Pokladničky od ministra

Twitter: 11.12.2015

Přirozenou odpovědnost a hrdost platit daně, si státní aparát u svých občanů vytvoří: ne příliš vysokými daněmi, smysluplným nakládání výdaji státu a podporou zdravého podnikání jednotlivců i firem.

Budování důvěry mezi poplatníky daní a státním aparátem je běh na dlouhou trať. Snížení přímých daní na přijatelnou úroveň (a přesun výběru na daně nepřímé) už dnes nezpochybňuje ani ČSSD.
Vždy se pochopitelně najdou hříšníci a podvodníci a na ty pak musí doléhat kontrola příslušných Finančních úřadů.

Daňové optimalizace, které si na rady dobře placených daňových expertů a právníků, mohou dovolit velké soukromé firmy a korporace, jsou zaměřeny zejména na daně přímé a při využití sítě řízených firem v tuzemsku a zahraničí i na Daň z přidané hodnoty.
Bylo by bláhové se domnívat, že velké firmy a korporace přináší do státního rozpočtu významné daňové příjmy z přímých daní.
Na rozdíl od velkých firem si živnostníci ani malé firmy tyto sofistikované daňové optimalizace dovolit nemohou.

Ministr financí paušálně předpokládá, že kradou všichni. Na živnostníky nasadí EET a na právnické osoby, firmy, pak sledování všech finančních toků s jeho dodavateli a odběrateli.

Pokud by tyto návrhy předkládal politik nezasažený potřebou udržet své finanční impérium, pak by se to možná i trochu dalo brát s pochopením, ale v případě Andreje Babiše je to podobné, jako kdyby Alfonso Capone chtěl potírat prodej alkoholu za prohibice všem ostatním obchodníkům ve stejném oboru z pozice ministra financí.
Alphonse Gabriel Capone měl bezpochyby dobré poradce a naprostou většinu zločinů mu žádný soud nedokázal, nicméně i na něj došlo a byl odsouzen, vzhledem k rozsahu jeho aktivit, za nicotný daňový únik.

Ale zpět do tuzemských praktik.

11.12.2015 vyhlásil Andrej Babiš na svém Twitterovém účtu:
"Děti přejte si tuhle pokladničku pod stromeček. Pokud by rodiče nechtěli nebo neměli penize napište, koupím vám ji" a své prohlášení doplnil fotografií dětské pokladničky.

Vzhledem k tomu, že jsme na sociálních sítích zaznamenali strach z odvety a nechuť poskytovat současnému Ministerstvu financí (MFČR) osobní údaje, navrhli jsme přátelům, že požadavky na pokladničky zaevidujeme a předáme pak panu ministrovi jednu hromadnou žádost.
Rychle se nám sešly žádosti na celkem 104 ks pokladniček a tak jsme obratem odeslali dopis do podatelny MFČR, žádající vydání pokladniček.

Ve stejné době se na sociálních sítích začaly objevovat zprávy, že MFČR skutečně pokladničky shromažďuje na recepci ministerstva, aby je předávali těm, kdo si o ně napsali. Nepředstavitelné se stalo realitou.

Druhý den po odeslání dopisu zazvonil telefon a hovor ze skrytého čísla začal takto: "Dobrý den, tady je sekretariát ministra financí." Podotýkám, že skryté telefonní číslo používá Policie a vysoké úřady státu.
Informace, které mi poněkud nešťastně znějící dáma v telefonu sdělila lze shrnout takto:
"Tohle je jediná hromadná žádost."
"Stahujeme pokladničky z celé Evropy."
"Máme tu více jak 3 000 nevyřízených žádostí na pokladničky."
"Váš požadavek na pokladničky nevyřídíme, potřebujeme adresy a eMaily každého žadatele."

Podle veřejných informací a podle informací ze sekretariátu ministra financí tedy zajišťuje aparát MFČR odesílání pokladniček na zadané adresy nebo je vydává v recepci MFČR v Praze, Letenská 15.

V tom je ovšem trochu problém. Daňový problém.

