomu všemu nevzdělanost, podstata hlouposti.

Malé i velké příběhy se opakují. Jen zcela naivní člověk si může uzurpovat takovou míru jedinečnosti, aby si myslel, že to co ON zažívá, je nové, nepopsané, jedinečné a zcela vyjímečné, že jen jeho zkušenosti jsou vším na čem může stavět.

A tak se stále znovu prosazují hloupost, závist, sobectví, pokrytectví, zloba. Už od nepaměti to bývá tak, že nejistota, neukotvenost, hloupost a malá důvěra v sebe sama neplodí pokoru, ale tupou agresivitu.

Už dávno se nechci zabývat pitomostmi, ale ta mimořádná agresivita, co mě poslední měsíce fackuje z billboardů mi nedá spát.
Kdo rozhodl o tom, že tupost předkládaná v dostatečně velké míře může vypadat jako pravda se asi nemýlí, ale ten kdo to použil proto, aby mohl z pozice agresivního hlupáka získat moc nad jinými, by se měl propadnout na politické smetiště. Musí se tam propadnout, jinak by minulé oběti agresivních tupců museli vystoupit z hromadných hrobů a strašit po nocích každého, kdo si ty špatné zkušenosti z historie nechce pamatovat.

Nechápu, jak je možné akceptovat pitomost jako hlavní prostředek k získání většinového počtu hlasů ve volbách.
Nechápu, kde bere předkladatel předvolebních billboardů tolik drzosti, aby předpokládal volební úspěch postavený na propagování hlouposti, závisti, sobectví a agresivitě.

Už na pískovišti ve školce lze vypozorovat různé způsoby získávání převahy. Už dvouleté děti chápou, že jejcih umístění v hierarchie moci hraje na pískovišti zásadní roli. Buďto na pískovišti ubrání svůj prostor a může si stavět bábovičky svobodně nebo si formičky nechá sebrat a bábovičky si bude stavět někdo jiný.
Jenže na pískovišti, tak jako v dalším životě se vždy najdou agresoři, kteří vlastně nechtějí nic stavět, ale také nepřipustí, aby si stavěl kdokoli jiný. Prostě chtějí získat moc jen proto, aby ničili vize, znemožnili stavět a zbourali postavené.
Tihle ničitelé zpravidla dostanou od ostatních lekci a když to nepomůže, časem si s nimi už nikdo nechce hrát.
Jenže tak je to u našich nejmenších dětiček, ty si ještě hlavu nelámou s taktikou, vypočítavým výběrem kamarádů.

Pak přijdou další léta, škola obecná, základní, střední atd. a i když už vše není tak jednoduché, stále platí pravidla: Kdo jen remcá, boří a otravuje ostatní, může chvíli zazářit svým negativistickým radikalismem, nicméně stále je viditelně identifikovatelný a je snadné se podle jeho chování zařídit.

Co ale dělat, když se agresivní hloupost chce prosadit do parlamentu, vlády a tím do státem kontrolovaných nebo na státě závislých hospodářských organizací, tedy stanovovat pravidla?

Osobně si myslím, že nejlepší spojenec proti hlupcům je společný nepřítel, tedy samotní hlupci. Stačí zapátrat v paměti s kým jsme si chtěli a nechtěli hrát na pískovišti, kdo nejvíc otravoval vzduch ve škole, který šéf či kolega v práci byl nesnesitelný a proč a pak se podívat na naše politiky.

Na obrázku je jeden z billboardů, který je ukázkou tupé arogance a který mi dělá starosti, které jsem se pokusil popsat, stejně tak jako nedávná vyjádření předsedy ČSSD Paroubka:

Tak já bych se především ... Vy byste mi měli být vděčni, za to, že jsem vás před takovou politickou blamáží zachránil. ... vy jste nerespektovali ... a měl by jste mlčet. (Na adresu politického protivníka.)

.

