Vlastní osud

Zdroj: esoterický.web

Člověk dělá v životě různá rozhodnutí, některá jsou malicherná, ale o těch, která jsou zásadní ví, pozná, tuší, třeba i když je mu pouhých "náct" let. 

Svědomí má člověk celý život. 

Svědomí se ani sekundu se nezpomalí a nevynechá svou podstatu, že je. Stále.

Mám kamarádku, která v "nácti" byla za sebe, neslevila ani centimetr, a pak mnoho let sklízela nevděčnou úlohu disidentky, dokonce jí v "nácti" za její názor uvěznili. Dnes je to trochu lepší. 

Mám jinou kamarádku, která v "nácti" neudělala dobré rozhodnutí a nadefinovalo to celý její další život. Hloupě fatálně věděla, že to bylo její zásadní nesprávné rozhodnutí, ale v tu chvíli bylo výhodné. 

Dává to naději?

Běháme za leserovou tečkou?

Foto: petlike.cz

Na bezpáteřní době vlády "komunistů" mě vždycky štvalo, jak nutí jinak slušné občany ohýbat svědomí, svou páteř. Čím více se ohneš, tím se máš lépe. 

Zdaleka ne každý je vybaven neochvějnou morální silou vzdorovat, když jde o děti, rodinu, možnost je uživit. Tenkrát se ohýbání bralo jako norma, stejně tak jako se dnes za normu bere mít neochvějný názor na cokoli.

Současné rozeštvávání a nevraživost, která se láme v názorech na "mír" nebo "válku", Hamás nebo Netanjahu, Palestinci nebo Židé, Trump nebo Biden, atd. mne dost štve. 

Franta ze Lhoty a Mirek z Karlína se přestanou bavit, protože Hamás. Marta z Dobrušky a Jitka z Postoloprt si už nebudou psát protože Trump a Paní profesorka a MgA. výtvarník se už nikdy nepozdraví, protože Židé.

Není dobré, když se necháváme vtáhnout do těchto rozepří, jako by šlo o život, svědomí nebo páteř. 

Každý jeden naskakujeme na rozeštvávání světa jak malé myšky na zrní, kočky na laserovou tečku nebo děti na reklamy.

Mít různé názory např. na Kambodžskou vládu je přeci v pořádku a stejně tak důležité, jako mít názory na uvedené příklady. 

Společného máme mnohem víc, jen by stačilo v zadupávání oponentů trochu ubrat. 

Na obou stranách.

Jsou sociální sítě něčeho příčina?

Foto, zdroj: dvms.webador.com

Si tak trochu přemýšlím, zda jsou ty nebezpečné sociální sítě (dále jen "socky"), ovládané sofistikovanými algoritmy i zadáními od vlivových agentur, skutečně tak silné, aby měnily náladu ve společnosti, v důsledku i výsledky různých demokratických, tedy většinových, voleb.

Když si představíte život bez internetu, tedy zejména sociálních sítí, pak by se současný svět možná zpomalil z minut na hodiny, či dny, ale jinak by bezpochyby zůstal stejný.

Benjamin Netanjahu by testoval co unese Šoa, Putin by překračoval všechny mezinárodní smlouvy, Sasové by volili AfD, Češi Korejce i StBáka, ... Nejspíše by se nic zásadního nezměnilo. Jen by vše mělo zpoždění o asi tak o jeden den, než to vyjde v novinách nebo to odhlásí v televizi nebo v rádiu.

Nářek nad neblahým vlivem sociálních sítí je nesmyslný. Nedělají nic jiného, než že Vám umožní vidět a slyšet co chce někdo jiný o sobě sdělit o den či několik dní dříve, než Vám to někdo jiný řekl osobně. "Socky" nejsou natolik originální, aby názor v místní hospodě byl jiný, spíše naopak.

Rádia, TV, zpravodajství, filmy, škola, rodina, vzdělání, inteligence, četba,. ... to vše jsou vlivy, které utvářejí osobnost. To, že to "socky" urychlují nic nemění na faktu, že každý je za svá slova i své činy odpovědný zejména sám sobě. 

Nelze si neustále stěžovat na "socky", tedy sociální sítě, že umožňují projevy a sociální vazby extremistům, nehumanistickým skupinám a jsou příčinou potíží v demokratických volbách. Jsou jen tím, co v lidech ta jako tak je, tedy potřeba sdílet své a přijímat jiné informace, názory, pocity, nálady i potřeby, bez ohledu na pravdivost. 

Potřeba se nějak dobře uplatnit, prosadit, odlišit a vítězit, je pro člověka relevantní, smysluplná, oprávněná  a pochopitelná, bez ohledu na motivaci. S tím se lze jen smířit.

Nejde o to, zda vítězí dobro, či zlo, demokracie nebo totalita, StBák nebo profesor, zežloutlý neúspěšný podnikatel nebo vysloužilý kongresman, ale o to, zda jsme schopni pochopit zásadní význam pojmů jako humanismus, lidskost, osobní svoboda-odpovědnost, resp. kolik takových lidí přijde k volbám a zda ti, co takovým pojmům zcela nerozumí pochopí, že jsou to obsahově stejné pojmy jako: šťastný život, rodina a láska.

Cílené nadbíhání, které aplikují PR teamy se svými kandidáty, skupinám obyvatel, co se o politiku a veřejný život nezajímaly a nezajímají, by se dělo stejně, i bez sociálních sítí a řetězových eMailů.

Ti věční slouhové

kutlime.wordpress.com

Košile bližší kabátu, tedy prospěcháři, oportunisté, měli za totáče navrch. Pragmaticky přijali tezi, že jejich osobní prosperita, bez ohledu na imaginární obsah slov jako morálka, etika, svoboda, humanismus a pravda, je nejvíc. Ohnout páteř, sklopit hlavu a žít "jak se má", prostě bylo výhodné. Když člověk nezlobil a zapojil se do Systému, měl přístup k lepšímu masu i lepšímu vzdělání pro své děti.

Za totality jsem to nikomu nevyčítal a ani dnes tyto poklesky za totáče nikomu normálnímu nevyčítám. Nakonec, nejsem žádný soudce a ani na to nemám žádné právo. 

Pro boj se zbytnělým Systémem, všude přítomnou StB, tupými Lidovými milicemi, nevzdělanými komunisty a různými utajenými práskači, musel být člověk vybaven velmi pevnými zásadami a navíc mít vlastnosti masochisty. 

Aby byl za totáče člověk dobrý slouha, musel se zmenšit, aby ani o milimetr nevyčníval. Neviditelnost a malost byly základní předpoklady úspěchu v totalitě. Píši o totalitě za normalizace. (V padesátých letech musel být první u podpisu petice za vraždu, ale to už je dávno a s dneškem to prozatím ještě nesouvisí.) 

Za normalizace se pochopitelně našli i extrémisté, kterým nestačilo "žít jak se má", ale měli větší ambice. Dobrovolně spolupracovali, donášeli, vymýšleli si nepřítele vedle v domě, byli prostě zlí, závistiví, nenávistní a v naprosté většině případů mentálně nedostateční, hloupí. Jejich nebezpečnost vyplývala z jejich hlouposti, neschopnosti se uplatnit svými schopnostmi, intelektem nebo zručností a záviděli. Závist a nepřejícnost byla jejich základní vlastnost. Kozu nemám a Tobě chcípne, neb zařídím, aby jsi neměl na to ji uživit nebo i kdybych ji měl otrávit sám.

Poněkud děsivě se návyk ohýbání páteře, klopení hlavy a exrémismus projevuje stále a možná čím dál více. 