Představte si, že bych např. jako ředitel nemocnice a vytížil zdravotní pracovníky na příjmu předáváním pokladniček, podatelnu, spisovnu a další části administrativy nemocnice k evidenci a prověřování žádostí a současně využíval pracovníky a pracovnice sekretariátu ředitele nemocnice ke komunikaci se všemi svými příbuznými, přáteli i dalšími osobními kontakty a zajišťoval tak rozesílání a předávání osobních Vánočních dárků.

MFČR není soukromá firma a není možné dopřávat zaměstnancům takováto povyražení. Každý finanční úřad v ČR Vám řekne, že rozdávání pokladniček není pro ministerstvo ta správná živnost, na kterou má oprávnění a která je tak v souladu s uplatněním mezd a dalších výdajů jako nákladových položek.

Doufám (nejspíše naivně), že výplaty všem úředníkům MFČR, kteří se podílejí na zajištění plnění osobního slibu ministra, se v účetnictví ministerstva neobjeví v položce: "Daňově uznatelné náklady". Pokud ano, pak:

Podle Ústavy ČR a zákona č.: 166/1993 Sb. by měl nejvyšší kontrolní úřad prověřit činnost MFČR, tedy, zda daňově uznatelné náklady na mzdy a další výdaje, jsou v souladu s posláním ministerstva, tedy jeho činností: "ústředního orgánu státní správy pro státní rozpočet republiky, ..." případně pak, která sekce MFČR má v popisu práce zajišťování hraček pro děti.

Věřím, že placení faktur za nákup pokladniček není součástí výdajů MFČR.
Jakým způsobem však MFČR zpracovává soukromé, žádosti, eMaily, dopisy, faktury a odesílání hraček?
Jak je možné, že práce spojené se soukromou aktivitou zaměstnance MFČR zpracovává aparát MFČR?

Pokud by něco podobného udělala soukromá komerční nebo i nezisková organizace, každá kontrola z Finančního úřadu by jí vyměřila dodatečné zdanění za neoprávněný daňový náklad nebo za neoprávněný náklad nesouvisející s vydanými živnostmi.

Pokud jde panu ministrovi o daně, měl by začít u sebe, svých podniků a na MFČR, které řídí.

Co třeba už za 5 let nějak takto

Cormac McCarthy, The Road, 2009. režie:  John Hillcoat

Amerika se, po dosažení energetické soběstačnosti (díky novým technologiím, břidlicovým plynům, ropě) a pod tlakem veřejného mínění, přestane angažovat ve zbytku světa.

Čína a asijské státy, díky rozkladu mocenské nadvlády, občanského odporu a nedostatečné schopnosti zásobit všechny, se dostanou do hluboké politicko-hospodářské krize.

Stále více nesourodá Evropa se propadne o staletí zpět a nacionalistické tendence zcela rozvrátí Evropskou Unii.

Rusko, vyhladovělé zbrojením a unavené z neustálé mobilizace proti všem, hospodářsky na dně, bez odbytu exportních surovin, přestane jako stát existovat a naplno se uplatní boj mezi skupinami lidí i militarizovanými oblastmi.

V Česku bude polarizovaná společnost stále více nezávislá na institucích, neb ty ztratí, díky Zemanovi, Babišovi a páté koloně, jakoukoli politickou legitimitu a nakonec i ekonomickou sílu. Odchod nadnárodních společností, ztráta exportních trhů a nedostatečnost samozásobování bude mít za následek prudký nárůst agresivity a podle hesla: „Co je doma, to se počítá“, se stát rozpadne v lepším případě na lokální společenstva, za účelem prostého přežití.

To vše pouze za předpokladu, že někoho, třeba v IS, v Kremlu nebo někde jinde nenapadne použít jaderné zbraně.

Tak nějak si dovozuji budoucnost současné geopolitické situace, pokud se včas nevzpamatujeme a agresorům nezačneme vzdorovat. A je lhostejno, zda jde o agresora imperiálního, vojenského (Putin, IS) nebo o agresora zla, populismu, lži (Zeman, Orbán, Babiš).

Sovětský cirkus opět v Praze

Karikatura
Zdroj: ÚSTR / Národní archiv Praha)

Historie se opakuje.
(Poněkud osobnější vyprávění.)