Nejhumornější pořad v televizi

Nečekal bych, že nejhumornější pořad v televizi, který jsem letos viděl, bude vysílaný v brzkém odpoledni, na seriózním zpravodajském kanále ČT24 a navíc to bude přímý přenos ze zasedání Ústavního soudu.

I to se může stát, když se srazí panovačná nadutost s důslednou a přesnou logikou.

Panovačnost umožnila nestoudné ohýbání reality i zákonů tak dlouho, až dopřávala svým protagonistům kochat se nadutým pocitem neomylnosti a nedotknutelnosti.
Střet až „nadlidské“ nadutosti s připravenou a tudíž podloženou argumentací nutně vyvolal podobný efekt, jako třesk vesmírných těles, když se vychladlé, vzduchoprázdnem a mrazem letící, těleso srazí se sluncem.
Z pohledu vychladlého tělesa, které má za sebou dlouhé putování bez nutnost korekce směru, je tento třesk jen otázkou času. Z pohledu slunce jsou takové střety více, či méně běžnou záležitostí a slunci takové těleso slouží jen jako další potrava pro svůj svit.
Je pochopitelně možné předpokládat i katastrofickou variantu přespříliš velkého množství těles, které by i slunce dokázalo zničit, ale to našim generacím snad ještě nehrozí.

Dotazy ústavních soudců měly svůj scénář, logické návaznosti a z pohledu obhájce „rychlých“ a jednoduchých řešení se mohly zdát zákeřné, ale tak už to bývá když znalosti a rozum nahradí nadutost.
Každá argumentace, která logicky zdemontuje „přesvědčivé“ a „jediné správné“ argumenty neznalého se musí jevit jako podlost, vždyť nadutce ani nenapadlo, že nemusí mít pravdu, že je tak zaslepený tím svým „výborným“ řešením, že už si nevidí ani na svou špičku nosu.

Záměrně nadutce omlouvám jeho nadutostí a nepodstrkuji mu špatné úmysly, to by pak už humorný pořad nebyl, když se jedná vrcholné představitele zastupitelské demokracie.

Doufám, že tato lekce „nedotknutelným nadutcům“ poslouží do budoucna alespoň jako poučení ztrátě jejich „nedoknutelnosti“.
Obávám se však, že nadutost je neléčitelná.

A ještě jednu doušku: JUDr. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, dostal po vynesení nálezu otázku, jak je možné, že se tentokrát ztotožnil s výrokem a takováto „ad hoc“ úprava je neústavní a před 11-ti lety stejnou „úpravu“ ústavy podpořil. Předtím než uvedl obě situace do souvislostí, pan Rychetský prostě přiznal, že teď je moudřejší než před 11-ti lety. Nekličkoval, nevymlouval se a ani se neomlouval, jen přiznal pravdu.
Získal tak větší důvěru, nejen pro sebe, ale i pro dnešní rozhodnutí soudu.

PS: Dnešního dne Ústavní soud řekl: Politik není nedotknutelný. I politik musí respektovat zákony, tedy alespoň ústavu.

Haf, haf - na měsíc v úplňku.

Nevíme.
Zcela zásadně nevíme.
Nevíme skoro vůbec nic.

To málo, o čem si myslíme, že máme ve své moci, jsou jen šťastnější náhody, shodou okolností seskupené ve smyslu našich přání.

Máme však osobní odpovědnost za sebe, své blízké, i ostatní, protože neovlivnitelnost věcí budoucích je sice nezvratitelný fakt, ale současnost je jen a pouze o našich rozhodnutích.

Obrzek z strangeworldofmystery.blogspot.com

Závěrečná řeč Milady Horákové v procesu: Milada Horáková a spol.

Bez dalšího komentáře uvádím vlastnoruční a doslovný přepis záznamu závěrečné řeči JUDr. Milady Horákové v procesu, který všem jasně ukázal neomezenou moc totalitní-komunistické moci.