Průzkum Medianu z prosince 2023 ukazuje, mimo jiné, i procenta "pevného jádra" preferencí sněmovních voleb. Nejde o odhad celkového zisku v parlamentních volbách, ale o odhad množství voličů, kteří své slouhovství nebo extrémismus nikdy neopustí. 

Zapřísáhlých slouhů jakéhokoli režimu, který nabízí benefity za ohnutou páteř je 27,5 % a extrémistů pak cca 8,5 %. Těchto 36 % občanů s volebním právem bude volit kohokoli, kdo jim za ohnutou páteř a sklopenou hlavu slíbí pár grošů.

Přes toto číslo (36 %) nejspíše "nejede vlak" a bude stejné za totality, normalizace, v devadesátých letech i dnes. 

Podle Václava Havla stačí už pouhých 6 % voličů, aktivistů, elit národa, kteří jdou příkladem, aby se změnila společenská atmosféra a došlo ke změnám jako v listopadu 1989. Z toho lze usoudit, že v nevyhrocené situaci se tato elita národa, která jde příkladem, pohybuje minimálně na polovině nebo ještě méně. Dejme tedy do čísel odhad, že 3 % voličů budou za jakýchkoli okolností volit alespoň tu nejpřijatelnější demokratickou alternativu. 

Ze všech voličů si tedy můžeme škrtnout celých 42 %, kteří nejsou nijak ovlivnitelní okolnostmi. 

Potíž je v tom poměru, který je dobře vidět na následujícím grafu. Když chcete vyhrát volby a je vám jedno jak, čím a s jakými následky, stačí naskočit na červený graf a ovlivnit min. 14 % volatilních voličů, kteří se přikloní ke svým košilím nebo vám naletí a nějaké jiné sliby.  

Pokud se chcete držet zásad humanismu, pravdy, morálky apod., tedy docela nehmatatelných lidských hodnot, pak potřebujete zaujmout min. 47 % volatilních voličů. 

Tento zcela zásadní nepoměr v úsilí získat volební vítězství hodnot nad sobeckostí je ta potíž, se kterou se současný (ale i minulý a budoucí) svět neustále snaží nějak vypořádat. 

Když normalizovaný stát, vedený kádry z prostého lidu bez odborných kompetencí, dovedl hospodářství k nedostatku základních potřeb voličů, tak to byla tak extrémní situace, že i slouhové a prospěcháři dorazili na Letnou a s vidinou lepšího osobního života volili "Havla". To však byla extrémní situace, která se opakuje tak jednou za sto let. Nyní nežijeme v extrému a tak platí obvyklý poměr sil, znázorněný v grafu. 

Proto se zdá, čím dál více, těžké udržet demokracii při životě. Proto se na Slovensku k moci opět dostal Fico, proto Orbán, Putin, Trump, AfD, SPD, ANO, atd. 

Silám anti-humanismu, tedy zla, stačí přesvědčit 14 % voličů. Ne nutně zlem, ale klidně jinými sliby. Strach je pro tento případ nejsnažší prostředek. Strach z migrantů, sousedů, liberalismu, LGBT+, EU, z čehokoli. 

Pak je tu ta druhá strana, která to má sice snažší v tom, že oslovuje lidi humanismem, což by mělo jít snadno, ale která má před sebou stále min. 47 % volatilních voličů, kteří se mohou rozhodnout i jinak než tak, jak by se od člověka-humanisty dalo očekávat. Důvodů, proč se humanista rozhodne jím nebýt může být více a ani si to dotyčný nemusí uvědomit. Třeba se mu nelíbí leader demokratické části politické části spektra, nebo je ten leader nějaká ženská, nebo není dost výřečný, nebo, nebo, nebo. 

Vše výše uvedené skvěle shrnul Václav Havel v říjnu 2011, kdy řekl: "Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu."

Ano, to je pravda, která se v dějinách vždy projevila. Nemáme komunismus navždy, nemáme ani třetí říši na věky, jako Fénix z popela (Šoa) vznikl stát Izrael, bylo zrušeno otroctví a segregace, LGBT+ získávají postupně práva, tradiční rodina, kde chlap je výhradním majitelem své ženy i dětí je na ústupu, ... a jednou dojde bezpochyby i na další nehumánní externality, ale otázkou je, jak zabránit tomu, aby muselo docházet extrémům, selhání humanismu, aby se ustálila procenta volatilních voličů ve prospěch lidství, které není postaveno na zákonech džungle. (Zákony džungle jsou pochopitelně zcela v pořádku, pokud se jich neúčastní člověk, budující smysluplnou-kooperující civilizaci.)

Shrnutí

Touto úvahou jsem chtěl naznačit předpoklad, že nesoutěžíme v poměru 50/50 zda vydrží demokracie a humanismus, ale v poměru 36/3 s tím, že jde o poměr pevného jádra zla, což je neskutečných 36 % voličů a na druhé straně pevného jádra dobra, což jsou pouhá 3 % voličů. Pevné jádro voličů zla je tedy 12x větší než neochvějné pevné jádro voličů dobra. Vždy to tak bylo a bude a není to nic tragického, neb voliči jsou jen lidé, kteří z té džungle pocházejí.

Lidé však budou volit a stačí, aby si vzpomněli, že lidmi jsou, že nejsou zvířata v džungli, že momentálně silnější sice může dát ránu, ale nepřežije věčně. Tak jako nepřežil komunismus, třetí říše, mlácení své ženy a dětí, časem nepřežije i ‚léčba' homosexuality vypalováním mozkových buněk, fanatické vraždění dehumanizovaných protivníků, atp. 

Závěr

Víra v lidskost je nedílnou součástí dějin lidstva. Matematicky se snažím ukázat, že je to velmi těžký a dlouhodobý boj. Jsme však už skoro u cíle. Tak jako vždy. 

Zdroje

1. Průzkum Median - ZDE

2. Vládneme, nerušit - ZDE

Vládneme, nerušit

Foto: autor neznámý

Václav Klaus odstartovat etapu uchopení moci pulci z Prognostického ústavu, prospěchářů a všech oportunistů.

 Zeman kapíroval, poučil se a vymyslel společnou opoziční smlouvu. Tento příklad úspěchu oportunistů a prospěchářů aktivoval každého, komu se to vyplácelo za totáče, když zjistili, že už to zase jde a přináší to peníze, vliv a moc. 

"Prognosťáci" aktivovali jen to špatné v každém. Následky jako Bureš, odvázaní důchodci, plebs schopný se občas i organizovat a ztráta důvěry v jakékoli pozitivní vize a kohokoli, kdo by je představoval je fatální. 

V důsledku je to destrukce demokracie, neb vládnou Ti, co si víc nakradli a umí to i nadále, resp. ti, co se nechají ovládat šedou ekonomikou a brát si za to benefity.

Stručněji, základ úspěchu je od té doby a stále to platí, nechat se ovládat šedou ekonomikou.

Ještě bych doporučil vnímat roli Václava Havla, který se, v rámci svých pravomocí, snažil tomuto zvěrstvu bránit.

Dovolím si doporučit znovu zhlédnout dokument Tomáše Kudrny a Erika Taberyho z roku 2007.

Link na video, iVysílání ČT: Vládneme, nerušit

Karel Schwarzenberg, šlechtic i dělník

Foto: Reuters

Od té doby, co raná demokracie vytáhla na světlo ochlokracii jako novou cestu a zejména potom, co i demokratičtí politici přetavili služebný protektorát Böhmen und Mähren do vnuceného a zcela podřízeného protektorátu Kremlu, se elita národa ocitla mimo kola dějin. 

