Klaus, Zeman, Babiš, GPP

Z pohledu jednoho lidského života šlo o hodně let, ale historie je milosrdná a některé části dějin národa nebude až tak zcela považovat za určující. Snad.

Zabíjačka v covidu, střílení vysoké zvěře pro zábavu hloupým vidlákem, otevření veřejného prostoru pro hospodské tlučhuby a vykázání zbytků elit do vnitřní emigrace je následek a ani zdaleka to není příčina. Chamtivost a touha po moci, představa, že vlastní (a uvědomělou) nízkost lze vytěsnit formálními funkcemi, mocí a drzým čelem se občas uplatní, ale díky své hlouposti nemůže dlouho přežít. Občas se stane, a jsem rád, že jsem to zažil, že je chamtivost a hloupost nahrazena prostou ideou a pravdě a lásce. Jindy je nahrazena jen větší chytrostí a starým příslovím, kterého se hloupí chamtivci nedrží: "Můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat."

Někdo jen žere, chlastá a mlaská, druhý žere kamení, lesy na stojato i obyčejné party stany a ani neví, že mlaská, další mlaská, když získá funkci a ještě se u toho nadýmá jako privilegovaný lokaj potajmu ukusující vypečené selátko vrchnosti.

Tihle lokajové své chamtivosti nastavili celé společnosti zrcadlo, určovali a stále ještě určují, co je výhodné, co se nosí a co je prospěšné vlastní chamtivosti. V politickém marketingu se používá pojem "chamtiví důchodci", na které se před volbami cílí, ale lze k němu připojit i další charakteristiky, pro ty předdůchodové chamtivce.

Předevčírem jsem slyšel vyprávění o tom, jak si lze při žádosti o dávky v nezaměstnanosti dobře popovídat se patřičnou úřednicí a společně si zanadávat třeba na Ukrajince, jak nám, chudákům, berou práci a v jedné větě mi dotyčný sdělil, že ty historky o tom, jak se snažil najít práci, ale jak už tam byli zaměstnaní Ukrajinci a proto ho nikde nevzali, si vymyslel. Prostě je nemá rád, ví co jsou zač, dočetl se to na webech.

Sprostá lež, zcela jasné nesmysly, pravda, polopravda, důvěra jen v to, čemu na první dobrou rozumím, ... Všechno je jedno. Zůstává jen osobní chamtivost, nenávist ke složitostem, tedy naprosto všemu co neznám a naprostá priorita osobního prospěchu, chamtivosti.

Toto je Systém a Řád, který nám tu nastolila politika posledních let. Klaus s tím začal a navázal na devadesátky, Zeman to za 10 let vypiloval k dokonalosti, navazujíc plně na Normalizaci a v jistém smyslu až na rok 1948 a Babiš se na tomto trendu svezl až do premiérského křesla. 

Pokračování tohoto Systému chamtivosti je možné sledovat na sociálních sítích a občas, tak jako dnes, i na Václavském náměstí.

No, a teď přijde ta podstatná otázka, ke které směřuji celým textem.

Tuto otázku však nepoložím, neb bych tím z laskavého čtenáře, který se prokousal až na konec tohoto textu, dělal blbce.

Konec právního státu?

Když v roce 1998 udělal Zeman s Klausem z voličů naivní blbečky a podepsali si společné nekontrolovatelné vládnutí, málokdo tušil, jak dlouhodobé budou negativní důsledky jedné jediné smlouvy.

Dnes jsme v podobné situaci a málokdo dokáže odhadnout, jak dalece destruktivní je nerespektování Ústavy, parlamentní demokracie a dělby moci.

Tenkrát se zdálo, že jde o ojedinělý exces a za rok, za dva bude zase všechno při starém. Nedůvěra v ideje a politické strany však parlamentní demokracii ničí dodnes. Apatie k politice, nedůvěra k Poslanecké sněmovně i Senátu, malá účast ve volbách a příklon k ukřičeným "zachráncům", jsou stále ještě důsledky Opoziční smlouvy.

Veřejně deklarované pohrdání Ústavou od prezidenta Zemana a nyní i od premiéra vede k nedůvěře v právní stát a v rovnost práva, což je počátek chaosu, nástupu lidové demokracie a ano, v důsledku to vytváří podhoubí pro nástup fašismu.

Dnes se nám to nezdá, vždyť jde zatím jen o 14 dní neústavnosti, ale tenkrát to taky vypadalo jen na dočasný výstřelek mocichtivých. 

Odkazy:
Debata po volbách v roce 1998, vysíláno na ČT 12.07. 1998
Daniel Kroupa 12.02. 2021 (Facebook)

Naši politici

Zdroj: Google :) 

Už jsme si na naše politiky zvykli a ani nám nepřijde divné, kdo se tu drží u politické moci.

Představte si, že v demokraciích by měl politik hájit zájmy občanů, dodržování práva, být morálně i eticky autoritou, která ukazuje ostatním vize a snaží se občanům zajistit bezpečnou, prosperující a kulturní budoucnost.

Politik má být "první" humanista, který se snaží nenechat občany padnout do spárů vlivu nepřátelských států a ideologií, svým příkladem utvrzuje vztah občanů ke státu, své zemi, Evropě a našim spojencům. 