Ve svém věku bych snad mohl mít už i vnouče a přesto mám stále oba rodiče.
Když mého tatíčka nebaví život s kartami, které si sám rozdal před mnoha lety, přijede a bydlí u mě.
Před několika lety, po doktory neobjasněné události, nejspíše tedy mozkové příhodě, špatně mluvil, ztratil zájem o dění okolo sebe, prostě se ztratil. Po letech se už zase navrací zpět, ale situace, kdy sice stále máte otce, ale není možné s ním normálně hovořit, nebyla příliš veselá.
( Odhaduji, že nabytím fyzických sil i pevného ducha u otce, tedy v době kdy se nebude muset utíkat ze svého života k synovi, dojde na vnoučata, ale na to opravdu nespěchám. :) )

V roce 2010 natočila česká televize film: „BrainStorm“, kde jedna z hlavních dějových linií je vztah otce a syna v době, kdy je otec již ve stavu stařecké nemohoucnosti a kdy syn je nevyrovnán s odpovědností za svůj vlastní život. Shodou neopakovatelných okolností dostanou oba druhou šanci a alespoň na vyměřený čas mají možnost si promluvit, předávat moudra z otce na syna, objasnit nevyřešené a najít klid v pochopení otcovské odpovědnosti i v pochopení otce, jako člověka.

Pokud se o někoho staráte, vaříte mu jídlo, snažíte se, aby se měl dobře, žije s vámi v domácnosti, sdílí s vámi kuchyň, koupelnu, záchod, atd., tak to není zcela snadné, ale pokud víte, že je to váš otec, který ještě život nevzdává a udržuje si důstojnost, jste tomu všemu rád.
Jsou chvíle, kdy v noci přijde ze svého pokoje, nic nechce a vzbudí vás, jsou chvíle, kdy přijde mimo obvyklý čas a má hlad, jsou i chvíle, kdy se objeví zcela nevhod, ale drží vás v pohodě radost z prostého faktu, že stále máte otce.

Občas se však stane něco víc, stejně jako po podání léku z filmu „BrainStorm“.
Stačí namátkou zvolený program, kdy si tatíček náhodnou volbou pustí ČT2, kde právě byl opakován dokument: „Občan Havel“.

Po skončení filmu přišel a dozvěděl jsem se, že Klause nikdy neměl rád, Zeman nestojí za řeč a je rád, že zažil našeho presidenta Václava Havla, jak je dobře, že Václav Havel stále má své příznivce, že žije jeho odkaz, že jsou o něm v TV dokumenty, že není zapomenut, že ...

Co byste mu na to odpověděli?

Chvilku jsme si pak ještě povídali o Maidanu, Ukrajině, Rusku, ale pak se vrátil ke svým vzpomínkám.
Cituji:
Pamatuju si, jak na Václaváku stál kordon policajtů a zástup demonstrantů. Nejspíš dělníci odněkud z Kolbenky stáli tváří tvář policejní ozbrojené přesile a ruce měli schované za zády. V tichosti tam stáli, dívali se do policejních helem s překvapivým klidem. Prostě je stáli, ruce za zády a čekali.
Když se policejní kordon pohnul proti nim, ruce se jim pohnuly a najednou bylo vidět, jak každý z těch dělníků drží v ruce kus lešenářské trubky. Nevím, kde je vzali, ale to, že je měli za zády a čekali, zda se policajti odváží jít proti svým a když se odvážili, tak jen vztyčili trubky před sebe, tak to byl neuvěřitelný zážitek.

Ptal jsem se, a co následovalo pak? Prý nic. Policajti se zastavili a bylo po střetu.
Otec si nepamatuje, zda šlo o konec roku 1968, leden nebo srpen 1969, ale to není podstatné.
Ještě vzpomínal na příhodu z Tylova náměstí, nejspíš tak ze září 1968, kdy se z projíždějícího auta ozývala dávkovaná střelba a jak každý, kdo šel okolo, bez ohledu na věk, zalehl k zemi a čekal, až bude klid.
Pak se odebral do svého pokoje.
Takovéto kusé vzpomínky jsou jako zašlá razítka na životních příbězích, upřesňují pohyb životem a vytváří základy pro rozhodování v dalších mezních životních situacích.
27.01.2014

Tento poněkud osobní text jsem se do svého blogu zdráhal zařadit a tak jej po roce doplňuji až nyní (25.01.2015).

