Malá úvaha ze života

Lucy, foto od Daniel Dauš

Občas se stane, že jsme sami doma. Já a kocour Lucy. On je „ten malý“, já „ten velký“ a tak ho neoslovuji jen jménem, ale někdy i „šmudlo“, „chlape“ nebo „mazlíku“ a občas i „Ty blbečku“, když něco provede, což se opravdu nestává často. Naposledy jsem ho takto láskyplně oslovoval, když v noci, svým omylem,  vypadl z terasy a nemohli jsme ho nikde na zahradě najít. 

Jak už to domácí kočky dělají, byl schovaný, vyplašený a zkamenělý v nejbližším úkrytu a ten pád (8 metrů) přežil bez jakékoli újmy. To jsem mu fakt říkal „Ty blbečku“. 

Dnes, sami doma, se bavíme. 

On (ten malý) přijde, něco chce a já (ten velký a chytrý) vůbec nevím co.

(Jen podotknu, že bydlíme hned vedle rušné silnice a kdysi jsme kocoura už měli. Tak dlouho si rozšiřoval svůj rajon, až ho na silnici a dokonce na přechodu, přejelo auto.)

A tak si povídáme, resp. Jal jsem se mu vysvětlit, jak se věci mají: 

Já vím, že to se mnou nemáš lehké, moc zábavy Ti nedělám, jsi šelma uvězněná, ale myslíš si, že to máš těžké jen Ty?

Představ si malé děti. Taky jsou okolo nich ti velcí, chytří a tápou, co je dobře a co špatně. Volí si různou strategii přežití. Některé děti si zvolí poslušnost, jiné rebelství, další apatii a uzavření se do svého světa. Když je napadne něco z vlastní hlavy, netuší, zda je to skvělý nápad nebo sebevražedná mise. Neustále se učí co a jak dělat, aby přežily pokud možno v pohodě. 

A co mladí dospělí? Myslíš, že ti to mají lehké? Založení svého vlastního osudu mají před sebou, ale nemají na to peníze, kompetence ani zkušenosti. 

A co starší dospělí? Sice mají už bydlení, rodinu, ale dochází jim dech, nemají sílu to vše bezpečně, radostně a v lásce udržet.

A co teprve mladí senioři, jako já? Myslíš si, že je to cajk? Není. Sice máš zkušenosti, už nemusíš s dětmi lítat na všechny jejich záliby, neb už vypadli z hnízda a své životy řeší jak umí, ale to ti do života navodí prázdno, které je horší, než čekání, až Ti dítě z nějakého kroužku nastoupí do auta.

A co starší senioři? Trápí je odběry krve, latentní nemoci, menší hybnost, výpadky paměti, ...

Tak buď rád, že jsi v teple, jídla máš dost a uklízím Ti záchod.

Když jsem ukončil svůj poučný a dlouhý monolog, podíval se na mě, tím stylem: Tak se pojď podívat, a odkráčel ke svém hajzlíku, který jsem mu zapomněl uklidit.

Teprve pak jsem se sám sobě smál. Hodně.

On, „ten malý“, měl pravdu.

Život není tak složitý, když si my, „ti velcí a chytří“, trochu sedneme na zadek. 

Blbečkové a naděje

Zdroj: pixers.

Je to jen můj pocit, nebo jste si taky všimli, že členové ANO, SPD, Motoristů, atd. jsou prostě hloupí? 

Nechápou otázky, kontext, souvislosti, ... Nejsou schopni odpovídat na složitější otázku a jen melou něco, co jim někdo předepsal? Ať už StBák a jeho PR poradci nebo rovnou servery z Kremlu?

Sociální sítě nás naučily nějak akceptovat každého, i když třeba nedochodil základku, vlastenecky píše své bludy a ani neumí gramatiku. A nyní se tato garnitura blbečků dostala k moci.

Náš národ nereprezentují intelektuálové, myslitelé, lidé s vírou člověka a nabytými znalostmi, ale prostí hlupáčci. 

První republika byla jako devadesátky, krásné krátké období. 

Přijde mi, že si budeme muset zopakovat druhou i třetí republiku. Pěkně popořádku a opět po dlouhých letech teprve dospět dál. 

Snad to nebude zase 40-50 let.

Foto: Místo fotky těch blbečků, nechci Vám kazit náladu, dávám něco jiného. 

Burgundský guláš podle Václava Havla, 17. listopad

Foto: P.D.

Zítra je 17. listopad 2025. Pro mne je 17. listopad největší milník v životě. 

Poprvé jsem 17. listopad prožil až v pondělí, na Václaváku, 20. listopadu 1989.

Ta chvíle, když jsme zatočili na Václavák a požádal jsem kamarády, ať mě zvednou, ať vidím, co je před námi a najednou tam byl Václavák plný lidí, je pro mne nezapomenutelný okamžik. V tu chvíli mi bylo jasné, že končí normalizace a začíná svoboda.

Už pro nikoho nebyla cesta zpátky. Žádným způsobem.

Ta sobota a neděle před prvním „Václavákem“ byla skvělá. Každý měl dva dny na to se rozmyslet, kterým směrem půjde. Zda do práce nebo na Václavák. Zase mlčet nebo už konečně taky jít bojovat. Osobně.

Boj to nakonec nebyl, naštěstí, ale už bylo každému, byť i poněkud „opožděnému“ jasné, že tady se mění dějiny. Už toho prostě bylo příliš.

Přemýšlel jsem nad tím, jak si tyto dny dnes připomenout. 

Zda zase půjdeme (s mladším synem) zapálit svíčku k hrobu Olgy a Václava Havlových, pak na Národní a na-skok na Václavák, ale pak jsem si vzpomněl na Burgundský guláš.

Víte co je v Burgundském guláši podle Václava Havla neskutečné?

12 kuliček Jalovce a rybízová marmeláda. A v neděli, se i maso nakupuje špatně, zejména, když trvale vynecháváte Kostelec a Vodňany. Rybízový džem, taky nemají všude. Atd.

Nakonec se vše zdařilo. 

Zítra, neb guláš, podle receptu Václava Havla se jí až druhý den, bude.

Babiš by měl mít radost, když „Svátek demokracie“ budu/budeme slavit jídlem. Zdálo by se, že je to jak za normalizace, nevylézej, uvař si, jeď na chatu a neprotestuj.

Možná to tak je, ale letos mi to přijde v pohodě.

A Babiši, ještě se uvidíme. 🙂

Covidová pandémie byla

Foto: P.D. 11/2025

Víte, co to je? (na fotce)

To je památník obětí a současně i ošetřovatelů v Covidu v Lisabonu, v Portugalsku.

Ta celosvětová pohroma spojená s Covidem v každé zemi probíhala různě. Někde v souladu vlády a společnosti, někde naopak. 

V Lisabonu, ať už to bylo jakkoli, tak na nábřeží vnikl památník. Ostatně, byla to natolik významná a tragická událost, která si památník a připomenutí určitě zaslouží. 

A Jak u nás? 

Nic.

Neb u nás by to byla připomínka selhání vlády, zejména jejího předsedy, Andreje Babiše a to se tady nedělá. Obětí bylo zbytečně hodně, následky nekompetentního rozhodování monumentální.

Takže vzpomínat se nebude. 

Ne, a ne a ne.