V době špatné občany povzbudí svým dobrým příkladem, tím, že je jimi zvolený a jim odpovědný, tak je tu pro ně.

V době dobré ukazuje, že na budoucnosti záleží a on i my všichni máme odpovědnost za své děti i vnoučata, že svoboda je i odpovědnost. 

Nic z toho naši politici nedělají. 

A teď se podívejte na tu naši politickou garnituru. Nemyslím jen tváře, ale co je za nimi. 

Tohle jsme si určili jako reprezentaci nás samotných.

Ani jeden/jedna z nich nemá žádné vize, plán pro zemi, cíl v budoucnosti, jen reagují na to, co ohrožuje je samotné a jejich pozice, jiné potřeby nemaje.

Něco je zásadně špatně. 

Bez dobré vize, nemůže být politik dobrý a tak se tu motáme stále dokola.

Intelektuální bezcennost

Pokoj F. Peroutky Na Strži, u Karla Čapka 

Dnes večer mne napadlo, podívat se na FB profily bývalých FB přátel, zda mé rozhodnutí, nepřijímat jejich názorové hlásání do světa, nebylo příliš unáhlené, nadmíru přísné, případně pak bránící přísunu názorové pestrosti.

Svoji sebereflexi jsem ale tentokrát nedokončil, když jsem na stránce bývalého FB přítele našel olajkované a sdílené příspěvky Antonína Kostlána o tom, jak byl Ferdinand Peroutka ještě větší obdivovatel Hitlera než říká Zeman, jak byl Václav Havel menší demokrat než Andrej Babiš nebo jeho úvahy o tom, jak může mít mladý soudce vyšší plat než ON. 

Pro začátek ale potřebuji definovat pojem „Intelektuální bezcennost“, tedy na první pohled odborné a zasvěcené komentování čehokoli a kohokoli, které však nepřináší nic nového, smysluplného a vnitřně pravdivého a jen vše zpochybňuje, relativizuje za jediným účelem, tedy předřazováním svého ega všemu ostatnímu.
Absence alespoň základních atributů morálky a osobního svědomí, spolu s potřebou relativizovat jakékoli obecně-lidské hodnoty, jsou společné pro všechny intelektuálně bezcenné intelektuály.

Nedávno jsem porovnával životní osudy dvou osob. Na straně jedné Avrama Noama Chomskyho, mluvčího Intelektuální bezcennosti a na straně druhé filosofa s morální integritou Juliuse Tomina a pro názornost jsem zmiňoval i literární postavu z románu The Fountainhead Ayn Randové, Ellswortha Tooheyho, jehož prostřednictvím Ayn Rand skvěle vykresluje zapšklost, zlomyslnost a hadovitost bezcenného intelektuála.

Společným rysem bezcenných intelektuálů je ještě jedna vlastnost, nikdy se nepouští do přímé konfrontace. Silní jsou jen za mikrofonen, za klávesnicí, s ochrankou nebo v kruhu svých přitakávačů. Kdyby si někdy zašli do obyčejné hospody, kam pochopitelně sami nechodí, najdete je v koutě.

Dalším společným rysem je ovšem i skutečnost, že se nejedná o zaslepené fašisty, pravdoláskaře, levičáky, či pravičáky. Když nemáte vlastní názor, můžete jednotlivě komentovat naprosto cokoli, kdykoli a jakkoli. Vtipné pak je, že názorová beztvarost, tedy intelektuální bezcennost, se tak občas potká se souhlasným pokřikem od všech, jinak si protiřečících, názorových proudů.

Uvědomuji si, že nedosahuji dostatčně intelektuálního, tedy všerelativizujího postoje, čímž se nebojím vyjádřit své názory, tedy subjektivní pohledy na realitu. Tím se však ale také nebojím vstoupit do konfrontace.

Literární otec bezcenných intelektuálů: Ellsworth Toohey
Aktuální guru bezcenných intelektuálů: Avram Noam Chomsky
Již zapomínaný český guru bezcenných intelektuálů: Václav Klaus
Historik ÚSD AV ČR, také bývalý ředitel odboru u presidenta Václava Klause: Antonín Kostlán
Studentka na FF UK: Kristýna Drápalová
Bývalý FB přítel (reálně snad stále přítel), profesor na FHS UK: Yasar Abu Ghosh

K napsání toho textu a seznamu intelektuálů mne vedla stále stejná potřeba, nenechávat věci ležet a pokoušet se neuchovávat negativní emoce. Tentokrát to nevyšlo, snad příště.

PS: Pan Antonín Kostlán uveřejnil nekoherentní pojednání o Ferdinandu Peroutkovi s odkazy na zdroje, tedy na články časopisu „Přítomnost“ z roku 1939. Nekoherenci doložil svými odkazy na zdroje, které však paradoxně vyvracejí jeho závěry o kolaborantsví a antisemitismu Ferdinanda Peroutky.


