Někdy za totáče, když mi bylo tak 23 let, jsem se seznámil Leonardem Cohenem a Suzane Vega. Pochopitelně, oni byli na audio kazetě, já v normalizované Praze.
Seznámení mi umožnil kolega z práce, z projekčního atelieru N (projektovali jsme Nemocnice), v podniku KPÚ (Krajský projektový ústav).
Ten kolega měl přístup k západním nahrávkám a bez jakýchkoli nároků půjčoval kazety (ještě nebyly CD a už vůbec ne internet nebo mp3). Kopie kazet se daly zařídit skoro všude, i doma.
Ten kolega, když jsem nastoupil do projekčního atelieru se přišel podívat na nový „intelektuální přírůstek“ a jako první mi osvětlil: „Hele, mám podepsanou spolupráci s StB, je to výhodné a pokud budeš chtít, mohu na Tebe donášet. Pokud si o to neřekneš, buď v klidu. Jen chci, aby jsi to věděl ode mne.“
Mimochodem, těmito slovy vítal každého nového projektanta v atelieru.
Později jsem se dozvěděl, že v 1969 nikoho z podniku nevyhodili, ostatně v roce 1990 taky ne. Tak jsme si za totáče žili ve své projektantské bublině.
To, že se později Suzane Vega propojila s Václavem Havlem (nebo spíše on s ní) jsem bral jako symbolické a pochopitelné.
Spoléhám na sílu inteligence a svědomí, osobní i kolektivní, kde jsou přirozeně odfiltrováni nenávistní a závistiví lidé. Na pevné ostrovy, kde lze žít v míru a pohodě.
A nejvíc mám rád takové ty spiklenecké úsměvy v očích. Václav Havel na to byl kadet a Leonard Cohen taky. Přikládám video.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. Vážím si ho.