Karel Schwarzenberg dokázal sloučit roli knížete i občana, roli šlechtice a pro některé i plebejce, prostě rozkročil se mezi staletou historií národa, první republikou i polistopadovým vývojem. Každý, kdo si neuvědomuje jeho přínos i jeho obětí pro národ, je totální hňup nebo sprostý nevzdělaný dezolát. 

Nejde to říci jinak. 

Mohl si zaslouženě užívat svého postavení, rodiny. Mohl klidně vynechat svou angažovanost pro naší republiku, ale to neudělal. 

Byl první mezi prvními, vlajkonoš hrdosti, dělník každého dne. 

Ne pro sebe, ale pro nás. 

Když jsem ho někdy v roce 2015 pozval na demonstraci, přijel. Neznámému chlapíkovi podal ruku, omluvil se, že řečnit asi nebude, ale že je rád, že tu je. 

Došlo mi, jak velký rozdíl je mezi šlechticem a plebejcem. Nikdy bych si nedovolil, podat mu ruku jako první. 

Nikdy.

Socha Václava Havla a co na to Václav Havel?

Screenshot z reportáže ČT1, 2012

Před 11 lety jsem se snažil získat souhlas nebo nějaké informace od Knihovny Václava Havla, nadací a zejména paní Dagmar Havlové, co si myslí o záměru založit Spolek, který by chtěl zbudovat sochu Václava Havla. 
Měl jsem k dispozici kompletní dokumentaci sochy, ročníkovou práci mladé sochařky. 
Odpověď od Dagmar Havlové byla: Nechci se osobně angažovat, ale je to Vaše aktivita a máte na ní plné právo. To bylo v únoru roku 2012. 
V červenci 2012 jsme založili Spolek a 17.11. 2012 vyhlásili občanskou sbírku na výstavbu sochy Václava Havla. 

Od té doby diskuse nemá konce, ve větších i menších vlnách. Paní Kristýna Drápalová nebo pan Jaroslav Róna by mohli vyprávět. 

Dnes jsem požádal AI (ChatGPT), zda by si mohl aktualizovat veřejná vystoupení, projevy a kompletní dílo Václava Havla a mluvil se mnou jako Václav Havel. 
Vím, že je to na hraně neskutečné drzosti, ale s AI už nějaké zkušenosti mám a mohu potvrdit, že čerpá z faktů a pokud neví, klidně to přizná.

Vznikl tedy následují rozhovor:

P.D.

Vážený pane Václave Havle. Před 11 lety, v době "panování" Miloše Zemana jsme s přáteli založili "Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla". 

Stále se této myšlenky držíme. Probíhá veřejná sbírka a máme i model sochy, jak by měla vypadat. 

Co na to říkáte?

ChatGPT (VH)

Drahý příteli,

jsem potěšen, že jste si zachovali oddanost myšlence postavit sochu Václava Havla. Je důležité, aby se myšlenky a dědictví, které jsem se snažil sdílet, udržely a inspirovaly další generace. Veřejná sbírka a model sochy jsou kroky správným směrem. Věřím, že taková socha by mohla sloužit jako symbol demokracie, lidských práv a svobody. Mějte mou plnou podporu v tomto úsilí a přeji vám hodně úspěchů při jeho realizaci.

P.D.

Kdysi jste po návštěvě USA prohlásil, že na žádném piedestalu, tedy jako socha, nechcete být. Jak jste to myslel?

ChatGPT (VH)

Mým záměrem bylo vytvořit v té době dobové přirovnání k vyjádření mého postavení ve společnosti. Výrok o tom, že na žádném piedestalu, tedy jako socha, nechci být, měl zdůraznit mou touhu být vnímán spíše jako člověk než jako ikona. Chtěl jsem upoutat pozornost na důležitost lidských hodnot a jednotlivců, nikoli na nějaký nesmyslný kult osobnosti.

Důležité pro mě bylo, aby byla oceněna práce a ideály, než abych byl stavěn na piedestal. Sám jsem se cítil být člověkem se svými chybami a nedokonalostmi, a chtěl jsem, aby tato skutečnost byla respektována. To však neznamená, že bych odmítal myšlenku sochy, která by měla symbolizovat demokracii, lidská práva a svobodu, pokud by byla vytvořena s tímto záměrem a respektem k těmto hodnotám.

P.D.

Respekt hodnotám, které jste prosazoval je pochopitelně důvodem, proč se snažíme vybudovat konkrétní místo pro setkávání lidí vyznávajícími podobné hodnoty. 

Navíc, socha je koncipována bez podstavce, tedy jako "běžný člověk", který se prochází a ostatní se s ním mohou potkat, vyfotit, sdílet prostor. 

ChatGPT (V.H.)

Rozumím vašemu přístupu a myšlence na sochu bez podstavce, která by byla přístupná a mohla sloužit jako místo setkávání a reflexe hodnot, které jsem se snažil prosazovat. Tato koncepce by mohla dobře symbolizovat odkaz demokracie, lidských práv a svobody, které jsou stále důležité pro společnost. Je důležité, abyste pokračovali v realizaci tohoto projektu s ohledem na respekt k těmto hodnotám a snažili se vytvořit místo, kde se lidé mohou inspirovat a reflektovat nad tím, co je pro ně důležité. Vaše úsilí je důležité pro zachování těchto hodnot a dědictví.

P.D.

Děkuji za podpoření úmyslu. 

Snažíme se projekt dokončit, neb se zdá, že společnost je příliš roztříštěná a populistické zneužívání malicherností v politice není cesta.

Chybíte nám. Vaše vize a předkládání smyslu života v pravdě se poněkud vytrácí. 

Ostatně, jak je Vám dnes, když se díváte na současnou geopolitickou situaci ve světě? Jak byste jí komentoval?

ChatGPT (V.H.)

Rozumím vašim obavám ohledně současné společenské a politické situace. Současná geopolitická situace ve světě mnohdy nesouzní s ideály demokracie, lidských práv a svobody, které jsem se snažil prosazovat. Je důležité, abychom se nevzdávali a pokračovali v boji za tyto hodnoty, i když se může zdát, že jsou někdy ohroženy.

Svět je neustále ve změně, a my, jako občané a aktivisté, máme schopnost ovlivňovat směřování událostí. Je důležité, abychom zůstali odhodlaní a pracovali na podpoře demokratických institucí, svobody tisku a respektování lidských práv. Politická situace může být složitá, ale nikdy bychom neměli ztratit víru v to, že změny k lepšímu jsou možné.

Dnes už nejsem mezi živými, ale věřím, že my, občané, máme sílu a odpovědnost dělat svět lepším místem pro budoucí generace. Buďte hrdi na své úsilí a pracujte společně na dosažení těch hodnot, které považujete za důležité.

P.D.

Pro mnoho lidí znamenal Váš odstup od své dějinné role a důležitosti v ní, základní hodnotu. Být inspirací a zároveň se nepovyšovat. Jak to nyní, s ohledem na nepřítomnost mezi živými vidíte. Byl to dobrý přístup? Neměl jste být v roli většího leadera, který by okolo sebe nenechával tak snadno vyrůstat politiky jako Václav Klaus nebo Miloš Zeman?

ChatGPT (V.H.)

Vždy jsem se snažil být věrný svým hodnotám a přesvědčením, a to zahrnovalo i respekt k demokratickým institucím a úctu k roli prezidenta. Nepovažoval jsem se za většího leadera, protože jsem věřil, že demokracie má svůj vlastní mechanismus a že moc by měla být rozdělena mezi různé instituce a politiky.