Odkazy a zdroje:

Ferdinand Peroutka, 1939, Češi, Němci a židé:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf

Ferdinand Peroutka, 1939, Dynamický život:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

Ferdinand Peroutka, 1938, Nový poměr k Německu:
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_29_12.pdf

Antonín Kostlán, 2015, Ferdinand Peroutka 1938-1939: kapitulant před nacistickým Německem:
http://kostlan.blog.respekt.ihned.cz/c1-63573170-ferdinand-peroutka-1938-1939-kapitulant-pred-nacistickym-nemeckem

Adam Drda, 2015, Peroutka a Židé
http://www.revolverrevue.cz/adam-drda-peroutka-a-zide

Petr Dauš, 2014, Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?
http://dnesek.blogspot.cz/2014/07/aristoteles-z-bartolomejske-nebo-avram.html

Petr Dauš, 2008, Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh:
http://dnesek.blogspot.cz/2008/12/slaboch-prohnan-staronov-ivoin-druh.html

Aristoteles z Bartolomějské nebo Avram Noam Chomsky?

Robert Douglas jako Ellsworth Toohey ve filmu:
The Fountainhead 1949
(Zdroj: http://lecinemadreams.blogspot.cz/)

Úvod
Nejspíše shodou okolností byl na ČT vysílán dokument Moniky Le Fay „Aristoteles z Bartolomějské“ a současně probíhala návštěva Avrama Noama Chomskyho v ČR a byly tak publikovány jeho názory na vše, včetně odpůrců komunistického režimu – disidentů. Chomskyho bagatelizace významu disidentů a další navazující komentáře ostatně vzbudily reakce snad ve všech médiích.
I bez hlubších znalostí reálií bylo možné porovnat příběh disidenta z dokumentu Moniky Le Fay, tedy filosofa a zejména nositele morálně pevných zásad s názory všerelativizujícího kavárenského intelektuála, to vše pak za nebývalé mediální pozornosti, která byla všerelativizujícímu intelektuálovi věnována.

Julius Tomin
Filosof Julius Tomin spolu s autorkou a dalšími hosty shrnují životní osudy rodiny, která odolávala urputné snaze režimu ohnout každému záda, podrobit si duše a pošlapané charaktery ovládat. Zřetelně z dokumentu promlouvá popis nesnadné cesty v pravdě, kdy si proces myšlení zachovává kontext a osobní rozhodování se řídí podle základních atributů morálky a poctivosti.
Obecně lze konstatovat, že takováto cesta je hodně nesnadná i dnes, ale v sovětsko-bolševickém protektorátu byl z principu nekolaburující postoj roven existenciální sebevraždě.
V době bezduchého plácání slovy, podlézavosti jako prostředku, znevěrohodňování jakýchkoli zásadních hodnot a využívání kohokoli k čemukoli, není svědomí, morálka a odpovědnost ani dnes nejlepším předpokladem pro „blahobyt“, ale v době normalizace se jednalo o osobní hrdinství každého, kdo byl schopen si morální integritu udržet.

Malá odbočka do vzpomínek
Kdysi (asi tak v roce 1993) jsem byl osobně přítomen scénce, kdy u vedlejšího stolu v restauraci v bývalém MONu seděla paní Klausová s manželem a protože zvýšila hlas, nebylo možno přeslechnout její striktní radu manželovi: „Stačí když budeš říkat to co ostatní, jen jinými slovy.“ Jistě, jde o pouhou jednu větu vytrženou z kontextu, ale pro charakterové typy jako „Ellsworth Toohey“, Avram Noam Chomsky nebo Václav Klaus se jedná o východisko pro jakékoli konstatování, totiž: Vždy, za všech okolností jít s proudem a vyčnívat jen tak, abych z hlavního proudu neodbočil.

Intelektuální bezcennost
Skvělou definici zavedl Martin Weiss, když ve svém článku použil pojem: „Intelektuální bezcennost“. Projevy intelektuální bezcennosti intelektuála mohou hezky znít některým uším, reagují na všechno, pojmenují cokoli, zpochybní vše, umožní se ztotožnit s bezpáteřností, ale podstatné je, že neobsahují žádné nové poznání, nic, co by přinášelo něco smysluplného, vnitřně pravdivého.

Ukrajina jako lakmusový analyzátor
Když jsem v počátcích lidového vzepětí na Ukrajině i u některých kamarádů narazil na povrchní odsuzování demonstrujících v Kyjevě a současně podporu demagogie tvrdé ruky a obdiv expanze Putina, došlo mi, že „Ellsworth Toohey“, literární postava z románu „Zdroj“, má bezpochyby v českém prostředí a zejména v novinářském rybníčku četné následovníky.
Po několika pokusech diskutovat věcnými argumenty a logikou se zastánci různých a zpravidla jen povrchních názorů, kteří se ani nenamáhají dodržovat dobrá pravidla epistemologie, jsem takovéto debaty vzdal. Nakonec, každý má právo si myslet co chce.
Ve svém skvělém článku Martin Weiss, komentátor a publicista internetového deníku Echo24.cz, volně cituje komentátorku Megan McArdleovou a pro objasnění o čem píši,cituji citaci přesně:
 „Je to jako diskutovat o ekonomické politice s osmiletým dítětem. Abyste s ním mohli vést zajímavou diskusi, museli byste mu nejdříve vysvětlit mnoho faktů – faktů, o seznámení s nimiž to dítě nemá zájem. A nemá koherentní intelektuální rámec, do kterého by ta fakta mohlo zasadit. Jeho reakce jsou čisté instinktivní emoce.“
(Nemám nic proti emocím, ale pokud jsou nenávistné instinktivní emoce předkládány jako utříbené názory intelektuála, pak s takovými emocemi problém mám).