Tenkrát po srpnu 1968 jsme nebojovali a pokud trochu, tak spíše s vlastními pořádkovými silami v roce 1969. Situace na Ukrajině je složitější, že jde o boj na mnoha frontách, ale o to více je nutné mít na zřeteli, jaký je základní prvek od prvních protestů na Maidanu, tedy: Vytržení ze systému moci, zlé moci a osvobození vlastní duše od strachu.
Přechod od bytí v poslušném stádu ovcí k odpovědnosti za vlastní osud je nesnadný krok, ale dává smysl životu.

Linky: Informace o filmu BrainStorm

Ein Kessel Buntes náměstka MZV ČR

Zdroj fotografie nezjištěn. Prostě internet.

Sociální práva jsou, podle výkladu Petra Druláka, nadřazena právům lidskoprávním.

Důraz na lidská práva v totalitních a komunistických zemích je prý přežitek Havlovské zahraniční politiky a nyní se vůči totalitním režimům mámě vymezovat jinak nebo raději vůbec nijak.
Pokud v té či oné zemi mají lidé co jíst a večer se mohou spokojeně usadit u televize s pořady typu Ein Kessel Buntes, pak se nemáme starat o to, zda je v té zemi demokracie, vojenská diktatura, oligarchická moc nebo totalitní režim.

Svou hypotézu o červených liniích, které si totalitní režimy stanoví a přes které nelze nahlížet rozvinul o definici velkých a malých států.
Tedy, pokud si Rusko (143 mil.obyvatel) nepřeje mluvit o Krymu a Ukrajině nebo Čína (1 357 miliard obyvatel) o Tibetu a Tchaj-wanu, pak máme mlčet. Pokud však jde o Barmu (53 mil. obyvatel), pak lze z MZV poskytovat finanční pomoc opozici a mlčet se až tak moc nemusí.
Možná se velikost států může poměřovat jiným měřítkem, třeba rozlohou, nerostným bohatstvím nebo kupní silou jeho obyvatel, ale přesné údaje jaké měřítko používá MZV nemám.
Podle teze pana náměstka ministra zahraničí Druláka jsou občané Ruska a Číny nedůležití, protože je jich hodně?

Učiním tedy závěr pro sebe a spoluobčany v naší zemi:
Není se čeho bát, naše vláda, prostřednictvím tezí MZV se nejspíš bude pečlivě starat o dodržování lidských práv v České republice, protože je nás jen 10,5 milionů.
Současně ale zapomeňme na morálku, svědomí a odpovědnost.
Stačí, že je co jíst a večer si lze, po obrázcích Zemana v Kazachstánu, pustit v televizi nějaký zábavný pořad typu: „Vtip za stovku“ nebo ze záznamu pustit Ein Kessel Buntes.

Zdroje:
Petr Drulák: Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět? 

Havlovská politika byla chybná a škodlivá, tvrdí český diplomat

Svědomí, jako základ směrování duše

V různých a občas i přerušených diskusích tvrdě narážím na „nedotčené“ diskutéry, kteří, nemaje zažito vlastní ukotvení v čemkoli, nahodile argumentují útržky citací z tištěných médií, v horším případě z internetových diskusí.

Absence základních znalostí přinejmenším hlavních historických milníků, nechuť věnovat alespoň pár minut času studiu historických zkušeností a obecnějších souvislostí současného dění je mrzutá záležitost, která však není nic proti neochotě používat vlastní úsudek.
Kolikrát už jsem slyšel opakování hloupých pseudoargumentů, které by při troše přemýšlení nemohl citovat rozumný člověk.