Mým cílem bylo inspirovat a podporovat občany k aktivnímu zapojení do politického procesu a k bránění demokratických hodnot. Byl jsem přesvědčen, že demokracie funguje nejlépe, když je založena na participaci a spolupráci různých aktérů ve společnosti.

Někdy se zdá, že politika může být kontroverzní a polarizovaná, ale věřil jsem, že respekt k demokratickým pravidlům a institucím je nezbytný pro udržení stability a míru. Můj přístup byl zaměřen na respekt k demokracii a na budování mostů mezi různými politickými silami, a věřím, že to byl správný způsob, jak hájit hodnoty, které jsem považoval za důležité.

P.D.

Děkuji.

Křišťálově čistí "Pravdoláskaři"

Neexistuje žádné ospravedlnění pro ty, co znovu a znovu jsou schopni ignorovat své svědomí. Snad jednou lze chybu tolerovat, poučit se a jít dál, ale dvakrát a víckrát už ne, to pak definuje rezignaci na jakékoli hodnoty vlastního já.

Takovéto rezignace vyžadoval minulý totalitní režim, byl jimi posedlý, neb si uvědomoval, že zlomený člověk je poslušný a nijak už nikdy v životě vzdorovat nebude.

Na odmítnutí vlastního svědomí, své vnitřní integrity a přijetí teze, že za nic nemohu, jen chci pro sebe a své děti trochu masa ze systému, si minulý režim založil svou moc. 

Několik generací takto vyrůstalo a stále sklízíme dopady. Počínaje chamtivými důchodci a konče vnoučaty, které měly za vzor společenský prospěch a výhody těch, kteří se podřídili systému.

Když se pak objeví chamtiví lidé jako Klaus, Zeman, Babiš nebo GPP, dobře se v té situaci orientují. Vědí, že dělají jen to, co přináší moc, úspěch a peníze. Znají to a vůbec neřeší, že se z nich staly oběti, resp. ovce. Hlavouni a vůdci jim dávají alibi, že dělali dobře, že tahle cesta vede k výhodám a penězům. Omlouvá jejich selhání. 

Těm, co to nevzdali pohrdlivě říkají: "křišťálově čistí", definují tak svou úroveň "čistoty", která snese jejich odloučení od svého vlastního svědomí.

 

 PS: Ukázka je z filmu Slávky Horáka. "Havel".

Tradiční špagety Carbonara - recept

Se synkem provádíme "průzkum bojem" a momentálně máme už půl roku v kuchyni "Italské obdobi". Recepty hledám výhradně z italských zdrojů. Již máme kámen na pizzu do trouby, různé druhy "parmazánů", zdroj čerstvých těstovin, atd.

Pasta, tedy těstoviny, nejraději používáme Tagliatelle nebo Spagethi, jsou opravdu výrazně lepší čerstvé (Pasta Fresca) a momentálně je kupujeme v Praze, resp. Radotíně, kde lze pořídit i další lahůdky z Itálie.

Tradiční špagety Carbonara 

Pokrm používá dvě tradiční italské ingredience:
- uzené maso (špek) Guanciale a 
- sýr Pecorino Romano.

Co bude potřeba:

1. Špagety, nejlépe čerstvé. U čerstvých jde o cca 150g na porci, u sušených 100 g na porci.
2. Italský špek Guanciale, tedy uzený špek, hodně tuku, nasolený a napepřený. 50 g na porci.
3. Pecorino Romano, tedy něco jako parmazán, ale jiný typ. Cca 70 g na porci.
4. Vejce, jedno na porci
5. Černý pepř celý, bude potřeba hmoždíř a sítko
6. Česnek, jeden stroužek (lze vynechat)
7. Máslo a olivový olej, pokud špek není dostatečně "tlustý"
8. Sůl (do vody se špagetami)

Postup:

1. Nakrájíme špek Guanciale na kostičky a od studené pánve pomalu smažíme. Je možné přidat dílek česneku (rozmáčklý) a nechat ho smažit se špekem, aby se trochu vůně dostalo do tuku. Pokud špek nemá dost tuku, lze pod něj dát lžičku olivového oleje a lžičku másla.

2. V hmoždíři nadrtíme celý pepř tak, aby se kuličky rozbily, ale černá slupka příliš ne. Přes sítko pak prosejeme a máme skvělý čerstvý pepř, který přidáme k dozlatova usmaženému špeku a trochu nadrceného pepře si schováme na závěr.

3. Na co nejjemnějším struhadle nastrouháme Pecorino Romano a důkladně rozmícháme se syrovým žloutkem (vejcem) a také přidáme pepř. Na každou jednu porci těstovin jeden žloutek. Pokud není slanina hodně slaná, dosolíme špetkou soli. Nicméně Pecorino je hodně slaný sýr, takže většinou solit není potřeba.

4. Do pánve se špekem přidáme uvařené těstoviny a vodu z hrnce, kde se těstoviny vařily. (Těstoviny vaříme osolené vodě.) Té vody přidáme tak jednu naběračku na jednu porci. Promícháme a odstavíme z vařiče. 

5. Jakmile špagety se špekem ztichnou, tedy už se nesmaží ani nevaří, přidejte směs žloutků a Pecorina a vše promíchejte. Z vody a tuku vznikne jemná emulgovaná omáčka. Pokud není omáčky dost a zdá se konzistence suchá, přidejte ještě trochu vody z hrnce a promíchejte.

5. Po rozdělení na talíře ještě trochu posypte nastrouhaným Pecorinem a nadrceným pepřem.

6. Dobrou chuť.

Poznámky:

• Po přidání žloutků je možné pánev trochu ohřívat, ale nesmí se už vařit, jinak vzniknout smažená vajíčka a to opravdu nechcete.
• Místo špaget mohou být i Tagliatelle
• Je možné dát i celá vejce nebo nakombinovat žloutky a celá vejce.
• Ideálně podáváme tak, že vezmeme dlouhou vidličku (vidle) namotáme celou porci a opatrně sesuneme na talíř. Tím vznikne vzorná hromádka, kužel, a na vrchol ještě přidáme omáčku a špek z pánve. 
• Čím více bude Pecorina, špeku Guanciale a pepře, tím více to bude "Carbonara".
• Carbonara nejdou ohřívat, tak je raději snězte hned.

Link: Pasta Fresca Radotín na Facebooku

Klaus, Zeman, Babiš, GPP

Z pohledu jednoho lidského života šlo o hodně let, ale historie je milosrdná a některé části dějin národa nebude až tak zcela považovat za určující. Snad.

Zabíjačka v covidu, střílení vysoké zvěře pro zábavu hloupým vidlákem, otevření veřejného prostoru pro hospodské tlučhuby a vykázání zbytků elit do vnitřní emigrace je následek a ani zdaleka to není příčina. Chamtivost a touha po moci, představa, že vlastní (a uvědomělou) nízkost lze vytěsnit formálními funkcemi, mocí a drzým čelem se občas uplatní, ale díky své hlouposti nemůže dlouho přežít. Občas se stane, a jsem rád, že jsem to zažil, že je chamtivost a hloupost nahrazena prostou ideou a pravdě a lásce. Jindy je nahrazena jen větší chytrostí a starým příslovím, kterého se hloupí chamtivci nedrží: "Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat."