Koncept stagnace
Stojí tu proti sobě dva jasné a zcela rozdílné koncepty lidského myšlení, dva přístupy k žití a vlastnímu svědomí. Jak se zdá, převládá ten zdánlivě výhodnější, který však směřuje leda tak na slepou větev evoluce člověka:
Nemít příliš velké zásady a lehčeji proplouvat životem je lákavá představa, zejména v tom smyslu, že se to víc vyplácí: „víc to nese“ a vyřeší to tudíž i problémy se svědomím tím, že si ho prostě nepřipustím, umlčím, případně pak rozmělním v depresi.

Závěr
Dokument Moniky Le Fay o panu Tominovi a publikované rozhovory s panem Chomskym (i.e. Ellsworth Toohey) mi připomněly, jak propastný je rozdíl mezi intelektuály těchto dvou myšlenkových proudů a jak jsou bohužel propastně rozdílné i jejich osudy .
Pokud člověk nechce žít zbytečně, má vždy šanci nebýt jen povrchním egoistickým komentátorem svého a jiných životů, ale musí se pokoušet žít s vědomím vlastní odpovědnosti za kontinuitu času a prostoru.

Linky:
Reportéři ČT: Aristoteles z Bartolomějské
Julius Tomin: web site
Monika Le Fay: web site
Matin Weiss: Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí, Echo24.cz
Ayn Rand: Zdroj

„Přizdisráči“

Demostrace "po sovětsku"

Nejdříve omluva za nadpis a poněkud expresivní obsah:
„Omlouvám se za vulgární výraz: Přizdisráči“ v nadpisu a dále v textu,

ale jako polehčující okolnost uvádím, že tento výraz je maximem mé tolerance k lidem, kteří se chovají jako vystrašené myšky, které se snaží vlézt do kloaky (tedy kombinaci vylučovacích i rozmnožovacích ústrojí) myškožravých koček (pochopitelně, pokud by kočky měly kloaku).

Twitterové odkazy na zdroj informací Putinovské propagandy, tedy „RT“ (Russia Today), mne donutily k tomu, že jsem si na chvíli tuto celosvětově dostupnou TV stanici pustil, abych se z headlines dozvěděl, že: Ukrajina hrozí použitím nukleárních zbraní, Němci netuší, že i v Italských Benátkách je právě referendum o nezávislosti na Itálii jako na Krymu, atd. Současně jsem měl možnost sledovat plejádu anglicky mluvících přispěvatelů této propagandistické televize. Pod vzhledem „západního“ zpravodajství však je agresivní protisvětová propaganda ve stylu: Kdo není s námi je extrémista, fašista nebo terorista.

Kdo není s Putinem v grafice RT

Podle obsahu projevů, komentářů a obrazových montáží jde o sadu neuvěřitelných „přizdisráčů“, kteří jsou silní jen tehdy, když jejich šéf řekne: „Teď se ukaž a mluv a možná se Ti dostane vyšší přízně“.
(Trefně tyto soutěživé rozsévače služebnické poddanosti popisuje Ayn Rand ve svém unikátním románu: „Zdroj“, který si dovoluji doporučit k přečtení.)

Aktivističtí samolibí přizdisráči, kteří dostanou povolení plkat, zejména pak cizí myšlenky, jsou zapálenou a první linií v PR propagandě, aniž by byli schopni si připustit svou nesvéprávnost, poslušnost, hloupost a omezenost.
Nemožnost dosáhnout osobního úspěchu vlastními silami a současně šance sáhnout si na něco víc, než na co by si svými „schopnostmi“ vytvářet hodnoty, mohli pomýšlet, je motorem jejich patolízalství a služebnosti.

Propagandistický předvoj v RT

Přizdisráči se projevují jako horliví služebníci momentálních nebo předpokládaných vládců a s vidinou toho, že budou lepší patolízalové než ostatní, se snaží být „papežtější než papež“.
Nemyslím, že jde o fanatismus, ideologie, politické názory, ale o sprosté využívání možností, které „civilizační provoz“* médií přináší. Budu slavný, když budu Putinovštější než Putin, Klausovější než Klaus, atp.

Nemám je (přizdisráče) rád z mnoha důvodů, nicméně, podstatně více mi vadí jejich počet, to že je tedy velké množství lidí, kteří nejsou ochotni používat vlastní analytické schopnosti (myšlenky a názory) a raději volí poslušnost a loajalitu aktuálně mocnému vládci.

Z kontextu tohoto textu snad vyplývá, že manipulovatelná „vůle lidu“ je zpravidla jen „neschopnost myslet samostatně“, raději se opírat o názory vládce, lhostejno, kdo  konkrétně zrovna vládcem je.
Zcela neuvěřitelní jsou pak následovníci vládců, kdy sami vládcové jsou přizdisráčové cizích velmocí. Když chtějí nesvéprávní jedinci následovat přizdisráče, kteří jsou navíc lokálními vládci, pak se kruh uzavírá v nesmyslnou spirálu navzájem se podporujících nevypočitatelných a nesvéprávných následovníků čehokoli a kohokoli, kdo předloží jednoduchá a rázná řešení, kterým je schopna porozumět většina.