Soudce: Paní obžalovaná Horáková, prosíme předstupte:

JUDr. Milada Horáková:
Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svojí obhajobu.
Děkuji proto svém právnímu zástupci, že nalezl určitá a uplatnil je v můj prospěch.
Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně a odevzdaně přijmu trest, který bude pro mě nalezen.
Necítím se oprávněna dělat nějaká prohlášení, ani mluvit ke komukoliv, ale přece bych ráda, aby všichni slyšeli toto:
Jako žena a matka, která si opravdu osobně nepřála války, když důsledně a logicky promýšlí celou věc, učinila jsem cíle, za nimiž jsem šla, odvislé od války. Jako sociální pracovnice, přesvědčená, že „lepší příští“ lidské společnosti je v socialismu, jsem se dostala na cestu ke kapitalismu.

Jako příslušník tohoto národa, milující nesmírně tento kousek světa a dokáz… prokázavší, že v době okupace dokáže za něj položit i svůj život, jsem se ocitla v nebezpečí, že jednoho dne mohu stát na stejném břehu s těmi, proti nimž jsem bojovala na život a na smrt, nacistickými Němci. Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání.
Slavný státní soude, myslím, že i během vyšetřování Státní bezpečnosti vyšlo najevo, že jedno je jisté, že nebyly nízké a nečestné.
My jsme dlouho diskutovali o tom, čemu se říká přesvědčení, protože tak jsem já odůvodňovala pohnutky svých činů a musím prohlásit, že Státní bezpečnost a její orgánové v té věci projevili více trpělivosti, aby mě přesvědčovali, než já jsem projevila té trpělivosti po „únoru“, abych se přesvědčila, zda různá ta násilí a nesprávnosti, které jsem i já brala také jako pohnutky svého jednání byla skutečná a nebo jen přechodná, a v čem spočívala. Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná.
To by nebylo pravdivé a poctivé.
Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet, ale v zásadě jsem prohlásila orgánům Státní bezpečnosti, že setrvávám ještě ve svém přesvědčení a že také v tom setrvávám proto, že jsem ho opírala o názory, stanoviska, vyjádření a informace osob, které pro mě byli autoritou a mezi něž počítám také dva nejvzácnější pro sebe, lidi, dvě největší osobnosti: Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, kteří na mě velmi působili během mého celého mého života.
A já bych teď chtěla říct něco těm, kteří také od těchto dvou osobností odvozovali své přesvědčení a své názory.
Chtěla bych jim říct jen toto: V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat a jestliže nechce rušit, kazit a ohrožovat to, co se většina našeho lidově-demokratické a lidově-demokraticky přesvědčeného obyvatelstva, rozhodla dělat.
To je jedna věc.

Možná, že si někdo zde nebo venku myslí, že jsou tato slova zbabělá.
Nejsou zbabělá.

Bylo by mně mnohem lehčí, slavný Státní soude, kdybych mohla, do těch těžkých chvil, do které teď o … do kterých teď odcházím a které nastupuji, jít třeba jenom s osobním přesvědčením hrdinství a jeho glorioly, ale já myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu, zcela naze, pravdivě, bez příkras, všem:
Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já.
Nedělejte to / leda, že byste byli blázni nebo, že byste se honili za falešným mučednictvím a nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.

Slavný Státní soude, je mně opravdu těžko říct něco víc.
Já má jenom jednu prosbu, aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoliv mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mě.

Pokud jde o mě, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení.

Obrázek převzat kdesi z internetu.
Další informace: Ústav pro studium totalitních režimů

Střední Evropa, že by světocentrismus?

Ani nevíme, co máme za štěstí.
Bez zvláštního přičinění jsme součástí starého kontinentu, bohatou, barvitou historií protknutého světadílu.

Odpovědností k minulosti, neztřeštěností z modernímich výstřelků, rezervovaným přístupem k brutálním komerčním tlakům a v tuzemském prostředí obvyklým Švejkovským názorem na všechny zásadní problémy, máme zcela fatální výhodu k přežití.