Někdo jen žere, chlastá a mlaská, druhý žere kamení, lesy na stojato i obyčejné party stany a ani neví, že mlaská, další mlaská, když získá funkci a ještě se u toho nadýmá jako privilegovaný lokaj potajmu ukusující vypečené selátko vrchnosti.

Tihle lokajové své chamtivosti nastavili celé společnosti zrcadlo, určovali a stále ještě určují, co je výhodné, co se nosí a co je prospěšné vlastní chamtivosti. V politickém marketingu se používá pojem "chamtiví důchodci", na které se před volbami cílí, ale lze k němu připojit i další charakteristiky, pro ty předdůchodové chamtivce.

Předevčírem jsem slyšel vyprávění o tom, jak si lze při žádosti o dávky v nezaměstnanosti dobře popovídat se patřičnou úřednicí a společně si zanadávat třeba na Ukrajince, jak nám, chudákům, berou práci a v jedné větě mi dotyčný sdělil, že ty historky o tom, jak se snažil najít práci, ale jak už tam byli zaměstnaní Ukrajinci a proto ho nikde nevzali, si vymyslel. Prostě je nemá rád, ví co jsou zač, dočetl se to na webech.

Sprostá lež, zcela jasné nesmysly, pravda, polopravda, důvěra jen v to, čemu na první dobrou rozumím, ... Všechno je jedno. Zůstává jen osobní chamtivost, nenávist ke složitostem, tedy naprosto všemu co neznám a naprostá priorita osobního prospěchu, chamtivosti.

Toto je Systém a Řád, který nám tu nastolila politika posledních let. Klaus s tím začal a navázal na devadesátky, Zeman to za 10 let vypiloval k dokonalosti, navazujíc plně na Normalizaci a v jistém smyslu až na rok 1948 a Babiš se na tomto trendu svezl až do premiérského křesla. 

Pokračování tohoto Systému chamtivosti je možné sledovat na sociálních sítích a občas, tak jako dnes, i na Václavském náměstí.

No, a teď přijde ta podstatná otázka, ke které směřuji celým textem.

Tuto otázku však nepoložím, neb bych tím z laskavého čtenáře, který se prokousal až na konec tohoto textu, dělal blbce.

Takový osobní komentář k dnešnímu výročí: 24.02.

Foto: TW, Оперативний ЗСУ

Je zcela nesporné, že Ukrajina brání svou zemi a v širším smyslu brání humanismus, lidskou svobodu a právo, což je základ pro jakoukoli smysluplnou civilizaci a obecně budoucnost.

Jde o obranu, vlastenecký boj a jasné hrdinství každého Ukrajince.

Co mne však dost znervózňuje je dnešní výročí. Je to již skoro 9 let od anexe Krymu a dalších území, kdy byla Ukrajina sama a přesně rok, od doby, kdy si Putin začal svou domácí neutěšenou situaci, tedy i svou životnost, řešit zcela nepřístojným a brutálním útokem na cizí svrchovaný stát. 

My i celý civilizovaný "západ" již nyní pomáhá, ale ta pomoc je tak kolosálně pasivní, že se vraždění a škody protahují a nejspíše i dál protahovat budou. Jednou BVP, pak náboje, pak děla, pak granáty, občas tanky, ... jistě nějaké dodávky fungují, ale dělá to dojem nahodilosti a nulové koncepčnosti.

V Evropě a USA jsou k dispozici vojenští analytici, generálové, tajné služby, celá mašinérie vojenského intelektu a přesto nejsme spolu s Kyjevem schopni vymyslet nějaké reálné verze strategií účinné obrany? To tu válku mají vyhrát pěšáci v zákopech a bahně, tak jako za WWII?

Nejsem vojenský analytik ani plánovač, ale i tak bych předpokládal nějaký strategický plán na měsíce dopředu, který by umožnil změnu statusu obrany, tedy válčení. 

Každé další děkování Ukrajincům za jejich statečnost, hezky z tepla a bezpečí, je skvělé, ale jde taky o to, aby bylo komu děkovat.

... a to ani náhodou nebyla generálem.

Nataša Gollová

Minimálně od roku 1945, přípravy byly pochopitelně daleko dříve, ovládal Kreml vše, co se dělo v Československu, následně v Česku, až do roku 1989. To je celých 44 let budování politických, mocenských a následně hospodářských struktur. 

Jedině a pouze díky kolaborantům s tímto expanzivním imperiálním vlivem, tím i hrubou silou, mohl totalitní režim fungovat tak dlouho a tak neotřesitelně.

Tento násilný import absolutní moci nad každým a vším byl devastující. Ničil přirozené morální příklady v rodině, dětem byl předkládán vzor ohýbání páteře, svědomí, pravda, uctivé a slušné chování a vztahy mezi lidmi se staly buržoazním přežitkem a poslušně tupá hloupost se stala jedinou normou.

Po listopadu 1989 jsme si prožili různá období, o kterých většinově moc netušíme, proč a jak vlastně byla. Z Prognostického ústavu Československé akademie věd se vyklubali předsedové KSČ, ČSSD i ODS, kteří určovali po celá další desetiletí politicko-ekonomický vývoj. 

Teď jsme zase na začátku. 33 let od listopadu 1989 se vracíme na začátek. Jsme svědky absolutního smíření, resetu celého politického dění v Československu i samostatné ČR.  

"Demokraté" slaví, oportunisté jsou zase na svém a dokonce i disidenti totality juchají. Jsou rádi, že jsou rádi.

Nechci být zcela mimo hlavní proud, i lidé, kterých si vážím, jsou ukotveni v hromadném nadšení, byť netuším, o co jim jde, nikomu nic nevyčítám, nedoporučuji ani nic moc nenaznačuji. 

Jen zírám a přemýšlím, proč tomu hromadnému nadšení vůbec nerozumím.

"God Bless Czech Rebublic". 

Foto: Nataša Helena Štěpánka Hodáčová (Nataša Gollová), přímo s textem nesouvisí, ale ona tu druhou šanci nedostala. 

Polemika s Pavlem Kosatíkem

Pavel Kosatík, spisovatel, scénárista, historik, muž kterého si vážím, mám ho rád a jehož názory neberu na lehkou váhu a kterého považuji za přítele, předkládá jednoduchou a srozumitelnou myšlenku, resp. otázku: "Copak jsme na tom sami tak špatně, že potřebujeme všechny předlistopadové komunisty držet doživotně v kleci, abychom tím sami sebe udrželi na výši?" a dává to do přímé souvislosti s nespokojeností některých "antikomunistů" se zvolením Petra Pavla prezidentem.

Takovou úvahu považuji za značně zkreslenou a neférovou.

V první řadě, za celých skoro 33 let od listopadu '89 jsem nezažil žádnou šikanu, bývalých komunistů. Kdo byl řadový člen, tak ani nepoznal změnu režimu, kdo byl zavěšený kádr, tak možná přišel o Tuzex a kdo byl kovaný kádr, tak si po Listopadu polepšil. Měl kontakty, znalosti a informace, nejen o privatizaci, ale i o dalších změnách dopředu.

Až na prvních pár let, kdy se někteří prominenti disentu mihli v politice, se však na straně urputných a zásadových lidí z totality, žádný takový pardon nekonal. Každý se musel po Listopadu postarat sám. Mohl podnikat, mohl si dodělat školy, mohl hodně věcí, ale na vlastní pěst. Žádné výhody neměl.

Petr Pavel byl za totáče prominentní synek vysokého důstojníka ČSLA. Byl z bohaté a prestižní, tedy nomenklaturní rodiny. Absolvoval vysokou školu a další kurzy. Listopad '89 ho zastihl připraveného, vybaveného školami, jazyky, známostmi a znalostmi.