Linky:
Starosta Vysokého Mýta Miloslav Soušek (SPOZ, ČSSD), organizátor cesty poslanců na Krym v době referenda: YouTube
Poslanec Milan Šarapatka (Úsvit), účastník propagandistické cesty na Krym: ČT24
Moderátor a poslanec Stanislav Berkovec (ANO), účastník propagandistické cesty na Krym: Týden
Václav Klaus: "Putin jedná racionálně", iDnes

Příživníci

Stesk mocensko-oligarchické skupiny příživníků (tedy lidí co netvoří hodnoty, ale jen sají z jiných zdrojů) po tupém výrazu, poslušnosti a strachu spodních 10-ti milionů, jak to definoval Zeman, dělá divy.
S každou významnější neřešenou kriminální kauzou, povolebními politickými kotrmelci, novými zbytečnými zákony, matoucími výroky, resp. sofistikovanými lživými prohlášeními a v neposlední řadě i cílenými útoky na základní atributy mravního myšlení, dobrých tradic a slušného chování obecně ...
se snaží utvářet apatické stádo ovcí, které ani nebékají a jen dávají mléko, vlnu a časem i maso.

Z posledních dní, tedy zejména z průběhu a výsledku prezidentské volby, bylo možno vysledovat jejich zbraně a prostředky zřetelněji než jindy.

Stručný soupis, jak příživníci ovlivňují ovce, následuje:

• Použít lež, pro dosažení mocenského úspěchu. (1)
• Volit slova, věty s tím, že cílím na nejnižší pudy, jako jsou nenávist, zlost, závist. (2)
• Používat urážky a neúctu jako základní přístup ke každému. (3)
• Drzost arogance vydávat za vlastní a pevný názorový postoj. (4)
• Jakoukoli odlišnost ihned znectít a prohlásit za nedodržení zákonů, odklon od dobrých konzervativních hodnot. (5)

A aby bylo zcela jasno i těm odolným, tedy poněkud natvrdlým ovcím, prohlásí ironickým posměchem arogance o lži: „Lež a nenávist je ta pravá podoba pravdy a lásky, vy pošahaní idealisté“, čímž završí proces destrukce hodnot, tedy normalizace stáda. Nestačí útok na skupiny, jednotlivce, eliminace dobrého, ale vytáhne i eso z rukávu:
„Pokud to vám, snílkům a idealistům, ještě nedošlo, tak pravdu a lásku vlastní ten, kdo má moc. Pravda a láska nejsou nezvratitelné hodnoty. Pro nás, mocensko-oligarchické skupiny příživníků, jsou to jen slova za která si nic nepořídíte. Moc a peníze máme my.“

Zdroje:

Prezidenti:

1) Zeman

2) Klaus, Zeman

3) Zeman

4) Klaus

5) Klaus

Mráz přichází z hradu

Roman Janoušek a Pavel Bém na golfu.
Fotografie z webu golf.cz, z akce: Prezident's Golf Cup 2009,
tedy akce pořádané Václavem Klausem,
kam si pozval "ty své".
S úctou děkuji autorovi fotografie:
Antonínu Krčmářovi.

Už dříve jsem si dovolil poukázat na román Michala Viewega (zde) a rád bych tak učinil znovu.

Poněkud unavený z hlouposti, nadutosti a nekritické sebestřednosti divných lidí, kteří se vyskytují v politicko-mediálním prostoru našeho státu, mne potěší každá snaha o změnu.

Alibistické a pohodlné plavání po povrchu skutečností, jako náhrada za pohled s vlastní odpovědností. Tolik oblíbená a ukrutně nudná chůze s davem, jako prostředek k alespoň nějakému uplatnění vlastního ega. Netolerance k čemukoli složitějšímu než je žrádlo a hovno, jako princip obrany proti nekonečné rozmanitosti světa.

Je hodně možností, jak se vypořádat s vlastními rozhodnutími, s vlastní životní cestou. Vždy byly a budou velké skupiny manipulovatelných lidí, kteří z různých důvodů nedokáží být odpovědní sami za sebe. Není lehké dívat se do zrcadla, pokud se z něj na vás dívá hloupost, lež, pokrytectví a ztráta ideálů. Pak je snadné semknout se v šiku se stejně frustrovanými, vytvořit si pseudo-pravdy, skupinově mlátit do stolu, podjebávat ty odvážnější a slepě prskat na všechny strany.

V různých obdobích dějin jsou různé podmínky pro život. Někdy mají navrch pravdoláskaři, jindy zase lžinenávistníci. Ano, po 17. listopadu 1989 byl velký hlad po pravdě a lásce, kterému podlehli i alibisté, ale pak přišlo dlouhé období formálně ustanovené v roce 1998 Opoziční smlouvou, které trvá dodnes a kde neplatí pravidla, pravda ani morálka, ale jen možnost být nebo nebýt kolaborantem v politicko-ekonomických spolcích.