Mám úctu k Japonským archaismům, k Americkému přiblblému optimismu i k Židovské věrnosti tradicím a stejně tak nemám jakýkoli respekt k Japonské privilegovanosti osob s vyšším postavením, Americkému sentimentu s idiotskými filmovým tradicemi a Židovsky otupělé sebestřednosti.

Možná soudím příliš plitce, příkře a netolerantně, ale uvádím jen příklady zjevných rozporů, které generují zásadní fatalismy, nesmiřitelné paradoxy, neslučitelné rozdíly, které neumožňují přirozené žití každodenních dní, prostého života.

Být součástí rozporuplných historických souvislostí, nebýt v zajetí dogmat a současně nebýt v područí moderní doby je konkurenční výhoda, kterou si my, středoevropané, můžeme dopřávat.

Stačí si tenhle fakt uvědomit.
Stačí být sám sebou a z divných sovislostí a okolností se nepodělat.

1. Máj 2009

První máj je jedno z výročí, které je přetahováno různými skupinami pro svůj účel. Pravda, jednou jsem se prvního máje účastnil, když jsem to dostal jeden z povelů, jako součást Československé Lidové Armády. Ano, kolaboroval jsem pod povelem s režimem, ale jinak mi stud z účasti v prasečím zástupu v prvomájovém průvodu bránil být bok-po-boku ve stádu.
Jistě, disidentem jsem nebyl, ale klást pasivní odpor možné bylo. Nebyl jsem jiskřička, pionýr, svazák ani komunista. A jsem rád, že jsem to ustál. Nebýt jiskřička, pionýr nebo svazák bylo jednoduché, stačilo nepřijít na určené místo v určený čas, ale odolat několikanásobným výzvám ke vstupu do strany už tak jednoduché nebylo.
Jasně, že jsem kličkoval a místo: „Vlezte mi na záda“, jsem říkal: „Tak vyzrálý se necítím, abych byl komunistou“, ale to už jsou snad jen menší prohřešky. Stejně jsem se na vysokou pedagogickou školu nedostal, takže to z pohledu výsledku, vyšlo nastejno.
Kdo si nemůže pamatovat normalizační časy, neví, jak těžké bylo klást i jen pasivní odpor a kdo zažil komunistické vězení ví, že pasivní odpor byl hodně malý vzdor.
Dělnický první máj, komunistický první máj, Máchův první máj, svátek anarchistů, majálesy, první máj - lásky čas, … každý si může vybrat.
Jsem rád, že si můžeme vybrat.

Občané, klidně zvracejte ...

Tak mi tak přijde, že se znovu ocitám v blázinci. Naposledy jsem podobný pocit měl, když poprvé vyhrála volby ČSSD.
Pochopitelně nemohu a nejsem obeznámen s podstatou prohlášení bývalé ministryně spravedlnosti Benešové, že se v soudnictví vyskytuje: „Soudcovská mafie“, ale zoufalé reakce soudního systému toto tvrzení potvrzují.
Zcela nestandardní, bleskové a nezdůvodněné kroky „managementu“ justice však skoro notářsky ověřují oprávněnost výtek o politické manipulaci a ovlivňování nezávislého pilíře moci.
Korunu, skutečně královskou, všemu nasadil současný ministr vnitra, tedy vnitřního řízení státní správy státu, který odmítl udělat jakékoli, byť jen demonstrativní, kroky k nápravě s tím, že zveřejňování výzev na nápravu: „ … podkopá důvěryhodnost justice.“
A je to.
Zase naši volení představitelé o další závit utáhli šrouby svých jistot: „Občané, klidně zvracejte, ale hlavně nám do ničeho nekecejte.“

Zemní plyn a koloniální vliv

Není bezpodmínečně nutné vědět detaily o prostřednících ve Švýcarsku, obchodních podmínkách státních podniků, rozměrech potrubí na severu a na východě, zásobnících plynu na Ukrajině, ani perspektivě ložisek plynu v Rusku, aby bylo jasné, že přerušení dodávek ropy z Ruska do „západní“ Evropy je prostá ukázka síly.