Ptám se, proč se to děje?
Proč jinak docela rozumní lidé papouškují demagogické názory, zcela hloupé argumentace založené na neznalosti a zlomyslnosti. Proč jinak docela rozumní lidé nechápou obsah pojmu svědomí, tedy „tj. ve svých nejelementárnějších základech vědomí, že „jsem s někým“.“ (Machovec, 2012 str. 85)

Bez náboženských imperativů (desatero, apod.) je pro mnohé osoby svědomí příliš vágní pojem, který bez společného jmenovatele, nemá v současné době přílišné opodstatnění a lehkovážně a nadřazeně staví své mladé ego nad své neuvědomující se svědomí.

Spolu s profesorem Machovcem (Machovec, 2012, Dialog) si dovolím poukázat na svědomí jako uvědomění si svého vědomí s tím, že není osamoceno, ale je verifikováno teprve odpovědností, že je součástí dějinného toku a zrcadleno tím, s kým jsem.

Potíž s vlastním svědomím je v tom, že je nejspíše dost lidí, kteří neměli to štěstí, aby ve svém životě potkali někoho, kdo by jim jejich vědomí alespoň chvilku zrcadlil a tak své svědomí ještě hledají.
Nejspíše to bude takto prostinké. Kdo v životě nepotkal osobnost, která by uplatňovala  alespoň obecné mravní zásady a netajila se svým svědomím, nebo kdo alespoň o takovýchto osobnostech nečetl, nemá vodítko, nemá srovnání, nemá z čeho vycházet, nemá ukotvení.

Přestože ti co to štěstí měli, tu svou osobnost hodnou příkladu potkali, mají život snadnější, zbývá ještě studium historie a krásná literatura, kde lze čerpat hojně a netřeba ani moc hledat.
Nelze jen obecně uvést čtení literatury, neboť čtení knih pro zkrácení nudy nic nepřináší, ale čtení literatury krásné, tedy čtení s uvědoměním si svého já a jeho zrcadlením.

Dialog se svým vědomím, dialog s vědomím druhého, by neměla být vymoženost intelektuálních elit, ale podstata existence člověka, pokud má být zachován jeho status: „Homo sapiens“. Alternativou je totiž jen „Homo perversus - Člověk křivý, nerozumný, zvrácený“, tak jak toto spojení již použil Mistr Jan Hus (Hus, 1958, str. 103).

Zcela laicky si ještě dovolím podotknout, že „nepřítomnost svědomí“ je jeden z atributů sociopatie, v tomto případě tedy snahy zakrýt vlastní selhávání a následné nízké sebehodnocení zapíráním existence svého svědomí.


MACHOVEC, Milan: Smysl lidské existence. 5. vydání. Praha: Akropolis, 2012. 128 stran. ISBN 978-80-7304-143-4
Hus, Mistr Jan: Tractatus de Ecclesia (latinsky). Harrison Thomson ed., 1. české vydání. Praha: Komenského fakulta, 1958. 251 stran

Hořící keř a svědomí

Zdroj fotografie z filmu tbivision.com

Etický apel Jana Palacha, resp. filmový epitaf Hořící keř, je systematická a hloubková sonda do jednoho z mála zásadních momentů novodobých dějin.

Jak už to u zásadních momentů bývá, zejména těch vysoce mravních, rozdělují nejen veřejné mínění, ale i názory každého jedince jasným řezem skalpelu svědomí.

Čím vyšší je morální hodnota apelu, tím generuje více zapálených zpochybňovačů, bohorovných odpůrců a i slabošských nadávačů.

 A tak tedy shrnutí:
1. Česká televize financuje bulvární kraviny a plytké estrády. Přiblblou autocenzurou, definovanou plytkostí správců a peoplemetry, není již schopná čehokoli smysluplného.
2. Rozhlasové vysílání v ČR prošlo mnoha změnami, které byly završeny radikální změnou ve struktuře Českého rozhlasu a tím i k umrtvení jakýchkoli zásadnějších aktivit jejich redaktorů.
3. Tištěné deníky jsou už jen slepou snůškou okopírovaných zpráv celoplošných televizí a mediálními agenturami financovanými kampaněmi bulvárních zpráv. Jistě, tištěné deníky jsou placené ze soukromých prostředků, tak si mohou dělat a dělají co chtějí majitelé.