Otevřený, Haškovsky vtipný a jasný popis takovýchto spolků je obsahem knihy: „Mráz přichází z hradu“. Každá snaha o poučení z historie nebo snaha o popis reálií doby se tak stává nahlodáváním struktur. Kdo pamatuje bezvýchodnost normalizačního Československa a následný údiv, jak snadné bylo tu bezvýchodnost prolomit, si musí klást otázku, zda opět nejsme před dalším 17-tým listopadem. I když jsou historicko-politické reálie jiné, jedná se o stejný model chování společnosti. Jde jen o to, kdy dojde většině trpělivost nebo kdy začne mít rozkrádání státních peněz politicko-ekonomickými spolky dostatečný vliv na „žrádlo a hovna“ i těch, co nevidí dál, než na práh svého alibismu.

Následuje vymazlená ukázka ve stylu: „Král je nahý“ z knihy Michala Viewega: „Mráz přichází z hradu“:

Roman Janoušek ... a tak záměrně bryndal, aby udělal dojem na Rampulu s Grygárkem.
„Zhasněte ty světla, kurva!“ zvolala Nagyová na barmana.
„Je boží den. Víte,  kolik dneska stojí elektřina?“
Barman zhasl.
„Ne,“ řekl ztěžka Martin Roman. „Kolik?“
„Pět kun,“ škytl Husák.
Ten je úplně na prach, pomyslel si Roman Janoušek. Jako já. Absurdní poznámka náměstka policejního prezidenta nicméně vyvolala výbuch veselí.
„V noci jenom tři,“ plácl generál Lang.
„To je takzvaná noční kuna,“ řekl Háva.
Všichni se smáli.
„I tři kuny jsou kurevsky hodně,“ namítl Dospiva. „Na to si kurva musíme posvítit.“
„No tak to kurva nechte!“ zaječela na barmana Nagyová.

Vysvětlivky ke jménům:
Roman Janoušek - český podnikatel a miliardář, médii označován za pražského krajského kmotra.
Vlastimil Rampula - Státní zástupce, médii označován za „zametače kauz“.
Libor Grygárek – Náměstek vrchního státního zastupitelství.
Jana Nagyová – Ředitelka kabinetu premiéra Nečase.
Martin Roman – Do 05.09.2011 předseda představenstva ČEZu. Nejbohatší zaměstnanec v ČR. Z monopolních zisků ČEZu údajně financoval politické strany.
Jiří Lang – Ředitel BIS, médii označován za „ochránce StBáků v BIS“.
Richard Háva – Podnikatel, ovládá podnikatelské skupiny kolem firem Omnipol a Zenit, přítel Miroslava Kalouska.
Marek Dospiva – Miliardář, spolumajitel investiční společnosti Penta.


Omluva: Citlivějšímu čtenáři se omlouvám za použití slova "hovno".

Pohádky o pravdě a lásce

Čím jsou pohádky, jako literární útvar, charakteristické? Zpravidla tím, že dobro a láska zvítězí.

Pohádky jsou pro děti a když někdo napíše pohádku pro dospělé, je zařazena do červené knihovny a ve filmu pak nejspíše do kategorie: romantický film.
Jsou pohádky akční, výpravné, hloupé, drsné, hororové a jsem rád, že zde snad ještě máme tradici v pohádkách vtipných, chytrých a hlavně laskavých a moudrých.
Mateřská láska nakonec zvítězí v Perníkové chaloupce, chytřejší vyhraje nad zlem (Až opadá listí z dubu), zloději budou potrestáni a kdo se nebojí může do lesa i do hospody (František Nebojsa), že titul ještě nezaručuje patent na rozum (O princezně Solimánské), atd.

K čemu je dobré dětem ukazovat, že spravedlnost, pravda a lásky zvítězí? Proč se má za to, že dětem je třeba předčítat pohádky?
Myslím, že příčin je více, hlavním důvodem je nejspíš potřeba vyvážit přirozenou dětskou sobeckost, sebestřednost a potřebu dosahovat svých osobních cílů všemi možnými (a tedy i neférovými) prostředky.
Děti to tak mají a potřebují korekturu, pokud mají žít společně se sourozenci, rodiči a následně pak se spolužáky a spoluobčany. Lidé nejspíše došli k přesvědčení, že když vyhrává jen prostá fyzická síla (jak je v přírodě zvykem) nelze budovat soužití v občanské společnosti.
Jistě, pohádka je pouze malým pomocníkem a podstatně větší roli hrají vzory, tedy to, co děti vidí okolo sebe a částečně i výchova, ale pohádky jsou pomocník důležitý.

Když dítě vychovávané na pohádkách doputuje životem až k dospělosti, pochopí rozpory i souvislosti mezi pohádkami a reálným životem.
Pokud se ovšem dospělost dostaví pozdě, je možno pozorovat infantilní zklamání, zklamání z pohádek z dětství a logické odmítnutí prostého faktu, že je dobře, když: „Pravda a láska vítězí“.

Každý rozumný a neinfantilní jedinec ví, že s vítězstvím pravdy to vůbec jednoduché není a že se láska řídí jinými zákony než přáními zamilovaných, ale nic to nemůže změnit na faktu, že „lež a nenávist“ musí mít oponenta. Pravda je o vlastním svědomí, láska o laskavosti a chytrost; spíš o moudrosti.

Na blogu paní Tydlytátové mne zaujal výraz: „lžinenávistník“, vtipně použitý jako opozitum k termínu: „pravdoláskař“.