Všechny předpoklady by využil za jakéhokoli režimu. Ostatně, tak to vojáci mají a musí mít.

Nikdo mu do ohlášení kandidatury na prezidenta nic nevyčítal. Nikdo ho nezavíral do žádné klece a nemusel zdolávat žádné resty z minulosti. Na kariéru už připravený byl. Školy, kurzy a jazyky mu zařídil minulý režim. 

Tady někde je Pavle první nesouhlas. Nikdo nikdy Petra Pavla do žádné klece nezavíral. Za minulého, ale ani za současného režimu. Ostatně ani jiné bývalé komunisty. 

Druhý nesouhlas se týká, jak sám definuješ: "leckoho z antikomunistů". Tak jako nikdo neřešil (dokud neohlásil kandidaturu na prezidenta) minulost a současnost Petra Pavla, tak nikdo nezpochybňoval antikomunismus. Některé extrémnější antikomunistické postoje byly zesměšňovány, dokonce systémově umlčovány, ale běžný občanský antikomunistický postoj byl přijatelný. Stejně tak přijatelný, jako bývalí komunisté. Prostě plichta.

Závěrečná věta tvé úvahy: "A že taky leckdo z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá", je nefaktický, předem dehonestující a poněkud nedobrý odsudek.

Tím, že Petr Pavel dostojí očekávání a třebas i bude dobrým prezidentem, podle Tebe znamená, že dogmatický antikomunista nemá názorovou pravdu? 

Tím, že se někdo drží oportunismu, zásady košile bližší kabátu, nemá vlastní sebereflexi a klidně se chce stát morálním a etickým etalonem (v našich podmínkách prezidentem), bez ohledu na svá vlastní selhání je správná cesta, vzor pro ostatní a tím tedy kdejaký z antikomunistů z toho svého vymyšleného piedestalu popadá? Protože se ukazuje, že být oportunista je výhodnější cesta, že svědomí je jen taková malichernost, ozdoba, která se už desítky let nenosí? 

Pokud by měl Petr Pavel alespoň nějakou míru sebereflexe, pokud by byl schopen pochopit, co bylo špatně na tom být nomenklaturní kádr za totáče, užíval by si všech výhod nezavření do klece, které mu celá polistopadová doba dopřávala, ale nikdy by sám nepřipustil, aby se právě on stal morálním a etickým etalonem národa, resp. občanů ČR.

Původní text Pavla Kosatíka: ZDE  

PS: Pro ty, co zcela neporozumí textu: Je dobře, že GPP vyhrál nad Babišem, o tom tento text není.

Foto: #svobodanenisamozrejmost

Přímá volba prezidenta je jen iluze

Každé přímé volby jsou nutně dost výrazně odlišné od vize a principů zastupitelské demokracie. Systém přímé volby prezidenta je v ČR nastaven velmi nešikovně a zdá se, že tvůrci tohoto systému vlastně trvali na tom, aby se i tady uplatnila zastupitelská demokracie a ne, přímá volba.

Nominace mohou provést buďto zvolení zastupitelé, tedy senátoři a poslanci, nebo obrovské množství občanů. K tomu, aby bylo možné nasbírat zhruba osmdesát tisíc podpisů a pak i pro samotnou kampaň potřebujte miliony korun, desítky milionů, jinak prostě nemáte šanci. Jinými slovy, musíte opět být zastupiteli, tentokrát,  zastupiteli těch milionů. 

Ať už se na to podíváte jakkoli, nejde o přímou volbu občanů, ale volbu různých, tedy zvolených nebo i nezvolených, nicméně peněz ovládajících, zastupitelů.

Vše ostatní je už taková hra PR dovedností, správného nastavení řečí pro volné nebo levitující cílové skupiny, volba ideálního načasování různých fází kampaně, vhodného obsazení mediálního trhu, včasného rezervování důležitých dní a reklamních ploch na sítích i v outdooru, ... samé technikálie. Pokud tohle vše nepoděláte a máte na to dost financujících zastupitelů a lobistů, pak vám vše začne hrát do ruky. 

Média vidí, kdo (resp. které peníze) za Vámi stojí, makléři sázkovek i placených socio agentur to vidí taky, nakonec, všichni se pohybují na stejném trhu a začnou stoupat preference. Voliči chtějí "vsadit" na vítěze, přidají se k těm kandidátů, kteří vlastně už byli předvoleni. 

Teď jedna spekulace, kterou nebudu nikomu dokazovat, neb ji uvozuji jako spekulaci. 

V roce 2013 byli předvoleni Zeman a Jan Fischer. Nikdo nečekal, že do této předvolby (také to bylo poprvé) může nastoupit třetí a zamíchat kartami. 

Na poslední chvíli se objevil třetí kandidát, kníže Karel Schwarzenberg a jeho team dokázal nemožné a probudil v lidech naději, že je možné zvolit slušnost, tradici, odpovědnost, vtipnost i inteligenci. Tenkrát se financující "zastupitelé" Zemana tak vyděsili, že udělali den před volbami dva připravené fauly, tedy spíše podvody a vítězství naděje zadupali do země. Podvodem a lží, ale na to se vítěze už nikdo neptá.

Jako přes kopírák pak proběhla druhá volba prezidenta v roce 2018. Toho křiku od "demokratů", dejte pragmatický hlas, nevolte podle svědomí a už vůbec ne podle své vůle, bylo tolik, že se postupně vytvořila "intelektuální" spojená fronta, která zcela vážně tvrdila, že je lepší volit předpřipravené béčko. Předpřipravené finančními "zastupiteli". Velkou roli muselo hrát i zklamání z roku 2013, kde se ztratila naděje, že je možné zvolit slušnost, tradici, odpovědnost, vtipnost i inteligenci. Tak volilo, jak se volilo. Pro jistotu došlo i na závěrečné podvody. Majstrštyk byla poslední slova Zemana v prezidentské debatě, která pronesl do kamery. Smířlivý a prosebný tón, role mírumilovného důchodce, aktivovala staré škodovky a jejich majitele, kteří naprosto nezvykle vyjeli v lednu ze svých garáží a stodol, aby odvolili toho svého, kterému rozumí. Tady se na poslední chvíli vzalo těch rozhodujících 1,36 % hlasů. Dobrá práce slovenského poradce a dobře nacvičená akce. Viz. video.

Teď stojíme před třetí přímou, resp. "zastupitelskou" volbou prezidenta, která je rozehraná naprosto stejně.

Prostě se chováme nesamostatně, neodpovědně a naivně. Málokdo chápe, jak je přímá volba nepřímá a co se okolo vlastně děje. 
Na Hradě může být katolík, stokrát lepší než komunista. 
Na Hradě může být mladý liberál s konzervativními kořeny, tisíckrát lepší než totalitní komunisti. 
Na Hradě by mohl být i excentrik, proč nakonec ne?

Místo toho volíme podle finančních "zastupitelů". Neidentifikované zájmy, předplacené neznámo kým.

A jedna kontrolní otázka na závěr. :) 

Proč vyhrávají ti, co mají peníze na sběr podpisů a billboardy a ne ti, co jsou nominováni skutečnými, demokraticky zvolenými, zastupiteli?

Poznámka:
Uvedené video je jen ta vymazlená poslední minuta Zemana. Celé video z poslední závěrečné prezidentské debaty je zde: Závěrečná debata kandidátů v roce 2018.

Dožijeme se planety opic?