Paradoxně komicky pak působí fakt, že čím je Evropský stát blížeji k k velkému Rusku, tím více ho díky důvěře v nepřetržitost dodávek a nebudování zásob a alternativních dopravních cest, postihl výpadek dodávek plynu více.

Tahle, již opakovaná, zkušenost ale nemá standardní řešení.

Dnes nelze nahradit zemní plyn jadernými elektrárnami, ekologickými zdroji energie, diverzifikací typů zdrojů energie, úsporami spotřeby a dalšími uváděnými řešeními. Cesta je, podle mého názoru, jen jediná: Donutit Rusko, aby plnilo své obchodní závazky a nehrálo si v obchodních vztazích se svými mocenskými ambicemi.

Dodávky zemního plynu z Ruska mají charakter monopolu a s tímto faktem je potřebné pracovat.
Monopolní dodavatel má zajisté své „konkurenční“ výhody, ale také má své monopolní nevýhody.
Pokud Evropa nezpanikaří a bude mezistátně spolupracovat, vydrží bezpochyby déle, než sabotérský postoj Ruska. Tedy, ať je zima, pokud nenecháme Ruský monopol vládnout Evropě.

Ruská nadvláda v jakékoli, ekonomické, či technické oblasti je špatná cesta.
Buďto budeme kolonií velkého Ruska, nebo ne. Tak je to jednoduché.

Řeknu Ti

Řeknu Ti, kdo jsem a co chci,
řeknu Ti, co je láska a kde jsou moje city,
řeknu Ti, co je to přesvědčení a čemu věřím,

řeknu Ti, co není a teprve může být,
řeknu Ti, co můžeš mít a co Ti dát můžu,
řeknu Ti, co mám a řeknu Ti co mit nebudu.

Řeknu Ti co budeš chtít.


Jenže teď to ještě nevim.

Jesti chceš vědět něco víc,
tak až to to přijde a
jednou tomu budu rozumět,
tak Ti to povím.

Snad si počkej, pak budu vědět,

kdo jsem a co chci,
co je láska a kde jsou moje city,
co je to přesvědčení a čemu věřím.

Pak Ti řeknu co bylo a mohlo být
co jsi mohla mít a co jsem Ti nedal
řeknu Ti co jsem měl a co jsem mit nemohl.

Už budu vědět proč.


08.02. 1995

Láska, nezneužití, svědomí

Tak jako je bezpochyby mnoho podob lásky, tak je jedna věc v lásce jistá: pokud má být trvalá, není možné ji zneužívat.

Mám dobrého kamaráda, který je neustále v rozporu s tím co sám chce a s tím co sám považuje za správné a tak je dobrým otcem, odpovědným manželem i porůznu okouzlujícím partnerem.
Mám přítele, který svým klidem rozdává nekonečnou pohodu i v situaci, kdy by leckdo jiný dávno vzdal a tak už se už léta stará o svou dlouhodobě těžce nemocnou manželku.
Mám známého, který díky své sebestředné zahloubanosti a malému všeobecnému rozhledu dělá špatná rozhodnutí a netuší, proč se věci nedaří.
Znám ženskou, která v panice před dalším kulatým jubileem bourá vše, čím celý dospělý život byla a najednou sama se svou minulostí nechce mít nic společného, byť prožila 20 let spořádaným partnerským životem s otcem svých dětí, živitelem celé rodiny.
Znám jinou, která díky své hlouposti neví, proč najednou nesnáší to, co její manžel, otec jejích dětí, dělal celý život. Díky svým, z nudy a neúcty autogenerovaným pseudopotížím si vybíjí svou frustraci na otci svých dětí, které současně používá jako zbraň.
Taky znám dámu, co se rozhodla trvale brát odpovědnost za celou, hodně velkou rodinu a nepřipustí si, že se tímto způsobem požehnaného věku nedožije, čímž všechny okolo sebe nechá opuštěné.