Nemá valného smyslu bojovat myšlenkami, laskavostí, moudrostí a láskou s fyzickou silou. Těžko si lze v reálném světě představit rozumnou diskusi s arogantním „lžinenávistníkem“, který se schovává za zbraň, skupinu soukmenovců nebo státní funkci. V pohádce by to bylo jiné, pohádky vyprávíme ještě fyzicky slabým dětem, ale jako vzor pro dospělý život jsou metafory v pohádkách výborné. Děti pochopí, že zlo nemá vyhrávat (Až opadá listí z dubu), formální tituly a funkce nejsou zárukou moudrosti (O princezně Solimánské), arogance, fyzická síla, hloupost není cesta a nebát se, být sám sebou a věřit si, je řešení (František Nebojsa).

Záměrně pejorativní používání termínu: „pravdoláskař“ je stejná situace, jako když čert v pohádce přemlouvá Honzu, aby si zvolil snadné řešení, nedbal svého svědomí a sešel z cesty za dobrem.
Hloupost a závist plodí pomluvy a neschopnost nést ideje a prožít lásku musí být hodně frustrující.
Uznávám, že být „lžinenávistníkem“, tedy zkoušet plivat oheň a síru a potutelně čekat, zda se chytne nějaký „pravdoláskař“ je větší zábava než si přečíst nějakou pohádku o dobru, přesto (a právě proto) si myslím, že pohádky pro děti smysl mají a my dospělí si pohádky z dětství máme připomínat.

Tvořit nebo parazitovat, budovat nebo kazit, nebát se nebo mlčet, nepodlehnout nebo se vzdát, mít svůj názor nebo jen rejpat, být svůj nebo se krčit, ... vždy jde o boj dobra a zla, pravdu nebo lež.
Nijak složité to není.

Link:
1. Věra Tydlitátová – blog

Chlupatý fialový králík

net, kolorováno

Jsou okolo mne situace, které se špatně popisují.

Zcela jistě vím, že je něco špatně, je to nad slunce jasné, ale nedokáži přesně popsat co všechno špatně je. Zpravidla se jedná o velké množství indicií, detailů, příznaků a souvislostí, které samy o sobě příliš neznamenají. Když je jich však více, začnou tvořit kvalitativně jiný obraz.

Nejspíš už tuto problematiku někdo popsal, tipnul bych v oboru sociologie, psychologie nebo filosofie. Nejenom, že kvantita, za určitou hranicí, vytváří jinou kvalitu, to je zřejmé, myslím spíš neuchopitelnost společného jmenovatele sumy indicií, detailů, příznaků a souvislostí.

Možná se jen člověku nechce pojmenovávat a extrahovat z příznaků jasnou skutečnost, možná je pojmenování podstaty příliš odlišné od všeobecně vnímané skutečnosti, možná jen není dostatek času a důvodů se nimrat ve všech vlastních myšlenkách.

Jedno je však zcela jisté. Potěší, dokonce i udělá velkou radost, když se najde někdo další, kdo tu analytickou práci udělá a navíc se přesně trefí do smyslu tušené podstaty věci.
Tak tedy, co mám na mysli konkrétně?

Kdysi jsem v jistých souvislostech psal i o našem druhém českém presidentovi Klausovi: „Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh“, daleko vtipnější mi ale přijde aktivita již realizovaných recesí slupiny: „Hradní partička“ i se svým hlavním oborem: „Kikinologií“.

Pokud si, vážený čtenáři najdeš chvilku, doporučuji ke čtení popis/reportáž jejich superkousku s fiktivním mladým konzervativcem: „Zde“.

Někdo uchopil podstatu a dal ji navíc i vtipný literární tvar.
Někdo chytil „marasmus“ za uši a řekl mu: „Jsi jen chlupatý fialový králík se zelenýma očima, dost jsi se proběhl, tak už šup, zpátky do klece.“


Fotografie: autor neznámý, www, kolorováno

Slaboch prohnaný – staronový živočišný druh

Tak jako se stále dokola opisují čtenářské deníky, historie se opakuje a stále dokola se v různých podobách opakují stejné situace. Synergickou jistotu lze pak najít ve spolehlivosti nekonečné všeobecné nepoučitelnosti.

Historický úvod
Když chtěli komunisti v roce 1946 vyhrát volby, řádně se na ně připravovali. Použili veškerou moc a poučeni nezdary vytáhli do boje se všemi možnými i nemožnými prostředky.
Taktika, která mi utkvěla v hlavě již za studií, bylo úmyslné použití demagogicko-populistických lží ve smyslu: „účel světí prostředky“.

Komunisté před volbami prohlašovali, že zachovají a budou podporovat živnostníky, soukromé vlastnictví, že neplánují kolchozy, zajistí spravedlnost, svobodu a prosperitu, atd. Jinými slovy slibovali, že ačkoli jinde (v bolševickém Rusku) to tak možná je, my (čeští komunisté) jsme jiní a lepší než jinde ve světě. Tato prohlášení a sliby slyšeli voliči v době, kdy komunisti formovali a ozbrojovali dělnické Lidové milice, silový nástroj politické moci a kdy tušili, že poválečná euforie z Ruska a okouzlenost myšlenkami komunismu u občanů republiky povážlivě slábne.