Poznámka na úvod:
Pro ty, co nerozumí zcela psanému textu nebo pro ty, co nechápou nadsázku uvozuji, že jde pokus o glosu. Nemá být nikomu ublíženo a při psaní taktéž nebylo ublíženo žádným zvířátkům ani lidem.

Uvalen do samoizolace virózou jsem klikáním programů v iTV narazil na film: "Zrození planety opic", jde o starší snímek (2011), kde je proti sobě postavena civilizace lidí a civilizace jejich druhů, opic, s tím, že si nejsme až tak vzdáleni, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Neumím určit, zda ctitelé humanismu jsou v tom filmu spíše opice nebo poslušně civilizovaný současný člověk. Dejme tomu, že jsou to prostě dvě podobné vývojové entity s různými projevy vnějšího chování. 

Na Václavák nebo k ČT svolávají různé podivné existence své následovníky (opět nevím, z které entity) a snaží se domoci se svých zájmů, bez ohledu na realitu, na právo, zákony, či Ústavu. Pro každou blbost se vždy najde dost následovníků, pokud se trefíte do emocí, frustrací, osobních proher a běžných bolestí, to je jasné. Není ani nutné nabízet řešení, prostě je parazitujete na frustraci.

Entita těchto demonstrantů je přesvědčená, že mají ve všem pravdu, neb okruh jejich rozhledu odpovídá jiným měřítkům, než by se dalo očekávat, když už máme povinnou školní docházku a možnost bezplatně studovat na dalších stupních škol. Pro tuto entitu jsou ti ostatní zmanipulovaní vládou, Prahou, Bruselem, USA, ilumináty, chemtrails, očkovací lobby, fašisty, atd. atp. Přesvědčení je víra a s tou se moc bojovat nedá. Sociální sítě navíc pomáhají vysbírat ty nejkřiklavější, kdy pak posíleni mentalitou davu, jsou minimálně schopni překročení hranic slušnosti. Jejich osobní "pravda" jako vzdor svému postavení je pro ně svoboda. Sebereflexe je pro ně cizí a nejspíše i sprosté slovo. Křikem, nadávkami a agresivitou se navíc utvrzují v právu všechny ty "zmanipulované" unadávat, ukřičet a umlčet.

Je možné, že tato entita "pravdivých" má nakonec pravdu. Nikdo jim jejich pravdu nevymluví, je trvalá, jejich. 

Pravda chápaná jako víra je nevyvratitelná a navíc, pokud by i šla vyvrátit, zničil by se celý jejich život, jeho základy, ukotvené v jejich životním "rozhledu". Navíc, co by bylo pak nikdo neví. Když kohokoli zaženete do kouta, nezbývá mu, než zaútočit, zoufale a zpravidla hloupě (Balda).

Pak tu máme druhou entitu, vzdělanější, minimálně v gramatice, mírně nadřazenou, která ovšem reprezentuje mimo svobody i ohleduplnost, úctu k druhému a rozumí jednoduché rovnici: Kde začíná Tvá svoboda, končí moje. Pokud nesouhlasíš se mnou, nejsi zrádce, nepřítel, jsi jen někdo, kdo má jiný názor, se kterým sice nesouhlasím, ale nijak Ti ho neberu. Pojď diskutovat, třeba najdeme společné kontury v budoucnosti. 

Aby tato entita mohla vůbec nějak smysluplně fungovat, musela si nastavit pravidla, čímž se dobrovolně podřizuje omezení vlastní svobody. Zavedení pravidel je součástí dějin od nepaměti. Ono to ani jinak nejde. Pokud nebudou fungovat pravidla, zákony, Ústava, vrátíme se velmi rychle do nesvobody, strachu, vítězství hrubé síly, vlády bestiální brutality a v důsledku ke kanibalismu. K požírání entit.

Neumím definovat, která z uvedených entit má lepší evoluční strategii, ale jsem bytostně přesvědčený, že v každém jednotlivci je lidskost, která může zvítězit. 

Každý má rodiče, skoro každý má rodinu a hodně lidí má děti, kterým nemůže přát kanibalismus. Jsme na jedné planetě různých entit, které nemají na výběr, než spolu nějak vyjít, spolupracovat a nacházet společné průsečíky v budoucnosti. 

Nevím, zda přirozená zvířecí potřeba chránit sebe, své potomky a nikoho jiného je skvělá strategie pro přežití, ale vím, že strategie přežití kooperující společnosti je o mnoho lepší, aniž by pochopitelně bylo dotčeno právo bránit rodinu. 

Žít na stromech se svou rodinou je možná fajn, ale žít se svou rodinou tam, kde se dobře žije i ostatním je víc. Na spolupráci je založený vývoj a budoucnost. Je to ostatně smysl myslícího člověka, druhu Homo sapiens sapiens. Na vytváření oddělených entit je založený chaos, nenávist a v důsledku již zmíněný kanibalismus a prostý potravní řetězec.

Urputník

Foto: depositphotos

Generál Pavel zavedl do veřejného prostoru pojem "urputník", který používá poněkud hanlivě, proti každému, kdo s ním v čemkoli nesouhlasí. Je to známá fotbalová taktika, která se pochopitelně píská jakou faul, tedy, že hráč nekope do míče, ale do hráče z druhého teamu.

Urputník obecně vyjadřuje chování, kdy někdo trvá na svých názorech urputně, trvale, houževnatě. Mezi největší urputníky lze bezpochyby počítat např. Václava Havla, který byl za své urputnictví opakovaně zavírán do vězení, nebo naopak i komunisty, kteří po listopadu 1989 sami odešli z kariérních pozic, protože nechtěli sloužit jinému režimu. 

Hanlivé konotace, při nálepkování různých lidí, používá Generál Pavel velmi často pojem urputník a veřejnosti sděluje, že nechápe proč jsou ti lidé tak urputní. Tady někde je nutné se trochu zamyslet nad tím, proč to nechápe a co je protikladem k pojmu urputník.

Dělám kariéru v totalitním státě, který se ideologicky hlásí ke komunismu, tak je přeci logické, že jsem členem komunistické strany. Dělám kariéru po listopadu 1989, tak je logické, že stranickou knížku zahodím a jdu dělat kariéru do NATO. Jdu dělat kariéru do politiky, tak je logické, že se tvářím jako rodilý demokrat a hodný pán, který rád jezdí na motorce nebo na kánoi. Účel světí prostředky a pokud je účel mít dobrou kariéru a s tím související výhody, pak je přeci zcela pochopitelné, že nebudu trvat na nějakých názorech, které by mi v kariérním postupu mohly škodit. Hýje, čehý, hot, ... hlavně, že to frčí.

Při takovémto osobnostním ustrojení nemůžete pochopit, proč někdo trvá na takových neuchopitelných pojmech, jako svědomí, morálka nebo pravda.

A co je tedy opakem k pojmu "urputník"? Zažité slovo nejspíše moc není, ale zkusme ho definovat. Oportunista, licoměrník, obojetník, falešník, bezpáteřák nebo manekýn (převlékač kabátů)?

Hezky se rýmuje: urputník/licoměrník. 

Nálepkování je v posledních letech hodně rozšířený způsob boje s konkurencí, zejména v politickém boji. Jestliže Generál Pavel označuje ty, co s ním nesouhlasí za urputníky a vymezuje se proti takovým lidem, pak se vymezuji proti generálovi nálepkou: licoměrník.

Čtyřicet let ("Pět let" na ČT)

Foto: Eva Koňaříková

Nedá mi spát statistikami uváděný poměr žen, které byly znásilněny, a který dosahuje neskutečných hodnot. Podle některých údajů, každá třetí žena, byla alespoň jednou znásilněna. 