Proč to?
Proč jsou věci jednoduché najednou tak složité.

Jediný společný prvek ve všech případech je zneužití lásky, nebo znevážení zvyklostí a dobrých tradic.



Neskromnost a malá úcta k již vybudovanému.

Iluze o správnosti rychlých a jednoduchých řešeních.

Neschopnost reálného odhadu věcí budoucích díky představě o úspěšnosti romantických zkratek.

Sobecká tupost a pohrdání tím co je loajální.

Snaha překonat vše, čím byli naši rodiče, pramenící z nepochopení smysluplného kontinua předávání ega.

Kritické vymezování se právě proti svým blízkým jako projev pozdního dospívání.



Nejsem příznivec dogmatického dodržování tradic, stejně tak podléhání osudu, ale neumím přehlížet obecnou neúctu k minulé generaci, ke zkušenostem starších, neúctě k minulosti.

Na bolesti a strasti nemám univerzální radu, ani jednoduché řešení, ale trocha úcty k svědomí, vlastnímu svědomí by možná stačila.
Trocha úcty k budoucnosti další generace.
Alespoň špetka pokory ke generaci těch, co už prožili to, co prožíváme my nyní by neškodila nikomu.

Kdysi jsem předpokládal přítomnost svědomí, odpovědnost k obecné pravdě, jako nutnou součást vědomí každého jedince s tím, že někteří jen nemají odvahu si obecnou pravdu, svědomí připustit.

Dnes nevím, zda to tak je, ale stále tomu chci věřit.

Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh

Tak jako se stále dokola opisují čtenářské deníky, historie se opakuje a stále dokola se v různých podobách opakují stejné situace. Synergickou jistotu lze pak najít ve spolehlivosti nekonečné všeobecné nepoučitelnosti.

Historický úvod
Když chtěli komunisti v roce 1946 vyhrát volby, řádně se na ně připravovali. Použili veškerou moc a poučeni nezdary vytáhli do boje se všemi možnými i nemožnými prostředky.
Taktika, která mi utkvěla v hlavě již za studií, bylo úmyslné použití demagogicko-populistických lží ve smyslu: „účel světí prostředky“.

Komunisté před volbami prohlašovali, že zachovají a budou podporovat živnostníky, soukromé vlastnictví, že neplánují kolchozy, zajistí spravedlnost, svobodu a prosperitu, atd. Jinými slovy slibovali, že ačkoli jinde (v bolševickém Rusku) to tak možná je, my (čeští komunisté) jsme jiní a lepší než jinde ve světě. Tato prohlášení a sliby slyšeli voliči v době, kdy komunisti formovali a ozbrojovali dělnické Lidové milice, silový nástroj politické moci a kdy tušili, že poválečná euforie z Ruska a okouzlenost myšlenkami komunismu u občanů republiky povážlivě slábne.

I s ohledem na geopolitické uspořádání poválečné Evropy nebylo příliš mnoho variant, ale netrpělivost a chuť po moci byla velká. V únoru 1948 použili komunisti svou ozbrojenou složku a jištěni vojenskou silou Ruska provedli únorový puč, tedy nedemokratickou výměnu vlády.
Další volby už byly zcela v režii stranického vedení státu. Hlavní zbraní byla jediná společná kandidátka „Národní fronty“, která vyloučila účast jakékoli opozice.
Další vývoj je dostatečně znám a s jeho důsledky se česká společnost i jednotlivci potýkají dodnes.