I s ohledem na geopolitické uspořádání poválečné Evropy nebylo příliš mnoho variant, ale netrpělivost a chuť po moci byla velká. V únoru 1948 použili komunisti svou ozbrojenou složku a jištěni vojenskou silou Ruska provedli únorový puč, tedy nedemokratickou výměnu vlády.
Další volby už byly zcela v režii stranického vedení státu. Hlavní zbraní byla jediná společná kandidátka „Národní fronty“, která vyloučila účast jakékoli opozice.
Další vývoj je dostatečně znám a s jeho důsledky se česká společnost i jednotlivci potýkají dodnes.

Na začátku tedy byla vědomá lež, demagogie a populismus:

• Přesně to, co nechci, propaguji.
• To co je mi vytýkáno, hodím na hlavu svých oponentů.
• Vím, že to nejde, ale slíbím to.
• Lidé na chvíli ztratili jistotu v morálce, tak tu jejich momentální slabost využiji.
• Vše zaštítěno heslem: Účel světí prostředky.
• Tahle historická zkušenost je cenná, ale s ohledem na nepoučitelnost většiny a všeobecně podceňovanou historickou paměť málo platná.

Prohnaní slaboši
Každý se ve svém životě setkává s různými lidmi a je lhostejné zda jsou to nucené kolektivy (ve škole, v práci), spolky dobrovolné (zájmová sdružení, sport), nebo rodina a přátelé. Zejména v neobvyklých a nestandardních situacích se u každého člověka projeví osobnost. Někdo je přirozeně silný a někdo jiný zase přirozeně slabý.
Někdo se rozhoduje s odpovědností a výhledem, jiný pro momentální prospěch.
Nikoho neodsuzuji, každý si je svého štěstí otcem a svého svědomí matkou a momentálně zde, ve střední Evropě, naštěstí po většinu života nemá slabost ani síla osobnosti fatální důsledky.
Setkání se slabochem, tedy člověkem bez skrupulí, který se zajímá jen o svůj osobní prospěch a vždy se snaží jít s většinou, nevybočovat a tím si pohodlně zajišťovat prospěch je běžná záležitost a nemám s tím problém.
Jistě, je těžko si představit, že s takovým člověkem lze něco budovat, smysluplně vzájemně spolupracovat, ale není důvod s ním nezajít na pivo nebo sehrát rekreační sportovní klání, klidně i tenis.

Před slabochy je však dobré mít se na pozoru. Nikdy není jisté, zda se se slabochem neocitnete v krizové situaci. Narazí do Vás neúmyslně autem, bude Vám dělat šéfa v práci, přižení se do rodiny a už s ním jednat musíte.
V krizové nebo zátěžové situaci charakter, morálka, dané slovo, pravda najednou ztrácejí smysl a slaboch, je-li dostatečně prohnaný, využije všech prostředků, aby docílil svého účelu.
Už to tak je. Slaboch pod nátlakem životní situace kope, prská, lže, nedrží své slovo a prohnaný slaboch využije všech prostředků i za normálních, tedy nekrizových časů.
Proto jsou prohnaní slaboši nebezpeční a proto je nemám rád.

Slaboch prohnaný. Fenomén doby?
Před více jak dvaceti lety jsem se tímto druhem chování setkával docela často a je možné, že jsem se i já mohl někomu z jiné osobnostní úrovně a s jinými životními zkušenostmi jevil málo silný, ale po pádu komunismu prohnaní slaboši někam zmizeli, nebo v sobě objevili potlačenou sílu svobody a na nějaký čas zapomněli být prohnanými.
Po divokém začátku devadesátých let, kdy odvaha nahrazovala zkušenosti, se situace stabilizovala kdo si věřil a vytrval, mohl se svou osobností, nápady a důsledností prosadit. Všeobecný hlad po chlapském dodržení slova, jasných postojích, smysluplných řešeních však začal během let odeznívat.
Dohody nové a staré vládnoucí garnitury, příchod pragmatismu do Občanského fóra, připravené podvody s důvěrou lidí při privatizaci, systematické snižování významu občansko-morálního vzoru v politice, opoziční smlouva o rozdělení moci a požitků, vedly prohnané jedince k znovuobjevení starých (komunistických) pravidel.

To co bylo napsáno lze shrnout takto
Chcete-li zastřít bezmyšlenkovost mluvte o tom, že máte myšlenky, pokud jste nemorální, mluvte o ztrátě morálky ve společnosti, chcete-li prosadit své potřeby, mluvte o jednotě z každou cenu, chcete-li rozdělit kompromisně jednotné, mluvte o jednotě, chcete-li být vlivní a nechcete-li diskutovat s každým, mluvte o většině a demokratických principech, chcete-li rozdělení, mluvte o tom, že nechcete dělat problémy.
Slaboši prohnaní se bohužel množí, upevňují a vylepšují své pozice a jsou stále více vidět.
A dokud budou mít svého prezidenta, bude jich stále víc.




Související články (na jiných webech):
Jan Berwid-Buquoy: Terra inkognita zvaná Václav Klaus
Jan Švejnar: Václav Klaus nemluví pravdu
Andrey Ladislav: Profesor Václav Klaus a bída ducha