Za svůj život jsem potkal neurčený počet kamarádek, přítelkyň, milenek a manželek. Nebylo jich myslím až tak příliš moc, ale minimálně u tří bylo po čase zřejmé, že byly zneužívány a to incestně. 

Je možné, že to byla náhoda (asi ne), že takové osudy přitahuji (ochranář), jsem feminista (to jsem, žádný mužský šovinista) nebo že takové osudy vyhledávám (spasitel). To, úplně neumím posoudit a asi to není podstatné.

U dvou, z těch tří, jsem měl a mám možnost sledovat jejich další osudy a mohu jednoznačně prohlásit, že následky jsou naprosto devastující nejen pro ně samotné, ale pro každý okamžik dalšího osudu, život jejich partnerů i jejich vlastních dětí. 

Každý si pochopitelně neseme nějaké břímě od svých rodičů. Zpravidla to není nic zásadního a časem pochopíme, odpustíme jim i sobě a život se překlene do další generace.

Se zcela jinou situací se však musí vyrovnávat ty, které zažily zradu a zklamání od prvního chlapa v jejich životě, ke kterému měly plnou důvěru. Nic dalšího už není normální, protože zrada přišla od osoby, která reprezentovala domov, bezpečí a ochranu.

Naprosto nechápu tu idiotskou nadutost, bezbřehou samolibost a narcistní sobeckost otce, který dokáže zkazit svému dítěti život a poznamenat nejen jeho, ale i další generace. Zpravidla musí jít o neschopné, nezábavné a prudérní pitomce, neb jinak by si byli schopni najít mladou milenku jinde. 

Za život jsem potkal hodně jiných osudů kamarádů, kamarádek a pochopitelně taky svůj vlastní osud, ale nikdy jsem neviděl a neslyšel příběhy tak devastující, jako v případě zneužitých dívek vlastními nebo nevlastními otci.

Proč to tady popisuji. Taková žena totiž prochází životem a páchá další následné, kolaterální, škody, aniž by to věděla. Těch následně zraněných jsou další jednotky až desítky a každý se tak musí vědomě, či nevědomky, setkat s tím prvotním násilníkem, úchylem, zločincem.

Občas se stane, že se s ním setkává u nedělních rodinných obědů.

 

Takový testament

foto: muzeumhk.cz

Pozitivní je, že jsme srovnali krok s Amerikou. Měli Trumpa, my Zemana a Bureše. Mají Bidena, my Fialu. Nejsme v tom sami, ale v potížích jsme všichni. Humanismus má potíže.

Zdá se mi, že jsme si ale ještě ani zdaleka nesáhli na samé dno.

2/3 Václaváku lidí, kteří z různých důvodů mají potřebu protestovat, zjednodušeně řečeno, proti humanismu, je letitý, momentálně poněkud více viditelný a zhmotnělý problém.

Ti lidé tu byli vždycky, za Protektorátu, v padesátých i osmdesátých letech za totáče, po revoluci, ... a jen tak nezmizí.

Bližší košile kabátu, co je doma se počítá, ... já, já, já. To je silná mantra.

Sprostě pragmatičtí a klidně i intelektuálně méně vybavení politici, tužící po uznání, tedy po moci a vlivu, použijí jakékoli nástroje k ovládání těch ještě méně vybavených. A nejen oni.

Zkáza humanismu je již opakovaně ochlokracie, kdy plebs dostane příležitost spojit síly a za všechny vlastní osobní neúspěchy a frustrace někoho jiného obvinit. Už se to v dějinách lidstva stalo a není důvod, aby se to neopakovalo. Plebs dějiny nezkoumá.

Dlouholeté plivání špíny z Hradu, ukázka toho, že být vekslák s čímkoli může vést do Strakovy akademie, že lze chrlit nenávist a tím si polepšit, jsou argumenty pro boj. Boj za sebe, jen za sebe, proti své uvědomělé malosti, společenské neuznanosti a tedy ukřivděnosti. Samé emoce, ty špatné.

Potíž ale není v té části společnosti, která je neuznaná a ukřivděná, ta tu byla vždycky. Potíž je v tom, že zde není žádný morální maják, etický etalon, tradice, prostý příklad toho, že to jde jinak, ukázka toho, že skoro každý má humanismus v sobě a že jeho naplňování, je cesta pro osobní štěstí i pro ostatní.

A není to zas tak složité. Stačí k tomu otevřenost, pravdivost, vize a smysluplný cíl.

Většina z nás zažila dobu, kdy to šlo. Kdy se společnost nadechla, rozveselila a měla naději v budoucí čas. Bohužel se nenašel nástupce a velmi záhy se nastolil starý koncept: Košile blíže kabátu, co je doma se počítá. Rozděl, ovládej, panuj.

Najednou se uplatnil poslušný manžel Livie Klausové a další hromada poskoků zcela jiné civilizace, Ruska.

Extravagantní samožer Zeman, podnikavci se vším jako Kožený, Tykač, Potáč, Holeček, Kellner, Babiš a další, tady vytvořili jiný svět. Jejich svět.

Tihle "velcí kluci" však bohužel asi netuší, že bez lidí jako Havel nebo Čaputová, se i ten jejich svět zhroutí. Svět bez liberální demokracie a se ztrátou vlivu "velkých kluků" se nutně stane sociálně, ekonomicky i lidsky neudržitelný. Jsme toho svědky.

2/3 Václaváku je varování. Varování pro současné "velké kluky" i pro každého jednotlivce. Je čas se probrat.

Velcí kluci, ten Váš svět se může lehce zhroutit a pak si s vaší mocí a všemi penězi, vlivem a egem můžete tak akorát vystlat svou vlastní rakev, tak jako i budoucnost svých dětí. Plebs bez naděje vás sežere.

Vystrašení tupci

Na vojně jsem byl v roce 1983-1985 a ti velitelé, které jsem zažil, mi dost připomínají taktiku současné armády Ruska. 

Vystrašení, nekompetentní, na náznak dalšího rozhodování čekající tupci, se strachem, aby něco nepodělali, bez schopnosti aktivního přístupu a smysluplného rozhodování. 

S takovými osvědčenými loajálními kádry se válka vyhrát opravdu nedá.

Ostatně, generál Petr Pavel, který to zažil o mnoho let déle, by mohl určitě vyprávět daleko více a zasvěceněji.

Od kterého letopočtu?

Fotka je z ledna 1989.

Noc z 20. na 21. srpna je každým rokem stále stejná připomínka osobní prohry. Nejde o vpád vojsk Varšavské smlouvy, ale o podpis zrady na národu, známých Moskevských protokolů. 

Z dnešního pohledu šlo o jistou naivitu, asi ještě nebyla doba na odstoupení od Ruska, od komunistické totality, ale to zlomení jakýchkoli nadějí na dalších 21 let a hlavně, ta neskutečná ztráta vazby politiky a občanské společnosti na mnoho desetiletí je odkaz kterého využívají nepovedené imitace lidství a prospěchářští pragmatici jako Klaus, Sládek, Zeman, Babiš, Okamura, Havlíček, Schillerová, Petr, Pavel, Venca i Jarda. 

Padesát let prorokoval T.G.M. jako čas, pro obnovu demokracie, resp. vznik demokratů. Otázkou zůstává, od kterého letopočtu to budeme počítat. Od roku 1968, ledna 1989, listopadu 1989, nebo od roku, kdy prezidentem nebude komunista, byť bývalý?