Český rozhlas a Česká televize jsou však financovány koncesionářskými poplatky, které jsou povinné ze zákona. Koncesionářské poplatky, financující veřejnoprávní média, jistě měly mít nějaký účel, ale současnost je jiná. Výši poplatků schvalují politici, zbytek financování prostřednictvím reklamy, ekonomická elita a tak redaktoři a dramaturgové již necítí odpovědnost k morálním a etickým hodnotám, ale jen ke svému platu, prosperitě zaměstnavatele.

 Ve stejné době se najde holandská soukromá společnost HBO, která pověří českou produkční firmu nutprodukce, s.r.o., aby natočila pod vedením polské prominentní režisérky Agnieszka Holland výpověď o stavu národa českého v letech 1968 až 2014.

 Jaké jsou hranice mezi prostou lidskostí, odpovědností svému svědomí a na straně druhé snadným odkloněním pohledu, zavřením očí?

Zcela zásadní (pro mě) jsou z celého filmu dvě scény.
 První scéna ukazuje neurotičnost ze zklamání vlastního žebříčku morálních hodnot, kdy pocit vlastního slabošství destruuje běžný život v rodině.
Druhá scéna soudržnost rodiny v situaci kdy se lze dívat vlastní dětem do očí.

 Nepatrným plusem v dlouhotrvající devalvaci etických i morálních hodnot v české kotlině budiž skutečnost, že Agnieszka Holland studovala v letech 1967 až 1971 na pražské FAMU a tak si můžeme namlouvat, že film o Janu Palachovi je alespoň trochu i náš.

Etika elit

Citace: " etika cti je etikou výjimečnou, říkává se "etikou elit" "

Bez dalšího komentáře si váženého čtenáře dovoluji odkázat na úvahu Jana Sokola.
Link: Etika a čas

Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh

Tak jako se stále dokola opisují čtenářské deníky, historie se opakuje a stále dokola se v různých podobách opakují stejné situace. Synergickou jistotu lze pak najít ve spolehlivosti nekonečné všeobecné nepoučitelnosti.

Historický úvod
Když chtěli komunisti v roce 1946 vyhrát volby, řádně se na ně připravovali. Použili veškerou moc a poučeni nezdary vytáhli do boje se všemi možnými i nemožnými prostředky.
Taktika, která mi utkvěla v hlavě již za studií, bylo úmyslné použití demagogicko-populistických lží ve smyslu: „účel světí prostředky“.

Komunisté před volbami prohlašovali, že zachovají a budou podporovat živnostníky, soukromé vlastnictví, že neplánují kolchozy, zajistí spravedlnost, svobodu a prosperitu, atd. Jinými slovy slibovali, že ačkoli jinde (v bolševickém Rusku) to tak možná je, my (čeští komunisté) jsme jiní a lepší než jinde ve světě. Tato prohlášení a sliby slyšeli voliči v době, kdy komunisti formovali a ozbrojovali dělnické Lidové milice, silový nástroj politické moci a kdy tušili, že poválečná euforie z Ruska a okouzlenost myšlenkami komunismu u občanů republiky povážlivě slábne.

I s ohledem na geopolitické uspořádání poválečné Evropy nebylo příliš mnoho variant, ale netrpělivost a chuť po moci byla velká. V únoru 1948 použili komunisti svou ozbrojenou složku a jištěni vojenskou silou Ruska provedli únorový puč, tedy nedemokratickou výměnu vlády.
Další volby už byly zcela v režii stranického vedení státu. Hlavní zbraní byla jediná společná kandidátka „Národní fronty“, která vyloučila účast jakékoli opozice.
Další vývoj je dostatečně znám a s jeho důsledky se česká společnost i jednotlivci potýkají dodnes.

Na začátku tedy byla vědomá lež, demagogie a populismus:

• Přesně to, co nechci, propaguji.
• To co je mi vytýkáno, hodím na hlavu svých oponentů.
• Vím, že to nejde, ale slíbím to.
• Lidé na chvíli ztratili jistotu v morálce, tak tu jejich momentální slabost využiji.
• Vše zaštítěno heslem: Účel světí prostředky.
• Tahle historická zkušenost je cenná, ale s ohledem na nepoučitelnost většiny a všeobecně podceňovanou historickou paměť málo platná.