Na začátku tedy byla vědomá lež, demagogie a populismus:

• Přesně to, co nechci, propaguji.
• To co je mi vytýkáno, hodím na hlavu svých oponentů.
• Vím, že to nejde, ale slíbím to.
• Lidé na chvíli ztratili jistotu v morálce, tak tu jejich momentální slabost využiji.
• Vše zaštítěno heslem: Účel světí prostředky.
• Tahle historická zkušenost je cenná, ale s ohledem na nepoučitelnost většiny a všeobecně podceňovanou historickou paměť málo platná.

Prohnaní slaboši
Každý se ve svém životě setkává s různými lidmi a je lhostejné zda jsou to nucené kolektivy (ve škole, v práci), spolky dobrovolné (zájmová sdružení, sport), nebo rodina a přátelé. Zejména v neobvyklých a nestandardních situacích se u každého člověka projeví osobnost. Někdo je přirozeně silný a někdo jiný zase přirozeně slabý.
Někdo se rozhoduje s odpovědností a výhledem, jiný pro momentální prospěch.
Nikoho neodsuzuji, každý si je svého štěstí otcem a svého svědomí matkou a momentálně zde, ve střední Evropě, naštěstí po většinu života nemá slabost ani síla osobnosti fatální důsledky.
Setkání se slabochem, tedy člověkem bez skrupulí, který se zajímá jen o svůj osobní prospěch a vždy se snaží jít s většinou, nevybočovat a tím si pohodlně zajišťovat prospěch je běžná záležitost a nemám s tím problém.
Jistě, je těžko si představit, že s takovým člověkem lze něco budovat, smysluplně vzájemně spolupracovat, ale není důvod s ním nezajít na pivo nebo sehrát rekreační sportovní klání, klidně i tenis.

Před slabochy je však dobré mít se na pozoru. Nikdy není jisté, zda se se slabochem neocitnete v krizové situaci. Narazí do Vás neúmyslně autem, bude Vám dělat šéfa v práci, přižení se do rodiny a už s ním jednat musíte.
V krizové nebo zátěžové situaci charakter, morálka, dané slovo, pravda najednou ztrácejí smysl a slaboch, je-li dostatečně prohnaný, využije všech prostředků, aby docílil svého účelu.
Už to tak je. Slaboch pod nátlakem životní situace kope, prská, lže, nedrží své slovo a prohnaný slaboch využije všech prostředků i za normálních, tedy nekrizových časů.
Proto jsou prohnaní slaboši nebezpeční a proto je nemám rád.

Slaboch prohnaný. Fenomén doby?
Před více jak dvaceti lety jsem se tímto druhem chování setkával docela často a je možné, že jsem se i já mohl někomu z jiné osobnostní úrovně a s jinými životními zkušenostmi jevil málo silný, ale po pádu komunismu prohnaní slaboši někam zmizeli, nebo v sobě objevili potlačenou sílu svobody a na nějaký čas zapomněli být prohnanými.
Po divokém začátku devadesátých let, kdy odvaha nahrazovala zkušenosti, se situace stabilizovala kdo si věřil a vytrval, mohl se svou osobností, nápady a důsledností prosadit. Všeobecný hlad po chlapském dodržení slova, jasných postojích, smysluplných řešeních však začal během let odeznívat.
Dohody nové a staré vládnoucí garnitury, příchod pragmatismu do Občanského fóra, připravené podvody s důvěrou lidí při privatizaci, systematické snižování významu občansko-morálního vzoru v politice, opoziční smlouva o rozdělení moci a požitků, vedly prohnané jedince k znovuobjevení starých (komunistických) pravidel.

To co bylo napsáno lze shrnout takto
Chcete-li zastřít bezmyšlenkovost mluvte o tom, že máte myšlenky, pokud jste nemorální, mluvte o ztrátě morálky ve společnosti, chcete-li prosadit své potřeby, mluvte o jednotě z každou cenu, chcete-li rozdělit kompromisně jednotné, mluvte o jednotě, chcete-li být vlivní a nechcete-li diskutovat s každým, mluvte o většině a demokratických principech, chcete-li rozdělení, mluvte o tom, že nechcete dělat problémy.
Slaboši prohnaní se bohužel množí, upevňují a vylepšují své pozice a jsou stále více vidět.
A dokud budou mít svého prezidenta, bude jich stále víc.