Prohnaní slaboši
Každý se ve svém životě setkává s různými lidmi a je lhostejné zda jsou to nucené kolektivy (ve škole, v práci), spolky dobrovolné (zájmová sdružení, sport), nebo rodina a přátelé. Zejména v neobvyklých a nestandardních situacích se u každého člověka projeví osobnost. Někdo je přirozeně silný a někdo jiný zase přirozeně slabý.
Někdo se rozhoduje s odpovědností a výhledem, jiný pro momentální prospěch.
Nikoho neodsuzuji, každý si je svého štěstí otcem a svého svědomí matkou a momentálně zde, ve střední Evropě, naštěstí po většinu života nemá slabost ani síla osobnosti fatální důsledky.
Setkání se slabochem, tedy člověkem bez skrupulí, který se zajímá jen o svůj osobní prospěch a vždy se snaží jít s většinou, nevybočovat a tím si pohodlně zajišťovat prospěch je běžná záležitost a nemám s tím problém.
Jistě, je těžko si představit, že s takovým člověkem lze něco budovat, smysluplně vzájemně spolupracovat, ale není důvod s ním nezajít na pivo nebo sehrát rekreační sportovní klání, klidně i tenis.

Před slabochy je však dobré mít se na pozoru. Nikdy není jisté, zda se se slabochem neocitnete v krizové situaci. Narazí do Vás neúmyslně autem, bude Vám dělat šéfa v práci, přižení se do rodiny a už s ním jednat musíte.
V krizové nebo zátěžové situaci charakter, morálka, dané slovo, pravda najednou ztrácejí smysl a slaboch, je-li dostatečně prohnaný, využije všech prostředků, aby docílil svého účelu.
Už to tak je. Slaboch pod nátlakem životní situace kope, prská, lže, nedrží své slovo a prohnaný slaboch využije všech prostředků i za normálních, tedy nekrizových časů.
Proto jsou prohnaní slaboši nebezpeční a proto je nemám rád.

Slaboch prohnaný. Fenomén doby?
Před více jak dvaceti lety jsem se tímto druhem chování setkával docela často a je možné, že jsem se i já mohl někomu z jiné osobnostní úrovně a s jinými životními zkušenostmi jevil málo silný, ale po pádu komunismu prohnaní slaboši někam zmizeli, nebo v sobě objevili potlačenou sílu svobody a na nějaký čas zapomněli být prohnanými.
Po divokém začátku devadesátých let, kdy odvaha nahrazovala zkušenosti, se situace stabilizovala kdo si věřil a vytrval, mohl se svou osobností, nápady a důsledností prosadit. Všeobecný hlad po chlapském dodržení slova, jasných postojích, smysluplných řešeních však začal během let odeznívat.
Dohody nové a staré vládnoucí garnitury, příchod pragmatismu do Občanského fóra, připravené podvody s důvěrou lidí při privatizaci, systematické snižování významu občansko-morálního vzoru v politice, opoziční smlouva o rozdělení moci a požitků, vedly prohnané jedince k znovuobjevení starých (komunistických) pravidel.

To co bylo napsáno lze shrnout takto
Chcete-li zastřít bezmyšlenkovost mluvte o tom, že máte myšlenky, pokud jste nemorální, mluvte o ztrátě morálky ve společnosti, chcete-li prosadit své potřeby, mluvte o jednotě z každou cenu, chcete-li rozdělit kompromisně jednotné, mluvte o jednotě, chcete-li být vlivní a nechcete-li diskutovat s každým, mluvte o většině a demokratických principech, chcete-li rozdělení, mluvte o tom, že nechcete dělat problémy.
Slaboši prohnaní se bohužel množí, upevňují a vylepšují své pozice a jsou stále více vidět.
A dokud budou mít svého prezidenta, bude jich stále víc.




Související články (na jiných webech):
Jan Berwid-Buquoy: Terra inkognita zvaná Václav Klaus
Jan Švejnar: Václav Klaus nemluví pravdu
Andrey Ladislav: Profesor Václav Klaus a bída ducha