Související články (na jiných webech):
Jan Berwid-Buquoy: Terra inkognita zvaná Václav Klaus
Jan Švejnar: Václav Klaus nemluví pravdu
Andrey Ladislav: Profesor Václav Klaus a bída ducha

O rovnováze

Úvod
Všechno okolo nás a zejména v nás dobře funguje jen s určitou míru rovnováhy.
Rovnováhou nemyslím vražedná přísloví typu: „Oko za oko, zub za zub“, ale spíš axiom křesťanské víry, že je potřebné hodně dávat, aby něco málo bylo vráceno.
Slovy Arnošta Lustiga: „Dávat víc než brát, to je morálka“.

Meze
Vnitřní rovnováha má zajisté i krajní meze, po jejichž překroční se vše podstatné zásadně mění.

Dolní limit
Překročení dolní meze, tedy neschopnost dávat, vede k sobectví, dlouhodobé frustraci a nemožnosti být naplněn pocitem platnosti, účelnosti života. Chybí opodstatnění vlastní existence, tak jako smysluplnost bytí z pohledu jiných.

Horní limit
S horní mezí je to možná ještě horší. Přílišné přenesení a odevzdávání citů, tedy překračování horní meze, sice nutně
neznamená přímé důsledky, ale přeneseným zatěžováním svého nejbližšího okolí, tedy i u partnera/partnerky, jsou nepřiměřeně odčerpávány schopnosti udržet svou rovnováhu právě u svých blízkých, partnera/partnerky.

Jedna z kapitol rovnováhy
Často si uvědomím, že balancuji na hraně mezi lopotným a rutinním procesem reálného života a lehkostí "složení zbraní". Láká mne představa volnosti mysli, pokud se oprostím od práce, všech vztahů, závazků, povinností.
Nejspíš jde o dost zcestnou myšlenku, neboť posléze už by se asi nejednalo o život, ale udržet se ve smysluplném kontaktu s realitou je někdy velká námaha.
Rovnováha duše je vlastně propojený komplex dílčích drobných vyvážeností, které teprve svým dlouhodobým působením stabilitu vnitřního klidu vytvářejí.

Kotva
Podle mne skoro každý člověk potřebuje nějakou kotvu, kterou může použít, když ho okolnosti nesou kam samy chtějí. Někdo se uchýlí k víře v boha, někdo má výhodu "starého domu" s historií rodu, někdo se vypláče u romantického filmu, ...

Závěr
Tu pravou pojistnou kotvu je však nutné hledat v sobě. Lehce se to napíše, ale i když se to nezdá, není ani tak těžké ji skutečně nalézt. Jen je dobré mít dobře postavené životní priority, ale to už je námět na jiný den.

Úvod

Blade Runner - Roy Batty:

„Já viděl věcí, kterým vy, lidé, neuvěříte:
útočící lodě na hořící povrch Orionu,
paprsky, co se třpytí v Tannhauserově bráně,
a všechno v tomhle okamžiku zmizí se mnou,
jako slzy v dešti. Čas zemřít.“

Tak tohle jsou poslední slova, která pronesl replikant Roy ve filmu Ridley-ho Scott-a a která mu sepsal Philip K. Dick ve filmu Blade Runner.
Poslední slova před smrtí nejsou u nás, u lidí až tak častá, většinou totiž nevíme, kdy přesně je máme vyslovit a když už bychom i náhodou věděli, zpravidla není komu je sdělit. No, a v tom vidím trochu potíž.
Zakládám si blog a pokusím se občas přispět.
Snad stihnu něco smysluplného napsat a snad to bude někomu a k něčemu dobré.

Blog založen 10.10.2008 00:32

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité obrázky mé.